Lituji, lituješ

Hlavní postava: Severus

Pairing: SB/RL (ale romantiku nečekejte...)

Poznámka: Odhalit vlastní city může občas bolet...

 

 

 

Lituji, lituješ...

 

Polibek Luny?!“ prskl Potter.

 

Ignoroval jsem ho a místo toho jsem pročítal své mnoho let staré poznámky. Polibek Luny – lektvar působí několik dní (2-5) pouze na postižené lykantropií. Nutí je k transformaci do vlčí podoby nezávisle na fázi Měsíce. Recept se základem podobal Vlkodlačímu lektvaru, ale ostatní substance byly jiné. Nikdy jsem o jejich kombinaci nepřemýšlel a přesto jsem právě měl před sebou zápisky mé vlastní ruky, které tvrdily opak.

 

„Ó Merline... to není možné.“

 

„Snape?“

 

Drzý spratek! Jenže jsem byl příliš v šoku, abych ho za neuctivé oslovení okřikl. Omámeně jsem klesl na gauč s knihou v ruce a zalistoval jsem o několik stránek dál. Značná část textu se věnovala vlkodlakům a to hlavně z toho pohledu, jak se jich co nejsnáze zbavit.

 

„Co to znamená?“ naléhal Nebelvír.

 

Vzhlédl jsem. Seděl vedle mě a dosti zblízka si mě prohlížel. Nepříjemně zblízka. Aspoň už nevypadal, že mě chce na místě vykostit.

 

„Nevím,“ odpověděl jsem. „Nepamatuji se, že bych tohle kdy psal. Natož abych prováděl výzkum, který... oh, bože, muselo to trvat roky! Roky!“

 

„Jak to že si to nepamatujete?“

 

To si přece nepamatuji, Pottere!“ Samozřejmě mě vytočil dostatečně, abych zvýšil hlas. Tenhle kluk mě prostě dokáže zbavit sebeovládání v každé situaci.

 

V obranném gestu zvedl ruce před sebe a odsunul se trochu dál. „Fajn, fajn. Jen jsem se ptal, jestli nemáte nějaký nápad. Kouzlo nebo tak.“

 

„Roky, Pottere. Nemůžete jen tak někomu vymazat celé roky jeho života bez toho, aby z něj nezůstala jen blekotající troska živé hmoty. Obliviate by příliš narušilo psychiku. Příliš velké riziko rozpadu osobnosti, agrese, schizofrenie, prostě čehokoli, co vás jenom napadne.“

 

„Hmmm,“ vrhl po mně zamyšlený pohled.

 

„Ne, Pottere, to se mě vážně netýká. Kdybych přišel o rozum, budete první na řadě, kdo se to dozví.“

 

„Bolestivým způsobem, předpokládám.“

 

„To nejméně.“

 

Odpověděl mi lehkým úsměvem. Vražedná nálada alespoň na okamžik opadla.

 

„Možná...“

 

„Ano?“ pozvedl jsem obočí.

 

„Možná jste nezapomněl, protože se vám to vlastně nikdy nestalo.“

 

„Brilantní, Pottere. To vysvětluje skutečně všechno.“

 

„Sarkasmus vám pomáhá získávat si ty zástupy přátel?“

 

„Cože?“

 

„Hm, no nic. Nechte mě to aspoň dokončit. Možná že to není tak úplně váš výzkum. Možná Voldemort nějakým způsobem využil vaše znalosti a schopnosti a nějak vás... já nevím... posedl. Jako médium.“

 

„Úplně jsem zapomněl, že máte zapsané jasnovidectví.“

 

„A vy jste to někdy věděl?“

 

„Bez komentáře. Takže myslíte, že tohle je vlastně práce Temného pána?“

 

Pokrčil rameny. „Možná. To se asi už nikdy nedozvíme.“

 

Přelistoval jsem zase na začátek. Vlkodlaci. Ne, tohle bude nejspíš můj vlastní výzkum. Alespoň ze začátku. Až v poslední době mi došlo, jak povrchní mám znalosti o lykantropii. A to prostě nedává smysl. V pátém ročníku mě kvůli Blackově pitomosti Lupin málem roztrhal. Je jenom logické, že jsem se snažil zjistit co nejvíc, abych se mohl bránit, kdyby se to opakovalo. A tohle možná bude výsledek mého snažení.

 

Skutečně, začátek knihy byl plný poznámek po stranách a nejrůznějších náčrtků. Postupem času začaly ubývat, až zmizely úplně. Ne, dál už to vážně není moje práce. Že by ten rozmazlený Nebelvír přece jen posbíral nějakou inteligenci? Kdo by to mohl čekat, když ji všechny ty roky tak dovedně skrýval, že?

 

„Víte, co je tam dál?“ zeptal jsem se s nosem zapíchnutým do knihy. Když jsem vyčerpal téma vlkodlaků, zaobíral se grimoár čistě černou magií. Například Znamením zla. Temný pán očividně zkoumal, zda není nějaká možnost, aby mohl čaroděje označené svou značkou ovládat jako pod Imperiem na dálku bez dalších kouzel. Zajímavé.

 

Potterovu odpověď jsem přeslechl, tak jsem na něj tázavě pohlédl. Jen zavrtěl hlavou.

 

Vypadal dost unaveně. Napadlo mě, že má za sebou skutečně těžký den. A už se pomalu blížila noc.

 

„Řekla o tom slečna Grangerová někomu jinému než vám?“

 

„Ne.“

 

„Ani panu Weasleymu?“

 

„Ne, Ron má občas... trochu, no... problém udržet tajemství... když jsou poblíž dvojčata.“

 

„Hmmm.“ Následovala chvilka napjatého ticha. Potterovy zelené oči se mi propalovaly až do mozku. Na okamžik, jako bych zase hleděl na Lily. Nebylo to zrovna nejpříjemnější. „Můžu si vzít Veritasérum, abyste se přesvědčil, že nelžu.“

 

Při těch slovech mu div nevypadly oči z důlků. „To byste vážně udělal?“

 

„Pokud vás to přesvědčí. Nemyslím, že by mi prospělo, kdyby tu knihu viděl někdo další.“

 

„Nemusíte to dělat. Věřím vám.“

 

„Tak tohle od vás slyšet je vážně nezvyk.“

 

„Prosím, nezačínejte zase s tím...“

 

Ušklíbl jsem se. Nebelvíry jejich omyly zjevně trápí dlouhou dobu, i když se jedná jen o takové blbosti jako, jestli věří nebo nevěří Zmijozelovi. Osobně jsem zastánce hlavně té druhé možnosti.

 

„Fajn,“ rozhodl jsem nakonec a zvedl se z pohovky.

 

„Nebudete číst dál?“

 

„Ano. Ale předtím si dám něco k pití. Co vy?“

 

„Jako co?“

 

„Co pijete?“ zeptal jsem se. Pobavený úšklebek jsem skryl, když jsem se k němu otočil zády, abych mohl ze skříňky vyndat láhev brandy.

 

„Eh... máslový ležák?“

 

Tentokrát si musel mého pobavení všimnout. „Bohužel, to nemám.“

 

„Takže...“ oplatil mi úsměv. „Nejspíš ochutnám, co tady máte.“

 

„Dobře.“ Postavil jsem na stolek dvě skleničky a nalil do nich štědrou dávku zlatavé tekutiny.

 

„A nebudete mít problémy?“

 

„Jste plnoletý, Pottere. A rozhodně nevypadáte, že vám to musím nutit.“

 

„Když myslíte...“ znovu se na mě usmál. Zajímavé, dřív se na mě nikdy tak často nešklebil. A to se přitom alkoholu ještě ani nedotkl.

 

Reakce, kterou Nebelvír předvedl, když se poprvé napil, byla nadmíru uspokojující. Záchvat kašle trval skoro pět minut a mě stálo všechny síly, abych skryl škodolibý smích.

 

***

 

Kdo by si pomyslel, že zachránce světa bude mít tak malou výdrž? Stačilo pár skleniček a začal se mi motat po obýváku jako školačka na svém prvním večírku. Co vlastně dneska ta děcka ve škole dělají, když neumí ani pořádně pít?

 

Možná Potter prostě jen neměl štěstí na společnost. Přece jen bohémské typy jako Lucius Malfoy nebo Sirius Black se objevují jen jednou za čas.

 

No dobře, ne že by se mě jejich akce zahrnující alkohol a děvčata během mých školních let zrovna dvakrát týkaly. Z docela pochopitelných a normálních důvodů samozřejmě, ne že bych byl tak asociální dítě. Když jsem nastoupil, Lucius už byl skoro venku ze školy. No a Black... to je snad jasné.

 

Než jsem ho stihl odletaxovat na Grimmauldovo náměstí, stočil se mi Potter do klubíčka na gauči jako štěně a okamžitě usnul. Už se těším na ten výraz, až zjistí, že strávil noc v mém sklepení. To by mohla být ještě sranda.

 

Pomalu už se blížilo ráno a já se stále nedokázal odtrhnout od staré knihy, kterou mi přinesl. Když už se mi písmena před očima začala rozpíjet, vyhrabal jsem ze svých nových pomalu vznikajících zásob Povzbuzující lektvar, aby mi pomohl vypořádat se s chybějícím spánkem.

 

***

 

„Tak, Pottere, vstávejte,“ ozvalo se Harrymu u ucha. Rozmrzele se přetočil obličejem dolů a pokusil se ho zavrtat hlouběji do polštáře. Až na to, že tam žádný polštář nebyl. Opatrně rozlepil jedno oko.

 

„No tak,“ šťouchl do něj kdosi.

 

„Nech mě, Rone.“

 

„Tak tohle si budu brát osobně!“

 

Hlas. Ten hlas... och. Najednou jakoby Harryho štípla blecha, okamžitě byl na nohou.

 

„C-c-co?“ Pak se mu zamotala hlava.

 

„Přece nebudete zvracet po pár skleničkách, Pottere. To mi netvrďte... no fajn, tak ještě chvilku s tím počkejte,“ rozhodl se nakonec Snape a zmizel ve své pracovně. Zpátky se vrátil s tajemnou lahvičkou v ruce. „Pijte.“

 

Harry zaváhal jen na okamžik, i když spíš jen proto, že nedokázal pochopit, co po něm Snape chce. Už se definitivně rozhodl, že tomuhle muži bude věřit. V životě mnoho takových lidí hodných své důvěry neměl, takže byl rozhodnutý v ní nezakolísat, i kdyby ho to stálo život. Obsah lahvičky si nalil jediným pohybem do krku a okamžitě ucítil úlevu. Žaludek se uklidnil a bolest hlavy polevila.

 

„A teď, prosím, použijte koupelnu,“ pokynul mu Snape. „Pokud odsud odejdete v tomhle stavu, nejspíš se sem do půl hodiny přiřítí úderná jednotka Weasleyů a obviní mě, že jsem vás proklel nebo snad znásilnil.“

 

„Oni o tom neví,“ vypadlo z něj dřív, než si to stihl rozmyslet.

 

„O čem? Že jste gay?“

 

„Jo.“

 

„Proč?“ Očividně to Snapea skutečně zaujalo. „Myslel jsem, že nejmladší Weasley je váš nejlepší přítel. Proč jste mu to neřekl?“

 

„Nevím,“ pokrčil Harry rameny. „Nejsem si jistý, jak by zareagoval.“

 

„Nebelvíři... je naprosto jisté, jak by zareagoval.“

 

„Vážně?“

 

„Ano.“

 

Po chvilce ticha se Harry odhodlal: „A jak?“

 

„To budete muset zjistit sám, Pottere. A teď padejte do koupelny. Na umyvadle je hřeben, udělejte světu laskavost a použijte ho!“

 

Nato se Snape ztratil za dveřmi ložnice. Až v koupelně si Harry uvědomil, kde se to probudil. A vlastně to bylo docela příjemné probuzení krom toho závanu kocoviny v ústech a žaludku.

 

***

 

Sirius se rozmrzele převaloval na úzké pryčně ve vazbě Ministerstva kouzel. Náhodný pozorovatel by si mohl myslet, že za to může přelíčení, které ho za pár hodin čeká. Ale to by se velice mýlil. Narozdíl od Snapea, Sirius měl v Harryho důvěru, takže si dělal starosti s úplně jinou záležitostí.

 

Záležitostí, které každý úplněk narostou chlupy a drápy.

 

„Musím s ním o tom mluvit,“ mumlal si pod vousy.

 

V ten okamžik zarachotily klíče v zámku a dva bystrozoři uvedli dovnitř Remuse Lupina. Vlkodlak se usmíval, i když jeho obličej vypadal ztrhaně. Sirius neměl ponětí, kdy přesně bude příští úplněk, ale znal ho dost dlouho, aby všechny příznaky poznal na první pohled.

 

„Ahoj, Tichošlápku,“ rozzářil se Lupin. Jakmile za ním bystrozoři zamkli, vrhl se na Siriuse.

 

Ten čistě automaticky ucukl ještě, než zjistil, že ho chce Remus jen obejmout na uvítanou. Přítelova tvář malinko pobledla a úsměv se ztratil.

 

„Děje se něco?“

 

„Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit, Remusi.“

 

„Dobře,“ přikývl a posadil se vedle něj.

 

Ve chvíli, kdy se Sirius podíval do té známé tváře, veškerá odvaha i s výřečností si zamluvila jednosměrnou letenku do zapomnění a nechala ho v tom samotného. Odkašlal si a Lupin ho chytil za zápěstí. Jemný stisk mu měl nejspíš dodat odvahu. Oh, Merline, tohle bude bolet.

 

„Víš, za Obloukem... eh... určitě sis všiml, že ten svět člověka... já nevím, trochu mění. Možná jsi to necítil, ale já tam byl už dost dlouho, víš?“

 

„Ano?“

 

„To znamená, že člověk reaguje někdy jinak, než by to za normální situace udělal.“

 

V tu chvíli po Náměsíčníkově tváři přeběhl stín rozčarování, pak ublíženost, bolest, bezmoc a nakonec jeho výraz zamrzl v masce falešného pochopení. „Aha.“ Těsně pod povrchem ale Tichošlápek jasně cítil to zranění, které právě způsobil.

 

„Víš... to neznamená, že...“

 

„Políbil jsi mě, Siriusi.“

 

„Já vím... Ale tam...“

 

„TY jsi mě políbil. TY! Chápeš. Ne já, ty!“

 

„Já vím. Ale za to může ten svět, chápeš. Já bych nikdy...“ Podle Lupinova výrazu poznal, že právě udělal chybu. Jeho přítel vyskočil z kavalce a Sirius ho okamžitě následoval, aby ho zarazil při odchodu. „Promiň. Já... já prostě nejsem na chlapi, víš? Líbí se mi holky... prsa, zadek, chápeš?“

 

„Ale o tomhle přece láska není, Tichošlápku, to ses doteď nic nenaučil?“

 

„A kde asi? V Azkabanu?“ Tohle bylo zákeřné, uvědomoval si, že právě manipuluje s Remusovými city jak ten nejhorší ze Zmijozelu, ale nevěděl, jak z toho ven. „Náměsíčníku, jsi můj nejstarší přítel...“

 

„Jsi můj jediný přítel, Siriusi.“

 

V tu chvíli si ani jeden z nich nevzpomněl na Tonksovou, přece jen se s ní Lupin znal teprve krátce. Proti jeho vztahu se Siriusem vypadalo přátelství s mladou bystrozorkou zanedbatelně.

 

Sirius nasucho polkl, chvilku mu trvalo, než se vzpamatoval. „Tak co kdybychom... dělali, že se nic nestalo?“

 

„Proč?“

 

Nesoustředil se. Ano, v tom to muselo být. Jak jinak by mohl ignorovat ten naježený postoj?

 

„Aby to neohrozilo naše přátelství.“

 

Vzteklý pohled.

 

„Víš... jde o to... bylo to tam... ne tady... nebyl jsem ani úplně sám sebou, víš. Myslím, že mě ten svět ovlivnil. Ale tady... jako by se to nestalo.“

 

Chyba. Jediný pohled mu prozradil, že tentokrát to kardinálně posral. Přimhouřené jantarové oči a doširoka rozevřené nozdry. Nevěděl, co ten polibek musel znamenat pro Remuse, ale očividně víc, než si myslel. Než se z toho zkusil vymluvit, na čelisti mu zespodu přistála pěst.

 

Je to jasné, úplněk musí být každou chvíli.

 

Tentokrát se Lupin nekrotil ani trochu, Sirius zůstal otřeseně skrčený v rohu, zatímco Náměsíčník tloukl do dveří, aby přivolal stráže. Prosmýkl se kolem nich do chodby a zamířil k místnosti s letaxovým spojením. Musel spěchat, oči se mu plnily slzami a už teď si připadal tak ponížený, že už by víc neunesl.

 

***

 

Hemžení na ministerstvu mi lezlo na nervy. Všichni Nebelvíři se jeden přes druhého překřikovali a to tu ještě nebyl ani ten mizera Black.

 

Snažil jsem se sám sobě namluvit, že vůbec nejsem nervózní kvůli tomu, že tu není Lupin.

 

Protože... měl by tu být, ne? Vždyť tohle je Sirius Black. V Lupinově životě se nejspíš nestane nic dobrého bez toho, aby v tom nehledal nějakou spojitost s tímhle individuem. Nejspíš je to jeho platonická láska. Dost možná, že už ani ne jen platonická, že.

 

Ne, nežárlím. To ani náhodou. Ať si Nebelvíři dělají, co chtějí. Mě do toho přece nic není. Přece vím, že ho nemiluji. Jen se vůči němu cítím tak trochu... majetnicky. Jestli mu Black nějak ublíží, tak ho stáhnu z kůže.

 

A přesto tady stojím a čekám na Blackův soud. Kdo by to byl řekl?

 

Zachytil jsem Potterův vděčný úsměv. Zmrazil jsem ho pohledem dřív, než se rozhodl za mnou jít, aby si se mnou popovídal. Ještě to by mi tak scházelo.

 

Koho jsem ale nedokázal odradit otráveným výrazem slibujícím bolestivou zkušenost, pokud mě bude někdo rušit, byla bradavická ředitelka. Minerva se ke mně přihnala hned, jak mě v tom davu před soudní síní spatřila.

 

„Severusi!“ Přiběhla ke mně a zalapala po dechu. Vypadala poněkud uštvaně, ale to je její problém.

 

„Hm?“

 

„Musíte okamžitě do Bradavic.“

 

„Cože?“ Dobře, tak tohle jsem vážně nečekal.

 

„Máme problém.“

 

Jistě, proč jinak by mě potřebovali...

 

„Draco Malfoy se vrátil.“

 

„Cože?!“

 

„Draco Malfoy.“

 

„Kdy?“

 

„Zrovna teď.“

 

„A je... v pořádku?“ Nedokázal jsem se udržet, abych nedal najevo aspoň slabé překvapení. Přece jenom – Draco Malfoy? V Bradavicích?

 

„To právě... myslím, že byste měl jít.“

 

„Dobře,“ přikývl jsem a vyrazil k nejbližšímu krbu. Cestu mi ale zastoupil Harry Potter.

 

„Kam jdete? Za chvíli to začne. Potřebujeme vaše svědectví.“

 

„Je to jen přelíčení. Nepotřebujete mě tu, bystrozorové mají moji výpověď. Tohle je důležité, Pottere,“ prskl jsem ještě na závěr a spěšně ho obešel.

 

***

 

Draco Malfoy.

 

Příliš velký otrhaný hábit na příliš vychrtlém těle. Příliš průsvitná pleť s přílišným množstvím modřin a šrámů, příliš velké netečné oči, příliš trhané pohyby, příliš přerostlé nemyté vlasy nepořádně rozházené kolem obličeje. Krk lemovaný nafialovělou modřinou v místech, kde by měl mít Yaxleyho obojek, ústa pootevřená, jak se snažil pravidelně dýchat přes pohmožděnou průdušnici. Mladíka před sebou jako bych viděl poprvé v životě.

 

Bývalá zdánlivá křehkost se jednoznačně změnila na skutečnou zranitelnost. Draco vypadal, že jediné fouknutí by ho mohlo poslat k zemi.

 

Přesto mával zběsile hůlkou před obrazem strážícím vchod do společenské komnaty Zmijozelu. Mě ani Minervu očividně nevnímal. Vypadal dokonale dezorientovaně a ztraceně. Mumlaným slovům jsem sice nerozuměl, ale nejspíš už byl kousek od toho rozmetat nespolupracující podobiznu na kusy.

 

„Pane Malfoyi!“ zapředl jsem za jeho zády. Hlavně klidně, nesmím ho příliš vylekat.

 

Přesto udělal prudce čelem vzad, až se zapotácel, a natáhl proti mně třesoucí se ruku s připravenou hůlkou. Jediný pohled do nepřítomných vyděšených očí stačil, aby Minerva vedle mě o krok postoupila kupředu. Naštěstí si ale nějaké objímání odpustila. Ten kluk nejspíš ani nevěděl, co se s ním děje, a mohl by být nebezpečný.

 

„Můžete mi říct, co tady děláte? A proč míříte na ředitele své koleje hůlkou?“ vyštěkl jsem, čímž jsem si vysloužil Minervin pobouřený pohled.

 

Šedé oči jakoby ještě o kousek povylezly z důlků, jak na mě zaměřil svůj pohled. Trvalo to sice poněkud dlouho, ale nakonec se roky disciplíny projevily a Draco aspoň napůl sklonil svou hůlku.

 

„Chci jít do své ložnice, pane, a tenhle,“ ukázal na obraz, „mi tvrdí, že mám špatné heslo.“ Jeho hlas zněl jako vrzání starých dveří, sotva jsem mu vzhledem k poraněnému krku rozuměl. „Chce se mi spát.“ Poslední věta zněla skoro jako fňuknutí vyčerpaného dítěte.

 

„Jistě,“ odtušil jsem. „Tentokrát vyváznete bez školního trestu, pane Malfoyi.“

 

Rysy ve tváři se lehce zachvěly. Možná chtěl naznačit vděčný výraz, něco z toho, co občas předváděl, když sem ještě patřil. Nestalo se. Nepřítomná maska, která naznačovala, že je odsud momentálně na míle daleko, se ani nehnula.

 

„Nevypadáte právě nejlépe, pane Malfoyi. Myslím, že byste měl navštívit ošetřovnu.“

 

Nedal jediným pohybem najevo, že by mě slyšel. Opatrně jsem se k němu přibližoval...

 

„Madam Pomfreyová se na vás podívá. A při té příležitosti si tam jistě můžete odpočinout. Na ošetřovně mají totiž také postele, vzpomínáte, pane Malfoyi?“

 

„Mhm,“ zareagoval na otázku. Aspoň něco.

 

Jakmile zjistil, jak jsem mu blízko, výraz v obličeji ztvrdl. Pokusil se zaútočit, ale to už jsem držel jeho ruku a vypáčil mu hůlku z prstů. Neměl sílu mi odporovat. Jeho poslední reakce byla nakonec to, že se sbalil do klubíčka na zemi a vtáhl hlavu mezi ramena.

 

Podal jsem jeho hůlku Minervě a opatrně ho zdvihl do náruče. Nevážil skoro nic. Jeho pokožka žhnula horečkou jako polední slunce. Nesnažil se mě chytit kolem ramen nebo něco takového, ale ani se nebránil.

 

„Klid, Draco, půjdeme na ošetřovnu. Už je to v pořádku.“

 

Obrovské dětské slzy mi smáčely krk.

 

***

 

 

Diskusní téma: Lituji, lituješ

Datum: 27.04.2012

Vložil: Nade

Titulek: ooOoo

Ou! Co to Sirius provedl? Tam je to jiné, než tady? Co je to za kecy? Remus musí být hodně zraněný, zklamaný. A Draco je nepřekvapivě úplně mimo.

Přidat nový příspěvek