Hlavní postava: Severus

Pairing: RL/?? (ok, trošku vás napnu, ale stejně všichni víme, koho nakonec Remus skutečně miluje...)

Shrnutí: Oslava ke znovuotevření Bradavic, kde se k neradosti některých jedinců, ukáže i Sirius zbavený všech obvinění.

Varování: Užívání omamných látek a totálně rozkošně roztomilý Remus! ☺

 

 

Ples

 

Lucius Malfoy právě opustil moji koupelnu a se stále ještě mokrými vlasy se svalil na moji pohovku, kde jeho mokré vlasy ničily můj potah. Natáhl nohy na můj stolek a vzal si suchý rohlík z mojí snídaně! „To myslíš vážně?“

 

„Mchmr?“ vydal jakýsi nejasný nejspíše tázavý zvuk.

 

„Jestli si pamatuji, dohoda zněla, že tu přespíš. Ale ne několik dní! Dracovi tvoje přítomnost očividně nijak nepomáhá. Jediným pozitivem je pak pohled na nové modřiny, které ti tvůj jediný syn nechává na tváři. Což mě sice rozhodně těší, ale pomalu začíná převažovat pocit, že tě na místě zabiju, jestli odsud okamžitě sakra nevypadneš!“

 

„Klid, Severusi, nemusíš si na mě vybíjet svoje špatný nálady.“

 

„Nemám špatnou náladu.“

 

S nadzvednutým obočím ke mě špičkou nohy postrčil nejnovější výtisk Denního věštce, který se válel na zemi. Snad ho nenapadlo, že tam skončil po tom, co jsem s ním neúspěšně mrštil do krbu a netrefil se. Totiž ne že bych tu zprávu nečekal, ale pohled do Blackova vysmátého ksichtu byl prostě to poslední, čím by jeden chtěl začít den.

 

Nad obrovskou přeslazenou fotkou, kde se Black s Potterem objímali, zatímco si s nimi samotný ministr kouzel potřásal rukou, se skvěl titulek: Po letech pravda – Sirius Black zůstal věrný do poslední chvíle. Osudná chyba bystrozorů mu ukradla dvanáct let života.

 

„Rozhodně záříš štěstím, Severusi. Jen co je pravda. Nevyspalý, s nosem neustále zabořeným v té svojí knížce, mastné vlasy, pohled pitbulla se zácpou...“

 

„Bože, kam na tohle chodíš? Nemáš mít trochu víc úroveň? Vždyť jsi Lucius Malfoy.“

 

„No nedělej neviňátko, vedle Bellatrix si jen stěží můžeš zachovat slušné vychování.“

 

Na tom asi něco bude. Raději jsem se rozhodl ostatní poznámky ignorovat. Upřímně, Lucius se tady totiž nebetyčně nudil a každá záminka k tomu lézt mi na nervy byla z jeho strany víc než vítaná.

 

Znovu jsem se začetl do starého grimoáru. Pokud bych měl pár dní klidu, možná by se mi mohlo podařit na základě některých poznámek z knihy vytvořit pátrací kouzlo, kterým bych dokázal objevit všechny poslední kouzelníky se Znamením zla na předloktí.

 

Jenže... pár dní klidu? To se spíš narodí zrzavý Malfoy! Zítra začne škola a večer bude ten pitomý ples. Nesnáším tyhle události. Nebýt Minervy, která mě bude potřebovat před Správní radou ukázat jako bezúhonného válečného hrdinu, nikdy bych se tam neukázal. Jenže co by jeden pro místo v Bradavicích neudělal, že?

 

***

 

Harry se obratně vyhnul hloučku reportérů, jimž vévodily dokonalé kudrny Zlatoslava Lockharta. Narozdíl od bývalého profesora, který byl ve zlatém hábitu jak pěst na oko, daleko větší starosti mu dělala Rita Holoubková. Spíše řečeno její nepřítomnost.

 

Na mou duši, jestli toho vlezlého brouka někde zahlédne, rána se nedožije.

 

Už když mu přišla oficiální pozvánka, věděl, že se mu sem nebude chtít jít. Dopis přinesla sovička ještě menší než Ronův Papušík, zato vlezlejší než Colin Creevey. Hedvika se jí dokonce pokusila zarvat svou večeři tak hluboko do krku, až by ji udusila. Snad to nebyl projev náklonnosti, jinak by si mohl dělat starosti o její sociální život. Stačí že ten jeho stál za houby.

 

S Ronem a Herminou se měl setkat až uvnitř a právě teď si připadal nadmíru opuštěný a zranitelný. To množství lidí mu nahánělo husí kůži navzdory tomu, že by si měl během Snapeova nebo Siriusova procesu na davy zvyknout.

 

Samozřejmě, strávil téměř rok jen ve společnosti pouze svých dvou nejlepších přátel, za tu dobu by si každý zvykl na určitou míru samoty. Z toho pohledu byly letošní prázdniny jedny z těch nejvíc stresujících, jaké kdy zažil. A to bylo co říct. Znovu si začínal zvykat na větší společnost. Ne, že by mu lidé vadili. Jen jich nepotřeboval tolik na jednom místě, jako právě teď.

 

Velká bradavická síň byla plná stejně jako v den poslední bitvy.

 

Náhle ho polil studený pot. Tohle nebyly vzpomínky, které by se mu měly vybavovat. Proč si raději nevzpomene na všechny ty krásné dny, které tu strávil? Proč? Sakra!

 

Pohlédl k učitelskému stolu. Ne, dneska v čele sálu nic takového nestálo. Prostor byl zaplněný množstvím menších stolků obložených nejrůznějšími zákusky. Vydal se k nejbližšímu z nich v naději, že při systematickém postupu dříve nebo později u některého z nich objeví Rona.

 

Jistěže jeho přítomnost okamžitě vzbudila pozornost nejbližší skupinky čarodějů. Proč se k němu všichni ženou, když nikoho z nich nezná? Koutkem oka zahlédl znechucený výraz Severuse Snapea, který elegantně proplul kolem.

 

Dvě hodiny, víc ani náhodou. Už teď měl pocit, že se tu udusí.

 

***

 

Konečně dorazil i Potter. Sotva se mi povedlo ze sebe setřást bandu vlezdoprdelků, která mě prohlašovala za hrdinu. Naštěstí se vrhli na něj, jakmile se objevil ve Velké síni. Upřímně, vypadal dost vyděšeně, když si jich všiml. Moji zmijozelskou povahu to ale ani v nejmenším netrápilo, hlavně že jsem se jich zbavil. Byli kousek od Cruciata a neměli o tom ani tušení.

 

S plánem ukrýt se na pár hodin z dohledu jsem se rozhodl vyhledat nejbližší výklenek, kde bych se schoval ve stínu za brněním. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v tom, který jsem si právě vyhlédl, spatřil zablýsknutí žlutohnědých očí.

 

„Bavíš se, Lupine?“ prohodil jsem provokativně a opřel se o stěnu vedle výklenku. Ozvalo se jen temné zavrčení. Myslím, že už mi vážně přeskočilo, protože jeho reakce mi na tváři vyvolala drobný úsměv. Snad si toho nikdo nevšiml.

           

Bylo mi jasné, koho vlkodlak pozoruje. V zapadlém rohu se rozvaloval na obrovské pohovce Sirius Black obklopený harémem čarodějek, které dokola opěvovaly jeho hrdinský tragický osud. Bohužel jsme jejich slepičí kvokání slyšeli až k nám. Black se při tom pochlebování tvářil jako těsně před orgasmem. Ne, že bych chtěl někdy něco takového na vlastní oči vidět. Brr.

 

„Některé lidi nezmění ani jejich vlastní smrt, co?“ utrousil jsem.

 

Lupin zanechal vrčení a vyšel ze stínu. Ve tváři se mu míchalo tolik emocí, že jsem je nedokázal ani všechny rozeznat. Vedle lítosti jsem zahlédl i znechucení a vztek. „Řekl, že mě miluje.“

 

Kdybych nevěděl, že se nemůže opít, hádal bych, že v té svojí dýňové šťávě má ještě něco ostřejšího. „A přece ty se schováváš tady a on se válí na výsluní. Dal jsi mu snad košem?“

 

„Tss.“

 

Kdybych byl Nebelvír, nejspíš bych se ho zeptal, jestli si o tom nechce popovídat.

 

„To víš, jeden se za svou láskou vrhne třeba do pekel. A Black místo toho...“

 

„Prosím tě, nech toho.“

 

„Začal jsi ty. Možná už nejsem Smrtijed, ale pořád jsem to já.“

 

„Ve vzpomínkách jsi byl ke mně mnohem milejší.“

 

„Co si budeme povídat, ve vzpomínkách jsi nebyl tak úplně sám sebou.“

 

„A v tom to je, co?“

                       

„Možná.“

 

„Žádné možná. Nikdo nechce tohle...“ ukázal na sebe a prudce vykročil k odchodu.

                                                                                                         

„Tak to není,“ chytil jsem ho za loket a přimáčkl ho nazpět. Black obklopený svými fanynkami sebou nepatrně trhnul a mě se po tváři téměř instinktivně rozlil vilný úsměv. „Ale jestli chceš dostat takovou děvku jako je Black, vážně budeš se sebou muset něco udělat, Lupine,“ zašeptal jsem mu smyslně do ucha.

 

Samozřejmě, že to nepochopil. Ti Nebelvíři jsou vážně neuvěřitelně naivní. Vytrhl se mi, ale v tu chvíli si také všiml Blacka vraždícího mě pohledem. Zadíval se mi do očí a nesměle se ke mně přitiskl. „A ty si myslíš, že to na něj bude fungovat?“

 

„Na jeho raněné ego si můžeš vsadit,“ řekl jsem a zajel mu rukou kolem pasu. Než jsem ale stihl doputovat k oblině zadku, odkudsi se vynořila Minerva McGonagallová se zachmuřeným výrazem ve tváři. Lupin ode mě odskočil, jako bych měl lepru.

 

„Severusi. Remusi. Právě vás hledám.“

 

„Oba?“ zamumlal nepřítomně Lupin ohlížejíc se přes rameno, aby se přesvědčil o Blackově reakci. Možná se snažil vypadat nenápadně, ale těžce se mu to nedařilo. Vlastně je to roztomilé...

 

„Co si přejete, ředitelko?“

 

„Je mi to moc líto, Severusi...“

 

Aha, takže nakonec Radu přece jen nepřesvědčila, aby mě přijala. Vlastně jsem to čekal.

 

„Profesor Křiklan nebude moci letos nastoupit do školy. Ráno jsem od něho dostala spěšnou sovu, má nějaké zdravotní problémy. Tak jsem se chtěla zeptat... je mi to vážně hloupé, vím, jak jste o to místo stál, Severusi... Ale nemohl byste se vrátit k vyučování Lektvarů? Jste naše nejkvalifikovanější možnost.“

 

Skoro jsem se rozesmál. Pochybuji, že by mi někdo kromě Minervy v dnešní situaci byl ochoten nabídnout práci. A ona se ještě omlouvá!

 

Ale musím si zachovat svou pověst, proto jsem jen suše utrousil: „A kdo bude mít Obranu proti černé magii?“

 

Její pohled sklouzl na Lupina. To nemyslí vážně! Už jednou ho odsud kvůli jeho nemoci vyhodili. A kvůli mě, přiznávám! „To u Rady nikdy znovu neprojde, když už ví...“

 

„Právě jsem mluvila s většinou členů. Souhlasili, že pokud bude Remus dodržovat přísnější bezpečnostní pravidla a pokud budete ochotný mu vařit Vlkodlačí lektvar každý měsíc, není důvod, aby nemohl zítra nastoupit. Přece jen je to válečný hrdina, takže nemají tolik na vybranou.“

 

Podle vyčerpaného výrazu mi bylo jasné, že její rozmluva s Radou nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Zato Lupin doslova zářil, učení ho zřejmě bavilo víc, než mě se kdy mohlo jenom zdát. Zkoumavě na mě pohlédl a přes tvář mu prolétl stín provinilosti.

 

„Přijímám,“ prskl jsem a nechal je tam samotné, ať mohou probrat Lupinův nástup. Koneckonců lepší záminku k naštvanému opuštění tohohle blázince mi Minerva ani dát nemohla.

 

***

 

Lupin sledoval vlající černý plášť, jak se od nich vzdaluje, a u srdce ho nepříjemně bodlo. „To je v pořádku, Remusi,“ uklidňovala ho ředitelka. „To je jeho obvyklá reakce.“

 

Severus se ztratil v davu, tak se zase otočil k vysoké prošedivělé ženě. „Ani vám nemůžu pořádně poděkovat...“

 

„Stačí když správně odvedete svou práci, o víc vás žádat nemůžu,“ usmála se na něj. „Zvládnete se sem zítra dostat i s osobními věcmi?“

 

„Myslím, že bych vlak mohl stihnout.“

 

„Při nejhorším je mezi Grimmauldovo náměstím a mojí pracovnou letaxové spojení.“

 

„Díky.“

 

Znovu se usmála a nechala ho tam jen tak stát. Ani si neuvědomil, že se stále šklebí jako idiot, dokud se vedle něj nezjevil Sirius. „Dobré zprávy?“ zapředl, i když v jeho hlase nebylo přesně to, co by tam Remus čekal. Úsměv na tváři povadl.

 

„Zítra se od tebe budu stěhovat.“

 

„A z toho máš takovou radost?“

 

„Dostal jsem místo učitele Obrany proti černé magii.“

 

„To má určitě spoustu výhod,“ zasyčel Sirius. „Třeba kabinet hned vedle toho Snapeova.“

 

V jantarových očích se zase nebezpečně zablýsklo. „Víš co, Siriusi?“ zavrčel na něj. „To není tvoje starost! Ty jsi přišel s tím svým: Budeme dělat, že se nic nestalo. Kvůli našemu přátelství. Jenže teď právě nezníš, jako bychom byli jenom přátelé. Takže se laskavě rozhodni a pak mi dej vědět. Nevím, proč si myslíš, že jenom ty si zasloužíš nápravu všeho, v čem ti život ukřivdil. Mám pro tebe novinu, já chci taky svoje štěstí. A mám na něj právo bez toho, abys mi to kazil.“

                                                                                                                           

Na to se Remus otočil na patě a vyrazil pryč. Za zády se mu ještě ozvalo: „Jen si za ním jdi.“

 

„To vlastně není tak špatný nápad,“ zamumlal a na chodbě odbočil ke sklepení. Právě se mu splnil sen, zase bude moct učit na své milované škole. A chtěl by to oslavit s někým, komu na něm záleží. Proč jen musí tolik bolet, že tou osobou není právě Sirius?

 

***

 

Klasika. Řekněte Malfoyovi, že celý hrad se hemží kouzelníky, které nechce potkat, tak ať se nehne z místa, a můžete počítat s tím, že ho při svém předčasném příchodu už u sebe nenajdete. Skvělé. Kdybych měl štěstí, konečně se odsud sebral a dal mi pokoj. Jenže bylo jasné, že se zase vypravil za Dracem. Doufám, že mu aspoň přerazí nos, i když je fakt, že se chlapcovy reakce začaly umírňovat. Škoda. Nejspíš bych se po tom narcistickém pitomci měl jít podívat, než ho někdo nachytá na ošetřovně

 

Mírně rozladěně jsem se posadil na pohovku před krbem a zahleděl se do plamenů. Nepřijatelně brzy byla moje idylka narušena. V záblesku jasnozřivosti mi bylo jasné, který sebevrah se odváží mě rušit den před tím, než se škola zase začne hemžit těmi nedovzdělaným uječenými opicemi.

 

„Co tu chceš, Lupine?“

 

„Doufám, že neruším, Severusi. Můžu dál?“

 

„Ani ne. Proč?“

 

„Sirius je idiot.“

 

„Nepovídej... a jak jsi na tak převratnou myšlenku přišel?“

 

„Můžu jít teda dál? Potřeboval bych něco k pití.“

 

„Alkohol na vlkodlaky nepůsobí.“

 

„Díky za informaci. Fakt. Nemáš třeba nějakej lektvar nebo tak?“

 

„Nějakej lektvar, Lupine? To jako myslíš vážně? A chtěl bys halucinace, nabudit nebo naopak uklidnit? Víš, já nejsem dealer. Měj se pěkně.“

 

Ten drzý Nebelvír se opovážil strčit nohu do zavíraných dveří. „Prosím, Severusi. Chtěl bych oslavit svoje nové zaměstnání.“

 

„Tak to rozhodně nejsem ta správná osoba.“

 

„Nedělej ze sebe zlýho Smrtijeda. Všichni už víme, kde je pravda, ne? Prosím.“

 

„Hmmm.“ Nakonec jsem ho skoro proti vlastní vůli pustil dál. Dokonce počkal, než mu pokynu, že si může sednout. Vždycky zdvořilý, dobře vychovaný, spolehlivý... takový, jakého ho chtějí lidé mít.

 

„Počítám, že Black už do kategorie lidí, se kterými bys chtěl slavit, nepatří?“

 

„Ne.“

 

„Aspoň víme, že se tu nestaví za tebou na skleničku,“ pokusil jsem se zažertoval. Způsob, jakým se Lupin zarazil, mi zježil chloupky na krku. „To ani neříkej! Jestli přijde, vyrazím s ním futra.“ Šťastný výraz, který se mu při té představě rozlil po tváři, mě docela překvapil. Mezi těmi dvěma to musí být mnohem horší, než bych čekal. „Tak povídej... stejně jsi přišel akorát proto, aby sis tu vylil srdce. Když myslíš, že ti to pomůže...“

 

Lupin jenom zavrtěl hlavou. „Nechci o něm mluvit,“ zamumlal a v očích mu nezbedně zajiskřilo. Natáhl se přes celou pohovku, položil mi dlaně na hrudník a přisál se ke mně dřív, než jsem si stihl uvědomit, co se děje. Bylo to dost neohrabané a neočekávané, ale stejně jsem si užíval hebká ústa ocumlávající moje rty. Jenže něco nebylo správně!

 

Když mi konečně nechal chvilku na nadechnutí, odstrčil jsem ho od sebe a skoro omluvně jsem zašeptal: „Nedělej to.“

 

„Nic mu nedlužím.“

 

„Nedělej ze mě svojí záplatu na zlomené srdce, Remusi. Je to ponižující.“

 

Nejdřív se zamračil, zhluboka se nadechl, ale nakonec se nebránil. Zase se se sklopenýma očima odtáhl a začal se zvedat.

 

„Nemusíš jít. Jenom mě nelíbej.“

 

Smutně se ušklíbl. „Snad to zvládnu.“

 

„Úkol hodný hrdiny.“

 

„Nechápu to.“

 

„Co?“ Trochu mě zmátl, přece není můj humor tak mimo? Sice ho tak často nepoužívám, ale stejně...

 

„Kdy se najednou stalo, že jsi mi bližší než Sirius? Místo toho, aby mi blahopřál k novému místu, jenom na tebe žárlí a tváří se, jako bych byl nějaká děvka.“

 

„No, přiznej si, žes právě...“

 

„Nech toho. To nebylo... asi si připadám osaměle. Máš pravdu, ponižuju tak nás oba. Promiň. Prostě... když mi řekl, že mě miluje, bylo to tak... prostě ještě nikdy, víš... já sám bych ho nikdy nepolíbil... bylo to tak správné! Rozumíš? Tak to mělo být. Celé ty roky jsem se musel držet zpátky, nikdy nedal nic najevo a teď po mě prakticky vyjel. Bylo to jako splněný sen.“

 

„Pchf, každý má nějaké ty noční můry.“

 

„Haha. Nedělej, že nevíš, jak to myslím.“

 

„Nechceš si radši promluvit s Tonksovou? Pochybuji, že bych ti nějak poradil.“

 

„To ani nepotřebuju. Stačí, když se ke mně budeš dál chovat takhle.“

 

„Jak?“

 

„Mile.“

 

„Mile?“

 

„Netvař se tak překvapeně, Severusi.“

 

„To není překvapení to jsou pochybnosti nad tvým duševním zdravím.“

 

„Nech toho. Podle mých vzpomínek dokážeš být milý.“

 

„To tvrdí vzpomínky. A co ty?“

 

„Je mi tu fajn. Aspoň teď. Prosím, nevyhazuj mě!“

 

„Před chvílí jsi odcházel sám.“

 

„Pokud ti tu nevadím, mohl bych zůstat? Nechci být s těmi cizími lidmi nahoře ani se vracet na Grimmauldovo náměstí. Merlin ví, koho si tam dneska Sirius přitáhne.“

 

Unaveně jsem si promnul kořen nosu. Vlastně bych chtěl, aby zůstal. Po tom všem jsem ho měl vážně rád, jenže pořád tu byl ten problém s Malfoyem. Jak můžu kolem Lupina propašovat do svojí ložnice obrovského bílého vlka?

 

Vlkodlaci – prokletí mého života. Vážně, v poslední době jsou všude, kam se jenom podívám.

 

„To nevadí, Severusi,“ zamumlal a už zase vstával. Moje mlčení si nejspíš vyložil po svém.

 

„Sakra, Lupine, měl by ses naučit trochu bojovat. Můžeš tu zůstat. Dáme si něco k pití a budeme... já nevím...“

 

„Povídat si?“

 

„Uh, toho už mám pro dnešek docela dost.“

 

„Tak...“

 

„A ta druhá věc nepřipadá v úvahu, rozumíš?“ Co to s ním dneska je, že je pořád nadržený? Úplněk už snad byl.

 

„Dobře, tak hold budeme mlčet. Kam jdeš?“

 

„Chtěl jsi něco, aby ses mohl opít. Náhodou tu mám něco, co by na tebe mohlo zabrat. Takže jestli máš pořád zájem, prozradím ti jedno takové tajemství, které jsem se naučil na Malfoy Manor.“

 

„Smrtijedské orgie?“ zašklebil se.

 

„No, bylo to před tím, než se Lucius dal ke Smrtijedům...“

 

„Takže aspoň orgie?“

 

„Myslel jsem, že Nebelvíři to slovo ani neznají.“

 

„Jenom z knížek.“

 

„Jo, tak to jo!“

 

***

 

Nakonec se ten večer docela vydařil. Dobré pití, teplo ohně, pohoda. Konečně se mi povedlo Lupina dostatečně rozptýlit, aby pořád nežvanil o Blackovi. Když se ozvalo zaklepání na dveře, skoro mě to vyrušilo.

 

„Kdes byl, pitomče?“ houkl jsem na Malfoye a pustil ho rychle dovnitř. Naštěstí si už nacvičil přeměňování i s oblečením.

 

„No, sice mi to trochu trvalo, ale nikoho jsem... eh?“ ztuhl uprostřed pohybu.

 

„Copak?“

 

Dobrou minutu mi nebyl schopný odpovědět, jen konsternovaně zíral na scénu před sebou. A že jsem se mu nedivil...

 

Remus stál bos a do půli těla nahý na mém konferenčním stolku a upřeně sledoval magickou kouli světla zavěšenou u stropu, která občas změnila barvu. Co chvilku povyskočil, aby se ji pokusil chytit, ale pořád se mu to nedařilo. Ústa měl při tom soustředěním otevřená a tak trochu zvláštně se kýval sem a tam.

 

Jizvy vypadaly v tlumeném světle méně výrazně a vlasy získaly příjemně teplý odstín. Vypadal zase jako kluk, kterého jsem si pamatoval ze školy. Obzvlášť když si s naprosto šťastným výrazem hrál se zářivým světýlkem u stropu.

 

Hůlku jsem mu sebral už dávno, takže mu vcelku nic nehrozilo.

 

„Co tu dělá?“ vypadlo konečně z Luciuse, který pohledem stále hypnotizoval vlkodlaka na stolku.

 

„Myslím, že se snaží chytit to světlo.“

 

Malfoy jen párkrát naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, než dokázal odpovědět. „Víš, že se můžeš se svými milenci prostě normálně rozejít? Nemusíš jím vymývat mozky, Severusi.“

 

„Co si o mě myslíš? Vůbec nic jsem mu neudělal.“

 

„Takže jsem nepřerušil nic... ehm... důležitého?“

 

„A co jako?“

 

„No, je polonahý v tvém obýváku a očividně úplně mimo sebe.“ Když na mě mluvil, nedokázal spustit ohromený pohled z Remuse.

 

„I když mi to nebudeš věřit, nepotřebuji někoho omámit, aby se se mnou vyspal.“

 

„Cos mu vůbec dal?“

 

„Rok prošlé Veritasérum.“

 

„Vždyť by ho to mělo zabít.“

 

„Ne vlkodlaka.“

 

Lucius se zašklebil. „Hm? Tak to vypadá, že jsem tě přece jen pár užitečných triků naučil. Máš toho víc?“

 

„Pár dalších starých lektvarů by se tu našlo, ale zatím jsme vyzkoušeli jenom Veritasérum. Vypadá, že má docela silné účinky.“

 

„Myslím, že začíná párty.“

 

„Ne, Malfoyi, myslím, že ne. Jeden zdrogovaný vlkodlak mi tu stačí, díky.“

 

„Hej, proč? Vždyť ses to naučil ode mě.“

 

„Jo, když jsi mě skoro přiotrávil. Ne, díky. Navíc – kdes byl? Jasně jsem řekl, že se to tu hemží lidmi z ministerstva. Jsi sebevrah nebo co?“

 

Než stihl zareagovat, Lupin si ho konečně všiml, otočil se na stolku dokola za jeho hlasem a samozřejmě se zamotal do vlastních nohou. S připitomělým zachichotáním se skácel ze stolku. Místo na zemi ale skončil v Luciusově náručí. „Hihi, vlk mě chytil,“ zamumlal a ovinul mu paže kolem krku. „Krásný vlk. Bílý vlk.“ Zorničky velikosti tenisáků nenechávali nikoho na pochybách, že neví, co říká.

 

Lucius se šklebil jako halloweenská dýně a zvědavě čekal, co to nadělení v jeho náručí udělá dál. Kupodivu se tam Lupinovi evidentně líbilo, začal čechrat Malfoyovy dlouhé vlasy a navíjet si je na prsty. „Krásný,“ broukal si. „Krásný vlk. Hihi.“ Zčistajasna se k Luciusovi naklonil a dlouze ho políbil. Ten si s tím rozhodně starosti nedělal a automaticky začal couvat k pohovce.

 

„Héj, Malfoyi, ani na to nemysli. Vždyť je úplně mimo.“

 

„Myslíš, že mě to zastaví?“ zasmál se Lucius a položil Remuse na gauč.

 

Ten se na něm rozkošnicky roztáhl a zatahal za čarodějův hábit. „Horko. Vlkovi horko.“

 

„Vždyť tě ani nepoznává,“ odstrčil jsem od něj blonďáka. Jediný pohled do šedých očí mě naštěstí přesvědčil, že to Lucius nemyslel vážně, jen se královsky bavil. Jak příjemné zjistit, že váš dávný přítel má také nějaké morální zábrany.

 

„Serev...us,“ zamumlal a chytil mě za vlasy. Dosti nešetrně, abych tak řekl.

 

„Jo, Remusi, jsem to já. Co takhle si už odpočinout?“ Sotva jsem to dořekl, víčka mu sama začala padat únavou.

 

„Líto, Serv...“

 

„Co je ti líto?“

 

„Je mi to líto.“ Ach jo, kdybych tak věděl, za co přesně se omlouvá. Nechápu, jak ten chlap dokáže vydržet sám se sebou a svými pocity provinilosti.

 

„To je v pořádku, Remusi, trochu si odpočiň.“

 

„Vlk,“ otočil se zase na rozesmátého Malfoye.

 

„Jo, vlk tady zůstane, neboj.“

 

„Mhm. Taky vlk.“

 

„Jo.“

 

Lupin zavřel oči, tak jsem rychle zašel do ložnice, abych mu přinesl deku. Než jsem se stihl vrátit, uslyšel jsem tlumené bouchnutí. Našel jsem Lupina rozplácnutého na břiše před gaučem a Malfoye svíjejícího se smíchy. „To jsi ho nemohl chytit?“

 

Lucius se popravdě smál tak moc, že se nedokázal ani nadechnout, natož mi odpovědět. Přehodil jsem přes Remuse deku a zkontroloval krb. Kouzlo, které mu zabraňovalo se spálit, bylo ještě aktivní, takže si nic neudělá.

 

Když jsem ho pořádně přikryl, ještě napůl při vědomí fňuknul a stočil se do klubíčka na zemi. Pak už naštěstí konečně usnul. „Tak, Luciusi,“ zvedl jsem pohled ke smějícímu se příteli. „Dneska můžeš spát v ložnici.“

 

„Zbláznil ses? Chci vidět, až se probudí.“

 

„Ani náhodou, nesmí vědět, že jsi tu.“

 

„Ale no tak... tak proč jsi ho sem vůbec bral?“

 

„Vypadal, že by dneska neměl být sám.“

 

„A přišel za Zmijozelem, se kterým se nesnáší už od školy? Nemá nějaké psychické problémy? Kromě toho, že je Nebelvír, samozřejmě.“

 

„Nesnáším Blacka, ne Lupina.“

 

„Nějak nám měkneš, Severusi.“

 

„Fajn, chceš to slyšet, co? Záleží mi na něm.“

 

Malfoy se zašklebil. „Vždycky jsem si myslel, že máš vztah k ostatním lidem a jejich citům jako skunk k voňavce. Vypadá to, že jsem se zmýlil.“

 

„To jsi musel vybrat zrovna tohle zvíře?“

 

„Jo.“

 

Nakonec jsem si jen rezignovaně povzdechl. „Jestli tu chceš zůstat, tak se proměň. Nemám na tvoje kecy náladu.“

 

Po chvilce protestování už přede mnou stál mohutný bílý vlk, který se natáhl před krbem, takže se u něj mohl Remus pohodlně stulit. Vypadali skoro idylicky.

 

***

 

Někdy nad ránem se Lupin potupně odplazil do koupelny. Velkého vlka spícího vedle něj naprosto ignoroval, jak mu bylo špatně. Šel jsem za ním, abych mu rozsvítil, a našel jsem ho obtočeného kolem záchodové mísy.

 

„Tak teď jsi chlap, Lupine. Tvoje první kocovina v životě.“

 

Místo odpovědi mu jen klesla hlava zpět na prkýnko.

 

***

 

Když jsem ho šel za hodinu zkontrolovat, vzal jsem s sebou pár lektvarů, o kterých jsem si myslel, že by mu mohly pomoci. Většina toho dryáku stejně musela už být venku, tak bude snad bezpečné je použít.

 

Už vypadal mnohem lépe, míň zeleně a víc při smyslech. Dřepěl na zemi vedle záchodu, opíral se o stěnu a vypadal, že spí. Na tvářích měl jasně patrné stopy zaschlých slz. Zajímalo by mě, jestli mu pláč ulevil. Sám už si jen těžko vzpomínám, kdy jsem plakal naposledy, i když myslím, že mi to tenkrát moc nepomohlo.

 

„Lupine? Jsi vzhůru?“

 

„Nevím, co to bylo, ale mám pocit, jakoby mi někdo zauzloval střeva a vyrval žaludek z těla.“

 

„Prošlý lektvar.“

 

„A takhle se baví Zmijozelové?“

 

„No, vlastně to byl jenom jeden experiment na Luciusovy narozeniny. Když se po mě začala plazit Bellatrix, dost rychle jsem odtamtud zmizel.“

 

„Pevně doufám, že sis byl jistý, že mi to nic neudělá.“

 

„Něco ti to udělalo. Samozřejmě předtím než jsi tu ze sebe vyblil duši.“

 

„Merline... co jsem dělal?“

 

„Tak to se nikdy nedozvíš,“ odmítl jsem odpovědět. Líbání s Luciusem bych mu vysvětloval těžko. „Vypij tyhle lektvary, měly by pomoct.“

 

„Vyzkouším cokoli. To je taková každá kocovina?“

 

„Jak kdy. Hádám, že ta kvůli lásce je vždycky ta nejhorší.“

 

„Láska, pche. Víš, asi jsem udělal chybu.“

 

„Hm?“

 

„S hlavou v míse člověka napadne spousta věcí, Severusi. A mě se vybavila doba, kdy se Sirius dostal do Azkabanu. Nechci ho ztratit znovu jenom kvůli tomu, že jsem se ani nepokusil to mezi námi urovnat. Neměl bych ho nutit do něčeho víc než jenom přátelství.“

 

„Jak myslíš. Zabírají ty lektvary?“

 

„Trochu. Víš, nikdy dřív jsem si nepřiznal, že ho... no... vždyť víš. Až když to sám řekl. A nikdy by mě nenapadlo, že to může tolik bolet, když to hned vzápětí popře.“

 

„Láska vždycky nakonec bolí, Remusi. Jeden z důvodů, proč jsem se do tebe nezamiloval. Jednou v životě to stačí. Člověk se musí umět poučit ze svých chyb.“

 

„Podle tebe milovat je chyba? O čem by pak byl život?“

 

„Myslím, že i bez lásky jsem toho v životě dokázal dost,“ utnul jsem ho už trochu naštvaně.

 

„A byl jsi někdy šťastný?“

 

„Byl jsem spokojený. A to mi stačilo.“

 

„Vážně?“

 

„Po všem tom svrabu, který jsem si prožil, jsem se naučil být skromný, Lupine. Myslel bych, že zrovna ty to dokážeš pochopit nejlépe.“

 

Nato jsem za sebou zabouchl a odešel vzbudit Malfoye. Dopoledne by se tu měl ukázat Potter kvůli nitrozpytu, do té doby bych se měl obou vlkodlaků co nejnenápadněji zbavit.

 

Kdo si vůbec Lupin myslí, že je? Dřepí nad mým záchodem v koupelně, kde se ještě pořád vznáší nakyslý pach jeho zvratků, a poučuje mě o životě? A o lásce? Typický Nebelvír, dejte mu jeden příběh, který neskončí „a žili šťastně až do smrti“ a hned začne filozofovat o smyslu života. Někdo by mu měl vysvětlit, že život není pohádka.

 

***