Aukce
Lucius Malfoy postával uprostřed davu nejbohatších Smrtijedů světa a znechuceně sledoval scénu před sebou. Lord Voldemort stál na vyvýšeném podiu spolu s několika aukčními úředníky, kteří hýřili spokojenými úsměvy.
Jeho rudé oči klouzaly po rozzářených tvářích v davu, až se zarazily na Luciusově podmračeném obličeji zarostlém několikadenním strništěm. Pán Zla si svého služebníka pozorně prohlížel několik dlouhých okamžiků, dokud se Lucius nervózně neošil. Po tom, co se Draco před třemi týdny ztratil na nějaké bezvýznamné misi v Ukrajině, už z toho arogantního aristokrata zbýval jen stín. A lidé si toho všímali.
Ne, že by na tom Luciusovi dvakrát záleželo. Na Dracovo zmizení měl vlastní názor, kterým pomaličku přiživoval opovržení vůči Temnému Pánovi i všem těm hlupákům, kteří ho následují. Jestlipak někomu z nich došlo, že to byla jasná výhružka? Vzepřete se mi, nesplňte všechna má očekávání a vaše rodiny za to zaplatí! To, že nechal Luciuse naživu i po tom, co se jeho syn „ztratil“ a manželka ho opustila, byla jen ukázka Pánovi rafinovanosti, se kterou mu určil tento trest.
Kdepak, Lucius Malfoy už nepatřil k nejvýznačnějším lidem kouzelnického světa. Začínal mít pocit, že už vůbec nepatří k lidem tohoto světa. Jako člověk by snad měl něco cítit, ne? Místo toho celé dny trávil zahloubaný sám do svých cynických myšlenek a pomaličku se propíjel k smrti. Vyhublý a zarostlý muž v zrcadle s rozcuchanými vlasy a kalným pohledem se mu už nepodobal ani vzdáleně.
Od chvíle, kdy Voldemort vyhlásil pogrom na domácí skřítky kvůli jejich účasti v bojích na Potterově straně, nebyl nikdo, kdo by ho donutil se včas najíst nebo se pravidelně mýt. Narcissa nevydržela jeho chování i ztrátu pohodlí a raději se odstěhovala někam do Ameriky. Dnes se opět vrátí do prázdného domu, kde už ho nepřivítá ani snaživý skřítek s lahví brandy, sedne si na postel s pořádnou zásobou alkoholu a bude čekat do rána, jestli se mu povede usnout. Většinou se mu to poštěstilo někdy kolem dna první lahve.
Předtím ale musí přetrpět tuhle šarádu. Dopadli Pottera. Jaké překvapení, vždyť je to akorát malý kluk. Jako byl Draco… Sakra, tak rád by se odtud vytratil na skleničku něčeho ostřejšího.
Voldemort pronesl pár bolestivě teatrálních vět jako zahájení téhle frašky a hned potom přišel na řadu prodej. Jako první nabídli k dražbě nejmladší členky odporu jako byla Katie Bellová a Angelina Johnsonová. Pamatoval si je jen díky několika Dracovým zápasům ve famfrpálu, na které se přijel do Bradavic podívat. Měly by před sebou nadějnou budoucnost, ale teď akorát zarytě civěly do země a snažily se nedávat najevo, jak s napětím poslouchají zuřivé přihazování k jejich ceně.
Mladé dívky skutečně vzbudily ten pravý ohlas, který byl potřeba k rozproudění zábavy. Jako další přitáhla nahoru čtveřice Smrtijedů Weasleyovic dvojčata. I přes jejich vzpurnost i tady se strhl boj o to, kdo je bude vlastnit. Naštěstí Bellatrix zanechala přihazování velice brzy, v její péči by mladíci nevydrželi ani pár dní. A potom, co udělala jejich matce, by se ji nejspíš pokusili vyprovokovat co nejdříve. Nakonec si oba pořídil Dolohov.
Lucius dál nezaujatě pozoroval, jak si mladší odpůrce rozebírají jeho kolegové, až konečně přišla řada na hlavní hřeb večera. Poznal to ještě, než Lord Voldemort vyvolal jeho jméno. Stačilo se podívat do těch zuřivých rudých očí, jak v nich zablýsklo, a paže náhle křečovitě rozpažené, aby dodal svým slovům váhu. Lucius si odfrkl, což zaniklo ve všeobecném potlesku, když Voldemort zvolal:
„A teď, moji drazí, přichází… Harry Potter! Chlapec, který přežil. Dítě, které mělo ukončit můj život. Důkaz toho, že každý, kdo proti mně povstane, je jen naivní hlupák!“
Potlesk. Lucius bez zájmu sledoval, jak na podium vlečou zbitého mladíka s rozcuchanými černými vlasy a bezvýrazným pohledem ve smaragdových očích, a automaticky napodoboval ovace těch pitomců okolo něho.
Potter se rozhlédl po lidech stojících pod ním, věnoval jim jediný přezíravý pohled a pak svou pozornost upřel na Pána Zla. Kdesi uvnitř ještě pořád doutnala jiskřička odporu. Téměř bezvýznamná, ale Lucius ji jasně viděl. Sám o svou jiskru nedávno přišel, ale věděl kde hledat.
Voldemort pokračoval: „A jako vděk za věrné sslužby, dávám tuto loutku do rukou ssvému nejbližšímu poddanému. Vzoru všeho, co dělá každého Ssmrtijeda tak obdivuhodným.“ Lucius šlehl pohledem po tmavé postavě hned u podia. Kupodivu Snape vypadal stejně překvapeně jako všichni ostatní. Ještě před rokem by na jeho místě nejspíš stál Lucius. Teď mu to bylo upřímně jedno.
Snape se rychle vzpamatoval, předvedl jednu ze svých plavných otoček, při kterých efektně zavířil černým pláštěm, a vystoupal ke svému pánovi. Uctivě se před Temným pánem sklonil až k zemi a políbil lem jeho pláště.
Pche. Už aby mohl jít konečně domů.
Po několika dalších proslovech ze strany Voldemorta o tom, jak je Snape bezchybný a prostě úžasný, a Severusových ponížených dících, se přesunuli k další dražbě. Přes pódium prošlo dalších deset lidí s nejrůznějšími zraněními od podvrknutých kotníků, přes monokly až po vyražené zuby. To se samozřejmě promítlo do ceny, ale přesto o ně byl velký zájem.
Od vyhoštění a samozřejmě i částečného vyvraždění domácích skřítků se kouzelnické rody potýkaly s problémy provozu domácnosti a otroci byli skvělý způsob, jak si znovu zaopatřit předešlý standart. Přesto si Lucius zatím žádného neopatřil, což mu nejvíc Bellatrix neustále s posměchem připomínala.
Úplně na konec přitáhli dovnitř Remuse Lupina.
Lucius sklouzl pohledem ke Snapeovi, ten se jako vždy tvářil naprosto neproniknutelně a sledoval, jak jeho bývalého spolužáka vlečou před Lorda Voldemorta. Tentokrát nemuseli muže ani nutit, aby před Pánem Zla poklekl. Sesul se okamžitě k zemi a bylo jasné, že před tím, než ho Smrtijedi chytili, zuřivě bojoval.
Samozřejmě, cena za vlkodlaka nemohla být vysoká, takže bylo jasné, že se jedná o poslední exponát, a lidé pomalu ztráceli zájem. Než ale mohli úředníci vyvolat nějakou symbolickou částku, se kterou by mohli začít, přerušil je hlas Pána Zla.
„A jako posslední tu máme sstvoření temna, které odmítlo mou vsstřícně podanou ruku a raději sse postavilo za toho malého sspratka a jeho nássledovníky. Vlkodlak Remusss Lupin nezradil jen ssvé sspolubratry v úplňku…“
Lucius se neubránil dalšímu odfrknutí nad patetickými bláboly, kterými Voldemort krmil své přisluhovače.
„…ale zradil i ssvou vlasstní přirozenost, když odmítl bojovat proti bezpráví, které prossazovalo minissterstvo. Odpovídajícím tresstem by byla ssnad jen sssmrt za tu nebetyčnou zbabělost, sse kterou sse od nás odvrátil, bratři. Rozhodl jssem se ale, že i toto zvíře najde ssvé míssto u mého věrného sslužebníka. Tímto daruji vlka jedinému z přítomných, kdo sssi ješště nepořídil otroka, aby pečoval o jeho potřeby, i když to tak očividně potřebuje.“
V tu chvíli se většina přítomných se škodolibým chechtáním otočilo na Luciuse. Ten se donutil zachovat Malfoyovsky bohorovný výraz netečnosti a pronesl: „Je mi velkou ctí přijmout dar od mého pána.“
Když se uklonil, většina přítomných se sice dále bavila na jeho účet, ale věnovala pozornost spíše Pánovi Zla. Jakmile zvedl hlavu, setkal se jeho pohled se zuřivým hnědožlutým pohledem zajatého vlkodlaka. S Luciusem to ani nehnulo. Horší už to totiž být nemohlo. Voldemort mu daroval toho nejbezcennějšího otroka, kterého tu dnes nabízeli. Taková potupa. To očividné opovržení. Ještě že už bude brzy konec.
Jakmile vyhlásili výdej otroků, prosmýkl se Lucius nenápadně do zadní místnosti, kde převzal papír o vlastnictví a stvrdil ho podpisem. Ještě několikrát Voldemortovi zdánlivě pokorně poděkoval a pak odtáhl Lupina k nejbližšímu krbu za řetěz, který měl uvázaný kolem krku.
Vlkodlak za ním vkulhal do plamenů a vrhl poslední pohled do místnosti, kam právě vešel i Severus Snape.
V Malfoy Manor ho Lucius vytáhl z plamenů a okamžitě pustil řetěz z ruky. Lupin se svezl na kožešinu nataženou před krbem a z pokleku sledoval svého nového pána. Ten hodil papíry o jeho koupi na nízký stolek a sebral láhev zlatavé tekutiny, která tam ležela. Tedy přesněji řečeno jednu z nich. Vydatně si lokl, došel k malé skříňce těsně vedle krbu, cosi odtamtud vytáhl a hodil to před Lupina.
Ten si překvapeně prohlížel hojivou mast a než stihl cokoli říct, Lucius vykráčel po schodech do patra a s patřičnou razancí za sebou zabouchl dveře své ložnice.
„Tak to bylo nečekané!“ uklouzlo zmatenému Lupinovi.
Když se trochu vzpamatoval, svlékl se a natřel všechna zranění mastí. Trochu mu v tom překážel řetěz, ale snad mu ho Lucius brzy sundá. Když na sebe znovu natáhl zpocený hábit, oči se mu klížily únavou podporovanou ještě teplem z krbu. Prostě se stočil do klubíčka zády otočený k plamenům a okamžitě usnul.
Jak z toho ven, může koneckonců vymyslet i zítra. Jeho poslední bdělá myšlenka patřila Harrymu. Jaké by bylo jeho překvapení, kdyby zjistil, že ve sklepení bradavického hradu se odehrávala obdobná scéna.
***
Severus vyškubl z ruky pověřeného úředníka řetěz a hrubě smýkl chlapcem směrem ke krbu. Ještě naposledy poděkoval Voldemortovi za nečekaný a – co si budeme nalhávat – nechtěný dárek a pak zmizel v zeleném záblesku plamenů. S přiškrceným výkřikem tam za ním vklopýtal i Potter, na což Voldemort reagoval spokojeným úšklebkem.
Jakmile se octli v bezpečí Severusových komnat v Bradavicích, jediným máchnutím hůlky sundal mladíkovi těžký řetěz z krku.
„Tak si to ujasněme, Pottere. Nejste ve stavu, abyste na mě mohl zaútočit a vyhrát. Snažně doufám, že si to i přes váš pochybný intelekt uvědomujete. Jestli to zkusíte, potrestám vás.“
Chlapec na to nijak nereagoval. Jen když k němu Snape přistoupil blíže, mírně poděšeně od něho ucouvl.
„Cokoli vám řeknu, tak bez vytáček poslechnete. Jinak vás potrestám. Rozumíte?“
Mladík jen přikývl a hlavou mu nejasně prolétlo, že mu Snape dokonce stále vyká. O co tady vůbec šlo?
„A teď stůjte chvíli v klidu,“ poručil mu budoucí bradavický ředitel. Pak mávl hůlkou a všechno, co měl Harry na sobě, rázem zmizelo.
Mladík sebou škubnul, ale jinak se nehnul - přesně, jak mu to Snape poručil. Ten jen spokojeně přikývl a ukázal na dveře těsně vedle vchodu do jeho ložnice. „Teď se jděte umýt. Smrdíte, jako byste celý uplynulý týden kydal hippogryfy.“
Harry se poslušně osprchoval a neudržel se, aby si proudy horké vody, smívající špínu a bolest uplynulých dní, nezačal rozkošnicky vychutnávat. Skoro by zapomněl, že je nahý ve Snapeově bytě. Když vyšel z koupelny, Snape čekal v obývacím pokoji a na stolku s ním čekala pěkná řádka lahviček s lektvary.
Pohled na mokrého Pottera ho mírně znechutil, nějak doufal, že se ten kluk alespoň otře, než mu začne kapat po koberci. Nevypadal ale, že je na tom psychicky dost dobře, aby ho mohl podrobit svému obvyklému sarkasmu. Rychle zhodnotil Potterova zranění a hodil mu spodek pyžama, protože nohy měl poraněné jen minimálně.
Napůl oblečený už se Harry očividně cítil jistěji a když mu pokynul, okamžitě k němu přistoupil. „Sedněte si,“ ukázal Snape na rozložitý gauč.
Harry poslechl jen s lehkými obavami. Na ty vážnější už neměl dost energie.
Dlouhé prsty nabraly z kalíšku nějakou mast a jemně mu ji začaly roztírat po zádech. Úžasně to chladilo kůži rozedranou bičováním a Harry se neubránil spokojenému vydechnutí. Pak Snape přešel ke zraněním na hrudi a cosi si pro sebe mumlal. Harry zjistil, že mu už ani nerozumí, jak ho zmáhala ospalost.
„Tak. Tohle vypijte jako první,“ vrazil mu do ruku lahvičku. „Udělá vám to dobře.“
Chutnalo to nepříjemně hořce, ale stálo to za to. Bolest okamžitě polevila, takže Harry se úlevou svezl svému bývalému profesorovi do náruče. „Sakra,“ prskl Snape, „ještě neusínejte.“ Pak mu nešetrně vstrčil do úst hrdlo další lahvičky. Harry polkl. Pak další…
Poslední lektvar už vypil chlapec na hranici snění s myslí naprosto vzdálenou od toho, co se s ním dělo, děje a dít bude. Severus ho položil na pohovku, natáhl mu nohy a zjistil, že ji nebude ani muset přeměňovat v něco pohodlnějšího. Drobné tělo se na ni lehce vešlo.
Hodil přes chlapce teplou deku a chvíli si ho prohlížel. Teď, když Harryho opustil všechen ten typicky nebelvírský vzdor, vypadal více jako dítě, než když sem před šesti lety přijel.
„Tak tohle nám nevyšlo, Albusi,“ zamumlal Snape, umístil na dveře na chodbu zaklínadlo a zamířil do koupelny. „Tohle nám opravdu nevyšlo.“
***
Lucius se probudil až po poledni, hlava mu třeštila, ale to mu nijak nebránilo vzpomenout si, proč šel spát tak vzteklý, že se ani nezvládl krotit v pití. Sešel po schodech do obývacího pokoje a proti veškerému očekávání tam našel Lupina ležet na bílé medvědí kožešině, kterou zvládl během noci vydatně zakrvácet. Vlkodlak se ve spánku neklidně cukal, ale ruce měl pevně omotané kolem kolen přitisknutých pod bradou. Stočený na boku se skoro nehýbal, jen lehce kňučel. Lucius mávl hůlkou a silný řetěz sklouzl z Lupinova krku.
Když muž nezareagoval ani na to, přimáčkl mu zápěstí k čelu a sprostě zaklel. Bez váhání došel ke krbu, nabral si letaxový prášek, vhodil ho do plamenů a pronesl adresu rodinného doktora. Po chvilce křiku ho nakonec dostal na Manor, aby se na zesláblého vlkodlaka mohl podívat.
Zatímco lékař pracoval na Lupinově zlomené noze, horečka pomalu klesala po podaném lektvaru. Mezitím Lucius přemýšlel, proč mu Pán Zla vnutil právě vlkodlaka, nejspíš ho tu bude mít maximálně jako domácího mazlíčka. Pochyboval, že by mu jinak byl k něčemu. Ale zbavit se ho nemůže, když mu ho věnoval sám Pán Světa. Grrr.
Druhý kouzelník odešel asi po hodině soustavné práce, ale nakonec prohlásil, že to vlkodlak určitě zvládne. Jako by to někoho zajímalo. Ale jak to že si už včera nevšiml, že je na tom Lupin tak špatně? Nejspíš za to mohl vztek, který ho zahltil, kdykoli viděl toho parchanta s hadím ksichtem.
Jakmile byl doktor pryč, Lucius pomocí letaxu objednal jídlo z oblíbené restaurace a donesl Lupinovi vodu z kuchyně. Sám moc hlad neměl, ale raději by svůj dům sdílel s dobře nakrmeným vlkodlakem, než s vyhladovělým a nevrlým.
Naposledy se ohlédl na muže stočeného u krbu a zamířil na zahradu. Čerstvý vzduch by mu měl udělat dobře. Všechen Lektvar vystřízlivění už mu došel a nechtěl o něj zase žádat Severuse. Obzvlášť ne po tom trapasu včera.
***
Když se Harry vzbudil, v hlavě mu zvláštně hučelo. Nepřítomně se rozhlédl po místnosti a až po chvíli mu došlo, kde to vlastně je. Snapeův gauč, Snapeův krb, Snapeův plášť u dveří... Snapeovo dveře. Ach jo, tohle asi v celku nepřežije. Voldemortovy kobky byly horor, tohle bude nejspíš peklo.
Z jedněch dveří už se ozývaly tlumené zvuky brku klouzajícího po pergamenu. Snapeova pracovna. Kolik může být hodin? Nejspíš pozdě podle toho, jak mu močový měchýř hrozí prasknutím. Co nejtišeji se vydal do koupelny, vymočil se a zlehka se opláchl.
Když se vrátil, všiml si v obývacím pokoji připravené snídaně. Jenže přece by mu tady Snape nenechával jídlo. Proto ho sem Pán Zla určitě nestrčil. Letmo přehlédl pečlivě uklizený pokoj a jeho oči se zastavily na vchodových dveřích.
Tak blízko. Polkl. Snape je přeci čaroděj, je nepravděpodobné, aby nechal dveře nezajištěné. Ale stejně... mohl by to alespoň zkusit. Harry cítil adrenalin proudící žilami, měl by je otevřít? Jen se natáhne.
„Ehm,“ ozvalo se za ním. Leknutím zcela automaticky udělal čelem vzad a vytřeštil na Snapea oči. „Samozřejmě se můžete pokusit uprchnout, pane Pottere. Ale na vašem místě bych nejdřív počkal, až toho budete také fyzicky schopen. Od vašeho studia se Bradavice poněkud změnily a nevíte, co vás v jejich chodbách může potkat.“
Harry na něho dál zíral, což Snapea popudilo. Ukázal na míchaná vajíčka na stole: „Vaše snídaně. Dnes budete ještě odpočívat. Zítra mi pomůžete v závěrečné fázi přípravy Vlkodlačího lektvaru.“
S těmi slovy Snape zase plavně zapadl do své pracovny a nechal chlapce o samotě. Ten se posadil ke stolku a začal do sebe házet jídlo, jako kdyby bylo první po několika dnech. Což dost možná byla pravda, nemohl si vzpomenout.
Na stole ležela i útlá kniha, nahnul hlavu, aby si mohl přečíst titulek: „Lektvary pro začátečníky.“ Tak tuhle si tu rozhodně nenechal Snape, je určená Harrymu, nejspíš kdyby se začal nudit. Při představě, že by měl Snape něco takového ve své soukromé knihovně, mu na tvář vklouzl lehký úsměv.
***
Lupin se malátně zvedl na všechny čtyři a rozhlédl se po prázdném obývacím pokoji. Jeho bývalý byt by se tam s klidem vešel třikrát. Před očima mu běhaly různobarevné skvrny, ale Malfoye nikde neviděl. Jen na stolku čekal oběd, nebo spíš večeře, a džbán vody. Je to snad pro něj?
Snažil se vodu tak zoufale nehypnotizovat, ale nemohl si pomoct. V ústech cítil chuť nějakého lektvaru a motala se mu hlava, jak nastupovala dehydratace. Je to snad nějaký test? „Kašlu na to,“ rozhodl po dalších pěti minutách, kdy se začal ozývat i jeho žaludek. Jestli přijde trest tak ať. Přestože noha už zdaleka tak nebolela, doplazil se ke stolku po kolenou a stále ještě sedíc na zemi do sebe nalil polovinu džbánku na ex.
Pak se pustil do čtvrtky kuřete a brambor, stále ještě horkých od ohřívacího kouzla. Než skončil, odněkud se připlížil Malfoy. To, že ho nezaregistroval dřív, mu jen potvrdilo domněnku, že byl v boji zraněn víc, než si myslel.
Světlovlasý muž si beze slova sedl na pohovku před stolkem, ze kterého Remus rukama jedl kuře, a upřel na něj pohled studených očí. Vlkodlak rozpačitě položil obrané kosti zpět na talíř a pohled mu oplácel. Klečel před ním na zemi, skutečně jako otrok. Nemohlo to být víc ponižující. A Malfoy se přitom tvářil, jako kdyby ho Lupin nějak urazil už jenom svou přítomností.
V rozpacích si otřel zpocené čelo, čímž si jenom vysloužil další nevraživý pohled svého pána. Lupinem projela vlna vzteku, jak si vlk uvnitř konečně uvědomil všechny důsledky situace, do které se dostali. Další myšlenka patřila bezpečnostním zařízením celého sídla...
„Nemůžeš odtud utéct,“ oznámil mu Lucius. Remus se otřásl, skoro jakoby na něj použil nitrozpyt. Ve tváři se blonďákovi nepohnul ani sval, hlas naprosto nezúčastněný, jako duch. Lupin se na něj v tu chvíli podíval pozorněji, něco v tom muži se radikálně změnilo. Slyšel tenkrát o Dracovi, ale nikdy si nedomyslel, jak to muselo podkopat svět jeho otce. Kdoví jestli šlo spíš o ztrátu milovaného dítěte nebo o zánik celého rodu Malfoyů. Koneckonců Lucius měl ještě dost času pořídit si další dítě, čarodějové stárnou pomaleji...
Z myšlenek ho vytrhl ledový hlas: „Můžeš to zkoušet, je mi to jedno. Ale jestli se někdy přiblížíš k mojí hůlce, na místě tě zabiju. Možná že si Pán Zla myslí, že je to dobrý vtip pověsit mi tě na krk, ale to neznamená, že ti strpím všechno.“
Strpí? O čem to mluví?
„Umíš vůbec něco?“
Lupin na něj jen vyjeveně zíral.
„Umíš vařit? Cokoli?“
„Špagety,“ zazněla okamžitá odpověď.
Ocelově šedé oči se ho snažily zamáčknout až do podlahy. „Jak?“
„S kečupem.“
Musel to přičíst vyčerpání, jinak si nedokázal svoji stupidní odpověď vysvětlit. Blonďák po něm šlehl dalším vražedným pohledem a chřípí se mu roztáhlo vztekem. Lupin se automaticky přikrčil. Nechápal ho. Čich mu v tomhle případě moc nepomohl. Malfoy se očividně po aukci ani neosprchoval a na těle a v oblečení se mu usadilo příliš mnoho rušivých pachů, navíc jeho kůže ze všeho nejvíc vylučovala zbytky alkoholu. Nepoznal, co se blonďákovi honí hlavou, ale rozhodně to pro něj neznamenalo nic dobrého.
Vypadalo to, jako kdyby Lucius bojoval chvíli sám se sebou, aby ho na místě neproklel, pak prudce vstal a prohlásil: „Budeš mě oslovovat pane, jasné?“
„Ano, pane,“ odkýval mu to okamžitě.
Malfoy ani nečekal na odpověď a vyšel do patra. Nejspíš ve své ložnici trávil většinu času. Lupin se konečně soustředil na své okolí. Drahé mramorové obložení, pozlacené rámy obrazů. Luxus. Všechno ale vypadalo matně a zašle. Falešně. Došlo mu, že za to může tenká vrstvička prachu, která se v prázdném domě začala usazovat. Z jednoho rámu na něj shlížel pohyblivý obraz Draca Malfoye.
Lupin polkl. Chlapec na obraze se očividně snažil vypadat co nejvíc dospěle, jak se na správného Malfoye sluší. Muselo mu být tak deset let. Ve tváři žádný úsměv, jen pronikavé šedé oči po otci, které se uměly zarýt až pod kůži.
Najednou se dveře v patře zase otevřely, Lucius sešel pár kroků ze schodů a hodil po Lupinovi jakýsi balík. Oblečení se rozlétlo po schodech a vlkodlak se vydal ho sesbírat. Mezitím bledý aristokrat prohlásil jen: „Smrdíš.“ A zase zmizel.
Lupin dokulhal ke schodům a překvapeně přemýšlel, zda za zlepšení jeho zdravotního stavu může lykantropie nebo jestli k němu Lucius zavolal léčitele. Nejspíš to druhé, rozhodl, když si vzpomněl na povědomou chuť lektvaru v ústech. Pomaličku sesbíral kousky oblečení – spodní prádlo, kalhoty, košili a hábit, jenom boty chyběly. Všechno to vypadalo tak draze, že by to nejspíš stálo jeho celoroční plat učitele v Bradavicích. To bylo víc, než od Malfoye čekal. Pak se vydal hledat koupelnu. Doufal, že poslední věta byla svolením ji použít. Hlavně proto, že už zoufale potřeboval na toaletu.
Asi minutu zíral ve dveřích hledané místnosti a nemohl uvěřit přepychu, který viděl před sebou. Prefektská koupelna v Bradavicích by se při tomhle pohledu musela do morku kostí stydět. Toužebně se podíval na obrovskou vanu obklopenou vonnými oleji, ale rozhodl se nepokoušet Malfoyovu trpělivost a raději zamířil do sprchy. Čím dřív se zase vrátí na své místo, tím spíš se mu nic nestane.
Až když byl sám vysprchovaný a v čistých šatech, všiml si, že kožešina před krbem je zakrvácená. Normálně by stačilo jedno kouzlo, ale takhle nevěděl, jak rudohnědé skvrny vyčistit. Může vůbec spát na pohovce? V zakrváceném pelechu přece spát nebude. Jako zvíře...
A není to přesto to, co z něj teď je? Stal se z něj Malfoyův domácí mazlíček. Unaveně si promnul zátylek. Poraněná noha začala zase bolet, neměl by se tak dlouho rozmýšlet.
Nakonec sklesl do měkkého gauče a zavřel oči. Cítil, jak si jeho tělo žádá spánek. Regenerace vlkodlačího organismu je sice rychlá ale o to náročnější. Teď bude potřebovat hlavně hodně spát a jíst.
Za chvilku už nepokojně dřímal s nohama pohodlně nataženýma. Malfoyovská pohovka měla větší rozměry než všechny postele, kterými kdy prošel.
***
Nakonec nechal Pottera spát na pohovce, kde se automaticky uložil. Ještě to budou muset probrat. Teď seděl v křesle naproti a pomaličku upíjel bylinkový čaj, rád by si ho něčím trochu přiostřil, ale zjistil, že mu to nedělá dobře. Kombinace alkoholu a vzpomínek na Albuse, se kterým často u něj v pracovně popíjel čaj, ho příliš vyváděla z míry.
Přesně jak čekal, ve chvíli kdy se chlapec propadl do hlubokého spánku, dostavily se noční můry. Na jednu stranu to znamenalo zlepšení, protože už se tomu dalo říkat spánek oproti tomu bezvědomí, do kterého upadl po příchodu do sklepení. Na druhou stranu ho to muselo oslabovat, což si v téhle chvíli nemohl dovolit.
Severus ho opatrně chytil za zápěstí. Potter stočil ruku tak, aby mu sama vklouzla do dlaně. Černé oči se překvapeně upřely do strhané tváře Harryho Pottera. Ten už vypadal, že zase klidně spí.
Neměl by mu cpát lektvary bez důvodu, ale kdy se vyspí sám, jestli bude celou noc držet toho kluka za ruku? Severus si povzdechl a přitáhl křeslo blíž. Ještě to snad chvíli vydrží.
***
Remus leknutím vyskočil z pohovky, až mu v nedávno zahojeném kotníku bolestivě píchlo. Nasál vzduch do plic, ale to už si všiml světlovlasé postavy nahnuté v krbu.
Když za sebou uslyšel pohyb, otočil se Lucius přímo na něj a zeptal se ho, jako kdyby ho skutečně pokládal za lidskou bytost: „Máš hlad?“
Lupin přikývl.
„Jo, to jsem si myslel.“ Pak se znovu nahnul do krbu. „Dva steaky...“ Zarazil se a znovu si Lupina přeměřil. „Radši tři porce,“ rozhodl nakonec a vytáhl horní polovinu těla z krbu.
Aniž hnul brvou, usadil se v křesle a mlčky čekal. Lupin se snažil na něho nezírat, ale nemohl si pomoct. Minuty se táhly jako hodiny a Lucius začal poklepávat nohou o hranu křesla. Než se mu povedlo tím Lupina dočista vykolejit, ozval se z krbu hluk.
Oba se ohlédli na dívku vylézající ze zelených plamenů. Zručně vmanévrovala tři tácy na malý stolek u krbu a pohlédla na Luciuse. Ten jí podal několik mincí a ona zase beze slova zmizela. Nejspíš už si oba zvykli, že si spolu nepotřebují povídat. No, Lupin se nedivil.
Lucius beze slova zvedl jednu porci a zamířil s ní pryč. Remus se zamračil na ty zbylé dvě a tázavě pohlédl zpět na Malfoye. „Zeptej se a zůstaneš o hladu.“ Nato plavovlasý aristokrat odkráčel do své ložnice a opět za sebou prudce zabouchl.
Lupin chvilku váhal, ale nakonec se hladově pustil do masa na talíři. Uprostřed noci mu dvojitá porce přišla neuvěřitelně vhod, takže ani ne po půl hodině spokojeně chrápal na pohovce před krbem. Ráno si pak musel přiznat, že je to poprvé po dlouhé době, co se tak dobře vyspal.
***