Hlavní postava: Severus
Pairing: SS/RL
Shrnutí: Severus se snaží pomoct Remusovi, kterého jeho nedávné zážitky téměř zlomily. Ještě že má za sebou někoho tak silného, aby na něj dával pozor.
Varování: hurt/comfort, jak jenom si ho představuji, snad to vypadá, jak má
Prosím, neopouštěj mě
Po snídani jsem překontroloval Lupina. Jako po každé proměně, byl naprosto vyčerpaný, přesto jsem na něho umístil kouzlo, které mi bude hlásit jakoukoli změnu jeho stavu. Zážitek z konce noci mě přesvědčil, že i pacient na pokraji smrti vyčerpáním, ještě dokáže nepěkně překvapit. Převlékl jsem se a zamířil k velkému krbu v obývacím pokoji. Právě včas, dům zachvátila invaze zrzků a nastalo všeobecné vítání.
Znechuceně jsem vhodil do plamenů letax a přesunul se do Bradavic. Současná ředitelka po tom, co jí Potter ochotně vyslepičil mé soukromé vzpomínky a důvod Brumbálovy smrti, mi to v záchvatu prozření dovolila, tak jsem se rozhodl jejího pozvání využít.
Vystoupil jsem na ošetřovně, která nakonec dopadla nejlépe z celého hradu a okolní zkáza se jí téměř nedotkla, doufám, že školní knihovna na tom bude podobně.
Při odchodu z knihovny jsem se kupodivu nesrazil s Irmou Pinceovou, bradavickou knihovnicí, ale s jedním nevítaným obrýleným Nebelvírem.
„Pottere,“ sykl jsem napůl zaskočeně. „Co tu děláte?“
„V knihovně? Myslel jsem, že když jste byl ve svém ročníku premiant, tak chápete, co se na takových místech obvykle dělá.“
Zavrčel jsem a překontroloval knihy v jeho náručí. Jednu jsem poznal okamžitě, právě teď mi ve své zmenšené podobě zatěžovala vnitřní kapsu hábitu. „Pojednání o lykantropii?“
Nechal otazník na konci mé věty nepovšimnut, proklouzl kolem mě a zmizel. Uraženě jsem si odfrkl. Jakmile mu nehrozí školní trest, dělá si ten spratek, co se mu zlíbí.
***
Nakonec jsem se vrátil později, než jsem odhadoval. Knihovna byla ve větším zmatku, než bych čekal, a stejně jsem nezískal všechny tituly, které bych chtěl. Pokud se Lupinův stav nezlepší, potřebuji mít k dispozici co nejvíce informací o jeho nemoci.
Ihned jsem zamířil do svého pokoje, abych se vyhnul ruchu, který v domě panoval. Vypadalo to, že těch pár jedinců, co se neúčastnilo bojů v Rumunsku, si potřebovalo všechno dopodrobna vyslechnout. Několikrát. Dvojčata se vyptávala každého na potkání a mě se povedlo utéct jen díky respektu, který ke mně ta individua snad ještě cítila.
Po Potterovi zase žádné stopy. Kam se pořád tak ztrácí?
No jenom dobře, proklouzl jsem do pokoje a zajistil dveře kouzlem. Lupin ležel v posteli, jak jsem ho zanechal. Rychle jsem překontroloval jeho stav, žádná horečka, ani třes. Očividně jen hluboce spal.
Přeměnil jsem druhou postel zpět na křeslo a otevřel první z knih. Nikdy jsem se o lykantropii nezajímal, teď mě čeká rychlokurz.
***
Kolem poledne se Lupin rozespale zavrtěl a otevřel oči. Okamžitě jsem odložil rozečtenou knihu a s obavou ho sledoval. Když jsem si všiml, jak mhouří oči proti matnému světlu za oknem, s úlevou jsem si oddechl. Slepota ustoupila.
Zaslechl to a otočil se ke mně. „Severusi.“
A taky není tak zmatený jako v noci. „Jak se cítíš?“
„Příšerně.“
„Díky, Lupine, to fakt pomohlo. Zkus to trochu rozvést.“
Zamračil se. „Nevím, jako po každé proměně. Už je to dlouho, co jsem se cítil normálně.“
„Hmpf,“ odfrkl jsem si. „Dobby,“ zavolal jsem domácího skřítka, který se vedle mě zjevil snad v tu samou chvíli.
„Pán si přeje?“
„Připrav ovesnou kaši s ovocem a přines i něco k pití. Šťávu, čaj, cokoli.“
Skřítek přikývl a ihned zmizel.
Lupin mě zpod přivřených víček unaveně pozoroval. Zdá se mi to, nebo vypadá čím dál tím hůř? Rázně jsem došel až k němu, přitiskl jsem mu k čelu obnažené zápěstí, zkontroloval tep. Všechno vypadalo v pořádku. Vytáhl jsem z hábitu malinkou krabičku, mávnutím hůlky ji zvětšil do velikosti středně velké truhly a chvíli se v ní přehraboval. Vybral jsem několik elixírů.
Netečně mě pozoroval a ani na jednu lahvičku se nezeptal. Pomohl jsem mu se posadit, za záda mu naskládal polštáře a zase ho uložil. Nechal se sebou manipulovat jako panenka. Pak jsem uchopil první lektvar. Ještě pořád se nezeptal, co je zač.
„Posilující lektvar,“ pronesl jsem váhavě. To ticho mi trochu vadilo. Nereagoval na to, jenom pootevřel ústa. Vlil jsem mu obsah dovnitř. Polkl a sledoval, jak vybírám další lahvičku. „Vyživující lektvar.“ Takhle to pokračovalo dál, dokud nespolykal všechno, co jsem do něj nalil.
Než stihl znovu usnout, objevil se Dobby s tácem naloženým až po okraj kaší, ovocem a čajovým servisem. Zdvořile jsem poděkoval. Přece jenom se vyplatilo si tvrdohlavého skřítka předcházet. Pak jsem odložil většinu nepotřebné zátěže vedle a přisunul Lupinovi podnos s talířem kaše a lžící.
Lektvary ho přece jenom posílily, protože se odhodlaně chopil lžíce a nabral do ní hustou kaši. Zvedl ruku a kaše mu s hlasitým plesknutím spadla zase zpátky. Podruhé. Potřetí… Pak už se mu z hrdla vydralo roztrpčené zavrčení. Zdá se, že pohmožděné svaly v pažích se pro tak jemnou činnost zatím nehodí. Přesto se dál snažil a probodával talíř před sebou vražedným pohledem.
Jakmile si pokrmem ušpinil bradu, setřel jsem kaši kapesníkem a lžíci mu vytrhl z nejistých prstů. „Ukaž, takhle to vystydne.“ Tentokrát se zlobný pohled upřel na mě. Ignoroval jsem to, nabral jsem polovinu lžíce a přisunul mu ji před ústa. Chvíli si ji uraženě prohlížel, ale nakonec rozevřel rty. Tentokrát se jeho postoj dost lišil od toho, jak jsem ho krmil v naší cele, jenže předtím dost možná nebyl úplně při smyslech.
Na jazyku mě pálily tisíce poznámek, ale vlkodlakův vztek mě bezpečně zadržel. Zarytě mlčel a polykal kaši, dokud jsem neměl pocit, že v obličeji lehce zezelenal. „Dobrý?“ zeptal jsem se.
Nadechl se a přikývl. Nesmím to přehánět, kdoví kdy naposledy jedl něco teplého. Odložil jsem talíř a hmátl jsem po jablku na stole, nůž ležel vedle cukřenky. Odkrojil jsem z jablka malý kousek a vsunul mu ho do pusy. Naštěstí jsem ho nemusel přemlouvat ke kousání.
Zopakoval jsem to ještě tak třikrát a zbytek jablka si nechal pro sebe. Takhle to prozatím stačilo, teď začíná ta zábavnější část – čekání, jestli se mu to povede strávit. Ale Grangerová tvrdila, že včera jedl, tak to snad bude v pořádku.
Chvíli zarytě civěl před sebe. „Nebuď jako malej, Lupine,“ neudržel jsem se. No tak zatím neudrží lžíci, myslím, že si už prožil horší věci.
Šlehl po mě pohledem a pak zavrtěl odmítavě hlavou.
Povzdechl jsem si. Dost okatě na to, aby viděl, jak mě jeho reakce otrávila. „Dáš si čaj?“
„Zatím ne,“ odvětil a svezl se hlouběji do polštářů. Dál jsme mlčeli a já si v klidu dojídal jablko. Po očku jsem ho sledoval, za chvilku zase usne. Najednou sebou trhnul a zpříma se na mě podíval. Jantarové oči plné nějaké emoce. „Severusi?“
„Hm?“
„Co se stalo?“
Zmateně jsem na něj pohlédl. Je možné, že mimo jeho delirický stav se mu bude paměť navracet postupně. Pak se ve mně ozvala ješitnost. Dávej si pozor, Lupine, co teď řekneš. Jestli si nebudeš pamatovat, že jsem tam byl s tebou…!
„Kdy přesně?“
„Jak jsem se odtamtud dostal? Pamatuji si celu a...“ Pak se zarazil. „Och.“ Na tváři se mu rozlil výrazný ruměnec.
Spokojeně jsem se zašklebil. Naštěstí stále ještě zíral před sebe a nemohl si toho všimnout. Takže si to pamatuje! „Na tom teď nezáleží, Lupine, teď musíš odpočívat.“ Nato jsem ho nadzvedl a vytahal jsem zpod něj přidané polštáře. Když si zase lehnul, vypadal, že už sotva vnímá. Přesto mě ale chytil za ruku.
„Nechoď pryč, Severusi,“ zaprosil.
„To je dobrý, jsem tady. Už se ti nic nestane, Remusi, neboj!“ Jakoby mu to stačilo, okamžitě zavřel oči a usnul. Naskládal jsem na tác všechno, co jsem nepotřeboval, nechal tu pár kousků ovoce a čajovou konvici zakletou, aby v ní čaj nevychladl. Přidal jsem pár hrnečků a zavolal skřítka, aby odnesl podnos.
Pak jsem se usadil v křesle a zase se začetl do knihy o vlkodlacích. Zatím nic neukazovalo na objevení substance, která může vlkodlačí přeměnu tak drasticky pozměnit jako to, co dali Lupinovi. Už teď mi začínalo být jasné, že v knihách nejspíš nic nenajdu.
***
Z podřimování v křesle mě vytrhl výkřik. Rychle jsem se vrhl k posteli, kde se Lupin zamotaný v dece klepal jako ratlík. Nejdřív jsem si myslel, že začíná přeměna, ale začal se uklidňovat, jakmile jsem ho pevně sevřel v náručí.
Zrychleně oddechoval a vyděšeně koulel očima. „To nic, Remusi, klid,“ šeptal jsem a v duchu si nadával. Mělo mě napadnout, že když je dost silný, aby se tu v noci nahý proháněl po pokoji, nastoupí noční můry.
Otočil jsem se po vrznutí dveří, ale to už jsem uviděl jen zrzavé kudrny Molly Weasleyové, jak za sebou zavírá. Soustředil jsem se zase na muže před sebou a jemně ho položil zpátky do postele. Začal se uklidňovat, ale pořád mi ještě bolestivě svíral levou ruku. Zatracená vlkodlačí síla.
Vyprostil jsem se z jeho sevření a už klidnějšího jsem ho pohladil po vlasech. „Klid, Remusi.“
„Tichošlápku?“ zašeptal.
Broukl jsem v odpověď a dál ho hladil po hlavě v uklidňujícím gestu. To že se pořád dovolává toho parchanta Blacka mě sice štvalo, ale vyčítat mu to v tomhle stavu nemůžu. „Ano?“
„Promiň, Tichošlápku, je tu Severus,“ prohlásil, stočil se do klubíčka a zavřel oči.
„Jenom spi,“ povzdechl jsem si a potichu začal hledat Bezesný lektvar.
***
„Zajímavé čtení?“ ozval se slabý hlas z postele.
Překvapeně jsem zvedl hlavu. Zpod rozcuchané čupřiny na mě vykukovala dvojice vykulených hnědožlutých očí a tázavě hleděla na knihu v mojí ruce. Rozpačitě jsem se na ni podíval taky, vlastně neobsahovala nic moc, co by nám v současné situaci pomohlo. Přes hodinu jsem si v ní jen tak nedbale listoval a nechal svoje myšlenky toulat.
„Už dobře čtvrt hodiny civíš na tu samou stránku,“ oznámil.
„Jak dlouho jsi vzhůru?“
„Tak víc než čtyři stránky.“
„Přinesu něco k jídlu.“
„Nejdřív bych radši něco na sebe.“
Přikývl jsem a vytáhl ze skříně jeden jeho starý hábit. Mezitím se sám nadzvedl a čekal, až mu ho podám. Pak ale strnul a chvíli na mě významně civěl. „Co?“ nechápal jsem. Jenom vykulil oči a naznačil, ať se otočím.
To nemůže myslet vážně, pomyslel jsem si, ale přesto jsem poslechl. Nebelvír.
Jakmile se oblékl, prošel kolem mně a zamířil ke dveřím. Při pohledu na bosé nohy jsem se otřásl zimou, ale jemu to bylo nejspíš jedno. Vyšel na chodbu a zamířil do koupelny. Než se vrátil, Dobby přinesl porci kaše a já jsem se v duchu obrnil proti dalším protestům u krmení.
Kupodivu se zvládl vrátit bez toho, aby na sebe upoutal pozornost zbytku obyvatel domu.
***
Proměna opět začala ve spánku. Není se co divit, když je to prakticky to jediné, co může dělat. Jakmile zařval, odhodil jsem stranou knihy na svém klíně a vytáhl z kapsy připravené lektvary. Bohužel vlkodlačí lektvar je jeden z těch, které poměrně rychle ztrácí svou účinnost. Stará dávka, kterou si minulý úplněk nemohl vzít, už byla nepoužitelná a na nový jsem neměl čas.
Přesto jsem připravil několik omamných elixírů nenáročných na výrobu, které by měly zmírnit bolest dokonce i takového rozsahu. Přisedl jsem k němu na postel a snažil se ho chytit za ramena, abych mu mohl lektvary vlít do úst. Mrskal sebou a nedal mi nejmenší šanci.
Pak se za mnou ozvalo klapnutí dveří. Charlie Weasley přiběhl k posteli a zatlačil jedno Lupinovo rameno do polštářů, druhého se kupodivu chytil Potter. V poslední době tady moc nepobyl, tak mě to trochu překvapilo.
Upřímně, kdyby Lupin skutečně chtěl, mohl je prohodit stěnou, ale očividně se ze všech sil pokoušel ovládnout, jak nejdéle to půjde.
Bez váhání jsem odšrouboval první lahvičku a vlil obsah Lupinovi přímo do krku. Zaprskal, ale polkl. Nejspíš ještě dokázal dostatečně vnímat, aby chápal, že mu chci pomoci. Když jsem zahodil poslední lahvičku, měli oba mladíci několik modřin, ale ani jeden z nich si nestěžoval. Dal jsem pokyn, aby ho pustili, a Lupin se okamžitě zkroutil v křeči na posteli.
Přestože naříkal, doufal jsem, že bolest tolik nevnímá. Naznačil jsem Weasleymu a Potterovi, aby vypadli, ale Potter se tvářil nerozhodně. „Pane Pottere, dejte mu soukromí.“
„A vy?“
„Já už ho takhle viděl. Nejspíš mu to vadit nebude, ale můžu vás ujistit, že Lupin je na svoji přeměnu dost přecitlivělý.“ Jako asi na všechno kolem jeho nemoci.
„To jsem nemyslel…“ začal se zvláštním výrazem v očích.
„Och.“ Nejspíš jsem nedokázal zakrýt překvapení, které mi přelétlo po tváři. Zaskočil mě. „Budu v pořádku, pane Pottere. Mám svou hůlku a ty lektvary by ho měly dostatečně oslabit, aby nezaútočil.“
Pořád ještě ne úplně přesvědčeně přikývl a zamířil za Weasleym, který už odháněl několik zvědavců ode dveří. Takhle to vypadá, když bydlíte v domě plném Nebelvírů. Pochyboval jsem, že by právě teď Lupin ocenil jejich tichou podporu. Dveře se naštěstí zaklaply ještě před tím, než se muž na posteli začal měnit.
Ucouvl jsem od něho a vytáhl jsem hůlku. Ve skutečnosti jsem si nebyl jistý ani z poloviny, jak jsem se před Potterem tvářil.
***
Těsně po tom, co se Lupin změnil nazpět, omdlel vyčerpáním a několik hodin se ani nehnul. Lektvary přestaly působit dřív, než jsem čekal, takže jsem ho musel spoutat kouzlem. Ve svojí lidské podobě vypadal, jako kdyby kouzlo stále působilo. Stěží jsem dokázal rozeznat, že ještě dýchá, jinak se ani nehnul.
„No nic,“ povzdychl jsem si a nachystal si druhou postel na noc.
***
Opět se vzbudil až těsně nad ránem a zmateně šátral kolem sebe. Tentokrát jsem byl připravený a uchopil jsem jednu z jeho rukou do dlaně.
„Nevidím, Tichošlápku,“ šeptal vyděšeně.
„To přejde, neboj.“
„Kde jsi?“
Chytil jsem i jeho druhou ruku a přitiskl si ji ke tváři. „Tady jsem, je to v pořádku.“
„Je tu tma.“
„To přejde. Je to jenom přechodná slepota po proměně.“
„Jsi mrtvý, Tichošlápku. Zdá se mi to?“
„Ano.“
„Zdálo se mi, že jsem zabil několik lidí.“
„Byl to jenom sen. Neboj.“ Stáhl jsem si ho do náruče a opřel si ho zády o hrudník. Pořád byl ještě celý ztuhlý a napjatý. „Jsem s tebou. Nemusíš se ničeho bát. Za chvíli zase uvidíš. Budeš si moct pořádně prohlídnout ten muj škaredej blackovskej ksicht,“ zakončil jsem tak potichu, že mě nemohl slyšet.
V těchhle momentech paniky, kdy mě pokládal za svého starého přítele, nemělo cenu ho zbytečně rozrušovat. Samotná slepota ho pokaždé rozhodila dostatečně. Nejspíš byl zvyklý, že po proměně na chvíli usnul a zrak se mu mezitím vrátil. Ten tajemný lektvar očividně násobil všechny vedlejší účinky proměny.
Nakonec se zklidnil, uvolnil se mi v náručí, schoval mi hlavu pod bradu a usnul. Než vysvitlo slunce, oba jsme tvrdě spali ve vzájemném objetí. Lhal bych, kdybych tvrdil, že to nebylo příjemné.
***
Probudil jsem se s Lupinovým nosem zavrtaným ve vlasech. Pomalu jsem se k němu otočil a uvítaly mě dvě jantarové oči, ve kterých lehce jiskřilo pobavením. Konečně!
„Jsi docela příjemný společník… když spíš, Severusi,“ prohodil škádlivě.
„Tak proto si toho zatím nikdo nevšiml.“
„A krásně voníš.“
Zarazil jsem se. „Doporučuji, abys tohle nevykládal lidem, kteří vědí o tom, že jsi vlkodlak, Lupine.“
„No už jsem se o to podělil s Harrym a Hermionou, když se na nás přišli podívat… jak tu hezky spíš…“
Na okamžik mě zaskočil, ale udržel jsem tvář nehybnou navzdory jeho uvolněnému úsměvu. „Srandičky, srandičky,“ zamrmlal jsem a vstal z postele. Představa, že by nás tu takhle někdo našel, se mi příliš nelíbila.
„Jak to včera probíhalo?“
„Vlastně…“ zamyslel jsem se. „Myslím, že to bylo lepší. Změnil ses zpátky daleko dřív, jenom slepota zase trvala až do rána.
Zbledl. „Slepota?“
Nepamatuje si to. Sakra, měl jsem mlčet. Místo, abych to rozváděl, jsem jen přikývl a hodil mu jeho hábit. „Vstávej, jdeš se umýt. Smrdíš jako pes a potřebuješ oholit.“
„Nemám hůlku.“
„Máš mě.“
„Zkus na mě namířit hůlku a roztrhnu tě vejpůl.“
„Mám si radši vzít břitvu?“
„No…“ vypadal nerozhodně. „Ani nevím. Jak moc často se holíš ručně?“
„Moc často ne, takže se smiř s hůlkou. A vstávej!“
***
Tentokrát se mi do něj povedlo během dne dostat několik talířů kaše. Jakmile se oholil, vypadal zase jako ten starý Lupin, jenom podstatně sešlejší než normálně. Nechal jsem ho chvíli si číst, ale pořád mu dělala problémy jemná motorika. Předstíral jsem, že jsem si nevšiml, jak zápasí s jemnými listy knihy, a sám jsem se probíral neužitečnými svazky o vlkodlacích.
Také se na něj přišel podívat Potter s ostatními. Seděl jsem trochu stranou a naslouchal tomu nebelvírskému plkání kolem Lupinovy postele. Vlkodlak se se svými přáteli několikrát objal, hýřil úsměvy a nakonec unaveně odpadl.
S radostí jsem tu sešlost zase vykopl z pokoje, dal Lupinovi lektvar na spaní a sám si šel zdřímnout. Než jsem se uložil, zahlédl jsem z vedlejší postele Lupinův vděčný pohled. Možná bylo na návštěvy moc brzo.
***
Tentokrát už se neproměnil. Objevila se bolest i křeče, chvíli zase blouznil a oslovoval mě Tichošlápku. Nakonec zabraly lektvary, které se mi do něho povedlo včas dostat, a usnul hlubokým spánkem, ze kterého občas jen něco zamumlal.
Napůl jsem u něho seděl, napůl ležel a nakonec jsem se rozhodl nevstávat z postele. Teplo těla přitisknutého k mému boku mě jaksi zvláštně uklidňovalo, tak jsem tam jen tak ležel a čekal, až se probudí.
***
Ze spánku mě vytrhlo, jak se Lupin vedle mě s prudkým nádechem vymrštil do sedu. Potmě jsem po něm zašátral a sevřel ho v náručí. Několikrát se zhluboka nadechl s obličejem přitisknutým k mojí košili a uklidnil se.
„Jak to probíhalo, Severusi?“ zašeptal.
„Už ses neproměnil. Lektvar vyprchává. Za pár dní to úplně zmizí.“
„Nevidím.“
„Já vím. To přejde.“
„Dobře,“ souhlasil. V jeho hlase zněla bezmezná důvěra, až to trochu zabolelo. „Měl jsem sen.“
Spíš noční můru, napadlo mě. Vyskočil, jako by ho na nože brali. Tentokrát ale aspoň neječel.
„Zdálo se mi o tom vězení, kde jsme byli. Zdálo se mi o tom, jak jsem zabil všechny ty lidi.“
Z hrudi se mi vydral bezmocný povzdech. „Donutili tě k tomu, Remusi. Není to tvoje vina.“
Zavrtěl sebou. „Sirius to tvrdil taky.“
„Tak to na tom asi něco bude, co myslíš?“
***
Druhý den ráno už byl Lupin schopný se nasnídat s ostatními. Všichni se snažili působit normálně, ale atmosféra byla trochu tísnivá. Lupin skoro celou dobu zarytě mlčel. Jenom když přišlo na přetřes moje zítřejší slyšení u soudu, vlkodlak trochu zbystřil. Tolik lidí kolem ho stresovalo, trochu ho rozptýlila až Tonksová, která dorazila před polednem a přišla ho navštívit do pokoje.
S největším sebezapřením se přede mnou snažila chovat dospěleji než obyčejně, pozdravila mě a pak vklouzla vedle Lupina pod peřinu. Trochu znepokojeně jsem to sledoval zpoza rozevřené knihy, ale zdálo se, že má z její návštěvy radost.
Přes půl hodiny mlela o ničem a cpala do Lupina po kouscích čokoládu, kterou přinesla. Sladké mu udělalo dobře a nakonec se trochu rozpovídal. Vyptával se na kluka, o kterém mu před chvílí vyprávěla. Tonksová se rozhodla adoptovat jedno z dětí, které v Rumunském sídle Smrtijedů přišlo o rodiče. Počítal jsem, že to bude ten chlapec, který se od ní na ministerstvu nehnul ani na krok. Malý Ted byl nejspíš taky pokousaný vlkodlakem, ale to ji neodradilo. Prý se zatím nerozmluvil, ale její matka je z prcka nadšená.
Podle vyprávění klučina naopak nevoněl Narcisse, která zrovna u sestry pobývala. Kromě jejího blonďatého princátka neměla děti zrovna v lásce.
Vzpomínka na Draca mě trochu zabolela, pátrání po něm zatím nepokročilo.
Když mě z jejího chaotického žvanění konečně rozbolela hlava, omluvil jsem se a zamířil do koupelny. Ve dveřích jsem ještě zaslechl poslední útržky rozhovoru.
„Vím, co ti zvedne náladu. Půjdeme spolu nakupovat.“
„Já nejsem holka, Tonksová. Takhle to nefunguje. Navíc nemám peníze.“
„Tak já ti něco hezkýho vyberu.“
Vlkodlak po mě hodil bezmocným pohledem.
„Třeba knížku,“ usmála se na něho bystrozorka. To zřejmě zabralo.
Když jsem za sebou s úsměvem zavíral, napadlo mě, že to s ním docela umí. Možná jsem ji měl k němu pustit dřív. „Ne, spíš ne,“ rozhodl jsem se nakonec.
Se skvělým pocitem po rychlé sprše jsem zase zamířil zpátky. Člověk by nevěřil, že po několika dnech s Lupinem si začnete taky připadat jako ošuntělí ztroskotalí profesoři s nedostatkem sebeúcty.
Mezi dveřmi jsem se ale ohromeně zarazil. Nevím, co to s ním udělala, ale naprosto mě to šokovalo.
Leželi vedle sebe na posteli. Lupin se zalykal slzami a křečovitě se držel jejího hábitu. Tonksová ho konejšivě hladila po zádech a naslouchala, jak jí vypráví o všem, co se v Rumunsku stalo. Tedy o tom, na co si byl schopný vzpomenout.
Ta ženská je příšerná! Přijde si sem, přecpe ho čokoládou, vykecá mu díru do hlavy a nakonec ho rozbrečí jako dítě. Mě o tom, co se mu stalo, nedokázal říct ani slovo, pokud si nemyslel, že jsem ten zatracený Black.
Vztekle jsem si odfrkl a zamířil do vedlejšího pokoje. Kdosi moji ložnici zřejmě opravil, tak jsem ze sebe shodil oblečení a svalil se do postele. Trvalo mi docela dlouho, než jsem dokázal usnout. Vlastně přesně tak dlouho, dokud jsem nezaslechl kroky, jak Tonksová konečně odešla. Pak jsem se převalil a uraženě usnul bez ohledu na to, kolik je hodin.
***
Vzbudilo mě až vrznutí dveří uprostřed noci. Provinile jsem se probral a posadil se na posteli. Zapomněl jsem dát Lupinovi jeho léky. Nakonec to asi zvládl beze mě, jinak by mě nejspíš vzbudil křik. Uvědomil jsem si, že stojí ve dveřích, na sobě měl natažený jenom spodek pyžama a nerozhodně přešlapoval sem a tam.
„Co děláš, Lupine?“
Natočil hlavu po hlase. „Hledám tě.“
„Co chceš?“
„Nemůžu spát.“
„Tak si vezmi lektvar, je v té truhle vedle postele.“
„Nevím, který to je.“
„Ale prosím tě je cítit po úpojnici, to snad poznáš, ne? Ten tvůj otravný vlkodlačí čich…“
„Jsem vlkodlak, Severusi, vlci kytky necítí.“
„Já to poznám.“
„Ty jsi bradavický Mistr lektvarů. Já jsem byl rád, že jsem složil NKÚ.“
Protočil jsem oči v sloup. Ta jeho Nebelvírská skromnost mě jednou zabije, za našich let ve škole byl primus a ještě si bude stěžovat. Vstal jsem a s povzdechem zamířil ke dveřím.
Zase sebou trhnul a zhluboka zavětřil.
Zarazil jsem se. „Lupine?“
„Ano?“
„Ty nevidíš!“ obvinil jsem ho a srdce mi sevřela úzkost.
Zavrtěl hlavou a já jsem dokázal jenom nasucho polknout.
Pro vlka je zrak nepodstatný, jako člověka ale Lupina jeho ztráta pokaždé vyděsila. Musel za mnou přijít poslepu. Hledal mě. Mě!
V duchu jsem si vynadal do idiotů a proklel své arogantní ego až do čtvrtého kolene. Nakonec jsem mu pro jistotu uložil školní trest, aby ho už nikdy nenapadlo udělal to, co jsem provedl.
Několika kroky jsem došel až k němu a sevřel ho v náručí. Cítil jsem, jak mu srdce v hrudi splašeně tluče. „Promiň, Remusi, promiň.“
Přitiskl se ke mně a hlavu zabořil do mých vlasů. Uslyšel jsem tlumené vzlyknutí. Došlo mi, že se trochu třese, nejspíš nejenom zimou. „Pojď za mnou. Jsem tu s tebou,“ ujistil jsem ho a odvedl ho k posteli. Postrčil jsem ho pod deku a vklouzl za ním. Ještě pořád se mě držel jako klíště, ale panika ho zvolna opouštěla.
Jsem idiot, vážně. I když to v životě nikomu nepřiznám nahlas, je to fakt. Jsem idiot.
„Neboj, jsem tu s tebou. Už tě neopustím,“ slíbil jsem třesoucímu se vlkodlakovi ve svém náručí. Když se nad tím člověk zamyslel, vlastně to byla docela absurdní situace. Stačil by mu jediný pohyb, aby mě zabil, a přesto já byl ten, za kým přišel, když měl strach.
Po chvilce se přestal klepat a uklidnil se. Myslel jsem si, že zase usnul, ale pak mi jeho rty sklouzly po tváři. Ohromeně jsem se k němu otočil. Než jsem stihl cokoli říct, vlepil mi letmý polibek na rty a stulil se mi po boku. Za chvilku už tvrdě spal.
***