Hlavní postavy: Netradičně tři a postupně to jsou – Lucius, Harry, Draco.
Shrnutí: Příprava záchranné mise.
Trojitá mezihra
Konečně se mi povedlo to jejich doupě najít, magie kolem něj pulzovala několik kilometrů daleko a pročesat takovou plochu mi zabralo celou noc a dopoledne. Hlavně proto že jsem se musel vyhýbat vlkodlačím hlídkám. Ti zasraní vlkodlaci a jejich superčich. Zezačátku mi s tím dělali docela problémy, obyčejné zastírací kouzlo na ně nefungovalo, protože mě mohli pořád cítit.
Když jsem vyzkoušel pár zaklínadel, nakonec jsem objevil to správné. Akorát včas, narazil jsem totiž na několikačlennou hlídku, která pročesávala v rojnici les. Vyhnout se jim bylo téměř nemožné, ani přemisťovat jsem se nemohl, kdosi pokryl ohromnou plochu kolem smrtijedského hnízda bariérou, kterou jsem nedokázal prorazit.
Nakonec jsem přišel na způsob, jak se před nimi schovat a nechal je projít těsně vedle sebe. Naštěstí mezi nimi nebyl jediný čaroděj.
Bohužel blíže u jejich hlavního stanu už jsem s tím počítat nemohl. Několik tváří, které mířily ke staré zřícenině, jsem zcela bezpečně poznal. Čekal jsem, že do večera příval Smrtijedů opadne, ale naopak se tam začaly stahovat stále větší a větší hloučky. Jak je to tam vlastně velké?
Stmívalo se pozdě, místo krásného letního večeru tu snad ale mrzlo. To museli utéct zrovna do Karpat? Brr, nesnáším Rumunsko!
S posledními slunečními paprsky se ztenčil i příval kouzelníků mířících dovnitř. Nakonec, víc jak hodinu po setmění, zbyli před vchodem akorát dva muži na hlídce. Stáhl jsem si kápi hábitu do obličeje, abych zakryl zářivě světlé vlasy a vyrazil k nim.
Než stihli promluvit, seslal jsem na oba Avadu. Uvnitř čekala pětičlenná hlídka, dali mi trochu víc zabrat, ale druhořadí čarodějové a tlupa vlkodlaků mě nemůže zastavit. Další čas na střídání hlídky byl stanovený až za čtyři hodiny, to mi bude bohatě stačit.
Jsem Malfoy a tihle neschopní idioti mi nesahají ani po kotníky.
***
Rumunsko je vlastně docela veliká země, třicet členů Řádu a bystrozorů ji pročesává už víc jak noc a den a pořád nic nenašlo. Otočil jsem se na koštěti, za mnou seděl Neville, který se mě křečovitě držel kolem pasu, na druhém koštěti seděla Ginny a úplně na konci letěl Moody. Nikdy bych nečekal, že někdy něco takového uvidím. Starý bystrozor ale vypadal, že mu to nedělá nejmenší problémy. Přemisťování se ukázalo pro pátrání nedostačující, riziko, že něco důležitého mineme, bylo příliš velké.
Moody dal rukou pokyn, že na chvíli sletíme na zem a odpočineme si. S vděčností jsem poslechl a stočil koště směrem do blízkého lesa. Přestože nás chránila kouzla neviditelnosti, stejně je lepší být opatrní.
Pošuk se vydal prozkoumat okolí, zatímco Ginny vybalovala vydatnou svačinu od paní Weasleyové. I kdyby nás měli zabít, hlavně abychom neumřeli o hladu, to bylo heslo Ronovy mámy. Když jsem se do jejího sendviče zakousl, musel jsem ji za její filozofii v duchu pochválit.
„Harry?“ začala Ginny, zatímco Neville zkroušeně civěl do trávy.
„Hm?“
„Nemůžeš Snapea vycítit? Říkal jsi, že když ses za něj zaručil, nějak vás v nemocnici magicky propojili nebo tak, ne?“
„Už jsem říkal, že zezačátku se pořád přemisťoval, jak hledal Malfoye, a pak se mi ztratil. Nejspíš ho ten odbarvenej parchant přepadl.“
„Harry,“ začal Neville rozladěně.
„Co? Pěkně nás podrazil. Smrtijed zasranej.“
„Jen se snaží najít svého syna.“
„No jasně, ta dobrá nezištná duše. A my samozřejmě čekáme, že se vydá hledat Draca, takže ho najdeme tam co Lupina… nejspíš už je dávno někde za horama a ani se neohlídne.“
„Harry.“ Zase Ginny. Proč se do mě musí všichni navážet, měl jsem vztek, byla mi tu zima, dorážela na mě únava a připadalo mi, že všechno, co děláme, je naprosto zbytečné.
„No? Chceš se ho zastávat? Moc dobře jsem viděl, jak jsi byla ráda, když jsem dovolil, aby u nás ten zmijozelskej zrádce zůstal. Nechápu tě, ve druhym ročníku tě skoro zabil.“
„Nešlo o něj.“
Zarazil jsem se. A co jako myslí?
„Měla jsem radost, že ses zase zachoval jako ten starý Harry. Změnil ses.“
No, nepovídej. „A to ti přijde divný? Rok jsem se honil za viteály, abych zjistil, že mi Brumbál zatajil, že jsem taky tak trochu jeden z nich! Zjistil jsem, že můj nenáviděný profesor, který kdysi zradil Voldemorta, nakonec nezradil Brumbála, jak jsem si celou dobu myslel, ale jenom ho na jeho vlastní přání zabil přímo přede mnou. Snad jsi nečekala toho samýho kluka, se kterým jsi chodila do školy?“
„Popravdě? Vlastně trochu jo. Vyhráli jsme, Harry, ale ty nevypadáš, že by tě to nějak těšilo. Už to vůbec nejsi ty. To že ses nad Malfoyem slitoval… že se konečně staráš…“
„Já se přece starám! Jak jsi na tohle přišla? Jsem tady a hledám Lupina, Draca, Snapea a nejspíš i toho zrádce s nedostatkem pigmentu!“
„Harry…“
Přerušil jsem ji: „Dejte mi všichni pokoj.“
Neville se tvářil omluvně ale odhodlaně. Co si budeme nalhávat, když jsem ho tam nechával, vlastně jsem nevěřil, že by dokázal Malfoye zastavit, pokud by chtěl utéct. Nejspíš jsem se prostě taky nechal ukolébat a podcenil ho.
Nebelvíři jsou divní, ozvalo se mi v hlavě.
„To mi ještě chybělo,“ utrousil jsem polohlasně a zamířil k lesu, kam zašel Moody.
Klidně si na prsou hřejete zmiji a divíte se, že vás uštkne. Důvěra… pche…
Dej mi pokoj. Vůbec se nesnaž mě naštvat ještě víc, než jsem. Nejspíš by mě to zabilo a tebe se mnou.
Ale no tak. Přece jsi nečekal, že vás Malfoy nezradí? Není to přátelství a důvěra, co takového hada udrží na vaší straně, je to strach, co ho k vám nadobro připoutá. To je taky důvod, proč nikdy nestál o to, abych se vrátil. Jakmile jsem ho už neohrožoval, nebyl důvod být mi nadále věrným služebníkem. Jinak by skončil v Azkabanu jako moje drahá Bellatrix.
Fanatická šílená psychopatka, pomyslel jsem si.
Ano ano, měla svoje nezaměnitelné kouzlo.
Grrr, mam toho už dost. Nechceš svoje egoistický řeči o starých dobrých časech a o tom jak správně manipulovat s lidmi nechat na jindy? Občas mě z tebe bolí hlava.
Ale ne jizva, co? Proto jsi o mě ještě nikomu neřekl. Čekáš, že se jednou ztratím jako rýma, nebo co?
Neprovokuj nebo to udělám.
A komu by ses chtěl svěřit, chlapče? Moodymu? Nejspíš by tě chtěl na místě zabít. Jen pro jistotu. Co kdyby se ti stalo to co tomu idiotovi Quirrellovi? Lupin je pryč, Tonksová šílí, Snape pryč – ne že by ses snížil k něčemu takovému jako žebrat u něj o pomoc. Ta mudlovská šmejdka je sice učenlivá jako správná fena, ale s tímhle ti nepomůže…
Drž už hubu!
Krvezrádci by tě nejspíš poslali do nemocnice. A kmotra už pár let nemáš…
Lalalalala…lala
Cože? Lalala? To si ze mě děláš srandu? Měl bys Snapea vlastnoručně zabít za to, jak odflákl tvojí výuku nitrobrany.
No, ne že bych dvakrát spolupracoval.
Hm.
Najednou z lesa vyběhl Moody. „Zvedejte se. Našel jsem magickou bariéru dál v lese. Musíme dát zprávu ostatním a vyrazíme to prozkoumat.“
Kdosi v mojí hlavě se dunivě rozchechtal. Nechápu, jak jste mohli přežít tak dlouho. Takové množství černé magie jsem ucítil, jakmile jsme sem přilétli.
A já s ním, došlo mi vzápětí. Sakra.
***
Opatrně jsem se vykulil zpod peřiny a ohlédl se na Yaxleyho. Samozřejmě spal jako špalek, dech mu smrděl alkoholem a neklidně se vrtěl ze spánku. Už se těšil na večer.
Byl jsem si jistý, že se ještě pěkných pár hodin nevzbudí. Dneska stačilo snést jenom pár jeho nekoordinovaných doteků a odpadl sám od sebe. Většinou se musím taky trochu snažit, aby byl dost spokojený, že usne.
Živě si pamatuji, když mě odvlekl do svého sídla poprvé a nechal mi nasadit ten příšerný obojek. Mrštil mnou do kouta a čekal, co budu dělat dál. Popravdě jsem se nemohl strachy ani pohnout. Když se ke mně poprvé přitiskl, nedokázal jsem ovládnout třas a slzy. Znechuceně mě párkrát přetáhl holí po zádech a nechal mě zalézt do kouta.
Když si mě další den vůbec nevšímal, došlo mi, že se mě nepokusí hned na místě znásilnit a trochu jsem se uklidnil. Rychle jsem ale poznal, že to nemá zapotřebí. Jestli nechci chcípnout hlady, budu si muset jídlo zasloužit. Začal jsem se k němu lísat a naštěstí mu to bohatě stačilo, líbilo se mu, jak mě to ponižuje, párkrát si kopl, ale k sexu mě nikdy vysloveně nenutil. Ne násilím, ani neměl žádné zvláštní záliby, na které bych doplatil. Často jsem si v hlavě přehrával, co by mi mohl udělat, a raději jsem na sobě nedal znát ani nejmenší známku odporu.
I když to bych ani nemohl. Obojek, který mi obepínal krk, byl totiž zakletý tak, aby mě při jakémkoliv náznaku neuposlechnutí přímého rozkazu, začal neúprosně škrtit. Z toho nebylo cesty ven, nesměl jsem ho jakkoli přímo ohrožovat, nesměl jsem nikomu říct o místě, kde se schováváme, musel jsem ho vždycky následovat při přemístění…
Ale tentokrát na jeden důležitý rozkaz zapomněl.
Od chvíle, co přivlekli Lupina, jsem stále čekal, kdy se tu objeví členové Řádu a roznesou Smrtijedy na prach. Bohužel dny ubíhaly, aréna se každý večer barvila krví, Lupin slábl a nikdo nepřicházel. Ale teď je tu Snape, když ne teď tak nikdy…
„Nesu zrádci jeho poslední pití,“ nahlásil jsem strážcům před Snapeovým vězením. „Pozornost od nejvyššího Smrtijeda.“
Nedůvěřivě si mě přeměřili pohledem, ale neřekli ani slovo. Každý věděl, že jsem Yaxleyho oblíbený mazlíček. Přestože z poslední bitvy utekl hned na začátku, aniž by věděl, kdo vyhraje, většina Smrtijedů ho považovala za jakéhosi nástupce Pána zla. Ubožáci.
Jeden z nich mě pustil dovnitř a ihned za mnou zaklapl dveře. V kobce byla tma a ukrutný smrad zažrané špíny. V jednom rohu klečel Snape u ležícího Lupina, ruku volně položenou na jeho rameni. Vlkodlak vypadal, že nic kolem sebe nevnímá a těžce oddychoval. Ze školy jsem si pamatoval, že ti dva sdílejí společnou minulost a dvakrát se v lásce nemají. Teď měl Lupin na sobě Snapeův hábit a tiskl se k němu.
Sklouzl jsem pohledem zpět na Snapea, který se ani nepohnul. Z toho, co jsem si už vyslechl, jsem věděl, že zabil Brumbála na jeho vlastní rozkaz. Kvůli mně. Nemůžu ho nechat zemřít.
Přisedl jsem k němu, složil nohy pod sebe a položil džbán s rozředěným vínem na zem. Vrhl na něj tázavý pohled.
„Jenom víno.“
Přikývl. „Jsi v pořádku?“
„Vlastně ano,“ ušklíbl jsem se smutně. „Proč jste tady?“
„Sledoval jsem tvého otce. Snažil se tě najít, Draco.“
Ucítil jsem pálení v očích, tak jsem pevně stiskl zuby a pokračoval: „A ostatní? Potter? Fénixův řád? Jsou tu někde?“
„Doufám, Tonksová sehnala informace o Lupinově současném pobytu.“ Při těch slovech mu prsty vklouzly do Lupinových vlasů, nepatrné gesto, ale přesto se nedalo přehlédnout. Vlkodlak se ani nepohnul, spal tvrdým spánkem jako už dlouho ne. Jenom dobře, večer bude potřebovat všechny síly.
Ukázal jsem na ležícího muže. „Řekl vám o tom lektvaru?“
Přikývl. „Vážně se mění každou noc?“
„Někdy i dřív, proměny už nejsou závislé na fázi měsíce, skoro ani na denní době, mění se postupně a dlouho. Jakmile se vlkodlaci začnou násilně proměňovat, ten řev je slyšet všude.“
„Je jich tu víc?“
„Spousty. Yaxley sem nechal zavřít všechny poloviční mudly nebo kouzelníky z mudlovských rodin, které Smrtijedi pochytali. Některé nechá proměnit ve vlkodlaky a pak jim dá ten lektvar. Některé nechá rovnou roztrhat v aréně.“
„Co se tu vůbec děje, Draco? Lupin o tom nedokáže ani souvisle mluvit.“
„To se nedivím je tu skoro čtrnáct dní a Smrtijedi na něj mají obzvlášť pifku. Bojuje každou noc.“
„S kým?“
„S ostatními vlkodlaky. Většinou dokáže porazit čerstvě změněné, ale ti zkušenější ho vždycky dostanou. Přece jenom je to víc kouzelník než zvíře.“
„To doufám,“ hlesl tmavovlasý muž zamyšleně. Jeho ruka si bezmyšlenkovitě pohrávala s prameny Lupinových špinavých vlasů.
„S tímhle stylem boje má příliš málo zkušeností a s rovnocenným soupeřem vždycky prohraje. Musí se pak ostatním podrobit, přesně jako ve vlčí smečce. Taky už ho několikrát nechali vykonat popravu.“
Zvedl tázavě jedno obočí.
„Zavřeli ho s nezměněnými do arény. Párkrát schytal zásah bezhůlkovou magií, ale nikdy ho to nezastavilo.... Je to prostě vlkodlak,“ pokrčil jsem rameny. „Myslím, že to chystá Yaxley i pro vás. Nejspíš zase s Lupinem.“
Ruka se z vlasů nestáhla. Zajímavé.
„Nemůže tomu vzdorovat. V aréně jsou to všechno zvířata.“ Nedokázal jsem z hlasu dostat ten jedovatý tón, i když jsem věděl, jak Lupin po každé takové popravě dostává hysterický záchvat, útočí na stráže a snaží se konečně nechat zabít. Bohužel má ale svou vlkodlačí výdrž, žádná nakládačka není dost velká.
Snape jenom přikývl, co mu vlastně budu povídat? Ví o tom svoje. „Takže jak to tu vlastně vypadá? Zatím jsem se dostal akorát do patra na tu schůzku s Yaxleym.“
Jo, to vím, chtělo se mi prsknout, ale nebylo by to fér. On si moje ponížení rozhodně neužíval. „Za hlavním domem je velká aréna ve stylu římského Kolosea.“
Na tváři se mu objevil nevěřící výraz, to znamená samozřejmě, že pozvedl jedno obočí ve svém typickém gestu. „Kdy to sakra postavili?“
„Teda, není tak velká, ale je podobně stavěná, vejde se tam klidně tucet bojujících vlkodlaků. Hlediště aspoň pro pět set lidí. Dneska bude rozhodně plné. Už teď se sem sjíždějí snad všichni známí Smrtijedi. Jestli se tu objeví bystrozorové, nemají šanci. Budete se odsud muset dostat sám.“
Zablýsklo mu v očích. „A jak? Přede dveřmi pochoduje aspoň tucet chlapů. A jsem si sakra jistý, že aspoň půlka jsou kouzelníci.“
„Patnáct, z toho deset čarodějů. Yaxley není pitomec, tak vás nenechá pitomci hlídat. Je mu jasné, že se pokusíte o útěk, Lupin to zezačátku taky zkoušel. Tady to ale nemá cenu, musíte počkat, až vás přesunou k aréně. Bude tam větší zmatek, stráže mají vždycky plné ruce práce udržet vlkodlaky a vaše poprava je naplánovaná na půlnoc, do té doby zábava dávno začne.“
„Roztrhají mě na kusy,“ řekl Snape. Zamyšleně, ne rezignovaně.
„Musíte být chytrý,“ řekl jsem, zajel si rukou pod nohavici a nahmatal hůlku zastrčenou v botě. Opatrně jsem mu ji podal. „Není vaše,“ řekl jsem dost zbytečně, když si ji ode mě vzal a zastrčil si ji do vlastní boty. „Hůlky všech změněných nebo popravených kouzelníků schovává Yaxley v jedné bedně nahoře, nedokázal jsem tu vaši najít.“
„To nevadí.“
„Nesmíte ho ale zranit.“
„Proč?“
Ruka mi zabloudila ke krku. „Dostal jsem rozkaz, nikdy neudělat nic, co by ho ohrozilo na životě.“
„Škrtící obojek, myslel jsme si to.“
„Nedokážu ho sundat.“
„Nevím, jestli to jde bez Yaxleyho. Je k tomu potřeba otisk magie toho, kdo ti obojek nasadil. Musí to udělat on sám.“
Žaludek mi vyskočil až do krku, najednou jsem jasně cítil hučení krve v uších a raději jsem se opřel rukama o zem. „Yaxley mi ho nenandal,“ vypadlo ze mě po chvíli. „Nechal nějakého mudlu, aby mi ho zapnul a pak ho na místě zabil.“ Vrhl jsem na svého bývalého profesora úpěnlivý pohled.
„V tom případě ale nemůže fungovat, pokud…“
„Funguje! Věřte mi, že funguje,“ svíral jsem rukou nenáviděný kus kůže kolem krku. „Funguje moc dobře.“
„Neboj se. Určitě existuje způsob, jak to sundat.“
Musel jsem vypadat extrémně vyděšeně, nikdy mě nenapadlo, že s tou věcí na krku nakonec i umřu. Musím se toho zbavit! Odkašlal jsem si. „No, to je teď jedno. Vy musíte utéct a přivést sem ostatní, to je nejdůležitější.“
Než stihl říct cokoli dalšího, vstal jsem a bez ohlédnutí zaklepal na dveře. Stráže mi s podezřívavým výrazem otevřeli. Až nahlásí Yaxleymu, jak dlouho jsem ve Snapeově kobce byl, nejspíš už bude pozdě, aby cokoli změnil.
Zpátky v Yaxleyho pokojích, jsem si našel starý hábit a zabalil se do něj. Většinou chce, abych chodil odhalený jako nějaká děvka, ale pokud mě nevidí, tak je mu to jedno. Přehodil jsem přes sebe ještě deku a stočil se na pohovce s výhledem z okna. Do půlnoci zbývá ještě pár hodin, které jsem se rozhodl využít ke spánku.
***