Hlavní postava: Severus

Shrnutí: Kde jinde by mohl Harry hledat pomoc a naprostou diskrétnost než u bývalého špiona, svého nenáviděného profesora a muže, který tolik let chránil jeho život?

Varování: Neobsahuje žádného živého vlkodlaka! (Páni, na mě docela výkon.)

Prosba o pomoc

Po boji na ministerstvu jsem prospal i většinu následujícího dne. Hned po probuzení mě uvítal vesele bublající malý kotlík stojící v rohu, kde se pozvolna rozpouštěly první přísady nutné k výrobě Vlkodlačího lektvaru. Po chvilce váhání jsem se rozhodl stáhnout plamen, přilít žabí žluč a lektvar prostě dodělat.

Proč ne? Vzhledem k poslednímu vývoji událostí si můžu být jistý, že Lupin nebyl jediným vlkodlakem pod sluncem, který by ho potřeboval a zároveň bojoval na naší straně. Myšlenky mi nejdříve zaběhly k pokousanému muži na ministerstvu, pak se zastavily u Malfoye a nakonec se ospale rozplynuly. Nechtělo se mi nad tím přemýšlet.

Když jsem se odpoledne osprchoval, snědl jsem cosi, co mi podstrčila Molly, a zamířil jsem ke krbu, abych se letaxem přenesl do Bradavic. V domě panovala pochmurná atmosféra. Na vlkodlaka, nesnesitelného chytráka a věčně se přiblble usmívajícího chlapa byl Lupin dost oblíbený a nikomu teď nebylo dvakrát do řeči.

Jako první jsem v Bradavicích navštívil knihovnu, abych vrátil tu hloupou knihu o mýtech, kterou si Lupin před časem vypůjčil. Pak jsem zamířil do Al... do Minerviny kanceláře, kde mi jeden z obrazů ochotně sdělil, že dohlíží na opravy Astronomické věže. Závěrečná rekonstrukce školy probíhala podle plánu, takže se sem prvního září může zase klidně přihrnout ta tlupa malých tyranů, která to tu po většinu roku ovládá. A to i přes veškerou snahu učitelského sboru tvářit se, že to oni mají navrch.

Ušklíbl jsem se a pomalým krokem jsem se vydal k věži. Procházka po důvěrně známých chodbách mi ale neudělala tak dobře, jak bych čekal. Cítil jsem se podivně otupěle. Bradavice už nejsou jen místem, kde bezstarostně vyrůstají generace kouzelníků. Kdepak, teď je to místo, kde se bojovalo. Kde se umíralo.

A možná právě proto jsem se rozhodl, že sem patřím.

Zpráva, že přijmu nabízené místo učitele Obrany proti černé magii, Minervu potěšila, ale očividně nijak nepřekvapila. Nejspíš už se začala vžívat do těch Brumbálových nešvarů, kdy předem předvídal každý krok svých nejbližších spolupracovníků, aby je tak mohl využít ve své šachové partii s Temným pánem.

Ještě štěstí, že McGonagallová nic takového řešit nemusí. Kdoví jak by to dopadlo? Roky byla Brumbálova věrná pravá ruka a nejspíš od něj i leccos pochytila. Nepochyboval jsem, že v nastávajícím roce bude vedení školy držet pevně v  rukou.

Automaticky se moje myšlenky stočily k melancholickým vzpomínkám na Albuse. Co to jen s těmi Nebelvíry je, že jednou za čas z jejich řad vzejde tak dokonalý Zmijozel? A Zmijozel, o kterém nevíte, že je ve skrytu duše Zmijozelem, je ten nejhorší. Albus měl odjakživa talent k manipulaci s lidmi, se kterým by se nemohl měřit ani samotný Pán Zla.

Při příležitosti mého přijetí do funkce mě Minerva pozvala na ples ke znovuotevření školy. S díky jsem odmítl a prohodil něco o tom, že budu muset znovu vybavit celou laboratoř ve sklepení a budu mít do začátku roku spoustu práce. Což je vlastně pravda. Jeden z důvodů mého návratu do Bradavic je totiž i to, že se nutně potřebuji něčím zaměstnat. Kašlu na bystrozory, kašlu na Smrtijedy. Je čas najít si své místo v novém světě po pádu Zla a zalézt do sklepení se jeví jako přijatelná a – co si budu nalhávat – i příjemná varianta. Práce učitele lektvarů měla vždycky jen jedno mínus a to, že musím učit ty malé poloopice. Po čase se s tím ale každý dokáže vyrovnat.

Byl jsem si jistý, že Minerva už si moje přijetí před správní radou dokáže obhájit, takže jsem oznámil, že si zajdu prohlédnout sklepení, abych získal představu, co je třeba udělat.

Katastrofa! Stál jsem ve dveřích svých bývalých komnat a s mírně zoufalým pohledem zamířil ke své staré knihovně. V lepším případě knihy chyběly, v tom horším byly na popel. Vždyť takhle hluboko uvnitř hradu k boji nedošlo.

„Který kretén!“ vylétlo ze mě. Do té doby jsem si ani neuvědomil, že se hrad bez ochranných kouzel mohl po boji stát místem rabování, když většina kouzelníků měla starosti s ošetřováním zraněných. Někdy je mi z lidí špatně. Do své soukromé laboratoře jsem už skutečně jen letmo nahlédl. Bylo mi jasné, co tam uvidím.

Zrovna tak mi bylo jasné, co všechno musím sehnat z přísad nebo vybavení, aby to tu zase fungovalo – úplně všechno!

Před návratem na Grimmauldovo náměstí jsem si udělal delší procházku po bradavických pozemcích a zamířil jsem k Brumbálově hrobce. Masivní hladká deska zářila do dálky uprostřed zeleně a vypadala trochu opuštěně. Hloupost. Jako kdyby mohly existovat hroby, které nebudou vypadat opuštěně.

Tiše jsem náhrobek obešel, abych si mohl sednout po straně hrobky, odkud byl výhled na Černé jezero, ale zjistil jsem, že tam nejsem sám. Rozcuchaný mladík se zelenýma očima a těmi směšnými starými brýlemi seděl zády opřený o chladný mramor a nepřítomně civěl na vodní plochu, ve které se odráželo letní slunce. Stačil mi zběžný pohled, abych zjistil, že se Potter v noci moc nevyspal. Kdoví jestli vůbec. Oči měl zarudlé, možná že se přišel na Albusovu hrobku vyplakat z Lupinovy smrti. A nebo to byl můj plán? To těžko, rozhodl jsem nakonec.

Najednou mě přepadl dost pitomý pocit, že tam nemám co dělat a že bych ho rozhodně neměl rušit. Jako kdybych neměl právo tam být. Chvilka zaváhání se mi ale nakonec nevyplatila. Zvedl ke mě uštvaný smaragdový pohled, zatímco se tiše posunul stranou, aby mi udělal místo.

Tohohle budu litovat, prolétlo mi hlavou a posadil jsem se na zem vedle něho.

Neubránil jsem se dalšímu pohledu na Pottera. Něco mi na něm nesedělo. Samozřejmě vedle těch věcí, co mi na něm neseděly normálně! Okolní stromy vrhaly na hrobku stíny a chlapec vypadal prokřehle, i když bylo teplé léto. Jak dlouho tady může sedět? Vypadal docela ztraceně.

Jak jsi to jen dokázal, Albusi, že i po smrti vzbuzuješ u svých věrných takovou štěněčí oddanost? U chlapců i u dospělých mužů.

Po několika minutách mlčení mi začíná docházet, jak je celá situace absurdní, a zatoužím se odtamtud ztratit. Neměl jsi to dělat, Severusi. Za chvilku si Potter pěkně po nebelvírsku teatrálně vzdychne a začne ti vykládat o svém životě a o tom, jak jste vlastně oba stejní.

Bude se chtít družit, nebo co to ti Nebelvíři vlastně dělají.

A ty si budeš strašně přát být někde úplně jinde, měl by ses odsud rychle ztratit. Ten mrtvý muž v rakvi je totiž to jediné, co tě s Harry Potterem spojuje. A půjde-li život, jak má, taky to tak zůstane.

Tak to je kec, Severusi, a ty to víš!

Možná.

Než můj vnitřní dialog skončil, stalo se přesně, co jsem čekal. Chlapec si odkašlal, jako kdyby tam skutečně strávil celý den a teď si nebyl jistý svým hlasem. Ztrápeně na mě pohlédl a promluvil. Ovšem to, co řekl, jsem tedy rozhodně nečekal.

„Skoro jsem vás zabil.“

O čem to zase mele? „Cože?“ zamračil jsme se na něho.

„Na ministerstvu... já...“ V očích se mu zračila provinilost. „Chtěl... teda nechtěl... ale...“

„Tak Pottere!  Dejte stranou své normální vyjadřovací schopnosti a prostě řekněte, o čem to mluvíte?“

„Já...“ Nadechl se, ale vypadal klidněji. Nejspíš ho po těch letech můj sarkasmus uklidňuje. Jako něco známého. „Potřebuji pomoct.“

„Ano, s vašimi komunikačními schopnostmi.“

„Totiž, nemohli bychom to probrat někde jinde?“

Protočil jsem oči v sloup.

„Klidně večer na Grimmauldově náměstí, pokud budete mít čas.“

„Jestli si myslíte, že tam budeme mít klid, tak jste na ministerstvu schytal ránu do hlavy, o které jste nám neřekl, ne?“

„A co Komnata nejvyšší potřeby?“

Zarazil jsem se. Původně jsem neměl ani tu nejmenší chuť se ještě navíc zabývat Potterovými problémy, těch jsem si užil za celý svůj život dost. Ale konečně zjistit, kde se nachází ona pověstná Komnata nejvyšší potřeby? To znělo lákavě.

„Pane, prosím!“ zakňučel. Znělo to uboze, ale taky dost naléhavě. O co mu může jít?

Ještě chvilku jsem ho nechal podusit, ale pak jsem jen sám pro sebe přikývl. „V rámci poznání místa, kde vy a vaše banda vymýšlíte plány, jak porušovat školní řád, myslím, že bych se na ten váš problém mohl podívat.“

„Děkuji, pane,“ hlesl jenom a pak hned vyrazil k hradu. Skoro běžel, ale jakmile jsme se dostali do sedmého patra, zpomalil a jeho nadšení lehce opadlo. Pak se zastavil přímo před kamennou zdí a několikrát se dokolečka otočil. Vypadal skutečně jako cvok.

Než jsem ale stihl utrousit nějakou jedovatou poznámku, přímo před ním se objevily obrovské dveře. Společně jsme vešli dovnitř.

„Tedy, pane Pottere, jestli sem taháte mladší děvčata, musím vás upozornit, že na mě tohle neplatí. Už roky.“

Při pohledu na obrovskou postel s nadýchanou peřinou a závěsy mladý Nebelvír zrudl jako paviání zadek a koktajíc zaklínadlo přeměnil postel a noční stolek na dvě široká pohodlná křesla. „Omlouvám se. Jsem dost unavený a Komnata to nejspíš vycítila.“

Ignoroval jsem omluvu a usadil se v jednom z křesel. Rozpačitě si sedl vedle mě a jeho rudá barva opět plynule přešla do šedozelené. Kdyby ještě o odstín zbledl, mohl by se směle zařadit mezi Malfoye. Pak mi problesklo hlavou, že Potterův problém se nejspíš týká Luciuse, co jiného?

„No tak, co by ode mě hrdina kouzelnického světa mohl potřebovat?“ popíchl jsem ho.

„Já... ehm.“

„No tak Pottere.“ Začínala mi docházet trpělivost a mladý Nebelvír vypadal čím dál tím víc na omdlení. „Když už jste to načal, nepochybuji, že je to důležité, tak se sakra vzmužte a mluvte. Myslel jsem, že odvaha je Nebelvírská vlastnost.“

„Víte, když Voldemort zabil mou matku,“ mumlal s pohledem zaklesnutým na špičkách mých bot, „část jeho duše se dostala do té mojí. Jako viteál, který ani nechtěl udělat.“

Přikývl jsem, Brumbál mi to vysvětloval.

„A mě napadlo... totiž není možné, aby... aby se to stalo znovu?“

„Něco se děje, pane Pottere?“ zeptal jsem se ostražitě. „Proč se na to ptáte?“

Chlapec chvíli nic neříkal, jen si tak pro sebe přikyvoval. „Ano, pane profesore, něco se se mnou děje. A já už nevím, co bych měl dělat. Potřebuji pomoc Mistra nitrozpytu.“

Čekal jsem, než to rozvede, ale pořád se k tomu neměl. Bylo to, jak kdybych ho měl vyslýchat. A možná že by nám to šlo rychleji. „A proč?“

„Totiž od chvíle, co jsem zabil Voldemorta... ostatní tvrdí, že se chovám jinak. Snaží se mě nějak rozptýlit, ale... Chápete?“

„Válka lidi změní, pane Pottere.“

„O to jde, to není válkou. Já jsem se těšil, až budu mít tu volnost. Až bude Voldemort pryč a můj život bude jen v mých vlastních rukou.“ Ó to není život nikdy, chlapče, na to přijdeš. „Ale on není pryč.“

„To není vtipné, pane Pottere,“ zavrčel jsem.

„Vypadám, že se směju, pane?“

„Tak jak to myslíte?“

„Od chvíle, co jsem ho zabil, tak ho slyším. Uvnitř v hlavě. Jako další hlásek. Ale získává na síle.“

„Jako ty vaše noční můry?“

„Ne, tak ne. Teď mluví. Říká mi, co mám dělat. A někdy mě ovládá. Včera na ministerstvu chtěl, abych vás zabil. Já nechtěl, ale byl tak silný a... Potřebuji vaši pomoc. Prosím!“

Zadíval jsem se na mladíka před sebou, vypadal do morku kostí vyděšeně. „Jak dlouho už se to děje?“

„Od jeho smrti.“

„A nikomu jste to neřekl.“

„Ne.“

„Proč?“

„Prohlásili by mě za blázna. Víte, jaký by kolem toho udělal tisk poprask? Chlapec, který přežil jenom proto, aby se zbláznil? Se všemi těmi Smrtijedy kolem jsem získal pocit, že to může počkat. Kdyby se to provalilo, tak by to mohli nějak použít proti nám... já nevím! Nejspíš jsem se bál,“ hlesl. „Ale teď si myslím... že se možná vrátil.“

„Souhlasíte tedy s nitrozpytem?“

Přikývl. Teď už jsem si jasně všímal napětí, které bylo znát na celém jeho těle. Ruce zatnuté v opěrkách křesla jako kdyby s něčím bojoval. Pak ke mě váhavě zvedl svoje velké oči. Útok přišel rychle. Ne, že by se mi mohl nějak bránit. Vždyť je to Potter! Ale nechtěl jsem, aby si to rozmyslel. Kdy se mi příště naskytne taková možnost?

Chlapec ztuhl a naše mysli se spojily. Okamžitě mi došlo, o čem to mluvil. Cítil jsem to uvnitř něho jako cosi pokrouceného. Bojoval s tím. Věděl jsem to. Snažilo se mě to dostat pryč, ale nemělo to šanci proti nám oběma.

***

„Pane Pottere,“ šťouchl jsem do bezvládného mladíka, kterému v bezvědomí kanula z koutku úst slina. Vážně neodolatelné. Trpce jsem se ušklíbl, kdo by si pomyslel, že má v hlavě i něco víc než jenom famfrpál? Popravdě jsem se mu dostal teď tak blízko, až mi to nebylo příjemné. Když mě pozval... když se mnou nebojoval, jeho myšlenky přede mnou jasně zářily. Mohl jsem se podívat kamkoli v jeho mysli. Cítil jsme jeho zmatek i strach z toho, co se s ním děje. Slyšel jsem ten vlezlý hlásek, který se skutečnému Pánovi Zla ale naštěstí nepodobal ani trochu.

„Vstávejte,“ jemně jsem ho pleskl do tváře. Netrvalo to dlouho a víčka se mu zachvělo. O dost delší dobu mu ale trvalo, než se přestal tvářit jako idiot a konečně začal vnímat.

„Pane profesore?“ zamumlal a, jak se pohnul, s bolestným zasyčením si zmáčkl dlaněmi spánky.

„Pomalu, Pottere.“

„Co jste zjistil, pane?“

Zmijozel ve mě ho chtěl trošku poškádlit, ale neměl jsem to srdce. „Není to kousek Voldemortovy duše. Nemusíte se bát. Je to něco jako... kdyby vás to poznamenalo.“

„Vážně?“ Obrovské oči se rozšířily nevěřícným údivem.

„Věřte mi, byl jsem Pánovi Zla velice blízko a skutečně pochybuji, že by v něm byl byť jen nepatrný střípek duše, který by mě dokázal oslovit: Čau, Sevie.“

Ač bych nevěřil, že je to možné, Potter ještě více vykulil oči a zakuckal se. Moje podezření, že si ze mě teď začne utahovat, se rozplynulo, když se mu po tváři skutálely první slzy. Pak se začal hystericky smát.

To ho zase rychle přešlo. Zvedl se z křesla a stále opřený o jeho hranu se ke mě otočil zády.

Rozhodl jsem se jeho výstup ignorovat a okatě jsem si čistil kůžičku pod nehty, jako kdyby mi tam uvízlo smítko nějaké přísady z lektvarů. Což je samozřejmě hloupost. Kdybych si nedokázal po každé přípravě ingrediencí pečlivě vyčistit ruce, nikdy bych se nestal Mistrem lektvarů. A taky bych nejspíš už dávno přišel o nějaký ten prst při nežádoucí reakci lektvaru s nepatřičnou přísadou.

Když si jakžtakž klidný Potter zase sedl do křesla vedle mě, vrátil jsem se do přítomnosti a s pozvednutým obočím jsem čekal, co by měl v plánu teď. Ruce se mu sice ještě třásly, ale vypadal daleko odhodlaněji, než když jsme sem šli. „Víte, já myslel... že budu... jako profesor Quirell,“ popotáhl nosem, ale zatvářil se šťastně.

„Vskutku,“ přisvědčil jsem, „to můžeme vyloučit.“

Nikdy jsem se vlastně nezamyslel nad tím, jaký musel být pro Pottera šok, když se v prvním ročníku setkal s mužem, který skrýval pod turbanem ten šeredný hadí ksicht. Nemohl si o tom traumatu s nikým pořádně promluvit, byl jediný, kdo něco takového viděl, a vyhlídka, že by se mu stalo to samé ho nejspíš děsila k smrti. Nechápu, jak se mohl Brumbál tak dlouho držet toho, že bychom měli Potterovi nechat jeho bezstarostné dětství a nic mu neříkat. Vždyť se ho věčně snažil někdo zabít už od batolecího věku.

„Takže co to je, pane profesore?“ Přestože nevěděl, že se v září vracím do školy, formální oslovení mu dodávalo sebedůvěru, když se mnou musel mluvit.

„Je to pozůstatek toho kousku Voldemortovy duše, který jste už zničil. Představte si to jako...“ Na chvilku jsem se zamyslel, žádné přirovnání týkající se famfrpálu mě ale nenapadlo. „Představte si svou mysl jako ubrus přehozený přes stůl.“ Jestli jsem ho takovým srovnáním překvapil, nedal to na sobě znát. „Když na takový ubrus něco neobratně hodíte, vytvoří se na něm záhyby. Hladký povrch vaší mysli se změnil. Vytvaroval se podle toho cizího kousku duše a změnil vaše vnímání, vaše chování.“

„Takže to všechno jsem dělal já?“

„Svým způsobem jste se Voldemortovi přizpůsobil a přejal určité typy jeho jednání. Také jste vstřebal některé jeho vzpomínky jako pozůstatek toho spojení, které mezi vámi bylo. Máte pořád ty noční můry?“

Přikývl. „Skoro jsem vás zabil. To jsem přece nebyl já.“ Už byl zase bílý jako stěna a civěl do země.

„Jak vidíte jsem pořád živý a zdravý. Ovládl jste to a není třeba si nic vyčítat. Oba víme, že se navzájem zrovna dvakrát nemilujeme. Kdybych si měl vyčítat pokaždé, když jsem vás na hodině Lektvarů skoro proměnil v pásovce, těžko bych se vám mohl podívat do očí.“

Jako na povel na mě pohlédl, lhostejně jsem mu to oplácel. „Vidíte?“

„Pásovce?“ váhavě se pousmál.

„Nebo v krysu, hlavně když byl poblíž ten kocour slečny Grangerové. A potom, co si slečna Weasleyová pořídila trpaslenku, i to vypadalo jednou docela lákavě.“

„Lepší než fretka.“

„No, kdybyste proti sobě postavil fretku a trpaslenku, nejspíš byste si to rozmyslel.“

Přestože jsem se soustředil, abych vypadal co nejnepřístupněji, když jsem s ním žertoval, vypadal Potter už docela v pořádku. „Takže,“ začal, „ten kousek Voldemortovy duše je pryč a záhyby ve mě zůstaly. Mám pravdu?“

„Ano.“

„A proč je to v poslední době tak silné? Nikdy dřív jsem se tak necítil. Jen když mezi mnou a Pánem Zla bylo fungující spojení a já cítil jeho pocity, ale teď... je to jiné. Jako kdyby to žilo vlastním životem.“

„Předpokládám, že vytržením toho kousku Voldemortovy duše to ve vás uvolnilo všechny potlačované pocity a, ehm, dispozice.“

„Myslíte Luciuse?“ špitl s obličejem rudým jako Weasleyho vlasy.

Slyšet Harryho Pottera, jak Malfoyovi tyká by přeci neměl být takový šok, když jsem tušil, že spolu spí. Ale přesto... „Přesně tak.“

„A přitom se mi nikdy moc nelíbil.“

„Co prosím?“ vylétlo ze mě.

„Totiž... určitě vypadá mužně a tak. A rozhodně o sebe dost pečuje, jeho vlasy a svaly a tak. V posteli byl... eh... no víte... Ale nemyslím, že by se mi ve skutečnosti líbili blonďáci.“

Tak teď mi na okamžik vyrazil dech. Tahle nevinná poznámka mě konečně donutila vyprsknout smíchy. „To mu hlavně nikdy neříkejte.“

„Takže jsem gay.“

„Podle vašich vzpomínek bych si myslel, že s tímhle jste se dávno vyrovnal.“

Plachý pohled zelených očí a pak nesmělý úsměv. Co čekal? Že ho budu odsuzovat? A zrovna já? Bývalý Smrtijed, špion, chlap bez přátel. Vždyť můj poslední milenec byl nepříčetný vlkodlak se sebevražednými sklony, já bych mu tak měl co vyčítat. „V kouzelnické společnosti sice stále ještě převažují heterosexuální vztahy, ale nikdo si nedovolí vás kvůli vaší orientaci kritizovat, pane Pottere. Kouzelníci nejsou tak homofobní jako mudlové.“ A já musím vědět, o čem mluvím, slovo buzerant můj mudlovský otec používal totiž skoro neustále.

„Takže to, jak jsem se cítil, v Luciusově blízkosti byla jen reakce mojí potlačované sexuality.“

„Přesně, pane Pottere,“ přikývl jsem. Vypadá to, že si našel už nějaké mudlovské knihy s názvy jako: Mami, tati, líbí se mi kluci. „Předpokládám, že jste byl hlavně...“

„Nadržený.“

„Chtěl jsem říct, že jste konečně splnil svou povinnost vůči kouzelnickému světu a vaše podvědomí se rozhodlo, že si zasloužíte dohnat celou etapu vašeho života, ke které sexualita neodmyslitelně patří, ale vy jste ji místo toho strávil bojem se Smrtijedy a hledáním viteálů.“

„Takže jsem se jako konečně dostal do puberty?“ zapochyboval.

Pokrčil jsem rameny. „Nejspíš.“

„A samo to asi neodezní. Zatím se to dost zhoršilo a tam na ministerstvu mě Voldy skoro donutil vás zabít.“

„Ne, myslím, že ta nezkrocená část osobnosti, které říkáte Voldy,“ protáhl jsem s úšklebkem, „se jen tak nevzdá. Dneska jsem potlačil jeho nejhorší projevy. Už by na vás neměl mluvit, ale nezaručuji, že se to nevrátí. Každopádně by bylo vhodné, kdybychom to ještě zopakovali. Myslím, že nitrozpyt funguje v téhle věci dostatečně, abychom...“

„...narovnali záhyby.“

„Přesně.“ Úžasné, jak ten kluk najednou chápe, když jsem použil tak banální příklad, abych mu přiblížil takovou složitou záležitost týkající se nitrozpytu. Možná jsem to měl vyzkoušet už dříve.

„Děkuji, pane profesore.“

„Myslím, že je i v mém zájmu, aby se mě žádná vaše část nesnažila zabít.“ Usmál se a vstal z křesla. Následoval jsem ho ven z Komnaty. „Zítra večer bychom měli nitrozpyt zopakovat, pane Pottere. Předpokládám, že to už bych mohl své komnaty tady na hradě uvést do provozuschopného stavu, pokud budete mít čas přijít.“

„Samozřejmě, pane. Vy se stěhujete do Bradavic?“

„Vzal jsem místo učitele Obrany proti černé magii.“

„Gratuluji.“

„Díky.“

Na chodbě jsem si pořádně prohlédl místo, kde se za námi zavřely tajné dveře. Vědět něco takového se přece jen může v budoucnu hodit. Zamířili jsme do sklepení, abych Potterovi ukázal, kam má zítra přijít. Naštěstí letaxové spojení fungovalo, takže jsem ho mohl poslat domů a sám zůstat, abych začal s opravami.

Pohled na zdevastované pokoje ho nijak nerozhodil. S rukou plnou letaxového prášku se na mě ještě naposledy otočil. „Ještě jednou děkuji, pane profesore.“

„Bez vás bych byl v Azkabanu, pane Pottere.“

„Bez vás bych byl mrtvý, pane.“

Přikývl jsem. „Taky pravda.“

„Lupina je mi líto.“

„Já vím.“

„Ne, tak jsem... já myslel... vy...“

„Já vím, Pottere. Děkuji.“

„Není zač, pane. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Zelené plameny v krbu zaplály a během chvilky jsem osaměl. Vydal jsem se opravit nejdříve ložnici, abych tu mohl dnes přespat. Neměl jsem na ostatní už moc náladu a zárodek vlkodlačího lektvaru sem můžu přenést zítra.

Dneska bys na mě byl, Albusi, pyšný, napadlo mě. Vypadá to, že jsem se s Potterem konečně usmířil, jak sis vždycky přál. Jestli tohle není příměří, tak už nevím co. Uvidíme, jak dlouho to vydrží.

Ale jestli si nedám pozor, získám pověst statečného válečného hrdiny a před mými dveřmi budou stát zástupy Nebelvírů a prosit o pomoc. Brr, to je hrozná představa.

Pak jsem si vzpomněl na Lupina, jak se ke mě tiskl, když ho uprostřed noci vzbudila noční můra, a špatná nálada se okamžitě vrátila. Věděl jsem, že nelžu, když jsem mu řekl, že to mezi námi není láska, ale stejně jsem se cítil osaměle. Selhal jsem.

Snad to tentokrát s Potterem dopadne lépe. Nitrozpyt v jeho případě skutečně pomáhal. Doufám, že jsem se rozhodl správně. Kdyby se rozneslo, co se s ním děje, kdoví jak by to tisk podal. Stačilo, co o něm Denní věštec navykládal v pátém ročníku.

„Ach jo,“ povzdychl jsem si. Zavolal jsem domácího skřítka a požádal ho, jestli by mohl přinést večeři sem. Škoda, že nemají dole v kuchyni i nějaký alkohol. Možná by stačilo i víno.

***