Malfoyovská pýcha
Lupin se vzbudil do hrobového ticha a domyslel si, že Malfoy nejspíš ještě vyspává. Ideální doba pro menší průzkum. Jenom kdyby ho nebolelo celé tělo. Zatracený úplněk. Už zítra. No jo, co vlastně bude zítra dělat? Najednou ho zachvátila panika. Na to že nemá lektvar od Severuse už si stihl zvyknout, teď vždycky zabezpečoval svou ložnici kouzly, aby se ve své vlčí podobě nedostal ven. Co ale bude dělat bez hůlky?
Nakonec vstal s tím, že bude muset během dne na něco přijít. Plameny v krbu už dohasínaly a byla mu zima. K tomu se brzy přidal hlad, ještě pořád nebyl úplně v kondici, ale rány se už z větší části úspěšně zahojily. Jen levé zápěstí ho zase pekelně bolelo. Na zkoušku hodil do krbu hrst letaxu, ale vůbec nic se nestalo. Samozřejmě.
Vykročil do zahrady, i když i uvnitř cítil silnou magickou ochranu celého domu. Malfoy Manor je kouzelnickým sídlem už takovou dobu, že jeho magii mohl vnímat i bez hůlky.
K domu Malfoyů patřila nejen okrasná zahrada s altánkem a růžovými keři, ale i rozsáhlé pastviny. Než došel k nejvzdálenějšímu bodu, kam sahala ochrana zámku, byl unavený a měl obrovskou chuť se na místě otočit a vrátit dovnitř. Nakonec se ale vydal podél bariéry s rukou nataženou, aby se jí lehce dotýkal. Špičky prstů ho při tom brněly, ale nesnažil se ji nijak prorazit.
Harry v boji několikrát prokázal, že dokáže kouzlit i pomocí divoké magie, on o to ale přišel ve chvíli, kdy si koupil svou hůlku. Vlastně ani nečekal, že by měl nějakou šanci projít přes bariéru. Jen doufal v nějakou skulinku, na kterou by stavitelé sídla zapomněli.
Když spatřil stáje přiléhající k opačné straně sídla, na tvář mu vklouzl úsměv plný naděje. O koně se Lucius určitě nestará sám. Možná kdyby počkal, až bude šafář sídlo opouštět, mohl by se nějak dostat ven s ním. Pokud samozřejmě nemá nějaké speciální magické povolení procházet tam a zpět, které je nějak svázané přímo s jeho osobou. Právě teď litoval, že se nikdy nezajímal o to, jak tyhle ochranné bariéry fungují.
Nakonec zjistil, že si nemusí s žádnou svou teorií lámat hlavu, protože deset metrů od stájí a výběhu s koňmi ho zarazila nová magická bariéra. Malfoy ji tam nejspíš umístil hned po tom, co ho sem přivedl, s obavou o svá zvířata. Přece jen o reakcích zvířat na vlkodlaky se toho už napovídalo.
Remus si povzdechl a zamířil do domu. Před krbem našel dvě porce jídla, o kterém nikdy ani neslyšel. Nejspíš jedna z těch luxusních záležitostí, na které byl Lucius zvyklý. Naštěstí to chutnalo lépe, než to vypadalo, a to přestože se Malfoy neobtěžoval s ohřívacím kouzlem, které by udrželo jídlo teplé, dokud se Lupin nevrátí.
Když po jídle odpočíval na svém obvyklém místě, smutně si prohlížel zanedbaný obývací pokoj a přemýšlel, jestli má Malfoy nějaké mazlíčky, které před ním schoval za tu bariéru jako stáje. Bylo to zvláštní, nikdy nepobýval v honosnějším domě a jediné, co tu cítil, byla osamělost. A všechny obrazy, které tu zatím minul, na něj shlížely s vražedným opovržením. Mohl se jen dohadovat, jak ho vidí Lucius.
Jisté je, že z přítomnosti vlkodlaka není nijak nadšený. Nejspíš čeká na nejbližší příležitost, kdy by se ho mohl zbavit bez toho, aby rozčílil Lorda Voldemorta. A Lupin neměl nejmenší ponětí, jak se ve svém nejistém postavení udržet.
Snad kdyby ukázal, že umí být užitečný.
Rozhlédl se po vrstvách prachu všude kolem a pak se vydal na další průzkum. Tentokrát ale samotného sídla. Při troše štěstí se v Malfoy Manor nachází i taková obyčejná mudlovská věc jako prachovka.
***
Lucius Malfoy se do svého domu vrátil pozdě večer nebo spíš až v noci. Jakmile vylezl z krbu, přelétl pohledem nejbližší okolí, ale toho všivého vlkodlaka nikde neviděl. Jenom dobře. Doklopýtal ke skříňce vedle krbu, vybral si lektvar proti bolesti a vypil ho několika doušky. Pro jistotu si strčil do kapsy ještě jeden flakónek a zamířil do ložnice.
Dneska měl Pán Zla velmi špatnou náladu. Několik Smrtijedů na jihu Anglie narazilo na malou skupinku odporu a nakonec pěkně zbaběle uteklo. Lucius měl sto chutí říct Temnému pánovi, že to se tak stává, když do jejich řad přijímá i sotva odrostlé děti, ale to by nejspíš dopadl daleko hůř než po Cruciatu.
Takhle se akorát netvářil dostatečně zkroušeně – jako kdyby to sakra byla jeho chyba, nebo co! – a byl příliš na ráně. Jeho pán mu připomněl, že sám v poslední době svoje povinnosti Smrtijeda plní jen stěží a nejspíš by ho měl brzy poslat do akce. Jako kdyby všechny ty peníze, které si Voldemort bere z majetku Malfoyů neznamenaly vůbec nic.
Ignoroval vzteklé nadávky jednoho ze svých předků, který na něho ze svého obrazu cosi křičel, a zabouchl za sebou dveře koupelny v patře. Potřeboval sprchu, pořádnou, horkou – ne, vařící! Pak si dá pár skleniček na uklidnění a půjde spát. Konečně.
***
Lupin nervózně přešlapoval před dveřmi Malfoyovy ložnice s rukou ztuhlou ve vzduchu. Uvnitř něj se odehrával boj. Byl si jistý jenom tím, že jeho vlčí část, ke které měl takhle před úplňkem extrémně blízko, má z Malfoye strach. Hluboký primitivní strach. Stokrát si mohl opakovat, že už stejně nemá co ztratit, ale vlk se ho bál. Pravda je, že ten muž určitě pije víc, než by mu svědčilo, a Lupin jen těžko může předvídat jeho reakce. Připadal si tu dokonale v pasti.
Přesto je nezbytně nutné, aby zjistil, co má zítra dělat. Malfoy se probouzí většinou až po poledni a to už by mohlo být pozdě najít řešení. Ale bestie uvnitř Lupina mu zlehounka našeptávala, že by taky nemusel dělat vůbec nic.
A kdyby náhodou Malfoyovi ublížil, tak co? Je to zatracený Smrtijed, nebude ho škoda. Uvědomoval si, že by to pro něj byl rozsudek smrti. Nejspíš hodně pomalé a bolestivé smrti z rukou Pána Zla. Někde hluboko uvnitř se ozýval slabý hlásek, že by to aspoň konečně bylo za ním. Neviděl žádnou cestu k tomu, jak tuhle válku vyhrát a už vůbec ne jak by při tom mohla jeho maličkost přežít.
Nakonec se rozhodl, že když s vlkem bojoval celý život, teď se rozhodně nevzdá, a potichu zaklepal na dveře.
Zevnitř se neozvala žádná odpověď, tak zaklepal hlasitěji ale pořád nic. Tiše pootevřel, aby mohl nahlédnout dovnitř. Do nosu ho okamžitě uhodil těžký pach zvětralého alkoholu tak silný, až se mu zvedl žaludek. Malfoy seděl v mohutném křesle u okna, civěl ven a v pravé ruce držel téměř dopitou láhev bourbonu, se kterou si nepřítomně pohrával.
Lupin si odkašlal. „Pane?“ Aristokratická, ostře řezaná tvář se k němu okamžitě otočila a sjela ho odshora dolů opovržlivým podrážděným pohledem sytě šedých ledových očí. Lupin jen nasucho polkl. „Pane, mohl bych...“
„Co tu chceš? Dovolil jsem ti mě tu obtěžovat?“ zachraptěl Malfoy. Tvář měl zarostlou a vypadala daleko ztrhaněji, než jak ho viděl naposled.
„Pane...“
„Mlč a vypadni, otroku. Tady nemáš, co dělat.“
„Pane...“ zkusil to znovu, ale to už Lucius sahal po své vycházkové holi s ukrytou hůlkou. Ve chvíli, kdy držel stříbrnou rukojeť ve tvaru hadí hlavy v ruce, Lupin vyhrkl: „Zítra je úplněk!“
Muž se na chvilku zarazil, jak tohle sdělení konečně prošlo alkoholovým oparem v jeho mysli. Po tváři mu přeběhla jakási emoce, ale Lupin si v mihotavém světle několika svíček nebyl jistý, co to bylo.
Znovu se osmělil promluvit: „Kde bych ho měl... jaksi... strávit?“
„Třeba v mojí ložnici, idiote. Aspoň bych to měl rychle za sebou, jak si Voldemort nejspíš představuje! A teď vypadni! HNED!“ Opilý muž máchl hůlkou a Lupin na poslední chvíli za sebou zabouchl dveře. Zevnitř se ještě ozýval Malfoyův hlas, jak nadával... možná na vlkodlaky, nejspíš na Lupina a dost možná i na Voldemorta.
Lupin sklíčeně zamířil dolů na své místo. Bude se o to muset nějak postarat sám. Ještě pořád mu v uších zněl Malfoyův opilý hlas a snažil se setřást husí kůži za krkem. Kdyby nebyl tak rychlý... kdoví jakou kletbu na něj Malfoy vlastně chtěl použít?
Unaveně se svalil na pohovku a přikryl se starou dekou, přesto ještě dlouho nedokázal usnout a i potom ho pronásledovaly nejrůznější sny. Nebo spíš noční můry. Normální sen už neměl tak dlouho, že mu to nepřišlo ani divné.
***
Lucius se převalil na posteli a začal zvracet. V noci měl problém usnout, takže otevřel další láhev. Ani nevěděl přesně čeho, ale očividně mu to dvakrát nesedlo. Hmm, to ten vlkodlak ho tak rozhodil. Jen ať si ho zkusí v noci napadnout, udělá z něj sekanou a konečně bude mít před Voldemortem odůvodnění, proč se ho musel zbavit.
Když se zklidnil, použil čistící kouzlo na podlahu pod sebou. Koberec už na tom místě vypadal trochu ošoupaně. Vážně by sem měl přistavit radši nějakou mísu, ale na to je čas. Malátně vstal a zamířil do koupelny, aby si alespoň opláchl obličej a zahnal největší žízeň.
Za oknem stále jasně zářilo slunce a hodiny na chodbě ukazovaly pět hodin odpoledne. Nejspíš by měl najít toho prašivce a někam ho zavřít.
Když prohledal přízemí a nenašel po Lupinovi ani stopu, trochu znervózněl. Sáhl do svých posledních zásob lektvarů na bolest hlavy a cítil se trochu lépe, takže ho nakonec napadlo sejít do podzemí. Za tu dobu, co tu Lupin je, už musel sklepení dávno objevit.
Měl pravdu. Ačkoli dveře do cel zůstávaly obyčejně otevřené, ta nejzazší úplně v rohu byla pevně zamčená. Chvilku váhal, jestli ji má kouzlem odemknout, ale pak jen zamumlal zaklínadlo a dřevo dveří zprůsvitnělo. Lupin dřepěl v protějším rohu, deku omotanou kolem těla a bez hnutí civěl do země. Jediný jeho pohyb vykonávala jen ruka, kterou si nepřítomně mnul levé zápěstí.
Než se stihl zamyslet nad tím, proč se vlkodlak zavřel do cely tak brzy a nepočkal na večer, Lupin bolestně zaúpěl, jak mu tělem projela křeč. Zkroutil se na zemi a při tom se dost tvrdě udeřil do hlavy. Když křeč pominula, zavřel oči a tlumeně oddechoval. Trvalo dlouho, než přišla další, ale o to byla prudší. Sbalil se do klubíčka, končetiny přitažené k tělu jako dítě.
Pak si Lucius uvědomil, co to dělá, zrušil kouzlo a vyrazil zase zpět nahoru. Radši by si měl dát pořádnou večeři, než sledovat tu zvrácenost dole, jak se svíjí bolestí. Ale neměl by koneckonců zjistit, co to má vlastně pod střechou?
***
Lupin se začal pomalu svlékat, složil své oblečení a zamotal ho do deky, kterou si sem přinesl. Pak ho pečlivě vklínil do rohu u dveří, kde bylo vypadlých pár cihel, a vrátil se na místo, kde se doteď krčil. Nemohl už ležet, cítil pulzující bolest pod kůží, která pomalu nabývala na síle. Noc už byla blízko a jemu se zběsile točila hlava, zvedal se mu z toho žaludek, ale zároveň to způsobovalo, že si bolest tolik neuvědomoval. Připadal si na to příliš dezorientovaný.
Chvíli měl dojem, že slyší Siriuse, jak ho uklidňuje, ale tahle halucinace mu bohužel moc dlouho nevydržela. Při vzpomínce na přítele z dětství mu po tváři stekly první slzy. Sirius vždycky tvrdil, že to s ním je, jako kdyby měli mezi Poberty holku. Podle měsíce mohli určovat, jakou bude mít náladu. Kolem úplňku, když se vlk dostával na povrch, byl vždycky neuvěřitelně přecitlivělý a dokonce zbrklý.
Vzpomínky na mrtvého přítele velmi rychle zahnal první nával bolesti. Cítil, jak se mu kůže po celém těle trhá a kosti se mění. Zavřel oči, ze kterých už prýštily slzy utrpení, a bolestně zaskučel.
Nejhorší nebyla ta bolest, už je to dlouho, kdy si na ni zvykl. Stejně si ji později už moc nepamatuje. Ne, nejhorší byl ten pocit, jak jeho lidská část pomalu odplouvá pryč a nikdy si nemůže být jistý, jestli se zase v pořádku vrátí zpět. Jednou by se mohl ráno vzbudit jako vlk.
***
Nakonec ho dolů zahnala zvědavost. Sám sebe přesvědčil, že se jen snaží zjistit, s čím by se musel potýkat, kdyby se Lupinovi podařilo utéct. Byl si jistý, že právě kvůli takové nemilé eventualitě mu Pán Zla vlkodlaka vnutil. Kdyby Lucius zemřel, většinu jeho majetku by nejspíš zdědila Narcissa, ale byl si jistý, že ta by nechala Voldemortovi volnou ruku s jeho využíváním, aby na sebe Smrtijedy nepoštvala. Voldemort si nemohl dovolit zabít Luciuse bez důvodu, protože byl jeden z jeho nejvěrnějších, a mezi ostatními by to vzbudilo nežádoucí paniku. A čekat, až udělá Lucius nějakou chybu, Temného pána nejspíš nebavilo. Tak mu hodil na krk tohohle nečlověka a očekává nejspíš, že se nechá hloupě zabít. Tss.
Lupina našel nahého a třesoucího se v rohu cely. Po tvářích mu zpod přivřených víček tekly slzy bolesti a tiše kňučel. Malfoyovi to dost přesvědčivě připomnělo včerejší Cruciatus, které na něj použil Lord Voldemort.
Jenže narozdíl od kletby, která se nepromíjí, Lupin si nemusel vytrpět jen bolest. Jeho přeměnu doplňoval praskot kostí a trhání namáhané kůže, z níž nepřirozeně rychle rašily chumáče srsti. Malfoy se znechuceně odvrátil, když z popraskané pokožky začala prýštit krev smíšená s jakousi žlutavou tekutinou. Bylo to odporné.
Ale alespoň to bylo rychlé, Lupinovo pozměněné tělo brzy pokrývala hustá hnědavá srst a uprostřed cely stál na nejistých nohou obrovský vlk, který musel vážit víc než dospělý muž. Nebýt toho, že je to vlkodlak, Lucius by to zvíře považoval za nádherné. Jeho otec se odjakživa věnoval chovu psů, takže dokázal ocenit ladnost a pružnost obrovského těla, které v malé cele nemělo ani dost místa, aby se mohlo pořádně protáhnout.
Najednou se obrovský vlk otočil na Luciuse a skočil přímo proti němu. Na okamžik zapomněl, že je dělí dveře zprůhlednělé kouzlem a leknutím ucukl. Namáhané panty zaúpěly, když do nich vlkodlak vrazil. Nemusel se zrovna dvakrát rozmýšlet, než zesílil dveře magií.
Po chvilce už vlkodlak vypadal klidněji, neměl, co by v malém prostoru dělal, tak si prostě sedl a začal výt. Malfoy se nakonec kolem půlnoci zvedl a odešel si na chvilku zdřímnout. Nahoru už se vlčí vytí nedostalo, takže měl poměrně klid.
***
Kupodivu se vzbudil časně ráno za zpěvu ptáků. Bylo to daleko příjemnější, než když dlouho do noci popíjel a další den mu třeštila hlava. Skoro už zapomněl, jaké to je probouzet se bez kocoviny.
Jak očekával, ve sklepení už byl klid. Odstranil kouzlo z Lupinovy cely a opět zprůsvitněl dveře. Lupin už ve svojí lidské podobě ležel tváří k zemi uprostřed místnosti a ani se nehnul. Kůži mu pokrýval zaschlý sliz smíšený s krví a chlupy, místy ji navíc hyzdily nové škrábance a modřiny. Lucius si povšiml i starých vybledlých jizev.
Asi po deseti minutách, kdy se vlkodlak nepohnul, se Malfoy rozhodl, že zjistí, jestli ještě vůbec žije. Odemkl dveře a s největším odporem se přiblížil k oslizlé postavě na zemi. S rukou nad Lupinovým ramenem se ale zarazil, napřáhl hůlku a kouzlem vlkodlaka očistil od nejhorší špíny, než ho převalil na záda.
Lupinovo tělo se bezvládně otočilo, ruce rozpažené do stran, odhalené břicho i slabiny a hlava bezmocně opřená o rameno. Očividně nevnímal, co se s ním děje. Přesto i ve spánku zakňučel bolestí, když se ho Malfoy dotkl. Pak mu cosi zaskočilo v krku a začal se dávit. Lucius ho okamžitě převalil zpět na břicho a sledoval, jak se kroutí, když se snaží vykašlat to, co ho podráždilo. Nakonec se uklidnil a z úst mu vytekly sliny smíšené s krví a nejspíš i chlupy.
„To je hnus,“ uniklo konečně konsternovanému aristokratovi. Nikdy v životě nic takového neviděl.
Veškeré jeho kontakty s vlkodlaky se daly shrnout do jednoho jména – Šedohřbet. A o tom neměl zrovna dvakrát vysoké mínění.
Přesto se ale při pohledu na tělo před sebou nedokázal přimět k tomu, aby ho tam nechal jen tak ležet. Z Lupina přímo sálalo teplo, nejspíš měl horečku a podle kňučení i bolesti. „Mobilicorpus.“
Pomocí kouzla vynesl Lupina do přízemí a hned potom zamířil do menší koupelny pod schody. Vana v rohu byla pro Malfoye naprosto nevyhovující, protože se do ní nevešlo pět lidí naráz, ale pro opláchnutí bezvědomého vlkodlaka bude ideální.
Nejdřív složil Lupina na zem, kouzlem vyčaroval ve vaně vodu a pak ji ohřál na správnou teplotu. Jakmile do ní Lupina ponořil, ten vytřeštil oči a prudce se zachytil jejích okrajů. Protože se k ničemu dalšímu neměl, Lucius vzal z police žínku a přejel mu s ní po zádech. Přestože horká voda musela v Lupinových škrábancích pálit, nevydal ani hlásku, jen strnule hleděl před sebe s čelistmi pevně stisknutými, a nechal se umýt.
„Měl by sis opláchnout hlavu,“ pronesl Malfoy hlasem, o kterém si myslel, že by snad mohl být uklidňující. Přitom lehce zatlačil na Lupinovu hruď, aby se zaklonil do vody.
Vlkodlak ale jen zavrtěl hlavou a klouby na rukou mu zbělely, jak se ještě křečovitěji chytil okraje vany. Přesto Lucius cítil, že je po přestálé noci zesláblý a nedokázal by se ubránit, kdyby ho pod vodu prostě strčil.
„Tak se zakloň, Lupine, nic to není.“
Vlkodlak se začínal třást a vrtěl hlavou o to zuřivěji. „Ne, prosím.“
„Co se děje? Přece tě nebudu topit. Mysli trochu.“
Jakmile to ale vyslovil, došlo mu, že nejspíš v tomhle bude kámen úrazu. Moc dobře věděl, jaké metody používají Voldemortovy lidé při výslechu vězňů* a ne vždycky je to tak čistá záležitost jako kouzla nebo lektvary. „Prosím,“ zaúpěl znovu vlkodlak, „nic nevím.“ Tak tím je to jasné.
„To je v pořádku.“
„Nechte mě. Prosím.“ Lupin si zřejmě neuvědomoval, kde je, a Luciusovi bylo jasné, že by ho musel násilím potopit pod hladinu, a o to zrovna nestál.
„To je v pořádku. Nemusíš to dělat. Jenom se uklidni,“ řekl a hůlkou namířil na vodu ve vaně, která už získala matný narůžovělý odstín. „Opláchnu tě takhle. Neboj se.“ Zašeptal kouzlo a z hladiny vystoupal tenký proud vody, který zamířil na Lupinovu šíji.
Manipulace s tak nestálým živlem byla sice náročná, ale nakonec se mu povedlo uspokojivě umýt i Lupinovy zacuchané vlasy. Nechal vodu zmizet a přestože už se vlkodlak nevzpouzel, když mu pomáhal ven z vany, Lupin se nejspíš v šoku roztřásl. Spojení traumatických vzpomínek a nedávné proměny mu očividně neudělalo nejlíp.
Lucius ho kouzlem osušil, chytil ho za loket a odvedl do nejbližšího pokoje pro hosty. Lupin se nechal vést jako dítě a ani v nejmenším neprotestoval. Spíš to vypadalo, že má co dělat, aby bolestí neskučel. Proměna mu podráždila namáhané svaly a nervy a teď začal lehce kulhat.
V ložnici ho ani nemusel nijak pobízet, aby se Lupin vmáčkl pod deku, kde se sbalil do klubíčka zády k Malfoyovi. Ještě pořád se třásl a cosi mumlal, Lucius zašel ke krbu v obývacím pokoji, kde ve skříňce vybral přesně ty lektvary, které potřeboval. Vzhledem ke své kariéře Smrtijeda ho tohle nemohlo nijak zaskočit.
Vrátil se do pokoje, sedl si na postel a zkušeně donutil Lupina vypít nejdřív Lektvar proti bolesti a pak Bezesný spánek. Ten zareagoval okamžitě, ochable spadl zpět na polštář a zavřel oči.
Lucius ho pořádně přikryl a donesl mu ze svých komnat čisté šaty. Pak zavřel dveře a vydal se do své rozsáhlé soukromé knihovny najít něco, čím by si zatím ukrátil čas. Jak procházel domem, uvědomil si, že se něco změnilo.
Zarazil se na schodech a až po chvíli mu došlo, že kdosi oprášil obrazy a většinu nábytku v hlavní hale. Když se rozhlédl pořádně, zjistil, že Lupin už začal pracovat na zlepšení stavu jeho domácnosti.
Zvláštní, proč měl z toho všeho takový divný pocit? Takovou zvláštní pachuť na patře?
***
Když se po poledni Lupin konečně probral, taky cítil zvláštní chuť v ústech, ale ten si byl dokonale jistý, o co jde. Chuť vlastní přeměny poznal děsivě přesně. Proč se musí jako vlk vždycky olizovat? Vždyť to byla spíš záležitost koček, ne? Našel na nočním stolku sklenici vody, tak rychle spláchl chuť krve.
Počkat! Noční stolek? Kde to vlastně je?
Unaveně se posadil na posteli a rozhlédl se po bohatě zařízeném pokoji. Zatuchlý vzduch dával tušit, že tu už dlouho nikdo nepobýval.
Nejen že ho někdo uložil do postele, ale navíc ho i umyl. Důkladně, žádné čistící zaklínadlo. Lupin si prohrábl zacuchané, ale už čisté vlasy. Moc dobře věděl, jak příšerně vypadá po proměně, je možné, že by se o něj postaral Malfoy? Nepravděpodobné, ale pořád jediné možné řešení.
Vstal z postele, oblékl se do připraveného opět značně luxusního oblečení, vyšel na chodbu a hned zamířil do koupelny. V zrcadle zkontroloval nové jizvy. Bez včasného ošetření se mu všechny rány rychle zacelovaly a zajizvily - vedlejší efekt příliš rychlé regenerace vlkodlaků. Tentokrát naštěstí přibylo jen pár povrchových škrábanců. Opláchl se a zamířil do obývacího pokoje.
Luciuse našel podřimujícího ve velkém křesle těsně u rozpáleného krbu s rozečtenou knihou na hrudi. Tentokrát byl pach alkoholu méně zřetelný, hádal by, že dnes ráno Malfoy nepil nebo alespoň ne tolik. Blonďatý čaroděj i ve spánku pevně svíral svou hůl se stylizovaným hadem místo hlavice a tiše oddechoval. Jeho tvář konečně nekřivila maska hluboko zažraného vzteku a vypadal klidně.
Lupin se snažil ignorovat kručící žaludek a tiše se usadil na pohovku vedle křesla. Chvíli druhého muže pozoroval, ale brzy zase usnul. Věděl, že únava z přeměny ho bude trápit ještě pár dní, takže ho ospalost nezaskočila, ale takhle si alespoň připadal méně osaměle než v tom prázdném pokoji.
***
Lucius se otočil zpět od krbu, došel ke spícímu Lupinovi a šťouchl ho hlavicí své hole do hrudi. Nečekaně vlkodlak ještě v polospánku tlumeně zavrčel a po holi se ohnal. Potom se jeho jantarové oči s námahou otevřely a vykulil je na stříbrného hada před svým obličejem. Instinktivně vtáhl hlavu mezi ramena a vyplašeně vzhlédl na svého pána.
Aha, stříbro, pomyslel si Lucius. Rychle odstoupil stranou a zavrčel: „Objednal jsem jídlo.“
Lupin se posadil a v žaludku mu hlasitě zakručelo.
Lucius se pousmál, dneska měl poměrně dobrou náladu a měl podezření, že na tom bude mít svoji zásluhu, že se včera nezpil do němoty. „Víš, že je tady spíž? Určitě bys tam něco k snědku našel.“
„Nebyl jsem si jistý, jestli můžu...“ zamumlal Lupin rozespale.
„Aha.“ Na okamžik se zarazil, ale pak se vzpamatoval. „I když toho spořádáš za dva, tak si můžeš brát ze zásob potraviny, které budeš chtít. Sice se Voldemort vážně snaží mě o všechny peníze obrat, ale na jídlo ještě mám.“ Jestli to prohlášení vlkodlaka jakkoli překvapilo, nedal to na sobě nijak znát. „Jinak... brzo ti vytřídím oblečení, které bude tvoje. A jestli se ti líbí ten pokoj, kdes dneska spal, můžeš si ho zabrat pro sebe.“
Přestože se Lupin nejspíš hodně snažil o opak, na tvář se mu vloudil přiblblý nechápavý výraz. Po chvilce jen vykoktal: „Děkuji.“
Malfoy jen přikývl. „Bydlíme v celém Manor jen my dva, takže myslím, že je zbytečné, abys zacláněl na pohovce. Všiml jsem si, že jsi začal s úklidem vstupní haly a hlavního salonu v tomhle křídle.“
„Myslel jsem, že to se ode mě očekává, pane.“
Lucius opět jen přikývl. Dokonce se tvářil skoro spokojeně, což Lupina překvapilo, byl by se vsadil, že si jeho snahy ani nevšimne.
„Ale pane?“
„Ano?“
„Nejsem si jistý, jestli zvládnu bez kouzel úplně všechno. Třeba vyprat a tak. Nikdy jsem...“
„To je zařízené, na konci týdne si přijde špinavé prádlo vyzvednout čarodějka, která pracuje v prádelně v Příčné ulici. Po tom, co Voldemort vyhnal domácí skřítky, vzniklo více obchodů nabízejících takové služby.“
„Aha.“
Vyrušila je mladá dívka, která donesla oběd. Lucius jí zase dal několik mincí a ona se tiše ztratila. Lupin od ní přebral tácy a dost neohrabaně s nimi zamířil do jídelny. Lucius ho beze slova následoval. Než se ale stihli pustit do jídla, vlkodlak k Malfoyově nelibosti zase promluvil.
„Pane?“
„Hm?“ zaznělo už mírně podrážděně v odpověď.
„Chtěl jsem... chtěl bych vám... poděkovat za... to...“ Lupin zrudlý až po kořínky vlasů neurčitě mávnul rukama ve vzduchu. Nejspíš se snažil ukázat směrem ke koupelně, pak zase na sebe a...
Lucius usoudil, že tomuhle muži gestikulace při vyjadřování rozhodně dvakrát nepomáhá. Tázavě zvedl obočí a s pobaveným úsměškem na rtech vyčkával.
„Za to, že jste se...“ Lupin se skoro bezmocně zakoktal. Co by měl vlastně říct? Že se o něj postaral? Že mu pomohl? Že ho to vůbec zajímalo? Nebo sakra co? Kdyby na něj ten blonďák aspoň tak upřeně necivěl. „Víte...“
„To jsou všichni Nebelvíři tak výřeční nebo jen ti, co za úplňku vyjí na měsíc?“
„A já myslel, že tyhle vtipy dělá jenom Severus,“ uklouzlo mu.
Malfoy si odfrkl. „Taky že ano. Ale těžko se tomu pak člověk ubrání, když se příležitost naskytne.“
„Prostě děkuji, pane,“ zakončil to Lupin.
Lucius v odpověď opět jenom přikývl a konečně se sklonil ke svému talíři. Než ale stihl nabrat první sousto, levá ruka se mu jako o své vůli zaškubala. Nepřítomně si zmáčkl levé předloktí, na své jídlo použil zaklínadlo, aby ho uchoval čerstvé a teplé, a vykročil z jídelny zpátky ke krbu.
Lupin vyskočil od stolu. „Co se...?“
Aniž se Malfoy otočil, vztekle zasyčel: „Voldemort.“ Všechna dobrá nálada se okamžitě vypařila. Vhodil do krbu letaxový prášek a byl pryč. Lupin za ním jen chvilku zíral a pak si znovu sedl. Znamenalo to, že Pán Zla něco připravuje, a proto svolává Smrtijedy? Hlavou mu táhly nejrůznější myšlenky na všechny, kteří zůstali venku a pořád ještě vzdorují. Připadal si trochu provinile, když se tu cpal teplým jídlem, na sobě tak drahou košili, že se skoro bál se do ní obléknout, a v hlavě starosti o toho blonďatého Smrtijeda, který ho vlastnil.
Kdyby se s Malfoyem cokoli stalo, nedělal si moc iluzí, co by to pro něj znamenalo. Aristokrat s ním kupodivu zacházel docela dobře, vlastně velmi dobře na to, že je jen otrok, ostatní už by takoví nejspíš nebyli. Kdoví jak dopadli další z těch, kteří s ním byli na aukci? Jsou vůbec naživu?
V pochmurné náladě se najedl a přesunul se ke krbu. Sám si namlouval, že je to kvůli teplu ohně, ale v duchu věděl, že se chce ubezpečit, že se Lucius vrátí v pořádku.
***
Zahučení krbu ho vzbudilo, když už za okny panovala hluboká noc. Zmateně se posadil a zamžoural na Malfoye, který třesoucími se prsty otvíral skříňku u krbu. Ještě stále otočený zády zachrčel: „Myslím, že o tom pokoji, kde můžeš spát, jsme už mluvili.“
„Ano, pane, js... jste v pořádku?“
Kouzelník se k němu otočil, šedé oči žhnuly potlačovaným vztekem. Vlk uvnitř Lupina se zase bojácně přikrčil, tahle podřízená pozice ho děsila. Potřeboval by svojí hůlku. Alespoň pro ten pocit, že by se mohl bránit, kdyby se Malfoy právě na místě rozhodl, že na něj sešle Avadu.
Lucius se otočil zpět ke skříňce, vybral si dva lektvary, které vypil okamžitě, a hojivou mast. „Samozřejmě že nejsem v pořádku. Co sis představoval? Že si dám s Pánem Zla hrnek čaje a popovídáme si o akciích na burze?“
„Omlouvám se.“
„Jen se chtěl přesvědčit, jestli jsi mě při úplňku zabil nebo ne,“ pokračoval Malfoy. „A protože jsi ho nejspíš zklamal, rozhodl se pobavit alespoň menším Cruciem, když už to musíš vědět.“
„Je mi to líto.“
„Pán Zla navíc vyjádřil přání podívat se na Malfoy Manor, takže za pár dní se tu bude konat Smrtijedská sešlost, nejspíš aby se podívali na mého nového mazlíčka. Takže zítra začneš připravovat Hlavní síň, vypadá to tam jako v chlívě, ať jsi aspoň k něčemu!“
„Dobře, pane.“
„A teď mi jdi z očí.“
„Dobře.“
Malfoy vykulhal po schodech do patra a Lupin se jako stín ztratil do koupelny naproti svému novému pokoji. Než za sebou Lucius zavřel dveře ložnice, Lupin si všiml, jak si s bolestným syknutím mne rameno a svaly pravé ruky.
Jsi idiot, Lupine, víš to? ozval se mu v hlavě vyčítavý hlásek. Proč si jeho podvědomí vždycky vypůjčí hlas Severuse Snapea, když se mu chce vysmívat? O co ses to vlastně snažil? No! Lupine? Vzpamatuj se přece! I když strana Zla očividně vyhrává, Malfoy v tomhle boji prohrál a proto si na tobě svůj vztek bude vybíjet, kdykoli mu dáš příležitost. Jenom zbabělost mu brání zaměřit se proti Voldemortovi. Tady už není místo pro Malfoyovskou pýchu, natož pro tu tvojí. Oba jste jenom otroci, tak prostě drž hubu a neprovokuj ho.
„Hm,“ zamručel na svůj odraz do zrcadla. Vždycky věděl, že je Severus jeden z nejchytřejších lidí, které poznal. Kdyby spolu měli lepší vztahy, nejspíš by mu poradil přesně to samé. Jen by to zabalil do více posměšných jedovatých poznámek.
***
* Američtí vojáci používají speciální výslechovou metodu, při které vězeň tak trochu leží na židli s hluboce zakloněnou hlavou a vyslýchající na něho lijí studenou vodu. Úhel dopadu proudu vody pak způsobí, že mozek vyhodnotí situaci, jako že se dotyčný topí a instinktivně nastane panika, která vězně donutí mluvit. Je to už dlouho, co jsem o tom četla, tak se o tom nebudu moc rozepisovat, ale údajně je to velice účinná metoda. Nejspíš účinnější než obyčejné koryto vody.