OVCE

Hlavní postava: Hermiona

Shrnutí: Ačkoli je pro Hermionu vzdělání nejdůležitější, bílý vlk toulající se Bradavicemi přitáhne její pozornost daleko snáze než skřetí povstání.

 

 

 

 

OVCE

 

Přestože mě zvuk brku škrábajícího o pergamen normálně uklidňuje, tentokrát má do toho daleko. Poslední zkouška dnešního dne je písemný test z Dějin čar a kouzel. Na tak úžasně obsáhlé téma vzpoury skřetů v letech 1308-1312 se mi povedlo popsat jen osm stop pergamenu. A za to všechno můžou ta dvě nemehla! Kdybych si nedělala starosti o Harryho s Ronem, určitě by se mi povedlo o takové zajímavé látce sepsat daleko barvitější pojednání.

 

Už několik dní jsem jim neustále připomínala, že náhradní termín, který všem zúčastněným finální bitvy poskytlo ministerstvo, se blíží a měli by se připravit. Copak Harry... to bych chápala, jeho starost o Siriuse byla tak hmatatelná, že už se mu s ní povedlo atmosféru Grimmauldova náměstí změnit v dokonale nedýchatelnou. Navíc nás všechny rozptýlilo Remusovo zmizení dnes v noci.

 

Zato ten lenoch Ronald Weasley mě naprosto zklamal, když prohlásil, že už to stejně nemá cenu, a radši šel místo opakování hrát s dvojčaty šachy (musím přiznat, že porazil dokonce jejich spojené síly při hře dva na jednoho, ale ne že bych na něj byla kvůli takové hlouposti nějak nezdravě moc pyšná... jen trochu). A to jsem mu dokonce nabízela doučování spolu s Lektvarem proti spánku. Sama jsem ho použila už poslední tři noci za sebou a trošku se mi z něj motala hlava. Ještě že už bude brzy konec. Zítra už jen zkouška z Formulí a Astronomie.

 

A za tři dny slavnostní znovuotevření školy. Chtěla jsem jít na večírek s Ronem, ale tohle zklamání... sakra, nad čím to zase přemýšlím? Měla bych se soustředit na Uskříplého Ucholupa a ne na ty dva idioty, co se z učebny vypařili už před hodinou. Pergameny, které odevzdali profesoru Binnsovi, vypadaly podezřele prázdné. Však já jim to spočítám! Dokonce i Neville se ještě drží, aby dokončil školu a nemusel nastupovat v září znova. Sice má proti nám trochu výhodu, ale to ty dva neomlouvá!

 

Nakonec jsem odevzdala devět a čtvrt stopy, protože víc už jsem nestihla. Profesor Binns mi pokynul, abych mu odnesla svitky do jeho kabinetu, protože jako duch s tím měl dost nepříjemných starostí. Když letmo přelétl moji práci, spokojeně se usmál, což mi trochu zvedlo náladu. Přece jen jsem jeho nejoblíbenější studentka, tak to snad dobře dopadne.

 

Zaklapla jsem za sebou dveře kabinetu a vydala se k hlavní síni. Ti dva se nejspíš právě teď poflakují po školních pozemcích a tlachají o famfrpálu. Pche.

 

Vtom mě zarazil docela nečekaný obraz přede mnou – chodbou směrem od sklepení běžel obrovský bílý vlk. Nejspíš mířil na ošetřovnu. Sakra. Okamžitě jsem vytáhla hůlku a vydala se za ním.

 

***

 

„Severusi, měl bys jít něco sníst,“ stiskla Poppy Pomfreyová jemně Snapeovo rameno. Ten s sebou trhnul, jak se probral z hlubokého zamyšlení, a jen roztržitě přikývl. Vrhl poslední pohled k posteli u okna a vydal se ke dveřím.

 

Draco Malfoy seděl zamotaný v peřině s nohama skrčenýma pod sebou a zaujatě civěl do prázdna. Z katatonické strnulosti ho nevytrhlo ani zaklapnutí dveří, jak jeho bývalý profesor opustil pokoj.

 

***

 

Téměř před ošetřovnou jsem zvíře ztratila. Možná jsem si neměla brát ten třetí lektvar. Ano, to musí být ono. Přece se po Bradavicích neprohánějí nejmíň stokilový vlci, nebo snad jo?

 

Jak jsem se rozhlížela na všechny strany, jestli nezahlédnu záblesk bílé srsti, naprosto jsem přehlédla černě oděného muže, který vyšel zpoza jedné zatáčky. Téměř jsme se srazili, jen jsem před sebe stihla natáhnout ruce.

 

„Slečno Grangerová,“ zavrčel výhružný hlas, když se mu povedlo se mi obratně vyhnout.

 

„Omlouvám se, pane profesore.“

 

„Na to, že stále nemáte své OVCE vypadáte nad míru nesoustředěně.“

 

„Promiňte, já...“ Nedalo mi to a stále jsme zrakem pročesávala nejbližší okolí. Z tajemného vlka jsem ale nenašla ani chlup.

 

„Proč tu pobíháte s tasenou hůlkou?“

 

Pohlédla jsem na něho. Vypadal nevyspale, naštvaně více než jindy, ale teď navíc i ostražitě. „Oh, promiňte, já jen jsem... měla pocit, že jsem něco zahlédla. Ale je to hloupost. Nedělejte si s tím starosti,“ začala jsem rychle vracet hůlku na její místo.

 

„Co jste viděla?“

 

„Vlka, pane. Nejspíš se na mě už podepisuje stres. A celá ta záležitost s Remusem a tak... pane?“ křikla jsem, když se otočil na patě a spěšně vyrazil na ošetřovnu. „Děje se něco?“

 

„Nic, co by se vás týkalo, slečno Grangerová.“

 

Jo, tak to určitě!

 

Rozrazil dveře ošetřovny a já tiše jako myška vklouzla za ním. Místnost byla prázdná až na jediné lůžko ve vzdáleném koutě u okna. A na něm seděl Draco Malfoy. Nebo aspoň někdo, kdo mu byl neskonale podobný, jenže... to prostě nemohl být on. Nikdy bych nebyla schopná si ho v takovém stavu ani představit. Apaticky seděl na posteli s nohama přitaženýma pod sebou a upíral oči na podlahu. Na náš příchod nijak nereagoval. Byl vyhublý a plný hojících se šrámů. Když sem přišel, určitě s ním musela mít madame Pomfreyová spoustu práce, než ho dala alespoň do takového stavu.

 

„Pane bože,“ uklouzlo mi.

 

Obsidiánově černé oči si mě zkoumavě prohlížely zpod přimhouřeného obočí. Pak jakoby si Snape vnitřně něco vyřešil, si sám pro sebe přikývl a vydal se zjistit, kde je madam Pomfreyová. Neudělal ale ani pár kroků a dveře za našimi zády se rozlétly. Už ve chvíli, kdy jsem se otáčela, jsem v ruce držela připravenou hůlku. Snape taky, i když ve tváři nevypadal tak napjatě, jak bych čekala.

 

Oba jsme namířili na velikánského bílého vlka, který zaplnil polovinu ošetřovny, aniž by se o to musel dvakrát snažit. To není možné, zrovna jsem sebe sama přesvědčila, že se mi to jenom zdálo.

 

„Sakra, Malfoyi! Proměň se, není tu k hnutí!“ prskl k mému překvapení Snape. Pak se otočil ke mně. „Ta hůlka nebude nutná, slečno Grangerová, jen chce vidět svého syna.“

 

Odstoupila jsem stranou a sledovala, jak se vlk mění v nahého muže.

 

„To ses nemohl změnit i s oblečením?“

 

„Tohle je můj druhý pokus, Severusi, tak si nech tu kritiku. Dobrý den, slečno Grangerová,“ pozdravil mě Lucius Malfoy galantně. Nahý Lucius Malfoy.

 

Místo odpovědi jsem se otočila zády a snažila se tvářit, že jsem nic neviděla. Samozřejmě, kdo by něco takového dokázal přehlídnout?? Páni!

 

„Jsem zvěromág asi dvě hodiny a hned mě kritizuješ, Severusi.“ Zvuky, které se mi ozývaly za zády, dávaly tušit, že se Malfoy obléká do narychlo vyčarovaného hábitu.

 

„Můžete se otočit,“ řekl mi Snape.

 

Když jsem ho poslechla, Malfoy už stál u Dracovy postele a tiše na něj hovořil. Nerozuměla jsem slovům a Draco vypadal, že ho to ani dvakrát nezajímá.

 

„Byl bych vděčný, kdybyste hlídala vchod na ošetřovnu. Já se podívám po madame Pomfreyové. Kdyby ho tu našli...“

 

„Dobře,“ utnula jsem ho. Po tváři mu přejel výraz nejvyššího překvapení, ale pak jen přikývl.

 

***

 

Trvalo snad půl hodiny, než Draco zareagoval na přítomnost svého otce. A že ta reakce stála za to!

 

Mezitím, co se Lucius Malfoy snažil získat Dracovu pozornost, z vedlejší místnosti zněl hlas profesora Snapea, který se snažil zabavit madame Pomfreyovou. Těsně před tím, než se stihli pohádat, se z Dracovy postele ozvalo zaplesknutí následované tlumenou ránou.

 

Když jsem se tam podívala, Lucius Malfoy se tyčil nad svým synem a ublíženě si tiskl dlaň k tváři rudé od facky, kterou mu Draco bezpochyby uštědřil. Jeho syn stál na posteli v pyžamu a se stále ještě zatnutými pěstmi se snažil vypadat aspoň trochu výhružně.

 

Lucius cosi polohlasně prohodil, otočil se a prosmýkl se kolem mě na chodbu. Tam ze sebe strhl hábit a proměnil se zpět na vlka. Naštěstí ho napadlo nedělat to před Dracem. Kdoví jak by na to mohl zareagovat?

 

Pohlédla jsem na Zmijozela na posteli. Šedé oči mi pohled vracely a konečně se v nich objevilo něco blízkého poznání. Ještě než do místnosti vstoupil Snape s madam Pomfreyovou, vytratila jsme se na chodbu. Aspoň ze mě nemohl vymámit slib mlčenlivosti.

 

***

 

Poslední zatáčka a bude před svými komnatami. Severus už toho začínal mít dost, v noci toho zrovna moc nenaspal a teď se akorát těšil do postele. Jenže měl o téhle nepravděpodobné možnosti svoje pochybnosti.

 

Jemné klapání drápů po kamenné chodbě mu dalo jasně za pravdu.

 

Před dveřmi do svých pokojů se ohlédl. Bílý vlk jen naklonil hlavu, jako by pokrčil rameny. „To si vážně myslíš, že obrovský vlk uprostřed Bradavic je kamufláž?“

 

Nečekaje na odpověď, vešel dovnitř a podržel zvířeti otevřené dveře. Hned jak se zaklaply na své místo, vlk došel ke krbu, přičemž zdemoloval polovinu obývacího pokoje, a proměnil se na Luciuse Malfoye. Ten se narovnal v celé své kráse a promnul si zatuhlý krk. „Nikdy by mě nenapadlo, jak to dá člověku zabrat hned po úplňku.“

 

Narozdíl od včerejšího večera vypadal sebejistě jako za starých časů. Severus ignoroval jeho okázalou nahotu a nalil dvě sklenky brandy. Lucius se s tou svou svalil do křesla a párkrát upil. Nakonec ale nevydržel a zamumlal: „Mohl bys mi půjčit hábit, Severusi?“

 

Nakrčení obočí.

 

„Prosím? Je tu trochu zima.“

 

Snape zaplul do ložnice, vyhrabal ze skříně dostatečně volný hábit, který by mohl být i vyššímu muži, a donesl mu ho nazpět. Malfoy se rychle oblékl, sebejistota nejspíš trochu ustoupila. Sice je jedním z mála, kdo dokáže vzdorovat pověstnému pohledu Severuse Snape, ale nahý? To je i na něj moc.

 

„Tak co tě sem přivádí, Luciusi?“

 

„Draco, samozřejmě. Proto jsi mi napsal ten vzkaz, ne?“

 

„Pokud si správně pamatuji, ve vzkazu nestálo: Hej! Přijď na kafe. Tvůj syn je tu taky! Ne, bylo tam: Draco je v bezpečí v Bradavicích.“

 

„A cos čekal?“

 

Severus si odfrkl. Ve skutečnosti toho moc od Malfoye nečekal, byl na to příliš unavený a málo mu to myslelo. Když psal vzkaz, chtěl mu prostě nějak poděkovat. Ne zatáhnout k sobě do bytu hledaného zločince.

 

„Tak dobře, a proč jsi ještě tady?“

 

„Chtěl bych za ním jít i zítra. Nevypadá dobře.“

 

„To ne,“ potvrdil Severus. „A ty myslíš, že mu tvoje přítomnost prospěje... víš, asi bychom si měli promluvit o tom, jak ti ego zatemňuje rozum.“

 

Lucius zabloudil dlaní k pohmožděné tváři. „Kdo by to byl řekl? Myslel jsem, že se modřina ztratí hned. Aspoň něco bych z tý lykantropie mohl mít, ne?“

 

„Nejspíš to zbrzdila tvoje zvěromágská přeměna. Mimochodem, jak dlouho už to děláš?“

 

„Asi tak dvě hodiny?“

 

„Za dvě hodiny ses naučil přeměnu ve zvíře? Nejsem idiot.“

 

„No, zkoušel jsem to už dřív, ale až po té přeměně v noci to skutečně zafungovalo. Napadlo mě, že když už se jednou přeměním ve vlka, bude snazší se do té podoby vrátit. Divím se, že na to nepřišel ten tvůj vlkodlak.“

 

„Lupin má svojí zvířecí podoby nejspíš dost jednou za měsíc. Ne každý je takové zvrhlé individuum jako ty, že hned po náročné a bolestivé přeměně ve vlkodlaka si to dá znovu a tentokrát dobrovolně.“

 

„Díky za poklonu.“

 

Severus se ušklíbl a upil ze své sklenky. Hlavou mu líně plynuly vzpomínky na ty lepší časy, kdy je s Luciusem nemusel tížit žádný pomatený Pán Zla ani válka o osud světa.

 

Lucius se nad jeho výrazem pousmál, nejspíš se jim oběma vracely stejné vzpomínky. Naklonil se kupředu a oběma dolil. „Tak, Severusi, jak se ti vlastně povedlo přesvědčit všechny ty bojovníky dobra, aby tě na místě neukamenovali? A dokonce z tebe udělali zase učitele... Lektvary?“

 

„Ne, Obrana proti černé magii...“

 

„To gratuluju.“

 

„A přesvědčil je Potter.“

 

„Proč?“

 

Severus pokrčil rameny. „Nebelvír.“

 

„Hmm. A nebude v tom něco víc?“

 

„Žárlíš?“

 

„To určitě. Kdo by mě pustil k vodě kvůli...“

 

„Ohó, na to že tu chlastáš moje pití, ti docela otrnulo.“

 

„Víš, jak jsem to myslel.“

 

„Samozřejmě. Malfoy.“

 

„Jistě, Malfoy,“ přikývl Lucius a elegantně pohodil hlavou. Dojem kazil jen fakt, že měl po náročné noci a několika proměnách za sebou, vlasy rozčepýřené víc než Harry. „Navíc vím, že máš svého malého vlkodlaka, za kterým jsi mě v noci poslal, abych ho ochránil. A tys byl vždycky taková romantická duše, že si neumím představit, že bys mu zahýbal.“

 

„Romantická duše,“ zamumlal Snape, „to určitě. Navíc už s Lupinem nejsem.“

 

„Vážně? A co se stalo?“

 

Přišel k rozumu? problesklo Severusovi hlavou. „Black,“ rozhodl se nakonec pro nejjednodušší odpověď.

 

„Neříkej, žes to vzdal.“

 

„To je Lupinova volba. A jestli budeš ještě chvíli šťourat ve věcech, do kterých ti nic není, okamžitě tě odsud vykopnu.“

 

„Fajn. Tak jo. A znamená to teda, že jinak mě nevykopneš?“

 

V tu chvíli se Snape proklel za nedostatek ostražitosti. „Možná.“

 

„Jenom než se udělá Dracovi líp. Stejně bych se teď nezvládnul proměnit. Nejspíš se cítím víc unaveně než ty vypadáš.“

 

„Víš, jestli vypadám jenom unaveně, tak je to nejspíš úspěch. A můžu za něj být vděčný všem těm letům jako špion. Právě teď myslím jenom na svojí postel, ale pořád mi v obýváku překáží jeden blonďatý problém.“

 

„Budu jako myška.“

 

„Jenom pro dnešek...“

 

„Jak myslíš!“

 

Snape zamířil do koupelny a přibouchl Malfoyovi těsně před nosem. „Ne, nemůžeš se přidat!“

 

***

 

Přesně jak jsem čekala, našla jsem Harryho s Ronem sedět u Brumbálovy hrobky, pozorovali lesklou plochu jezera a tiše si povídali o Siriusově procesu. Povzdechla jsem si, vztek kvůli OVCím ze mě vyprchal. Měla jsem pro ně daleko důležitější novinky, než že by se měli začít učit.

 

***

 

 

Diskusní téma: OVCE

Datum: 27.04.2012

Vložil: Nade

Titulek: ooOoo

Asi bych to neměla říkat, ale... Lucius je fakt "živočich". Opravdu nezkrotný, neovladatelný, miluju ho. :D

Přidat nový příspěvek