Hlavní postava: není

Shrnutí: Luciusův soud

Před Starostolcem

Severus dorazil na ministerstvo spolu s Harrym a oba mlčky zamířili k soudní síni. Snape už na začátku tvrdil, že tenhle proces bude jeden z těch nejkratších. A to se Nebelvíři skutečně snažili přiznat Malfoyovi aspoň ty zbytky zásluh, aby nemusel do Azkabanu. Severus věděl, že tentokrát to nepomůže.

Těsně před sálem prošli kolem místnosti, ze které se ozýval křik. Severus si překvapeně uvědomil, že je to Longbottomův hlas. Musel uznat, že od závěrečné bitvy tomuhle lektvarovému antitalentu narostl hřebínek. Podle hlasu, který odpovídal, právě řval na Moodyho. Něco, do čeho by se ani Severus nehnal bez pořádného důvodu. Nevillovi na blonďatém aristokratovi od určité doby záleželo mnohem víc, než by kdokoli čekal.

V soudní síni Harry beze slova zamířil mezi své přátele, kteří okamžitě upoutali jeho pozornost díky množství zrzavé barvy nakumulované v jednom rohu. Snape se oproti tomu usadil vedle Minervy McGonagallové a lehkým pokývnutím ji pozdravil. Neville vklouzl na sedačku vedle své babičky o pár minut později, v obličeji byl mírně zarudlý a tvářil se jako na pohřbu. Což musel Severus uznat, nebylo tak docela mimo.

Když stráže zavřely dveře a uvedly dovnitř Luciuse Malfoye, sál jako na povel ztichl. Všechny pohledy visely na plavovlasé postavě pod nimi, která se držela zpříma jako kdykoli jindy. Jen Luciusovy těkající oči dávaly tušit, jak na tom zrovna je. Už u posledního jednání si Severus všiml, že skoro nevnímá, co se kolem něj děje. Nebylo divu, sám Lucius už zmanipuloval určitě dost soudních řízení, aby sám poznal, kdy se sám stal součástí takové frašky.

Nakonec dorazila porota a Starostolec zasedl. Těsně předtím se šedé oči zvedly k přihlížejícím, kterým věnovaly dlouhý posměšný pohled. Lucius lehce pokývl Snapeovi a naposledy pohlédl na Harryho, pak už jen sklonil hlavu a čekal na rozsudek. A všichni věděli, jak bude znít.

***

Dveře za soudcem se pozvolna otevřely a objevil se temný přízrak mozkomora. Mezi členy Starostolce, chráněnými neurčitým kouzlem Patronus, proplul až na nejnižší úroveň, kde uprostřed vyčkal, než mu dají příkaz odvléci Luciuse do Azkabanu.

Mozkomorův polibek. Harry tajil dech, bože, teď to vypadalo tak šíleně reálně. Ve vší hrůznosti, jakou něco takového mohlo dotyčnému přinést. Tady se Harryho představivost dostávala do úzkých. Je to smrt nebo ještě ne? Zbaví ho všech myšlenek a citů... je to nakonec úleva nebo šílenství? Co to vůbec znamená? Něco takového by se nemělo dít. Ne teď, ne když se Malfoy konečně rozhodl přidat na tu správnou stranu.

Vrhl zoufalý pohled na blonďáka pyšně stojícího na místě vyhrazeném pro obžalované. Bez zachvění zíral na tvora před sebou. Všichni přihlížející mohli vidět nezdolného malfoyovského ducha, který čelil blížící se zkáze se svou typickou pýchou a opovržením. Síla jeho postoje, chlad, všechno tomu nasvědčovalo.

Jenže Harry věděl. Všiml si toho nepatrného pohybu, když se Lucius přikrčil a nahrbil záda. Když poklesl v kolenou připravený k útěku. Teď před nimi stál vlk. Viděl ho tam naprosto jasně. Všechny racionální myšlenky a chladná logika, se kterou by tomuto rozhodnutí čelil Lucius dříve, byly pryč. Vlka pod nimi zachvátila panika a byl připravený bojovat. I přes všechna bezpečnostní opatření by mohl zuřivý vlkodlak někomu skutečně vážně ublížit.

Letmé mrknutí na Lupina mu odhalilo podobný obrázek jako pohled dolů na blonďáka. Napjatý postoj, vytřeštěné oči, rozšířené nozdry, Remus cítil napětí, které vyzařovalo z muže dole. Věděl, co se chystá. Snape se oproti tomu tvářil stále stejně chladně, jen... jeho oči mluvily o něčem jiném. Harry si nebyl přesně jistý, kdy se naučil rozpoznat, co se za těmi černými propastmi děje, ale ano dokázal to. Možná za to mohla léčba nitrozpytem, možná ne. Teď to koneckonců bylo jedno. Důležitý byl jen Lucius, kterého každou chvíli odvedou do zapomnění a on se za něj cítil zodpovědný. Nějakým podivným způsobem věděl, že by to neměl dopustit. Sakra, nebylo to přece fér!

Tíha okamžiku visela v místnosti jako dusivá opona ticha, až nahoru k jejich sedadlům slyšel namáhavé oddychování Luciuse Malfoye, který sledoval blížící se zrůdu před sebou. Ještě trochu důrazněji rozkročil nohy, aby získal oporu. Ještě jeden krok. Od úst mu stoupala sražená pára, už ucítil ten chlad, který mozkomory obklopuje. Každou chvíli se vyřítí z místnosti a při svém útěku pobije všechny, kdo mu zastoupí cestu.

Pak se Lucius začal třást... z nějakého důvodu to vypadalo, že nechce, aby to tak skončilo. Věděl, že nemá šanci uniknout, tak nechtěl dál zabíjet. Nebo si to aspoň Harry přál. Chtěl vidět něco, co tam ještě stálo za záchranu. Muselo.

Pohlédl na Nevilla o tři řady níž. Mladík sedící vedle své babičky se ani nehnul. On to věděl taky, určitě tam je ještě něco, co si zaslouží zachránit. Musí to udělat. Pak mozkomor postoupil o poslední krok kupředu, než se mohl dotknout bledé Malfoyovy ruky. Lucius instinktivně o krok ucouvl a v ten moment Harry vší silou zařval: „DOST!“

Dokonce i mozkomor uposlechl hlas Chlapce, který zůstal naživu. Všechny tváře v sále se otočily k němu. Harry na okamžik ztuhl, pak se s rozhodným gestem postavil a do vzrůstajícího hučení udivených hlasů pronesl: „Námitka vůči rozhodnutí. Odvolávám se na třináctý dodatek Zákona o Manželství.“

Ani si nebyl jistý, kdy mu tam ta informace uvízla, jen v duchu děkoval Hermioně za její otravný zvyk poučovat ho i o věcech, na které se jí neptal. Když začali procházet právnické knihy, očividně si našla nový koníček a o svém postupu v jeho prozkoumávání ho musela pravidelně informovat. Matně si vzpomínal, že právě Zákon o Rodině a Manželství ho jako jeden z mála zaujal. Nikdy se totiž ani stínem myšlenky nezajímal o to, jestli a jak by se mohlo pojetí rodiny lišit v mudlovském a kouzelnickém světě.

„Pane Pottere,“ ozval se monotónní hlas předsedajícího starého kouzelníka, jehož jméno už zase zapomněl, „tento dodatek již není roky používán.“

„To ovšem neznamená, že neplatí, pane,“ odpověděl sebejistě. Mozkomor dole zase o krok ustoupil od Malfoye. Pravděpodobně si v dnešní situaci nemohl dovolit jediné klopýtnutí. Už tak bylo znovupřijetí mozkomorů dost kontroverzní téma v kouzelnické společnosti.

„Měl jste s touto skutečností obeznámit soud ještě před vynesením rozsudku.“

„Ve skutečnosti, pane, na tom vůbec nezáleží. Je moje výsadní právo chránit svého snoubence, kdykoli uznám za vhodné. Doteď jsem si myslel, že rozhodnete v jeho prospěch s přihlédnutím k nedávné změně jeho chování, ale mýlil jsem se.“

„Nemůžeme ovšem předpokládat, že svazek je platný. Nemáte ani prstýnky. Ve skutečnosti nemáte žádný důkaz svých zásnub s Luciusem Malfoyem, pane Pottere.“

Tato absurdní věta kupodivu konečně donutila šeptající hlasy kolem zmlknout. Okrajově si uvědomoval zuřícího Siriuse, nevěřícího Snapea, naprosto šokovaného Rona a také si všiml dvou pohledů plných očekávání.

„Mám svědky, pane. Byl jsem obeznámen, že pro uzavření kouzelnického svazku to stačí.“

„Jistě a kdo jsou vaši svědci, pane Pottere?“

„Hermiona Grangerová a Neville Longbottom.“

Ron dost hlasitě zaúpěl a v soudní síni se opět strhla vřava plná překřikování. Mírně znepokojeně si uvědomoval, že Lucius si toho skoro ani nevšiml. Jeho oči stále hypnotizovaly černě oděnou postavu před sebou.

***

Harry ostražitě pozoroval Luciusův ztuhlý výraz a skelné oči, když ho konečně odváděl z vazby. Jemnými doteky a tichými slovy ho naváděl chodbou kupředu, dokud se nedostali ke krbům, které mohli použít k odchodu. Byl si až bolestivě vědom všech novinářů kolem, dokonce i bystrozoři ho častovali znechucenými pohledy. To že si začal s Luciusem, mu nejspíš v jejich očích ubralo svatozář. A nikdo přece nemá právo jim brát jejich oblíbeného hrdinu. Ani on sám, samozřejmě. Už měl plné zuby lidí, kteří mu říkají, co by měl dělat se svým životem. Ať si najdou jinou modlu, ksakru!

Uchopil Luciuse za ruku, vhodil letax do krbu a společně se přenesli na Grimmauldovo náměstí.

Sirius musel celou dobu čekat na jeho návrat. Samozřejmě, to nebyl důvod Harryho překvapení. To spíš, jak po něm jeho rozzuřený kmotr okamžitě hmátl. „Co si myslíš, že děláš?“ vrčel. „Tu svoloč sem tahat nebudeš.“

Při těch slovech se pokusil chytit Malfoye pod krkem. Harry věděl, že to není dobrý nápad. Sirius to možná ve skrytu duše tušil taky, ale to mu nezabránilo na Luciuse vystartovat jako vzteklý pes.

Blonďák se stáhl ke zdi a vycenil zuby, pak zaútočil. Holýma rukama jako zvíře. V tu samou chvíli se zpoza rohu vynořil Remus, chytil Siriuse kolem pasu a vší silou ho stáhl nazpět. Harry se mezitím postavil jako hradba mezi svého snoubence a svého kmotra.

„Teď ne, Siriusi,“ rozčiloval se Remus. „Říkal jsem, ať jim dáš čas.“

Harryho kmotr ale neodpovídal, znal Remuse a jeho nálady dostatečně dobře, aby dokázal poznat nekontrolovaného vlkodlaka. A Lucius Malfoy téměř slintal, aby se na něj mohl vrhnout.

„Harry, běž od něj,“ křičel Sirius.

Mladík ho ale neposlouchal, otočil se k Luciusovi a k překvapení obou zbývajících mužů ho několika tichými slovy zase uklidnil, pak ho vzal za ruku a pomaličku ho táhl ke schodům. Sirius jen na tu podívanou třeštil oči a mlčky je nechal projít kolem. Pak se otočil na Remuse: „Dlužíš mi vysvětlení!“

***

Stačil okamžik, aby Severus věděl, že přichází v té nejzajímavější části večera. Black s Lupinem stáli uprostřed obývacího pokoje, oba mírně naklonění kupředu, jak na sebe navzájem ječeli a snažili se tvářit, že jde o normální rozhovor.

„Co má Harry s Malfoyem?“

„Právě teď? Je to jeho snoubenec.“

„Proč?“

Lupin jen pokrčil rameny. „Jak to mám vědět?“

„Spí spolu?“

„Opakuju – právě teď? Nemám nejmenší ponětí!“

„Tak začichej. Určitě bys ho z Harryho cítil.“

„Lucius byl ve vazbě víc než týden. Samozřejmě, že ho z něj neucítím! Teď by se ti jeden vlkodlak hodil, co?“

„To určitě. Mám pod střechou rovnou dva.“

„Je to i Harryho domov, je ti to jasný?“

„Jasně. Má na to papíry, co?“

Remus se zatvářil znechuceně a o krok ucouvl. Black si toho pravděpodobně nevšiml, protože jeho pozornost okamžitě upoutalo zakašlání od krbu. „Co tu děláš, Srabusi?“

„Jdu za Potterem.“

„To teda nejdeš!“

„To není tvoje věc!“

Ve chvíli, kdy už oba sahali po hůlkách – a Remus s mírným zpožděním taky, když mu došlo, na co se chystají – objevil se na schodech Harry. „Co se děje?“ hlesl unaveně. Všichni tři se k němu naráz otočili.

***

Harry dovedl Luciuse do svého pokoje a nechal ho sedět na posteli. Muž se na něho podíval, ale měl pocit, že o něm skoro neví. Bude se na to muset zeptat Remuse, byl si jistý, že je to nějaká vlkodlačí reakce, protože Malfoy by už měl přece dávno vyvádět, ne?

S trochu provinilým pocitem ho tam nechal a vrátil se do obývacího pokoje. K jeho překvapení na něj Sirius nečekal s úmyslem mu vynadat jako malému spratkovi, ale místo toho na sebe se Snapeem mířili hůlkami.

„Co se děje?“

„Bereš mi ta slova přímo z úst!“ zavrčel Sirius a očividně si dával záležet na tom kyselém tónu. „Co máš s Malfoyem? A jak to že tě takhle poslouchá?“

Snape překvapeně nakrčil obočí. To by mohlo být ještě zajímavé.

Harry klidně došel ke gauči a svalil se do něj. Při tom pokývl Snapeovi na pozdrav. Ten se rozhodl tu drzost ignorovat jen díky ještě vzteklejšímu výrazu, který po tom Black nasadil.

„Dobře, Siriusi, něco jsme spolu měli. Krátce. Byl to spíš sex než co jiného a je to pryč. Jenže teď mi prostě není lhostejný. Nemohl jsem ho nechat odvést do Azkabanu. Prostě ne. A pokud to nedokážeš pochopit... no s tím já nic neudělám.“

Ke Snapeově škodolibé radosti po tomhle prohlášení Black klesl omráčeně do křesla a nezmohl se na kloudnou odpověď. „Jak jsi mohl, Harry?“

Potter jen zavrtěl hlavou a otočil se k Lupinovi. „Chová se divně, Remusi. Nechápu to.“

„Poslouchá tě.“

„Hm. Je tak nějak mimo.“

„Harry, to je reakce na to, co se v poslední době stalo. Je to nově proměněný vlkodlak, má problémy udržet svoji vlčí část na uzdě a stává se mu, že prostě občas převezme nadvládu. Když má vztek, nebo je vyděšený... Většinou to spouštějí velmi silné emoce.“

„A proč na mě takhle reaguje?“

„No víš...“ Remus trochu zčervenal, „jeho vlčí část tě už nejspíš považuje... ehm... za jeho partnera.“

„Cože?“ ozvalo se ze tří hrdel.

Remus jen pokrčil rameny.

„Cože jsem?“ vyjekl znova Harry.

„Co se tváříte tak vyděšeně, Pottere. Koneckonců jste u soudu lhal o tom, že je to váš snoubenec,“ přisadil si Severus.

„Ale já si ho nechci vzít.“

„Tak to na to jdete rozhodně chytře.“

„Teď ne, Severusi,“ ohradil se Lupin tak samozřejmým tónem, že se proti tomu Snape ani nevzpíral. „Harry, to neznamená, že na tobě bude viset do konce života. Jen ti právě teď důvěřuje a tak... no... se mu líbíš. To už určitě víš, tak se netvař tak zaraženě. Ale není v tom jen sexuální přitažlivost. Byl jsi s ním během úplňku?“

„Ne.“

„Zvláštní. Tam to většinou vzniká.“

Ve chvíli, kdy se Sirius nadechoval, aby promluvil, ho Lupin zpražil pohledem.

„Během přeměny je vlkodlak nejzranitelnější, takže pokud má nějakou důvěryhodnou osobu, která s ním ten čas tráví, je to pro něj... no důležité, víš.“

„Takže co to pro mě znamená?“ zeptal se Harry. „Co bude dál?“

„No, asi bude trochu náladovější, žárlivý, ale myslím, že tě bude pořád respektovat. Pokud se budeš držet zpátky, nejspíš se z toho nestane skutečný svazek, jak ho vnímají vlci.“

„Hůů, počkej,“ zarazil ho Sirius. „O čem to mluvíš? Vždyť se budou muset vzít.“

„No vlastně nebudou muset. Aspoň zatím.“

„Tak o co jde v tom zákoně, o kterém Harry mluvil u soudu?“

„Když se spojí dva kouzelníci, z nichž jeden používal temnou magii, může dojít k jeho nápravě pomocí splynutí magie. Je to speciální druh sňatku, po kterém budou provinění „zlého“ kouzelníka společností prominuta. Je to vážně stará záležitost, skoro bych si ani nevzpomněl, že něco takového existuje. Dneska už se to nepoužívá.“

„Ale zatím stačí ty zásnuby?“ zeptal se Harry.

„Zatím ano. Ale uvidíme, jak zareaguje veřejnost, Harry. Ještě budou problémy. Dřív nebo později to buď uděláš, nebo Lucius půjde do Azkabanu.“

Harry jen přikývl a zahleděl se do plamenů v krbu. Snape si odkašlal a zamířil ke schodům. „Hej, Srabusi, kam si myslíš, že jdeš?“ houkl Sirius.

„Za ním, samozřejmě. Předpokládám, že bude v ložnici pana Pottera.“ Při těch slovech na Harryho tázavě pohlédl.

Ten v odpověď přikývl. „Děkuji.“

„Hm.“

***

Severus našel svého přítele sedět na Potterově posteli, s ústy mírně pootevřenými lapal po dechu a lehce se chvěl. „Luciusi?“ zkusil to, ale blonďák ani v nejmenším nereagoval. Posadil se tedy vedle něho a luskl mu před obličejem. Malfoy sebou cukl a otočil se k němu. „Luciusi, bude to v pořádku, uklidni se.“ A hlavně neudělej žádnou vlkodlačí blbost, prosím tě.

„Co se stalo?“ zachraptěl blonďák.

„Nepamatuješ si?“

Zavrtění hlavou.

„A co si pamatuješ naposledy?“

„Mozkomor. Black se mě snaží zabít. Harry. Víc nevím.“

Snape si odkašlal. „Jsi na Grimmauldovo náměstí, ve starém blackovském sídle. Pan Potter se rozhodl tě dost z vězení.“

„Jak?“

„To ti vysvětlím zítra. Teď by ses měl vyspat. Přinesl jsem ti lektvar na spaní,“ řekl a vrazil mu do rozechvělé ruky malý flakónek. „Měl bys to vypít.“

„Za chvíli.“

„Dobře. Počkám tu.“

„Ne. Jdi. Prosím.“

„Jak myslíš.“

Severus mu věnoval znepokojený pohled, ale pak opustil místnost podle jeho žádosti. Malfoy rozhodně vypadal špatně. Hůř než u soudu. Nejspíš za to mohl fakt, že se začínal probírat z toho vlkodlačího transu, nebo o čem to Lupin mluvil.

Jakmile dveře za druhým Zmijozelem zaklaply, Lucius se hluboce předklonil a začal dávit. Už nedokázal ovládat třes, který se ho zmocnil. Trochu mu to připomnělo den před úplňkem, kdy mu bylo tak mizerně, že do sebe nedostal ani krajíc chleba. Když stahy žaludku konečně přestaly, odplivl poslední sliny na to nic, které z něj vyšlo, a spěšně vypil lektvar. Spánek přišel k jeho unavené mysli téměř okamžitě. Bezvládně se sesul na postel.

***

Harry našel Malfoye nataženého na posteli, stále ještě oblečeného i s nazutými botami. Povzdechl si a začal je z něj stahovat. Moc mu to nešlo. Navíc si všiml, že Lucius smrdí špínou a potem - nejspíš z vězení - a taky zvratky. Teprve potom si všiml mokré skvrny na koberci páchnoucí žaludečními šťávami, ve které ležela lahvička od lektvaru. V tu chvíli byl Snapeovi vděčný, že se o to postaral, protože se zrovna necítil na to, aby dokázal Malfoyovi vysvětlit, co to vlastně u soudu udělal.

Když se mu konečně povedlo vysvléknout nevědomého Luciuse jen do košile a přikrýt ho peřinou, vyčistil kouzlem podlahu a unaveně se svezl na Ronovu postel v druhém rohu. Zítra budou mít náročné ráno.

***

Harry s Luciusem v závěsu následoval záda profesorky McGonagallové a snažil se nevnímat všechny ty upřené pohledy, kterých se mu od ostatních dostávalo. Věděl, že tam bude rozčarování, znechucení, zvědavost nebo vztek. Koneckonců dostal známého Smrtijeda z vězení. Ne že by to bylo poprvé, co ho celá škola bude nenávidět, samozřejmě. Lucius následoval jeho příkladu a příliš se po bradavických chodbách nerozhlížel.

Konečně se McGonagallová zastavila a pokynula mu směrem k obrazu mladé dívky hladící po hlavě jelena. „Heslo je Zásnuby. Samozřejmě ho doporučuji v nejbližší době změnit, pane Pottere. Doufám, že se vám vaše nové komnaty budou líbit.“ Po těch slovech se přísně vyhlížející žena otočila na patě a vykročila pryč.

„Paní ředitelko!“ zarazil ji.

„Ano?“ ohlédla se. Harry by v tu chvíli jásal radostí z toho, že v jejích očích nevidí ani náznak odsouzení, které tam čekal.

„Děkuji vám.“

„Nemáte zač. Pokud je to vaše přání... kouzelnická společnost vám velmi dluží, pane Pottere.“

„Myslím, že na to už zapomněli.“

Jen přikývla. „Nejspíš ano.“

Než stihla skutečně odejít, promluvil Lucius: „Děkuji vám.“ Při těch slovech se jí ale do očí nepodíval.

„Budu na vás dávat pozor, Malfoyi. Pamatujte na to.“

Harry se ušklíbl a otevřel vchod za obrazem. K jeho překvapení nevešli do nějaké malé ložnice pro dva, ale do prostorného obývacího pokoje, kde už na něj čekal nepříliš početný zástup jeho přátel. Hermiona se mu okamžitě vrhla kolem krku. „Harry, jsem tak ráda, že jsi zase tady.“

„Díky a co ty tu děláš? Neříkej, že jsi neudělala OVCE?“

„Ale prosím tě...“ pleskla ho hravě po rameni. Pak si ale uvědomila, že je to vlastně Harryho první den ve škole, protože v poslední době měl spoustu jiných starostí. „Já tady učím.“

„Cože? Jako učíš učíš?“

„Učím učím.“

„Páni.“

„McGonagallová už nestíhá učit Přeměňování na plný úvazek, takže mám přednášky a všechny hodiny prváků a druháků. Je to moc zajímavé.“

Harry se usmál a objal se s Nevillem, Ginny a s Lenkou. I několik bývalých členů Brumbálovy armády ho poplácalo po rameni. Nakonec došel k Ronovi. Zrzek se tvářil jako sama bouře, ale nakonec mu dovolil jedno objetí. Harry měl pocit, že ho k tomu Hermiona nejspíš přinutila ještě před jejich příchodem.

Po bouřlivém přivítání si zase vzpomněl na Luciuse. Ostatní po něm vrhali sice nepřátelské pohledy, ale naštěstí nevypadali tak vražedně jako ostatní, koho dneska minuli. Ohlédl se po něm a Lucius mu pohled trochu nervózně oplácel. Vážně v tu chvíli vypadal jako vlk zahnaný do kouta.

„Půjdu se projít,“ vyhrkl nakonec Malfoy a proklouzl na chodbu.

„Ty ho necháš, Harry?“ ozval se okamžitě Ron.

„Jistě. Pokud se pokusí utéct, půjde okamžitě do Azkabanu. Nemá důvod to dělat.“

„Ale je to Malfoy. Nemůžeš mu věřit.“

„Zatím ho nech, Rone, prosím.“

Hermiona musela Rona chytit za ruku, aby ho zarazila před další uštěpačnou poznámkou. Zrzek se nakonec vzpamatoval a usmál se: „Jsem rád, že jsi zpátky, brácho.“

Harry se zasmál. „To já taky.“

Na chodbě už Lucius zhluboka zavětřil a vydal se ke sklepení. Snad se mu povede Snapea zastihnout bez toho, aby na někoho narazil. Cítil, že právě teď ze všeho nejvíc potřebuje pořádný hlt skotské. Škoda že to nebude fungovat.

***

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

***