Když jste v pubertě, nějak automaticky předpokládáte, že když Vám svět nerozumí, je to sakra jeho chyba a měl by s tím něco dělat. Puberta mi úspěšně skončila a dospěla jsem k názoru, že za to může spíš moje šáhlá povaha. (Ne, Severusi, nechci se s tebou hádat, kdo na tom byl hůř... i když tvoje osobnost taky stojí za to... já snesu upřímnost, ale teď mlč!).
No takže když jsem ještě docházela na základní školu, slovo četba se téměř rovnalo nadávce... a teď sakra co dělat, když jste široko daleko jediní, kdo něco takového provozuje? Nemáte si moc s kým o tom povídat, nedej bože, když čtete takové pitomosti jako je fantasy. Věřte nebo ne, ale když jsem chodila do páté třídy, většina holek (ale ani kluků) neměla ponětí, co je Dračí doupě... (ok, později se to zase tak nezlepšilo, ale naštěstí se pak už člověk naučí shlukovat do těch správných skupin...).
A pak nastal zlom... kdosi kdesi vyhrabal jednu starou knížku a zfilmoval jí do jedné veleúspěšné trilogie plné trpaslíků, hobitů, skřetů a dokonce i těch podivných ušatých stvoření s přehnaným ekologickým cítěním. Přesně tak, můžete si o Pánovi Prstenů myslet, co chcete, ale tyhle filmy konečně připravily půdu pro lidi jako já, aby si nepřipadali jako takoví mimoňové jako do té doby.
Společně s tímto fenoménem dorazil druhý – Harry Potter (ne, kluci, nepamatuju si, kdo tu byl dřív... je to dávno, sakra, navíc jsem vždycky byla spíš na řinčení mečů a krev než hůlky a Avadu... omlouvám se... cože?... jo, samozřejmě, že bys Legolase strčil do kapsy, Luciusi... ne, Severusi, pochybuji, že by Harry měl mezi předky hobita...). Ze začátku mě to sice lehce míjelo, ale pak jsem jednou dostala zapůjčené první čtyři (do té doby jediné vydané) díly a zjistila jsem, že je to vlastně hezky napsaná dobrodružná knížka. První dvě sice byly spíš pro menší děti (z pozdějšího pohledu), ale v té další se objevil vlkodlak, takže nebylo co řešit (nemáš zač, Remusi :)) a v té další hned čtyři draci... no kdo by si na to mohl stěžovat? (Myslím, že mám odpovídající nároky, Severusi, takže neruš!)
Bohužel čekat na další díly bylo na mě trochu moc zdlouhavé, takže jsem to taky rychle pustila z hlavy... (ne, Severusi, samozřejmě, že jsi zanechal dojem už od prvního dílu... prostě to JKR trvalo moc dlouho...). Mezitím přišly do kin filmy, které jsem zkoukla až v televizi a zase jsem si vzpomněla, že to byla vlastně sranda... pak jsem občas zaslechla nějaké ty informace z druhé ruky... třeba že Brumbál to nepřežije (nikdy jsem ho neměla v lásce) a že ho zabije Severus (já vím, že je ti to líto... vždycky jsem věděla, že nezradíš... ne, nemůžeš si spravit náladu zakletím Remuse... co proti němu vůbec pořád máš?... Jak nemůžeš mít rád vlkodlaky? To přece ani nejde... ne, nepotřebuju tvůj experimentální lektvar na zvýšení inteligence... a na Nevillovi to taky nezkoušej...). Takže po letech, kdy se už i filmové zpracování chýlilo ke konci jsem se rozhodla přečíst si všechno najednou o letních prázdninách, abych to srovnala s filmy. Zjistila jsem totiž, že koukat na filmy bez znalosti knížek mě docela dobře mate. Bohužel jsem ani nezapomněla, že mi holky vykecaly, že to Lupin nepřežije, aaachjo (Luciusi, přestaň se smát, tys tam taky zrovna dvakrát nezářil...).
Zatímco závěr čtvrtého dílu sliboval boj se Smrtijedy a akci, Fénixův řád pro mě byl docela zklamání (pro tebe taky, co, Luciusi? ...bych se ti nesmála, sim tě...). No přelouskala jsem nejdelší díl, kde se skoro nic nestalo, poslechla jsem si věštbu, na které nejlepší bylo zjištění, že to mohl být Neville, o kom bychom si celou dobu četli (...prosím vás, přineste jeden z vás Severusovi sklenici vody... tím myslím hned!... Remusi, on to tak nemyslel, samozřejmě, že nemáš blechy, tak mu pomoz... on ti dal k Vánocům obojek proti blecham? No aspoň si na tebe vzpomněl... Mě z vás už klepne.). Další díl už byl rozhodně o stupeň lepší, když měl Harry k ruce geniální příručku k přípravě lektvarů (... eh, cože? Proč bych ti podlézala, Severusi?... Jistě, milejší už nebudeš...), zjistili jsme, co jsou viteály, i když Brumbál vypadal, že to věděl celou dobu, a konečně jsme se zbavili toho starého manipulativního hajzla... (teda, Lupine, to bych do tebe neřekla... měl by ses jít Severusovi omluvit... teď s náma nebude chtít mluvit... aha, to je vlastně dobrá věc, tak jo no...). A k poslednímu dílu můžu snad říct jen – pokud vážně chtěla všechny ty lidi zabít, měla mít aspoň dost slušnosti a pořádně to tam napsat (Ty chceš JKR poslat e-mail, Luciusi? A jak to chceš udělat? On ti to Lupin vysvětloval? Vážně? A proč někdy taky neposloucháš mě? ... Bych se s tebou klidně taky vyspala, kdybys nebyl takovej parchant, tss...). No prostě to, že tam ani nenapsala, jak Lupin s Tonksovou umřeli, mě teda fakt naštvalo (... ale ne, prosím tě, jasně, že jsem se na to netěšila... Remusi, nebreč... a ty se nesměj, Malfoyi!). A navíc důvod, proč měl Severus zabít Brumbála, aby zůstal v přízni Temného Pána, se tam vůbec neřešil, úplně to vyšumělo a to podle mě vůbec nebylo fér (...jůů ty už jsi zpátky, Severusi? Cože? Samozřejmě, že nemám tvojí zásobu kůže z hřímala... ne, jsem si jistá, že k tomu Lucius používá peroxid... ale k ničemu, Malfoyi... ne, Harry tu nebyl, ale jestli se ti stýská... ne, to ti nevyhrožuju, jen se chovej slušně... fajn... a co vlastně chceš vařit, hm? Mám se bát?... jo tak, aha...).
Přes všechny rozporuplné pocity jsem si ale stále myslela, že to byla pěkná oddychovka, i když některé věci už trochu zaváněly promarněným potenciálem... (Proč jako mokrý pes, Severusi? To je zase nějaká urážka vlkodlaků? Víš, že to si beru osobně!... aha, ale Sirius tu nebyl, víš...). A když jsem si na své pocity zklamání poměrně náhodou během řeči stěžovala kamarádce, zjistila jsem, že je to fanda sice ne úplně do originálu ale rozhodně do fanfiction. Nikdy dřív mě tahle tvorba nezajímala, takže jsem akorát poslouchala... a pak zazněla ta památná slova: „No, ony jsou některý ty povídky fakt dobrý. Třeba i ty slashový... to jako kluk na kluka!“
Slova kluk na kluka si pamatuji naprosto živě, protože právě v ten moment můj racionálně uvažující mozek udělal plesk, jak mi vypadl na asfalt, a moje fantazie se rozjela na plné oprátky. Kámoška zrudla a nijak to nerozváděla, takže mi nakonec pomohl strejda Google, abych zjistila, o co to vlastně jde, prostě jsem vždycky byla zvědavá opice... a první stránky, které mi vypadly bylo samozřejmě Fantasmagorium, kde drtivá většina povídek má jako hlavní zápletku, že Severus někoho potká a vyspí se s ním (... ty radši Luciusi, pomlč, kdybys čet, co se píše o tobě na internetu... jak? Já tě docela šetřim, Malfoyi... ne, nebudu ti to dávat číst...). No, ale zvědavost je neuhasitelná, takže jsem prolezla ty stránky do poslední povídky a náležitě jsem si to vychutnala (... eh, cože, Severusi?... jestli nebudeš hodnej, tak tě dam do páru se Siriusem...ohoo, to bys koukal...). Hlavně tam jsem nachytala inspiraci o... ehm... technické stránce věci... zvědavost je přece lidská... (... ano, Remusi, byla tam i spousta něžných, citlivých a krásných povídek s tebou a byl jsi v nich úžasnej... já vím, že máš sebevědomí dost, ale... co? Tady se člověk fakt nikomu nezavděčí...).
A právě ona technická stránka věci mě přivedla na opovážlivou myšlenku, že bych si to ráda taky alespoň jednou vyzkoušela (... ne, takhle ne, Luciusi, k tomu mi něco schází... hmm, hýříš vtipem hodným Malfoye... a ty se neškleb, Severusi... začíná mi z vás bolet hlava...). On popisný sex se v „normálních“ povídkách moc nenosí a natož mezi dvěma chlapama... ale ono vůbec vytvořit pár dvou mužů bylo ohromně lákavé a zatím jsem se s tím nikde jinde nesetkala... a přitom lesbičky se občas objeví i v „normálních“ knížkách, myslím, že to je pěkná nespravedlnost. Chlapi koukají na lesbický porno, ale to že holky čtou slash jim přijde divný... a že jsem to už s několika klukama probírala (... jo, psala jsem, že jsem introvert, Remusi... ne, nelhala jsem... fakt... ty mi chceš sebrat body? Myslela jsem, že je to spíš Severusovo parketa... ne, nejsem v žádné koleji, Severusi, natož ve Zmijozelu nebo Nebelvíru... proč bych nemohla být v Mrzimoru? Morální čistota... přestaň se chechtat, Malfoyi... že mrzimorští čtou slash? No a?... Aha, jo tenhle, no ten neni úplně můj šálek kávy, to je fakt... hmm... ne, to nechceš slyšet, Luciusi... Hej! Přestaňte na sebe mířit hůlkama!).
Takže jsem si řekla, proč to nezkusit? Navíc jsem získala svou slashovou kamarádku, která mi doporučila i trochu míň sexuální věci, abych zjistila, jak může být slash rozmanitou záležitostí, takže vlastně nemůžu trefit vedle. A pak tu byla ta lákavá záležitost, že bych se konečně vyblbla s vlkodlaky, ono totiž napsat v dnešní éře upírů cokoli s vlkodlaky už se rovná klišé, ale tady by to vypadalo úplně jinak... (hej, vy dva, nechte ho na pokoji... já mu nenadržuju, neplač, Remusi... oni to tak nemysleli... tak a mam toho dost – hůlky sem a do odvolání na ně ani nesáhnete! A jestli mě ještě naštvete zavolam si sem jednoho Pottera a jednoho Pána Zla, ať si vás spraví!... ne, Luciusi, nechci slyšet, jak by sis to s Harrym užil... aspoň ne teď... hmmm... potom...).
No takže na závěr: Už jste zjistili, jak je to s těmahle třema náročný? Až náhodou budu mít nějakej blok a nebudu přidávat, tak za to můžou právě tyhle tři, protože jak jste viděli, místo práce dělaj samý blbosti a vůbec nespolupracujou... (jo, a ty nejvíc, Malfoyi... hej... ne! Neházej to, je to křehký!)