Takže minule jste zjistili, kdo to u nás všechno řídí... pro zopakování: všichni a nikdo, takže je to fakt docela bordel :)
No asi už jste pochopili, co jsem myslela tím, že si povídám s postavami, o kterých píšu...totiž oni mě občas docela šikanujou. Ještě se mi totiž nestalo, že by se mi v hlavě zahnízdily zrovna tři najednou (a zrovna tyhle!!). Pokud to je třeba jedna, tak jí dokážu pěkně od plic říct, ať se mi do toho neplete, ale s těmahle třema mám takový pocit, že bych sice měla šéfovat, ale nějak se mi to nedaří. S nimi se to dá spíš přirovnat k imaginárním kamarádům (...teda tys neměl ani imaginárního kamaráda, Severusi?... žes ho nepotřeboval? No já nevim... Ne, Malfoyi, tys neměl kamarády ale nohsledy!)... dobře, dá se to přirovnat k velmi nespolečenským a hrubým imaginárním kamarádům (...ne, Remusi, tebe se to netýká... alespoň ne většinu fází měsíce...).
Ze všech postav, které JKR vytvořila, se mi právě tihle tři dostali pod kůži nejvíc (...no dobře, Malfoyi, Remus měl výhodu, přiznám se...).
Nejspíš za to může fakt, že jsem si je jaksi vypůjčila a na to prostě nejsem zvyklá. Svoje vlastní postavy člověk může v příběhu totiž zpacifikovat daleko snáz. Pokud potřebujete, aby se nějaká postava chovala mimo svůj obvyklý charakter, prostě si vymyslíte scénu, ve které to zdůvodníte, a nemusíte si nad ničím lámat hlavu (pokud to teda nepřeženete). Cizí postavy jsou spíš jako herci, které si do příběhu vypůjčíte a pokud budete ohledně jejich charakterů podvádět, každý to pozná. On je totiž určitý rozdíl mezi OOC, kdy je Harry padouch jenom tak, nebo OOC, kdy v sobě má část Voldemortovy duše, která ho nutí vraždit – ok, tohle je tak trochu doporučení povídky Redeem me na Labyrintem slov..., kde je její opravdu kvalitní překlad... fakt mi dostala! A to nejsem Drarry fanynka!
Říká se, že spisovatel má ve svém díle moc jako Bůh (...ne jako Malfoy, vážně jsem si jistá, že tohle se neříká, Luciusi...) – určuje co se stane, kdy kdo zemře... no a děsně si to užívám. ☺ Psaní fanfiction je pro mě rozhodně osvěžující zážitek a obzvlášť slash... A že je to někdy boj! Ještě se mi nestalo, že bych s některými vlastními postavami musela tak šíleně bojovat, abych je nasměrovala, kam chci (... no jo, mluvim o tobě, Malfoyi...).
Právě Lucius je se svým arogantním, povýšeným a protivným charakterem úžasný materiál ke zpracování. Nechápu jak to, že jsem si sama už takovou postavu nepořídila? V životě jsem se tak nebavila při vymýšlení toho, jak svojí vlastní postavu přinutit dělat, co chci. Vážně to byla psina... (promiň, Luciusi, ale nemůžu si tě nechat... autorský práva a tak... no hold ti bude muset stačit vedlejší role v HP a občas hlavní ve fanfiction... až budu pobírat super-honoráře za svoje psaní bestsellerů, ty u toho bohužel nebudeš... já vim, že máš peněz dost... psaní není o penězích, jinak bys tu teď se mnou určitě nebyl, víš...). Výhodou je taky to, že nemusím zdlouhavě popisovat, jakej je Malfoy parchant (pokud nechci, samozřejmě...), protože to už všichni moc dobře víme, takže určité povědomí o daných postavách už existuje. Oblíbenost postav taky zajišťuje, že to aspoň někoho bude zajímat, což taky neni k zahození... Prostě si momentálně připadám jako dítě na pískovišti, co dostalo spoustu nových hraček a může s nima začít spokojeně vymýšlet pitomosti. ☺ Och, a to že se mezi nimi vyskytuje i vlkodlak je jen třešnička na dortu... (...ne, ten lektvar pro něj budeš vařit dál, Severusi!... kdybych tě neznala, myslela bych, že žárlíš...).
No s Luciusem se vážně nedá nudit, všichni víme, co to je za hajzlíka, takže jsem se mohla klidně soustředit na jeho polepšování... docela se mi totiž líbilo, že v posledním dílu JKR naznačila, jak je pro něj důležitá rodina a hlavně Draco... z toho důvodu nemám moc v lásce incestní slash, to mě vážně neláká... (... ok, tohle jsi jako neslyšel, Luciusi... neboj, já to stejně psát nechci... Severusi, nech si ty poznámky!). On na mě vlastně nikdy nepůsobil jako takový fanatik, jak by asi měl – na to tam přece byla Bellatrix. A při psaní je to s ním sice těžké (že prý je to proto, že jsem neschopná), ale o to je větší vítězství, když dělá, co chci. Muhahaha!!! A mít moc nad takovou osobností je skvělej pocit, vážně si musím někdy někoho takovýho pořídit... i když běžné soužití s ním je docela peklo. Sice bych se vsadila, že můj sebekritický hlásek bude mít podobu Severusova hlasu, ale kdepak... dokonce i když se mi nedaří něco mimo okruh příběhu, slyším v hlavě ten opovržlivý, přezíravý hlas to-jsem-si-mohl-myslet-že-to-zase-zpackáš-nikdo-nemůže-být-tak-dokonalý-jako-Malfoy!! (Ok, teď mlčí, protože souhlasně přikyvuje a vypadá při tom náležitě pyšně, jeho ego bych opravdu někdy potřebovala...).
Během svých fanfiction začátků jsem taky zjistila jednu velice zajímavou věc o sobě – myslím, že mě nakazil humor Severuse Snapea... tolik uštěpačných poznámek se mi v hlavě ještě nikdy nevylíhlo jako v poslední době. Škoda, že se svojí pamětí jich polovinu zapomenu, než se dostanu ke compu... naštěstí svoje poznámky Severus ventiluje spíš konstruktivně vůči příběhu, takže má oproti Malfoyovi plus! (...stejně ani jeden z vás nevyhraje místo mýho oblíbence, víte to, že jo, Zmijozelové!...přestaňte se rvát, nebo vám seberu body...). Naštěstí narozdíl od Severuse jsem schopná své komentáře na veřejnosti kontrolovat, takže mám aspoň pár přátel (a žádný z nich nepatří mezi Smrtijedy, Seve... cože?... podle tebe to jako není výhoda, když tě žádný z nich nemůže proklít?...). Co je trošku škoda, je fakt, že svůj sarkasmus tato moje cynická část až příliš často využívá k trápení mojí sladké, romanticky založené a něžné části osobnosti, která na sebe samozřejmě vzala podobu mě nejmilejší... už to víte, že jo? (...cože? Seve, vlkodlaci nesmrdí, kolikrát ti to mám opakovat?)
Ano, Remus je skutečně ztělesněním mých nejromantičtějších emocí. V příběhu ho tak trošku zneužívám pro vnesení ženského elementu, on k tomu má totiž úplně rozkošný talent (...Severusi, nedělej se, já vím, že ho máš v hloubi duše rád... haha, a ty Malfoyi uvidíš, co mám pro tebe nachystaný!!... na mého oblíbeného Nebelvírka si dovolovat nebudete!). Ale přesto nemám moc ráda příběhy, kdy je Remus prostě jen ubrečená troska, která není schopná po ránu ani otevřít oči... nějak těmhle příběhům chybí věrohodnost, i když pokud se to někomu líbí, tak proč ne... jen mi vadí, že je ve většině fanfiction už předem zažitý jako bezmocná oběť, o kterou se musí někdo starat. Totiž ta věc se staráním se se mi líbí (...pro to mám tak trošku slabost... och, starat se o svého chlupáčka vysíleného těsně po úplňku...ach, kdo by nechtěl?)... ale proč by měl být bezmocný? Sakra, vždyť je to vlkodlak a navíc nejchytřejší z Pobertů. Jejich špička... (...ještě nějaká poznámka, Severusi, a zabavím ti alchymistický nádobíčko... bože, Malfoyi, nádobíčko nemusí vždycky znamenat tohle!... grr, jako malí... jak to, že máte hůlky? Vždyť jsem vám je sebrala, sakra...). Tak teď jste si asi všimli, že mi ho ti dva Zmijozelové pořád utlačujou... však já si to s nima vyřídím, nebojte!! Mě totiž baví být naivní, romantická a nostalgická! No dobře – a taky ubrečená, jenomže kterou jinou postavu byste z těch tří nechali brečet, když Zmijozelové neukazují svoje city (... ne, Severusi, já vím, že máš nějaký city, mě neoklameš... no dobře, řekla jsem, že jsem naivní... achjo, s tebou se fakt hádat nechci, nemá to cenu...)
V konečném důsledku je takovéhle složení při vymýšlení příběhu sice skvělá a inspirující věc, ale během samotného psaní je to těžce rozptylující. Někdy mám chuť ty dva kritizující bastardy pěkně praštit po hlavě, ale nebojte, já si to pak vyberu v jejich příběhu. Nakonec když už je spisovatel Bůh pro svoje postavy, tak si musí umět zjednat pořádek... (ne, mě nezajímá, že jsi ateista, Severusi!)