Hlavní postava: Severus

Pairing: SS/RL

Varování: Jak název napovídá – zase vlkodlaci. A bude jich víc!

Co s vlkem?

Přemístění strhlo Harryho i s Malfoyem k zemi. Mladík se bleskově odkulil a napřáhl hůlku. Byl rád, že mu těsně před přemístěním nevypadla z ruky. Blonďák se s námahou zvedl, nechal svou hůlku na zemi a zahleděl se na něj. Mlčeli.

Harry se rozhlédl kolem, ošuntělý hospodský pokoj s rozvrzanou postelí, špinavým oknem, malým stolkem a starou skříní. Všechno tu a tam zdobily staré pavučiny a nakupený prach. Prostě místo, kam by Lucius Malfoy nikdy dobrovolně nevstoupil. A přesto Harry cítil, jak se kolem místnosti obepínají ochranná a tišící kouzla, aby nikdo nezaslechl, když se majitel pokoje přemisťuje.

Malfoy stál uprostřed místnosti, vtom si  sevřel levé rameno a tlumeně zasykl. Harry se zamračil, až teď si všiml, jak muži tečou po tvářích stružky potu a dlouhé vlasy se lepí k sobě. Vlastně se taky trošku třásl a pohled mu nesoustředěně těkal po místnosti.

„Co se děje?“ zeptal se. „Accio hůlka,“ sebral Luciusovu jedinou obranu a přesto ten se nezmohl ani na slovo. Harry obě hůlky položil na stolek a vykročil k muži před sebou.

Stihl ho akorát včas zachytit a překulit do postele. Muž byl sice pořád ještě hubený, ale k zemi se sesul celou svou vahou, až Harrymu skoro vyklouzl z náruče. Když ho ukládal do záplatovaných peřin, všiml si horečky sálající z mužova těla.

Malfoy si s námahou rozhrnul košili a stáhl ji z levého ramene. Pak zamžoural na oteklou ránu, která se barvila do červenofialova a už na dálku smrděla infekcí. „Nevšiml jsem si, že mě kousli,“ zamumlal a oči se mu unaveně klížily.

„Kdo? Vlkodlaci?“

„Hm.“

„Musím vás vzít do nemocnice.“

„Ne!“ otevřel zase oči a chytil ho za ruku. „Nic se s tím nedá dělat. Jenom mě navíc zavřou do vězení.“

Harry byl v rozpacích. Malfoy měl pravdu, nejspíš by okamžitě putoval do Azkabanu bez jakéhokoli soudu. Navíc mu hlásek v hlavě našeptával, že odvést ho odsud může kdykoli.

„Prosím,“ zaúpěl blonďatý muž.

Harry si povzdechl. „Tak co mám dělat?“

„Vy mi chcete pomoct?“

Harry přikývl, i když měl pocit, že se asi zbláznil.

„Nejspíš budeme potřebovat pár Severusových lektvarů z jeho zásob.“

Přikývl, věděl, že na hradě ještě nějaké lektvary zbyly.

„Znáte zaklínadlo proti horečce?“

„Ne.“

„To se nedivím, je docela náročné a nejspíš se probíralo v posledním ročníku. Tak dávejte teď pozor…“

***

Po ránu se zmatek na ministerstvu naštěstí trochu uklidnil, když se objevil ten zatracený Potter a ohlásil, že nakonec Malfoye ztratil. Žádné překvapení. Co mu sakra trvalo tak dlouho? Naštěstí si všichni oddechli, že jejich hrdina je v pořádku a atmosféra se trochu oteplila, došlo i na hromadné objímání. Grr.

Potter sepsal svou výpověď a zase rychle odchvátal. Skvělé. Mě při výslechu dusili ještě tak dvě hodiny, než se rozhodli mě podmínečně propustit do opatrování pana Pottera. Naštěstí se našlo i několik bystrozorů, kteří dosvědčili, že jsem v Rumunsku bojoval na jejich straně.

Lupina jsem se rozhodl zatajit, nejspíš by se na něho přihnala tlupa bystrozorů, aby ho vyslechla, jakmile by zjistili, že je na Grimmauldově náměstí. Pochybuji, že by měl labilní vlkodlak šanci, že ho preventivně nezavřou do vězení, aby nikomu neublížil.

Když bylo konečně rozhodnuto, že můžu odejít, potuloval jsem se chvíli na ministerstvu. Chyba! Kromě Tonksové, která se starala o osvobozené vězně, z nichž polovina nejspíš bude nakažená lykantropií, a v náručí držela pevně přitisknutého malého kluka, jsem potkal i Moodyho s Kingleym.

Zatímco Pošuk se mě před zraky všech pokusil jediným pohledem spálit na prach, Kingley se ke mně okamžitě přihnal a požádal mě o pomoc při výslechu nejproblémovějších vězňů.

„Cože?“ prskl jsem, aby mu byl okamžitě jasný můj názor.

„Nitrozpyt. Potřebovali bychom vyslechnout dva vězně, kteří nereagují na Veritasérum. Nejspíš nějaká vlkodlačí úchylka nebo co!“

Moody vykulil překvapeně své zdravé oko – to druhé bylo dost vylezlé i tak, a chytil ho za loket. „Zbláznil ses? S tím zrádcem ještě probíhá soud. Nemůžeme ho tu nechat dýl, než je nezbytně nutný.“

„Snape má důvěru pana Pottera. Jestli nevěříte jemu, věřte aspoň hrdinovi našeho světa.“

Protočil jsem oči v sloup.

„Nevěřím nikomu,“ zahudral Moody.

Kingsley ho dál ignoroval a pohlédl na mě. „Pomůžete nám?“

Ne, ne, ne, znělo mi v hlavě zarputile, ale zároveň jsem věděl, že jakákoli ochota mi bude později přičtena k dobru během mého vlastního procesu, jehož projednávání jsem včera zmeškal. Nebo to už bylo předevčírem? Sakra. Ztěžka jsem si otráveně povzdechl a přikývl.

S Pošukovým vražedným pohledem zapíchnutým do zad jsem následoval Kingsleyho do první výslechové místnosti.

***

Harry se stavil na Grimmauldově náměstí, aby zjistil novinky. Už mezi dveřmi mu Lenka radostně sdělila, že je Lupin nahoře. Jakmile ale otevřel dveře do mužovy ložnice, bolestně zamrkal. Jeho přítel byl v příšerném stavu a s námahou oddechoval v posteli stočený do klubíčka. Neodvážil se ho ani pořádně prohlédnout, akorát nařídil Kráturovi, aby mu přinesl něco k jídlu, jakmile se Remus probudí.

Skřítek pronesl cosi o prašivých pololidech a bleskově zmizel, než mu kdokoli vynadal. Harry zjistil, že většina členů Řádu poslední boje přežila v pořádku až na pár lehčích zranění. Ještě že tak, oddychl si a zamířil do koupelny.

Tam našel jejich společnou zásobu lektvarů a vybral lektvar proti šíření infekce. Další požadované léky už tam ale nenašel. Bude se muset vypravit do Bradavic. Byl si jistý, že rozhovor s profesorkou McGonagallovou pro jednou snad zvládne. Jeho bývalá učitelka přeměňování těžce nesla, že kvůli povinnostem ve škole nemá přehled, co se děje v Řádu. Malfoy bude muset vydržet o chvíli déle.

***

„Došlo Veritasérum?“ štěkl jsem na Kingsleyho napůl ohromeně, když se měl ptal, jestli bych nemohl na ministerstvu zůstat ještě o trochu déle.

Upřímně jsem stěží stál na nohou, ale pevně jsem se rozhodl ukázat jim, že Snape se nikdy nevzdá. Po dalších několika hodinách jsem toho hořce litoval a přemýšlel jsem, jak taková byrokratická fraška, jakým nové ministerstvo bezpochyby je, může vůbec jakkoli rozhodnout o mojí vině nebo nevině.

Z letmého pohledu mi bylo jasné, že tam skutečně funguje jen velmi málo lidí z té spousty, která tam bezcílně pobíhala sem a tam. Několikrát jsem narazil na Tonksovou, které na ruce stále visel ten malý klučina, jak shání, kde ubytovat dav unavených čarodějů a čarodějek, které se nám povedlo zachránit. Skutečně krása.

V podvečer jsem oznámil, že se odcházím aspoň trochu prospat. Po namáhavém několikanásobném nitrozpytu jsem ztěží viděl před sebe. Nikdo se nesnažil mě zastavit.

Když jsem prošel krbem na Grimmauldovo náměstí, upoutal moji pozornost hluk přicházející z patra. Rychle jsem vyběhl po schodech s hůlkou připravenou k útoku a narazil jsem na hlouček postav stojících bezradně před dveřmi pokoje, kde jsem poslední dny přespával. Zpoza dveří se ozývalo vrčení a tlumené rány.

V duchu jsem se dost ošklivě proklel.

Ne že bych úplně zapomněl na ten lektvar, který měl Lupin v sobě, ale už mi nedošlo, že se možná změní dávno před setměním. Nějak jsem v duchu počítal s tím, že se stihnu vrátit a vnutím mu silnou dávku uspávadla, aby svou proměnu prospal. Tohle mi udělalo čáru přes rozpočet.

Rozhlédl jsem se po bezradných výrazech dětí před sebou. Grangerová, Longbottom i nejmladší Weasley sledovali dveře dunící pod nárazy těla rozzuřeného vlkodlaka s mírně poděšenými výrazy ve tváři. Slečna Láskorádová si naopak zaujatě prohlížela mě s lehce tázavým pohledem v očích. Hledal jsem v něm výčitku, že jsem se tak zdržel nebo že jsem je měl varovat, ale těžko se v těch Nebelvírech má člověk vyznat.

A kde je zase ten Potter?

„Co se stalo?“ štěkl jsem co nejautoritativnějším hlasem. Longbottom se poplašeně stáhl, výraz slečny Láskorádové se nezměnil, Weasley se zamračil, ale slečna Grangerová se ke mně otočila čelem. Aspoň tu jsem správně vycvičil.

„Lupin se proměnil, pane. Někdy kolem poledne jsem za ním poslala Kráturu s obědem, něco trochu snědl, pak se šel do koupelny umýt, ale nevrátil se k sobě. Nejspíš si spletl pokoje a usnul u vás. Vypadal hodně špatně, vlastně vůbec s nikým nemluvil, tak jsme ho nechali spát. Asi tak před hodinou jsem od něho uslyšela křik, tak jsem se šla podívat. Už byl částečně přeměněný, tak jsem rychle zabouchla a zaklela jsem celý pokoj, aby se odtamtud nedostal.“

Spokojeně jsem přikývl. Ještě že slečna Grangerová dokázala v nepředvídatelných situacích rychle reagovat. Nevím, co bych dělal, kdyby někoho z nich Lupin potrhal jen proto, že jsem je zapomněl varovat.

„Nejspíš na něj pořád působí nějaké kouzlo nebo lektvar, který dostal, když ho věznili,“ překvapila mě kudrnatá dívka. „Jako na ty vlkodlaky, se kterými jsme včera bojovali.“

„Správně,“ přikývl jsem. „Lektvar.“ Bohužel ani po téměř celém dni, který jsem strávil na ministerstvu, jsem nezjistil, co mu to vlastně dali. „Prý účinkuje několik dní, takže budeme muset nejspíš počkat, než sám vyprchá. Nepovedlo se mi o tom nic zjistit a nerad bych s Lupinem experimentoval zrovna, když je v takovém stavu.“

Zamyšleně jsem si prohrábl vlasy a ještě jednou přelétl pohledem tváře před sebou. Tentokrát ve všech byla vidět jenom starost. Ještě na něco jsem si vzpomněl: „Při výslechu jsem se nezmínil, že tu Lupin je. Při tom, jaké jsou dnes zákony o vlkodlacích, by to bylo přinejmenším riskantní, takže se o tom mimo tento dům nezmiňujte, jasné?“

Všichni horlivě přikyvovali, ale jen na tváři slečny Grangerové se objevil skutečně výraz pochopení. Ministerští úředníci by Lupina možná na místě prohlásili za příliš nebezpečného a rozhodli se ho utratit jako zvíře.

Když nevypadali, že by chtěli v rozhovoru pokračovat, řekl jsem: „Nestůjte tu takhle, tím ničemu nepomůžete.“ Vešel jsem do Lupinova pokoje, zabouchl, stáhl si boty a svalil se do postele.

Duté rány z vedlejší místnosti, kde rozzuřený vlkodlak likvidoval veškeré vybavení pokoje, včetně malé zásoby lektvarů, kterou jsem si stihl vyrobit během jinak extrémně nudného pobytu zde, se přes společnou stěnu nesly křišťálově jasně. No, to mám pro příště. Snad ještě zbyly nějaké léky v koupelně, jinak se budu muset stavit v Bradavicích za Poppy.

Po chvilce mi začal hluk připadat skoro monotónně uklidňující, víčka mi klesla a okamžitě jsem usnul.

***

Probudil jsem se uprostřed noci se zvláštním pocitem. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, co to způsobilo. Ticho. Po hodinách vlkodlakova běsnění mě ticho dokonce vytrhlo z hlubokého spánku.

Ani jsem se nezdržoval s obouváním, vytáhl jsem hůlku a vyšel na chodbu. Před dveřmi do mé, teď nejspíš už bývalé ložnice, nerozhodně postával obrýlený kluk s hůlkou v ruce.

„Mohu se zeptat, kdy jste nás poctil svou přítomností, pane Pottere?“

„Vrátil jsem se těsně po vás.“ Než jsem se stihl zeptat, kde byl, ukázal nerozhodně na dveře. „Je zticha.“

„To slyším taky,“ zavrčel jsem spíš pro sebe, ale vysloužil jsem si tak nenávistné zablýsknutí v zelených očích.

Chvilku jsem mlčky studoval zaklínadlo na dveřích a pak ho jediným mávnutím hůlky zrušil. Na vlkodlaka stačilo, ale mě by nezastavilo ani na vteřinu. Potter se ho mohl snadno zbavit sám, nejspíš se mu za vlkodlakem nechtělo samotnému. To by koneckonců ukazovalo, že oplývá aspoň nějakou inteligencí, tak jsem se rozhodl protentokrát si odpustit urážlivou poznámku o Nebelvírské odvaze.

„Ustupte,“ přikázal jsem Potterovi, když se hrnul do pokoje přede mnou. Lehce zafuněl, ale přesto poslechl. Oba jsme s nevěřícími výrazy přelétly tu spoušť kolem. Říct, že byl pokoj vzhůru nohama, bylo málo. Bolestně málo. Většina nábytku se proměnila v kupu třísek, po zemi se válely střepy, roztrhané látky, kusy papíru, peří, prostě všechno. Část tapet byla vytrhaná, postel ležela překlopená na bok, prkna trčela ke stropu, polovina z nich chyběla a za tím torzem se skrčený v rohu třásl vyhublý muž.

Sklonil jsem hůlku a bez ohlédnutí přikázal Potterovi: „Přineste Uklidňující lektvar. Je v koupelně…“

„Ve skříňce, já vím,“ řekl, ale neměl jsem pocit, že by se chtěl hádat. Zaslechl jsem kroky, jak se vzdálil. Opatrně jsem přiklekl k Lupinovi v rohu.

„Remusi,“ pošeptal jsem co nejhlubším a nejklidnějším hlasem, jako bych uklidňoval zvíře.

Otočil ke mně hlavu se skelným výrazem ve tváři a zavětřil. Nejspíš neviděl, přechodná slepota je po proměně častá.

„Severusi,“ zachrčel a pokusil se usmát. „Mrzí mě to.“

„Co?“

„Tvůj pokoj.“

„To nevadí. Jenom klid.“ Přejel jsem mu rukou po zádech. Odlepil se od stěny a přitiskl se ke mně.

„Lektvar,“ šeptl Potter za mnou. Natáhl jsem ruku. Lahvička už byla odšroubovaná, jen jsem ji vsunul Lupinovi mezi rty a donutil ho to vypít.

„Promiň, Severusi,“ šeptl ještě a pak úplně povolil. Rychle jsem ho chytil a vytáhl si ho do náruče. Potter mi uhnul z cesty a nechal mě odnést ho do vedlejšího pokoje.

Složil jsem zjizvené tělo na postel a přikryl ho až po bradu. Zatím vypadal dokonale klidně. „Lektvar by měl vydržet do rána,“ oznámil jsem.

Potter přikývl a sledoval, jak jediné křeslo v místnosti přeměňuji na další postel, kterou jsem pak odlevitoval ke druhé stěně, než ležel Lupin. Stěží se pak dalo projít pokojem. Vrhl jsem po něm tvrdým pohledem a zavrčel: „Dobrou noc, pane Pottere!“

Mladík stočil pohled ze spícího Lupina zpět na mě a odpověděl: „Dobrou noc.“ Pak se otočil a tiše za sebou zavřel.

***

Na víčkách mě zalechtal první ranní paprsek slunce procházející špinavým oknem bývalého sídla Blacků. To ale nebyl důvod, proč jsem se vzbudil. Kroky, bosé nohy přecházející po pokoji, hlas, sténání. Lupin!

„Sakra,“ vyskočil jsem z postele a proklel tu vlkodlačí odolnost vůči většině obyčejných lektvarů. Měl jsem toho do něj nalít víc.

Vlkodlak klečel uprostřed pokoje a rozháněl se rukama. „Siriusi,“ šeptal vyděšeně.

„Remusi,“ přiskočil jsem k němu, „co se děje?“

„Kde jsi, Tichošlápku?“ Když jsem se ho dotkl, vyskočil leknutím. Sevřel jsem ho kolem ramen. Pevný stisk ho trochu uklidnil, panika ustoupila. „Siriusi,“ zašeptal znovu, otočil se ke mně čelem, až jsem mu civěl z několika centimetrů do obličeje, a dlaní mi přejel po tváři.

Zděšeně jsem hleděl do nehybných, vždycky tak vřelých očí posledního Poberty. Co se to sakra stalo? V těch očích nebylo nic.

Zalilo mě horko. „Lupine!“ oslovil jsem ho, ale nezabralo to, dál mi přejížděl rukou po tváři od brady, přes příliš velký nos až do vlasů. „Náměsíčníku,“ zkusil jsem to. Tentokrát sebou trhnul. „Vidíš mě?“

Zavrtěl hlavou.

Hrklo ve mně. Mělo to být jenom dočasně, přece ta slepota měla dávno zmizet! Co to sakra bylo za lektvar?

Lupinův výraz se změnil, teď vypadal ještě zoufaleji než před chvílí. Proč zase? Je vůbec vzhůru? „Tichošlápku,“ šeptal naléhavě. „Zabil jsem je, Tichošlápku. Zabíjel jsem.“

„Ššššt,“ hladil jsem ho po vlasech.

„Když jsem se probudil, cítil jsem krev… víš, jak nesnáším krev v puse po proměně. Tentokrát byla lidská. Vím to. Nehlídal jsi mě, Tichošlápku. Zabil jsem je.“

„Ššššt, uklidni se. Bude to dobré, Náměsíčníku.“

Vrtěl hlavou. „Ne. Zabíjel jsem. Už mě nehlídáš. Bez tebe je ze mě zrůda, Tichošlápku. Zabíjel jsem a pamatuju si to,“ vzlykl.

Další novinka, neměl by si na to vzpomínat. Nebo si to jenom domyslel? „Ššššt,“ tišil jsem ho a houpal ho v náručí. Tiskl se ke mně a třásl se chladem. „Spravíme to, neboj se.“

„Zabíjel jsem.“

„Ššššt.“ Zvedl jsem jeho nohy ze země a zase ho přenesl do postele. Tentokrát jsem si lehl vedle něho a oba nás přikryl starou peřinou. Dál se ke mně tiskl a cosi šeptal. Snažil se omluvit, chtěl, abych mu odpustil za všechny ty, které jako vlkodlak zabil.

Jedno jsem věděl jistě, on sám si to nikdy neodpustí. Hladil jsem ho po vlasech a sledoval, jak se zase pomalu propadá do spánku.

„Tichošlápku?“ zamumlal.

„Hm?“

„Severus byl se mnou.“

„To je dobře.“

***

Ráno jsem se vymanil z Lupinova objetí ještě před tím, než dům na Grimmauldově náměstí ožil. Muž spal tvrdě a snad i klidně. Pomalu jsem sešel do kuchyně a ke svému překvapení jsem narazil na Molly Weasleyovou, která už připravovala za pomoci dvou skřítků snídani pro svou početnou rodinu i ostatní obyvatele domu. Nejspíš dorazila před chvílí.

Pozdravil jsem a okamžitě jsem byl nacpán ke stolu s talířem, přetékajícím míchanými vajíčky, před sebou. Molly pronesla cosi o nezdravé vyhublosti a začala se vyptávat na Lupina. Nebyl jsem si jistý, jak přesně jí mám sdělit, že je vlkodlak úplně mimo a není moc věcí, co s tím můžeme udělat.

„Zajímají se o něj na ministerstvu?“ zeptal jsem se místo toho.

„Ne, Ron nám řekl, že je tady a v jakém je stavu. Artur souhlasil, že by se to nemělo dostat ven, dokud nebude zase v pořádku. Jak to s ním vypadá, Severusi?“

Pokrčil jsem rameny. Jak to mám sakra vědět? „Bude to chtít čas. Musí vyprchat ten lektvar co mu dali. Ale jak se vyrovná s tím, co se tam stalo… to nevím.“

Molly se odvrátila, nejspíš abych neviděl, jaký má ve tváři výraz. „Chceš přidat?“

„Ne, děkuji. Vrátím se nahoru.“

Přikývla. „Dobře.“

***