Rozbité hračky

Hlavní postava: Draco

Shrnutí: Krátký vhled do situace nejmladšího dědice rodu Malfoyů. Mihne se i Lucius a nechá za sebou spoušť přiměřenou své pověsti.

Varování: Špetka násilí a pokus o znásilnění.

 

 

Rozbité hračky

 

Plavovlasý muž nejdříve vykoukl ze dveří hospody v Obrtlé ulici. Od pádu Voldemorta tu nebylo právě plno. V tichu vrzly nepromazané panty, jak za sebou zavřel. Hrbolatá dlažba byla po dešti kluzká a ulice kysele páchla. Zvláštní, její obyvatelé jakoby tu byly stále, i když polovina z nich už není naživu. Zažrali se hluboko do duše tohohle místa.

 

Ještě několikrát se rozhlédl po prázdné ulici a pak se přemístil do svého bytu daleko v zapadlém motýlku v Jižní Americe. Každý Smrtijed má svůj tajný úkryt, kdyby něco nevyšlo. A přiznejme si to, Voldemortovi toho nevyšlo docela hodně. A s ním každému z jeho služebníků.

 

A jestli si Yaxley myslí, že se mu podaří dát dohromady dost Smrtijedů, aby něco dokázal… kdoví o co mu vlastně jde. Na Rowleho vkus toho ten parchant říkal příliš málo, aby se mu dalo věřit. Navíc ten propadák v Rumunsku ho už jednoznačně přesvědčil o tom, že tudy cesta nevede.

 

Hodlal se na pár let schovat tady na konci světa, trošku si odpočinout, sem tam poškádlit pár nic netušících mudlů nějakou tou kletbou a hlavně se už nikdy v životě nevrátit do Anglie. Dnešek byl jeho posledním dnem v Londýně! Už se pevně rozhodl.

 

Poslal do vzduchu kouli světla, která prozářila místnost s postelí, a zamířil do koupelny. Po paměti si jen opláchl ruce, trochu vody si vyšplíchl do obličeje a vrátil se zpět.

 

Ucítil za sebou pohyb. Špička hůlky se zabodla do jeho zátylku a pak se mu za zády ozval vrčivý ale pořád dost úlisný hlas, aby ho mohl poznat. „Zdravím, Rowle.“

 

„Co chceš?“

 

„Co ti chtěl náš společný přítel?“

 

Tak je to pravda. To všechno má na svědomí on? Ten chlap už se vážně zbláznil.

 

Prudce se otočil, hmátl po hůlce…

 

„Crucio!“

 

…a v křeči cloumající celým tělem padl k zemi. Svíjel se v bolestech na vypelichaném koberci a zuby tiskl pevně k sobě.

 

Lucius Malfoy přidřepl ke své oběti a s hlavou lehce natočenou stranou, jako kdyby na něco čekal, prohlásil: „Však ty budeš mluvit. Ty ještě budeš křičet.“ V bledé tváři se nehnul ani sval. „Každý začne.“

 

***

 

Zahučení plamenů. Letax. Rychle jsem vyskočil na nohy a zamířil do obývacího pokoje, než mě Yaxley začne shánět. Jeden pohled stačil, aby mi bylo jasné, že dneska se mu zase nezadařilo na jeho náborové akci. Hned od začátku se snažil osobně přesvědčit některé Smrtijedy se silným darem magie, aby se k němu přidali. Dřív mě bral s sebou, aby ukázal, že dokáže ovládat i někoho z rodu Malfoyů. Tohle je už poněkolikáté, co si to odpustil. Něco se muselo změnit, z nějakého důvodu už nepůsobím jako taková ukázka jeho moci.

 

Kdybych jen věděl, co se děje. Stejně jako mě předtím ukazoval ostatním jako svoji hračku, se mě teď snažil co nejvíce odklidit stranou. Jeden z důvodů, proč jsem za ním hned tak nadšeně přiběhl, byl právě ten otrávený pohled, který se snažil před svými společníky vždycky skrýt.

 

Za chvíli z krbu vylezl i Šedohřbet a další tři kouzelníci. Kdysi jsem je snad zahlédl na jedné z otcových akcí na Malfoy Manor, ale teď jsem si nedokázal na jména vzpomenout ani náhodou. Všechno se to zdálo tak dávno.

 

Tři kouzelníci po mě vrhli pohledy, v nichž se mísil odpor s něčím, co by mohl být strach. Ale to nebylo možné, ve svém postavení bych se jich nedokázal ani dotknout bez toho, aby mě můj obojek na místě neuškrtil. Nikdy neobtěžovat Yaxleyho hosty na důležitých jednáních. Jeho pravidla myslela snad na všechno a mě to nedávalo příliš možností, jak jim nahnat strach. Dělo se tu něco, o čem jsem neměl ponětí.

 

Yaxley trojici uvedl do jedné z formálních pracoven v domě. Šedohřbet zůstal na stráži, nikdy si nedělal iluze, že je něco víc než jenom hrubá síla. Proto v Rumunsku zahynulo nejvíc vlkodlaků, zatímco se čarodějové přemístili pryč.

 

Než se mi dveře zavřely před nosem, houkl Yaxley, ať dojdu do sklepa pro víno. Taky změna, dříve mě nechával alespoň postávat při jednáních někde v rohu. Z nějakého důvodu jsem pro něj ztrácel cenu jako ukázka jeho moci. Asi bych se měl bát, co to pro někoho v mém postavení znamená, ale nedokázal jsem k tomu najít sílu. Uvnitř jsem cítil akorát otupělý chlad. Možná už to brzo skončí…

 

Po cestě ke schodům do sklepa jsem přes sebe hodil obnošený hábit. Jak o mě ztrácel zájem, už nevyžadoval, abych chodil neustále vysvlečený do půli těla. Vzal jsem do ruky svícen a po nepravidelných schodech sestoupil do sklepa.

 

Nebylo to žádné velké podzemí, ale Yaxley si z nějakého důvodu stejně jako můj otec potrpěl na sklepení s několika menšími kobkami. Kdoví jestli tam vůbec někdy byl nějaký vězeň, ale nejspíš je to otázka nějaké pokroucené prestiže mezi těmi nejmocnějšími. Jedna z cel byla elegantně předělaná na vinný sklípek, kde se po třech stranách místnosti tyčily police z poloviny naplněné lahvemi vzácného vína.

 

Jednu z nich jsem bez rozmýšlení sebral a vyšel do malé chodbičky spojující všechny cely. Jestli se mu výběr nebude líbit, hold to bude muset upřesnit.

 

Najednou se ve sklepení ztratila i poslední stopa matného světla přicházejícího ze schodiště. Zvedl jsem před sebe svícen, plamínky splašeně poskočily a osvětlily mohutnou postavu vlkodlaka.

 

Udělal jsem krok stranou, abych mu uvolnil cestu. Možná míří pro některé z levnějších vín, aby si vylepšil představu nudného večera.

 

Dokonce i mě to znělo jako falešná útěcha, nemohl jsem si nevšimnout dost výmluvných pohledů, které mi čas od času věnoval. Když vyrazil klidným soustředěným krokem proti mně, zacouval jsme do jedné z kobek a s napětím sledoval, jak vstoupil za mnou.

 

„Musím nahoru,“ zkusil jsem to.

 

„To počká. Mají dost důležitou práci, aby nám to dalo chvilku času.“ S těmi slovy se po mě natáhl.

 

Vymrštil jsem se, láhev mi vypadla z prstů a roztříštila se na zemi. Vlkodlak po mě neohrabaně hmátl, ale podklouzl jsem mu pod rukama a tvrdě narazil do protější stěny. Otočil jsem se a vrazil mu svícen do břicha.

 

Plamínky mu sice seškvařily látku košile, ale víc se nestalo, svíce se odlouply a já mu tak zapíchl tvrdé železo až do žaludku. Moc mu to neublížilo, ale aspoň ustoupil o krok zpět a mě to dalo šanci vyrazit tryskem pryč. Bleskově jsem vyběhl po vratkém schodišti a za sebou slyšel hluk.

 

Na posledním schodě mi cosi podrazilo nohy. Bolestivě jsem sebou praštil o zem a podvrkl si kotník. Okamžitě jsem vstal a dokulhal do kuchyně. Cítil jsem, jak mi mohutný muž dýchá na záda. Bez váhání jsem sebral nůž ze stolu a vběhl zase do obývacího pokoje. Sakra, nebýt té nohy, dokázal bych se s ním honit po domě klidně celý den.

 

Takhle jsem akorát ucítil, jak mě chytil za rameno, podlomil se mi kotník a pleskl jsem sebou na koberec. Nadšeně se tomu zasmál. Rychle jsme se přetočil na záda, abych na něho viděl, a pozadu jsem zacouval k nejbližší stěně, nůž výstražně natažený před sebou.

 

Až v tu chvíli jsem si uvědomil, jak zrychleně dýchám a klepe se mi ruka. V tomhle stavu jsem nemohl vypadat výstražně nebo jakkoli jinak ani náhodou.

 

Teď už si mě prohlížel s nezakrytou chtivostí v očích. Ze rtů mi uniklo vystrašené zasténání, tohle ne, prosím. Vždyť je to vlkodlak, nejspíš mě roztrhá zaživa. Prosím ne. Pak jsem si všiml hůlky v jeho ruce.

 

Takže mi na schodech přece jenom podrazil nohy. Věděl jsem, že umí používat kouzla, ale jen málokdy to taky skutečně dělal. Dával přednost praskotu kostí, křiku a násilí. Kouzla byla na jeho vkus příliš čisté řešení.

 

Než jsem se zamyslel nad tím, co má v plánu, skoro mazlivě zašeptal: „Konjuktivitus!“

 

Zalapal jsem po dechu, jak se svět před mýma očima náhle ztratil. Tma. Nic víc. Oslepující kouzlo je jedno z těch složitějších, nečekal bych, že ho bude umět použít. I když možná ho už nebude umět zrušit a já zůstanu slepý nadobro. Ale to byla teď moje nejmenší starost. Vyděšeně jsem koulel očima, jako kdybych je tak mohl donutit, aby zase viděly.

 

Slyšel jsem jeho vzrušené sípění a jen tak zkusmo jsem se rozehnal svou zbraní, abych mu nedovolil se přiblížit. Vysloužil jsem si jen pobavené uchechtnutí.

 

„Ale ale copak, chlapečku? Máš strach? Ani nevíš, jak často jsem po Yaxleym chtěl, aby mi tě na chvilku půjčil. Na svoje hračky je trochu majetnický. Vypadá to ale, že se brzy dočkám.“

 

Nezmohl jsem se na odpověď, sotva jsem se dokázal nadechnout. Místo toho jsem se podél stěny odsunul na druhou stranu, než kde podle hlasu stál Šedohřbet. Když se jemně dotkl mého lýtka, nedokázal jsem se ubránit poděšenému zakvíknutí. Bylo by to ponižující, kdybych nestrávil předchozí měsíc s Yaxleym. Teď už mi to bylo jedno.

 

Sekl jsem po něm nožem, ale byl dávno pryč, jen se smál. Zacouval jsem dál od jeho hlasu a pevně stiskl víčka k sobě. Snad mi to pomůže se lépe soustředit na zvuky jeho pohybů. Skoro jsem ani nevnímal, že mi při tom vyklouzly z očí dvě drobné slzy a zvlhčily mi řasy. Měl jsem co dělat, abych dokázal dýchat.

 

Pak se ke mně zase přiblížil, cítil jsem, jeho ruku na rameni. Vymrštil jsem se na kolena a pokusil se mu vrazit nůž do břicha. V tu chvíli se mi obojek pevně stáhl kolem krku, zavrávoral jsem a dokázal jsem ho akorát lehce říznout přes paži.

 

Zatímco jsem lapal po dechu, tvrdým úderem mi vyrazil zbraň z ruky a přimáčkl mě ke zdi. Zakvílel jsem. Jeho horký zkažený dech mi ovanul obličej, praštil jsem ho čelem do nosu, ale přesto to nemělo nejmenší úspěch. Zmítal jsem se pod ním naprosto bez výsledku, jen ho to ještě víc vybudilo. Cítil jsem jeho rostoucí erekci a zmocňovala se mě stále silnější panika.

 

Pak jeho sevření zesláblo, vytrhl jsem se mu a chtěl jsem ho udeřit. Místo toho jsem ale vrazil do čehosi, co držel v ruce. Hůlka. Vytrhl jsem mu ji a bez použití jakéhokoli určitého zaklínadla, jsem ho čistě instinktivně odmrštil přes celou místnost pryč.

 

I přes náhlou svobodu jsem stále nic neviděl a po kolenou jsem se doplazil do rohu místnosti, kde už jsem dokázal jenom hlasitě vzlykat.

 

Nikdy se odsud nedostanu, jeden z těch dvou mě prostě zabije a nikdo se o tom nedozví!

 

Z protějšího rohu se ozývaly hlasité kletby, jak se Šedohřbet postavil na nohy. Znovu mě zachvátila panika.

 

„Protego!“ syknul jsem a ucítil jsem, jak mě obklopilo ochranné zaklínadlo. Ze slepých očí mi tekly proudem slzy a sotva jsem dokázal dýchat, jak jsem se zalykal vzlyky. Nedokážu to. Nepřežiju tu. Chci pryč! Chci konečně domů! Merline, prosím.

 

Pak vrzly dveře, jak se k Šedohřbetovi se vzteklými nadávkami přidal Yaxley, ucítil jsem protikouzlo drtící mou bariéru na prach. Síla magie mě navíc přimáčkla ke stěně tak prudce, že jsem se praštil do hlavy a omámeně se svezl k zemi. Nedokázal jsem se ani pohnout, silné ruce mě zvedly do náruče a odnášely mě do některého z pokojů pro hosty. Podle smradu Šedohřbet.

 

Teď už nemám nejmenší šanci, pomyslel jsem si a konečně omdlel.

 

***

 

Vzbudil mě křik, Yaxley řval na Šedohřbeta a ten si to jen tak nenechal líbit. Vyhrožoval, že stáhne svoje vlkodlaky a nechá v tom Smrtijeda samotného. V čem ale? Našpicoval jsem uši, ale pořád jsem měl hlavu nepříjemně lehkou. Slyšel jsem slova, ale nedokázal jsem jim porozumět. Sedl jsem si na posteli a snažil se rozkoukat.

 

Možná už jsem rozeznal světlo a stín, ale o zraku se nedalo ani mluvit. Ale kouzlo vyprchávalo, dobrá zpráva.

 

Pak se otevřely dveře, stáhl jsem se do nejzazšího kouta postele a naslouchal, jak se Yaxley pohybuje po místnosti. Přímo jsem cítil vlny vzteku, které z něj vycházely.

 

Jakési tlumené zachrastění. „Parchante,“ zaprskal směrem ke mně. Uslyšel jsem zasvištění a pak mi obličej oblízl tenký konec biče. Jen se štěstím se vyhnul levému oku.

 

„Ne,“ zachrčel jsem. Už zase. Od té katastrofy v Rumunsku Smrtijed neustále kypěl vzteky a často si to na mě vybíjel. Teď už nestál o sex nebo ponižování. Teď mu šlo jenom o to zbít mě do bezvědomí.

 

Schoulil jsem se do klubíčka, abych si chránil obličej a břicho. Bič nechával na kůži tenké žhavé stopy. Nebyl vylepšený o žádné háčky nebo cokoli, co by mi mohlo skutečně vážně ublížit. Naposledy jsem to vydržel víc jak hodinu, než jsem omdlel. Po tvářích se mi koulely slzy bolesti, ale nekřičel jsem. Jenom jsem čekal, až konečně skončí.

 

***

 

Když se šel ráno Harry nasnídat, kuchyň už byla obsazená polovinou Fénixova Řádu. Paní Weasleyová roznášela mezi nimi horkou kávu. „Dobré ráno, miláčku,“ usmála se na něj zářivě. „Dal by sis něco?“

 

„Ne, děkuji. Stalo se něco?“

 

Odpovědi se ujal Moody. „U Svatého Munga našli ležet přede dveřmi Rowlea.“

 

„Mrtvého?“

 

„Tentokrát ne. Ale nejspíš bude…“ Moody zakroužil ukazováčkem kolem levého ucha a zašklebil se. Zvláštní že někdo s přezdívkou Pošuk je o něčem takovém vůbec schopný žertovat. „Mnohonásobné Cruciatus ho pravděpodobně připravilo o rozum.“

 

„Kterým nikdy zvlášť nedisponoval,“ odfrkl si Snape.

 

„Myslíte, že…?“

 

„Samozřejmě! Lucius. Kdo jiný. Loví Smrtijedy, aby se dostal ke svému synovi.“

 

„Pořád nechápu, kde je v tom problém,“ ozvala se Tonksová. „Jenom nám ulehčuje práci, ne?“

 

„Problém je ten,“ vrhl po ní Snape pohledem tak děsivě kyselým, že by se i citron zastyděl, svěsil hlavu a zahanbeně si stoupl do kouta, „že za sebou nechává hromady mrtvol. Včetně kohokoli, z koho bychom dostali nějakou užitečnou informaci o Yaxleym.“

 

„No a? Necháme ho, aby si to s ním vyřídil. Silný je na to dost.“

 

„Obávám se, slečno Tonksová, že až Lucius vyvraždí všechny, kdo se odmítli k Yaxleymu přidat, padne do nějaké pitomé léčky, protože teď řádí, jakoby přišel i o ty poslední zbytky příčetnosti, co mu zbyly. Nemine jediný den, abychom nějakého Smrtijeda neseškrabovali ze zdi. Upřímně nevím, z koho dalšího bychom získali nějaké informace. Takže nakonec vyrazí Lucius sám proti všem, které Yaxley kolem sebe nashromáždil, logicky padne a nám nezbude jediná možnost, jak se k poslednímu odporu Smrtijedů dostat.“

 

Harry pohlédl na Lupina, seděl vedle Snapea a civěl kamsi do rohu. Vypadal, že si nevšímá ničeho, co se kolem něho děje. V poslední době byl zvláštní a jeho postoj ke Snapeovi se rapidně změnil. Měl dojem, jako kdyby byl na něm jaksi závislý.

 

Jak se jeho myšlenky zatoulaly, nevšiml si ani, že otvírá ústa, aby promluvil.

 

„Myslím, že jediná možnost je vyhlásit milost pro kohokoli ze Smrtijedů, kdo se sám přihlásí a podá informace o Yaxleyho pohybu. Jinak ho chytit nedokážeme.“

 

Na drtivé většině tváří všech v místnosti se objevil výraz pohoršení. Jen Snape se zatvářil překvapeně. A pak i mírně obdivně.

 

Bylo mu jasné, že přesně tohle Zmijozela taky napadlo, ale věděl, že by to od něj ostatní nepřijali. Harrymu to našeptal Voldyho hlásek před pár dny, když našli skupinku mrtvých Smrtijedů před ministerstvem. Ze začátku to ignoroval, ale musel uznat, že je to nejlogičtější řešení.

 

„Lucius je bojovník, byl jeden z Voldemortových…“ samozřejmě několik lidí se zatvářilo poděšeně, „…předních pobočníků. Prošel si mnoha nejrůznějšími akcemi, při kterých jistě riskoval život. Ostatní Smrtijedi z něho mají strach a dobře vědí proč.“

 

Zase zalétl pohledem ke Snapeovi, v jeho tváři se nepohnul ani záblesk emoce. Harry by rád věděl, na co myslí, když právě hrdina současného světa uznal schopnosti a zkušenosti svého protivníka. V dnešní době byl Smrtijed synonymem vraha, málokdo viděl, jaké schopnosti mnozí z nich skrývali. Rozhodně by se jim nevyplatilo je podceňovat.

 

Snape promluvil: „Lucius má mnoho zkušeností z boje a logicky postupuje od malých krys po ty větší, aby vypátral Yaxleyho úkryt. Dříve nebo později najde někoho, kdo ho k němu dostane. Když něco chce, půjde si za tím až do konce. Zatím nezabil žádného bystrozora, nemá důvod, ale jestli bude mít pocit, že nějak ohrožujeme Draca…“ odmlčel se, aby nabral dech. Stejně všem bylo jasné, jak by ta věta skončila. „A nějakou nedbalou akcí proti Yaxleymu ho dost možná vyprovokujeme, protože Yaxley nasadil Dracovi škrtící obojek. Pokud by se mu něco stalo, je jen malá šance, že by to Draco přežil. A Lucius to ví. Musíme se s tím vypořádat co nejdřív a řešení, které pan Potter navrhl se zdá nejlepší.“

 

„To jako budeme omilostňovat další Smrtijedy?“ zeptal se Fred, čímž si vysloužil Harryho i Snapeův nevraživý pohled. Oba věděli, kam ta poznámka směřuje.

 

„Pokud jim v téhle situaci dáte šanci, seběhnou se Smrtijedi před ministerstvem a zahltí ho všemi výmysly, co je zrovna napadnou,“ zavrčel Moody a pohledem tiše vraždil Snapea. Tomu hrál na tváři lehký úsměšek jako odpověď.

 

„O Malfoyovo řádění kolují už teď nejrůznější zkazky,“ potvrdil Bill, „bojí se ho teď skoro stejně jako Azkabanu, většina z nich by to riskla.“

 

„Samozřejmě by dostali odpuštění jen za pravdivé informace,“ řekl Harry.

 

„Ale zdrželo by nás to.“

 

„Musíme něco udělat.“

 

Ron si zamyšleně prohrábl vlasy. „A kde vlastně jsou všichni ti, které Yaxley dostal na svojí stranu? Jakto že je Malfoy nemůže najít? To mají někde další hnízdo? Přece se nebojí tolik, aby spolu vydrželi na jednom místě tak dlouho.“

 

„Nejspíš jsou zašití po těch nejzapadlejších koutech planety,“ zkusil to Lupin. Harryho překvapilo, že dává pozor.

 

„To museli být ti ostatní taky. Pochybuju, že je Malfoy dostal v Londýně, vsadím se, že tady už není ani jeden přisluhovač Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Tahá je sem jako výstrahu.“

 

Při tomto označení Voldemorta Snape pohrdavě protočil panenky. Vlastně ho Harry chápal, taky mu to lezlo na nervy, ale Ron nebyl schopný nazvat Temného pána jménem ani za tisíc galeonů.

 

„Možná o nich Malfoy ví,“ nadhodil Lupin. „Jenom s nimi není Yaxley. Ten se nejspíš snaží zkontaktovat volné Smrtijedy a chce, aby se k němu přidali. Proto se Malfoy soustředil na ně. Yaxley nejspíš svoje místo pobytu úzkostlivě tají. Teď víc než kdy předtím.“

 

Snape po něm sklouzl pohledem bez jakékoli emoce, ale pak prohlásil: „Každopádně Yaxley nemá možnost, jak se s tím vyrovnat. Lucius je silnější než on, nemůže se s ním utkat. Je to lepší diplomat, takže na něho nemůže poslat svoje nejlepší čaroděje, protože by je mohl přetáhnout k sobě. Pokud se mu už něco podobného nepovedlo. A pravděpodobně by mu nepomohlo Draca vydat nebo ho snad zabít. Oboje by úplně stejně vyvolalo Luciusovu pomstu. Jeho věrní už nejspíš ztrácejí trpělivost, myslím, že se brzy odhodlá k nějaké akci, ať už se mu podaří Malfoye zbavit nebo ne.“

 

„No,“ zakončil to Kingsley, „nakonec tím Harryho návrhem nemůžeme nic zkazit. Stejně nemáme žádnou jinou stopu. A jestli by to pomohlo? Účel světí prostředky.“

 

Snape se pobaveně zašklebil a uznale kývl směrem k Harrymu. Tomu to skoro vyrazilo dech, to bylo snad poprvé, co ho ten muž pochválil. No i když říct to nahlas by ho asi zabilo, ne?

 

***

 

Probudil jsem se s bolestným zaskučením deroucím se z krku. Záda pálila jako oheň a to jsem si byl jistý, že kůže zůstala neporušená, Yaxley měl nejspíš spoustu zkušeností. Nevím, jak dlouho to tentokrát trvalo, všechno se to slilo dohromady. Otevřel jsem oči a úlevně si oddychl, když jsem se mohl rozhlédnout po místnosti prozářené poledním sluncem. Zrak se mi vrátil. Levá tvář mi napuchla, až jsem měl oko napůl přivřené. Nahmatal jsem džbán s vodou na stolku a s námahou polknul malý doušek tekutiny, točila se mi hlava, nejspíš z únavy.

 

Opatrně jsem vykoukl ze dveří, tohle nebylo místo, kam jsme s Yaxleym přišli původně. Přemístil mě do jeho nejtajnějšího úkrytu. Sem nikoho nebral, dokonce ani Šedohřbeta. Došoural jsem se do kuchyně, abych si vzal něco k jídlu, když vtom jsem zaslechl hlasy vycházející z jediné knihovny v domě.

 

Nahlédl jsem do pokoje, Yaxley klečel u krbu a s kýmsi rozmlouval.

 

„Musíme zaútočit co nejdřív, polovina bystrozorů je stále ještě u Svatého Munga, ale už brzy budou vyléčení. Máme jedinečnou možnost.“

 

„My s tím problém mít nebudeme. Tak kdy?“ zazněla odpověď z plamenů.

 

„Ráno. Zítra brzy ráno.“

 

„Dobře. Mimochodem, Rowlea už na naši stranu asi nedostaneš,“ ozval se neznámý z krbu. „Povídá se, že ho našli před Svatým Mungem. Zešílel po Cruciatu.“

 

„Snaž se to před ostatními v táboře utajit.“

 

„Jistě. Ale budeme to muset vyřešit.“

 

„Později.“

 

Plameny v krbu pohasly. Rozhovor skončil.

 

Tiše jsem se stáhl a vrátil se do kuchyně. Kdyby mě jenom tak příšerně nebolela hlava, snad by mě něco napadlo. Připadal jsem si tak unavený. V poslední době se mi to stávalo příliš často.

 

Co Yaxley udělá, až mu jeho oblíbená hračka nebude k ničemu? Co až zjistí, že je jeho hračka rozbitá a nevydrží bičování ani tak dlouho, aby ho přešel vztek? A já už vážně nevydržím, tohle prostě nedokážu, dochází mi síly. Bude to aspoň rychlé?

 

Merline, proč už je mi to jedno?

 

***

 

 

Diskusní téma: Rozbité hračky

Datum: 15.04.2012

Vložil: anneanne

Titulek: A jé...

Chudinka Dráček.Vlastně i chudák Lupin,Snape,Lucius,Harry.........

Chichi nemůžu se dočkat další kapitolky.

Datum: 14.04.2012

Vložil: Mája

Titulek: :-(

Jak všeobecně Malfoyovi nesnáším, tak tady je mi Draca opravdu líto. Jen pořád netuším, jak si chtějí poradit s tím škrtícím obojkem. Podle toho, jak jsi ho popsala z toho obojku prostě není úniku. Nebo jsi nám něco zatajila?

Datum: 13.04.2012

Vložil: Nade

Titulek: ooOoo

Myslela bych si, že Draco bude vyděšený strachy z mučení a z nedostatku informací, ale spíš to vypadá,že upadl do jakési odevzdané letargie. Je mi ho moc líto. Doufám, že mu někdo pomůže. Lucius se o to evidentně vytrvale snaží, ale taky tím strašně riskuje svůj i Dracův život. Chtělo by to malý zázrak.
Díky, těším se na pokračování. :-D

Přidat nový příspěvek