Hlavní postava: Lucius

Pairing: HP/LM

Shrnutí: Minikapitola o tom, jak se loučí Nebelvír se Zmijozelem.

Varování: sex

Sbohem

Od naší podivné sexuální příhody jsem s Potterem nepromluvil ani slovo. Poprvé, když mi přinesl další jídlo, jsem předstíral spánek. Jako kdyby nějaký vlkodlak dokázal zaspat tak příšerný hluk, jaký vydává přemisťující se čaroděj? Někdy jsem měl ze svých zbystřených smyslů pocit, jako bych měl neustále kocovinu.

Během dalších příležitostí, kdy se tu zastavil, přede mě akorát položil tác a zmizel. Zachytil jsem jenom jeho rozpačitý pohled. Už to byly tři dny a z jeho chování jsem začal mít pocit, jako bych ho snad znásilnil. A přitom on sám od toho nebyl daleko.

Přiznávám, že mě tenkrát skutečně vyděsil. Nevím, co to bylo, ale cítil jsem z něj něco podivně cizího. Jako kdyby jeho kůže vylučovala nějakou skrytou emoci, které jsem nerozuměl, ale mohl jsem ji cítit. Mátlo mě to a zároveň mě to děsilo. Vlastně víc věcí kolem téhle vlkodlačí záležitosti mi nahánělo strach. Najednou jsem nad sebou ztrácel kontrolu a to bylo něco, co se Malfoyům prostě nestává.

Kupodivu se mu povedlo mě rychle uklidnit. Nevím proč, ale vlk uvnitř se poddal až nečekaně snadno. K mému překvapení si vedl skutečně dobře. Zajímalo by mě, kde Zlatý chlapec celého kouzelnického světa nasbíral tolik zkušeností.

Ale nadešla chvíle se odsud dostat. Už jsem se cítil naprosto v pořádku a tohle vězení mě začalo nesnesitelně dráždit. Utíkal mi čas, musím odsud vypadnout a Potter si na svůj pokus o Stockholmský syndrom bude muset vybrat jiného vlkodlaka.

***

Harry se proplížil do kuchyně pro zbytky od večeře. V poslední době to začínalo být čím dál tím náročnější, dům na Grimmauldově náměstí zažíval velký návrat Fénixova řádu do svých prostor a značná část jeho členů tu i přespávala. Světlou stránkou bylo, že paní Weasleyová pak vařila jako pro malou armádu a o pár ztracených porcích se nikdo nedozvěděl.

Rychle naskládal na tác co nejvíc, Lucius – už na něj nedokázal myslet jenom jako na Malfoye, za což se mu Voldy dokola vysmíval – zvládl jako čerstvě přeměněný vlkodlak spořádat klidně čtyři porce najednou. Od té příhody před třemi dny se Voldyho snažil co nejvíc ignorovat. Neměl pocit, že by se něco změnilo, ale párkrát se mu stalo, že stál uprostřed některé místnosti v domě a nepamatoval si, odkud a proč tam přišel.

Děsilo ho to. Jednoznačně mu to nahánělo panickou hrůzu. Díky povolení profesorky McGonagallové mohl strávit všechen svůj čas v bradavické knihovně, ale samotný nebyl schopný se svým problémem jakkoli pokročit. Věděl, že by se měl svěřit alespoň Hermioně a Ronovi, ale prostě k tomu nenašel odvahu. Tolik k jeho nebelvírství.

Vysloužil si akorát pár podezřívavých pohledů od Snapea, ale ten měl příliš vlastních starostí, aby se o něj skutečně zajímal.

Rozhlédl se po prázdné kuchyni, nakoukl i do obývacího pokoje, kde akorát Křivonožka civěl do plamenů v krbu, uchopil tác a přemístil se do Luciusovy skrýše. V ruce držel připravenou hůlku.

Rozhlédl se po prázdném pokoji, dveře do malinké koupelny byly zavřené, Lucius bude nejspíš tam. Stihl akorát položit tác s jídlem na stolek, když koutkem oka zahlédl rozmazaný stín, který na něj s vražednou rychlostí skočil zpoza jediného křesílka v opačném rohu místnosti.

Malfoy s ním hrubě praštil o stolek a pak ho přirazil ke stěně. Harry se pokusil na něj namířit hůlkou, ale muž měl už rozhodně všechny vlkodlačí reflexy, takže mu ji snadno vytrhl. Pokusil se mu vyškubnout. Vlkodlačí síla. A je to v pytli, Voldy, pronesl Harry v duchu skoro škodolibě.

Po třech dnech už vypadal Lucius jako dřív, z dokonalé, možná jen trochu hubenější tváře, blýskaly v úsměvu bělostné zuby a z očních důlků na něj hleděly šedé oči se zuřivostí, kterou tam nikdy dřív nespatřil. Vypadá to, že přeměna ve vlkodlaka byla u konce. Před ním stál soupeř, kterému se fyzicky nemohl rovnat, a nadlidskou silou ho tiskl ke stěně za ním, až Harry ztrácel dech.

***

Neměl šanci mě zastavit, hůlku jsem mu dokázal sebrat jako dítěti hračku. Sevřel jsem ho v pevném stisku a celým tělem ho přirazil ke stěně, až si vyrazil dech. Zatímco mi v náručí supěl, zíral jsem do dvojice smaragdových očí vytřeštěných v náhlém šoku. Tak kdo má teď navrch, co? S neskutečným potěšením jsem zabořil obličej do rozcuchané čupřiny černých vlasů.

„Pane Pottere,“ zavrněl jsem mu do ucha.

Mladík se ode mě odvrátil, ale nedostal šanci se odtáhnout. Špičkou nosu jsem mu mazlivě přejel po vnějším okraji ušního boltce. Pak jsem tam jen tak lehce fouknul. Zašklebil se, jak mu to bylo nepříjemné.

Stiskl jsem jeho ušní lalůček lehce mezi zuby. Téměř neznatelně zavzdychal, ale mě to stejně neuniklo. Malinko jsem povolil sevření, abych se na něj lépe podíval. Pořád mě vyděšeně pozoroval, ale v jeho očích bylo i něco jiného.

„To je mi ale nadržený malý Nebelvír,“ šeptal jsem dál. Jak naslouchal vábivému tónu mého hlasu, dech se mu zrychloval a kolena tála. Cítil jsem, jak se v mém sevření lehce prověsil.

Ďábelsky jsem se zasmál a vsunul jazyk mezi jeho pootevřené rty. Chvíli váhal, ale pak mi začal polibek oplácet. Když jsem se po chvíli zase stáhnul, nechtěl mě ani pustit. Pohlédl jsem na něj, tváře mu hořely vzrušením a přiopile si mě prohlížel zpod přivřených víček.

Pustil jsem jednu jeho ruku a ta se mi ihned pověsila kolem krku. Zajel jsem pod jeho hábit a nahmatal bušící srdce. Mladík na mě doslova visel a nezmohl se na nejmenší odpor. Rozhodl jsem se, že je třeba se přemístit do pohodlnější pozice. Chytil jsem ho oběma rukama kolem pasu a shodil ho do postele.

Tlumeně vyhekl, ale nevzpouzel se. Přilehl jsem na něho a zjistil jsem, že mě do stehna tlačí jeho vzrušený penis.

Tentokrát mu já ukážu, jak se to dělá.

„Ještě že jste přinesl takovou zásobu lubrikantu, co vy na to, pane Pottere?“

„Mmmmhmpf,“ zafuněl a sápal se mi pod košili. „Můžeš mi ublížit, víš to?“ zeptal se horečně, ale netvářil se, že by ho moje odpověď dvakrát zajímala.

„Budu na to myslet,“ slíbil jsem ledabyle a začal mu jemným stiskem zubů okusovat naběhlý sval na krku. Zalykavě při tom sténal a zavřel oči.

„Já ti neublížil. Dával jsem pozor,“ prohlásil pak s dětskou naivitou, až mi to na tváři vykouzlilo nefalšovaný úsměv.

„Neboj se a věř mi,“ zopakoval jsem slova, která předtím použil on. Kupodivu na Nebelvíra skutečně platila. Uvolnil se pode mnou a oplácel mi polibky, dokud mu stačil dech.

***

Shodil jsem ze své hrudi chlapcovu ochablou paži a zkoumavě na něho pohlédl. Tentokrát jsem se postaral, aby to byl on, kdo odpadne vyčerpáním. I přes dychtivost mládí mi nemohl stačit. Přestože jsem se krotil, jak se dalo, stejně jsem na něm pak našel několik modřin. Naštěstí nic vážného. Věděl jsem o své probouzející se nadlidské síle, ale ve víru vášně bylo náročné se udržet. A nově posílené smysly mi to rozhodně neulehčovaly, cítil jsem každý jeho dotek s dvojnásobnou silou, až mi to vyráželo dech.

Tentokrát jsme si role prostřídali a Potter vypadal, že mu to ani v nejmenším nevadí. Dnes jsem z něj neměl ten špatný pocit jako minule. Možná za to mohl fakt, že se nesnažil za každou cenu udržet svou nadvládu. Jakoby to byl konečně on. Uvolnil se.

Jako pravý Nebelvír ve spárech Zmijozela nebyl schopný se mi ubránit.

Jemně jsem mu přejel rukou po čele a odhrnul jsem zpocené vlasy, až vykoukla klikatá jizva. Symbol jeho výjimečnosti.

Chlapec tlumeně vzdychl a přitiskl se blíž. Škoda, že na tohle nemám čas.

S téměř sebevražednou přímostí se mi odevzdal, jako kdyby si přál, abych ho ve svém objetí rozmáčkl. A to by vzhledem k té pitomé lykantropii nebylo tak nemožné, i když už jsem se naučil s některými změnami vyrovnat.

Vyprostil jsem se z jeho náručí a začal se oblékat. Přitom jsem na něm stále lpěl pohledem, vlk uvnitř si ho žárlivě prohlížel. Můj. Sakra, nečekal jsem, že teď bude o tolik těžší ho tu nechat.

S povzdechem jsem zvedl ze země jeho hůlku a letmo jsem prohledal hábit, který jsem z něho strhl a hodil na zem. Kupodivu na mě okamžitě vypadla moje vlastní hůlka. Takže ji nosil celou dobu u sebe. Dneska mám vážně štěstí. Položil jsem jeho hůlku na stolek a zálibně si prohlížel tu svou. Už mi chyběla, ten pocit držet ji konečně v ruce…

Stačila mi vteřina, abych pokoj zbavil kouzla, které mi zabraňovalo se přemisťovat. Poslední pohled na chlapce, který se v posteli neklidně převaloval. Zavřel jsem oči a přemístil se.

***

Jakmile se Harry ráno vzbudil, zašmátral rukou vedle sebe. Místo bylo prázdné a chladné. Takže Lucius odešel. Tak nějak to celou dobu věděl, ale odsunul to stranou. Stejně si nebyl jistý, co by měl dělat. Byly jenom dvě možnosti – nechat ho jít nebo ho poslat do vězení. A on přece vybral už dávno.

S námahou rozlepil unavená víčka. Po včerejšku se cítil naprosto vyřízený. Ale spokojený. Tentokrát měl pocit, že je Voldy hodně daleko. Tentokrát to bylo takové, jaké to být mělo. Cítil to. Nic ho k tomu nenutilo jako předtím. Samozřejmě kromě vlkodlaka, který ho sváděl. Ale to se mu přece líbilo, ne?

Bylo mu smutno. Prázdný pokoj ještě čpěl vším, co se v noci stalo, ale to už byla minulost. Unaveně zamířil do sprchy. Bude muset vymyslet, co řekne ostatním o tom, kde přes noc byl.

***