Hlavní postava: Lucius

Pairing: LM/HP

Shrnutí: Lucius jde Yaxleymu po krku a dostane se tak doprostřed bojů mezi bystrozory a Smrtijedy.

Poznámka: I když už jsem předesílala, že minimálně Lucius tu dřív nebo později sklouzne do OOC, doufám, že to bude aspoň působit odůvodněně. Vzhledem k tomu, že jsem ze svého miláčka navíc udělala vlkodlaka, projevuje se to na něm i větší vnímavostí a emotivností. Vlkodlaci jsou pro mě velice vášnivá stvoření, pokud s tím nebojují tak usilovně jako například Lupin. J Proto už můj Lucius není tak studenej čumák jako ten v knihách.

Úsvit nad námi, pod námi krev

Věděl jsem, že to dokážu. Když je v něčem zapojeno tolik lidí, najít skulinku je jenom otázkou času. Nakonec se ukázalo, že Rowle má známého, který má známého… a ten ví o vlkodlačím táboře pod Yaxleyho vedením. Přestože kouzelnická část Smrtijedů se přesunula kamsi do neznáma, vlkodlaci zůstali v Rumunsku hlavně z toho důvodu, že někteří z nich se nedokáží ani přemístit. Dokonce jsou tu i nakažení mudlové, včetně dětí. Nejspíš ne všechny dostali bystrozoři do bezpečí, tak se z nouze přidali k Šedohřbetovi.

Včera večer jsem tu vlkodlačího vůdce jen letmo zahlédl. Naštěstí nikdy neoplýval dostatečnou magií, aby moje krycí kouzlo odhalil. Nebylo moc kvalitní, ale i změna barvy vlasů udělala svoje. Nejspíš by mě Severus nepochválil, kdyby mě viděl s černými vlasy po ramena a zahnutým nosem. Ne, že bych mu byl úplně podobný, ale to promíšení našich magií způsobilo, že mi tahle podoba vyhovovala nejvíce.

Jen málokdy se mezi vlkodlaky objevil skutečně mocný kouzelník, tuším, že Severusův bývalý spolužák Lupin byl jedna z mála výjimek. Většina kouzelníků k sobě vlkodlaka nepustí dost blízko, aby je mohl nakazit.

Ale Šedohřbet se očividně nezaměřoval jen na čaroděje, proto jsem v táboře narážel na tolik zmatených a vyděšených mudlů. Nedokázal jsem odhadnout, jestli je před nimi první úplněk, nebo už to zažili. Samotný jsem si zatím nebyl jistý, co od toho očekávat. Nedivil jsem se, že jsou tak vyděšení. Ve zmatku, který kolem sebe dokázali vytvořit, jsem se sem vmísil až neočekávaně snadno.

Než jsem se ale včera stihl v táboře pořádně rozkoukat, tlupa Šedohřbetových vyvolených ohlásila večerku a zahnala všechny do velkých společných stanů. Několik mudlů dělalo problémy kvůli tomu, že jim magií zvětšený prostor naháněl strach. No, nakonec jim jejich stráže naháněli strach větší, takže poslechli.

Jak vlastně může Yaxley předpokládat, že tihle budou schopní bojovat? Vždyť to bude masakr.

A ráno nás zase stejně nevybíravým způsobem vyhnali ven. Klopýtal jsem v hloučku nemytých, třesoucích se těl na místo shromáždění. Jakási žena usedavě naříkala. Pak nám Šedohřbet oznámil, že za hodinu začne útok na jedno z nejcitlivějších míst kouzelnického světa. Samozřejmě to zaobalil do spousty politických žvástů o svobodě vlkodlaků, ale to už jsem nevnímal.

Zvědavě jsem si prohlédl skupinu vlkodlaků, nebylo jich moc, možná stovka nebo jen o trochu víc, ale z toho míň než půlka budou zkušení bojovníci. I se svou nadlidskou silou nemají šanci. Napadlo mě jediné vysvětlení a to, že Yaxley se rozhodl vlkodlaky obětovat při nějakém manévru na odlákání pozornosti. Snad nebyl Šedohřbet takový idiot, aby na to přistoupil?

Ledaže by odměna byla příliš lákavá.

Šedohřbetovy stráže začaly třídit mudly od kouzelníků a podle toho je posílali k jednotlivým přenašedlům. Odfrkl jsem si, když mi jeden z nich určil pozici, a postavil jsem se k přidělenému přenašedlu.

Zhmotnili jsme se před budovou, kterou jsem zcela bezpečně poznal. Mohl bych skočit za Rowlem na návštěvu.

***

„Nech si tu svojí břečku,“ zamumlal Lupin. Z tváře mu už pomaličku mizel otupělý výraz a v jeho pohledu byla jasná výhružka.

„Lepší než vidět mrtvoly, ne?“ přistoupil k němu Severus s malou lahvičkou v ruce.

„Jo, stěží si pamatuju, jakej je den. Nechci to, Severusi. Prosím.“

Zmijozel ho ignoroval a sevřel mu pravou rukou čelist, aby mu mezi rty nalil šedavou tekutinu. „Nechci,“ vytrhl se mu vlkodlak a výhružně zavrčel. Ledabylým mávnutím ruky, srazil lahvičku na zem, kde se i s obsahem rozletěla na kousky.

„Mám snad na tebe použít Imperius, Lupine, nebo co?“

„Vždyť víš, že tě budu kouřit i bez toho,“ zamumlal vlkodlak.

Snape mu zvedl bradu, aby si ho mohl lépe prohlédnout. Skelné oči se upíraly kamsi za jeho rameno, zplihlé vlasy visely Lupinovi do čela a jen tak podporovaly jeho čím dál tím zuboženější vzhled. Severus se zamračil.

Ten dryák měl ve větším množství vedlejší účinky, z nichž jeden byly deprese a melancholie. A Merlin ví, že toho do Lupina nalil už větší než velké množství. Ale co s ním má dělat, s vlkodlakem bláznivým?

„Budu muset něco vymyslet,“ vrčel nespokojeně, zatímco Lupin se letargicky stočil na posteli. Vtom se z chodby ozval zvuk běžících nohou. Něco se děje. Letmé vyhlédnutí ze dveří stačilo, aby zjistil, co se stalo. Pod schody se už formovali členové Řádu, kteří byli právě v domě, a hlasitě na sebe pokřikovali.

Několika dlouhými kroky došel k posteli, chytil Lupina pod paží a vytáhl ho na nohy. Sebral ze stolku jeho hůlku a tlačil ho ke dveřím. „Jdeš se mnou. Napadli ministerstvo.“

A snad ti trocha akce zvedne náladu, zadoufal v duchu.

***

Tak se nakonec nechal ukecat a zašel s Nevillem ke Svatému Mungovi. Kromě toho, že to Harrymu ještě zhoršilo už tak špatnou náladu, návštěva Nevillových rodičů navíc tak trochu rozdováděla Voldyho. Při pohledu na dva lidi poznamenané Cruciatem se ten odporný šváb v jeho hlavě spokojeně pochechtával a vyprávěl mu jakési nechutnosti ze svého dětství.

Bylo mu z toho špatně. V hlavě mu hučelo a přemýšlel, jak dlouho bude ještě trvat, než mu definitivně přeskočí. Svou návštěvu mohl tedy brát jako malou průzkumnou výpravu toho, co ho v nejbližší době čeká.

Alespoň Nevillovi a jeho babičce udělala jeho přítomnost radost, o manželech Longbottomových si nebyl ani jistý, jestli ho vůbec zaregistrovali. Tolik k tomu, že přítomnost hrdiny, o kterém jim jejich syn vyprávěl, jim jistě zlepší náladu. No když se to tak vezme, vypadali alespoň spokojeně, když už nic jiného.

Zrovna se mu povedlo se z nemocničního pokoje vytratit, když se chodbami rozezněl alarm. Než si to stihl uvědomit, držel Harry v ruce hůlku a ostražitě scházel po schodech do nižšího patra.

***

Ke svému překvapení jsem zjistil, že před Svatého Munga se nás přemístilo z tábora jenom zhruba dvacet. Dva Šedohřbetovi pobočníci si nás bleskově rozdělili a zaveleli jakousi pošahanou variantu na: „Kupředu!“ Figuroval v tom samozřejmě úplněk, ale jinak mi to znělo naprosto nesmyslně. Začínal jsem mít pocit, že si Yaxley z vlkodlaků vycvičil bandu fanatiků, která ho poslouchá na slovo. Ale Šedohřbet očividně neměl v plánu se boje zúčastnit.

Když jsem spolu s jednou skupinkou vbíhal dovnitř, zaslechl jsem za sebou několikeré tlumené prásknutí, jak se k nám přemístili čarodějové. Stejně jako všichni vlkodlaci kolem jsem vytáhl hůlku. Došlo mi, že chybí všichni mudlové a slabší čarodějové, jejich přenašedla nejspíš mířila jinam.

Vlkodlaci samozřejmě schytali první nával odporu ze strany personálu a ochranky nemocnice. Snažil jsem se používat jen relativně neškodné kletby, ale pár spolubojovníků se pokusilo o Avadu. No, docela brzy zjistili, že je to kouzlo dost vyčerpává a rychle toho nechali.

S pomocí dalších kouzelníků jsme zatlačili nejvážnější odpor hlouběji do nemocnice a pak přišel povel zabíjet pacienty.

Věděl jsem, že je Yaxley chytrý. Věděl jsem, že je to zbabělec, ale tohle? Samozřejmě, polovina nemocnice byla nacpaná bystrozory v různém stupni bojeschopnosti. Tohle byla ta nejsnadnější cesta, jak se jich zbavit.

Rozhodl jsem se, že tohohle se účastnit nemusím. Pokud by někdy v budoucnu došlo k soudu, tohle by mi jednoznačně podkopalo půdu pod nohama. Vyrazil jsem kupředu, riskujíc střetnutí s obranou nemocnice.

Kupodivu se mi povedlo narazit na dvojici vlkodlaků, která se při plnění rozkazu dostala dále než hlavní skupinka. A jeden z nich patřil k těm, co udíleli rozkazy. Paráda. Na tvář mi vklouzl škodolibý úsměv.

Než se vzpamatovali, jeden vlkodlak už ležel mrtvý na zemi a druhý na mě vytřeštěně zíral pod Petrificem. Postava v posteli šátrala na nočním stolku po své hůlce, neverbální Petrificus vyřešil i tento problém.

S nemalým potěšením jsem ze sebe sňal krycí kouzlo a pohodil záplavou jemných vlasů. Mělo to přesně ten účinek, který jsem doufal. Jakmile jsem uvolnil poutací kouzlo, vlkodlak se přikrčil u zdi a vyděšeně na mě zíral.

„Promluvíme si,“ zapředl jsem a namířil na něho hůlku. Postava v posteli jen tiše přihlížela, jak se Smrtijedi vraždí mezi sebou. Ironie.

***

Harry se rozběhl do spodních pater, po cestě narazil na skupinku lékouzelnic snažících se odrazit útok několika Smrtijedů. Bez váhání se k nim přidal a smetl útočníky ze schodiště. Několik žen se po něm otočilo a obdivně zavzdychalo. Normálně by rozpačitě zčervenal, ale teď na to nebyl čas. Personál nemocnice se evidentně bránit umí, ale přesto není na něco takového připraven.

„Za mnou,“ zavelel tak sebejistým hlasem, na nějž se jen zmohl. Snad brzy narazí na bystrozory, nemocnice je příliš velká, aby ji ubránil hlouček kouzelníků a kouzelnic, kteří nikdy nebyli v opravdovém boji.

***

„Protego!“ zaječel Snape a vyslal před Lupina ochranný štít. „Zbláznil ses?“ uklouzlo mu, i když odpověď mu začínala být čím dál tím jasnější. Vztekle odfrkl a strhl ho za sebe.

Lupin ostražitě sledoval okolí a zhluboka nasával do plic vzduch prosycený magií. Většinu bystrozorů zaměstnávala krycí a mudly-odpuzovací kouzla, která udržovali kolem místa bojiště před ministerstvem. Uprostřed Londýna to samozřejmě bylo více než potřeba. Útočníkům se sice nepovedlo dostat dovnitř přes všechna bezpečnostní opatření, ale bylo jich tolik, že decimovali řady obránců jen pouhým počtem.

Severus mezi nimi marně hledal známou tvář. Před ním se míhali jen řadoví Smrtijedi a nikdo nevydával rozkazy. Něco tu nehrálo.

Za jeho zády se Lupin zase zhluboka nadechl a zavrčel. „Myslíš?“ zeptal se s pohledem upřeným do prázdna. Pak odzbrojil dvojici nejbližších kouzelníků, než stihli zaútočit. Jeden se přemístil pryč, ale druhý se skryl v hloučku ostatních.

To jsou dokonce tak slabí, že se nedokáží přemisťovat? Co to na nás Yaxley poslal? pomyslel si Severus.

***

Tak jsem se toho moc nedozvěděl. Ten chlap věděl jen to, že Yaxley nařídil rozdělit jejich síly na polovinu a ti slabší byli právě v tuhle chvíli masakrováni před ministerstvem, aby téhle skupině získali čas nutný k dokončení úkolu. Což, jak si ten chlap myslel, bylo vyvraždit zraněné bystrozory. Měl jsem své pochybnosti, ale nic jiného mě taky nenapadlo, koneckonců nebyl ani čas to rozebírat.

Nemocnici pomalu zaplavili Smrtijedi a odpor začal ochabovat. Náhle jsem v jedné chodbě zaslechl povědomý hlas. Letmý pohled mi stačil k tomu, abych se přesvědčil o svém závěru.

Neville Longbottom držel ochranné zaklínadlo před starší ženou, která systematicky likvidovala všechny, kdo se na ně pokusili zaútočit. Žena, pravděpodobně Nevillova babička, u které žil, už ale začínala ochabovat. Ač svého času to byla jistě silná kouzelnice, měla svoje léta a Smrtijedi to také věděli. Snažili se ji všemožně vyprovokovat, aby se vyčerpala co nejdřív. Oba už byli více či méně poznamenaní nějakou tou kletbou. Mladík držel levou ruku přimáčknutou pevně k tělu a očividně trpěl velkou bolestí. A na posily se rozhodně spolehnout nemohli.

No co, můžu si dopřát trochu zábavy, když už tu jsem, pomyslel jsem si a seslal na dva Smrtijedy, otočené zády, poutací kouzlo. Ostatní to vykolejilo dost na to, aby se odkryli dalšímu útoku staré ženy. Několik dalších jsem omráčil, o zbytek se postaral Neville.

Najednou jsem si uvědomil zaklínadlo, které mi mířilo na hruď. Vrhl jsem se k zemi, ale ani vlkodlačí reflexy by mě nezachránily.

„Protego!“ ozval se Nevillův hlas. Záblesk světla sklouzl po jeho štítu, ale to už se otočil k ženě za sebou. „Babi, ne!“

„Je to Malfoy,“ zavrčela kouzelnice. Člověk by čekal chraptivý nakřáplý hlas někoho nad hrobem. Ale ne, Augusta Longbottomová promluvila stejně mrazivě a tvrdě jako Abraxas Malfoy v jeho nejlepších časech.

„Pomohl nám.“

Žena sice vlídně ale přísně hleděla na svého vnuka, ale nedala se: „Je to Malfoy! Nejspíš k tomu má důvod. Kdoví co tady dělá.“

„Jeho pomoc se bude ještě hodit, nevíme kolik je tu Smrtijedů a on k nim očividně nepatří.“

„Je to Malfoy, Neville, nemůžeme mu věřit.“

No jo!! Tak jsem Malfoy, nemůžeme se pohnout dál? Ne, že bych neměl svůj rodokmen rád, ale teď jsem trochu litoval, že jsem se zbavil maskovacího kouzla. Zrovna by se hodilo.

„Na to nemáme čas,“ štěkl jsem, což mi vysloužilo další vražedný pohled Nevillovy babičky. Její hůlka se lehce pohnula, ale to už sebou mladík škubl, připravený na další ochranné zaklínadlo. „Jste zraněný, pane Longbottome?“ zeptal jsem se, aniž bych dal jakkoli najevo, že mě daná situace nějak zaskočila. Ostatně na mě v poslední době mířilo tolik hůlek, že bych si měl zvyknout.

„Zlomená ruka,“ natočil se chlapec blíž ke mně. Oči při tom nespouštěl ze své babičky.

Zlehka jsem přejel rukou po zlomenině a pak jsem bleskově napřáhl hůlku. Než stihla stará žena zareagovat, pronesl jsem: „Brakiam elmindo.“

Kost zapraštěla, jak se vracela zpátky. Chlapec zavrávoral, ale neupadl. Chytil jsem ho za rameno, ale nebylo třeba, i když byl v obličeji skoro tak bledý jako Severus, povzbudivě se na mě usmál. Za okamžik už se narovnal a ohlédl se na ženu, která se mě stále ještě snažila uřknout pohledem. To, že už se ze mě dávno nestala zelená ropucha, jsem se rozhodl vnímat jako dobré znamení.

„Můžeme pokračovat, paní Longbottomová?“ otázal jsem se zdvořile.

Šlehla po svém vnukovi pohledem, pak zase zpražila mě a nakonec rázně vykročila kupředu. Těsně vedle mě zavrčela: „Stejně vám nevěřím.“

„Ve víc jsem ani nemohl doufat,“ ušklíbl jsem se a pár kroky ji předstihl, abych šel v čele. Po chvilce se ke mně připojil i Neville.

***

Po tom, co se přemístili pryč evidentně nejsilnější kouzelníci, začal útok na ministerstvo ztrácet na síle. Severus se rozhodl napodobit Remuse a své protivníky jen odzbrojoval. Někteří se stáhli, jiní utekli.

„To myslíš vážně?“ mumlal vedle něj Remus. Rychlý pohled mu potvrdil, že se zase baví s jedním ze svých přízraků. Nádhera. Na poslední chvíli od něho odrazil nějakou slabou kletbu, ale vlkodlak si toho ani nevšiml. Snape byl v pokušení ho příště nechat, ať mu narostou žábry nebo prasečí klektáky. Ono by ho to přešlo.

Nakonec před ministerstvem zbyl hlouček vyděšených lidí, kteří na ně zírali s otevřenými ústy. Lupin vedle něj zavětřil. „Jsou u Svatého Munga,“ pronesl s hlavou nakloněnou na stranu.

„To ti napovídala nějaká mrtvola?“

Bystrozor vedle Severuse vyslal mezi útočníky škrtící kletbu. Jakoby se právě probudil, Lupin se na něj ohlédl a prudce mávl hůlkou. Neverbální Protego vstřebalo útok. „Dost!“ zaječel vlkodlak.

V tu chvíli Severusovi došlo, že nikdo z lidí před nimi nemá hůlky. „Zastavte!“ zakřičel taky, ale ostatní už se pomalu vzpamatovávali. Před nimi stálo asi dvacet mudlů a vyděšeně se třáslo. „Sakra. Lupine, jsou to vlkodlaci?“

Když se ale ohlédl, místo po jeho boku bylo prázdné. Pokusil se zlostně zaklít, ale vyznělo to spíš otráveně. Nejspíš by měl toho pitomce nechat, ať se zabije, ale i přes tyhle úvahy se okamžitě přemístil před Svatého Munga.

***

Harry omráčil posledního útočníka v chodbě a nahlédl do nejbližšího pokoje. Muž ležel nehybně na posteli. Jeho hruď se nehýbala. Zlomený vaz, stejně jako ti předchozí. Vyšel na chodbu, dívky z hloučku, který ho následoval, se rozběhly do dalších pokojů.

Z nejbližších dveří se ozval vzlykot. Harry přistoupil blíž, i když tušil, co uvidí.

Drobounká černovláska seděla na posteli, držela muže ležícího v ní za ruku a plakala. Harry se jen tak tak zachytil dveří, jak se mu zamotala hlava. Jako kdyby z něho spadl těžký závěs, bránící pohlédnout do tváře všemu, co se kolem děje. Bylo to přece příšerné. Měl by taky plakat. Měl by uvnitř něco cítit, ne? Kam se to podělo?

Než stihl dívku napomenout, že je ještě čeká spousta práce, ze vzdálenějšího konce chodby se ozval hluk. Vykročil kupředu a pár dívek se k němu přidalo. Než stihli dojít za roh, vypotácel se odtamtud Lupin se Snapem v těsném závěsu.

Vlkodlak vypadal mimo sebe a mírně kulhal. „Zastav, ty idiote,“ volal na něj Snape. Harry měl chvilku pocit, že ho dokonce kopnul vztekle do holeně, ale rozhodl se, že se mu to muselo zdát. Profesor Snape přece takové věci nedělá, kdyby chtěl Lupina zastavit, sešle na něj nějakou tu odpornou kletbu, kterých zná bezpočet. Pak si ho Snape všiml a zavrčel: „Vždycky v centru obdivu, pane Pottere?“

Harry se zatvářil zmateně, ale pak mu došlo, že to byla narážka na okolostojící dívky, z nichž některé mířily na Snapea hůlkou. „To je v pořádku,“ uklidnil je, ale to už se kolem něho protáhl Remus a pokračoval dál do rozsáhlých prostor nemocnice. Snape se ho pokusil zadržet, ale proti vlkodlačí síle neměl moc šancí.

Harry se vydal za nimi. „Co je s ním?“

„No, pane Pottere, jako nejlogičtější vysvětlení se mi zdá, že se ten praštěný Nebelvír konečně dočista zbláznil.“

„Měli bychom ho zastavit.“

Snape podrážděně zabručel. Jako kdyby ho to samotného nenapadlo. Jenže chtěl vědět, co vlkodlakovi ty jeho vidiny zase podstrčily, aby se s tím nemusel potýkat později. Samozřejmě, teď na to nebyla právě nejvhodnější doba, ale těsně než vběhl dovnitř, přemístili se za ním někteří členové Řádu, takže spolu s bystrozory už nejspíš pracují na vyčištění nemocnice od Smrtijedů, takže si s tím nebude muset dělat starosti.

Všichni se pustili za Lupinem, ale většina dívek nakonec zůstala na místě pevně odhodlaná bránit chodbu. Nejspíš v naději, že sem se už Smrtijedi vracet nebudou. Harry jim to nemohl vyčítat.

Nakonec vedle něho běžela jen dvě děvčata. Ta se ale zčistajasna zarazila. „Protipřemisťovací bariéra,“ hlesla jedna z nich. Harry se ani nenamáhal zastavit, jen se v běhu přesvědčil lehkým výbojem magie, že kouzlo bránící přemístění uvnitř budovy je pryč.

Takhle nakonec zůstal jen on se Snapem a Remusem, když narazili na Malfoye a Nevilla.

***

„Och,“ hekl Neville, když vrazil do postavy, která se právě vynořila zpoza rohu. Sklonil jsem hůlku, kterou jsem automaticky namířil na hrudník čaroděje oblečeného od hlavy k patě do černé barvy.

„Zdravím, Severusi,“ ušklíbl jsem se.

„Další Smrtijed,“ zavrčela Augusta Longbottomová a pohledem probodávala Snapea. Aspoň to nezbude všechno na mě.

Cosi nesrozumitelně zabručel, ostatně jako vždycky a rozběhl se za Lupinem, který vrazil do jednoho otevřeného pokoje. Za okamžik byli zase venku, pacient uvnitř byl nejspíš po smrti. „Už tudy prošli,“ sdělil jsem Severusovi.

Lupin se po mě ohlédl a zhluboka zavětřil. Zarazil jsem se. Vypadal zvláštně, krví podlité oči a jaksi divoký výraz. Zkoumavě ke mě přistoupil a Severus to jen mlčky sledoval. Vlkodlak se ke mě přitiskl, s hlubokým nádechem obkroužil nosem můj krk od ucha až pod bradu a zpět. „Měl bych ti říct, bratře, že tvůj syn je zatím naživu,“ zašeptal.

Při slově bratře zasvítilo Severusovi v očích. Ten zatracený parchant byl vždycky moc chytrý na polovičního mudlu. To mě v tu chvíli ale tak nepálilo, to spíš zmínka o Dracovi. Posmívá se mi nebo co?

Nedokázal jsem ani promluvit, jen jsem ho chytil vpředu za hábit a přirazil ho ke stěně. Fajn, teď už je Snapeovi jasné, že jsem vlkodlak, ale tak co?

Jakmile jsem se ale Lupina dotkl, konečky prstů mi projela prudká bolest, která mě donutila ucuknout. Jako by přímo pod povrchem proudila magie, která mi nedovolila na něho sáhnout. Ještě nikdy dřív jsem to nezažil.

Lupina to očividně nevzrušovalo, protáhl se mezi ostatními a zabočil do chodby vlevo. Po chvilce narazil na pokoj, který hledal. Vešli jsme do něho společně, Severus těsně za námi. Oba muži uvnitř se zatvářili překvapeně, ale bleskově vytáhli hůlky. Jediný pohled na mrtvé tělo v posteli mi prozradil, že chlap vlevo právě použil mnoholičný lektvar s příměsí vlasů mrtvého bystrozora.

Zhluboka jsem zavětřil, do nosu mi vstoupil známý pach, ale nebyl jsem si hned jistý, kdo to je. Pak mě upoutala kysele páchnoucí kolínská, kterou mi ten idiot vždycky tak lezl na nervy. Zazubil jsem se a zapředl: „Zdravím, Mulcibere.“

To prolomilo ten okamžik, kdy proti sobě stojí muži s napřaženými hůlkami a čekají na tah svého protivníka. Mulciberův společník poměrně realisticky zhodnotil situaci dva proti třem a přemístil se. Mulciber po něm šlehl pohledem, ale než se stihl přemístit také, skočil jsem po něm. „To tedy ne!“

Na zádech jsem ucítil něčí dlaň, pak se svět zatočil a vtáhl nás do víru přemístění. Během chvilky jsme vypadli na hustý vybledlý koberec v jednoduše zařízené místnosti s velkým krbem. Mulciber ležel bez dechu na zemi a civěl do stropu. Nedobrovolný přenos několika dalších osob ho rozhodně vyčerpal.

Pohlédl jsem na Snapea, který už vztekle dloubal Lupina svojí hůlkou do žeber. Vlkodlak se zprudka nadechl a pak vstal. Nejspíš si při pádu vyrazil dech a než se stihl vzpamatovat, Severus už do něj ryl: „Chceš mi snad říct, že jsi Longbottomova bubáka nechal navlíknout do takových hadrů jako měla ta stará rašple na sobě? Ty...“

S překvapením jsem zaregistroval i Potterovu přítomnost, mladík vypadal ze všech nejotřeseněji, ale přesto si neodpustil poznámku: „Ne, pane profesore, ten bubák měl ještě klobouk s vycpaným supem. Myslím, že ten Nevillova babička nosí jen ke zvláštním příležitostem.“

Snape vypadal nepříčetně, ale jejich hádka mě dvakrát nezajímala. Bůhví o čem to vlastně mluví.

S ohromným potěšením jsem přiklekl k Mulciberovi a zapíchl mu hůlku do obličeje. „Tak abychom si trochu popovídali, ne?“ zasyčel jsem mu do ucha.

***