Hlavní postava: Draco

Shrnutí: Uvězněný Draco už je na pokraji sil a ztrácí víru, že by se ze svého vězení vůbec kdy mohl vrátit. A tak lidský život pomalu ztrácí svou hodnotu...

Varování: Použila jsem tu poněkud odlišnou formu psaní a to druhou osobu jednotného čísla. Nejsem si úplně jistá, jak se to jmenuje... nejspíš něco jako duálová, duální nebo tak. Já to pojmenovala forma „hej, ty tam!“.

Poznámka: Tak jsem si vyzkoušela proud volného vědomí a nakonec mi to vážně bavilo. Snad se to taky nechá číst... ☺ K poslechu doporučuji Fever Ray. Když jsem to s touhle muzikou psala, chytla mě z toho pořádná depka.

Nejmocnější zbraň

Sníš? Nesníš?

Už si nepamatuješ, kdy jsi naposledy klidně spal. Tvoje poslední noční můra byla tak živá, žes ji nerozeznal od reality. Ve chvíli, kdy jsi procitl, ucítil jsi na zádech polibek biče.

Tak kde je ten rozdíl?

Od té doby raději nespíš. Jen občas na chvilku zavřeš oči. Dřív než tě stihnou pronásledovat noční můry, raději vstaneš. Za ten výprask ti ta chvilka neklidného snění nestojí. Naposledy ti na zádech zůstaly vyryté hluboké rýhy, které se po pár dnech zanítily.

Záda bolí jako čert, ale nikdo si toho zatím nevšiml. Kromě tebe. Bolest je dobrá. Znamená život.

Bolest trvá, ať spíš nebo jsi vzhůru. Jen smrt ji může zastavit. Smrt je dobrá. Znamená klid.

Už jsi přestal vnímat ponížení i rozbolavělé city. Už jsi přestal cítit naději. Naděje nic neznamená.

Hlad!

Hlad je víc než naděje. Hlad zajišťuje život. Víš to, ale už tě neděsí, žes ho prostě přestal cítit. Když si dáš pozor a nezapomeneš najít si v noci něco k snědku, tak to zvládneš. Na tom záleží. Na tom jediném záleží.

Nesmíš se vzdávat!

Jen už si nepamatuješ proč.

Infekce v zádech pohltila i zlomeninu na levé paži. Svět zešedl a zmatněl. Horečka, kterou dokážeš tak dobře skrývat před svým věznitelem, ti zatemňuje vnímání. Víš, že je to špatně, ale přesto tě to těší. Znamená to, že bolest už necítíš tak čistě.

Bolest je dobrá. Nesmíš na to zapomínat!

Bolest je dobrá. Bolest je ale taky jasným důkazem, že všeho moc škodí. Bolest až do bezvědomí není dobrá. Znamená, že si s tebou může dělat, co chce. A to je špatné! To, co dělá, je špatné! Nebo to tak aspoň dřív bylo. Dnes je ti to už jedno. Většinou si z toho moc nepamatuješ.

Jeho záchvaty vzteku přichází nezávisle na tvém chování. Nemůžeš to ovlivnit. Nemůžeš tady nic ovlivnit. V tomhle světě nepatříš sám sobě.

Konečně jsi to pochopil. Tvá ruka podvědomě sklouzne k obojku kolem krku. Pod surovou kůží opatřenou kouzlem nahmatáš podrážděná zarudlá místa. Svědí to. Je to jako bolest. Znamená to, že jsi naživu.

Nebo nejsi?

Musíš být! Ve snech přece nic nebolí.

A ve snech taky nemáš hlad, nebo ano?

Musíš něco sníst. Stojíš uprostřed kuchyně a přemýšlíš, co si můžeš vzít bez toho, aby si toho všiml. Když jsi přestal vzdorovat, zakázal ti dokonce i jídlo. Ani to nebyl zákaz, který by vložil do obojku. Ne, je raději, když ho porušíš, aby tě mohl potrestat. Od té doby pozoruje jen, jak slábneš. Možná ho to těší. Možná. Nevíš. Nezáleží na tom.

Nakonec je to jen kousek starého chleba. Zase. Neměl jsi ho včera? Možná.

Ve dveřích se objeví maličká šedavá postavička. Říká, že si to nesmíš vzít. Pán to zakázal. Než ti ho stihne skřítka vzít, nacpeš si krajíc rychle do úst. Jen se na tebe beze slova dívá. Možná že je jí tě líto. Ale ani to nevíš.

Dřív bys to možná poznal. Když jsi chodil do školy, snadno jsi dokázal odhadnout, co si lidé myslí. Nebo skřítkové? Ne, to asi ne. Nepamatuješ si, že by tě kdy zajímali. Jen sluhové.

A teď jsi sám míň. Oba to víte. Snad je jí to nepříjemné. Ale přesto tvou noční krádež ráno nahlásí svému pánovi. Buď bude mít čas tě potrestat, nebo ne. Na tom nezáleží.

Bolest je dobrá.

Suché drobky ti zaskočí v krku. Asi nebyl tak dobrý nápad chtít to sníst najednou. Horečka ti z těla vysává tekutiny, takže nemáš ani sliny k polknutí. Rozkašleš se.

Kdosi ti vrazí do ruky sklenici s vodou. Skřítka. S vděčností ji přijmeš a piješ. Piješ. Úleva, kterou ti to přinese, ale rychle zase ustoupí. Stejně jako vděčnost. Není důležitá. Sám si natočíš další chladnou tekutinu a hltavě ji spolykáš. Chlad pomáhá možná víc než tekutiny. Závoj horečky trochu opadne.

Cítíš. Zase opět na okamžik cítíš. A jsi unavený. Musíš vydržet. Kvůli... někdo na tebe čeká. Snad. Musíš vydržet. Musíš přežít.

Strach.

Ta příšera z pohádek zase vystrkuje své růžky. Nevíš, jestli zítřejší den nebude tvůj poslední. A to je pak jistě dobrý důvod se bát.

Ale smrt je dobrá. Nebo ne?

Tvoje myšlenky se zase začínají rozplývat. Stojíš uprostřed kuchyně a po tvářích ti sklouzne dvojice slz. Plakal jsi i dřív? Ano. Plakal jsi včera? Nevíš. Už si to nepamatuješ.

Je to jako by ses na svět díval skrz vodní hladinu. Vidíš, ale zároveň nevidíš. Vzhlížíš k těm ostatním... k těm, kteří tam někde daleko skutečně žijí, ale pohled ti kalí rozbouřená voda. Chtěl by ses natáhnout a dotknout se jich. Alespoň ve vzpomínkách.

Ale ne, ve vzpomínkách křičíš, odháníš nebo se skrýváš. Dnes už se nedotkneš, dnes už ti to není dovoleno. Ledová hradba nestojí už jen kolem tvého srdce, ledová bariéra pokrývá celý svět. Svět studí a zároveň hoří. A někde mezi tím vším jsi ty. Tvé tělo zmítané horečkou. A někde daleko je tvá duše.

Alespoň doufáš. Možná lidé jako ty nemají duši. Špatní lidé. Ublížil jsi a teď je ti ubližováno. Možná je to trest. Určitě je to trest, jak jinak si to vysvětlit? Chyboval jsi. Bezmyšlenkovitě jsi následoval lidi, se kterými jsi měl bojovat. Zradil jsi sebe sama. Poslouchal jsi rozkazy, kterým jsi nevěřil. Proto teď musíš také poslouchat na slovo.

A tvou odměnou je bolest.

Bolest je dobrá.

Bolest je život. A život je dobrý.

Snad.

Ale kdyby život nebolel, nebyl by lepší? Smrt nebolí. Smrt je konec. Smrt je okraj, za který nemůžeš vkročit, je to okraj, za který spadneš, ať chceš nebo ne. Nemůžeš jí poručit, obměkčit nebo zastrašit. Nemůžeš s ní manipulovat. Přijde, až bude její čas.

Skoro celý život se věci kolem tebe děly na tvé přání. Je to jen pár let, co jsi musel začít uvažovat i jinak. Musel jsi dospět, jak tvrdil tvůj otec. Čelit osudu, který sis nevybral. Od té doby se všechno zhoršilo. Se smrtí je to jinak. Možná kdyby ses rozhodl konečně čelit smrti, věci by se změnily. A možná i k lepšímu.

Smrt je svoboda.

A svoboda je dobrá. Ještě si matně pamatuješ, co to znamenalo, když jsi nemusel spát na zemi, roztahovat nohy na povel nebo snášet výprask, kdykoli si tě k sobě zavolal.

Měl jsi hůlku. Měl jsi koště. Měl jsi přátele.

Mohl jsi kouzlit. Mohl ses prohánět vzduchem volný jako ptáci. Mohl ses obrátit k přátelům o pomoc. Ale proč jsi to dřív neviděl?

Život je příliš složitý.

A smrt je jednoduchá. Smrt je konec. Konec utrpení.

Konec života.

Život je dobrý. Nesmíš zapomenout. Musíš přežít. Čekají na tebe!

Někde daleko musí být přátelé. Nebo i nepřátelé. Lidé, kteří na tebe čekají. Snad tě i hledají, ale naděje už je pryč. Tady tě nemůžou najít. Tady jsi sám. Je to na tobě. Musíš přežít. Možná ji pak zase uvidíš. Vysokou štíhlou ženu s dlouhými blond vlasy, která tě svírala v náručí, když ses bál nočních můr. Tvoje matka. Třeba se nakonec v jejím náručí probudíš a zjistíš, že všechno byl jen sen.

Ale sny nebolí. Nezapomínej na to. V poslední době si pamatuješ tak málo. Ale bolest trvá.

A je vůbec naživu? Poslední, co si pamatuješ, je strach. Strach o ni. Strach o rodinu.

Měl jsi rodinu.

Rodina... To je snad dobrý důvod žít, ne?

Ale co když jsou mrtví?

Dobrý důvod zemřít.

Ne! Nevíš, jestli jsou ještě naživu. Proto musíš žít. Alespoň zatím. Zatím to stačí. Nemůžeš riskovat, že ses zmýlil. Smrt je definitivní, smrt je konec. A z konců se na začátek vrátit nemůžeš. Kéž by ses mohl vrátit... snad bys udělal věci jinak. Snad by to tentokrát bylo správně. Teď už si vybírat nemůžeš. Před tebou je jen jediná volba...

Zašátráš v kuchyňské skříňce a vybereš si jeden z nich. Není to poprvé, co o tom přemýšlíš. Už víš, který bys použil. Ale ještě to nikdy nebylo tak blízko, ještě nikdy nebyla únava tak silná. Ještě nikdy jsi nebyl tak na dně, abys neviděl hladinu. Ale dnes v noci je to jinak, jsi slabý. Víš, že jsi slabý. Nejspíš jsi vždycky byl, ale až tady si to můžeš přiznat. Tady není přetvářka. Tady můžeš pohlédnout pravdě do tváře.

Tady zbyla jen jediná otázka: Žít nebo zemřít?

Usadíš se se zkříženýma nohama na podlaze a v dlaních chováš nůž se širokou čepelí. Je dokonale ostrý. Už jsi to zkoušel, ale přesto znovu přejedeš prstem po jeho ostří. Jsi příliš nešikovný, ruce se ti třesou, takže z malé ranky na kůži vytéká pramínek krve.

Krev je život.

Poslední volba.

Chtěl bys žít. Ale tady to nejde. Život už je pryč. Nežiješ, takže nejsi. Smrt ti už musí dávno dýchat na zátylek, jen sis to zatím neuvědomil.

Pokud si vrazíš ten nůž do břicha, nejspíš jen uspíšíš nevyhnutelné. Nejspíš to bude bolet. Ale to život taky.

Tak kde je ten rozdíl? Už zase to ztrácíš. Je to příliš složité a nevíš, jak se rozhodnout. A obojek na krku tě tíží.

Zkoumavě si prohlížíš širokou čepel. Odráží se v ní tvá tvář. Nebo by alespoň měla být tvá. Jen ji nepoznáváš. Šedé oči vypadají mnohem větší, než by měly být. Nejspíš za to může ta nezdravě napjatá kůže obepínající lebku, zvýrazněná tmavými kruhy od nevyspání. Jemné blond vlasy ti jen zplihle padají do tváře. Jsou pokryté špínou a zaschlou krví. Nepamatuješ si, kdy ses naposledy pořádně umyl. Ani na tom nezáleží.

Malým okénkem dovnitř dopadá světlo začínajícího úsvitu. Už nemáš moc času. Tak chceš žít, nebo ne? Dokážeš to?

Musíš bojovat. Právě teď a tady se z tebe musí stát muž. Musíš čelit tomu nejtěžšímu v životě. Volbě. Nebo za tebe rozhodnou jiní a ty už víš, jak taková rozhodnutí dopadají pro tebe. Ta rozhodnutí tě přece dostala sem.

Přišel jsi o příliš mnoho. Dokonce i o vlastní jméno. Tady jsi jen domácí mazlíček. Zbývá ti jen to poslední – volba. Budeš bojovat nebo se vzdáš? Budeš bojovat?

Nůž se pomaličku přiblíží ke krku. Zatím to zvládáš. Ruka ti zajede pod pruh kůže obepínající krk. Teď už je ti obojek volný. Stačil by jediný pohyb a mohl bys být svobodný. Jen říznout. Osvobodit se!

Při poslední myšlence se ti obojek bolestivě stáhne kolem průdušnice a ty zachrčíš. Přesto se ještě pokusíš tu nenáviděnou věc odříznout. Ale nedokážeš to. Vzduchu ubývá, svět se pomalu vytrácí a ty místo toho, aby ses osvobodil, ses jen bolestivě pořezal.

Ruka s nožem klesne, ale stejně ho nepustíš. Stisk povolí a ty se zase můžeš zhluboka nadechnout. Mocně lapáš po dechu.

Kroky. To už je ráno? To už vstal? Nebo jsi ho vzbudil ty? To je jedno, výprask tě nemine. I to ti je jedno. Kroky se zastaví až vedle tebe.

Zvedneš hlavu a netečně pohlédneš do rozzuřené tváře nad sebou.

Má v ruce bič. To snad ještě nepochopil, že už tě více ponížit nemůže?

„Ty malej hajzle! Co tady děláš?“ ječí a z úst mu přitom táhne zápach zkaženého vzduchu. Pokud bys měl něco pořádného v žaludku, možná by se ti v tu chvíli zvedl. „Nůž? Pokoušel ses přeříznout obojek? Ty drzá špíno!“

Bič se rozbalí. Jeho konec se dotkne země. Silná ruka tě uchopí za rameno a vytáhne tě nahoru.

„Otoč se!“ zavelí a postrčí tě ke stěně.

Měl bys ho poslechnout.

Nebo ne?

Není čas, abys dělal vlastní rozhodnutí?

Zíráš na něj a myšlenky v hlavě se ti líně převalují. V ruce stále svíráš nůž.

Máš nůž.

Máš nůž!

Nůž.

Měl bys něco udělat.

„Ty nebudeš poslouchat? Možná bych tě přece jen měl nechat Šedohřbetovi na hraní. Akorát s tebou ztrácím čas. Jsi k ničemu.“

Šedohřbet. Vlkodlak. To je špatné. Ne, toho vlkodlaka ne... víš, jak se na tebe dívá.

Vlkodlak znamená smrt. A ty už ses přece rozhodl, že budeš raději bojovat.

„Dneska tě za ním vezmu, jestli okamžitě nezačneš poslouchat, ty malá blonďatá couro! Myslíš, že jsi něco víc, co? Já to z tebe vymlátím!!“

Nemůžeš ho nechat, aby tě odvedl k vlkodlakovi. Nemůžeš. Musíš pryč. Ale jak? Kdysi jsi býval kouzelník, nejspíš bys ho dokázal porazit. Ale magie je pryč.

Navíc obojek by ti to nedovolil.

Obojek cítí tvoje myšlenky.

„Tak už se otoč!“ postrčí tě ke stěně.

Ruka kolem nože se sevře pevněji. Musíš bojovat. Nesmíš se vzdávat. I kdyby na konci čekala smrt, už se nebojíš. Už ne.

Obojek slyší tvé myšlenky.

Ale ty už nemyslíš na nic. Už je z tebe jen zvíře.

Než od tebe stihne odstoupit, vymrštíš ruku s nožem. Vysoko. Máš strach, že mineš, ale musí to být rychlé.

Obojek se kolem krku stáhne až někdy v polovině tvého pohybu.

A to je pozdě. Ve chvíli, kdy se ti zatmí před očima, tělo tvého věznitele už se sesouvá k zemi. Slyšíš chrčení, krev crčí z rozseknuté tepny. Nůž zůstal zabodnutý v krku, umírající ruce po něm tápají ve snaze zastavit příval krve.

Ale to ani nevnímáš. Svět ztrácí svou barvu. Ve chvíli kdy se propadáš do bezvědomí, ozve se vedle tebe poslední výdech tvého mučitele. A pak tma. Milosrdná tma. Teď už si můžeš odpočinout.

***

Přes pohmožděnou průdušnici unikají prudké mělké vzdechy, které ti jen stěží dodají dostatek kyslíku k tomu, abys otevřel oči. Ležíš vedle vychladlého těla válejícího se v zaschlé krvi. Zabil jsi.

Zabil jsi ho a teď jsi volný. A je to dobře.

Mělo by to být dobře, ne?

Někde hluboko uvnitř víš, že zabít není dobře. Ale na to teď není čas.

Horečkou se ti třese celé tělo a ty se musíš odsud dostat. Po čtyřech se doplazíš zpět do ložnice, kde najdeš jeho hůlku zapomenutou na nočním stolku. Necháš si ji. Koneckonců jsi byl kouzelník. Co kdyby sis na to zase jednou vzpomněl?

Shrábneš ze židle obnošený hábit a přetáhneš si ho přes hlavu. Možná je to hrdost, možná ti je prostě zima. Alespoň první, co lidé uvidí, nebudou tvá rozdrásaná záda.

Stojíš uprostřed místnosti a nemůžeš se rozhodnout. Víš, že je možnost, jak se odsud dostat. Ale je to nebezpečné. V tomhle stavu určitě.

Ale ty chceš pryč. Tak moc!

Chceš domů. Chceš do bezpečí. Chceš prostě přestat myslet. Konečně najít někoho, kdo ti pomůže. A je jedno místo, kam můžeš jít. A je to nejvíc doma, jak si jen umíš představit.

Ruka ti zajede ke krku, bolestí se ti zatmívá před očima. Ještě že jsi tak vyprahlý, že nemusíš polykat. Nejspíš by ses místo toho poslintal. Prsty nahmátnou kožený pásek, který ti bolest způsobil. Vrátíš se zpět do kuchyně a najdeš nůž pokrytý zaschlou krví. Mrtvola na zemi tě přitom ani v nejmenším nerozrušuje. Už ti totiž nemůže ublížit. A to je nejdůležitější.

Jediný pohyb a odřízneš tu věc ze svého krku. Tentokrát ti už nic nebrání, kouzlo pominulo. Tvůj věznitel zemřel dřív, než ses stihl udusit. A to stačí.

Ať hnije v pekle.

Ušklíbneš se. Vědomí se uvnitř tvé hlavy převaluje jako cosi cizího, myšlenky kolem tebe poletují jako nepolapitelné světlušky ve tmě.

Potřebuješ pomoc. Bez pomoci bude tvá smrt jen o trochu delší.

A ty sis právě dnes konečně dokázal, že umíš bojovat. Tak dlouho sis myslel, že nejmocnější zbraní jsou zákulisní intriky a možnost ovládat lidi kolem sebe. Takhle tě to doma učili. Až dneska sis uvědomil, že na tom vůbec nezáleží. Nebyly to intriky, co ti dodalo odvahu.

Ne, vlastně to nebyla ani odvaha.

Jen strach. Ta nejmocnější zbraň, s jakou ses v životě setkal.

Musíš se přemístit.

Svět zakryje mrak. Posledními silami se držíš myšlenky na přemístění.

Slabost pomine a ty ucítíš pod bosými chodidly čerstvou trávu. Letní sluníčko krásně hřeje a za rozlehlou plochou jezera se tyčí silueta obrovského hradu.

A tebe nic nebolí. A je to v pořádku.

Pokud jsi mrtvý, tak tohle je tvé nebe. A pokud nejsi mrtvý, tohle je jediné místo, kde budeš konečně v bezpečí.

***