Hlavní postava: Lucius
Shrnutí: Lucius je na tom velmi bledě a zdají se mu zvláštní sny. Severus se stěhuje k Harrymu, aby oblažil všechny kolem svou příjemnou povahou, a zdají se mu zvláštní sny.
Varování: JKR v posledním díle Luciuse docela pěkně přišlápla, v čemž hodlám pokračovat. Ta troška ponížení mu totiž ohromně sluší, proto nečekejte velkého zlouna, kterým byl dříve (totiž po pár kapitolách začne zase trochu zlobit ale tak nějak v mezích, nemám v plánu z něj vytvořit vysloveně zápornou postavu).
Krev mojí krve
Zdálo se mi o Smrtijedech.
Zdálo se mi o Voldemortovi, jak mě nesnesitelně dlouho drží pod Cruciatem.
Zdálo se mi o mém fiasku na ministerstvu, kdy jsem ztratil věštbu.
Zdálo se mi o mém synovi, jak vyděšeně civí do hadích očí Pána zla.
Zdálo se mi o Lily Potterové. O Brumbálovi… O věcech, o kterých jsem nemohl vědět. O věcech, u kterých jsem nebyl. Viděl jsem Brumbálovu smrt…
Ztěžka jsem se probojovával na hladinu vědomí. Nechtěl jsem. Ale něco mi našeptávalo, že musím. Musím něco udělat. Ale co? Snad se za chvíli rozpomenu.
První jsem vnímal teplo, pak vůni čistých peřin a světlo. Pohnul jsem se, všechno bolelo. „Nevstávejte,“ řekl jakýsi hlas, který jsem ani v nejmenším nepoznával, jen jsem věděl, že promluvila žena.
„Narcisso?“ chtěl jsem se zeptat, ale z vyprahlého hrdla vyšlo jen zachroptění. Otevřel jsem oči. Nade mnou se skláněla kudrnatá dívka se zkoumavým výrazem ve tváři. Chvíli jsem ji nedokázal zařadit, ale pak mi došlo, že je to ta mudlovská šmejdka z Dracova ročníku. Draco? problesklo mi hlavou a neviditelná ruka mi zmáčkla hrudník, až mě zbavila dechu. Napřímil jsem se a snažil se ignorovat bolest v každém svalu těla.
Dívka mi podala sklenici vody, pokusil jsem se ji uchopit, ale ruce se mi třásly. Nedokázal jsem se ani sám napít. Ale na tom nezáleží. Jakmile mi tekutina svlažila rty, do mého mozku konečně doputovala i informace o té příšerné žízni, která mi nedovoluje ani promluvit. Nakonec jsem odstrčil její ruku. „Kde je Draco?“
Hnědé oči mě pozorovaly. Nedokázal jsem z nich nic vyčíst. „Nevíme,“ hlesla.
Lže? Nebo ne? Cítil jsem se zoufalý. Slabý. A poražený. To je něco, co by přece Malfoyové cítit neměli, sakra.
Dala mi ještě jednou napít a slíbila, že přinese něco k jídlu. Než se vrátila, zase jsem upadl do neklidného spánku s těmi cizími sny.
***
Lupina ráno vystřídala ta střelená Láskorádová. A to si Snape myslel, že přítomnost toho nesnesitelného vlkodlaka už nic netrumfne. Lenka se s ním ráno zdvořile pozdravila a začala mu nahlas předčítat z nejnovějšího čísla Jinotaje.
Severus se pokusil o několik jízlivých poznámek, aby její nadšení zchladil, ale očividně to na ni nemělo nejmenší efekt. Na to nebyl zvyklý, tak ji asi po celých deseti minutách rozmýšlení požádal, aby prostě sklapla. Poslechla okamžitě, ale přesto se neudržela a ty „nejzajímavější“ perličky mu musela sdělit.
Koho zajímalo, že na severu se objevila tlupa Yettiů a míří do Norska za teplem kvůli zhoršující se kvalitě jejich srsti? Vždyť sakra nic takového neexistuje. Stejně jako Škrkny nebo Zavíječi. A o Chmurném ostnatci tedy neslyšel ani náhodou.
Po několika marných pokusech Lenku vyděsit a ztrapnit, jako to běžně dokázal s těmi usmrkanci ve škole, se rozhodl předstírat spánek. Ta holka musela mít po všech těch letech takový cvik ignorovat urážky, že si netroufl ji v tomhle stavu pokoušet. Nakonec by si mohla usmyslet, že se s ním bude chtít skamarádit. Lupin na jeho urážky alespoň občas dokázal zareagovat trochu ucházejícím způsobem, tohle by byla jenom ztráta času.
Po několika otázkách, jestli spí, nakonec Lenka usoudila, že když neodpovídá, tak asi skutečně usnul. Párkrát nad ním zamávala rukama – asi zaháněla Chmurné ostnatce – a nechala ho konečně na pokoji. Nakonec se mu povedlo usnout doopravdy.
Měl zvláštní sny. Viděl sebe během Dracova křtu. Viděl Smrtijedy i Pána zla. Nešlo ale o jeho klasické noční můry. Něčím to bylo jiné, cítil se při tom jinak.
Během snu, kdy viděl Draca klečet před Lordem Voldemortem, najednou ucítil na rameni paži. Otočil se, ale nikoho neviděl. Pak se začal obraz rozplývat.
„Pane, vzbuďte se. Byl to jen sen.“
Cosi zamručel a otevřel oči. Praštěnou Láskorádovou naštěstí nahradila ta nejmladší Weasleyovic holka. Ne že by na něho hleděla s větší inteligencí než to blonďaté strašidlo, ale musí doufat…
„Přinesli vám oběd, pane,“ ukázala na tác s podivnou hmotou, která dávala všechno do toho, aby vypadala alespoň trochu poživatelně. Marně.
Když Ginny zachytila jeho výraz, spokojeně se usmála. Chtěl na to něco odseknout, ale to už na malý stoleček vedle postele vybalovala sendviče, které mu poslala Molly. Jeho mínění o ní se rázem zvedalo. „Děkuji,“ řekl a vzal si od ní jeden chleba.
Ginny se povzbudivě usmála a vytáhla z košíku ještě něco. Knihy. „Nevěděla jsem, co by vás tak mohlo zajímat, pane. Zkusila jsem se zeptat Hermiony, ale nevíme, co už jste četl. Tak jsem vzala, co mi Hermiona doporučila.“
„Alchymie pro profesionály? Slečna Grangerová má vskutku nemalé ambice, jestli si pořídila tohle do své knihovny.“
„Takže jste to…“
„Samozřejmě jsem to již četl,“ utnul ji Snape, ale vzápětí laskavě dodal: „Ale velmi rád si nad touto knihou zkrátím svůj nudný pobyt zde.“
Ginny se rozzářila. Málokdy se někomu povedlo, aby toho starého* lektvaristu dokázal potěšit, ale Snape měl dnes očividně velmi dobrou náladu. Okamžitě z ní spadly obavy z toho, že by musela celých šest hodin tady poslouchat jeho nenaložené mrmlání. Spokojeně se usadila s knihou do kouta a nechala Snapea dojíst sendviče.
To by mě zajímalo, jak to tu zvládne George, až na něho přijde řada, ušklíbla se v duchu.
***
„Už se vzbudil?“ zeptal se Neville.
Hermiona přikývla. „Jdu pro něco k jídlu. Vypadá jak vychrtlá mrtvola.“
Neville zaklapl knihu plnou právnických předpisů a všelijakých kliček, o kterých měl pocit, že je asi nikdy nepochopí, a vydal se za ní do kuchyně. „Paní Weasleyová tu ještě není,“ oznámil dívce. „Ale radši bych neříkal Dobbymu. Nevypadal zrovna nadšeně, že je tu jeho bývalý pán.“
Hermiona si odfrkla. Podřadné postavení domácích skřítků jí stále vězelo v žaludku, i když těsně po válce nebyl čas se kvůli tomu rozčilovat. „Kráturo!“ pronesla v prázdné kuchyni.
Suché lupnutí. V tu ránu se před ní zhmotnil starý skřítek, který vzbuzoval dojem jisté… vypelichanosti. Hermiona věděla, že je to hloupost, skřítkové neměli po těle chlupy víc než lidé, ale přece… „Potřebuji, abys připravil nějaké jídlo pro pana Malfoye, Kráturo.“
Skřítek se nadechl k uštěpačné poznámce, ale to už se Neville napřímil: „A hned.“
Hermiona s sebou škubla, ale skřítek se už začal v kuchyni činit. Ohlédla se na Nevilla, ten jen pokrčil rameny. Jeho čistokrevný rod přece jen dokázal Kráturu přesvědčit snáze než Hermionina laskavost. Jakmile si začal starý skřítek sám pro sebe nadávat, oba raději opustili místnost a svalili se do křesla u krbu.
„Našel jsi něco?“ zeptala se Hermiona.
„Ani ne. Harry měl pravdu, tohle je Malfoy! Toho nenechají jít ani náhodou.“
„Vždyť ti zachránil v boji život.“ A nejspíš taky tomu nevděčnému zrzavému idiotovi, projelo jí hlavou. „Třeba k tomu přihlédnou.“
„Spíš to podají tak, že se obrátil proti Voldemortovi, až když byla bitva prohraná.“
„Dokud byl Voldemort naživu, nikdo nemohl říct, jestli vyhrajeme.“
„To je už teď asi jedno. Jenom…prostě… měl by mít možnost se hájit, ne? Tak to bude spravedlivé. Ale všichni už jsou předem rozhodnutí o jeho vině.“
Kdo by se jim taky divil, že ano? Hermiona si povzdechla. „Už bys měl jít spát, Neville.“
„Nemám tě vystřídat? Už je dávno po půlnoci.“
„Neboj, do rána to zvládnu. Kromě toho jak s sebou ze spaní škube, není schopný se skoro ani hnout. Hlídat ho mi přijde jako úplně zbytečná věc.“
„Dobře,“ zívl Neville. V tu chvíli se zase objevil Krátura s tácem jídla. Hermiona mu poděkovala a vydala se zpátky do pokoje. Malfoy už spal, po chvilce váhání se rozhodla ho probudit, potřebuje se pořádně najíst.
***
Někdo mě krmil… nebo se mi to jenom zdálo? Měl jsem pocit, jako bych z nočních můr nikdy neprocitl. Všude byla tma, vedle seděla ta kudrnatá holka. Zdálo se mi to? Zavřel jsem zase oči. Cítil jsem se tak unavený.
Podruhé mě vzbudily děsivé křeče v žaludku. Zkroutil jsem se ve zpocených peřinách a tiše zasténal. Okamžitě jsem ucítil chladné ruce na své kůži. Pohlédl jsem na dívku nad sebou, skoro jsem ji neviděl, přestože v místnosti zářilo několik lamp. Před očima se mi míhala mlhová kolečka, tak jsem je raději zavřel. Celý pokoj se se mnou točil.
Drobná ruka se mi přimáčkla na čelo. „Panebože,“ zamumlala dívka. Prásknutí dveří a ticho.
***
Hermiona vylétla z pokoje a vpadla do vedlejších dveří. „Pane profesore,“ zatřásla Lupinovi ramenem. Sakra, vždyť už spolu bojovali bok po boku. Přece není malá holka. „Remusi!“ zvýšila hlas. To už zabralo, muž otevřel oči a zmateně na ni pohlédl.
„Co se stalo?“ vyskočil.
„Malfoy. Je mu hodně špatně. Potřebuje pomoc.“
Lupin za ní okamžitě vyrazil. Našli bělovlasého muže nahnutého přes kraj postele, jak křečovitě dáví. „Má hroznou horečku,“ oznámila mu, i když ode dveří jasně viděl, jak se bývalý aristokrat zimničně třese.
Bez váhání ho vyzvedl do náruče a zamířil do koupelny na chodbě. Hermiona si oddechla, ještě že šla vzbudit vlkodlaka, pochybovala, že by si někdo s těžkým tělem poradil tak snadno.
Lupin shodil svoje břemeno pod sprchu a roztočil studenou vodu. Ta okamžitě smáčela Malfoyovi nahý hrudník i nohy ve starých záplatovaných kalhotách, které našli v Siriusových věcech. Pak se otočil k Hermioně: „Nech ho tam co nejdéle. Zkusím někoho sehnat.“
Když odchvátal pryč, Hermiona se sklonila k postavě zhroucené na zemi pod ledovým proudem vody. Obrovské kapky dopadaly na bílou kůži a odplavovaly špínu. Zrovna tak vlasy začaly dostávat svůj původní zlatobílý odstín.
Po chvilce, která jí připadala jako věčnost, si všimla, že Malfoyovy rty získávají sytě modrý nádech. „Sakra,“ natáhla se po kohoutku. Než vodu zastavila, měla celý předek hábitu zmáčený stejně jako vlasy. „Jestli to udělal Krátura, tak ho zabiju,“ mumlala si.
Vyhlédla na chodbu, ale nikdo k ní nešel, aby jí pomohl. Povzdechla si a otočila se k muži klepajícímu se ve sprše, vzala z věšáku starý župan a hodila mu ho přes ramena. Když se neměl ani k tomu, aby se utřel, začala s tím sama. Třela mu hrudník a ramena hrubou látkou, takže kůže mu lehce zrůžověla. Pod dotykem byl stále studený jako led, takže horečka na chvilku ustoupila.
„To bude dobré,“ uklidňovala ho tím nejsebevědomějším tónem, jakého byla schopná. „Za chvíli se vrátí.“ Muž s koleny pevně přitáhnutými pod bradou k ní otočil hlavu, obrovské šedé oči ale vypadaly, že ji stále nevnímají. Otřela mu ještě dlouhé vlasy nacucané vodou a lehce se k němu přitiskla. Stejně už byla úplně mokrá a Malfoye to očividně uklidňovalo. Zavřel oči a opřel se o ni.
„Kdyby mi někdo před týdnem řekl, že budu ve sprše s Luciusem Malfoyem, poslala bych ho okamžitě ke Svatému Mungovi.“
***
Zima. Voda. Teplá ruka kolem ramen. Zamžoural jsem na dívku vedle sebe. Co se to sakra děje? V hlavě mi dunělo, každičká kůstka v těle bolela a žaludek se zase chystal vyzvracet i sám sebe.
Pak do malé koupelny vpadl někdo další, s námahou jsem rozlepil víčka. Postavy přede mnou byly ale stále obklopeny mlhou. Pohlédl jsem vedle sebe. Kudrnaté vlasy byly ještě pořád tady. Proč? Usmál jsem se na ni, ale to už mi někdo vtlačil mezi zuby nejdřív jednu lahvičku a pak asi padesát dalších. Poctivě jsem polykal a než došlo na poslední, zase jsem usnul.
***
Lupin položil Malfoye zpátky do postele a mávnutím hůlky uklidil nepořádek na zemi. Pak se otočil k vyčerpané Hermioně: „Běž se převléknout. My už to tu s madam Pomfreyovou zvládneme.“
Kulatá ženština se na ni usmála, odněkud ze záhybu pláště vytáhla jakýsi lektvar a vtiskla jí ho do dlaně. „Na lepší spaní, holčičko. A teď běž.“
Hermiona přikývla. Cítila se úplně vyčerpaná. Vrhla na Malfoye poslední pohled a vyšla z pokoje.
***
Jakmile se Snape probudil, rozhlédl se po nemocničním pokoji a úlevně si oddechl. Po zrzavé čupřině značící Weasleyovic klan naštěstí nebylo ani památky. Odpoledne s Georgem bylo asi jedno z těch nejdelších, jaké kdy zažil. Jeho bývalý student se rozhodl mu všechny jízlivé poznámky nezůstat dlužen, takže večer šel Snape spát pořádně vyčerpaný ze slovní přestřelky, jakou už dlouho neabsolvoval. Ron ho zase během noci několikrát vzbudil kvůli divokým nočním můrám. To by mu tak nevadilo, jako ta očividná nervozita, která z bývalého nebelvírského studenta přímo sršela.
Rána se naštěstí dočkal bez toho, aby si s ním chtěl Ron povídat. Teď si ale všiml Moodyho sedícího v rohu a Harryho Pottera, který právě vešel dovnitř. Veškeré dobré pocity, které se po probuzení dostavily, byly rázem pryč. „Dobré ráno,“ pozdravil mladík očividně v lepší náladě, než jak předevčírem odcházel.
„Dobré,“ zamumlal v odpověď a dál sledoval Moodyho. Ten se ani nepohnul.
Harry sklouzl pohledem z jednoho na druhého a odkašlal si. „Ehm, přišli jsme vás odsud dostat, pane profesore.“ Snape na něj upřel své černé nehybné oči, ten kluk zabil Lorda Voldemorta a pořád vypadá, že má nahnáno ze svého starého učitele lektvarů. Skvěle!
„Nemocnice je přeplněná,“ zachrchlal Moody a čarodějné oko bez mrknutí sledovalo muže na lůžku.
„To mě nepřekvapuje,“ potvrdil Snape. „Vlastně mi nic není. Půjdu do vazby na ministerstvu?“
„Vlastně,“ začal Harry, „po tom, co se stalo Malfoyovi asi zůstanete u mě, než se situace ve vládě uklidní. Pokud by došlo k soudu, nemyslím, že by výsledek byl zrovna spravedlivý.“
„To nemůžete očekávat nikdy, pane Pottere.“
Moody se zamračil ještě víc a zavelel: „Vylez z postele, Snape, jdeme!“
„Tys měl vždycky skvělé vychování, Pošuku,“ neodpustil si Snape, ale už vstával. Vážně vypadal naprosto svěží, natáhl přes sebe svůj obvyklý černý hábit, ze stolku zvedl nějakou knihu a vyrazil za Potterem, který mířil k nejbližšímu krbu s letaxovou sítí.
„Grimmauldovo náměstí 12.“
Snape to po něm zopakoval. Jakmile se přesunul do krbu malého obývacího pokoje v hlavní budově Fénixova řádu, udělal rychle několik kroků kupředu. Za ním se objevil Moody a postrčil ho dopředu, i když měl místa dost.
„Dobré ráno,“ zaznělo z jednoho křesla. Snape se ohlédl, seděla tam slečna Weasleyová a Longbottom. Onen postrach všech jeho hodin Lektvarů se právě hrabal v nějakých právnických spisech a pozdravil jen na půl úst. Kdepak, Longbottome, tam svůj talent taky nenajdeš. Kývnutím odpověděl na jejich pozdravy a vešel do kuchyně.
„Dobré ráno, snídaně bude za malou chvilku,“ zašveholila Molly vesele.
„Dobré ráno,“ odpověděl. V kuchyni už čekalo několik členů Fénixova řádu, vesměs s rusými vlasy a různými stupni nenávisti vepsanými ve tváři. Samozřejmě.
Potter do něho šťouchnul, „ukážu vám váš pokoj.“ Snape ho s radostí následoval do patra.
„Povězte mi, Pottere, je tohle domácí vězení?“
Mladík zrudnul až ke kořínkům vlasů. „Vlastně… možná ano. Nejsem si moc jistý. Ráno jsem musel podepsat snad tolik papírů, kolik sám vážím.“
„Zaručil jste se za mě.“
„Ano. Máte právo na řádný soud se všemi důkazy. Nejenom lynčování.“ Poslední slovo zašeptal Potter už spíš sám k sobě.
„To je důvod, proč je Longbottom zasypaný knihami, u nichž může sotva přečíst názvy kapitol?“
„Neměl byste se do něho navážet. Chce pomoct. I když nejen vám. Měl byste si toho cenit.“
Snape chvíli mlčel, než došli ke starým rozvrzaným dveřím.
„Váš pokoj, pane.“
„Cením si toho, pane Pottere,“ prohlásil Snape, aniž by se mu ve tváři pohnul jediný sval. Až s rukou na klice se na něho opět otočil: „Znamená to, že Malfoy je tady?“
Harry přikývl.
„Je nebezpečný. Přece jste se za něho taky nezaručil?“ Ten kluk trpí evidentně spasitelským komplexem.
„Není a ne, nezaručil,“ zavrtěl Nebelvír hlavou a ukázal na další dveře v chodbě.
Snape vešel do tmavého pokoje. Na posteli u Malfoye seděl Lupin a četl si v nějaké knížce. Zvedl k nim hlavu. „Zdravím.“
„Ahoj,“ pozdravil ho Potter a odešel.
„Zdravím,“ zachrčel nakonec i Snape. Oči měl jen pro blonďatého muže neklidně se převalujícího pod přikrývkou. Vypadal… špatně. Hodně špatně.
Jakoby mu četl myšlenky, Lupin řekl: „V noci to bylo horší, povedlo se mu Hermionu pěkně vyděsit. Teď je na tom vlastně docela dobře.“
„Co s ním je?“
„Poppy tvrdí, že jde o celkové vyčerpání organismu. S tím se nedá nesouhlasit. To že nevíme nic o jeho synovi, mu nejspíš ještě přitížilo.“
Snape pohlédl na vlkodlaka a uviděl mu v očích lítost. Přes všechno spravedlivé rozhořčení, kterým hýřil před Potterem, stejně mu bylo Malfoye líto. Vždycky jsi měl měkké srdce, Lupine. Vlkodlak se začervenal. „Dojdu pro snídani,“ zamumlal a nechal ho tam s Luciusem o samotě.
Snape zaujal místo na kraji postele a pátravě si prohlížel bílou tvář i zacuchanou hřívu ležící na polštáři. Malfoyovy ostré rysy ve spánku lehce povolily, o to víc vypadal strhaně. Nahé rameno vykukující z pokrývky bylo poseté starými škrábanci, kdoví jak na tom byl zbytek toho vychrtlého těla? Dech měl klidný, Snape si prohlédl haldu prázdných lahviček na nočním stolku a chápavě se usmál. „K lidem jako my dva, nepřichází klidný spánek dobrovolně,“ zamumlal a opřel se o čelo postele.
Jak pozoroval temné stíny pod mužovýma očima, začaly se k němu vracet vzpomínky. Na přátelství. Proč mu ho tenkrát Malfoy nabídl? Bohatý čistokrevný kouzelník a poloviční mudla? To přece nešlo dohromady.
Možná že už tenkrát rozpoznal v tom malém nesmělém klukovi talent, který by se mohl Pánovi zla hodit. Možná chtěl mít kolem sebe někoho, koho by mohl oslnit svou mocí a bohatstvím.
Severus se pousmál. Jasně si pamatoval, když jako prvák uviděl zmijozelského prefekta poprvé. Vysoký, štíhlý a tak zatraceně elegantní. Holčičí polovina školy byla ochotná se navzájem povraždit jen kvůli možnosti, že by se na kteroukoli z nich usmál, a všichni kluci chtěli být jako on, i když ne každý z nich by to přiznal. Moc a síla, ten člověk to vyzařoval už na škole, jak mu později mohl odmítnout, když ho lákal do Voldemortových řad?
Pamatoval si na prvního mrtvého, kterého z pověření Pána zla zabil. Na to totální ochromení, které znehybnilo tělo. Ano, tenkrát ho Malfoy dostal do bezpečí. Stejně jako několikrát později. Snad byli přátelé, měli k sobě rozhodně blízko. Vždyť si ho zvolil za Dracova kmotra, sakra, to už něco znamená, ne?
Všechno je to pryč, už by pro něj neměl být víc než jen nepřítel. Do poslední chvíle na špatné straně, ale nakonec mu přece jen zachránil život.
„Malfoy,“ zavrčel jméno jako nadávku. Ty jeho ustavičné intriky ho unavovali. Občas skutečně dával přednost té nebelvírské otevřenosti. Lupinovo červenání, Potterův skoro hmatatelný vztek, kdykoli utrousí nějakou poznámku, nebo Longbottomova nervozita. S nimi to bylo jednoduché. Ale kdybyste chtěli zjistit, co si myslí Zmijozel, bez rozžhavených kleští se neobejdete.
Lupin se vrátil do pokoje s tácem jídla. Opatrně vbalancoval dovnitř mezi otevřenými dveřmi a postavil to na stolek. Užuž se chystal nabídnout Snapeovi.
Ten se na něho ani nepodíval. „Nemám hlad,“ utrousil a zamířil ke dveřím. Odpovědí mu bylo pravé vlkodlačí zavrčení. Ušklíbl se, trocha škádlení těch prosťáčků z Nebelvíru mu vždycky dokázala zvednout náladu.
***
Špinavá, zaprášená a zoufalstvím načichlá kobka. Teď mu to ale připadalo jako vysvobození. Silné paže mu zezadu uštědřily další šťouchnutí do zad a on upadl na kamennou podlahu. Rychle se stáhl na slámu v rohu a skrčil nohy pod bradu. Bolela ho zlomená žebra, přeražený nos i nové modřiny, které mu ti parchanti udělali. Z oteklého koutku úst mu tekla krvavá slina, ale ani se neobtěžoval ji setřít. Cítil, jak přicházejí další jeho strážci. A zoufalství jim šlo v patách. Vyberou si ho dnes mozkomorové nebo ne?
Hrůza. Až do morku kostí pronikající panika. Strach. A výčitky.
Antracitově černé oči se s leknutím otevřely. Vyjeveně civěly do tmy, dokud jejich majitel neodhodil deku a nevyběhl z pokoje.
***
Brumbál stál naproti mně, v očích prosbu. S vytřeštěným pohledem jsem zvedl hůlku, jakoby mé paže nepatřily mě. „Avada kedavra.“
Kdosi vykřikl, starý muž přepadl přes okraj hradeb. Pevně jsem stiskl víčka, pod kterými pálily slzy.
Strach. Provinění. A výčitky. Bohové, jak můžu dál žít?
***
Hermiona seděla v křesle u Malfoyova lůžka a pozorně ho sledovala. Vypadal daleko lépe, ale nejspíš ho trápily noční můry, jak s sebou neustále házel. Chvíli rozmýšlela, zda ho neprobudit, ale její dilema vzápětí vyřešil Snape, který s temným zavrčením vrazil do pokoje. Nevěnoval jí jediný pohled, sklouzl na postel vedle Malfoye, chytil ho za rameno a zuřivě s ním zacloumal.
Šedé oči s námahou zamžouraly do slabého světla svíček, ale už v nich dokázala poznat onu starou jiskru. Snape se opřel pravou rukou o čelo postele a svým zahnutým nosem se téměř dotýkal Luciusovy tváře.
„Právě se mi zdálo, jak jsem byl zavřený v Azkabanu. Co ty, Malfoyi?“
Šedé oči dvakrát zamrkaly. „Zdálo se mi, jak jsem zabil Brumbála.“
„Grangerová, ven!“ zavelel Snape. Hermiona automaticky vstala, panovačný hlas bývalého bradavického lektvaristy prostě nešlo neposlechnout. Než za sebou zavřela dveře, ještě jednou se ohlédla.
Lucius se za ní letmo podíval, ale hned uhnul pohledem. Mezitím mu Snape vrčel do ucha: „Co o tom víš, Malfoyi?“
***
Odvrátil jsem se od dívky opouštějící pokoj. Myslím, že se mi zdálo, jak ty její kudrny zmokly v dešti. Byl jsem tam s ní a držela mě kolem ramen. Zvláštní.
Snape dřepěl u mě na posteli a očividně naprosto zuřil. Zašklebil jsem se. Kdo by to byl řekl do toho malého zakřiknutého kluka, který vypadal, že se do naší koleje dostal skoro náhodou? To mu ty roky nenávisti dodaly takovou sílu? A nebo to že se jako jediný odvážil plivnout Voldemortovi do tváře? Ano, z útržků tajně vyposlechnutých rozhovorů, když se stráže u mé postele střídaly, jsem už zjistil, že náš malý Zmijozel dělal Brumbálovi dvojitého agenta.
Roky ústrků a zvyk, že si vždycky vytáhne krátkou slámku, ať se snaží jakkoli, z něj udělali perfektního kandidáta na Smrtijeda. Ten plachý mladík s věčně splihlými vlasy a bledou pletí v sobě ale skrýval příliš mnoho. Příliš mnoho síly, vášně a důvtipu.
Poznal jsem, že se něco změnilo, když se ta Potterovic rodinka dostala do nebezpečí. Ale zrada? Překvapil jsi mě, Severusi. Nakonec jsi přece jenom stanul na vítězné straně. Jsi lepší hráč než já sám. A to jsem sakra Malfoy. My to máme v genech. My už se přece rodíme vítězi.
„Co víš o Daru krve, Malfoyi?“ syčel na mě. Hněv, síla, nedůvěra v nikoho. Dostal jsi dobrou školu, Severusi. Nevěř nikomu.
Kromě těch, kteří už nemají co ztratit.
***
Lucius do něho zabodl své ocelově šedé oči. „Zachránil jsem ti život.“
„To už vím. Ale na děkování zapomeň. Proč? Jak?“
„Umíral jsi, proč asi? Navíc jsem si myslel, že o černé magii toho víš dost, abys chápal, co to kouzlo obnáší.“
„Nehraj si se mnou, Malfoyi, a mluv.“
„Dar krve dokáže vrátit umírajícího nebo právě zesnulého zpět do života. Tomu, kdo magii přijme, dává a tomu, kdo dává… tak tomu bere.“
„Nech si ty psí voči, litovat tě nebudu. Jak to probíhá?“
Malfoy se ušklíbl. „Ty to kouzlo vážně neznáš, co? Pomocí magie jsem smísil naše životní esence. Naši krev, od toho ten poetický název řekl bych.“
„A co naše magie?“
„Ta se nejspíš sjednotila taky. Nemusíš se bát, rozhodně jsi na tomhle obchodu netratil.“
„No ty už vůbec. Nejsem žádná nula.“
„Ovšem pokud začnu taky preferovat ty příšerný černý věci, co nosíš, asi začnu svýho rozhodnutí litovat.“
„Jo, a až si půjdu koupit peroxid, radši na sebe sešlu Avadu. Ten šok bych nepřežil.“
Malfoy se zašklebil. „Stejně jako všichni, co tě znaj.“
„A nebo bych si moh půjčit od tebe.“
Teď Malfoyovi sklaplo a zdrceně si prohrábl bělavou hřívu. „Hej, jsem přírodní…“
„Jo, jasně,“ mávl rukou Snape. Lucius ho začal podezřívat, že se vážně baví.
„Jseš vůl, Snape.“
„Ty zase parchant, Malfoyi. Nechci se tě dotknout, ale mám dost svých vlastních nočních můr, takže mi řekni, jak se toho zbavíme.“
„Pravděpodobně by to mělo odeznít samo. To víš, zatím jsem to kouzlo na nikom nezkoušel.“
Snape ho přejel ledovým pohledem. Konec srandy, tak jsme si zavzpomínali na pubertální humor a teď zpátky do reality. Lucius ho chytil za rukáv.
„Víš něco o Dracovi?“
„Ne.“
„Prosím.“
„Nedělej to, Malfoyi, nejsi v tom moc dobrý.“ Snape se odtrhl a zamířil ke dveřím.
„Teď je to i tvůj syn!“
Snape se otočil. Mírně překvapený výraz mu vydržel asi dvě vteřiny a hned ho nahradila obvyklá netečná maska. „Tak proto, Malfoyi? Teď mi chceš vysvětlit, že spolu máme osmnáctiletýho syna? Vážně? Myslíš, že jsem padlej na hlavu?“
„Naše krev se smísila. Máš v žilách i Dracovu krev.“
„A víš co to znamená, Luciusi?“ Poprvé během jejich rozhovoru se Snape skutečně upřímně usmál. „Že ty teď máš část krve mého mudlovského otce.“
Lucius polkl.
To nebylo odmítnutí, že ne? Snape mu akorát chce dát najevo, že má nad ním navrch, ne? Pomůže Dracovi? Tak se sakra otoč, ty netopýre! Řekni něco!
Ale černý stín zmizel a jemně za sebou zavřel dveře. Malfoy sklouzl zpět do polštářů. „Sakra.“
***
* No jo, píšu tam o Snapeovi jako o starém lektvaristovi, ale to je jenom Ginnyin subjektivní pohled. Ve skutečnosti zastávám názor, že kouzelníci stárnou mnohem pomaleji než obyčejní lidé. Jak jinak by paní Weasleyová dokázala porodit tolik dětí, navíc je ještě stihnout vychovat a přežít to? (hlavně co se dvojčat týče) Kdybyste se mi mohly podívat do hlavy a vidět moji představu Lupina, nejspíš byste se neubránily chtivému slintání, milé dámy. Nic proti obsazení filmů ale svého vlkodlaka jsem si od prvního okamžiku ve vlaku představovala naprosto jinak. A rozhodně neměl knírek.