Kosti a květiny

 

Na hřbitově vládlo ticho – takové, které by mělo panovat na každém obyčejném místě věčného odpočinku. Uprostřed hřbitova bděl asi čtrnáctiletý chlapec oblečený do plátěného opraného roucha. V horkém létě, které teď panovalo, zapadalo slunce velmi pozdě a jemu už se klížily oči. V klášteře by právě v téhle chvíli pravděpodobně ulehal na svoji pryčnu stejně jako ostatní.

Teď měl ale vlastní poslání, se kterým by jeho představení rozhodně nesouhlasili.

Už odpoledne vyskládal mezi hroby široký kruh kamenů a pomocí zaříkávadel ho zaklel proti vstupu ďábelských mocností. Kdyby ho mnichové viděli během zaříkání, ke kterému potřeboval pohanské amulety a kadidlo, okamžitě by dali nanosit dřevo na hranici. O jeho původu panovaly v řádu jisté pochyby, ale on sám jim nikdy nezadal příčinu zakročit. Nebo alespoň nějakou zřejmou příčinu.

Ano, občas se jim ztratil na celý den a někdy i na dva, takže si musel odbýt nějaký lehčí trest, ale nikdy neměli ani stín podezření, že by prováděl něco zakázaného. Říkali, že okolní svět je nebezpečný pro malého kluka. Musel se tomu jen v duchu smát – neměli ani ponětí!

Poslední paprsek konečně olízl vzdálený obzor a na kraj se snesl soumrak jemně protkaný závojem vyhasínajících červánků. Chlapec začal tichým a překvapivě melodickým hlasem odříkávat modlitby - nejdříve v latině a potom v jiných dávno zapomenutých jazycích starých národů. Těžké amulety visící mu na krku hned vedle Spasitelova kříže tiše cinkaly, jak se v rytmu slov pohupoval dopředu a dozadu.

Modré oči třeštil před sebe a nevnímal nic ze svého okolí. V jejich modři se občas zaleskla narůžovělá žilka, kterou by náhodný pozorovatel mohl pokládat za odraz pohasínajícího slunce. Najednou lehce zamžikal, jak se na okraji jeho zorného pole cosi pohnulo.

Ve vzduchu zavířily první svatojánští broučci a z lesa za hradbami hřbitova se ozývalo šumění stromů, přestože chlapec necítil jediný závan větru. Na blízkém pomníku se pohnul malý jemně modelovaný amorek.

Baculatý chlapeček s křídly k němu líně otočil hlavu, kolem které poletovaly zářící broučci. Už to začínalo.

Z trávy se vzneslo hejno můr a světlušek a zběsile mu vířilo kolem hlavy, hučení stromů ještě zesílilo a chlapec musel zvýšit hlas. Kamennému amorkovi narostl ještěří ocas a křídla se změnila v netopýří blány. Kolem nedaleké krypty se začal zběsile pnout starý plevel, jako kdyby ji chtěl celou zhltnout.

Chlapec zavřel oči a když je otevřel, seděl uprostřed ztemnělého, téměř rozpadlého hřbitova plného starých křížů a kamenných desek s vyrytými zdobnými nápisy, které už téměř setřel čas. Po ochranném kruhu nezbylo ani památky a prostor mezi hroby vyplňovala vysoká tráva a přebujelé kopřivy. Z blízké hrobky se ozýval šramot a zvuky drolícího se kamení, jak se oba chrliči před jejím vchodem probouzeli.

Pohled mu padl na hrob pod svýma nohama, ze kterého právě vyklouzla kostěná ruka jako dítě z matčina lůna. Poodstoupil o krok zpět a tiše sledoval, jak se za kostlivou paží objevuje další a hned potom ji následuje lebka s obrovskou dírou v zátylku. K vylézající kostře se slétaly světlušky a zmateně kolem ní vířily.

Když byla celá venku, malí broučci se postupně usazovali na kostech a obalovali je zářivým masem. Jakmile nabyl oblak tvarů nahé mladé dívky s dlouhými rozpuštěnými vlasy, světlušky se jako by vpíjely jedna do druhé a vytvořily hedvábnou vrstvu připomínající kůži. Vlasy se roztřepily do zářivého závoje drobounkých copánků s vpletenými korálky.

Zářící dívka zvedla hlavu, takže se jí mohl podívat do líbezného obličeje. Otevřela oči a usmála se na něho jako ztělesněná nevinnost. „Věděla jsem, že tu budeš.“

„Rád tě vidím, Inu´wiell,“ pronesl chraptivým hlasem.

„I já tebe, bratříčku.“

„Víš, že vám toho muže nemůžu nechat,“ zavrtěl hlavou a pohledem jí klouzal po dokonalých křivkách těla. Hejno světlušek jí vířilo kolem hrudi a boků, takže vytvářelo dojem průsvitných šatů odhalujících oblinku břicha.

„Je to vrah. Zabil osmnáct dětí. Zaslouží si cestu do pekla, jak praví víra tvých přátel z kláštera.“

„Právě proto vám ho nemohu nechat, mohl by z něj být příliš silný démon.“

„Ale ty neodvrátíš, co přijde. Osud se již rozhodl, na čí straně budeš stát, Ezechielli. Tahle tvoje vzpoura už trvá příliš dlouho. Naše Matka se rmoutí.“

„Není to má matka. A tvoje taky ne.“

„Dala ti nový život. To snad matky dělají, ne?“ zaculila se dívenka nevinně. Chlapci z toho šel mráz po zádech. Dokázala totiž roztáhnout ústa do vřelého úsměvu, ale přesto nepohnout jediným svalem v obličeji.

„Není to život. Je to jenom hloupé pozlátko, kterým mě nalákala.“

„Život přece není víc než pozlátko. Tohle místo to dokazuje víc než cokoli jiného na světě. Lidé sem nosí květiny, aby uctili památku svých dávno zesnulých předků, a nechávají je tady pomalu schnout, dokud z nich nezbude jen prach jako z jejich blízkých. Oběť jejich vlastnímu strachu, kterou se snaží udělat smrt trochu snesitelnější.

Život a smrt. Tma a světlo. Kosti a květiny. To jsou jenom dvě strany téže mince. Bez jedné neexistuje druhá. Všechno je to klam.

Svůj osud nikdy nebudeš mít ve svých rukou, Ezechielli. Už je čas se s tím smířit, jednou budeš muset přestat nenávidět, co jsi.“

„A co ty? Napůl víla, napůl ďábel? Co z toho jsi? Nemůžeš být obojí, tak proč máš pořád tuhle podobu? Myslíš, že jsi víc živá, když máš život kolem sebe?“ ukázal na hejno světlušek.

„A ty máš pořád svoji smrtelnou tvář. Patetické,“ podotkla chladně a poodstoupila od něho o krok. Při tom se lehce dotýkala stébel trávy špičkami prstů.

„Praktické. Mezi ostatními – jednoduše praktické.“

Usmála se, tentokrát už daleko uvěřitelněji. Pamatoval si, že se taky dokáže smát. Kdysi dávno ji viděl, když se učila ovládat roje světlušek a smrtihlavů… tehdy se smála jako malé dítě a nechala hmyz přelévat se ve vzduchu do složitých obrazců připomínajících plynoucí vodu.

Usmál se taky a zpod sutany vytáhl dvojici krátkých šavlí obklopenou namodralým svitem. Inu´wiell se bláznivě roztančila po vršcích stébel, až z ní tryskaly zářivé proudy živých tvorečků i magie, kterou je ovládala. Světlušky mu zavířily kolem hlavy, až ho skoro oslepily, a pak se usadily na okolních náhrobcích a sochách pomalu se probouzejících k životu. Dívka mávla jednou rukou a z hrobů se začaly sápat další kostlivci, pak mávla ještě jednou směrem k zarostlé kryptě, které si všiml už před chvílí, a rozběhla se k ní.

Chlapec ji bez zaváhání následoval a snažil se vyhýbat oživlým sochám a kostlivým pařátům šátrajícím ze tmy. Malí amorkové a chrliči se pomalu měnili v děsivé příšery, na nichž se usazovaly světlušky jako jemný zářivý prach.

Cítil je za sebou. Inu´wiell už se mu dávno ztratila z očí, ale stará krypta se vůbec nepřibližovala. Kdykoli udělal krok, stavba se trošičku zmenšila. A přitom nebyla vůbec daleko, skoro na dosah ruky, mohl jasně rozeznat popínavý plevel plazící se po jejích stěnách a po dlouho neotevíraných dveřích.

 Někdo ho chytil za cíp pláště a strhl ho k zemi. Žena s krásnýma, trochu šikmýma očima a s výraznými lícními kostmi si ho přitáhla k sobě, zatímco se mu její housenkovité tělo ovíjelo kolem pasu.

Naštěstí byla ještě z části připoutaná ke kryptě, u které hlídala. Kolem hlavy a části těla, která se mohla hýbat, vířily desítky světlušek a dalších drobných mušek. Ezechiell se rozmáchl šavlí a zabodl ji hluboko do článkovitého těla. Šlo to překvapivě lehce a žena se v křeči svinula zpět. Když ho pustila, všiml si další děsivé postavy stojící nad ním, tentokrát ji však nepoutal žádný podstavec.

Kdyby měl hlasovat, byla by to pro něho ta nejděsivější potvora z toho obludária - netopýří muž s blanitými křídly nataženými od horních pracek k dolním končetinám zakončeným ostrými pařáty. Z jeho lidské hrudi nevyrůstal krk, ale přímo na tělo se napojovala široká hlava s velkýma ušima a rozpláclým čenichem. Ezechiell bleskově překřížil dlaně a vyřkl ochranné zaklínadlo. Netopýří muž ucukl, jako kdyby ho cosi popálilo, takže chlapec mohl znovu vyskočit a dát se do běhu.

Věděl, že krypta před ním je začarovaná, takže už v běhu spustil další zaříkání a prsty se mu horečně proplétaly množstvím přívěsků na krku. Vyvolával síly, které už nikdo ze žijících lidí nedokázal ani správně pojmenovat. Ale přesto se nebál – jak naznačila Inu´wiell, ostatní skutečně doufali, že se k nim vrátí, protože on měl skutečnou moc, která se už dlouho na světě neobjevila. Oproti přízrakům živeným nenávistí, které k sobě připoutávala jeho démonická Matka, byl skutečným darem shůry. Kdyby stanul v čele armády, kterou shromažďovala, mohlo by se vítězství přehoupnout na její stranu.

Z dlaní mu vytryskl proud jantarového světla a pomaličku se mu rozléval nejprve po pažích, pak po hrudi a nakonec zakryl i jeho tvář. Prudce vymrštil pravou ruku před sebe i se šavlí a proud světla se jako chapadlo natáhl ke kryptě.

Chvíli nemohl stavbu najít, ale hned při prvním dotyku ji pevně zakotvil ve své magické síti. Konečně se mu stavba přestala vzdalovat.

Po jeho pravici seskočil z další rozpadlé krypty asi stokilový kamenný pavouk s dokonale živýma lidskýma očima. Chlapec se rozmáchl šavlí a odsekl mu tři nohy přímo v kloubech. Za ním se hned přiřítil kostlivec s jediným očním důlkem v popraskané lebce. Ezechiell cosi zamumlal a kostra se rozsypala v prach.

Přidal do kroku. Když se mu už stavba nevzdalovala, snadno k ní doběhl a zabral za těžkou kovanou kliku dubových dveří. Dveře se pootevřely, ale v dalším pohybu jim bránila chapadla břečťanu pnoucího se po stavbě skoro jako živý tvor. Jedna liána se mu dokonce obtočila kolem zápěstí. Rychle ji odťal šavlí a pustil se do čištění dveří.

Vtom cosi prorazilo jeho kouzelnou bariéru a vrazilo mu to do zad. Ohlédl se a v tu chvíli mu do obličeje vlétl obrovský roj světlušek. Bylo jich tolik, že ho jejich váha přitlačila ke dveřím, kde ho okamžitě uchvátil rychle rostoucí plevel.

Ze zářivého roje vystoupila polonahá dívka s úsměvem na rtech. Ezechiellovi z úst plynuly skoro nesrozumitelné verše a magie, která ho obklopovala, se neznatelně zachvěla. Dívka pokynula levačkou a jeden šlahoun břečťanu mu zakryl ústa, ale už bylo pozdě.

Ezechiellova postava zaplála nazelenalým ohněm a všechny rostliny se od něho okamžitě odtáhly. Pak se z ohně utvořila koule velká asi jako pěst dospělého muže a zasáhla Inu´wiell přímo do hrudi. Světlušky zavířily a o kus dál se opět zformovala její postava. Zasmála se tomu.

„Víš, že ti nechci ublížit,“ řekl Ezechiell.

„Tolik sentimentu. Možná budeš muset.“

Zavrtěl hlavou a tentokrát uchopil do ruky křesťanský kříž. Oživlé sochy, které se k nim blížily rozvláčným krokem, se už docela zastavily a zmateně se komíhaly ze strany na stranu. Vypadalo to, jako kdyby nad nimi víla ztrácela svou moc. Dívka se zamračila, ale mladý mág ji úplně ignoroval. Vykročila směrem k němu, ale zjistila, že nemůže udělat už ani krok.

Ezechiell otevřel kryptu a tiše vklouzl dovnitř. Světlušky za ním zběsile poletovaly, ale ani jedna se ho nedotkla. Hrobka měla pětiúhelníkový půdorys a uprostřed na nízkém katafalku spočívala černá rakev.

Bez váhání vytáhl zpod roucha kousek křídy, nakreslil kolem rakve kruh a obklopil ho čarodějnými črty. S přibývajícími zkušenostmi se pro něho podobná schémata stávala téměř rutinou, i když cítil, že tady bude muset použít ještě další sadu run, aby se uchránil ještě před nebezpečím zvenku. Inu´wiell se zlobila a dávala to dost hlasitě najevo.

Zpoza dveří se neustále ozývaly rány a čísi kvílení. Chlapec to ignoroval a připravil si hrst silných voskových svíček, které rozestavěl kolem dokola celé rakve. Když je zapálil, kryptou se rozlilo slabé mihotavé světlo. Pro jeho oči sice tma nepředstavovala žádný problém, ale rozhodně to takhle bylo příjemnější.

Vosk pomalu odkapával ze silných svíček a víko rakve tak získávalo jakousi pečeť. Zatím se kolem chlapce šířila jemná magie, která se lehce vstřebávala do vosku. Cítil její proudění, které se zdálo v pořádku, takže se v klidu věnoval tichému zaříkání.

Náhle okolní hluk utichl a do toho ticha jasně a čistě zapraštělo lámané dřevo. Chlapec se otočil a magie se zachvěla. Dovnitř se okamžitě nahrnuly tisíce drobných mušek, světlušek a můr, které se tam zběsile utloukaly navzájem. V tom zmatku jich Ezechiell dokonce několik vdechl a zakuckal se. Proud magie se přerušil a v tu ránu všechen hmyz zase vylétl ven. Svůj úkol už totiž splnil a do dveří vstoupila zářivá postava. Její pohled ale okamžitě padl na velkou černou rakev uprostřed.

Chlapec se otočil a rázem ztuhl. Zaklínání se nepovedlo a jemu bylo jasné, co se teď stane. Vyrušil duši dlící uvnitř a ta se začala probouzet. Poslední tři hořící voskovice slabě zaplály před tím, než zhasly docela.

Uprostřed pětihranné krypty stojí černá rakev o čtyřech rozích a na ní hoří tři voskovice. To je dohromady tucet a jeden leží uvnitř. Kdo to asi je? Prolétlo mu zmateně hlavou.

Vtom se uvnitř rakve ozvalo zaškrábání. Poslední voskovice právě zhasla a zdálo se, že vlastník krypty se už probouzí. Chlapec se připravil do střehu a napjatě pozoroval, jak se ve ztuhlém vosku vytvářejí první prasklinky.

Trvalo to celé nekonečně dlouhé vteřiny, ale nakonec se poslední část voskové pečetě odlomila a spadla na zem, víko se odsunulo kousek stranou. Ruka, která ho držela, byla dokonale bílá. Vlastně to byla jenom rukavice, hezká plesová rukavice, kterou by si mohl vzít kdokoli do společnosti, a o svém majiteli nevypovídala vůbec nic.

Najednou věděl, že se s jejím nositelem nechce ani trochu seznámit. Rychle vyskočil na rakev a snažil se zadupnout víko zpátky na svoje místo. Bohužel v jeho čtrnáctiletém těle nebylo dost síly na to, aby se mu to povedlo. Neznámému uvnitř stačilo párkrát silně trhnout a Ezechiell už se koulel do rohu.

 Během svého pádu kopl do jedné šavle položené na zemi a ta odlétla mimo dosah. Toho si ale nevšímal a okamžitě vyskočil na nohy. Víko už s rachotem dopadlo na zem a v rakvi se vztyčila podivná postava, kterou tam ani náhodou nečekal.

Byl to menší muž v pestrém červenožlutém oblečení, se zrzavou parukou a klaunským nosem. Když se k němu otočil, z bílého obličeje hleděly šílené oči orámované černou barvou. Tenký úsměv namalovaný přes polovinu obličeje byl všechno možné, jen ne veselý. Zamrazilo ho.

Nikdo nemá rád klauny po půlnoci.

Muž se na něho nepříčetně zašklebil a v kombinaci s jeho pomalovaným obličejem to vypadalo jako úsměv kanibala u prostřeného stolu. Připadalo mu, že má dokonce naostřené zuby.

Pomalu se chytl dřevěného okraje rakve a nejdřív spustil na zem jednu obrovskou botu a pak tu druhou. První byla zelená a druhá modrá. Když se na ně postavil plnou vahou, vydaly veselé zatroubení. I kdyby v tu chvíli začvachtaly v čerstvé krvi, nepřipadalo by mu to strašidelnější.

Barevné oblečení měl pokryté prachem a pavučinami. Vypadalo to, jako by tam ležel už hodně dlouhou dobu. Chlapec se pomalými krůčky sunul ke dveřím, byl rozhodnutý utéct a někde v závětří vymyslet, jak si s tím poradit. Možná že démona oslabí črty namalované kolem rakve, ale moc na to nevsázel.

Klaun se k němu pomaličku otočil, skoro bylo slyšet, jak mu skřípe za krkem. Pak se postavil a vytáhl z kapsy svých širokých kostkovaných kalhot tři míče. A začal žonglovat.

Trochu ho to zaskočilo. Napadlo ho, že by se mohl z krypty nenápadně vytratit, ale v tu chvíli se to stvoření děsivě zachechtalo a stáhlo tvář do nenávistné grimasy. Jeho smích zněl jako chechot hyeny. Klaun přestal žonglovat, přehodil si jeden míč do pravé ruky a napřáhl se k ráně. Rudý balónek chlapci prosvištěl těsně kolem hlavy a za jeho zády se zarazil do zdi asi na pět palců hluboko. Ezechiell už na nic nečekal a vyběhl ven z krypty, ještě předtím ale sebral ze země jednu svoji šavli.

Klaun se přestal pohybovat jako lehce odleželá mrtvola a pustil se za ním. Chlapec za sebou přirazil těžké veřeje, ale barevný míček prolétl dubovým dřevem jako máslem a rozbořil jeden z náhrobků před kryptou. Z čeho jsou asi vyrobené? Ze železa?

Ezechiell se bez zaváhání rozběhl co nejdál od hrobky a bylo mu úplně jedno, kterým běží směrem. Jeho ruka podvědomě pátrala mezi amulety na krku, zatímco tlumeně šeptal slova ochranného zaklínadla. Náhle se proti němu vymrštila jedna oživlá socha. V tom zmatku už na ně zapomněl a navíc tahle se do té doby krčila v trávě, takže spíš připomínala rozpadlý náhrobek.

Kolem kamenné ženy, vzdáleně připomínající starověkou Medúzu, vířily roje světlušek a smrtihlavů. Ezechiell vztekle vymrštil ruku, ze které vyšlehl ohnivý plamen, ten sežehl hmyz poletující ženě kolem hlavy a socha se v tu ránu zarazila uprostřed pohybu.

Za ním se ozývalo tlumené troubení klaunových veselých bot a bublavý smích, když po něm házel stále další a další míčky. Vždycky když se kolem něho shluklo příliš létavého hmyzu, vyslal proti roji plamennou kouli, ale to ho příliš vysilovalo.

Po dvaceti minutách usilovného běhu se svalil u polorozpadlé zdi starého kostela, který čněl k obloze jako výstražný prst zasažený křivicí. Rychle nahmatal malou lahvičku zavěšenou u pasu a začal její obsah rozlévat v kruhu kolem sebe. Byla to svěcená voda, kterou sebral v klášteře. Samotnému se z ní dělalo mdlo, ale nebyl si jistý, jestli na šíleného klauna bude účinkovat.

Podle veselého troubení bot měl určitou představu o tom, kde se démon nachází, takže se mohl plně věnovat kouzlení. Po chvilce kruh svěcené vody namodrale zazářil.

Jeho magie byla intuitivní a pro jeho démonskou Matku o to cennější. Nesvazovaly ji totiž konvence křesťanství, satanismu nebo pohanství, vlastně ani žádného známého náboženství. Ezechiell pracoval s čistou přírodní silou, která se nepřikláněla k  černé, ani bílé magii, takže si mohl z každého náboženství vybrat čarodějné praktiky, se kterými se mu nejlépe pracovalo. V dětství byl jedním z těch zvláštních dětí, na které ve vesnici hleděli s podezřením a jeho matce nadávali do čarodějných čubek. Když potom použil svoji sílu ke svojí ochraně a zabil při tom deset lidí, uspořádali na něho štvanici. Dokázal toho hodně, ale nemohl se před nimi schovávat pořád.

Když ho konečně dostihli, ani se nekonal soud, k popravě posloužil nejbližší strom a konopný provaz. Umíral dlouho a přitom si tolik přál žít. V tu chvíli mu jeho nová temná Matka nabídla obchod a on ho bez váhání přijal. Bylo mu tenkrát čtrnáct let, nevěděl, k čemu se zavazuje. Ale po těch staletích už si přál jenom jednu věc… zemřít. Jenže to už se vám podruhé stát nemůže. Tedy alespoň v tom konvenčním slova smyslu, po smrti vám už zbývá jen boj o vlastní duši a Ezechiell měl nepříjemný pocit, že ten už před lety prohrál…

„Ále, bratříčku, zase máš ten výraz. Měl bys méně snít. To tě právě svedlo z cesty,“ zašvitořila Inu´wiell těsně vedle magického kruhu. Trhl sebou.

„Našel jsem vlastní cestu. Kašlu vám na Apokalypsu, nikdy se vám to nepovede.“

„Ty víš, že to nemůžeš ovlivnit. To je věc lidí. Ale až nás pustí zpátky na zemi, budeme tě potřebovat, bratříčku. Na druhou stranu nemůžeš, ale my na tebe pořád čekáme. Ty nepatříš mezi anděly a moc dobře to víš.“

Mrštil po ní další plamennou kouli, ale to už se roj hmyzu dávno rozlétl, aby se zase o kus dál změnil v zářící dívku. Klaunovy boty zatroubily v uličce mezi hroby jen kousek od jeho úkrytu. Ezechiell zaklel. Samozřejmě, že se v konečné bitvě nemůže přidat na stranu andělů, ale pořád může bojovat proti zlu. Snad tím alespoň částečně odčiní to, co už spáchal.

Za kamenným náhrobkem se vynořila silueta toho zvláštního démona. Ezechiell načrtl ve vzduchu složitý obrazec a klaun se k němu se šíleným pohledem v očích otočil. Vzduch zapraštěl, ale jinak se nic dalšího nestalo. Mág párkrát polkl, protože mu zalehlo v uších a vydal se ke klaunovi, který zkameněl uprostřed pohybu.

Bylo to silné kouzlo, ale alespoň měl jistotu, že se démon už nepohne. Přece jenom nebyl při likvidaci jejích posluhovačů žádný začátečník. Jednoho vraha dětí už nechal uniknout a nemínil si svoji prohru zopakovat. Byl unavený, ale ihned přiklekl k zemi a načrtl kolem démona ve vzduchu kruh. Než ale stihl dokončit poutací zaklínadlo, klaun se pohnul.

Ezechiell se ohlédl na dívku vedle sebe. Zářící Inu´wiell cosi soustředěně opakovala a šířila kolem sebe vlny silné magie, kterou nedokázal rozpoznat. Tohle bylo nové. Mrštil proti ní další ohnivou kouli, ale ta jen neškodně sklouzla stranou mezi hroby.

Vtom ho klaun chytil pod krkem a přitáhl si ho blíž. Z jeho dechu silně páchla hniloba, ale Ezechiell to skoro nevnímal. Celou jeho pozornost upoutaly ostré špičáky, které na něho démon cenil. Instinktivně vykopl a kolenem zasáhl klauna do břicha, ten zavrávoral, ale nepustil ho. A pak se mu zakousl do krku.

Chlapec zařval a snažil se vyprostit z jeho drtivého sevření.

„No tak, Ezechielli,“ řvala Inu´wiell, která už se změnila v jediný zběsilý vír malých tělíček posedlých cizím vědomím. „Jsi přece silnější než on. Tak se ho zbav. Můžeš ho rozmáčknout jako štěnici.“

„Nikdy,“ zachrčel.

„Musíš se jenom proměnit. Rychle.“

„Nikdy.“

Klaun je oba ignoroval a tvářil se, jako by měl před sebou sváteční večeři. Když se ale do chlapcova krku zakousl podruhé, oslepilo ho jasné světlo. Inu´wiell zaječela a vrhla se na něho. Démon svoji oběť překvapeně pustil a snažil se od sebe odehnat světlušky, které se na něho nalepily jako mouchy na med.

Ezechiell se přiškrceně zapotácel a sevřel si dlaní ránu na krku. Zpod prstů mu tekla horká krev. Rychle se překulil zpátky do ochranného kruhu u zdi a vyčerpaně si dřepl do trávy.

Po chvilce záře pohasla a ve vzduchu zůstalo jen pár jasných teček, všechen ostatní hmyz se rozlétl pryč. Vedle chlapce si do trávy dřepla Inu´wiell. „Ty to nevzdáš, že ne?“

Bez hlesu zavrtěl hlavou.

„Jsme, co jsme,“ řekla potom. Když jí stále neodpovídal, pokračovala: „Nemůžu ti pomáhat, ale nemůžu tě ani nechat zabít. Je to už dlouho, co jsi nás opustil a svět se mění. S novou dobou se rodí nový strach i noví démoni. Jsi daleko silnější než on, jen musíš vědět, jak na něj.“

„Chmpf,“ odplivl do trávy krvavou slinu.

„Kdybych ti pomohla, Matka mě potrestá. Ale kdybych tě nechala zabít…“

Poprvé se na ni podíval. V očích měla skutečný děs, jedna z těch věcí, na které si ve spojení se svojí démonskou Matkou pamatoval nejvíce.

Natáhl k ní ruku. Nevěděl, co Inu´wiell udělala ve svém životě, že si ji Matka vybrala do své armády, ale nedokázal jí považovat za jednu z těch nestvůr, které za svůj život potkal. Snad to na něm poznala, snad si jenom přála, aby si myslel, že je jiná…

„Zrcadlo,“ vyhrkla najednou.

„Cože?“

„Zrcadlo,“ zopakovala a v tomtéž okamžiku se všechny světlušky v oslnivém reji rozlétly do všech stran a v trávě zbyla jenom hromádka starých vybělených kostí. Byla pryč.

„Zrcadlo,“ zamručel Ezechiell. „Když má mlčet, kecá jak stará drbna. A když má mluvit, tak zmizí. Sakra.“

Klaun nerozhodně postával opodál a z koutku úst mu kanula lesklá slina. Ezechiell se zašklebil, ten chlap vypadal, že v něm nezbyl ani stín příčetnosti. Ale kde teď jenom sebrat zrcadlo? Pohled mu padl na jednu z jeho šavlí, kterou stihl sebrat uvnitř krypty. Zbraň měla něco za sebou, ale kdyby se pořádně vyleštila, mohla by svému účelu ještě posloužit.

Sebral ji z trávy a začal ji nasliněným cípem kutny cídit. Zezačátku to šlo dost ztuha, ale za chvíli už se šavle leskla jako nová a odrážela od svého ostří světlo měsíce.

S tlukoucím srdcem vystoupil Ezechiell z kruhu a klaun byl v tu ránu u něj. Kouzelník před sebe natáhl ruce se šavlí jako štít, chvíli čekal, že se nic nestane a démon se na něho vrhne. Klaun se ale okamžitě zarazil a prohlížel si svůj matný obraz odrážející se ve vyleštěném ostří.

Pak si začal jedním rukávem zběsile drhnout bílou barvu z čela, druhou rukou mu sebral zbraň a z několika centimetrů si prohlížel svůj odraz. Ještě přitlačil, ale bílá barva nechtěla pustit. Dokonce si při tom z obličeje strhl kulatý nos. Z hlavy mu spadla i zrzavá paruka, pod ní rostly krátké černé vlasy připláclé k hlavě.

Líčidla, kterými měl pomalovaný obličej, nemohl za žádnou cenu setřít, i když se snažil sebevíc. Odkudsi až z jeho nitra se vydralo zavytí, při kterém tuhla krev v žilách. Pak se mu mezi prsty objevily první pramínky krve, jak se snažil barvu strhnout dolů i se svojí kůží.

Ezechiell ho chvíli fascinovaně pozoroval, ale pak si uvědomil, že úsvit už se blíží a před sebou má ještě spoustu práce. Začal kolem démona kreslit magické značky, které lehce pluly vzduchem a zelenkavě pableskovaly. Pak je všechny obkroužil silným ochranným kouzlem a pustil se do samotného vymítání. Okolní hřbitov už byl stejně tichý jako všechna podobná místa ve světě lidí.

Trvalo to dlouho, ale nakonec se klaun začal ztrácet. Jeho průsvitný obrys se rozsypal na jemný prach, který spolu s čarodějnými runami, jež už ztratily svoji moc, rozfoukal čerstvý vítr. Ezechiell se zadíval ke světlu na východě, zbyly mu už síly akorát na to, aby si otevřel cestu domů do kláštera. Povzdechl si.

Vracel se mezi lidi, kterým už dávno nerozuměl, ale přesto věřil, že na rozdíl od něho dokáží ovlivnit věci, které nastanou. Pro něho už bylo důležité jenom bojovat.

 

 

 

Diskusní téma: Kosti a květiny

Datum: 12.08.2012

Vložil: Petra

Titulek: Aaaaa fanynka

Koukám, že tady někdo četl Stephena Kinga

Přidat nový příspěvek