Hlavní postava: Tahle kapitola měla původně patřit Luciusovi, ale rozhodla jsem se dát prostor taky dívčí síle, takže se připravte na... Hermionu!

Shrnutí: Hermiona se dostane do průšvihu a pomůže jí někdo, od koho by to nečekala.

Poznámka: Tak můžu říct, že jsem v první osobě už dlouho nepoužila holku. Docela nezvyk...

Poznámka č. 2: Kouzlo této kapitoly je v tom, že původně nebyla vůbec v plánu, a přesto mi dala do ruky něco, čím můžu aspoň malinko naznačit něco jako „rozuzlení zápletky“. Tak takhle nějak pracuje múza...

Grimoár

Ze všech služebně starších členů Fénixova řádu to musí být on!

Pane na nebi, proč zrovna já? Proč musím schytat za parťáka zrovna Mundunguse? Za co mě Moody vlastně trestá?

Křivonohý mužíček přede mnou se proplétá Obrtlou ulicí s podivnou sebejistotou. Vlastně co to plácám podivnou? Vždyť je tady doma víc než kdekoli jinde. Nebýt jeho kontaktů tady už by v Řádu dávno skončil. Za to, jak zkomplikoval záležitost kolem Regulusova medailonu – viteálu, ho nemůžu ani cítit. Vlastně kdykoli se na něj podívám, zkouším, jestli se u mě neprojevila nová superschopnost a nedokážu zabíjet pohledem. Škoda, zatím se mi to nepovedlo. Je jako šváb, prostě přežije všechno.

Vzpomínka na Ronův soucitný pohled při rozdělování dvojic mě namíchla ještě víc. Ten se do terénu samozřejmě vydal s Tonksovou. Nechápu, jak se mu povedlo přesvědčit Moodyho, že budou schopný tým. V poslední době po ní pořád pokukuje. Tvrdí, že je správně praštěná a nevázaná. Jako kdyby to byla taková věda. To bych uměla jistě taky, ale mám důležitější věci na práci. Prostě chlapi!

Hluboko uvnitř mě zahlodal provinilý červíček, protože jsem věděla, že právě teď Tonksová hluboce truchlí pro ztrátu Lupina. Jenže není právě utěšování jeden ze spolehlivých způsobů svádění?

Měla bych toho nechat, než začnu být paranoidní. Chudák Lupin. A chudák Tonksová, v Řádu se z nich stali dobří přátelé a není fér, když ji budu podezřívat z postraních úmyslů s Ronem.

Tak dobře, Tonksové bych sice věřila, ale co Ron? Bůhví, že od chvíle, co se z něj stal „jeden z trojice hrdinů kouzelnického světa“ se kolem něj točí zástupy holek. Grr... a ten zrzek si to taky umí správně vychutnat, samozřejmě.

Ok, je třeba se pořádně soustředit. Obrtlá ulice rozhodně není místo pro lelkování.

Nenápadně sleduji Mundunguse do nějaké hospody. Je plná podezřelých existencí v odrbaných hadrech, které vypadají, že snad ani nevlastní hůlku. Vím, že je to klam, na takovém místě by žádný moták natož mudla nikdy nepřežil. Naštěstí si ale můžu být jistá, že nikdo tady není dost silný, aby odhalil mé maskovací kouzlo.

Usadím se u baru a objednám ohnivou whisky. Přece jen se podle svého krytí musím taky chovat. Výčepní je hřmotný nemytý chlap, ale naštěstí nemá v plánu vést hospodské řeči, takže se můžu plně věnovat sledování svého parťáka.

Netrvá to dlouho a naproti Mundungusovi se usadí postava s černou kápí staženou do čela. Jestli tohle není Smrtijed, měl by si honem rychle sehnat nějaký módní časopis a zapracovat na vzhledu, než ho bystrozoři seberou jen tak z principu za provokaci. Oba muži – podle chůze je ten druhý muž, i když jeho obličej jsem ani nezahlédla – se přátelsky pozdravili a začali vyjednávat. Na můj vkus při té příležitosti do sebe Mundungus lije trochu moc kořalky.

Uvědomím si, že bych si měla zase loknout ohnivé whisky, ale moc se mi nechce. Na popíjení jsem nikdy dvakrát nebyla, ale naštěstí díky Snapeově lektvaru se nemusím bát, že bych se opila. Chutná to příšerně, jak to ty chlapi vlastně můžou pořád pít?

Druhý lok mi vžene do očí slzy, což upoutá pozornost ožraly vedle mě. Než si zběžně otřu obličej, Mundungus i s druhým mužem zamíří ke dveřím. Sakra, kam můžou jít?

Snažím se je sledovat co nejnenápadněji. Kupodivu jsem dokonce tak nenápadná, že po několika zatáčkách se mi je povede ztratit. „No, do háje!“ ujede mi. Pak se v jednom zavšiveném koutě zvedne cosi, co jsem po zběžné prohlídce považovala za hromadu hadrů. Ve chvíli, kdy mě drží za zápěstí, je mi už úplně jasné, že je to nějaký otrhaný chlap. Málem nestihnu ani zaječet, v ruce ucítím cosi chladného a pak se mnou škubne známý pocit přemístění.

Přenašedlo. A podle všeho na dost dlouhou trasu.

Když konečně dopadnu na trávu, nemůžu říct ani, že bych byla naštvaná na někoho jiného než sama na sebe. Proč jsem si jen nepůjčila od Harryho ten neviditelný plášť? Vždyť mi bylo od začátku jasné, že nedokážu nikoho nenápadně sledovat.

***

„Jak ,ztratil′?“ zaječel Ron a vrhl se Mundungusovi po krku. „Jak jsi jí ztratil?“

„Měla nás sledovat. Můj kontakt si tam nepřipadal v bezpečí, tak jsme se chtěli někam přesunout, ale tam už se neukázala. Prostě nás ztratila, myslel jsem, že bude tady.“

„Tos´ ale myslel blbě!“ řval zrzek dál, zatímco ho Harry s dvojčaty tahali z ošuntělého mužíčka, který se krčil na židli.

Moody to se zaujetím pozoroval, ale nic neříkal. Harry byl za to vděčný, jediné, co by Pošuk nejspíš dokázal říct, by bylo, že je Hermiona už po smrti. V ten okamžik by se musel Ron roztrhnout na dvě poloviny, protože by nejspíš chtěl zabít Mundunguse i Moodyho najednou.

„No tak, Rone, uklidni se. Je to přece Hermiona, ta si vždycky nějak poradí. Najdeme ji.“

Ron si jen odfrkl, ale konečně se posadil zpátky za stůl.

***

Lucius se vrátil do Rumunského tábora jako jeden z prvních, ale ve skutečnosti nebylo moc na koho čekat. Drtivá většina vlkodlaků akci na ministerstvu a v nemocnici nepřežila. Poznal několik „vedoucích“ vlkodlaků, kteří se tam přemístili pomocí přenašedla těsně před Šedohřbetem. Ten dorazil s několika kouzelníky a rovnou zamířil do jednoho ze stanů, aniž by se rozhlédl po svém bezprostředním okolí. Evidentně mu nechyběla sebedůvěra ani po tom fiasku, které měli za sebou.

Posadil se ke stromu nedaleko stanu obsazeném Smrtijedskou poradou a čekal. Téměř děsivé bylo, že nemusel čekat nijak dlouho. Jako kdyby si stačilo pomyslet... možná na něj štěstí konečně obrátilo svou tvář. Než vyšel Šedohřbet s ostatními ven, táborem se ozvalo třesknutí přemístění a přímo uprostřed se zhmotnil odrbaný čaroděj s hůlkou zabořenou pod krkem vychrtlého zarostlého muže. Nějakým zvláštním způsobem se mu ale ten naprosto cizí chlap zdál povědomý!

Lucius nezaváhal a zamířil k nově příchozímu. Povedlo se mu předběhnout i ostatní vlkodlaky. Muž se k němu otočil a s opovržlivým výrazem vyprskl: „Je tu Šedohřbet?“

Raději mu jen pokývl hlavou a zavedl ho do stanu. Kdyby musel ten jeho tón snášet ještě chvíli, mohl by si vzpomenout na Malfoyovskou pýchu a zarazit mu hlavu do zadku za tu drzost.

Jak se přitočil blíže k zajatci, do nosu ho udeřil povědomý pach. Nikdy by si nemyslel, že se mu zaryl tak hluboko do vzpomínek. Jediný pohled do tváře neznámého muže mu dal okamžitě za pravdu. Hleděla na něj dvojice inteligentních očí chladně hodnotících situaci, ve které se dotyčný ocitl. V tu chvíli si byl jistý, s kým má tu čest. Nevěřícně se ušklíbl a spolu s dvojicí mužů vklouzl pod plachtu stanu.

Sice byl vlkodlakem teprve krátce a polovině nově probouzených smyslů ani v nejmenším nerozuměl, ale klidně by vsadil vlastní život na to, že dokáže rozeznat pach ženy od pachu muže. A ten chlap před ním... nesmrděl jako chlap.

***

Ten muž, který mě i s mým únoscem vedl k jednomu z několika stanů tvořících Smrtijedský tábor, mi byl něčím povědomý. Několikrát jsme na sebe zpříma pohlédli a mě zamrazilo. Vypadal jako jakási pokroucená kopie profesora Snapea. Na příbuzného toho s ním měl společného příliš málo, tmavé vlasy, větší nos a bledá pleť přece nestačí... ale na náhody už jsem přestala věřit, když jsme zjistili, kdo byl R. A. B.

Toho muže znám! Vím to! A kdyby do mě ten druhý pitomec přestal pořád šťouchat, určitě by mi došlo, kdo se skrývá pod maskovacím kouzlem!

„Co tu děláš, idiote?“ vyštěkl jeden z mužů uvnitř. Bezpečně jsem poznala Šedohřbeta, vlkodlaka, který kdysi přeměnil Remuse. Ostatní mi ale nebyli ani trochu povědomí, Yaxley nejspíš musel povýšit i ty nejmenší nuly, které mohl, protože příslušníci užšího kruhu Smrtijedů už dávno dostali, co si zasloužili, a jemu nikdo nezbyl.

Náš průvodce se beze slova stáhl do blízkého kouta, aniž na sebe jakkoli upoutal pozornost. Ten jediný pohled mi stačil, aby mi došlo, kdo se dokáže tak elegantně pohybovat.

„Patří k bystrozorům,“ zamrmlal můj únosce.

„A?“

„No, sledoval Gerherta i s tim blbcem Fletcherem. Ministerstvo údajně vyhlásilo milost pro všechny, co přinesou nějaký informace o Yaxleym. Třeba ví něco, co by se mohlo hodit.“

„Jo, jasně. A třeba jste chtěli zjistit, co je na tom pravdy, a pak nás zaprodat, ne?“

„Ale, Fenrire...“ ozval se blonďatý čaroděj po jeho pravici. „Vždycky se hodí další informace. A ty,“ otočil se na únosce, „víš, že má na sobě maskovací kouzlo?“

„Noo... jasně. Ale nebyl čas se s tim zdržovat.“

Blonďák to dál nekomentoval, jen mávl hůlkou a mé kouzlo puklo jak vaječná skořápka. Ne, že bych si s ním dala tolik práce, ale očividně to byl slušný čaroděj. Vzdorovitě jsem vystrčila bradu a pokusila jsem se smrtícím pohledem alespoň těžce zranit muže před sebou.

Blonďák se nade mnou ale jen potěšeně zašklebil. „Tak to je překvapení. Samotná slečna Grangerová. Mudlovská šmejdka, která spolu s tím nečistokrevným obrýlencem a zrzavým krvezrádcem, pomohla zachránit svět. Jaká to pro nás čest!“

„Za tu bysme mohli dostat výkupný,“ šťouchl do mě znovu ten parchant, co mě sem dotáhl.

„To ale není tvoje starost, vezmu jí za Yaxleym. Vím, že máš přenašedlo do hlavního štábu, Šedohřbete,“ natáhl ruku k vlkodlakovi.

„Ani nápad. Vezmu jí tam já.“

„Proč? Pokud vím, ty máš na starost jenom vlkodlaky. Tys pro její chycení neudělal ani hovno.“

„To ty taky ne.“

„Dej sem to přenašedlo.“

Zoufale jsem pohlédla na postavu v rohu, která se zrovna napřímila a vykročila kupředu. Jestli ho teď ztratím, nedostanu se odsud. Ještě než hmátl po hůlce, bylo mi jasné, co chce udělat.

Protože jsem se do téhle chvíle skoro nepohnula, všechny zaskočilo, když jsem se muži za sebou vyškubla, otočila se a vší silou mu vrazila koleno mezi nohy. Zaúpěl a svalil se k zemi.

„Accio přenašedlo!“ ozval se známý hlas.

Zašátrala jsem svému únosci pod hábitem a jen tak tak nahmátla svou hůlku. V tu chvíli mě kdosi chytil za rameno a ucítila jsem náraz značící přemístění.

Po chvilce nás vír vyplivl na hrubou dřevěnou podlahu v nějakém očividně starém domě páchnoucím zatuchlinou. Zvedla jsem se na kolena a pohlédla na muže vedle mě. „Skvělá technika, slečno Grangerová,“ ušklíbl se.

„Děkuji, pane Malfoyi,“ odvětila jsem nevzrušeně.

Odměnou mi byl jen téměř uznalý pohled, ale svou skoro-Snapeovskou podobu si ponechal. Pomohl mi na nohy a s hůlkou ve střehu zamířil do vedlejší místnosti. Doběhla jsem ho a skoro hned za dveřmi jsme se srazili s Yaxleym. Malfoy nezaváhal a okamžitě začal pálit jednu kletbu za druhou.

„Kdo do hajzlu jste?“ vrčel Yaxley skrytý za silným Protegem.

„Tvoje noční můra,“ zašklebil se Malfoy – řekla bych trošku šíleně – a jeho maska zmizela.

„Ty!“

„Kde je můj syn, ty čubko?!!“

Yaxley neměl šanci oplatit útok. I když jsem vysílala jen poutací kouzla, pod naším spojeným nátlakem jeho ochranný štít značně kolísal.

Jenže za zády měl krb, ke kterému mohl ustoupit. Blonďatý aristokrat vedle mě na něj sesílal kouzla takové síly, až se celá místnost roztopila jako výheň. I když jsem poutací kouzla vyměnila za nejrůznější kletby, jeho Protego bylo příliš silné.

Nakonec se přece jen dostal ke krbu, po paměti nabral do dlaně letaxový prášek a hodil ho za sebe do plamenů. Lokaci jsem bohužel nerozuměla. Pak skočil do krbu a zmizel.

To už se k němu ale hnal Malfoy, magickým štítem proběhl asi vteřinu po tom, co zmizel, a pak skočil do plamenů. A ty těsně před tím ztratily svou zelenou barvu. Oblečení se zaškvířilo, okamžitě jsem stála u krbu a pomáhala mu ven. Ani jedinkrát nevykřikl bolestí, jen pořád nesrozumitelně nadával a proklínal Yaxleyho.

Venku z krbu se jen párkrát poplácal po doutnajících částech oblečení a hned se začal rozhlížet kolem sebe. Neodvážila jsem se ani promluvit, oči mu žhnuly vztekem a místnost se zase zahřívala uvolňovanou magií. Stihla jsem zalehnout těsně před tím, než proboural ohromnou díru do zdi po straně.

S nepříčetným řevem znovu zamířil.

„Dost!“ zakřičela jsem. „Spadne to tu!“

Ještě smetl další část zdí a pak se otočil ke mně. V tu chvíli jsem myslela, že mě na místě zabije. Oči se mu šíleně leskly a zuby vzteky cenil jako vlk. Rozčepýřené plavé vlasy mu taky dvakrát důstojnosti nedodávaly.

Trvalo celé dlouhé minuty, než se jeho dech znovu zklidnil a do tváře se mu vrátil alespoň náznak zdravého rozumu. Začal se rozhlížet po pokoji, z jehož poloviny zbyly jen trosky. Krb, židle, stůl... a na stole rozevřená kniha.  Došel k ní první a začetl se na otevřeném místě.

„Ten bastard,“ zavrčel. Vzhledem k tomu, že zatím nezačal nic kolem sebe vyhazovat do povětří, usoudila jsem, že se už začíná ovládat.

„Co je to?“ nahlédla jsem mu přes rameno. Dobře no - při jeho výšce spíš pod ramenem.

„Pojednání o magii, která vytvořila znamení zla.“

„Chtěl obnovit Voldemortovu kontrolu nad Smrtijedy. Chytré.“

V odpověď jen zavrčel a listoval ke konci knihy.

„Počkat,“ zastavila jsem ho a přitáhla si knihu k sobě. „To... to je rukopis profesora Snapea.“

V ten moment zaklapl knihu a strčil si ji pod paži. „Měli bychom zjistit, kde jsme. Možná pro vás nebude úplně bezpečné použití krbu, tak se budete muset přemístit.“

„Proč by to nebylo bezpečné?“

„Chybí vám Znamení zla.“

Už jsem otevírala ústa, abych něco namítla, ale pak mi došlo, že se mi stejně nechce riskovat, že by mohl mít pravdu. Sem Yaxley nejspíš umožnil přístup jen těm nejvěrnějším Smrtijedům, je dobře možné, že je to tu ještě nějak navíc zabezpečené.

„Dobře,“ přikývla jsem, „bariéry proti přemístění se vám povedlo zlikvidovat při tom vašem výstupu, tak nebudu muset ani ven.“

„Nejdřív musíte zjistit, kde jste. Přemisťování na příliš velkou vzdálenost může být nebezpečné.“

„To já přece vím,“ prskla jsem popuzeně. Co si myslí, že jsem zač? Prvačka? Klekla jsem si na podlahu a několikrát přejela hůlkou těsně nad ní tak daleko od sebe, jak jsem dosáhla, abych pravidelný pohyb ze strany na stranu skončila u svých nohou. Malfoy mě při tom zvědavě pozoroval. Ještě že jsem použila neverbální magii.

Po několika vteřinách se na zemi modře rozzářil obrazec, ze kterého se postupně vyrýsovala mapa Evropy. „Zajímavé kouzlo,“ ocenil Malfoy. Aniž bych mu odpověděla, uvolnila jsem sevření hůlky a ta se sama zabodla do určitého bodu skoro uprostřed.

„Kde jste se to naučila?“

„Sama,“ utnula jsem ho. Ne že bych mu nechtěla začít vysvětlovat, jak mé vlastní kouzlo funguje. Byla jsem na něj skutečně hrdá. Ale vyprávět mu o tom, jak jsem potají zkoumala mechanismy Pobertova plánku, mi nepřipadalo právě nejchytřejší.

Při svém výzkumu jsem narazila na celý široký obor magie, o kterém se ve škole nikdo nikde nezmiňuje. Svým způsobem je ten plánek mistrovským dílem. Já jsem zatím přišla akorát na to, jak určit lokace mě známých lidí.

„Fajn,“ zahleděl se na mapu, „takže jsme někde uprostřed Evropy.“

„V České republice.“

Jen pokrčil rameny. „Když říkáte.“

Zpražila jsem ho pohledem. „Střed Evropy. Praha. Pivo... nic?“

„Malfoyové pivo nepijí.“

Raději jsem to nekomentovala, vzala si zpět hůlku a postavila jsem se. Jakmile se hůlka přestala dotýkat země, obrazec zmizel.

„Doporučuji se nejdřív přemístit do Francie,“ řekl. „Víte kam?“

„Ano, díky.“

„Dobře, tedy zase někdy nashledanou, slečno Grangerová.“

„A co tohle?“ ukázala jsem na knihu, kterou držel přitisknout k tělu.

„Tak na to zapomeňte.“

Chvilku jsem ho pozorovala, ale nepovedlo se mi vymyslet žádný důvod, proč by měl věřit, že bystrozorům bude užitečnější než jemu. „Hm, tak jo,“ přikývla jsem.

„Výborně.“

„Co budete dělat teď?“

„Víte, jsem pevně rozhodnutý v momentě, kdy budete pryč, pokračovat tam, kde jsem skončil, když jste mě přerušila,“ vrhl toužebný pohled na pobořené zdi.

Přikývla jsem. „Nikdy bych si nemyslela, že to řeknu, ale: díky za pomoc.“

„Nikdy bych nevěřil, že tohle řeknu, ale: bylo mi potěšením, slečno Grangerová.“

Usmála jsem se a přemístila se do malého bytečku v Paříži, kde jsme byli ubytovaní s mými rodiči během prázdnin v prvním ročníku.

Tenkrát mi to ani nepřipadalo jako prázdniny, spíš mučení – tolik jsem se těšila zpět do kouzelného světa, kde jsem mohla používat hůlku. Dneska už to byla jen milá vzpomínka na ty normálnější časy.

Naštěstí majitelé pokoje v něm právě nebyli, takže jsem si mohla odpočinout, než se přemístím do Londýna. V myšlenkách jsem viděla Malfoye, jak právě míle daleko odsud srovnává Yaxleyho úkryt se zemí.

Nejspíš je to jedno, i kdybych ten dům dokázala znovu najít, žádnou další stopu bychom tam nenašli. Yaxley už pro dnešek udělal dost velkou chybu, když tam nechal tu starou knihu. Snapeův grimoár. A že skutečně vypadal staře... a taky skutečně temně. Možná to bude ten důvod, proč jsem se ho nesnažila Malfoyovi sebrat, nechtělo se mi na tu v kůži vázanou knihu ani sahat. Kdoví z čeho ta kůže vůbec je? Brr.

Tohle rozhodně vypadalo jako něco, co měl na svědomí Snape ještě před tím, než se přidal na naši stranu. Alespoň doufám.

***