Úsvit vlka

Hlavní postava: Severus

Pairing: SS/RL

Shrnutí: Pronásledování Malfoye a nalezení Lupina (více méně tak trochu náhodou).

Varování: Zmíněn nedobrovolný sex a objevuje se moje první lehce erotická scéna, jupíí!

Poznámka: Nemá-li Snape na koho zaměřit svůj sarkasmus, povídá si v duchu sám se sebou. Ano, i náš oblíbený profesor je jenom člověk a tímhle jsem ho asi nejspíš nakazila já, sama to dělám až nezdravě často. Promiň, Severusi, a neboj, nakonec tím budou určitě trpět všechny postavy.

 

 

Úsvit vlka

 

Přemístění. Škublo to se mnou. Zavřel jsem oči a jenom vnímal. Nemohl jsem Malfoyovu magii minout, bylo to jako jít po vlastních stopách. Zase jsem otevřel oči.

 

Zíral jsem na obrovskou stavbu s vytřískanými okny, vylomenými dveřmi a zahradou pošlapanou tucty nenávistných nohou. K obloze se tyčily pahýly ohořelých stromů. Zatrnulo mi. Malfoy Manor.

 

Z kdysi honosného sídla rodiny Malfoyů zbyl jenom přízrak, náhrobek zašlé slávy. Rychle jsem se pustil dovnitř. Rabování změnilo interiér k nepoznání. Procházel jsem kolem roztrhaných a rozlámaných obrazů, z nichž všichni Luciusovi předkové raději uprchli. Zajímalo by mě, jestli se ho něco z té zkázy dotklo. Podle toho, jak jsem toho starého zbohatlíka znal, nešlo o majetek, ale o tu moc, kterou představuje. Nejspíš si toho ani nevšiml.

 

Co by tu mohl chtít? Nezaslechl jsem ani jediný zvuk, ale bylo mi jasné, že jestli sídlo Malfoyů skrývá nějaké tajemství, musím zamířit do sklepení.

 

Na nejnižší úrovni Malfoyovských kobek panovalo vlhko a zima. Ignoroval jsem to a se zářící hůlkou jsem se nořil hlouběji do starých katakomb. Musí to tu někde být. Mám Malfoyovu krev. Vím to!

 

Zvuk, skřípění kamene o kámen. Neváhal jsem a rozběhl se směrem, kde jsem Malfoye tušil. Samozřejmě, jeho magie se změnila, otevřít svoji tajnou skrýš mu zabralo více času, než čekal.

 

V jedné kobce zaskřípěl štěrk, ušklíbl jsem se. Dveře dovnitř nebyly ničím zvláštní, prostě jedna z desítek malinkých místností, na které byly sklepy rozdělené. Vpadl jsem dovnitř. Zahlédl jsem akorát, jak Malfoy ze skrýše po straně vytahuje jakýsi váček a záložní hůlku. Zmetek.

 

Rozpřáhl jsem se, ale to už platinové vlasy zavířily, ozvalo se lupnutí a byl pryč. Okamžitě jsem se vydal za ním.

 

***

 

Obrtlá ulice. Chytré, v takovém množství dalších kouzelníků bych ho nejspíš ztratil, ale teď nás pojilo něco víc. Jasně jsem cítil, kam se přemístil odsud.

 

***

 

Protáhl mě ještě desítkami různých míst, někdy plných lidí, jindy naprosto opuštěných. Jen několik jsem dokázal poznat z naší společné smrtijedské minulosti. Hlava se mi točila z neustálého přemisťování a dost sprostě jsem mu nadával. Škoda, že mě nikdo neslyšel, tím to lehce ztrácelo na lesku.

 

Každým přemístěním získával stále další a další náskok, až mě přemohl pocit, že ho nikdy nedohoním. A pak jsem se objevil ve zchátralém hostinském pokoji, o kterém bych se neodvážil ani si pomyslet, že by do něho Lucius Malfoy byl kdy schopný dobrovolně vstoupit. Odkud sakra tohle místo zná?

 

Pak jsem si všiml pootevřených dveří. Chyba, příteli, ušklíbl jsem se.

 

Když jsem seběhl ze schodů, našel jsem u výčepu tlustého upoceného chlapa, jak čistí zašlé sklenice. „Kde je Malfoy?“ vyštěkl jsem.

 

Odpovědí mi bylo nějaké cizojazyčné blekotání. Sakra. Nenápadně jsem na něj namířil hůlku a bezeslova na něho seslal zaklínadlo. „Kde je Malfoy?“ zopakoval jsem. Tentokrát mi rozuměl.

 

„Kdo?“

 

„Blond vlasy.“ Naznačil jsem rukou výšku – asi o půl hlavy víc než mám já.

 

Chlap přikývl. „Chtěl si něco vyřešit s tím druhým,“ řekl a ukázal na dveře dozadu za bar. Moc inteligence asi nepobral.

 

Rozrazil jsem dveře a samozřejmě nikoho nenašel. Jenom Malfoyovu vychládající stopu. Bez váhání jsem se přemístil.

 

Tentokrát to bylo hodně daleko. Rumunsko. Byl jsem si naprosto jistý.

 

Stál jsem před malou tvrzí skrčenou pod skalním převisem hluboko v lesích, odkudsi zprava šuměla řeka, byl krásný den. Škoda. Rychle jsem vběhl dovnitř. Těžké veřeje byly pootevřené a už mezi nimi jsem slyšel Malfoyův hněv.

 

„Kde je?“

 

Nějaké kňourání.

 

„Notte, mluv, nebo tě zabiju. Na tohle nemám čas. Kde je Šedohřbet? MLUV!!“

 

V hlavní síni, spíš menší jídelně, tiskl Malfoy bývalého kolegu Smrtijeda ke zdi, dusil ho loktem zaklesnutým pod hrtan a zároveň mu držel hůlku vraženou div ne do krku.

 

„Takhle se asi moc nerozpovídá, Luciusi,“ pronesl jsem ode dveří.

 

Nepříčetně zavrčel, strhl Notta před sebe jako štít a namířil na mě hůlku.

 

„Jsi rychlý, to se musí nechat, našel jsi toho červa během necelých dvou hodin,“ pokračoval jsem, aniž bych se dotkl svojí hůlky, „škoda že ses o to nedokázal podělit s bystrozory.“

 

„Není tu,“ zavrčel Malfoy. Šedé oči nepříčetně jiskřily. Ano, nepříčetně, to bylo jediné slovo, které mě při pohledu na něho napadalo. Ještě jsem nezažil, že by nad sebou takhle ztratil kontrolu.

 

„Najdeme ho,“ zvedl jsem ruku v uklidňujícím gestu. „Jenom nech Notta nadechnout, ať může mluvit.“

 

Stisk trochu povolil, ale hůlka mířící na můj hrudník se nepohnula ani o píď. Nott se nadechl a spustil: „Měl být tady. Patří to tu Šedohřbetovi, nevím, kde zrovna je. Přísahám.“

 

Malfoye to znovu rozčílilo, nakopl muže do ledvin a hodil ho na zem.

 

Pak jsem za sebou zaslechl kroky těžkých bot. V ten nejnevhodnější okamžik jsem se nechal překvapit, obrovská pěst mě zasáhla z boku do spánku. Podklesly mi nohy a rozmazaným viděním jsem ještě zahlédl, jak Lucius zmizel.

 

Sakra, kdo mlátí lidi po hlavě, když může kouzlit? Ale ne… došlo mi vzápětí. Další rána a s chutí jsem se ponořil do černého bezvědomí.

 

***

 

Pamatuji si, jak mě kdosi táhl lesem, to jsem zjistil spíš podle vůně borovicového jehličí. Nakonec jsem se jakžtakž probudil před jakousi starou zříceninou, ze které sálala magie na hony daleko. Když mě vtáhli dovnitř, zjistil jsem, že se interiéry podstatně liší od toho, co je venku. Zastírací kouzlo kvůli mudlům. Ale takové rozsáhlé kouzlo si muselo vyžádat spoustu magie, kde to vlastně jsem?

 

Dva hromotluci mě táhli po schodech dolů do katakomb. Nemělo nejmenší cenu snažit se vzpírat, od pohledu se dalo poznat, že jsou oba vlkodlaci, takže mě ani nepřekvapilo, koho jsem uviděl vzápětí.

 

Nešetrně mě vstrčili do kobky, ze které se ozývalo nezaměnitelné chroptění a sténání sexuálního aktu. Nejdříve jsem zahlédl Fenrirova záda a zadek přirážející směrem ke stěně. U té se krčil nějaký muž a bezmocně polykal vlkodlakovo semeno. Šedohřbet ho držel dost hrubě pod krkem, až se muž skoro dusil.

 

Když bylo po všem, otočil se vůdce vlkodlaků ke mně a přejel mě ledovým pohledem. Pak vycenil zuby v úsměvu. „Další zrádce? Dejte vědět Yaxleymu,“ rozkázal a pak pokynul druhým dvěma, aby za ním zamkli dveře.

 

Otočil jsem se k muži klečícímu u zdi, kašlal a sípal, jak se snažil nadechnout, a prošedivělé vlasy mu zakrývaly zmlácený obličej. Třásl se vyčerpáním a vztekem, byl špinavý a vyhublý. Přistoupil jsem k němu. Vtom zvedl pohled hnědožlutých očí blýskajících ve tmě jako oči šelmy. Známých očí.

 

„Panebože,“ uklouzlo mi. „Lupine.“ Vrhl jsem se k němu, ale muž se s vytřeštěným pohledem vmáčkl do rohu a výhružně zavrčel. Pravé vlčí zavrčení. Jakoby zapomněl, že je právě v lidské podobě. Ruce měl opřené o zem jako těsně před útokem, prsty zkroucené do podoby pařátů, krk povystrčený kupředu a vyceněné zuby, jakoby mě chtěl pokousat. Svaly se chvěly v očekávání útoku.

 

Přede mnou sedělo zvíře. Zvíře připravené se bránit. Stiskl jsem zuby a posadil se na druhém konci malé kobky. Lupina to očividně trochu uklidnilo, postupně se uvolnil, stáhl kolena pod bradu a objal je pažemi. Když jsem se pořád nehýbal, opřel se čelem o chladnou stěnu a zavřel oči.

 

Po chvilce bylo patrné, že usnul. Dýchal mělce a trhaně přes rozbitá ústa a nos. Ve spánku se jeho obličej změnil z tváře šelmy v…ani jsem nevěděl. Nejvýstižnější by bylo říct že ve vůbec nic. Přede mnou seděl někdo úplně cizí. Nic ve tváři neukazovalo na toho starého Lupina, který se mnou chodil do školy. Dokonce ani na toho sešlého, až chorobně klidného profesora, který tam o spoustu let později nastoupil a ze všech sil nadržoval těm spratkům z Nebelvíru.

 

Povzdychl jsem si. Kromě klepání se zimou, jsem nemohl dělat vlastně nic jiného, než pozorovat posledního žijícího člena Pobertů*, kteří mi kdysi dělali ze života peklo. Jenže tohle už nebyl on, Lupin byl pohřbený příliš hluboko, jeho tvář byla prázdná. Vyhublé tělo mu halily už jen zbytky hábitu a všechny odkryté kousky kůže měl poseté modřinami a škrábanci.

 

Zavrtěl se ze spánku a zoufale zakňučel. Další zvířecí zvuk. Pane bože, co se tady vlastně děje?

 

***

 

Nejspíš jsem na chvíli taky usnul. Lupin už nespal opřený o stěnu, ale ležel schoulený do klubíčka ve stejném rohu jako předtím. V matném světle, dopadajícím sem z chodby mříží ve dveřích, jsem jasně rozeznával, jak se třese. Kňučel a kopal levou nohou přesně jako to dělají psi ze spánku, když se jim zdá zlý sen.

 

Odolal jsem pokušení ho začít chlácholit a zaposlouchal jsem se do zvuků přicházejících zvenku. Tak to mě vzbudilo. Kroky. Několik párů nohou mířících naším směrem.

 

Dveře se otevřely, jedna gorila mě chytla za loket a vytáhla na nohy. Lupin se už v tu chvíli zuřivě rval s dalšími dvěma muži. Tedy spíš vlkodlaky, protože jinak by s nimi lehce zametl podlahu. Takhle jsem zahlédl, jak mu jeden zkroutil ruce za záda, a pak už mě můj strážce vyvlekl ven.

 

„Půjdu sám,“ zavrčel jsem naštvaně, když mi pořád kroutil ruku. Dělal, že to neslyšel.

 

Vyšli jsme do patra, kde byli patrně ubytováni váženější hosté než ve sklepení. Chlap mě postrčil do jedněch dveří a zavřel za sebou. V pokoji na mě už čekal Šedohřbet stojící u okna, za kterým se pomalu smrákalo, a Yaxley pohodlně usazený za velkým dubovým stolem.

 

Ty dva jsem ale ignoroval, moji pozornost beze zbytku upoutal poslední člověk v místnosti. Bledý chlapec svlečený do půli těla s obojkem kolem krku. Zlatobílé vlasy, stejné barvy jako má jeho otec, rozvířené do všech stran, temné kruhy pod očima a pár vybledávajících modřin po těle. Draco.

 

Mladík klopil zrak k zemi a dolil svému pánovi víno. Yaxley, ten hajzl. Krev ve mně vzkypěla, musel jsem vynaložit všechnu sílu, abych se zase uklidnil. I kdyby na mě Lucius nepoužil to pitomé kouzlo, pořád bych měl o Draca strach. Po všech těch letech v mojí koleji jsem s ním nakonec strávil nejspíš více času než jeho otec.

 

Sakra, kvůli němu jsem zabil Brumbála.

 

A teď jsem ho konečně našel. Jenže co s tím?

 

„Měl jsi pravdu, Fenrire, sám velký Severus Snape zavítal mezi své staré přátele. A já myslel, že se jeho soud vyvíjí pro něj dost dobře na to, aby musel ještě někoho špehovat.“

 

„Nepřišel jsem špehovat.“

 

„Vážně?“ zvedl se Yaxley ze židle. Všechna falešná bodrost byla rázem pryč. Vytáhlý Smrtijed se nahnul přes stůl a porazil při tom karafu s vínem. Draco se pokusil nádobu zarazit, ale stihl se akorát nechat polít rudou tekutinou. Šedohřbet ho za to téměř láskyplně praštil do zátylku a se zalíbením sledovat, jak mladíkovi podklesla kolena.

 

Postoupil jsem o krok kupředu. Draco ale nevydal ani hlásku, nikdo si ho dál nevšímal. Zatím dobře.

 

„Mám pro tebe nabídku, Yaxley.“

 

„Vážně? A jakou?“ Úšklebek na jeho tváři získal temný podtón.

 

No vážně, a jakou, Severusi? Co jsi v tý kobce vymyslel tak geniálního, aby tě to dostalo z tak pos… no řekněme nevýhodné situace? Navíc začínáš být sarkastický už i sám k sobě. Víš, že ti to nesvědčí.

 

„Můžu ti dát Pottera.“ To bylo asi to nejlepší, co jsem mohl vymyslet.

 

Yaxley na mě vykulil oči a pak se neřízeně rozesmál, až mu z koutku oka vyklouzla drobná slzička. „Ty mě zničíš, Severusi. Zradil jsi Voldemorta, zradil jsi Brumbála, zradil jsi Smrtijedy a teď na mě vytáhneš takovou blbost? Ten kluk nemá větší cenu než palcový titulky v novinách. Nic víc. Co měl splnit, to udělal, víc na něm není. Není to žádný vůdce ani nedostižný kouzelník. Je to jenom kluk a až ho budu chtít zabít, tak ho dostanu i bez tebe,“ plivl mi do tváře.

 

„Kdybych ti nakrásně věřil, že jsi přišel kvůli tomu.“ Což jeho výraz rozhodně netvrdil. „Cena toho kluka rozhodně nepředčí to potěšení, až zítra vstoupíš do arény. Teď se na to jdi pěkně vyspat. Budeš mít velké publikum, tak ať se vytáhneš.“

 

Než jsem stihl říct cokoli dalšího, Šedohřbet mě vyhodil z místnosti. No ne že bych čekal, že to zabere. Z tohohle se mi jen tak vykecat nepodaří.

 

***

 

Že je ráno jsem poznal podle té příšerné šlichty, kterou mi stráže podstrčili otvorem ve spodku dveří a snažili se ji vydávat za snídani. Jednou jsem k tomu přičichl a rozhodl jsem se, že ten hlad stojí za to, abych ze sebe nevyzvracel duši. Navíc, pokud se Lupin vrátí, bude jídlo potřebovat víc než já. Nevěděl jsem, co všechno vlkodlaci vydrží, ale Lupin vypadal na hranici toho to dost nehezkým způsobem zjistit.

 

Možná po hodině, možná po dvou od chvíle, kdy mi přinesli jídlo, se dveře rozlétly a dvojice chlapů dovnitř vší silou hodila Lupinovo nahé tělo, které se několikrát přetočilo a tvrdě se zarazilo o protější stěnu. Za ním přistál balík jeho šatů a pak beze slova zavřeli.

 

Přiklekl jsem k ležícímu muži a snažil se nahmatat puls spíše ze zvyku, než že bych věřil, že je naživu. Kupodivu ale Lupinovo srdce slabě tlouklo a hruď se neznatelně zvedala. Pečlivě jsem ho prohlédl, celé tělo měl zbrázděné hlubokými škrábanci, pokousané a potlučené. Kolem konečníku stopy zaschlé krve. Sakra, Lupine.

 

Ale litovat jsem ho mohl potom, natrhal jsem z jeho hadrů pár silných pruhů, abych obvázal nejhlubší rány na jeho břiše a pravém stehně. Pak jsem si svlékl hábit, zvedl jsem jeho bezvládné tělo do sedu a opřel si ho zády o pokrčené koleno. Dost nešikovně jsem mu obvázal zranění a navlékl ho do svého hábitu. Nejdřív jednu ruku - nechal jsem ji klesnout - a pak druhou. Místo toho, abych ho nechal zase padnout na zem, jsem ho odtáhl do rohu co nejdál ode dveří, sedl jsem si ke zdi a položil si jeho hlavu do klína.

 

Šimrání ve vlasech ho evidentně uklidňovalo, tentokrát se žádná noční můra nedostavila.

 

Jenom v košili a kalhotách mi byla ukrutná zima, takže jsem se k sálajícímu Lupinovi snažil co nejvíc přitisknout. Nejspíš už měl horečku. Nakonec jsem s ním skončil v jakémsi objetí a složil mu hlavu na rameno.

 

Probudilo mě, až když s sebou polekaně trhnul. Nenadálá živá váha, kterou měl na sobě, ho nejspíš zaskočila. Bleskově jsem se pomodlil ke každému, kdo by byl ochoten naslouchat, ať nereaguje jako včera, když jsem se k němu přiblížil.

 

Otevřel jsem oči a zvedl se z jeho těla, které mi leželo v náručí. Opřel jsem se o stěnu a dal mu prostor vstát. Neudělal to, objímal moje nohy, na kterých ležel, a párkrát se zhluboka nadechl, jak nasával můj pach. Pak zachraptěl: „Severusi?“

 

„Lupine?“

 

„Jsi tady? Nebo se mi to zdá?“

 

„Jsem tady, Lupine.“

 

Jeho hlas se naprosto změnil, mluvil jako někdo, kdo si hlasivky už dávno vykřičel. Což bude asi pravda. Už nepromluvil, ani se nehnul. Váhavě jsem mu zajel rukou do vlasů. Nijak nereagoval. „Přinesli jídlo, Lupine.“

 

„Nemám hlad.“

 

„Máš, akorát už sis na něj zvykl. Musíš se najíst.“

 

„Nechci.“

 

„Typicky nebelvírské chování. Jako malý děti,“ pokusil jsem se zažertovat.

 

Lupin se zachvěl. „Už nejsem Nebelvír.“

 

„Lupine…“ hlas se mi vytratil. Nevěděl jsem co říct, v utěšování jsem vážně nikdy nevynikal. Místo toho jsem si ho zvedl z klína. Poslušně se posadil, ale nepodíval se na mě. Protáhl jsem si přeleželé nohy a doplazil se k misce s kaší a kousku chleba.

 

Když jsem se s tím vrátil k Lupinovi, už se zase krčil v koutě a oči měl zavřené. „Musíš to sníst.“

 

„Nechci.“

 

„Prostě to SNÍŠ,“ prohlásil jsem s takovou razancí, až mě to samotného překvapilo. Na Lupinovu letargii to ale nemělo nejmenší vliv.

 

Utrhl jsem malinký kousek chleba, namočil ho v páchnoucí kaši, jednou rukou mu od sebe roztáhl čelisti a druhou mu dovnitř nacpal kousek jídla. „Kousej, pitomče,“ šťouchl jsem mu do brady. Sousto se patrně posunulo dál, protože reflexivně polkl. Zopakoval jsem to ještě několikrát, dokud nepolykal už sám od sebe.

 

V misce toho moc nebylo, zmizelo to v něm jedna dvě a já si ani nestihl stěžovat, že ho musím krmit jako dítě. Když jsem skončil, zvedl hlavu, jako by hledal další jídlo, nakonec měl přeci jenom hlad.

 

Vodu mi k tomu ale nepřinesli. Docela bych se rád napil. Asi si všiml, jak jsem zlostně hodil pohledem ke dveřím. „Vodu přinesou v poledne,“ sdělil mi, jako by mi četl myšlenky.

 

Přisunul jsem se k němu blíž. Tentokrát mu to nevadilo, vypadal na to příliš vyčerpaně. „Lupine, podívej se na mě.“

 

„Proč? Ani nevim, jestli nejsi přelud.“

 

„A proč bys halucinoval zrovna o mě, ty pitomče?“

 

Koutek úst mu zacukal. „Jo, to je vlastně pravda.“

 

Klekl jsem si přímo proti němu, vzal ho oběma rukama za spánky a donutil ho se na mě podívat. Čekal jsem tu typickou Lupinovskou ublíženost, čekal jsem pohled raněného zvířete, čekal jsem aspoň něco. Jenom ne zase to nic. „Lupine,“ šeptal jsem, „už nejsi sám. Jsem tu s tebou a venku se nás právě teď snaží ostatní zachránit. Rozumíš? Nevzdávej to. Ne teď. Jsem tu s tebou.“

 

Zavřel oči, opřel si hlavu o moji ruku. Cítil jsem, jak nasává mou vůni. Horký dech mě šimral na odhaleném zápěstí stejně jako už značně přerostlý porost hnědošedých vousů.

 

Najednou se jeho rty letmo dotkly kůže na mém zápěstí, trošku jsem znervózněl, přece jenom všechny ty cévy a žíly, které se tam schovávaly těsně pod povrchem… a pak znovu. Lehce mě políbil. Byl jsem proti němu promrzlý na kost a jeho dech příjemně hřál. Znovu z plných plic nabral můj pach.

 

Ty vlkodlačí manýry. Všechno to jejich očichávání a lepší sluch…

 

Pak jedním plynulým pohybem složil nohy pod sebe, zahákl mi obě ruce kolem krku a pověsil se na mě jako malé dítě. Odkašlal jsem si, do krku jako by mi vyskočil knedlík a bránil mi v dýchání, přesto jsem ho ani nejmenším gestem neodstrčil.

 

„Vážně jsi tu,“ zašeptal mi do ucha. Zněl napůl vděčně a napůl vyděšeně. Jakoby se právě skutečně probudil.

 

„Už jsem ti to říkal jednou. Při tvojí inteligenci, Lupine,…“

 

Nedořekl jsem. Ústa mi zacpal letmý polibek. A pak další. Cítil jsem jeho jazyk přejíždějící mi po dolním rtu a snažící se prorazit dovnitř. Ruka mu sjela po mém břiše až do pasu. Namáčkl se na mě celou vahou, až mě přirazil ke stěně.

 

Ještě pořád jsem se neodhodlal k tomu ho od sebe odmrštit. Asi jsem byl ještě v šoku, když si vzpomenu, jak na mě zareagoval včera.

 

Každičký kousek jeho hřejícího těla se o mě jemně otíral, zajel mi rukou pod košili a nahmatal bradavku. Napnul jsem se. Jeho ústa mezitím sklouzla na můj krk a zběsile líbala tepající žílu, tak nesmyslně odhalenou v blízkosti nepříčetného vlkodlaka.

 

Začal jsem mu dotyky nesměle oplácet. Povedlo se mu ze mě dostat tiché vzdechnutí. Jak dlouho už je tady zavřený? Zajel jsem mu rukou pod hábit, přes obvázané břicho až na záda a přitáhl ho blíž. Poddal se tomu s radostí. Oba už jsme dýchali zrychleně a slastně jsme přivírali oči.

 

Pak se jeho rty přesunuly do mých vlasů a našly ušní lalůček. Začaly ho něžně žmoulat. Znovu jsem slastně vzdechl. Jazykem mi přejel po celé vnější délce ušního boltce, pak svoji cestu zopakoval po vnitřní straně. Pevná špička jazyka mi rejdila v uchu, zatímco si mě přitáhl až těsně k sobě. Tělem mi probíhaly drobné jiskřičky vzrušení jen z toho nepatrného pohybu.

 

Nakonec když prozkoumal celý boltec, stáhl jazyk zpátky a se rty těsně u mého ucha zašeptal: „Budeš mě muset zabít.“ Chladný, téměř nezúčastněný tón.

 

Jakoby mě polil studenou vodou. Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale znáte to. Vlkodlačí síla a tak.

 

„Musíš mi zlomit vaz. Vysvětlím ti, jak to udělat. Nemusíš se bát.“

 

„Zbláznil ses?“ zachrčel jsem a bezmocně se nechal drtit v jeho náručí.

 

„Musíš mě zabít, než se večer proměním.“

 

„Úplněk byl před pár dny, Lupine.“ A já to musím vědět, na Gimmauldově náměstí zůstala nevyužitá dávka vlkodlačího lektvaru pro případ, že by se Lupin náhodou vrátil.

 

„Dali mi lektvar. Nevím, co to je, ale měním se, Severusi. Každou noc, po pár dnech mi dají další dávku, abych se zase proměnil. Každou noc. Každou,“ šeptal mi do ucha jako milenecké vyznání. „Každou noc. A cítím to všechno, ne jako s lektvarem od tebe. Prosím, Severusi, musíš mě zabít. Než se večer změním. Nechci ti ublížit,“ zalykal se. „Bože, nechci ti ublížit. Už nechci zabíjet. Už nechci. Prosím. Už ne.“ Hlas zeslábl a konečně na povrch vytryskly slzy, které jsem celou dobu očekával. „Už ne.“

 

Tak tohle ho nakonec zlomilo. „Neboj, mě se nic nestane. Klid, Lupine. To bude dobrý.“ Blábolil jsem jako idiot, ale v jeho stavu by bylo jedno, i kdybych mu předčítal recepty na lektvary. To tón musí být uklidňující. Vyprostil jsem se zpod něj a stáhl si ho sám do náruče, zabořil mi hlavu do hrudi, až mě žebra zabolela. Kolébal jsem ho jako dítě a nejspíš to i pomáhalo.

 

Vzlykal mi do košile a pořád drmolil: „Nechci.“

 

„To bude dobrý, Lu-… Remusi. Ššššš, jsem tu s tebou. Klid, Remusi.“

 

Po neskutečně dlouhé době konečně usnul, ale přesto jsem ho nepřestával hladit po zádech.

 

Jak se odtud sakra do večera dostanu?

 

***

 

 

 

 

* Poznámka: Trošku jsem zapomněla, že podle třetího dílu, kde Snape nepoznal Pobertův plánek, by o existenci Dvanácteráka, Tichošlápka, Náměsíčníka a Červíčka neměl nic vědět, ale je fakt, že časem na to asi musel nějak přijít (pravděpodobně během některé hádky se Siriusem). V pátém díle totiž poznal Siriusovu přezdívku, takže něco o tom vědět musel. V následujících kapitolách rozhodně budu brát jeho znalosti o Pobertech jako fakt a nebudu to nijak rozebírat.

 

 

Diskusní téma: Úsvit vlka

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek