Hlavní postava: Sirius

Pairing: Ok, neprozradím, ale na konci téhle kapitoly budete mít jasno, ke komu jsem své miláčky směřovala celou dobu...

Poznámka: Eh, sice se hájím předčasně, ale – já mám Nevilla prostě ráda!!

 

 

 

Už nikdy sami

 

Probudila mě bolest za krkem, opatrně jsem se protáhl, ale tak docela se mi to nepovedlo, protože jsem spadl z gauče na zem. Rozlepil jsem oči, abych se podíval, kde jsem to vlastně nakonec přespával. Grimmauldovo náměstí. Tak to je asi docela dobrá zpráva.

 

Teď by se mi hodil nějaký šikovný lektvar na to hučení v hlavě a podrážděný žaludek. Uh, včera jsem to asi vážně musel přehnat. Pamatuji si na Remuse, který mi vynadal, jako bychom byli zpátky ve škole a já provedl nějakou pitomost. Svým způsobem to bylo mnohem horší, věděl jsem, že se chovám jako arogantní sobecký idiot, ale nedokázal jsem si pomoct, nejspíš měl plné právo se na mě naštvat. A místo abych se snažil to s ním urovnat, jsem sbalil nejbližší přijatelně vypadající holku a snažil se jí odlákat sem. Sakra!

 

Po několika minutách úpění jsem se dopotácel do kuchyně a po cestě jsem si vzpomněl na tmavovlásku, která pozvracela chodbu k předsíni. Skvělé. Když jsem si lokl studené vody, objevila se mi zčistajasna ve vzpomínkách nezřetelná podoba nějaké rusovlásky. Nemám nejmenší ponětí, jak se sem dostala, ale rozhodně nebyla zrovna typ, se kterým by se mi chtělo do postele. Vybavuji si, jak odsud vypakovala tu druhou dívku, nějakou dobu na mě ječela a pak zase zmizela, nic víc. Možná se mi to jenom zdálo.

 

Když jsem se vydal do patra najít ve svém pokoji něco na bolest hlavy, střetl jsem se na schodech s rozčílenou Tonksovou. Probodávala mě pohledem přimhouřených očí, na tváři roztrpčený výraz, pevně stisknuté rty. A vlasy zářící výraznou oranžovou! Do hajzlu!

 

„Abys věděl, tak se tu Remus za celou noc neukázal! Jenže to tebe moc asi nezajímá! Ještě že Harry spal v Doupěti, nevím, co bych mu řekla, kdyby viděl svého kmotra válet se po podlaze, když se jeho nejlepší přítel měl dávno vrátit domů!“

 

„Já...“

 

„Jasně, mě je úplně jasné, že v tom máš nejspíš prsty. Kdovícos mu zase řekl. Tak teď si pěkně rozpomeň, kam mohl Remus jít! Bože, Siriusi, na co myslíš?“

 

S děsivou ostrostí se mi vybavila scéna, kterou mi udělala už v noci. Když jsem v polovině odpadl, nejspíš toho měla ještě hodně na srdci...

 

***

 

„Asi se tu ještě trochu projdu. Myslím, že je moc brzy, abych se tam vracel. Nemám chuť nakráčet přímo do...“

 

„Pro Merlina, Lupine, vypadáš jako kdybys čekal, že ho načapáš s bandou holek přímo v tom.“

 

„No...“

 

„Ne, nechci vědět detaily. Radši jdi. Myslím, že menší procházka tady nikomu nebude vadit.“

 

„Dobře. Víš, Severusi...“

 

„Hm?“

 

„Vlkodlaci mají vážně dobrý čich.“

 

„Jo, to bohužel  vím.“

 

„A vypadá to, že na to pořád zapomínáš,“ uculil se Remus. „Jinak by sis nemyslel, že si nevšimnu pachu dalšího vlkodlaka, který tady přespává.“

 

Snape na okamžik ztuhl, ale druhý muž jen zavrtěl hlavou.

 

„Neboj, nikomu nic neřeknu. Jenom... proč je tady?“

 

„Objevil se tu Draco.“ Najednou mu připadalo fér to Lupinovi říct, přece jen se při jeho hledání dostal do pořádných problémů.

 

„Vážně? A jak je na tom?“

 

„Nic moc.“

 

„Aha, to je mi líto,“ zatvářil se soucitně a otočil se k odchodu. „Tak se asi zatím měj.“

 

„Dobře,“ zamručel Severus a vyšoupl ho ze dveří. Vlkodlaci – všude musejí strkat ten svůj všetečný čenich, sakra.

 

Když se Remus procházel idylicky tichými chodbami hradu, který už za pár hodin přivítá své malé a mladé svěřence, v hlavě mu vířila možná vysvětlení toho, proč u Severuse také cítil slabý pach Harryho. Od načichlého oblečení, přes přípravu mnoholičného lektvaru, až po nějakou dávnou krátkou návštěvu těsně po Snapeově soudu. Nejreálnější řešení zároveň ale vypadalo tak nereálně, že se na něj Severuse raději ani nezeptal.

 

***

 

„Tak ještě počkáme,“ zamumlala Tonksová nezřetelně. Nejhorší vztek jí přešel asi před hodinou, takže teď jen dřepěla před krbem a čekala na Lupinův návrat. „Pokud chtěl jít za Severusem, má na to právo.“

 

Cosi jsem v odpověď zavrčel a dál jsem sledoval odtikávající hodiny. „Víš,“ začal jsem, „jestli budeme čekat do odpoledne, vždycky se tam můžu stavit, než pojedu vyzvednout děti k nádraží.“

 

„Cože?“

 

„McGonagallová mi dala místo v Bradavicích. Hagrid se zatím nevrátil z té svojí rodinné dovolené, takže dostanu Péči o kouzelné tvory a místo šafáře. To znamená, že bych měl převážet prváky v loďkách.“

 

Po tomhle prohlášení se Tonksová skoro zadusila neexistujícím soustem, stočila se v křesle ke mně a při té příležitosti kolenem zdemolovala konferenční stolek vedle. „Cože? Kdy?“

 

„Dneska přece.“

 

„Kdy ti to místo dala?“

 

„Včera jsem s ní mluvil na tom večírku, když nabídla místo Remusovi, řekl jsem si, proč to nezkusit. Přesvědčil jsem ji, že to dokážu, tak mě hned přijala. Původně doufala, že někoho vezme během roku.“

 

„Ty budeš učit Péči o kouzelné tvory?“

 

„A?“

 

„Už tě vidím kydat stáje testrálů.“

 

„Jsem kouzelník, od čeho mám hůlku? Navíc s Klofanem mi to vždycky fungovalo.“

 

„Jo, to uvidíš. Jaké nabídla místo Remusovi?“

 

„Obrana proti černé magii.“

 

„A Rada to schválila? Páni, to musel mít radost,“ zazubila se Tonksová. Při pohledu do rozzářené tváře Remusovy kamarádky jsem se do morku kostí zastyděl. Tohle měla být nejspíš reakce, kterou jsem měl předvést včera. Možná bych to za střízliva zvládl, ale takhle? Jsem ale blbec.

 

Při pohledu na mě se Tonksová zase zamračila, jakoby jí došlo, co můj výraz znamená. Naštvaně se zvedla a odešla do kuchyně.

 

***

 

„Pane Pottere,“ šťouchl Severus do mladíka zhrouceného na gauči. Mladý Nebelvír se jen schoulil více do sebe a ze spánku cosi zamumlal. Po tváři mu při tom stekla osamělá slza.

 

Jak se ukázalo, závěrečné fáze léčby nitrozpytem byly mnohem obtížnější než začátek. Když se musel nořit více do hloubky Potterovy mysli, nadělal také více škody. Většinou šlo jen o silnou migrénu, dneska se ale nechtěně dotkl bolavé vzpomínky, po které se mladík propadl do bezvědomí.

 

Nejstarší a jediná vzpomínka na jeho matku. Výkřik a záblesk Avady.

 

Hned, jak vystoupil z jeho mysli, Potter se sesul s pláčem na zem a omdlel. Bylo to poprvé, kdy Severuse takový projev přecitlivělosti neurážel. Jestli si někdo zasloužil oplakávat, byla to bezesporu Lily Evansová.

 

Když dostal Harryho zpět na gauč, přehodil přes něj deku a nechal ho chvíli odpočívat. Snad ho nikdo nebude shánět. Sám si nalil čaj, přestože měl ohromnou chuť napít se něčeho ostřejšího, a začetl se do svého staronového grimoáru, který mu před nedávnem Potter přinesl. Pořád se ještě nevzdával myšlenky, že se mu s jeho pomocí podaří najít kouzlo, kterým by mohl odhalit všechny zbylé Smrtijedy, ať se schovávají, kde chtějí.

 

***

 

Lupin se přemístil přímo do svého pokoje na Grimmauldovo náměstí a začal balit. Vlastně mu to moc práce nedalo, většina věcí, které tu používal, stejně patřila Siriusovi. Když sešel do obývacího pokoje, našel na stolečku krátký vzkaz:

 

Šli jsme tě se Siriusem hledat do Bradavic.

Tonksová

 

Povzdechl si. Tak se nakonec asi na bradavický vlak vykašle a využije nabídku letaxu přímo do ředitelny. Složí věci ve svých starých pokojích a vydá se ty dva potřeštěnce hledat. Rozhodně nemá, kam spěchat, v tuhle chvíli se nejspíš Sirius snaží proklít Severuse a ten mu to s nadšením oplácí. Neviděl důvod, proč se tam hnát, jen by si musel ujasnit, komu z nich by měl vlastně fandit.

 

***

 

„Co jsi mu udělal?“ šílel Black, zatímco ho Tonksová tahala od Severusových dveří.

 

„Myslím, že na tu otázku mám větší právo než ty! Cos ty mu včera udělal, hm?“

 

Chladný tón Snapeova hlasu ho samozřejmě ještě více rozzuřil. Letmý pohled dozadu Severuse přesvědčil, že o sobě Potter nemá nejmenší chuť dát vědět. Křik jeho kmotra ho vytrhl z dřímoty a právě se snažil splynout s kobercem za gaučem, kde se krčil. Ještě mu scházelo několik odstínů zelené, aby trefil tu správnou barvu, ale jinak se mu to celkem dařilo.

 

„A kdy odsud odešel?“ ptala se Tonksová už trochu zoufale. Nejspíš nechtěla vytahovat hůlku, i když oba muži dali jasně najevo, jak by je takový obrat situace potěšil.

 

„Hned ráno, ale chtěl se ještě projít, aby náhodou na Grimmauldovo náměstí nenarazil na nevítanou společnost,“ vrhl výmluvný pohled na Blacka.

 

Ten pokrytec nemá ani dost slušnosti, aby se tvářil sklesle, napadlo ho.

                   

„Nejspíš se ještě prochází,“ zavrčel a zavřel jim před nosem. Pak pohlédl na mladého Nebelvíra na podlaze. Kdo by si pomyslel, že to vytřeštěné stvoření zabilo Pána Zla? Očividně mu kombinace Severusovy a Blackovy přítomnosti hned po probuzení neprospěla.

 

„Vstávejte z té podlahy, Pottere. Už je ten vzteklinou stižený podvraťák pryč.“

 

Nebelvírská loajalita se okamžitě projevila: „Má prostě strach o Remuse.“

 

„To je zajímavé, že ho včera neměl, když se spolu pohádali. Nejspíš ho sem musela dotáhnout Tonksová, ten idiot v sobě nemá ani špetku jakékoli zodpovědnosti.“ Když Harry otevřel ústa k protestům, okamžitě ho utnul, než si stihl něco narychlo vymyslet: „A to víme oba, pane Pottere, tak se protentokrát nehádejte.“

 

Mladík cosi zamručel a svalil se na pohovku. Severus na něj vrhl odstrašující pohled. Chce se tu snad zahnízdit, nebo co? „Měli bychom jít taky hledat,“ prohlásil Harry.

 

„Dveře máte otevřené.“

 

„Oba.“

 

„To bych neřekl.“

 

„A taky by mohl pomoct Malfoy.“

 

Snape tiše zaúpěl. Grangerová! „To byla výhružka?“

 

„Když myslíte?“ vrátil mu s nevinným úsměvem na rtech.

 

„Ne, nemyslím. Rozhodně nebudete někde vykládat, že u mě spal váš milenec, takže to mohla být těžko výhružka. Ještě se máte co učit, než zaženete Zmijozela do kouta.“

 

„No, když vás musím zahánět do kouta, abyste pomohl svému milenci...!“

 

„Tak zaprvé – už nejsme milenci, jinak bych s Blackem udělal hodně krátký proces za to, že se tahá za mým chlapem. A za druhé – Lupin si nejspíš skutečně chce jenom vyvětrat hlavu, než se bude muset tomu stupidnímu pablbovi znovu podívat do tváře. Narozdíl od vás vím, co se mezi nimi děje, takže za tím nehledejte žádnou zradu. Pohádali se, urazili se. Lupin trucuje. Tečka!“

 

„FAJN!“ zaječel v odpověď a práskl za sebou dveřmi.

 

Spratek jeden, co si o sobě myslí? Že si před ním sednu na zadek jako celý kouzelnický svět? To se ale přepočítal!

 

***

 

Harry bloudil chodbami hradu a snažil se předstírat, že jeho pátrání má nějaký vnitřní systém. Samozřejmě nemohl Lupina nikde najít. Už mířil ven, když se za ním ozvaly kroky.

 

„Harry, ahoj. Co tu děláš?“

 

„Ahoj, Neville. Snažil jsme najít Remuse. Neviděl jsi ho tu někde?“

 

„Ne.“

 

„Hm. A co ty tu děláš?“

 

„Byl jsem za profesorkou McGonagallovou. Poslala mi sovu, že naše výsledky OVCí jsou už ve škole a chtěla si se mnou promluvit o tom, co bych měl dělat dál. Totiž... chtěl jsem jít na Dwightovu akademii, mají tam moc slibně vypadající program pro budoucí farmaceuticky zaměřené kouzelníky. Magické byliny a tak. Jenže s tím vším kolem jsem propásl termín přihlášky. To kvůli zkouškám. Ale teď, když mám OVCE úspěšně za sebou...“

 

„Gratuluji,“ přerušil ho Harry v momentě, kdy se Neville nadechoval.

 

„Díky. Takže teď bych neměl rok co dělat. Tak mi nabídla, jestli bych si tu nechtěl odbýt nějakou praxi jako asistent profesorky Prýtové. Přece jen by se jí nějaká pomoc ve sklenících hodila. Už není nejmladší a tak...“

 

„Aha,“ usmál se Harry a Neville se jen začervenal, když mu došlo, co to právě řekl o člence učitelského sboru.

 

„A co ty, Harry? Nechceš skočit do ředitelny? Jsem si jistý, že by ti tvoje výsledky ukázala, než je k tobě pošle po sově.“

 

„Ne, díky. Přece jen mám určitou představu co čekat,“ ušklíbl se Harry.

 

„Aha. Tak ti aspoň pomůžu v hledání, hm? Brzy přijede bradavický expres, možná už šel profesor Lupin na zastávku.“

 

„Profesor?“

 

„No vidíš, profesorka McGonagallová se zmínila, že dostal zpátky svoje místo a taky tu bude učit tvůj kmotr. Péči o kouzelné tvory.“

 

„Sirius? To není možné!“

 

***

 

Po dlouhé procházce kolem bradavického jezera s Obří olihní jsem měl žvatlání Tonksové už vážně plné zuby. „Víš, nemyslím, že by Remus ocenil, jak mě tady uháníš.“

 

„Cože dělám?“

 

„Snažíš se mi ho vnutit jako překupník s bílým masem.“

 

„Snažím se tě přesvědčit, že si o tom musíte spolu promluvit.“

 

„Remus není labilní puberťák, ale dospělý chlap. Určitě se s tím dokáže vyrovnat bez tvojí pomoci.“

 

„Zatím jste se ani jeden nezačali chovat dospěle, takže tomu bych moc nevěřila.“

 

„A jak podle tebe vypadá dospělé chování, hm?“ Posměšný důraz na slova podle tebe přešla bez poznámek, i když jsem se snažil ji vyprovokovat.

 

„Tak pro začátek bys mohl uznat, že je tvůj přítel gay a že jsi ho políbil, aniž bys to myslel vážně. Má plné právo být naštvaný, myslí si, že sis z něj dělal srandu.“

 

Velkoryse jsem pominul, že jí to Lupin všechno vyžvanil. „Nedělal jsem si srandu. To jenom v tu chvíli... to nechápeš. Nebyla jsi tam.“

 

„Remus tam ale byl, tak proč si s ním o tom nepromluvíš?“

 

„Protože tohle chlapi nedělají. Myslel jsem, že to nebude chtít dál pitvat jako ty.“

 

„Ale on chce. Protože se mu líbíš!“

 

„Já...“ Dvakrát jsem naprázdno otevřel ústa, než mi došlo, že nevím, co bych chtěl říct. Vzhledem k tomu, kam jsme během posledních pár dní dospěli, bych se spíš vsadil, že mě bude chtít při nejbližším úplňku roztrhat na cucky. „To ti řekl?“

 

„A to musel? To vy chlapi vážně nic nepoznáte?“

 

„No... eh... to je stejně jedno. Protože já nejsem na chlapi. Nikdy jsem nebyl.“

 

„Víš, za posledních deset patnáct let se názory ve společnosti dost změnily. Homosexualita není tabu už ani pro čistokrevné kouzelníky.“

 

„Já nejsem...“

 

„Jo ty jsi Sirius Black. Když právě nespíš s bandou ženských, tak líbáš svoje staré kamarády ze školy. Ale jinak jsi úplně čistě hetero.“

 

„Víš co? Měla by ses vrátit na Grimmauldovo náměstí. Možná už je zpátky.“

 

„Hm. Když myslíš...“

 

„Jo, to bude asi nejlepší.“

 

***

 

Bílý vlk klusal volným tempem po vnitřní straně Zapovězeného lesa, tak aby pořád mohl vidět jeho hranici. Sem tam se zastavil a čichnul ke křoví nebo kamení. Pak si odfrkl a popoběhl dál. Očividně si užíval letního dne.

 

A pak se mu do chřípí dostal pach, který tam neměl co dělat. Ozvalo se temné zavrčení, po kterém se rozběhl tryskem kupředu.

 

***

 

Severus ustal uprostřed pohybu. Kdesi vzadu v hlavě se vynořil neodbytný pocit ohrožení. Nebyl si sice jistý, ale nejspíš šlo o Malfoye. Aspoň tak nějak by jejich pouto mělo fungovat. Po krátkém zaváhání na sebe natáhl hábit a vyrazil ven.

 

***

 

Lupin se procházel podél Zapovězeného lesa a hledal Siriuse s Tonksovou. Už pěknou dobu, aby byl k sobě upřímný. Měl akorát chuť se na to vykašlat, když se od lesa ozvalo zavytí. Zvláštní. Jenže mezitím se před ním objevila známá silueta, tak na to zase rychle zapomněl.

 

***

 

„Remusi!“ zakřičel jsem na muže před sebou. Jen mi ledabyle mávl v odpověď, ale zůstal stát. „To jsi tu celý den?“ zeptal jsem se, když jsem ho konečně doběhl.

 

„Byl jsem i na Grimmauldovo náměstí. Zabalit si. Pak jsem našel vzkaz. Už jsem zapomněl, jak jsou Bradavice velké, hledám vás přes hodinu.“

 

„Jo, to my jsme tu s Tonksovou strávili půl dne...“

 

„Nebylo vůbec třeba. Snad se o sebe dokážu postarat. Mimochodem, vypadáš v pořádku. Znamená to, že Severus je právě na ošetřovně?“

 

Zlobí se. A ani se nesnaží tvářit že ne. To znamená, že je skoro vzteky bez sebe. „Ne, nic jsem mu neudělal. Tonksová stála mezi náma,“ doplnil jsem po chvilce.

 

Jenom zabručel v odpověď, když se z lesa ozvalo zavytí.

 

„To už jsem slyšel. Zrovna před chvílí. Zní to jako...“

 

„Vlkodlaci,“ doplnil Remus a vrhl ostražitý pohled k lesu.

 

„Je odpoledne. Myslel jsem spíš vlky.“

 

„Ne, věř mi,“ zašeptal Remus, přitáhl si mě za záda a tasil hůlku. Od lesa se k nám blížila čtveřice černě oděných postav a jim v patách několik mohutných chlupatých těl. Tohle skutečně nebyli pouze vlci.

 

***

 

„Harry, pozor!“ zakřičel Neville. Ruku s hůlkou měl stále namířenou k obloze, jak se snažil přivolat pomoc z hradu, i když bylo víc než nepravděpodobné, že si rudých jisker kdokoli všimne.

 

Harry se ohlédl po Smrtijedech za sebou a vyslal proti nim rychlé Everte Statum. Muži se zapotáceli, ale za nimi se hned objevili další doprovázení obrovitými vlky.

 

***

 

Severus trochu pozměnil směr přímo ke spršce rudých světélek pomaličku klesajících z oblohy a vpadl útočníkům do zad. Aniž si toho všimli, povedlo se mu znehybnit tři Smrtijedy. Samozřejmě, pak se na něj vrhli všichni najednou, ale aspoň se mu povedlo přes trhlinu v jejich linii zahlédnout dvě bránící se postavy. Vlastně ho Potterova přítomnost ani nepřekvapila. Na toho kluka se problémy lepí víc než na celou školu dohromady.

 

***

 

„Remusi,“ ječel jsem zády přitisknutý k zádům svého přítele. „Jsou to vlkodlaci, že ano? To je ten lektvar?“

 

„Jo, Siriusi, mě to připomínat nemusíš. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži.“

 

„Nemusíš být pořád tak naštvanej, sakra.“

 

„A co bys čekal? Udělal jsi ze mě idiota.“

 

„Já to myslel vážně, když jsem to řekl.“

 

„Fajn a ten polibek taky?“

 

„JO!“

 

Nato se ke mě otočil a vyjeveně na mě zíral. Zahlédl jsem to jen koutkem oka. Měl štěstí, protože jsem se otočil včas, abych znehybnil Smrtijeda, který na něj zrovna zaútočil. Za mými zády se ozval ten samý hluk, když omráčil dalšího útočníka. „Nemůžeš dávat pozor?“

 

„Promiň, to jenom že to musíš řešit zrovna teď.“

 

„A kdy přesně? Jsme v docela slušný nevýhodě, Remusi. Taky ti to nemusím říct nikdy!“

 

„Nedramatizuj.“

 

„No jasně, pro tebe je to určitě každodenní situace. Obklíčenej tuctem Smrtijedů a jejich chlupatých mazlíčků.“

 

„Víš, chtěl jsem ti to říct už dávno! Nemáš smysl pro humor! Většinou akorát urážíš lidi kolem sebe.“

 

„Tak proč jsi to nikdy neřek, že jsem tak nesnesitelnej, hm?“

 

„Protože jsem tě miloval!“

 

„Cože jsi?“

 

„Všechny ty roky. A ty si sem nakráčíš, políbíš mě a čekáš, že na to zase zapomenu? Jsi blázen, Siriusi Blacku.“

 

„Cože?“

 

„Blázen! A hlídej si pravou stranu laskavě, nemám náladu tě pořád zachraňovat.“

 

„Ty mě zachraňuješ, jo?“

 

„Oblouk, vzpomínáš? Ani jsi nepoděkoval.“

 

Má pravdu, ó Merline, má pravdu! Ani mě to nenapadlo v tom všem kolem. Asi jsem vážně příšerný chlap. Riskoval tenkrát život, tak proč jsem mu ani nepoděkoval? Začíná se ze mě stávat Black, nebo co? Má pravdu. Stejně jako vždycky. Samozřejmě, při písemce ve škole to byla skvělá vlastnost, ale teď?

 

„Pozor!“ probral mě jeho hlas. Strhl mě stranou a nad hlavou nám prolétla smršť kleteb. „Dávej sakra bacha!“

 

„Promiň, Remusi!“

 

„Co?“

 

„Mrzí mě to! Máš pravdu. Nikdy jsem ti nepoděkoval. Jsem idiot. Promiň.“

 

„A to potřebuješ přizabít Smrtijedama, abys to přiznal?“ ušklíbl se a rozprostřel kolem nás Protego. Smrtijedů konečně výrazně ubylo a vlci se začali ztrácet sami od sebe.

 

„Já myslel, Remusi, že jsem ti nikdy nepoděkoval! Nikdy v životě! Ty a Harry jste to nejdůležitější, co mám, a podívej, jak se k tobě chovám. Promiň.“

 

Po tomhle prohlášení mi věnoval poněkud zvláštní nevěřící úsměv. Nemohl jsem si ho moc prohlížet, protože v tu chvíli mu na záda mířila dvojice hůlek.

 

Asi jsem se zbláznil, ale právě v tu chvíli vypadal prostě nádherně. Dostal jsem neodolatelnou chuť ho zase políbit.

 

Vzrušení mu vehnalo barvu do tváře, jantarové oči jiskřily a vlasy mu neuspořádaně vířily kolem hlavy. A ze všech sil se mě snažil ochránit proti Smrtijedům. Opravdu nádherný!

 

„Tichošlápku, prober se. Máme tu práci.“

 

Šťastně jsem se zašklebil a zase se k němu přitiskl zády, aby nás nikdo nemohl zaskočit.

 

***

 

„Pane Pottere, kryjte se přece,“ sykl hlas vedle Harryho.

 

„Jasně, jasně... jen mě pořád ještě dost bolí hlava, víte?“

 

„Kdybyste z mých komnat nevyrazil jako nakopnutý hippogryfem, dal bych vám na to něco.“

 

„Eh?“ vyhekl vedle nich Neville zmateně. Snape si v tu chvíli málem prokousl jazyk, když si uvědomil, že vlastně nejsou sami. Což bylo absurdní vzhledem ke zbylým Smrtijedům kolem.

 

Mnohem víc než čarodějové se kolem nich ale hemžili změnění vlkodlaci, na které většina kouzel nepůsobila. Nejčastěji používali tedy Protego, kterým mohli vlky zahnat zpět do lesa, a vzduch naplnil smrad spálené srsti od výbušných kouzel.

 

„Soustřeďte se, pane Longbottome!“

 

„Slyšeli jste to?“ zeptal se Harry a hůlkou mávl směrem k lesu.

 

Snape chtěl odseknout, že v boji nemá čas na naslouchání zpěvu ptáků, ale pak si toho všiml taky. Vrčení a psí kňučení. Jako rvačka. Po chvilce z porostu vyběhl mohutný bílý vlk napadající na zadní nohu a s tlamou od krve. „To ti to trvalo,“ zamumlal si sám pro sebe.

 

„Pane profesore, nevíte kolik je hodin?“

 

„Kde jste na tak pitomou otázku vůbec přišel, Longbottome?“

 

„Já jenom...“ hekl Neville, když jeho nepříliš povedené Everte Statum odhodilo dalšího vlkodlaka stranou. Všichni už začínali ztrácet síly. „Jenom že brzy by měl přijet bradavický vlak, ne?“

 

Ve Snapeovi hrklo. Samozřejmě to je důvod, proč zaútočili zrovna dneska. A nejspíš taky důvod, proč počet vlkodlaků už dost výrazně prořídl, i když se jim nedařilo je nějakým efektním způsobem likvidovat. Přesouvali se k nádraží.

 

Pak koutkem oka zachytil pohyb po pravé straně.

 

Než si stihl uvědomit, co dělá, strhl Pottera na zem a přikryl ho vlastním tělem. Nad nimi prolétlo několik zelených záblesků. Zvedl hlavu. Longbottom se skoro dusil pod mohutným vrčícím chlupatým tělem, ale už tím směrem poslal ochranné kouzlo. Další Smrtijedi se skrývali v bezpečí lesa. Ani si nevšiml, kdy se k němu tak přiblížili. Raději by měli ustoupit. Jenže co s dětmi ve vlaku? Sice tam s nimi budou dospělí kouzelníci jako dozor, ale nebude jich mnoho. A s proměněnými vlkodlaky to bude dlouhá bitva.

 

„Pane Pottere,“ zachrčel mladíkovi do ucha, když se oba sebrali na nohy. „Slyšel jste už někdy o spojení magie?“

 

„Jako vy a Malfoy?“

 

„No ne tak úplně. Jenom na jedno kouzlo. Kdybyste mi dal svolení, mohli bychom zastavit vlkodlaky, než zaútočí na děti.“

 

„A jak?“

 

„V grimoáru bylo kouzlo, které bychom mohli použít. Díky nitrozpytu se dokáži snadno naladit na vaši magii. Budeme potřebovat pokrýt velkou plochu, abychom jich zasáhli co nejvíc. Bude to vyčerpávající.“

 

„To se nebudeme moct bránit.“

 

„U Merlina, Pottere, stejně se mi to nejspíš nepovede. Nikdy jsem to nezkoušel.“

 

„Tak fajn, do toho.“

 

„Dejte mi ruku. A vy, Longbottome, musíte udržet štíty, dokud se nebudeme moci zase zapojit do boje.“

 

To už Neville ale připomínat nepotřeboval. Když se mu těsně kolem nich povedlo vztyčit hradbu ochranného zaklínadla, s lítostí vrhl poslední pohled na bílého vlka, který si to očividně chtěl vyřídit s čaroději, kteří na ně naposledy zaútočili, a zase se ztratil v lese.

 

***

 

„Tichošlápku, prober se!“

 

Ucítil jsem skoro jemné poplácání po tváři a silné paže mě proti vlastní vůli stavěly na nohy. Omámeně jsem cosi zamumlal a otevřel oči. Remus mě v tu chvíli bez váhání pustil a já se zastavil uprostřed pádu zpátky na zem. Dokonale vzbuzený.

 

„Co děláš?“ vyprskl jsem. Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, kde to vlastně jsme a začal jsem pátrat po své hůlce.

 

Remus mi ji vrazil do ruky a odpověděl: „Omráčili tě. Rychle, musíme jít.“

 

„Kde jsou všichni?“

 

„Myslím, že chtějí napadnout vlak.“

 

„Sakra,“ zaklel jsem a rozběhl se za ním. Brzy mi začalo docházet, že vlkodlaka jen tak nedoběhnu. Ale vtom Remus vykřikl a zhroutil se do trávy.

 

Když jsem se k němu konečně dostal,  ležel na zemi stočený do klubíčka a držel se za spánky. Ještě pořád byl při vědomí, ale očividně trpěl bolestí. „Co se děje, Remusi?“ zeptal jsem se zadýchaně. V hlase mi zněla panika ostrá jako nůž.

 

„Ne-vím,“ dostal ze sebe a pomalu se propadal do bezvědomí.

 

„Remusi, prober se...“ zatřásl jsem s ním, ale nijak to nepomohlo. Zděšeně jsem nahmatal jeho puls, ale vypadalo to, že jenom omdlel. „To bude dobré,“ zamumlal jsem a přitáhl si ho do náruče. V tu chvíli mi už na vlaku nesešlo. Nemohl jsem ho tam jen tak nechat. Pevně jsem ho tiskl v náručí, něco jsem mumlal – spíš abych uklidnil sebe než cokoli jiného – a s nosem zabořeným v jeho vlasech jsem se modlil, ať se v pořádku probudí. Už nikdy se s ním pak nebudu hádat. Slibuju, už nikdy. Jen když bude v pořádku!

 

***

 

Severus držel v náručí drobného mladíka a skoro něžnými slovy se ho pokoušel probudit. Řasy se zatřepotaly a zpod nich se zeleně zablýsklo. „Vyšlo to?“ zeptal se Nebelvír.

 

„Ano, vyšlo.“

 

„To je dobře. Věděl jsem to,“ prohlásil Harry napůl mimo sebe. „Jsem unavený.“

 

„Máme ještě práci. Musíte vstát, Pottere. No tak, to zvládnete.“

 

Jenže zelené oči se už zase mžily únavou. A Severus se mu nedivil, i jeho tak rozsáhlé zaklínadlo vyčerpalo do poslední špetky magie, kterou měl. Naštěstí už kolem nezbyly žádní Smrtijedi a těch několik posledních vlkodlaků se povalovalo v trávě v různých fázích přeměny zpátky na člověka.

 

Když se ale snažil pohledem vypátrat Longbottoma, nikde ho neviděl. Neměl sílu se ani rozčílit, prostě se natáhl na zem a s rukou kolem ramen obrýleného mladíka zavřel oči.

 

***

 

Neville se prodíral hloub do Zapovězeného lesa. Nemohl být daleko. Ať už se za podobou bílého vlkodlaka skrýval kdokoli, Snapeovo kouzlo na něj určitě zapůsobilo také. A teď někde leží úplně sám a nechráněný. Musel ho najít dřív, než ho Smrtijedi zabijí.

 

Jakmile mezi stromy zahlédl bílý záblesk, uvědomil si, koho tam najde. Spěšně doběhl k Luciusi Malfoyovi zhroucenému v jehličí a zkontroloval jeho tep. Nezřetelný ale pravidelný.

 

„U Merlina, vstávejte,“ zkusil s ním zatřást. Blonďatá hlava sklesla k jedné straně, ale jinak muž ani v nejmenším nereagoval. Tělo mu brázdilo několik skutečně hlubokých ran, z nichž nejhorší křížila břicho. Rychle z paměti vylovil první léčivé zaklínadlo, na které si vzpomněl, ale to se téměř minulo účinkem. Rána se jen nepatrně stáhla.

 

„Co mám dělat? Co mám dělat?“ V jeho slovech už zněla notná dávka paniky, s rozsáhlými zraněními z boje rozhodně nepočítal.

 

Když ho tu nechá, Lucius může zemřít. Když ho vezme do hradu, odsoudí ho. Přece nemá právo udělat tuhle volbu. Už to není jenom Smrtijed, bojoval na jejich straně. „Oh ne, co mám teď sakra dělat?“

 

Vyzkoušel další kouzla, ale ani jedno výrazně nepomohlo. Je možné, že se z Malfoye také stal vlkodlak? Vlastně vždyť je to jisté – Snapeovo kouzlo působilo jen na vlkodlaky. Jenže si pořád nedokázal blonďáka s povýšeným výrazem spojit v mysli s rozzuřeným bílým vlkem, který přiběhl je bránit. To by ale znamenalo, že se zahojí vlastní regenerací, stačilo by počkat.

 

„Oh, Merline, ať to funguje,“ vzdychl Neville a položil si blonďatou hlavu do klína. Ani si neuvědomoval, jak prsty konejšivě prohrabává dlouhé lokny a cosi uklidňujícího mumlá bezvědomému muži.

 

***