Vždycky je slušné se nejdřív představit, takže: Ahoj, já jsem Yari :)
Ostatní už jsou jen moje rozkecané plky kolem, které Vás nejspíš nebudou zajímat, ale pokud myslíte, že byste svůj čas nemohli věnovat něčemu užitečnějšímu (třeba plánu na ovládnutí světa), směle čtěte dále.
Tak někde úplně na začátku mé neobyčejné a pro svět jistě velmi důležité existence byla jedna velice zajímavá a zábavná činnost mých rodičů, kterou Vám jistě nemusím blíže představovat, pokud splňujete onu hranici 18+. Po devíti měsících které jsem po této zábavné činnosti strávila v maminčině bříšku, jsem spatřila světlo světa 24. září ve znamení Vah, upřímně na mě valná část jejich horoskopu sedí, takže zdali jste tak zvědaví jako já, jistě si to najdete sami :) Dostala jsem krásné české jméno Jaroslava, které jsem zprznila do té zkomoleniny uvedené výše – škoda je, že moje nejoblíbenější roční období je podzim, takový ten barevný a teplý (ok, mám tu první dvojsmysl... od chvíle, co jsem objevila slash, se mi to začíná stávat čím dál tím častěji...).
Dětství jsem strávila se svými dvěma staršími bratry ve vesnici Zruč-Senec, která leží jen kousek od Plzně, dneska by se tomu dalo říkat vesnice jen stěží a znám tu maximálně dvacet lidí a to jsem ještě možná optimista... no nic. Z dětství si nesu lásku ke zvířatům a proto jim nerada ubližuji dokonce i ve svých povídkách. Doma nám tedy běhá pes, tři kočky (jeden pravý černý čarodějnický kocour, který ale vzbuzuje tolik respektu asi jako zmoklá slepice) a zakrslý králík (ten zase vzbuzuje respektu na králíka až neslušně mnoho, zeptejte se kocoura...). Navíc se snažím v provozu udržet dvě akvária (plus dvě bráchovo) a ano, bohužel, si s rybama občas povídám. Je to dobré! – zatím mi neodpovídají. Většinou tvrdím, že množství zvířat je jen zastírací manévr, aby ostatní nepoznali, jak často mluvím sama k sobě...
Jako dítě jsem nikdy nebyla hvězdou kolektivu a moje koníčky zahrnující ostatní lidi jsou asi akorát občasné návštěvy plzeňské klubové scény a pár těch festivalů do roka. Jinak se to dá shrnout do tří slov: knížky, filmy a psaní.
Co se týče knížek, jsem zarytý fanda fantastiky (skoro od plínek) a nikdy bych neměnila, většinou převažuje fantasy, ale ani sci-fi a horor mi není cizí. Vlastním kompletní sbírku knih Juraje Červenáka a občas jim přeji dobrou noc před spaním, jsou to totiž moje poklady... oh, ten chlap píše jako bůh, jeho styl asi nikdy nepřestanu obdivovat, i když je pro mě spíš výjimkou, radši mívám svižnější a humornější věci (doporučuji Muže ve zbrani od Pratchetta). Druhá srdcovka je pro mě Temná věž od Stephena Kinga, o tom nejsem ani schopná nic napsat, protože podle mě je to nepopsatelné, různé maličkosti by se sice daly zkritizovat, ale celek mě prostě chytil a nepustil. A všem, co sami píšou (a nejen jim), doporučuji knihu O psaní od toho samého autora, je to takový osobitý vhled do života psavce s nějakými praktickými postřehy, které se můžou hodit. Jen ho neberte za každou cenu moc vážně, přece jen ten chlap se tím živí a to v České republice asi moc nehrozí. A moje první fantasy knížka? Elrik z Melniboné od Moorcocka. A co je na ní zvláštní? V snad deseti letech jsem si poprvé přečetla knížku, kde hlavní hrdina nebyl tak docela hrdina (no dobře byl to vrah, který uzavřel smlouvu s démonem), a to mě jaksi poznamenalo po zbytek života... ač starší kousek, taky vřele doporučuji.
Další má slabost jsou filmy a seriály... tady už nic dvakrát vyzdvihnout nemůžu, protože tu mam vážně široký záběr - nejen fantastiku, ale i třeba gangsterky jsou moje láska (L.A. Přísně tajné bohužel nic netrumfne...). Dá se říct, že spíš než o filmech atd. je to u mě o tom, že prostě miluji příběhy a čím rozmanitější, tím lepší. Ve chvíli, kdy tohle píšu, mi tu hraje soundtrack z Pulp Fiction :) Co bych snad z celého srdce doporučila je seriál Buffy, od čtvrté řady je to mistrovské dílo a já prostě beze zbytku miluji humor Josse Whedona. Fakt! A vlastně zamilovaný film: Jestřábí žena... dokonalost, och.
A to co Vás konečně asi zajímá nejvíc – psaní. Jako veskrze introvertní tvor (kdo mě zná, moc mi to nevěří, ale je to pravda) jsem už od dětství trávila hodiny a hodiny ve vlastní fantazii a bylo nejspíš nevyhnutelné, abych jednou těm příběhům dala nějakou tu ucelenější podobu. Psát jsem začala už na základní škole a snažně doufám, že se od té doby jen zlepšuji. :) Samozřejmě jsem psala svou milovanou fantasy a pomalu jsem začala pronikat do toho, co je zápletka, proč moje postavy (ne)dělají, co od nich chci, jak si poradit s několika dějovými liniemi a proč jsem sakra toho pitomce radši nezabila hned na začátku?? Se dvěmi povídkami jsem se zúčastnila i literární soutěže a skončila kdesi kolem středu, žádná sláva ale usoudila jsem z toho, že jsem poměrně literárně způsobilá, abych mohla zveřejňovat na internetu svoje výtvory. Teď si nechci tahat triko (introvert, vzpomínáte?), jde o to, abyste věděli, že nejsem úplnej ňouma a už si dokážu poradit s tím, že se mi několik linií zašmodrchá tak, že nevím co s tím (Chcete univerzální recept? Zabijte jednu až všechny postavy, které Vám to kazí, a máte po starosti.). Občas mám problémy se shodou podmětu s přísudkem, protože v zápalu boje to tam mrskám, jak mi to přijde pod ruku... ale rozhodně se u mě nestane, že bych si to po sobě ani nepřečetla, tak snad se tu neztrapním se svým pravopisem! Nechci nic slibovat dopředu, ale představa nedodělané povídky je pro mě veskrze frustrující a mimořádně děsivá, takže se to tu budu snažit všechno dotáhnout do konce. Tak pokud na mě nespadne záchodový prkýnko z vesmírný stanice (ty seriály, já to věděla...), vždycky to tu k nějakému konci dospěje, i kdyby to mělo fakt trvat.
Takže zase k obecnějším věcem, momentálně studuji vysokou školu a to znamená, že ne vždy mám čas nebo energii něco napsat, ale v poslední době mi to jde. :) Oblíbená barva je fialová, druhá nejoblíbenější oranžová a nejneoblíbenější šedá (ale ne... Luciusi, máš nááádherný oči, neboj...). Chtěla bych se jednou podívat na Nový Zéland a na Madagaskar. Ráda tancuju a věřím na skřítky (nejen ty domácí). Nemám řidičák, z aut mám docela respekt. Jakýsi psychologický test, který jsme nedávno dělali ve škole mi potvrdil, co už jsem dávno věděla – jsem roztomile infantilní a mám kladný vztah k erotice. Nerada uklízím a ještě nikdy jsem neblila z kocoviny. Mívám noční můry z klaunů (klauni žerou děti a to mi nikdo nevymluví), špatný pocit z vodicích loutek, ale kupodivu mi nevadí mimové ani maňásci... Mám strach, když je v noci bouřka, nejoblíbenější kytka je kosatec a naprosto miluji svůj počítač (představa, že bych psala v ruce je téměř hororová...) a pojmenovala jsem ho Monty, i když už je to spíš skládačka z několika částí několika dalších Montyů, pořád to je a bude můj Monty.... hmmm a pak se divím, že nemám chlapa.
A pokud si stále myslíte, že to se mnou má cenu, tady je poslední rána: Ano, jsem blond. Ale nebojte, nejsem úplně blbá! (Samozřejmě, že na blond vlasech není nic špatného, Luciusi... a peroxid se nepočítá... cože?... já nic neříkala... fakt...) Ovšem tvrdit, že jsem normální, se taky neodvážím, nikdo by mi to nevěřil...
Málem bych zapomněla na tu nejdůležitější otázku dnešní doby: Vlkodlaci nebo upíři?? Pro mě je to jasný............................wait for it (zase seriál, sakra)......................................vlkodlaci. Vždycky jen a pouze vlkodlaci a to se bude vztahovat i k těmhle stránkám – tak tohle bylo tak trochu varování. Mohla bych sice svou úchylku krotit, ale já se fakt těšim na Lupina (jooo, Severusi, tebe mam taky ráda, přece bych nemohla tvoje fanynky zklamat.... a tebe taky, Luciusi, vždyť to víš... žárlit je nedůstojné Malfoye, nezapomeň na to... jauvajs...).
A už jsem se zmínila, že si povídám s postavama, o kterých zrovna píšu? Vy to neděláte? Hm...
