Hlavní postava: Severus

Shrnutí: od každého trošku

Varování: Jedno sprosté slovo - osobně ho nikdy nepoužívám, ale sem se hodilo.

Navrácené, ztracené

K celám v budově Ministerstva kouzel mě poměrně ochotně dovedla Nymphadora Tonksová a naštěstí se při tom zdržela jakýchkoli komentářů. Celá situace už byla dostatečně zmatená a překvapivá, že jsem vážně nepotřeboval navíc dešifrovat chaotická vyjádření střelených Nebelvírů. Trošku ironie, když jsem za jedním z nich právě mířil.

V malé cele předběžné vazby už na mě čekal Lupin. I přes mříže bylo jasně poznat, že celou noc nespal a beze zbytku si vychutnal pozornost bystrozorů u výslechu. Blížící se úplněk nejspíš taky odvedl svoje.

Zarachotily klíče v zámku a Tonksová mě pustila dovnitř, pak zase zamkla a odešla. Naštěstí v okolních celách nebyl zavřený nikdo další. Než jsem se totiž zmohl na jakoukoli kloudnou větu, která by vyjádřila moje dokonalé překvapení a snad i cosi blízkého radosti nad tím, že je Lupin naživu, přistála mi na tváři pěkně mlaskavá facka.

Docela automaticky jsem si přitiskl dlaň na bolavé místo a zalitoval, že jsem musel odevzdat hůlku u vchodu. „Zbláznil ses?“

„Vymazal jsi mi paměť!“ osočil mě okamžitě Lupin.

No fajn, ne že by to nebyla pravda, ale stejně...

„Hm,“ zamumlal jsem neurčitě. Vlastně se musel krotit, po facce od vlkodlaka už bych se měl válet po zemi, tohle bylo skoro pohlazení. „Jestli sis vzpomněl, tak se mi to asi tak nepovedlo.“

„To na tom nic nemění. Vymazal. Jsi. Mi. Paměť!“

„Opakuješ se.“

„Ty zmijozelská...“ Zarazil se.

„Tak to ti došla inspirace dost brzo, Lupine.“

Bylo jasně vidět, jak vlkodlak rázem vychladl. Posadil se na nízkou pryčnu a pokynul mi, ať si přisednu. Vyhlášení míru. Koneckonců máme horší starosti.

„Jsem rád, že jsi zpátky,“ vylétlo ze mě dřív, než jsem se stihl zadržet. Sakra, co se to se mnou děje? „Jsi v pořádku? Myslím ty přízraky...“

Usmál se, svým typicky unaveným trochu klučičím úsměvem. „Vlastně ano. Vypadá to, že všichni ti mrtví zůstali za Obloukem. Už jsem žádného neviděl, ale možná je moc brzo.“

„A co ty vzpomínky? Pamatuješ si, co se stalo v Rumunsku?“

Přikývnutí. „Ale už to není tak hrozné. Mám trochu pocit, jako kdyby mi je jen někdo ukázal, ne jako kdybych je sám prožil. Není to tak... ostré.“

Tak se mi to přece jen aspoň trochu povedlo. „A víš, že to nebyla tvoje chyba?“

„Ano, Severusi.“ Naštěstí zněl dost rozhodně, že jsem mu to konečně uvěřil. Lupin přece neumí lhát. Zahleděl se mi zpříma do očí a usmál se. „Děkuji.“

Jen jsem přikývl. To už se jeho dlaň pevně obemkla kolem mé ruky a stiskla ji vděčností. Kéž bych ho mohl obejmout, ale to už nejde. Tohle už není ten samý Lupin, který skočil za Závoj. Tenhle je už v pořádku... snad... tenhle mě nepotřebuje.

A navíc Black je zpátky.

***

Harry se vyvinul ze Siriusova objetí a setřel z tváří slzy. Pokusil se promluvit, ale vyšlo z toho jen cosi blízkého přidušenému dávení. Nedokázal ani popadnout dech. Byl tak neskonale šťastný, že vidí svého kmotra naživu, že nemohl souvisle promluvit. Sirius na tom byl sice stejně, ale nakonec se vzpamatoval přeci jen dřív.

„Tak rád tě vidím, Harry.“

„Já tebe taky.“

„Nevíš, kde je Remus?“ zeptal se. Naposledy vlkodlaka viděl, když ho bystrozoři táhli k výslechu na opačnou stranu než jeho.

„V celách o patro výš. Snape ho šel navštívit. Přišli jsme hned, jak nám o tom Pastorek podal zprávu.“

Srabus... hm, tak tohle zrovna slyšet nechtěl. Ta leklá ryba, umaštěnec, ten zrádce, vrah... buzerant. Tohle slovo mu do myšlenek vklouzlo tak snadno, že ho to zastihlo nepřipraveného. Samozřejmě, rodina Blacků byla podobných předsudků plná, ale sám se od jejích postojů vždycky snažil distancovat. Jak to že se to teď objevilo tak snadno?

„Siriusi?“

„Jo?“ zvedl hlavu.

„Děje se něco?“

Nad tím se musel akorát ušklíbnout. „No až na to, že jsme se s Remusem vrátili ze záhrobí, aby nás okamžitě sebrala banda rádoby policajtů, asi nic.“

„To zvládneme, neboj,“ hýřil Harry sebevědomím.

Koneckonců to vypadá, že to byl on, kdo vysekal Srabuse z jeho obvinění, tak proč by se mu to nemělo povést i tentokrát? Ten hajzl zabil Brumbála a podle všeho je teď pro Harry stejně hrdina. Co se to jen se světem stalo, když byl pryč? Najednou si připadal stejně jako když se vrátil po dvanácti letech z Azkabanu. Všechno bylo jinak a on nechápal proč.

***

Lucius vystoupil z krbu v malém domku ve stejně malinkém francouzském městě, jehož jméno by jen stěží našel na mapě. Prohlídka mu zabrala sotva půl hodiny a nepřinesla ani nejmenší důkaz o přítomnosti Smrtijedů. Jeho poslední zdroj informací mu lhal – ať už úmyslně nebo ne. Bylo nad slunce jasnější, že se octl ve slepé uličce. Ani ta stará Snapeova kniha mu nijak nepomohla, našel v ní akorát několik pasáží týkajících se vlkodlaků a pár nejspíš Severusových vlastních kouzel nebo lektvarů. K nalezení Draca mu byla naprosto k ničemu.

S unaveným povzdechnutím se svalil do křesla v obýváku a složil hlavu do dlaní. Ne že by plakal, něco takového už nedělal roky, ale měl nepříjemný pocit, že k tomu nemá daleko. Navíc do úplňku zbývaly tři dny. Tři velmi krátké dny. A on byl na pokraji sil, vyzkoušel všechno, aby se k Yaxleymu dostal, ale jako by se po tom parchantovi slehla zem.

Cítil, jak slábne, a nebyl k tomu žádný důvod. Cítil, jak s blížícím se úplňkem ztrácí kontrolu nad rozjitřenými emocemi. Cítil, že sám to nedokáže. A to bylo něco, s čím se Malfoy smiřuje jen velice těžko.

***

„Prostě to chci zpátky!“ ječel Yaxley na Šedohřbeta. Před pár dny ztratil nějakou důležitou knihu a podle všech indicií, které Draco dostal, za to mohl jeho otec.

„Není moje chyba, že to ten hajzl ukrad.“

„Ne? Bylo to tvoje přenašedlo!“

Na hádku toho dne, kdy se kniha ztratila, si Draco pamatoval až děsivě jasně, ti dva byli tenkrát tak v ráži, jak je ještě neviděl. Dokonce došlo i na hůlky. Když se konečně uklidnili, náhodou se Šedohřbetovi povedlo ho zaskočit, než opustil skrýš. Zlomil mu tenkrát levou ruku, kterou pak Yaxley jednoduchým kouzlem dal jakžtakž do pořádku. Dneska byla celá bolavá a oteklá, jak se v ní usazovala infekce.

A nikoho to nezajímalo. Jediný důvod, proč ho s sebou Yaxley tahá na tahle setkání, je Šedohřbet. Ten zavšivený vlkodlak si pro něj totiž vytvořil slabost, která Dracovi naháněla čiročirou hrůzu. Nebyl by to Yaxley, aby toho nějak nevyužil...

***

Vchodové dveře na Grimmauldově náměstí 12 se tiše otevřely a plavovlasý stín vklouzl dovnitř, aniž vydal jediný zvuk. Ladné pohyby napovídaly přítomnosti šelmy skryté těsně pod povrchem.

Lucius se ušklíbl, docela jednoduchý způsob, jak převézt Fideliovo zaklínadlo – stačí smíchat svou krev s krví jeho strážce. Koho by to napadlo?

Obezřetně zamířil do kuchyně, ale kupodivu na nikoho nenarazil. Snad se nic nestalo, potřebuje od Pottera informace a to co nejdřív. Schody do patra pod jeho lehkým krokem jen jedinkrát tichounce zavrzaly.

Prošel celým liduprázdným domem, až našel dveře Potterova pokoje. Panty zaskřípěly, ale ani uvnitř nikdo nebyl. Zavřel za sebou, shodil z ramen plášť a usadil se na posteli. Čekal.

***

Po opuštění Lupinovy cely jsem se automaticky přesunul k Blackovi. Ani nevím proč, skoro bych to tipoval na přechodné pomatení smyslů. Možná jsem se jen chtěl přesvědčit, že je ten podvraťák skutečně zpátky.

Jo.

Je.

Sakra.

Naštěstí se mi povedlo zase vyklouznout v tom zmatku, který způsobil Longbottom s povědomou dvojicí právníků, ještě před tím, než jeden z nás vyvolal hádku. Ale co si budeme nalhávat, Blackův vražedný pohled nedával prostor k pochybnostem, že o mě a o Lupinovi ví. Ti Nebelvíři jsou vážně drbny, hned se o všechno musí podělit. Doufám, že to Blackovi aspoň pořádně zkazilo den.

Stejně jako mě to divadlo kolem jeho návratu. Tonksová mě sice ujistila, že Lupina dostane z vazby na podmínku snadno i přes jeho vlkodlačí původ, ale Black bude potřebovat každé kladné svědectví, které mu bude kdokoli ochoten poskytnout.

Ne, že bych onou ochotou zrovna kypěl, ale nakonec stačilo, když se k nebelvírské delegaci na ministerstvu přidala navíc McGonagallová. Skoro mezi dveřmi mi začala děkovat, že jsem přišel Blacka podpořit. Huh, taková pitomost... možná kdybych už měl podepsanou smlouvu na příští školní rok, s potěšením bych ji vyvedl z omylu. Takhle jsem ale radši hrál mrtvého brouka, abych náhodou neztratil vzácnou přízeň své budoucí ředitelky. Koneckonců k tomu budu mít časem jistě daleko zajímavější příležitosti.

Potter ani ostatní nejspíš ani na okamžik nezapochybovali, že bych chtěl tomu namyšlenému panákovi pomoci, ta nebelvírská naivita... Jenže z nějakého důvodu jsem je doopravdy nechtěl zklamat. I když šlo o takovou verbež jako Black.

Jak se ukázalo, hlavním zájmem Ministerstva kouzel bylo udržet všechno pěkně v tajnosti. Kdo by taky chtěl slyšet, že se jim Odborem záhad toulá hledaný zločinec se svým kamarádem vlkodlakem? O tom, že byl Black odsouzený neprávem, nechtěli slyšet už vůbec. Jeden snaživec dokonce dal přivést z Azkabanu mozkomora, aby mu dal poslední polibek.

Nebýt Kingsley Pastorek příslušníkem Fénixova řádu, nejspíš by k žádnému vyjednávání ani nedošlo. Takhle jsem si mohl z první ruky prohlédnout záplavu Nebelvírů, jak vyhrožuje vším možným i nemožným, aby Starostolec obnovil Blackův soud. I když měli na své straně slavného Harryho Pottera, nakonec všechno vyřešila slečna Grangerová tím, že na ministerstvo přivedla novináře v čele s Ritou Holoubkovou, Xenofiliem Láskorádem a dokonce se Zlatoslavem Lockhartem. Jediný idiot, který kdy dokázal vymazat paměť sám sobě. Není to dokonalý zástupce svobodného tisku?

Jakmile začala probíhat četná intervia o znovuobjevení Siriuse Blacka a jeho nevině, většina ministerských úředníků okamžitě oplývala nebývalou ochotou a tolerancí. Reportéři nezvládli ani polovinu z klanu Weasleyů a Harry Potter, jako jediný i když nepokrevný příbuzný, už měl v ruce rozhodnutí o předběžném líčení.

Jakmile se situace uklidnila, odletaxoval jsem zpátky do Bradavic s tím, ať mi pošlou sovu s časem, kdy bych měl vypovídat. Předpokládám, že nakonec z tohohle případu udělá tisk příběh o velkém hrdinovi, kterému společnost ukřivdila. To znamenalo, že se to ministerstvo bude snažit shodit ze stolu co nejrychleji.

***

Harry se na Grimmauldovo náměstí dostal jako první. Paní Weasleyová odletaxovala do Doupěte a ostatní členové její rodiny spolu s Nevillem, Lenkou a zbytkem Fénixova řádu ještě stále čekali, kdy budou na řadě s výpovědí. Dost pochyboval, že to stihnou ještě dnes.

Tiše se došoural ke schodům do patra a děkoval Merlinovi, že nezastihl nikde v dohledu Dobbyho, který by kolem něj okamžitě začal poskakovat a nutit ho do jídla. Po událostech dnešního dne měl tak stažený žaludek, že počítal s tím, že se dokáže najíst teprve, až Siriuse pustí. Schody tiše zaskřípěly stejně jako dveře jeho pokoje. S hlavou sklopenou k zemi vešel dovnitř a okamžitě se zarazil.

U okna se kdosi opíral o stěnu a čekal na něho. Pomalu zvedl hlavu, aby si neznámého mohl prohlédnout, ale už tušil, o koho jde. Pohled mu sklouzl po štíhlé mužské siluetě v dokonale padnoucích i když trochu obnošených šatech. Když přejel očima po úzkých bocích a štíhlém pase, spatřil dlouhé plavé, skoro bílé, vlasy spadající kolem úzkého aristokratického obličeje.

Až ve chvíli, kdy se na něho zpříma podíval, otočil Lucius hlavu od výjevu za oknem a znuděně si povzdychl. Ruce, do té doby zkřížené na hrudi, spustil k zemi, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl zaútočit.

Harry se trochu uvolnil. „Dobré odpoledne.“

Z šedých očí táhl pečlivě odměřený chlad. Teprve teď si Harry všiml, že je lemují výrazné tmavé kruhy a Lucius vypadá pohuble. Úplněk.

„Dobré, pane Pottere.“

„Přejete si?“

Bledá ruka zajela do kapsy hábitu a vytáhla odtamtud jakousi malinkou věc, kterou Malfoy položil na postel. „Mohl byste...?“ pokynul Harrymu.

Ten neverbálním kouzlem zvětšil onu věc do její původní velikosti. „To je ta kniha, kterou jste našli s Hermionou?“

„Ano.“ Malfoyův hlas zněl tiše, klidně a taky dost vyčerpaně. Přesto z něj cítil napětí skrývající se těsně pod povrchem. „Přišel jsem ji nabídnout k výměně.“

„Proč bych o ni stál?“

„Zvědavost?“

„A co byste chtěl na oplátku?“

„Informace o Yaxleym.“

„Bohužel myslím, že v tomhle jsme na tom úplně stejně. Ani Řád ani ministerstvo nemá nejmenší stopu, kde by se mohl skrývat.“

Na kratičký okamžik Malfoyova ramena poklesla a po tváři mu přeběhl stín rezignace. Pak se ale několika rychlými pohyby dostal k Harrymu dřív, než stačil zareagovat. Skoro zapomněl, jak je teď aristokrat rychlý.

„Nelžete mi!“ zavrčel mu do obličeje z takové blízkosti, až se téměř dotýkali nosy.

„Nelžu a vy to víte!“ Harry si dal záležet, aby v jeho hlase neprobleskla žádná jiná emoce než netrpělivost. „Momentálně má ministerstvo plnou hlavu návratu Siriuse Blacka.“

Malfoy vycenil zuby. „Musím ho najít! Musím!“

„Já vím. Chtěl bych vám pomoci.“

Lucius se do něj vpíjel pohledem a snažil se zachovat nehybnou tvář, ale to se mu vůbec nedařilo. Harry přímo cítil zoufalství, které se za tou maskou skrývalo.

„Musím ho najít,“ zašeptal Lucius znovu a jeho sevření povolilo.

„Mrzí mě to.“

Najednou se blonďákova hruď prudce vzedmula, jak zalapal po dechu. Otočil se od Harryho, aby neviděl příval emocí, který se v něm bouřil. Nebelvír k němu vztáhl ruku a položil mu ji na rameno.

„Najdeme ho.“

Lucius polkl. „Může už být mrtvý. A já bych to ani nezjistil... tohle mě zabíjí.“ Když domluvil, otočil se zpět, opřel se čelem o mladíkovo čelo a tiše si povzdechl. Pak se o něj otřel tváří a sklonil se k jeho rtům.

Harry zatajil dech. Tohle přece nechce. Teď už ne. Lucius se k němu hladově přisál a Harry v tom cítil jasný náznak zoufalství. „Ne,“ zašeptal, když mohl zase promluvit, ale to už ho Malfoy strkal k posteli. Z hrudi se mu místo vzdechů dralo vrčení. „Ne! Počkejte!“ pokusil se ho Harry odstrčit.

Lucius ho ale nevnímal, rukama horečně trhal za jeho oděv ve snaze ho vysvléct, zatímco Harry ho zase vší silou držel na místě. „Luciusi, ne!“

Blonďák ho přimáčkl k posteli a přisál se k jeho krku. Z úst mu uniklo roztoužené zasténání.

„Ne. Zatavte, prosím!“

Vždyť to chceš, ozvalo se najednou Harrymu v hlavě.

Ne, to ne!!

Dokonalý šok, který ho v tu chvíli zmrazil na místě, dal Malfoyovi šanci stáhnout z Harryho hábit. Rázem chlapce zaplavila vlna vzrušení, která těžce narušila všechno odhodlání. Nakonec to ale byl strach z toho, že začíná zase bláznit, co rozhodlo.

V tu chvíli si křišťálově jasně uvědomil hladký povrch hůlky, kterou stále ještě jako zázrakem držel v ruce. „Nechci!“ vykřikl a mávl hůlkou. Prudký závan magie odhodil Malfoye k protější stěně, kde se sesypal na zem.

Jako kdyby v tu chvíli procitl, vytřeštil Malfoy oči a zabodl svůj ocelový pohled do Harryho. Oba muži se několik vteřin přeměřovali a prudce oddechovali. Lucius se vzpamatoval jako první, nechal knihu knihou a ihned vyrazil ven z pokoje. Harry za ním vyběhl, sám nevěděl proč. Rozhodně neměl v plánu ho zastavit.

***

Lucius po schodech s patra téměř seběhl. Nevěděl, co ho to najednou popadlo. Takhle se na něj vrhnout. To si rovnou mohl kleknout na zem a začít žadonit, aby se s ním Potter vyspal. Bylo to tak... tak nemalfoyovské! Sakra, co se to s ním děje? Ani si neuvědomil, že ho Potter odstrkuje. Jediné, co vnímal, bylo skoro zvířecí vzrušení. Jak se blížil úplněk, vlk se dral na povrch a to mu nahánělo strach.

Všechna ta únava, beznaděj a zoufalství se rázem změnily v touhu. A bylo tak snadné tomu podlehnout. Nenávidí to! Oh, Merline...

Ještě na schodech si uvědomil, že dole někdo stojí. Teprve pak na něj pohlédl a uslyšel, jak volá něco na Pottera nahoru. Mělo by to být naopak, měl by ho nejdřív slyšet, pak vidět a pak možná i cítit. Tohle bylo špatně. Tohle bylo děsivé a zároveň ho to neuvěřitelně rozčilovalo.

Stačilo mu pár kroků, aby se octl vedle mladíka a přimáčkl ho jediným rázným pohybem ke zdi. A to přitom Neville nebyl takový prcek jako Potter. „Pane Longbottome,“ zabručel mu do ucha.

Zaskočený výraz na chlapcově tváři ho ani zdaleka nepotěšil tolik jako jemný závan vzrušení, které z něj ucítil. Zpod přivřených víček si dlouze prohlížel Nevillova překvapením pootevřená ústa. Jestlipak ten Nebelvír vůbec tuší, jak v tu chvíli vypadá svůdně?

„Malfoyi! Pusť ho!“ ozvalo se seshora.

Aniž se na Pottera podíval, věnoval zrudlému mladíkovi před sebou jeden ze svých nejzářivějších úsměvů. Neville jen bezmocně spolkl sliny a pak sledoval, jak Malfoy bez jediného ohlédnutí míří ven z domu.

***

Zatracení Nebelvíři. Zatracený Potter. Myslí si, že se kolem něj točí svět. Ráno měl přijít kvůli nitrozpytu do sklepení, je poledne a pořád nic. A já idiot na něj ještě čekám! To není možné! Místo tohohle jsem mohl v Příčné ulici nakoupit zásoby na příští školní rok. Teď už nemám šanci to stihnout, protože za pár hodin mám být na ministerstvu. Ten arogantní blbeček! To mám z toho, že jsem mu nabídl pomoc. Už bych si na nevděk mohl po těch letech zvyknout...

Klepání na dveře. Malé kouzelné zrcátko visící vedle vchodu mě ujistí, že je to Potter. Ten má ale drzost!

Prudce rozrazím dveře a nadechnu se, abych na něj mohl pěkně od plic zakřičet, ale to už mi na tváři přistane facka. To se snad všichni zbláznili, že mě pořád mlátí? I když ne že by tohle mohlo soupeřit s Lupinovou ránou.

Ten drzý skrček! Vztekle tasím hůlku, ale rychlé Expelliarmus mi ji vyrazí z ruky.

Pak zachytím nepříčetný pohled smaragdových očí a to mě donutí na chvilku svojí pomstu odložit. Odstoupím ode dveří, Potter vlítne dovnitř, s dramatickým bouchnutím hodí na stůl v obýváku obrovskou starou knihu a probodne mě žlučovitým pohledem.

Přistoupím ke stolku, založená stránka je nadepsaná Polibek Luny. Lektvarový recept.

„To je moje písmo,“ konstatuji netečným hlasem, i když uvnitř mě vztek rychle vyklízí pole zmatku. „Kde jste to vzal?“

***