Hlavní postava: Neville (mám toho kluka hrozně ráda, ale nejsem si jistá, zda mi jako vypravěč sedne, nejspíš jsem spíš typ pro ty cynický protivy)
Shrnutí: Remus Lupin se ztratil a Tonksová je odhodlaná ho najít stejně jako Lucius svého syna.
Varování: Pozor! Mimo učebnu lektvarů je Snape téměř laskavý k Nevillovi, ale čert aby se v něm vyznal, co si vlastně myslí…
Technická poznámka: V originálu je přemisťování tuším spojeno s nějakou kouzelnou formulí a je k němu potřeba hůlka... no mě se to sem nehodí, takže to beru jako určitou schopnost teleportace bez hůlky, kterou jsou kouzelníci schopni zvládnout až od určitého věku... takže AU.
Útěk zmijí
Pod rozkvetlou jabloní stálo malé děvčátko s rezatými cůpky spadajícími na ramena. Vyhrnutou sukýnku si drželo v zatnutých pěstičkách a bosými nožkami prohrabávalo napadané květy. Z hloubi sadu k němu zamířil vysoký muž v černém plášti. Dívka zvedla pohled a zpod dlouhých řas vykoukla dvojice blankytně modrých očí.
Muž napřáhl ruku s hůlkou. „Avada kedavra,“ vydechl. Kdosi ho vzal za ruku, ale nevěděl ani kdo. Slyšel pronikavý ženský hlas.
Dívka ležela v jabloňových květech, oči upřené do nebe. Muž se roztřásl a zalapal po dechu.
***
Snape se několikrát s námahou nadechl, nahnul se přes postel a začal zvracet. Do pokoje opatrně nakoukl Malfoy. Přisedl si k němu na postel a položil mu ruku na záda. Snape to ignoroval, zvedl z nočního stolku hůlku. „Pulírexo,“ namířil na podlahu. Na plavovlasého muže ani nepohlédl.
„Severusi.“
„Jdi ode mě.“
„Co se ti zdálo?“ Ruka na jeho zádech se ani nezachvěla.
Snape se otočil k druhému muži a provrtal ho černým pohledem. „Zabil jsi dítě.“
„Tak tahle…“ zamumlal Malfoy a okamžitě svoji ruku stáhl. Na jejich nočních můrách bylo zvláštní to, že ten druhý cítil to samé, co cítil ten, komu sen skutečně patřil. Nebylo co by mohl říct.
„Vypadala jako Lily,“ zašeptal Snape, „jen ty oči.“
Malfoy se pomalu zvedl z postele.
„A co ty?“ zarazil ho Snape.
„Zdálo se mi, jak stojíš před Lordem Voldemortem a… máš strach,“ podrbal se Malfoy na špičce nosu. „Zradil jsi ho a může tě každou chvíli odhalit. Bojíš se až do hloubi duše a nemůžeš se ani nadechnout. A najednou víš, že on taky ví. Strach tě připravuje o rozum… pak jsem se vzbudil.“ Lucius se odmlčel.
„Nic moc,“ zavrčel černovlasý muž zklamaně. Znovu se natáhl na postel a ještě houkl k otevřeným dveřím: „Dobrou noc, pane Longbottome.“
***
Zamumlal jsem něco v odpověď a rychle zaklapl dveře. Snape. A v pyžamu. Kdo by si myslel, že někdy něco takového uvidím? Kdo by si myslel, že ten chlap spí v normální posteli a ne zavěšený u stropu vzhůru nohama? Oklepal jsem se, ale husí kůže se stejně neztratila. Zamířil jsem za blonďatým mužem zpátky do jeho ložnice. Ty pitomé hlídky.
Malfoy si sedl do křesla a vzal ze stolku jednu z tlustých právnických knih. Usadil jsem se naproti a taky zašmátral po knize. Samozřejmě, že už nepůjde do postele, blížilo se ráno a on spal dost, na rozdíl ode mě.
Odkašlal si. „Našel jste v těch knihách něco užitečného, pane Longbottome? Abych se přiznal, moc se v těch pitomostech nevyznám.“
Zvedl jsem hlavu a uviděl v těch studených očích drobné jiskřivé plamínky. Asi jen odlesk svíček. Přece se na mě neusmíval?
„Vlastně…“ svěsil jsem ramena. „Ani ne.“
Nezačal se smát, jen přikývl.
„Mám co dělat, abych se vyznal v těch knížkách, natož abych pochopil ten zbytek. Třeba tenhle odkaz… vůbec nechápu, co to znamená.“
„Ukažte,“ naklonil se Malfoy ke mně. Hedvábné vlasy mu sjely mezi stránky knihy, jak luštil drobná písmenka. „To musíte v rejstříku…“ začal, vzal mi knihu z rukou a zalistoval někam ke konci. „Vidíte,“ zabodl nakonec prst kamsi doprostřed stránky.
Trošku zpitoměle jsem se tam také podíval. „Aha.“ Zvedl jsem hlavu.
Usmál se na mě.
***
Paní Weasleyová si potrpěla na společná jídla do takové míry, jak jen to situace umožňovala. Vzhledem k tomu jsme se k obědu pravidelně scházeli já, Harry, Hermiona, Lenka, převážná část Weasleyových, Lucius Malfoy a samozřejmě profesor Snape. Občas se stavil Kingsley Pastorek nebo Moody. Profesorka McGonagallová, nynější ředitelka Bradavic, neměla už vůbec čas kvůli obnově školy. Tonksová se na Grimmauldově náměstí občas objevila, ale na jídlo nikdy nezůstala. Většinou byla hysterická starostmi o Lupina, který už byl čtrnáct dní nezvěstný, když se nevrátil z jednoduché schůzky s informátorem. S mužem se setkal ještě v pořádku, alespoň podle jeho vzpomínek na tu událost, ale od té doby nic.
Tonksová i s polovinou bystrozorů slídila po každé stopě, která by nás k Lupinovi přivedla, ale všichni začínali ztrácet naději. Harry vypadal čím dál tím zaraženěji, Hermiona s Ronem trávili stále více času pouze spolu o samotě a Ginny se snažila ze všech sil Harryho rozptýlit. Vzhledem k tomu, že jsem se Snapeovi vyhýbal, co mi síly stačily, o jeho reakcích nemůžu říct vůbec nic. Stejně tak o Malfoyových, ten na sobě nedával znát ani stín jakékoli emoce. Nikdy.
Paní Weasleyová se snažila občas Tonksovou uklidnit, ale ta věnovala skoro všechen čas pátrání po zmizelém příteli. Zato Moody už párkrát prohodil poznámku o tom, že nejspíš už není ani koho hledat. Od té doby spolu ti dva přestali vycházet.
V nastalé dusné atmosféře nervozity jsem se přistihl, jak trávím čím dál tím více času s Malfoyem nad knihami. Lenka se občas snažila přidat, ale o právo nikdy zájem neměla. Jen chtěla pomáhat a já jí byl vděčný. To že jsem se začal nejlíp cítit ve společnost Smrtijeda mi nahánělo trošku hrůzu. Na druhou stranu jsem byl schopný naobědvat se u jednoho stolu se Severusem Snapem. Možná to mají lidé na mysli, když tvrdí, že vás boj zocelí.
Když jsem zase mířil do jídelny na povinný oběd, zaslechl jsem z jednoho pokoje Harryho hlas: „Ginny, prosím, je to příliš brzy. Já nevím, jestli zase dokážu… chápeš? Potřebuju čas.“
„Já to chápu, Harry. Jen jsem chtěla vědět, jestli pořád něco ke mně cítíš.“
„Samozřejmě, Ginny, ale…“
„Dobře,“ přerušila ho dívka, „to zatím stačí. Pojď dolů, mamka nesnáší, když se někdo zpozdí k obědu.“
Jo, to je fakt, pomyslel jsem si a spěchal za ostatními. U stolu už seděl George s Fredem, který vypadal mnohem lépe než, když ho před týdnem propustili z nemocnice. Hermiona vesele štěbetala s Lenkou, držíc Rona za ruku. Vedle volného místa, kde vždy sedávala paní Weasleyová seděl Snape a vedle něho Malfoy. Poslední volné místo zbylo po jeho pravici. No co, mě to nevadí jako ostatním. Přisedl jsem si a usmál se na Ginny. Vypadala trošku smutně.
Pak Krátura s Dobbym začali nosit talíře na stůl. Kromě Malfoye jim každý za svou porci poděkoval. Lucius Malfoy nikomu neděkuje a nikoho o nic neprosí. To jsem pochopil velmi brzy.
Nakonec se posadila paní Weasleyová a všichni se pustili do jídla. U stolu se vždycky probíraly novinky z boje se Smrtijedy, Harry i ostatní se občas některé akce zúčastnili, ale nikdo z nás nebyl informovaný o celkové situaci tak jako paní Weasleyová. Ta se o to samozřejmě nechtěla s nikým podělit, tak se před ní dvojčata bavila o možnostech, co se venku děje. Z její reakce se dalo snadno poznat, jak se pravdě přiblížili.
Všem bylo jasné, že Malfoy se ke společnému stolování nechal přemluvit jen kvůli naději, že by se mohl dozvědět nějaké novinky o Dracovi. O jeho synovi však bystrozoři nic nezjistili. Místo toho si z něj u oběda dělala dvojčata šeptem srandu tak, aby to paní Weasleyová neslyšela. Jestli si toho všiml Malfoy, nikdy to na sobě nedal najevo.
Po polévce přišel na řadu druhý chod. Všiml jsem si, jak Ron kýve hlavou směrem k Malfoyovi a něco šeptá Harrymu.
Letmo jsem pohlédl do strany, bývalý Smrtijed se právě se zarputilým výrazem přetahoval se Snapem o misku s omáčkou. Nejspíš po ní sáhli ve stejný okamžik a ani jeden nechtěl ustoupit. V poslední době se jim to stávalo často, skoro to mezi nimi vypadalo jako jakási soukromá válka.
Zaslechl jsem Rona, jak polohlasně sděluje Georgeovi: „Teda to začíná bejt pěkně děsivý. Už vypadají, jako by se jim synchronizoval menses.“
Hermiona ho pohoršeně dloubla do žeber, ale zato Harry se málem zadusil bramborem. „Musíš víc nahlas, Rone, nevidíš, že mi něco chybí?“ zeptal se ho s rošťáckým úsměvem George.
Ron mírně zrudnul a radši se zase věnoval jídlu. Paní Weasleyová i oba muži na něj vrhli zkoumavý pohled. Snape v černých očích jasnou výhrůžku. Přistihl jsem se, jak jsem se před ním přikrčil. Sakra.
***
Plameny v krbu zaplály jasným zelenkavým ohněm a vystoupila z nich pobledlá Tonksová s vytřeštěným pohledem. „Molly,“ chytla paní Weasleyovou, která se přišla podívat, co se děje. „Vím kde je.“
„Remus?“
„Má ho Šedohřbet.“
Paní Weasleyová vmanipulovala mladou bystrozorku do křesla a poslala mě pro ostatní. Když jsem se od nich otáčel, zdálo se mi, že jsem na schodech zahlédl pohyb.
***
Vrátil jsem se do obývacího pokoje jako poslední a téměř na mě nezbylo místo. Byl tu Moody, Snape, pan a paní Weasleyovi, jejich dva nejstarší synové, dvojčata, Ron, Harry, Hermiona, Lenka, Ginny a několik dalších bystrozorů a členů Řádu. Hestie Jonesová držela Tonksovou kolem ramen a nutila ji vypít hrnek čaje. Ta vypadala, že se každou chvíli zalkne a neustále ji od sebe odstrkovala.
„Našla jsem ho.“
„Remuse?“
„Ne, Macnaira. Byl poslední, s kým Remus mluvil. Snažil se vypátrat Draca Malfoye. A tenhle parchant ho poslal za Šedohřbetem. Že prý ho má Yaxley a ten to teď s tím zasraným vlkodlakem táhne. Uzavřeli spolu nějaký obchod, Macnair o tom moc nevěděl.“
„Kde?“ zeptal se Snape chladně.
„Rumunsko.“
Charlie Weasley se zamračil. „A kde přesně? Tam můžeme proletět čtvrtku země a nenajdeme živého člověka.“
„To je snad jedno, ne? Budeme hledat.“
„Je vůbec ještě naživu?“ zeptal se Moody.
„To musíme zjistit,“ zaprskala Molly Weasleyová dotčeně, v očích vepsaný strach o Lupina.
Snape si hluboce vzdychl, jakoby na svých prsou nesl celou tíhu světa. „To vám nikomu ještě nedošlo, že je to jenom ubohá léčka?“
„A co když ne?“ ozval se Harry.
„Lupin je už mrtvý,“ zabodl do něj Snape tvrdý pohled.
„Vždycky jste ho nenáviděl. To ale neznamená, že budete rozhodovat o jeho životě.“
„Harry,“ položil mu pan Weasley ruku na rameno, „nesmíme jednat ukvapeně.“ Za tuhle větu si vysloužil vražedný pohled od své manželky a od Tonksové. Ta už to nevydržela.
„Já pro něj jdu. S vámi nebo bez vás,“ prohlásila.
„Nymfadoro…“ Další vražedný pohled, kterým prošpikovala Moodyho.
„Tak už mi nikdy neříkej. Mám místo pobytu několika nejdůležitějších Smrtijedů a docela vážně očekávám, že se zapojí Fénixův řád a oddělení bystrozorů, jasné? Svědek vypovídal pod Veritasérem, co víc chcete?“
„I lektvar pravdy lze oklamat,“ zavrčel zase Snape popuzeně. „Řekl Macnair, jestli v tom jejich Rumunském doupěti byl?“
„Ehm. Ne?“
„Takže informace z druhé ruky. Od koho to ví?“
„Nejspíš od Notta. Už po něm pátráme.“ Tonksová vrhla prosebný pohled po Moodym. „Nejspíš ho mučí, jestli není mrtvý. Prosím. Nemůžeme ho tam nechat.“
„Ne, to nemůžeme,“ řekla Hermiona pevně. „Jdu s tebou. Remus si tohle nezaslouží.“
„Já taky,“ řekla Ginny. Pak Lenka, Ron, Harry, dvojčata, Charley s Billem, paní Weasleyová…no nakonec všichni a já mezi nimi. Samozřejmě že nakonec to dopadlo úplně jinak.
***
Vztekle jsem hypnotizoval plameny v krbu, které právě získaly svou normální barvu. Poslední z mých přátel odešel a nechali mě tady. Mě a Lenku. Se Snapem a Malfoyem. Zase jsem musel zůstat tady. To není spravedlivé.
„Pane Longbottome,“ ozval se mi za zády Snape svým nepřirozeně hlubokým hlasem. Silou vůle jsem zaplašil zdvihající se husí kůži. „Netvařte se tak podvedeně.“
„Harry,“ ukázal jsem na plameny. Vzteky jsem nemohl ani mluvit. Nakonec rozhodl Harry, že bych tu měl zůstat, a já mu nedokázal říct ne.
„Pan Potter vás tady nenechal. Pan Potter potřeboval odejít s vědomím, že tu zůstane někdo dostatečně zodpovědný, aby zabránil mě podniknout nějakou pitomost,“ v bílém obličeji rámovaném havraními vlasy se nezachvěl jediný sval, „a bude mít dostatečný vliv na Luciuse Malfoye, aby zabránil jemu spáchat sebevraždu při nějaké záchranné akci, jakmile mu dojde, že víme něco nového o jeho jediném synovi.“
Vliv na Malfoye? Směšné. Svěsil jsem hlavu a zahleděl se na Snapeovy černé boty skryté pod černým pláštěm. Ten chlap by měl vážně zauvažovat nad obnovou šatníku.
„Pane Longbottome,“ vyštěkl ostřeji, „dívejte se mi do očí, když spolu mluvíme.“ Poplašeně jsem zvedl pohled. „Už dávno nejsme ve škole. Postavil jste se Voldemortovi, zničil jeden jeho viteál, bojoval jste v boji, který téměř smetl Bradavice z tváře světa. Nikdo nepochybuje o tom, že jste statečný a zkušený kouzelník. A jste přesně tam, kde máte být.“
Překvapeně jsem zamrkal. Snape došel až ke mně. „Možná že si to vy ani Lucius neuvědomujete, ale jste jediný, s kým za ty dva týdny tady skutečně mluvil jako rovný s rovným. Kdybych tu zůstal jenom já, nejspíš by byl jeden z nás do večera mrtvý a to si pan Potter jistě nepřeje. Stejně jako vy. Mám pravdu?“
Přikývl jsem. Zmateně. To byla pochvala nebo co? Z tónu jeho hlasu by mě spíš schvátil infarkt, než že by mě hřálo vědomí mé výjimečnosti. Černé oči na mě hleděly bez jediného zachvění, bez opovržení nebo výsměchu. Byl to trochu nezvyk.
„Dobře,“ přikývl jsem nakonec a vydal se nahoru do Malfoyova pokoje, kde jsem měl své knihy. Konečně jsem se v nich už vyznal a začal pracovat na obhajobě našich dvou schovanců. Snape už měl za sebou třetí slyšení a Malfoy se na řadu zatím nedostal. Naštěstí. Nenapadalo mě nic, čím bychom obrátili mínění obnoveného Starostolce v jeho prospěch.
Otevřel jsem dveře. Nikdo v pokoji nebyl. Nejspíš je v koupelně. Usedl jsem na postel a tělem se mi rozlil naprosto nečekaný pocit, že je něco špatně. Něco mi uniklo…
Ta postava na schodech! Malfoy. „Sakra.“
Vyběhl jsem z pokoje. Stačila nejmenší stopa, jediné jméno, které mohl v souvislosti s Dracem zaslechnout, a vydá se ho hledat. Možná se mu povedlo alespoň částečně proniknout diskrétním kouzlem, které pan Weasley vztyčil běhen porady. Je to mocný kouzelník a nejspíš už je plně při síle. I pomocí bezhůlkové magie by se mu to mohlo povést.
„Sakra,“ vletěl jsem do koupelny. Nic. To už jsem slyšel Snapea běžet po schodech.
„Utekl?“
„Není tu,“ odpověděl jsem. Přece nemohl zmizet, dům je zabezpečený kouzly. Dveře a okna zajištěná, aby nemohl utéct. Bariéra proti přemístění v celém domě, krb zabezpečený proti jeho magii.
Snape se ani nezastavil a rozběhl se do vyššího patra a s hůlkou připravenou propátrával pokoje jeden po druhém. Zezdola k nám přibíhala Lenka. A pak mi to došlo. „Podkroví,“ křikl jsem a rozběhl se ještě výš.
Proběhl jsem místností, kde přespával Klofan, než si ho Hagrid vzal zpátky k sobě. Po vratkém žebříku jsem vylezl do podkroví. Blonďatá postava zuřivě odhazovala harampádí z jednoho rohu, nejspíš hledala střešní okénko, které tam bezpochyby někde muselo být a na které jsme během zabezpečování domu naprosto zapomněli.
Malfoy se bleskově otočil. „Accio hůlka,“ křikl mým směrem. Hůlka se mi okamžitě odlepila od prstů a rozlétla se k němu. Rozběhl jsem se za ní, ale nemohl jsem to stihnout.
Kolem mě prolétlo Snapeovo zaklínadlo. „Protego,“ vykřikl Malfoy, jakmile se konečky jeho prstů dotkly dřeva hůlky. Obrana fungovala skvěle a pomocí hůlky snadno odhodil krabice před sebou z cesty. A byl tam. Poklop vedoucí na střechu.
Malfoy na nic nečekal, vytáhl se nahoru, zatímco Snape bez ustání útočil na jeho ochranné kouzlo.
***
Staré tašky na střeše se drolily, jakmile se na ně postavil. Nohy se mu vratce zakývaly, ztratil koncentraci a hůlka mu vypadla z ruku. To mu vůbec nevadilo. Udělal krok kupředu pro lepší rovnováhu a v tu chvíli ho kdosi chytil za kotník.
Zakymácel se, nohy mu ujely a sklouzl po hřebeni střechy ke straně. Než zastavil svůj pád, ruce měl sedřené do krve.
Nad ním klečel na kluzké střeše Snape, natahoval k němu ruku a křičel: „Přestaň dělat blbosti, Malfoyi, a vrať se zpátky. Takhle Dracovi nepomůžeš.“
***
Snape shlížel dolů na muže pod sebou a v tom jediném pohledu obrovských šedých očí bylo všechno. Ne, Malfoy neměl na vybranou, nemůže svého syna znovu opustit, musí mu jít na pomoc. Musí.
Severus napřáhl hůlku a v tu chvíli se muž pod ním pokusil na střeše postavit, udělal drobný krůček stranou, jako kdyby tančil v sále plném lidí, a přemístil se. Byl pryč. A nebyla jediná naděje zjistit, kam vlastně šel.
Snape se s nadávkami spustil zase zpátky a chytil za ruku Longbottoma čekajícího dole. „Musím za ním.“
„Nemůžete. To vám nedovolím.“
„V tom mi těžko zabráníte, vaše hůlka právě přistála kdesi před hlavním vchodem, tak vám radím, abyste si pro ni došel a poslal vzkaz panu Potterovi. Já musím najít toho idiota, než všechno zkazí.“
„Zítra máte slyšení.“
Snape přikývl. „Tuším, že to nejspíš nestihnu.“
„Ale Harry se za vás zaručil.“
„Já vím. A mrzí mě to. Ale moje magie je teď hodně podobná té Malfoyově. Jestli ho má někdo najít, tak já. A pokud mě bude chtít pan Potter najít, určitě mu k tomu poslouží nějaké kouzlo, které na mě navěsili, když mě propustili do jeho péče. Já neutíkám, pane Longbottome.“
„To bych nikdy neřekl.“
Snape se letmo usmál. „Díky,“ řekl a vytáhl se zpátky na střechu, odkud se přemístil. Kouzla bránící Malfoyovi utéct, totiž fungovala i na něho kvůli jejich magickému spojení.
***
Zvedl jsem svoji hůlku z trávy a chvilku přemýšlel nad použitím Patrona. Pak jsem to zavrhl. Tady jsem naprosto selhal a hodlám mu to říct z očí do očí. Ohlédl jsem se na Lenku. „Musím za nimi.“
Jen přikývla. „Hodně štěstí.“
„Díky,“ usmál jsem se a přemístil se na místo, kde se měl Harry sejít s dalšími bystrozory.
***