Tichá společnost

Hlavní postava: Remus (i když je můj miláček tak trochu mimo realitu)

Pairing: SS/RL

Shrnutí: Soud se Severusem Snapem pokračuje, stejně jako jeho podivný vztah s Remusem. I když ta podivnost se týká spíš samotného Lupina.

Varování: Mňo, asi jsem tak trochu zabruslila do téměř hororového klišé, snad mi to odpustíte. Dlouho Vás tím děsit nebudu.

 

 

 

Tichá společnost

 

Dlouhé jemné prsty mi něžně kroužily po zádech a jemně masírovaly rozbolavělé svaly. Pak zajely podél páteře až na hýždě, stiskly, prohnětly a krouživými pohyby zamířily zase nahoru k namoženým ramenům. Po několika násilných proměnách mě bolel každý, i ten nejmenší, sval v těle a tohle byla tak neuvěřitelná slast, že jsem měl problémy udržet se při vědomí.

 

Jakoby to čekal, ozval se nade mnou hluboký, melodický a tak šíleně dráždivý hlas, že mě donutil rozkošnicky zavrnět, jen jsem ho uslyšel. „No tak, Lupine, opovaž se usnout. Do slyšení mi zbývají ještě tak dvě hodiny a jestli mě tu necháš se svým bezvládným tělem, tak za nic neručím.“

 

„Hmmmm,“ vymáčkl jsem ze sebe s největším úsilím, aby věděl, že ještě dokážu vnímat. Byl dokonalý, za těch pár dní jsem na Severusi Snapeovi poznal i tu nejdrobnější část jeho těla a můžu říct, že cokoli má, dokáže naprosto dokonale využít. A ty nedostižné dlouhé jemné prsty… ach, právě mi zajely mezi stehna a začaly hníst zatvrdlé svaly. „Aaach.“

 

„Ale copak to tu máme?“ zabručel mi do ucha, když jeho ruka doputovala do mého rozkroku. Zavzdychl jsem a přetočil se na záda. Naše ústa se setkala.

 

Překvapil mě, jak dokáže být ohleduplný. Ještě jsme se nedostali dál než za orální sex, prostě jsem se k ničemu víc nedokázal přinutit po tom, co se stalo. A on se ani nesnažil o víc. Vypadalo to, že se spokojí s dlouhými doteky, polibky a společně strávenými nocemi. Až teď po těch letech mi došlo, jak musel být vždycky osamělý. A přitom je v některých oblastech tak zkušený, že po dlouhé době i vlk uvnitř mě se cítil plně uspokojený.

 

Přejel mi jazykem po žíle na krku, pak se přemístil k jedné bradavce. S rozpaženýma rukama jsem ho nechal dělat, co se mu zlíbí. Zatímco jeho chtivá ústa putovala k mému tepajícímu rozkroku, zvedl jsem oči.

 

Můj pohled se setkal s nesouhlasným safírovým pohledem mladého muže okupujícího své obvyklé místo v křesle. Vypadal přesně, jak jsem si ho pamatoval ze školy.

 

Na ramena zastřižené, lehce zvlněné vlasy tak tmavě hnědé barvy, až vypadala jako černá. Znal jsem ji tak důvěrně, že jsem si naprosto jasně pamatoval, jak na přímém slunci mění odstín na sytě kaštanovou. Nádhernou kaštanovou barvu, kterou má snad jen srst těch nejušlechtilejších hřebců.

 

Dokonale symetrický obličej s jemně řezaným nosem, který by zrovna tak mohl patřit ženě. Lehce opálené tváře porostlé téměř neznatelným strništěm vousů. Právě tak, aby vypadal mužně, ale aby od sebe neodrazoval dívky tím, že by o sebe nedbal.

 

Silná výrazná čelist s okrouhlou bradou, o kterou se během vyučování tak rád opíral, když se začal nudit nebo něčemu nerozuměl. Ústa roztažená ve věčném šibalském úsměšku, snad jen rty příliš úzké.

 

Ale drobná vada je přece to, co dělá krásný obraz uměleckým dílem.

 

Přes široká ramena přehozený tmavorudý kabátec z tak jemné a drahé látky, že jsem ani nevěděl, jak se vlastně jmenuje. Černá košile lehce rozhalená, právě tak, aby bylo patrné jemné černé chmýří na hrudi. Kožené kalhoty, ve kterých překrásně vynikaly jeho dlouhé vypracované nohy.

 

A ty oči. Z tváře stále ještě nepoznamenané pobytem v Azkabanu na mě hleděla dvojice průzračně modrých očí patřících černé ovci starobylé rodiny Blacků. Ty překrásné oči na mě hleděly přes propast všech těch ztracených let, přes propast smrti, se smutným, chápavým, ale přesto nesouhlasným výrazem, který mrazil na duši.

 

Ach, Siriusi, chtělo se mi křičet. Z hrdla se mi vydralo vzlyknutí, které se naštěstí skrylo v mém vzrušeném zasténání.

 

Soustředil jsem se zpět na Severuse, zajel mu prsty do vlasů, abych ho povzbudil, a zavřel jsem oči. Proč by mě mělo zajímat, co si o mě myslí mrtví lidé? Stačí, že většina těch živých mě chce zabít čistě jenom z toho důvodu, že jsem vlkodlak. Proč se ještě zpovídat za to, co jsem našel v Severusově objetí?

 

***

 

Natáhl jsem se a prudce jsem strhl Severuse zpět do postele a do své náruče. Překvapeně na mě pohlédl. Nejspíš byl rád, že mu při sexu nechávám iniciativu, svěřit se vlkodlakovi nemusí být pro každého přijatelné. A co si budeme povídat, věci se změnily. Po tom dryáku, co jsem dostal od Šedohřbeta se mi ještě teď občas stávalo, že jsem chodil ve spánku nebo ztrácel vzpomínky na nedávné události. O přízracích mrtvých lidí ani nemluvě.

 

jsem si nevěřil, jak na tom byl Severus těžko říct. Nikdy nebyl zrovna jako otevřená kniha. Jak taky, když tolik let byl špionem ve Voldemortově nejbližším okruhu Smrtijedů?

 

„Uvolni se,“ pošeptal jsem mu. „Dobře to dopadne.“

 

Letmo mě políbil. „Jestli si zase nevymyslí další průtahy, dneska by měl Starostolec vynést rozsudek.“

 

„Po Harryho výpovědi je jasné, že uznají tvou nevinu.“

 

„Jasné…“ zamrmlal nespokojeně. Už se mu začala do hlasu vkrádat ta stará známá nevrlost. „Sám jsi předtím řekl, že jsem zabil Brumbála.“

 

„Nemyslel jsem to tak.“

 

Podrážděně zavrčel. „Samozřejmě, že myslel. Je to pravda. Ať to bylo, jak chtělo, je to fakt. Zabil jsem ho. Zabil jsem jediného člověka, který ve mně kdy věřil.“

 

„Severusi…“ hlesl jsem a pohled mi zase sklouzl do křesla u stěny. Sirius přikyvoval, jako by naznačoval, že se svým odvěkým nepřítelem dokonale souhlasí. „Spoustě lidem na tobě záleží.“

 

„Třeba tobě,“ nadhodil s lhostejným výrazem. Dávno jsem té jeho masce nevěřil.

 

„Třeba mě,“ souhlasil jsem. „Nebo i Harrymu.“

 

Posměšně si odfrkl. „Je jako jeho otec.“

 

„Je i jako Lily.“

 

„Jo jo má její oči, to omílal Brumbál tak často, že už to na mě moc neplatí.“

 

„Snaží se tě očistit. Má velké srdce jako Lily.“

 

„Po večerech se někam ztrácí. Něco nám tají, věř mi, Lupine.“

 

„Ale o to přece nejde. Chce očistit tvoje jméno, nechce, abys šel do vězení. To už přece něco znamená, ne? Nedokážu si představit, že by tě poslali do Azkabanu. Když se vrátil Sirius…“ Zmlkl jsem, mladík v křesle vypadal ještě smutnější než obvykle. Snape se nespokojeně zavrtěl.

 

Zvedl mi bradu, aby se mi mohl zadívat do očí. Nedokázal jsem se od jeho upřeného pohledu odtrhnout. Jeho černé nehybné zorničky byly svým způsobem uklidňující, jako závoj noci, který skryje všechno špatné, co denní světlo nemilosrdně ukazuje. „Už to není žádné tajemství, Severusi.“

 

„Co?“ Obočí se mu svraštělo. Někdy ho věci, co říkám, mátly. Snad za to mohla ta jeho zmijozelská chladnost, a nebo skutečně říkám matoucí věci, už to nedokážu poznat.

 

„Že se staráš. Že ti záleží na lidech kolem.“

 

Levý koutek se mu zachvěl v náznaku úsměvu. „Všechno popřu.“

 

„O mě se staráš.“

 

„Moje životní filozofie říká, že každý by si měl aspoň jednou vyzkoušet sex s vlkodlakem. Pokud o to nestojí, značí to žalostný nedostatek fantazie. A teď vstávej, Lupine, chtěl jsi z tohohle mizernýho baráku konečně na vzduch, tak mě doprovodíš na ministerstvo. Myslím, že už to zvládneš.“

 

Potěšeně jsem mu vlepil letmý polibek a začal se oblékat. „Počkám dole,“ oznámil, „nebylo by asi nejvhodnější, abychom tam nakráčeli ruku v ruce.“

 

„Dobře.“

 

***

 

Asi za půl hodiny jsem byl připravený vyrazit. Ne že bych se oblékal tak dlouho, ale bylo to součástí plánu nenechat náš vztah prozradit. Nevím, proč na tom Severusovi tak záleželo, ale respektoval jsem to. Otevřel jsem dveře, leknutím jsem tlumeně vyjekl a zase je zavřel.

 

Krev, rozštěpená kost čnící z otevřené rány, bílá hmota mozku, blonďaté vlasy zapletené v krvavé koudeli. Párkrát jsem naprázdno polkl, abych udržel žaludek na místě. Otevřel jsem znovu. Pořád tam stála. Asi desetiletá dívenka, které chyběl kus hlavy. Nejspíš po útoku vlkodlaka. Proudy krve zmáčely letní šatečky, které měla na sobě.

 

Vydechl jsem, zavřel oči a odhodlaně prošel skrz. Zavřel jsem za sebou a ohlédl se. Stála tam a dál na mě hleděla. „Mami?“ zapištěla.

 

Věděl jsem, že ji nikdo jiný neuslyší, ať si klidně křičí. Poprvé mě tohle vyděsilo, přiznávám, i když jsem si měl všimnout, že nevydávají žádný pach. Ale nejsou jako duchové z Bradavic, tyhle vidím jenom já. A vypadají skutečně, na můj vkus příliš skutečně.

 

Spěšně jsem seběhl po schodech. U krbu už čekal Sirius, ignoroval jsem ho. Hermiona s Nevilllem ještě procházeli několik právnických knih rozložených na stolku před nimi a debatovali se Snapem. Totiž alespoň Hermiona, Neville zarytě mlčel, v případě potřeby něco pošeptal Hermioně. A Severus se zase tvářil, že všechno, co mu říkají, už dávno věděl. Hermiona to okatě přehlížela, i když věděla, že bez jejích nápadů by Severusův případ nepostupoval tak rychle jako doteď.

 

Severus zvedl hlavu jako první. „Lupine,“ uvítal mě. „Říkal jsem si, jestli bys nás nechtěl na ministerstvo doprovodit. Už jsi tu schovaný moc dlouho.“

 

„To je dobrý nápad,“ odpověděl jsem a proti vlastní vůli mi po tváři sklouzl rychlý úšklebek. Být tu s námi někdo jiný než dva mladí Nebelvíři plně pohroužení do knih, nikdy by nám to neprošlo.

 

„Tak tedy jdeme. Prý by na nás měl čekat pan Potter, ale těžko říct, jestli si našel čas.“

 

S Hermionou jsme po něm střelili káravým pohledem. Bez Harryho výpovědi bychom mohli celý případ zabalit a on to věděl. Jen se musí při každé příležitosti chovat jako nevděčný, samolibý Zmijozel. Prošli jsme letaxem přímo na ministerstvo, laskavost od Pastorka, jinak bychom se jen těžko vyhnuli davům novinářů a čumilů, a k mojí úlevě jsme za sebou nechali i Siriusův přízrak.

 

Jakmile jsme vystoupili z krbu, obklopilo nás deset bystrozorů. To se pak jeden nemůže divit, že jim uteklo tři sta Smrtijedů, když na eskort jednoho muže jich je potřeba tolik.

 

Jedna dvojice mě donutila zařadit se na konec skupinky a namířila na mě hůlky. Ano, jsem vlkodlak, díky za doprovod, hned se cítím bezpečněji.

 

Ve tváři se mi nehnul ani sval, jen do nosu mi stále narážely nové a nové vůně. Lidé, cizí lidé, voňaví lidé. Přivřel jsem oči a zaměřil se na to, proč jsem vlastně tady. Sledoval jsem Severusova záda v černém hábitu. Sebevědomě následoval muže před sebou, jen jednou po mě hodil tázavým pohledem. Přikývl jsem, že jsem v pořádku.

 

Soustřeď se, Lupine, soustřeď se. Pak se vedle mě zařadil vysoký muž s rozedraným hrudníkem, ze kterého se valily vnitřnosti. Ucukl jsem a odvrátil pohled. Kouzelníci s hůlkami se po sobě podívali a připravili se na cokoli, co bych mohl udělat. Ani jsem si netroufl odhadnout, jak na tom byli všichni ti lidé, které nechal Šedohřbet v Rumunsku nakazit. Jak se tu k nim asi chovali? Než jsme došli do sálu, kde měl zasedat Starostolec, obklopil nás zástup mrtvých. S pevně stisknutými čelistmi jsem postupoval dál a z hrdla se mi dralo zakňučení, ovládl jsem ho. Nic z toho přece neexistuje.

 

Sál byl nacpaný k prasknutí, zástupci tisku (S Lockhartem? Kdy se tohle sakra stalo? Jak?), bystrozorské stráže, ministerští úředníci, dostatečně bohatí kouzelníci, aby mohli podplatit stráže… ti všichni se chtěli podívat na proces s největším zrádcem kouzelnického světa. Ne, že bych četl v poslední době noviny, ale tušil jsem, že v tuhle chvíli je z něj už jeden z největších hrdinů. I když tomu Severus nevěřil, vítězství bylo blízko.

 

Sešel až dolů k lavici obžalovaného, čekal už tam Harry s několika právníky, které pro Severuse zaplatil. Zmijozel se tvářil ještě otráveněji než obvykle, vážně neumí přijímat laskavosti. Letmo se po mě ohlédl.

 

Nedokázal jsem to. Zůstal jsem prostě stát kousek ode dveří a shlížel jsem na všechny dolů. Nedokázal jsem vstoupit do toho davu, už takhle vlk uvnitř mě lomcoval řetězy ze všeho toho nezvyklého hluku a neznámých pachů. Ach bože, dlouho jsem nic takového necítil. Chuť davu. Nemohl jsem jít mezi ně. Raději jsem zůstal tak blízko dveří, jak jen bylo možné. Se zdí za zády jsem se cítil aspoň trochu bezpečněji než uprostřed všech těch cizích lidí.

 

Jednání začalo. Shrnutí důkazů a výpovědí. Plané řeči. Asi po hodině jsem se nedokázal soustředit na víc než na vydýchaný vzduch prosycený pachem tolika plící, které ho vtáhly do sebe a pak vytlačily ven, aby ho mohl vdechnout zase někdo jiný. Jednotlivé molekuly vzduchu na sobě nesly podpisy mnoha lidí.

 

Zavřel jsem oči, abych zklidnil rozjitřené vlkodlačí smysly. V hlavě mi omámeně tepalo. Když jsem je zase otevřel, stál vedle mě Brumbál. Všiml jsem si deformace lebky po pádu, ale celkově vypadal lépe, než většina mých mrtvých.

 

„Zdravím, Remusi,“ zasmál se na mě a vhodil si do úst citrónový bonbón.

                                                                                                       

Neodpověděl jsem, dvojice bystrozorů mě stále ostražitě hlídala.

 

„Vzpomínám si, když Severus u té lavice seděl naposledy. Tentokrát za ním stojí mnoho lidí. Vyhraje, že ano?“

 

Neznatelně jsem přikývl a po očku si ho prohlížel.

 

„Zaslouží si ocenění všeho, co udělal. Nemyslím sice, že je to typ pro medaile, ale zaslouží si, aby ho ostatní ocenili. Je to výjimečný muž. Jak jistě víš!“

 

Tentokrát jsem se na něho podíval pozorněji. Nevypadal tak blahosklonně jako obyčejně, něco v očích mu provokativně jiskřilo takovým zlým způsobem.

 

„Ale ty tu nechceš být, že ano, Lupine?“

 

Věděl to… samozřejmě, že ví, na co jsem myslel, když jsem s návštěvou ministerstva souhlasil. Samozřejmě, že to ví! Je to přece přelud. Nebudeš snad věřit něčemu, co neexistuje. Ale ty vlastně ano, Severus by ti to dokázal vysvětlit. Určitě by v tom figurovala Nebelvírská hloupost, ale nejspíš by měl pravdu.

 

„Ukážu ti cestu,“ prohlásil Brumbál.

 

A to mi stačilo. S letmým zamumláním, že potřebuji na záchod jsem opustil sál. Dvojice bystrozorů mě sice následovala, ale stačil mi jediný pohled, abych věděl, že těmhle se dokážu ztratit i poslepu.

 

***

 

Starostolec konečně vyřkl své stanovisko. Severus zalapal po dechu a koutkem oka viděl, jak se banda těch Nebelvírských individuí nadšeně navzájem objímá. Kdosi ho chytil za ruku. Potter. S obavou, že se na něj snad vrhne stejně nadšeně jako Grangerová na Longbottoma o krok ustoupil, ale to už se na něj sápal nějaký novinář zezadu.

 

„Vyhráli jsme,“ usmál se na něho Harry Potter a potřásl mu rukou. Proti své vůli mu Severus oplatil úsměv.

 

„Děkuji.“

 

To už na něj ale skočila Grangerová a nečekaně ho objala. Snape ji překvapeně poplácal po zádech, ale očividně jí na té situaci nic zvláštního nepřipadalo. Longbottom se k něčemu takovému nechystal, tak už byl snad v bezpečí. Ještě si potřásl rukou s právníky, které Potter najal, a začal se za pomoci bystrozorů propracovávat k východu.

 

Kde je ten Lupin? běželo mu hlavou.

 

Když se jim konečně povedlo protlačit se ven ze sálu, čekal tam další dav novinářů prosících o interview s novým kouzelnickým hrdinou. Severus je ale ignoroval a stáhl k sobě nejbližšího bystrozora: „Kde je ten vlkodlak, co přišel s námi?“

 

„Hledáme ho už víc než dvě hodiny,“ sykl bystrozor a snažil se odtlačit novináře.

 

Snape se zamračil a zachytil Potterův výraz plný obav. Stačilo několik němých pohledů, kterým oba další Nebelvíři nerozuměli. Potter rozpřáhl ruce a beze zbytku na sebe upoutal pozornost každého novináře v dosahu. Severus pak nenápadně zabočil do nejbližší úzké chodbičky směrem pryč. A zamířil na Odbor záhad.

 

***

 

Nedokázal jsem od něho odtrhnout oči. Závoj. Závoj, za kterým kvílely duše mrtvých. Tentokrát jsem je slyšel naprosto jasně. Závoj, jenž pohltil jediného přítele, který mi zbyl. Závoj. Místo, kde věci prostě najednou skončí. Tam, kde se všechno ztrácí. Moje noční můra. Sledoval jsem pomalu se měnící strukturu před sebou a nářek se mi vpíjel do mozku.

 

Brumbál stojící vedle mě se najednou ohlédl ke dveřím, kterými mě zavedl dovnitř. „Nezapomeň, co jsem ti řekl. Až budeš připravený…“

 

Naposledy jsem na něho pohlédl. Už se ani neotočil a zamířil vstříc Oblouku.

 

Zcela instinktivně jsem udělal dva kroky kupředu. Za ním. Někdo mě strhl k zemi. Praštil jsem se do hlavy a před očima se mi zablesklo. Když jsem rozevřel víčka, zjistil jsem, že mi na prsou klečí Severus a tlačí mě k zemi. Hloupost, mohl bych ho setřást a ani bych se u toho nezapotil. Aha, on má hůlku. Hmmm, kam mizí tvůj postřeh, Remusi?

 

Omámeně jsem se zazubil. „Jak to dopadlo?“

 

Ani to neuznal hodné odpovědi, proč taky? Kdyby to dopadlo špatně, už by mířil do Azkabanu. „Zbláznil ses?? Ty praštěnej vlkodlaku. Co si myslíš, žes chtěl udělat?“

 

„Nic.“ Vlastně to byla pravda, ještě jsem nebyl připravený.

 

„Viděl jsem tě. Chceš se zabít?“ Z onyxových očí šlehaly blesky. Jemné uhlově černé vlasy mu poletovaly kolem hlavy jako svatozář. Nikdy dřív jsem si nevšiml, jak krásně se v nich chytají odlesky světla.

 

Uhnul jsem pohledem. Nevěděl jsem co na to říct.

 

„Tak chceš?“

 

„Já nevím.“

 

„Jak to můžeš sakra nevědět? To ti přeskočilo?“

 

Přikryl jsem si obličej dlaněmi. „Možná,“ zaúpěl jsem. V rohu stála zkrvavená žena a vrtěla hlavou. Teď lžu. Samozřejmě, že jsem se zbláznil. Ale blázni takové věci nikdy nepřiznají, to vám nikdo neřekl?

 

Uchopil mě za zápěstí a vytáhl mě do sedu. Vzdychl jsem a zabořil mu tvář do ramene. Pohladil mě po vlasech. „Myslíš na něj pořád, Remusi?“

 

Přikývl jsem.

 

„Myslíš, že by po tobě chtěl, abys šel za ním?“ zašeptal opatrně.

 

Zavrtěl jsem hlavou. Ne, Sirius nemluví. Jako jediný mi nemá co říct. Nejspíš se zlobí.

 

„Tak to nedělej,“ zakončil a pomohl mi vstát. „Teď jdeme domů. Předpokládám, že ta banda Nebelvírů bude chtít nejspíš slavit.“ Ani pevně stojící na nohou jsem se ho nedokázal pustit, trpělivě čekal, dokud nepovolím objetí a zamířil ke dveřím. „Jak ses sem vlastně dostal?“

 

„Pamatoval jsem si to.“

 

„Hmm.“ Ve tváři se mu odrazila lehká nevíra, dostat se na Odbor záhad není právě legrace.

 

***

 

Měl pravdu, večer se na Grimmauldově náměstí 12 konala velkolepá oslava. Totiž byla by velkolepá, kdyby se polovina členů Řádu netvářila rozpačitě a provinile. Naštěstí kdosi nakoupil dost alkoholu, aby se to hemžení nakonec dalo označit za zábavu. Já jsem se k nim nepřidal, pro vlkodlaky je dost zbytečné snažit se opít. Něco kolem rychlého metabolismu, regenerace… bla bla.

 

Snažil jsem se soustředit na Tonksovou, která mi vyprávěla o malém Teddym a o tom, jak pokračuje proces jeho adopce. Měl jsem z ní radost, vypadala skutečně šťastně.

 

Ukázala se i profesorka McGonagallová. Ve vhodnou chvíli jsem se jí zeptal, zda bych mohl občas zajít do bradavické knihovny. Očividně ji to potěšilo, stejně jako Tonksovou. Nejspíš to obě považovaly za známku toho, že je mi už lépe.

 

Od krbu mě pozorovala malá dívka s chybějící částí obličeje. Bože, já bych se tak chtěl opít, možná bude mít Severus nahoře nějaký odpovídající lektvar. Nejspíš ho brzy požádám o něco na spaní.

 

Vzpomínky na Oblouk na Odboru záhad jsem se nedokázal zbavit. Tlačila mě až v žaludku jako pytel kamení. Jako vlka z té mudlovské pohádky. Snědl babičku, snědl Karkulku a nakonec přišel myslivec… A kde se zase vzalo tohle?

 

Omluvil jsem se brzy a vydal se nahoru do svého pokoje. U dveří jsem zase minul jednu mrtvou ženu, vykašlal jsem se na koupelnu a zamířil rovnou do postele. Schoulil jsem se pod dekou a potmě jsem si prohlížel muže sedícího v křesle. Nebyly vidět jeho krásné rysy ani mužná postava, utápěl se ve stínu a šel z něj strach. Padla na mě úzkost.

 

Asi za hodinu se ke mně tiše vplížil Severus. Poznal jsem jeho kroky. Lehl si vedle mně a přimáčkl mě k sobě. V jeho náručí jsem si konečně připadal zase trochu v bezpečí, i když pohled pomněnkových očí se mi do zad zarýval jako dýka.

 

Severusovy dlouhé prsty se mi zapletly do vlasů. Vzdychl jsem a spokojeně jsem se usmál s obličejem ještě stále zabořeným v jeho krku. Poznal to a cosi melodicky zamručel. V polospánku mě hladil po vlasech, dokud jsme oba neusnuli. Dneska byl skutečně náročný den.

 

***

 

 

Diskusní téma: Tichá společnost

Datum: 29.03.2012

Vložil: Mája

Titulek: Ano, kotva...

Nade to vystihla naprosto přesně. Severus je kotva, která drží Remuse při vědomí. Krásná kapitolka. Doufám, že ty bludy zmizí, až z Remuse vyčpí ten hrozný lektvar. Neumím si představit, že by s těmi přeludy dokázal žít dlouho...
Díky za krásnou kapitolku.

Datum: 27.03.2012

Vložil: Nade

Titulek: ooOoo

No pěkně děkuju za takovouhle tichou společnost. Lupin je na cestě do blázince. Představa Siria s vyčítavým pohledem, všichni ti rozsápaní lidé a navíc Brumbál našeptavač, to musí být hrozná kláda. Severus je jeho jediná kotva. Doufám, že to spolu zvládnou.
Díky, moc se těším na pokračování.

Datum: 30.03.2012

Vložil: Yari

Titulek: Re: ooOoo

Nojo trošku miláčka potrápím :)

Přidat nový příspěvek