Sklepení
Harry ležel v malé páchnoucí kobce s koleny přitaženými pod bradou a čekal. Nebylo co dělat jiného. Včera snědl poslední jídlo, které mu přinesli, a bylo mu po něm tak špatně, že ho taky nakonec vyzvrátil. Horečka s ním cloumala, ale věděl, že konec je daleko. Voldemort ho jistě nenechá zemřít předčasně.
A on by se tak rád vzdal. Jenže nebylo co víc jim říct. Členové odboje věděli, že jakmile se někdo dostane do zajetí, je ztracený. Proto jedinou šancí, jak uchovat jejich úkryty v tajnosti bylo použití Obliviate, díky kterému zapomněli všechna místa, adresy i kontakty. Zbýval jediný člověk mimo akci, kterého mohou zkontaktovat, aby je dostal zpět, až všechno skončí. Pokud byl chycen i kontakt, zbytek odboje se samozřejmě okamžitě přesunul jinam, i když vhodná místa pomalu docházela. Smrtijedi byli všude.
Přestože řekl všechno, co věděl, Pán Zla neměl dost. Chtěl ho vidět zlomeného a na dně. Někdy přišel sám, někdy s Lestrangem a někdy si s ním pohrál jen Rodolfus. Nedokázal rozhodnout, který z nich je horší, jestli povýšený odtažitý Voldemort nebo sadistický Lestrange užívající si každou vteřinu jeho bolesti.
Dveře vrzly a v obdélníku světla se objevila jen jedna silueta. Oslněný Harry nepoznal, kdo to je, dokud dotyčný nevešel dovnitř, aby ho vytáhl na chodbu. Skrčil se v rohu a pokusil se Lestrangemu uhnout. Muž si přehodil těžké řetězy z jedné ruky do druhé a uštědřil mu s nimi silnou ránu pod žebra, pak mu je obtočil kolem krku. Harry se zhroutil a nechal se vyvléct ven.
I to mdlé světlo na chodbě mu dělalo problémy. Nakonec se mu zrak jakžtakž vrátil, akorát aby si mohl prohlédnout zařízení mučírny, kam ho Smrtijed přitáhl. Ani nebylo třeba, už to tam důvěrně znal. Stačilo jen nasát pach krve, špíny a spáleniny a roztřásl se strachy. Lestrange se potěšeně zachechtal a táhl ho k obrovskému stolu uprostřed místnosti, řetězy řinčely.
Chtěl prosit, ale už si vyzkoušel, že to nemá cenu. Tak jen stiskl zuby a nechal slzy téct po tvářích.
***
„Vypij to, no tak,“ strkal Snape Harrymu mezi rty hrdlo malé lahvičky. Mladík se třásl, cosi mumlal a ze všech sil se ho snažil odstrčit. Když polkl červenou tekutinu, jeho pohyby postupně ochably, dech se zklidnil a zase se skrčil v jednom rohu pohovky. Severus přiložil zápěstí k jizvou poznamenanému čelu. Když ucítil, jak mladík žhne, nalil mu do úst další lektvar. Pak ho pořádně přikryl a vydal se zpátky do ložnice. Snad už bude mít dost klidu, aby se vyspal.
***
Ráno se Harry vzbudil se špatným pocitem neznámého místa kolem sebe. Chvilku poslouchal a když si byl jistý, že je v pokoji sám, konečně otevřel oči. Krb vedle gauče, kde spal, sálal teplem, až mu tváře hořely, ale ve skutečnosti to bylo příjemné. Mnohem příjemnější než místo, kde byl ve snu. Vzpomínal si na sen jen matně, ale ani nemusel, pamatoval si to přece z první ruky.
Zabralo mu jen chvilku zmateného rozhlížení, než si vzpomněl, že je u Snapea. Na stolku před ním ležel tác se snídaní. Hladově se na jídlo vrhnul, aby utišil kručící žaludek. I tohle byl rozdíl oproti několika posledním dním, které strávil v zajetí. Právě od Snapea by takovou pozornost čekal nejmíň.
Když se najedl i umyl, začal zamyšleně přecházet po obývacím pokoji sem a tam. Místnost byla samozřejmě zařízená ve zmijozelských barvách ale doplněných světlým dřevem, takže to vlastně vůbec nevypadalo jako studené sklepení mistra lektvarů, jak si ho vždycky představoval. Možná Snape dostal nový byt, když je z něj bradavický ředitel.
Nebylo, co by mohl dělat. Předpokládal, že by měl uklízet, jenže na to očividně Snape stačil sám. Kolem to zářilo čistotou. Nakonec se vrátil na pohovku a začal ledabyle listovat učebnicí lektvarů pro prváky, kterou mu tam Snape nechal. Pochyboval, že ho z toho bude zkoušet.
Od prohledání ostatních pokojů ho odrazovalo, že nevěděl, jestli tu Snape náhodou není. Měl pravdu, když mu říkal, že na útěk je moc brzo. Prostě bude odpočívat a nabírat síly, než se o něco pokusí.
***
Kolem poledne se Severus konečně vrátil domů. Pottera našel podřimujícího na jeho obvyklém místě, jen snídaně zmizela. Zabouchl dveře poněkud hlasitěji, než musel, ale zároveň tak dal mladíkovi čas, aby se zvedl z gauče bez trapného překvapení z jeho přítomnosti. Chvíli na sebe civěli, než Potter uhnul pohledem.
Severus kolem něj mlčky prošel do ložnice, aby odhodil těžký svrchní hábit. Už jen v kalhotách a košili se vrátil do obývacího pokoje. Potter stál stále v rohu a nevydal ani hlásku. Kam se sakra ztratilo obviňování a ta drzost, kterou Severus čekal, když ho přivedl z aukce? Aspoň jednou by mu ten kluk měl říct, že je zrádce. Že je největší špína světa. A že dobro zvítězí. Prostě něco nebelvírského! Kam se to všechno podělo? Buď ho Voldemort vážně zlomil, nebo se jeho herecké schopnosti nebývale zlepšily.
***
Harry po očku pozoroval Snapea a snažil se přijít na to, jestli ho skutečně tak okatě ignoruje nebo prostě není zvyklý na nikoho ve svých soukromých komnatách. Naštěstí ten trapný okamžik poměrně rychle přetrhlo klepání na dveře.
Málem udělal první krok, že je půjde otevřít. Koneckonců proč ne? Mohl by hrát podle pravidel, u Dursleyových mu to vždycky šlo. Mohl by si jen počkat na správnou příležitost, nebyl důvod do té doby Snapea dráždit. Jenže černě oděný kouzelník ho předešel a už byl dávno u dveří, než se Harry vůbec stihl přimět k pohybu.
Mladá dívka podala Snapeovi dva tácy jídla a zase se rychle ztratila. Byla mladší než Harry, ale rozhodně si ji pamatoval ze školních dní. Mrzimor? Už si nemohl vzpomenout. Ostražitě sledoval, jak Snape pokládá talíře na malý čtvercový stůl v rohu.
„Chcete to speciálně vysvětlit, Pottere, nebo si zvládnete sednout sám?“ zamručel Snape.
Harry sebou cuknul a až v tu chvíli mu došlo, že dva tácy znamenají jídlo i pro něj. A Snape očekává, že budou obědvat spolu? U jednoho stolu? To nevypadá zrovna jako Smrtijedská představa otroctví. O co mu jde? Možná je to nějaký plán, jak ho donutit mluvit... i když to je vlastně hloupost, už nevěděl nic důležitého. Tak sakra proč?
Během těch úvah si poslušně sedl naproti staršímu čaroději a čekal, co bude dál. Snape už si ho dál nevšímal a rovnou se pustil do jídla. Harry se po chvilce taky chopil příboru. Napůl čekal, že mu ho Snape vytrhne z ruky nebo že se jídlo promění v prach a Snape se mu vysměje. Ale když se nic podezřelého nestalo, nabral si první sousto. Jeho žaludek spokojeně zabručel, přestože to nebylo tak dávno, kdy jedl naposled.
***
Kromě zaváhání nad společným obědem se Potterovi stále dařilo udržet dokonalou masku netečnosti. Severus si vlastně ani nevzpomínal, jestli od příchodu do Bradavic promluvil. Nejspíš ne. Rychlým pohledem, když si mladík vkládal sousto do úst, se ujistil, že má ještě jazyk, i když pochyboval, že by se Lord Voldemort ochudil o možnost slyšet Zlatého chlapce prosit o život.
Harry do sebe házel jídlo takovou rychlostí, že se musel krotit, aby ho neokřikl. Chápal ho. Během prázdnin se mladíkovi ztratily všechny svaly, které si vytrénoval při famfrpálových zápasech a obličej vypadal spíš jak lebka potažená kůží, ze které zářily dva smaragdy. Ještě chvíli potrvá, než se zase dostane do své staré kondice.
Protože Severus jedl mnohem pomaleji, musel na něj Potter počkat. Nakonec zjistil, že ho nervózní mladík naproti zneklidňuje, tak nechal nedojedené jídlo na talíři a vstal. Harry okamžitě naskládal nádobí zpět na tác a už se s ním chtěl vydat ke dveřím.
„To počká,“ zarazil ho Severus. Hlavně protože nechtěl, aby se v tomhle stavu potuloval po hradě. „Pomůžete mi v laboratoři.“
Nato Snape prošel jedněmi postranními dveřmi do velké místnosti, které vévodila alchymistická aparatura a sada kotlíků několika velikostí. V jednom mírně pobublával nějaký lektvar.
Harry ho nesměle následoval a vrhl podezřívavý pohled na všechny flakónky zabírající police přes celé dvě stěny místnosti. Vypadalo to jako docela slušná zásoba lektvarů, pochyboval, že jsou všechny pro Snapea.
„Vlkodlačí lektvar je třeba před požitím scedit přes jemně nakostičkovaný kořen mandragory. Tady máte nůž a pusťte se do toho.“
Harry zaváhal s ostrou zbraní v ruce a upřel na Snapea nevěřící pohled. To se vážně nebojí, že by se mohl o něco pokusit? Podceňuje ho snad tolik? Hm, taky dobře, uznal nakonec Harry a vybral si z mísy jeden z menších kořenů, zatímco Snape připravoval obsah kotlíku k závěrečné fázi.
S překvapením zjistil, že ruce se mu ještě pořád jemně chvějí slabostí. Je tu sice druhý den, ale udělalo se mu mnohem líp, takže na svá nedávno zahojená zranění skoro zapomněl. Přimhouřil oči a se soustředěným pohledem ukrojil první plátek mandragory, pak ho začal krájet na kousky.
Po chvilce ho ze soustředění vytrhl rozlícený hlas: „Pro Merlina, Pottere, takhle ne. Řekl jsem jemně! To nezvládnete ani tak jednoduchou věc?“
Vylekaně sebou trhl, nůž sjel po tvrdé slupce a zakousl se mu do prstů. Krev vystříkla na pracovní stůl a Harry na Snapea vytřeštil oči. Ten už měl v ruce hůlku a mířil na něj. Čas se na okamžik zastavil, když se zamyslel, jaký trest ho nejspíš čeká. Trochu staromódního Cruciata?
Harry se přikrčil se strachem v očích. To Snapea zase překvapilo. Byl zvyklý na ten vzdor, který mu mladík dával najevo všechny ty roky ve škole, tohle bylo příliš nové. „Episkey,“ prskl a řezné rány na Harryho prstech se okamžitě stáhly.
„O-omlouvám se,“ zachrčel mladík. V tu chvíli si Severus uvědomil, že ho rozhodně zatím neslyšel promluvit. Zhrublý hlas, který se tomu Potterovu podobal jen vzdáleně, ho docela překvapil.
Než promyslel, co by měl odpovědět, aniž by na něj zase křičel kvůli jeho neschopnosti, upoutala Severusovu pozornost jistá drobnost, které si zatím nevšiml. Samozřejmě, Potter vypadal teď tak jinak, že by se tomu neměl divit, jenže... „Nemáte brýle.“
Zavrtění hlavou.
„Kolik toho bez nich vidíte?“
Pokrčení ramen.
„Sakra, tak mluvte. Tohle nám moc nepomáhá.“
„No... rozeznám obličeje a tak.“
„A vlastní prsty?“
Harry zrudl. „To taky. Tak nějak.“
„Dobře,“ zakončil to Snape. Shrábl ze stolu prázdnou lahvičku od lektvaru a mávnutím hůlky ji proměnil v brýle připomínající ty staré, které Harry nosil ve škole. Pak mu je jemně nasadil na nos. Obě pacičky ovšem nepřirozeně odstávaly do stran a brýle klouzaly dolů z nosu. Dalším kouzlem je upravil na správnou velikost a pak se znovu zeptal: „Jak vidíte teď?“
„Líp.“
„Takže potřebujete silnější?“
„Hm.“
„A teď?“
„Ještě levé.“
„Dobře. A teď?“
„Dobré.“
„Vážně? Nebo ještě trochu?“
„Ne, to stačí. Děkuji vám.“
Snape poodstoupil stranou a Harry si v povědomém gestu upravil brýle na nose. „Můžete pokračovat?“ zeptal se Severus, na což Harry jen přikývl. Omámeně mu docházelo, že nejspíš unikl trestu a ještě dostal od Snapea nové brýle. Musel uznat, že se ten muž chová skutečně podivně, jako by ho ani neznal.
Snape už se otočil zpět ke kotlíku a nechal ho dál krájet mandragoru. Teď už mu to šlo daleko snáz, takže Snape mohl být s jeho výsledkem spokojený.
***
Dveře na chodbu se rozlétly dokořán s takovou silou, až Harry překvapením nadskočil. Místo Snapea ale do pokoje vklouzl vyhublý mladík s popelavou pletí a nevýraznou barvou vlasů. Vypadal mladší než Harry, ale za to mohla nejspíš křehká stavba těla. Vrhl na Harryho jeden rychlý pohled, ale pak se stáhl ke zdi a civěl do země. Z chodby se ozývaly hádající se hlasy.
„Ten kluk je docela šikovnej, Snapee, co?“
„Jsi opilý, Amycusi. Dávej si pozor, co řekneš.“
„Ale no tak... podruhý by sis takovou chudinku do postele netahal, kdyby na něm něco nebylo. Tak povídej.“
„Nejsem zvyklý takové věci s kýmkoli rozebírat. A teď vypadni.“
„Tak se poděl. Co je na těch klukach o tolik lepšího než na pořádnejch babach? Hm?“
„Chtěl by sis snad zaexperimentovat, Amycusi?“
„No...“
„Tak můžeš někde jinde. Ale ne v mojí škole, jasný?“ Snapeův hlas se proměnil v nebezpečně znějící sykot. Z chodby se ozvala dutá rána. Harry předpokládal, že je to proto, že Snape srazil druhého Smrtijeda stranou.
Jeho pozornost se opět obrátila na krčícího se chlapce. Bližší pohled mu odhalil i detaily jako obojek s jakýmsi žlutavým polodrahokamem kolem krku, který částečně zakrývaly umorousané špatně ostříhané vlasy. Ve tváři byl bledý a trochu se třásl. Nejspíš strachy. Harry k němu chtěl přistoupit, aby ho nějak uklidnil, ale nevěděl, co by mu řekl.
Pak do místnosti konečně vešel i Snape, zabouchl dveře, zajistil je kouzlem a sjel Harryho nebezpečným pohledem. V tom se konečně probudil vzdor, otevřel ústa, aby začal na staršího muže křičet. Ten jen mávl hůlkou. „Silencio.“ A ledabyle ho obešel s chladným neproniknutelným výrazem ve tváři.
Harry vložil do svého výrazu co největší možnou míru nenávisti, odporu a opovržení, ale kupodivu to vypadalo, jakoby to Snapea potěšilo. Jen se křivě ušklíbl, došel ke dveřím do ložnice a pokývl na hubeného chlapce. Ten se svěšenou hlavou prošel místností na nejistých roztřesených nohách. Snape mu položil ruku kolem ramen a vtáhl ho dovnitř.
Harry v duchu soptil, ale nemohl nic dělat. Zpoza dveří se ozýval Snapeův hluboký melodický hlas a v odpověď mu zaznělo několik zalykavých vět zakončených bolestivým zaúpěním.
Najednou Harry zjistil, že stojí až u dveří s rukou na klice a snaží se přemoci nutkání vtrhnout dovnitř. Věděl, že by to bylo zbytečné, Snape je určitě zajistil kouzlem stejně jako vchod. Brzy k tomu přibyla i protihluková bariéra. Harry stál uprostřed dokonale tichého pokoje a věděl, že dneska v noci nebude moct spát ani náhodou.
***