Hlavní postava: Severus

Pairing: SS/RL

Shrnutí: Severus pronásleduje Remuse, aby konečně zjistil, co se to s ním vlastně děje.

Anděl

S Lupinem je něco špatně. Něco moc moc špatně. Včera v noci jsem ho našel stát uprostřed místnosti a tiše promlouvat k prázdnému křeslu v rohu. Myslím, že v něm viděl Siriuse Blacka. Ten bastard ho má omotaného kolem prstu dokonce i po své smrti.

Totiž od toho, co se stalo v Rumunsku, se nejspíš nikdy úplně nevzpamatoval, ale postupem času ztrácí i ty malinké zbytky rozumu, které mu zatím zůstaly. Před pár dny například dost vehementně očuchával Pottera, když se vrátil z nějaké jeho celonoční výpravy. Jak tvrdil, prý si potřeboval vyčistit hlavu. Blbost! Později se Lupin zmínil, že na něm cítil Luciuse Malfoye. Doufal jsem, že se jenom spletl, vypadalo to příliš neuvěřitelně.

Škoda, že musím hlídat Lupina, jinak bych už dávno přišel na to, co ten spratek provádí. Ale nakonec od té noční vycházky se už Potter držel víc na Grimmauldovo náměstí než předtím.

Hodil jsem to za hlavu a sledoval Lupina, na jeho každodenní procházce po Bradavicích. Nikdy dřív jsem si nevšiml, že by tak často ukazoval své vlkodlačí symptomy jako v poslední době. Vypadal věčně ve střehu, pořád poslouchal zvuky, které nikdo jiný neslyšel, očmuchával…

Nejspíš to bude i důvod, proč si se mnou začal. Přiznejme si to, za starých časů by se o mě ani neotřel. Tohle už nebyl ten Lupin, kterého jsem si pamatoval ze školy. Pryč bylo železné sebeovládání, díky kterému tajil tu vlkodlačí záležitost. Tohohle Lupina ovládaly jeho pudy a ještě něco, co jsem nedokázal poznat.

Někdy se na dlouhou chvíli zarazil a kamsi upřeně hleděl. Většinou do zdi, ale jeho reakce tomu neodpovídaly. Občas mi připadal dokonce vyděšený. Jako kdyby měl skutečně halucinace. Ale proč by za mnou nepřišel? Nejspíš mi pořád nevěří, jako většina lidí na Grimmauldovo náměstí.

Jako každé ráno zamířil do knihovny, nenápadně jsem se vydal za ním. K mému překvapení jsem tam potkal také Pottera. Tolik k mojí nenápadnosti. Zavrčel jsem jakousi variantu na téma: Dobré ráno, a předstíral jsem, že něco hledám v policích s knihami. Začínalo mě rozčilovat, že tu pokaždé na toho zjizveného kluka narážím. Tráví teď v knihovně víc času, než když tady studoval. Snad nemá v plánu dodělat si poslední ročník studia v náhradním termínu? To bych čekal spíše od slečny Grangerové. A ta by taky měla mnohem větší šanci to skutečně splnit, možná počítá s protekcí. Zlatý chlapec. Brr.

Násilím jsem se přinutil soustředit na Lupina. Zase zamířil mezi nejstarší svazky, které knihovna obsahovala, po dlouhém listování a přehrabování si jeden vybral a zamířil ven. Z dob vlastního mládí to tu měl nejspíš prolezlé skrz naskrz a věděl, kde co přesně hledat. Letmo jsem prolistoval pár knih, které odložil. Vypadalo to jako přepisy nějakých pověstí a pohádek. Nechápu, na co teď něco takového potřebuje. Škoda, že kniha, kterou si odnesl, neměla popsaný hřbet, abych věděl, co to bylo.

Když jsem se otočil, že ho budu následovat ven, skoro jsem vrazil do McGonnagallové, která se mi připlížila za záda. Ty její kočičí manýry by si alespoň v lidské podobě mohla odpustit.

„Severusi, mohla bych na chvilku?“

Nenaloženě jsem zavrčel v odpověď, což si nejspíš vyložila jako souhlas. Bolestně jasně jsem vnímal Pottera špicujícího uši o pár polic dál. Rezignovaně jsem povzdechl a nechal ji mluvit.

„Měla bych pro vás jistou nabídku.“ Hm, ještě že už je dost stará, aby v podobných větách neviděla ten dvojsmysl. „Jak jistě víte, profesor Křiklan se uvolil nadále vyučovat v Bradavicích Lektvary. Ale opět je tu ta nemilá záležitost kolem místa učitele Obrany proti černé magii. Pokud váš zájem o tuto pozici stále trvá, s radostí bych vás jako nová ředitelka přijala.“

Překvapeně jsem zamrkl. To bylo nečekané! Nevina nebo ne, nečekal jsem, že by někdo mohl ještě přemýšlet, že bych se vrátil k učení neposkvrněných dětiček navštěvujících Bradavice. Koneckonců jsem spolupracoval s Voldemortem a zabil jsem Brumbála. Znovu jsem pohlédl na ředitelku a nevěděl jsem, co na to říct. Byla jedna z těch, kteří jeho smrt nesli dost těžko. Proč by mě chtěla přijmout na místo učitele? Možná má v plánu mi to tady pěkně znepříjemnit.

„Já…“ Co jenom na to říct? Ne, nenávidím učení a nechci se sem vrátit. To bych lhal sám sobě, ve skutečnosti miluji možnost šlapat těm malým příšerkám po sebevědomí než vyrostou dost na to, aby si z toho nic nedělali.

„To nevadí, Severusi, nechejte si to projít hlavou a můžete mi dát vědět kdykoli do konce prázdnin."

„Ehm…děkuji,“ zmohl jsem se nakonec na odpověď a díval jsem se, jak kráčí pryč. Střelil jsem pohledem po Potterovi, ale ten i ze vzdálenosti několika uliček vypadal plně zaměstnaně. Trochu moc okatě listoval v jedné knize, takže bylo jasné, že poslouchal.

Odfrkl jsem si a zamířil ven z hradu. Celou noc pršelo a vzduch byl prosycen vlhkostí. Kdyby si knihovnice všimla, že Lupin bere za tak vlhkého dne ven některou z tak starých knih, nejspíš by se uchýlila k jedné z nepromíjitelných kleteb. A nedivil bych se jí. Dřív by si Lupin nic takového nedovolil. Ale dřív bylo dřív…

To ještě testrály nemohla vidět většina studentů téhle školy.

***

Táhlo ho to tam. Nemohl si pomoct. Věděl, že tam budou, ale nemohl tomu vzdorovat. Jasně si pamatoval na místa, kde přišlo o život nejvíce studentů. Sakra, byl u toho. A věděl, že je znovu uvidí. A když měl tu možnost, nebyla jeho povinnost na ně znovu pohlédnout? Nikdo jiný nemůže. Nikdo jiný neví, že ještě nejsou pryč.

S tlustou knihou v podpaží zamířil na prostranství u Zapovězeného lesa. Čekali tam. Všichni ti, co položili život pro zabití Lorda Voldemorta. Vešel přímo mezi ně. Bylo to uklidňující. Tenhle dav nepáchl jako ten na ministerstvu. Tady se nedusil pachem lidských těl. Tady jako by byl mezi svými.

Vztáhl ruku ke kudrnaté dívčině s ožehnutou tváří. Hledělo na něho jedno azurově modré oko. Usmála se. Ze zpečené části tváře trčely obnažené zuby. „Remusi,“ oslovila ho mile a chytila ho za rameno.

Bolelo to. Kupodivu byl její stisk pevný. Pokusil se její ruku setřásl, ale nepovedlo se. Další ruka ho sevřela v pase, až zavrávoral. A další. Náhle se po něm sápalo několik mrtvých paží. Snažil se jim vyškubnout, ale nebylo v tom skutečné odhodlání. Snad by konečně mohl někam patřit.

Jeden přízrak ho srazil k zemi. Rozehnal se těžkou knihou, ale ta jím prošla jako vzduchem. Bylo to marné. Upustil knihu do trávy a přitáhl si kolena pod bradu. Čekal.

Vtom ho kdosi popleskal po tváři. Chladné ruce na těle nahradila dvojice teplých dlaní svírajících jeho tváře. Otevřel oči a zahleděl se do dvou černých bezedných tůní klidu, které mu nabízel Severusův pohled. Rozpačitě se usmál, mrtví byly zase pryč. Zase to přešlo a on tu zůstal.

***

„Lupine?“ popleskal jsem ho po tváři. Vrhl na mě skoro rozespalý pohled. Ještě před okamžikem jsem od hradu viděl, jak se zvláštně motá a hroutí se do trávy a teď se na mě spokojeně usmál. Je to jako jednat s maniodepresivním psychotikem, jednou nahoře a jednou hluboko na dně.

„Jsi v pořádku?“

Přikývl a nechal se omámeně vytáhnout na nohy. Lehce zavrávoral, ale ustál to. Zvedl jsem ze země knihu, kterou přinesl a podal jsem mu ji. Ani vpředu na deskách neměla název, snad se k ní dostanu později.

„Co se stalo, Lupine?“

„Asi…“ chvíle váhání, jak vymýšlel vhodnou lež. Vážně, někdo by měl v těchhle věcech zavést povinný předmět jenom pro Nebelvíry. „Asi… se mi zamotala hlava. Už je to v pořádku.“

„Nevypadáš zrovna v pořádku.“

„Brzo budu. Neprojdeme se trochu?“

Co to zase bylo? No nic, souhlasil jsem a po jeho boku zamířil kolem Zapovězeného lesa směrem k napůl zhroucené hájence. Hagrid byl na dovolené zařídit si nějaké „rodinné“ záležitosti, takže neměl čas ji dát do pořádku.

S obavami jsem si prohlížel vlkodlakův výraz, ale vypadal zase dokonale vyrovnaně. Chybělo jenom, aby mě chytil za ruku, a vypadali bychom jak uprostřed nějaké básnické idylky vyplozené chorým, alkoholem zdevastovaným mozkem oslavovaného umělce, ze kterého si každý kritik sedne na zadek klidně ignorujíc naprostý nedostatek talentu.

Šli jsme mlčky, nechoval se způsobem, že by přede mnou chtěl dělat nějaké tajnosti. Ale prostě… je to Lupin, ten nikdy neříká, co si skutečně myslí. Budu na to muset přijít sám.

„Něco jsi tam viděl, že ano?“

„Mhm.“ Bez jakéhokoli záchvěvu zájmu odkopl stranou kamínek, který mu překážel v cestě.

„Neřekneš mi co?“

„Radši ne, Severusi.“

„A děje se to dlouho? Od toho Rumunska?“

„Mmm.“

„Bože, tyhle konverzace na úrovni prostě miluju. Lupine, tak spolupracuj, sakra. Mám o tebe starost.“

Místo toho, aby se mu ve tváři objevila provinilost nebo něco podobného, se přiblble usmál, jako kdyby mu moje starosti udělali radost. Věděl jsem, na co myslí, ale zrovna teď mě jeho ocenění mého zájmu nechávalo chladným.

„Lupine, co hledáš v knihovně?“

Když se neměl k odpovědi, vytrhl jsem mu knihu z ruky. Odklopil jsem tvrdé desky a zjistil jsem, že chybí i úvodní stránka s názvem díla a jménem autora. Kdysi dávno byla kniha nejspíš poničená a to, co se povedlo zachránit, dostalo novou vazbu. Prolistoval jsem pár prvních stránek a zjistil jsem, že se skutečně jedná o staré pověsti snad ještě z raného středověku nebo i déle.

„Na co ti to bude?“ vyptával jsem se dál. Místo odpovědi mi knihu vytrhl z ruky a zatvářil se nefalšovaně dotčeně. „Neberu ti ji, jenom mě zajímá, co hledáš? Mohl bych ti pomoct.“

Zkoumavě na mě pohlédl a pak se zase omluvně usmál. „Máš spoustu znalostí, Severusi, ale pochybuji, že bys mi v tomhle poradil.“

„V čem?“ Více výřečnosti vykazovali snad i prváci při jejich první hodině Lektvarů.

Škubl sebou a ohlédl se přes rameno. Přes tvář mu zase přeběhl jemný záchvěv zděšení.

„Tak dost!“ otočil jsem ho k sobě. „Máš halucinace, Lupine?“

Ignoroval mě. Naprosto jasně mě ignoroval a zíral k Zapovězenému lesu. „Cítíš to, Severusi? Někdo tu byl. Cítím je.“

„Hej, na něco jsem se ptal. Počkej!“

Se svou protivnou vlkodlačí silou se mi lehce vytrhl a vyrazil k lesu. Se vzteklým nadáváním jsem se rozběhl za ním. Kupodivu se mi povedlo ho neztratit. Zastavil se až uprostřed rozlehlé mýtinky porostlé zdusanou travou. Chřípí se mu chvělo, jak nasával vzduch, a otáčel se dokolečka.

Doběhl jsem k němu a se sípěním ho sledoval. Asi bych měl s tou fyzičkou začít něco dělat, tohle mi dává zabrat. Teď bez Voldemorta a jeho oblíbených dýchánků bych mohl mít taky občas trochu času na sebe, no ne? Jenom kdybych si na krk nepověsil labilního vlkodlaka samozřejmě.

„Byli tady,“ prohlásil s výrazem, který jasně naznačoval, jak očekává, že mu budu rozumět.

„Kdo?“ vyprskl jsem.

„Vlci, něco tu hledali.“

„Hm, vlkodlaci?“

Najednou zase jako kdyby před něčím uhýbal. Vztekle zavrčel a ucouvl. Vrazil do mě a dost bolestivě mě chytil za rameno. Otočil se ke mně. Jantarové oči vytřeštěné. Teď nebo nikdy. Zaměřil jsem se na jeho mysl.

Odrazil mě! Nitrozpyt nefungoval. Sakra.

Než se stihl rozběhnout dál do lesa, vytáhl jsem hůlku a zašeptal: „Mdloby na tebe.“ Padl obličejem do jehličí a ani se nehnul. „Dobře ti tak, pitomče,“ sdělil jsem ležícímu muži, vzal ho do náruče, knihu si zastrčil pod paži a přemístil se do jeho pokoje na Grimmauldovo náměstí.

Dost nešetrně jsem ho skulil do postele, hodil přes něj deku a zamířil do svojí ložnice. Prozatím jsem měl vlkodlaků plné zuby. Navíc se probudí nejdřív za pár hodin, snad se mi do té doby podaří zjistit, co v té knize hledal.

***

„Siriusi, pozor,“ mumlal spící muž. Ve snu se před ním míhala zohavená těla mrtvých, dokud je nenahradil jediný překrásný obličej, který se na něj povzbudivě usmál. Vztáhl k němu ruku. „Tichošlápku.“

***

Nechápu, že měl vždycky v oblibě takové neskutečné bichle. I jenom letmý průzkum mi trval až do pozdního odpoledne. Když jsem konečně našel kapitolu, která by ho mohla zajímat, objevil se ve dveřích s úsměvem na tváři a podnosem plným jídla v rukou. Mávnutím hůlky jsem za ním zavřel dveře a nechal ho položit tác na stolek.

Čekal jsem, že se rozčílí kvůli knize, kterou jsem si od něj vypůjčil, ale jenom si lehl vedle mě na postel a díval se mi přes rameno. Vypadal, že se zase dostal do jedné ze svých klidnějších fází. Běhal mi z něj mráz po zádech, nikdy nedokážu odhadnout, jak se zachová.

„Vystydne ti to,“ řekl a přitiskl se blíž. Pohlédl jsem na něho, v hnědožlutých očích mu nezbedně zajiskřilo. Odložil jsem knihu a nechal ho přivinout se mi do náruče. Aspoň že tyhle narážky dokážu rozpoznat pokaždé. Zajel jsem mu rukou pod hábit a jemně přejel jazykem přes jeho rty. Spokojeně zamručel a začal mi rozepínat košili.

***

Stulil se v posteli vedle mě a spokojeně usnul. Ještě pořád dokázal prospat většinu dne a zatím jsem neměl to srdce ho zase vzbudit, abych ho poslal zpět do jeho ložnice. Snad ho zatím nebude nikdo hledat, ale popravdě se teď do ničeho nezapojoval a nikdo od něj nic moc nepotřeboval. Nebyl důvod se tím zabývat.

Nechal jsem ho ležet a spolu se starou knihou jsem se přesunul do jediného křesla v místnosti. Nalistoval jsem stránku, kterou jsem našel těsně před tím, než za mnou přišel, a začal číst.

Ve spodní straně listu byla dost schématická kresba, která by se při velké dávce fantazie dala přirovnat k Oblouku na Odboru záhad. A věděl jsem, že v tomhle stavu si Lupin na nedostatek fantazie rozhodně stěžovat nemůže. Určitě muselo jít o tohle.

Průchod do Zásvětí. Ve starověku samozřejmě byla víra v posmrtný život velice rozšířeným jevem. Lidé věřili, že se jejich duše dostanou do nového světa, kde budou moci pokračovat ve své existenci. Mezi Světem živých a Světem mrtvých existovalo několik průchodů, jeden z nich měl podobu brány, která byla ovšem ztracena během zkázy Pompejí.

Kdoví, odkud ta věc na ministerstvu vlastně je? Hm. Poskočil jsem o pár odstavců níž.

Mezi oběma světy leží pak Zásvětí. Místo, kterým musí duše projít, aby mohly klidně odpočívat. Zásvětí je místo zaplněné všemi mrtvými vzpomínkami, přáními a sny. Někteří dokáží strávit věčnost neustálým prožíváním šťastných momentů svého života nebo probíráním se svými chybami, že nedokáží projít dál, kde by je čekala daleko šťastnější existence.

Jedině Pekelný pes a Anděl smrti jsou schopni procházet tam a zpět mezi světy…

Takže Lupin si nejspíš myslí, že by se Black mohl vrátit zpět, kdyby se tam za Závojem proměnil do své zvěromágské podoby. A chce mu to jako co? Jít říct? No vlastně… nejspíš jo. Sklouzl jsem v textu dál.

Anděl smrti je bytost z tohoto světa.

Kdo by to poznal z toho jména, ušklíbl jsem se.

Jedná se o nevinnou duši, jež má na svědomí nevinné životy. Zabíjela nejčastěji v afektu a trpí halucinacemi spojenými s těmito vraždami. Nikdo jí to ale nedokáže vyčítat. Z těchto důvodů se nejčastěji jedná o duševně choré, kteří se nedokáží ovládat.

„Nebo o vlkodlaky! To nemyslíš vážně, Lupine.“ Spražil jsem pohledem ležícího muže. Když samozřejmě nezareagoval, vrátil jsem se k četbě.

„Tato duše ve svém smrtelném životě dokáže poznat místa proběhlých tragédií a vidí mrtvé. Nejčastěji násilně zavražděné, převážně ty, jež zabil dotyčný sám.“

Vidíš mrtvé, Lupine?

Pokud projde do Zásvětí, může se z něj vrátit, pokud neuvízne v pasti mrtvých vzpomínek jako kdokoli jiný. Někdy i po prvním průchodu nazpět svou schopnost vidět mrtvé ztrácí. Jindy může Zásvětím cestovat podle libosti. Musí ji při tom ale doprovázet přízraky zavražděných, které jí dodávají potřebnou magii.

„To prostě nemyslíš vážně!“

V tu chvíli za oknem zahřměla přicházející letní bouřka. Dost levné efekty tohle a o existenci Zásvětí mě teda rozhodně nepřesvědčí. Otráveně jsem švihl hůlkou směrem k oknu a vzdálené hřmění se ztišilo. Lupin se v posteli převalil a mírně poděšeně zakňučel.

Přisedl jsem si k němu a otočil jsem ho na záda. Trochu se vzpouzel. „Remusi. Remusi, prober se.“

Unaveně zamžikal a pohlédl na mě. „Co jsi viděl na ministerstvu?“ vypálil jsem po něm. „A nenuť mě uvařit ti Veritasérum, ano? Koho jsi tam viděl?“

„Brumbála.“

„Byl mrtvý?“

„Ano.“

„A jak jsi to poznal?“

„Měl prasklou lebku, to přece víš, Severusi,“ zamumlal a hodlal se ode mě zase otočit.

Než to stihl, zeptal jsem se: „A co ti říkal?“

„Jedině Anděl smrti může přivést Smrtonoše nazpět.“

Potom zavřel oči a spal dál. To nemůže myslet vážně. Tomuhle prostě nebudu věřit, nejspíš se mu jeho halucinace a sebevražedné tendence v hlavě spojili s tím, co si zběžně přečetl v té knize a teď plánuje si pro Blacka prostě dojít! Vždyť se zbláznil.

„Tak fajn, pitomče, tuhle knížku už neuvidíš,“ oznámil jsem mu. Švihl jsem hůlkou, knihu zmenšil a strčil si ji do kapsy. „A pokud jde o Závoj, k tomu už se ani nepřiblížíš, jasné? Mám v plánu tě držet pod tolika lektvary, že nebudeš vědět ani, jak se jmenuješ. Aby bylo jasno, nenechám tě za tím arogantním pablbem skočit! Stačí, že se tak idiotsky nechal zabít on.“

S tím jsem skončil a naštvaně se svalil zpátky do křesla. Spící muž na to nijak nereagoval, jenom ze sna zase zamumlal: „Siriusi.“

Samozřejmě. Jak jinak.

Už mě to přestává bavit. Jestli nezjistím, co s ním je, nezbude mi než udělat něco, čemu jsem se chtěl za každou cenu vyhnout. Ale kdyby mu to pomohlo, tak nemám na vybranou, nebo ano?

***