V doupěti vlků a zmijí

Hlavní postava: Severus

Pairing: SS/RL

Shrnutí: Trocha akce, trocha sexu a hodně vlkodlaků!

Varování: Moje první vysloveně sexuální scéna, doufám, že se aspoň trochu povedla.

Poznámka: No, dobře, přiznávám, ten nový seriál o Spartakovi se mi fakt líbil, ale byla to jenom lehounká inspirace.

 

 

 

V doupěti vlků a zmijí

 

Jakmile za mladým Malfoyem zaklaply dveře, s pohledem upřeným na stěnu před sebou jsem se přísně zeptal: „Je to pravda?“

 

„Mhm,“ zamručel Lupin. Už v půlce rozhovoru jsem poznal, že se vzbudil.

 

Přitáhl jsem ho blíž k sobě. „Nemůžeš za to, co ti udělali, Remusi. A rozhodně to neznamená, že tě zabiju.“

 

„To ti já slíbit nemůžu,“ zašeptal a složil mi hlavu do klína. „Mě hůlku nepřinesl, Severusi. Máš jedinou možnost, jak se odsud dostat – beze mě! Dokonce i Draco to chápe.“

 

„Nechci tě tu nechávat.“

 

Povzdechl si a zase zhluboka nasál moji vůni. Pak se opřel o stěnu jako já, otočil ke mně hlavu a zarudlé netečné oči barvy jantaru upřel do těch mých. Polkl jsem. „Nemáš moc možností, Severusi,“ zachrčel odevzdaně. „Uteč, dokud můžeš.“

 

„Přivedu ostatní. Smeteme tohle místo z povrchu země.“

 

Přikývl. „To by bylo fajn.“ Vypadal vyčerpaně a bezbranně. Dostal jsem náhlou chuť ho políbit. Než jsem stihl promyslet, jestli je to dobrý nápad, předešel mě a přitiskl svoje rty na moje. Proč to pořád dělá? Je to součást toho jeho příklonu k vlčí části?

 

Jeho jazyk jemně vklouzl do mých úst. Moc přemýšlíš, Severusi, zavrčel nadržený hlas v mojí hlavě.

 

Jo na tom něco bude, přisvědčil jsem v duchu. Sakra, to musím mít pořád pravdu?

 

Sklouzl jsem dlaní na jeho břicho, rány už se stáhly a zajizvily, vlkodlačí tělo se hojí daleko snáze než jeho duše. Omotal mi paži kolem krku. Kdyby chtěl, mohl by mi jediným trhnutím zlomit vaz. Tak proč mám pořád dojem, že ho musím chránit? Vypadá teď tak křehce.

 

Než jsem mohl ve svých úvahách pokračovat, ucítil jsem jeho zuby, jak mi jemně drtí ušní lalůček. Zasténal jsem a tiše se rozloučil s veškerým svým sebeovládáním. Pokud to Lupin chce, nemusí mě přemlouvat, očividně má dost zkušeností.

 

Zajel jsem mu rukama pod hábit a špičkami prstů jsem opatrně přejížděl po vystouplých žebrech, kůži mu brázdily hluboké jizvy, vybral jsem si jednu obzvlášť širokou táhnoucí se až na záda a následoval jsem její cestu. Končila až těsně nad obloukem zadku. S úsměvem jsem zajel ještě níž a zaposlouchal se do slastného vzdychnutí.

 

Po všem, co tady zažil, nejspíš neprahnul po divokých sexuálních hrátkách, prostý kontakt mu stačil. Něžností si tu asi moc neužil.

 

Dával jsem si záležet a dlaněmi mu rejdil po těle, dokud se úplně neuvolnil. Jeho paže mi bezvládně visely kolem krku, jen občas si mě přitáhly blíž. Pak sklouzl níže a třesoucími prsty začal rozepínat knoflíky mojí košile. Usmál jsem se na něho a zabořil nos do jeho vlasů. Byl špinavý a zarostlý. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Oblízl jsem jazykem ohyb pod jeho bradou a fascinovaně sledoval, jak při tom zaklonil hlavu. Vtiskl jsem mu polibek na ohryzek. Slastně u toho vzdychl a vibrace z jeho krku mi prošly přes rozechvělé rty přímo do páteře.

 

Aby se trochu vzpamatoval, zaměřil jsem svoji pozornost na jeho levé ucho v očekávání, jak na to bude reagovat. Slastně vrněl a pokračoval v rozepínání košile. Zarazil se, až když měl volný přístup k celé mojí hrudi.

 

Teplé ruce se jaly prozkoumávat nově objevenou oblast. Nejdřív nehtem jemně přejel po jedné bradavce, pak se sklonil a polechtal ji jazykem. Tentokrát jsem zavrněl já a sesul jsem se na zem. Přitom mi stihl shrnout košili co nejdál na záda a odhalil moje neopálené a vyhublé tělo. Na tom mu ale v tuhle chvíli očividně nezáleželo. Ucítil jsem vlhký dotyk, jak mi jazykem vykroužil cestičku až k pupíku. Jeho úzká špička prorejdila prohlubeň uprostřed mého pupku a zamířila níž. Tentokrát jsem se neudržel a polohlasně zasténal, zavřel jsem oči a nechal ho, ať si poradí se zipem, jak umí.

 

Trochu jsem se v bedrech nadzvedl, aby mi mohl stáhnout kalhoty níž a se zavřenýma očima si vychutnával dotyk jeho něžných rtů na špičce svého vzrušeného penisu.

 

„Remusi,“ vydechl jsem.

 

„Hm?“ zabručel v odpověď a do těla mi z jeho úst, těsně obemknutých kolem penisu, prošly hluboké vibrace. Tentokrát se moje zasténání zlomilo téměř ve vzlyknutí.

 

„Pojď ke mně.“

 

Nenechal jsem ho odpovědět, vytrhl jsem se z jeho moci, prudce jsem se posadil, přitáhl si ho blíž a zuřivě se přisál k jeho rtům. Lehce jsem ho přimáčkl ke stěně a pravou rukou pohladil jeho počínající erekci, zatímco levačkou jsem z něj konečně stahoval překážející hábit. Stejně mu už tváře hořely vzrušením, těžko mu mohla být zima.

 

Ucítil jsem jeho ruku v rozkroku a začal jsem lehce přirážet do jeho dlaně. Napodobil mě. Cítil jsem, jak se jeho dech zrychluje stejně jako tlukot srdce. Zasténal mi přímo do úst, musel jsem se tomu usmát. Oči měl slastně přivřené a téměř zářil. Alespoň na chvíli mu z tváře zmizel ten uštvaný výraz.

 

Ještě jsem zrychlil pohyb svojí ruky na jeho erekci a ucítil jsem, jak se mi jeho nehty zaryly do zad. Nedokázal se už soustředit ani na líbání, položil mi hlavu na rameno, nos mi zabořil do krku a tlumeně vzdychal. Jeho pohyby taky zrychlily, nedalo se to už vydržet.

 

Vyvrcholil jsem jako první a padl mu do náruče. Následoval těsně za mnou. Horké semeno vystříklo a potřísnilo mi kalhoty a cípy košile. Bylo mi to úplně jedno. Ve slastném otupení smyslů jsem Lupina zabalil do hábitu, natáhl si kalhoty a přitiskl se pevně k němu.

 

Unaveně se na mě usmál a vtiskl mi poslední dlouhý a trošku zoufalý polibek. Pak se zase stočil do klubíčka a usnul. Dlouhou chvíli jsem si ho prohlížel, hladil jsem ho po vlasech a přitiskl se k němu tak pevně, jak jsem dokázal.

 

Chmurné myšlenky na budoucnost se zase vrátily zpět a znemožnily mi usnout.

 

***

 

Lupin se zkroutil v křeči. Náhle, bez nejmenšího varování. Byl jsem přesvědčený, že na přeměnu je příliš brzy, ale z chodby se ozval další řev v odpověď na Lupinův zoufalý křik. Nejdřív jsem ho chtěl chytit, aby s sebou nemrskal, ale odolal jsem tomu puzení. Bylo by to marné. Místo toho jsem se stáhl ke dveřím a prudce na ně zabouchal.

 

„Otevřete!“ zařval jsem. Odpovědí mi byl jenom smích.

 

To už Lupinovy křeče lehce ustoupily, stáhnul ze sebe hábit, klekl si na všechny čtyři, zapřel se o zem a se skelným pohledem čekal. A nemusel dlouho. Další záchvat bolesti přišel vzápětí. Stiskl pevně zuby a zaúpěl.

 

Po deseti minutách, kdy se takhle svíjel bolestí, skončil zase vyčerpaně na zemi a hlučně oddechoval. Podivné na tom bylo, že na něm nebyla vidět jediná známka přeměny. Pořád vypadal jako člověk a nic víc.

 

„Já už nechci,“ šeptal vyčerpaně. Křeče ale nastoupily znovu, cukal sebou na podlaze, z úst mu šla pěna a bolestně skučel. Po čtvrt hodině už byla konečně znát deformace lebky.

 

Znovu jsem začal mlátit do dveří. Tentokrát o poznání vyděšeněji, vrátila se mi stará příhoda v Chroptící chýši, kdy mě tam Black za úplňku nalákal. Tenkrát jsem narazil na Lupina plně proměněného a přesto jsem na místě ztuhl hrůzou. Pohled na to, jak se mění do vlčí podoby ten zážitek daleko předčil.

 

Protažená lebka, rašící srst, zkracující se končetiny a nářek. Naprosto nepředstavitelný nářek. Bože, viděl jsem trpět lidi pod Cruciatem, ale to, co ten lektvar provedl s Lupinem, to naprosto předčilo. Obyčejně přeměna trvá maximálně deset patnáct minut, i když bolí stejně. Tahle zabrala víc než hodinu a přesto tvor přede mnou ještě nebyl ani vlk a už nebyl člověk.

 

Po takové době by bolest normálního člověka zabila, vlkodlak ale ani neomdlel. Zvedl se na své zdeformované končetiny, které ho sotva unesly a začal se šourat ke mně. Po těle mu rašila šedohnědá srst, obzvlášť hustá za krkem, mezi zadníma nohama se výhružně tyčil rozježený ohon a z tlamy vykukovaly bělostné tesáky.

 

Pysky měl lehce zvednuté a ostražitě se ke mně blížil. Chtěl jsem znovu zaječet, ale nenašel jsem k tomu sílu, místo toho jsem se ještě více namáčkl do rohu a čekal na smrt. Nakonec Yaxley svoje představení mít nebude.

 

Než se ke mně doplazil, nohy se už úplně přeměnily do vlčích tlap, mohutné tělo obrovského vlka se pokrylo matnou srstí, jen hlava si zachovala poslední lidské rysy, včetně Lupinových očí. Zahleděl jsem se do nich, ale byl to jenom pohled šelmy na lovu.

 

Těsně před tím, než na mě skočil, nasál zhluboka vzduch a zarazil se. Vrčení ustalo a já na něj nechápavě pohlédl. Zmateně si olízl pysky a ustoupil. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak kdosi lomcuje klikou. „Zasraný dveře,“ ozvalo se z druhé strany.

 

Než tam přiběhl jeden z čarodějů, aby odemkl kouzlem, zámek povolil, dovnitř vrazili dva neproměnění vlkodlaci a vrhli se na Lupina. Ten na ně ani v nejmenším nečekal a zakousl se jednomu z nich do krku. Ozval se řev a muži vytáhli vlka ven na chodbu. Rány, další řev. Někdo zamkl dveře. Zakňučení a ticho.

 

Pokusil jsem se mříží ve dveřích zahlédnout, co se stalo, ale přes chumel lidí jsem neměl šanci. Konečně jsem pochopil, proč mě Šedohřbet nechal v cele s Lupinem. Bylo to geniální, ta přeměna mě dokonale vyděsila. Připomnělo mi to časy, kdy jsem se jako Smrtijed obával každičké změny nálady svého pána.

 

Jenže Lupin se Lordu Voldemortovi nemohl vyrovnat ani v nejmenším, ať v jakékoli podobě. Aspoň to jsem si neustále opakoval a stále myslel na hůlku skrytou v mojí nohavici. Stihl bych ji na vlkodlaka vytáhnout? A dokázal bych zaútočit? Připravil bych se tak o jedinou výhodu, až by mi jí sebrali. Byl to důvod, proč jsem ji nechal, kde je? Proč jsem váhal?

 

Po chvilce jsem se uklidnil, natáhl na sebe hábit, který Lupin při proměně shodil, a zaposlouchal se do vytí, které se ozývalo z ostatních kobek. Vlci se probouzejí.

 

***

 

Lucius Malfoy se prodíral davem Smrtijedů s kápí staženou tak hluboko do obličeje, že mohl ztěží vidět. Po cestě zabil, omráčil nebo spoutal dalších deset čarodějů. Mohlo jich být víc, ale nechtěl na sebe upozorňovat, než zjistí, jestli je tu někde Draco.

 

Početný dav ho nakonec zanesl na tribuny jakési starověce vypadající arény mezi víc jak pět set Smrtijedů. Bylo skoro děsivé, jak místo připomínalo gladiátorské bojiště, aréna měla oválný tvar a v jednom z jejích užších konců zela obrovská vrata, kudy se dovnitř vpouštěli bojovníci. A přímo nad vraty stál na silných pilířích poměrně malý balkónek pro elitu.

 

Malfoy risknul poodhalení kápě, zvedl hlavu a zahleděl se tím směrem. Zalapal po dechu. „Draco,“ uniklo mu ze rtů. Vedle Yaxleyho stál bledý mladík, svlečený do půli těla a s obojkem na krku. Okamžitě se v něm vzedmula nenávist. Kdo si mohl dovolit udělat něco takového jeho chlapci?

 

A pak Yaxley povstal a hlasem zesíleným kouzlem zakřičel: „Drazí přátelé, spolubojovníci, k uctění památky našeho padlého Mistra budete dnes svědky smrti toho nejhoršího zrádce, který se kdy vetřel do řad Smrtijedů! Ano, podařilo se nám zajmout Severuse Snapea, který zradil veškerá bratrská pouta, která k nám všem měl, a vydal nás té chátře, která nakonec zavraždila Lorda Voldemorta! Dnes jeho život potupně skončí rukou jednoho z jeho spoluzrádců. Přesně o půlnoci budete svědky toho, jak tato prokletá krev zkrápí písek arény! Nyní vám ale, než k tomu dojde, přeji skvělou zábavu při hrách!“

 

Nato Yaxley tlesknul, vrata pod ním se otevřela a do arény se vyřítil obrovský svalnatý vlk, mnohem větší než divoká zvířata kdekoli na zemi. Vlkodlak okamžitě zamířil podél ochranných břeven a vrhal se proti divákům. Kouzla ho k nim ale nepustila, zato cokoli, co po něm lidé z tribun hodili, prolétlo bez nejmenší překážky dovnitř. Vlkodlaka zasypalo kamení, někdy i jednodušší kletby a hlavně urážky.

 

Pak se vrata otevřela podruhé. Další vlkodlak byl uhlově černý a evidentně sebevědomější. Ignoroval Smrtijedy kolem, na které stejně nemohl, a okamžitě zaútočil na svého protivníka. Boj byl velice krátký, první vlkodlak evidentně neměl moc zkušeností a skončil s prokousnutým hrdlem.

 

Lucius odvrátil zrak. Ne proto že by ho ten pohled natolik rozrušoval, to ani v nejmenším. Ale to co se dělo s davem kolem, jakmile zahlédl první krev, to nahánělo husí kůži. Dav šílel! Do Malfoye vrážela cizí těla, ve tvářích nenávist a lačnost, jak sledovala dění pod sebou. Zděšeně sledoval jednotu té chátry kolem. Yaxley měl vždycky talent na manipulování s lidmi, ale tímhle překonal všechna očekávání. Temný pán očividně věděl, proč ho nastrčit na ministerstvu.

 

Smrtijedi křikem povzbuzovali černého vlkodlaka, který pod nimi trhal tělo svého soka na kusy. Další přišel na řadu drobnější zrzavý vlkodlak, který se ze všech sil snažil většímu protivníkovi uniknout z dosahu. Ani tenhle neměl nejmenší šanci, tentokrát ho větší vlk neroztrhal, ale připlácl ho k zemi. Po pár sekundách Luciusovi došlo, že se ho nesnaží zabít, ale naskočil na něj s úmyslem se spářit.

 

Menší vlkodlak trpělivě čekal a nebránil se. Mezitím se mezi přihlížejícími opět vzedmula vlna jásotu. Nechápal to. Lidé kolem vlka povzbuzovali, křičeli sprosté narážky nebo po něm házeli kamení. Z většiny z nich čpěl alkohol a Luciusovi se z toho zvedal žaludek. Lůza jakoby ztratila veškeré zábrany, nemyslící masa se prostě chtěla bavit. Viděl různé páry, jak se po sobě obscénně plazí uprostřed davu.

 

Jakmile se vrata znovu otevřela, zrzavý vlkodlak zmizel uvnitř s ocasem svěšeným až k zemi. Místo něho stráže dovnitř vstrčili ženu s malým děckem v náručí. Lucius vytřeštil oči a zalapal po dechu. Žena padla do písku a černé zvíře se k ní pomaličku blížilo, jako kdyby si samo vychutnávalo její hrůzu.

 

Jediný pohled po tribunách Malfoyovi ukázal, že dav běsní. Lidé ječeli nadávky směrem k ženě a povzbuzovali vlkodlaka. Bylo to jako ocitnout se naráz mezi pěti sty Bellatrix Lestrangeovými. Luciusem ten pohled otřásl, samozřejmě že kolem Lorda Voldemorta se shromažďovali vždycky lidé s těmi nejrůznějšími vadami charakteru, ale tahle zvířata kolem…

 

Pán zla držel své věrné v atmosféře strachu tvrdou disciplínou a tresty. Yaxley si ve svém postavení nic takového nemohl dovolit, tak vytvořil tuhle parodii na Smrtijedy!

 

Lucius se znechuceně odvrátil od scény pod sebou a s pevně stisknutými zuby zamířil k nejbližšímu vchodu do vnitřních chodeb celé stavby. Musí najít cestu k Yaxleymu, i když tušil, že nejvyšší muž celého tohohle představení bude nejspíš velmi dobře chráněn.

 

A když už bude v tom, mohl by se podívat po Severusovi. Přece jenom ještě jedna hůlka by se proti těm pěti stům černokněžníků mohla hodit.

 

***

 

Harry sledoval, jak z lesa vycházejí další postavy bystrozorů i členů Řádu. Za chvíli by se jich tu měl objevit plný počet dvou stovek. Vyprázdnili celé ministerstvo, všechny zálohy byly povolány do boje. Do půlnoci zbývalo něco přes hodinu a ve vzduchu visel příslib boje.

 

Harry se netěšil, ale uvnitř něho cosi nadšením jásalo.

 

***

 

Když odvlekli Lupina, sedl jsem si naproti dveřím a prostě čekal. Choulil jsem se v hábitu, ze kterého jsem cítil Lupinovu vůni… no dobře nejsem tak romantická duše – ten plášť smrděl špínou a zmoklým psem. Jsem Zmijozel, mě jen tak něco nedojme.

 

Dveře se rozlétly, dvojice Smrtijedů mě vlekla spoře osvětlenými chodbami k té pověstné aréně. I v podzemí byl slyšet jásot davů nade mnou. Zvedl jsem hlavu, bože, skutečně jich tam musí být přes pět set. Rozhlédl jsem se, místnost se vstupem do arény měla nízký strop a celý prostor probodávalo množství podpěrných sloupů, na kterých stála celá konstrukce. U některých stoupů byli magií připoutáni zuřivý vlkodlaci.

 

Několik čarodějů se staralo o to, aby se vlkodlaci mezi sebou nepovraždili, další je vpouštěli postupně do arény. V jedné obrovské kleci se tísnil hlouček mužů a žen v příšerném stavu, nejspíš kandidáti na popravu. A mě samotnému se dostávalo výhradní pozornosti tuctu čarodějů. Člověk by si pak snadno mohl připadat skoro důležitě.

 

Pak jeden kouzelník vytáhl z arény černého vlkodlaka zbroceného krví a omotaného poutacím kouzlem. I přes to, že se nemohl hýbat, budil ten tvor nebývalý respekt. Počítal jsem, že mezi nedobrovolně změněnými vlkodlaky bude i pár Šedohřbetových lidí, kteří si chtějí užít taky trochu zábavy. Někdo vydal povel a malá šedovlasá čarodějka přitáhla k bráně šedohnědého vychrtlého vlkodlaka s poraněnou tlapou. Než ho vhodila do arény a uvolnila poutací magii, samolibě se na mě zašklebila a v očích se jí zračilo přání jenom toho nejhoršího.

 

To je mi změna, problesklo mi hlavou a vrátil jsem jí  úšklebek. Trošku ji to znejistilo.

 

Tak abys snad začal, Severusi, ne? V aréně nebudeš mít šanci proti tolika kouzelníkům. A uznává to i tvoje obří ego, tak něco sakra dělej!

 

Dav venku už jásal při vidině, že mě za chvíli uvidí chcípat v kaluži krve.

 

Jenže tady je dobře přes dvacet čarodějů a pokud některého zabiju, nejspíš se uvolní i spoutaní vlkodlaci. To nezní zrovna jako plán, ale spíš jako nějaká nebelvírská ztřeštěnost.

 

Někdy i ti nebelvírští idioti mají pravdu, Severusi.

 

Odevzdaně jsem si povzdechl a kouzelník nalevo ode mě to vzal jako smíření s osudem. Pche. Namířil na mě hůlku v očekávání poslušné reakce. Místo toho jsem ukročil stranou, chytil ho za zápěstí s hůlkou, zatlačil na jeho pravý loket, poslal ho na kolena a hůlku mu druhou rukou vykroutil.

 

Ostatní se vzpamatovali až ve chvíli, kdy jsem muže strhl před sebe jako štít. Zatím ho zasáhly akorát samé relativně neškodné kletby. Nejspíš si mysleli, že hry budou ještě pokračovat podle plánu. Ukořistěnou hůlkou jsem mávl směrem mezi shromážděné stráže a vykřikl: „Expulso!“

 

Ohnivá koule srazila víc než polovinu z nich k zemi s ošklivými popáleninami. „Expelliarmus,“ zaječela ona čarodějka, která vedla do arény Lupina. Nepochyboval jsem, že to byl on, nejspíš už měl za sebou několik zápasů, při nichž utrpěl poranění zadní nohy.

 

Hůlka mi vylétla z ruky a na několika tvářích se objevil triumfální výraz. Blbci. Pustil jsem k zemi nehybného Smrtijeda, zašátral po hůlce zastrčené v botě, přikrčil se a znovu zaútočil. Další výbuch už zasáhl méně kouzelníků, navíc se k mojí stráži přidali ještě nejbližší přihlížející. Nejspíš jsem dostal i jednoho z těch hlídajících vlkodlaky, protože trojice šedých stínů okamžitě zaútočila. Naštěstí ale na Smrtijedy.

 

Na tváři se mi objevil samolibý úšklebek a neúnavně jsem odrážel útočné kletby, zatímco jsem ustupoval k opačnému vchodu, než kterým mě přivedli.

 

Smrtijedi znehybnili všechny vlkodlaky, ale přesto přišli o další dva muže. Nakonec se mi povedlo dostat se do úzké chodby, namířil jsem nad sebe, vykřikl zaklínadlo a sledoval, jak se chodba sesula. To už i čarodějové na tribunách museli zjistit, že ne všechno jde podle plánu. Rozběhl jsem se co nejrychleji pryč a kohokoli, na koho jsem narazil, jsem smetl k zemi snad jen silou svého vzteku.

 

Zával za mnou je asi příliš dlouho nezadržel, poslal jsem proti svým pronásledovatelům ohnivou stěnu a spokojeně jsem naslouchal jejich výkřikům linoucím se zpoza rohu. Pak se za mnou vyřítili první vlkodlaci, nejspíš je už nedokázali udržet. „Mdloby na tebe,“ poslal jsem na jednoho. Druhému jsem se stěží vyhnul. Rafnul po mě, ale spěchal dál za hlukem před námi.

 

V prvním příhodném výklenku jsem se přimáčkl ke zdi a použil zastírací kouzlo, které mě venku ochránilo před vlkodlaky. Čaroděj by mě možná vypátral, ale musel by se na mě soustředit. Teď si trochu odpočinu a nechám je pohrát si se svými domácími mazlíčky.

 

Proběhlo kolem mě ještě několik vlkodlaků a z chodby přede mnou zněly zvuky boje.

 

***

 

Lucius se vrátil zpět na tribuny, jakmile zaslechl rozruch z opačné strany než, kde byl Yaxleyho balkón. Dorazili bystrozoři a ze třech stran napadli rozdychtěné publikum. Smrtijedi ještě v opojení z chlastu a krve se v první vlně sotva zmohli na odpor.

 

Magická zábrana kolem arény rychle padla a rozdrážděný vlkodlak uvnitř vskočil do davu čarodějů a začal je nemilosrdně trhat. Lucius blýskl pohledem po Yaxleym, ale ten se ztratil ze své pozice neznámo kam.

 

Pak uslyšel tlumenou ránu, jedna z podpěr nejvyššího patra tribun spadla a zavalila pod sebou pár čarodějů. Znamenalo to ale, že několik bystrozorů zůstalo odříznuto od hlavní skupiny. Zahlédl mezi nimi známou tvář a zaklel.

 

***

 

Hermiona se vyděšeně opírala o stěnu, tiskla si zlomenou pravici k hrudi a bezmocně se rozhlížela po své hůlce. Nebo aspoň po jakékoli hůlce, sakra.

 

Jakmile konečně spatřila hůlku v ruce padlého bystrozora, vrhlo se po ní několik Smrtijedů. Nemohla to stihnout.

 

Zeleně se zablesklo a muži padli k zemi. Udiveně zvedla pohled a zaměřila ho na muže se zlatobílou hřívou, který k ní ostražitě přistoupil. „Zůstal tu ještě někdo, slečno Grangerová?“

 

„Ne, musíme najít cestu zpátky k ostatním.“

 

„Dobře, vím kudy.“

 

Hermiona na nic nečekala, popadla cizí hůlku a vydala se za mužem, který už jí nevěnoval nejmenší pozornost.

 

***

 

Harry odrazil útočníka a skryl se za rohem. Náhle zepředu přilétlo smrtící zaklínadlo a roztavilo zeď nalevo od něj.

 

Sakra, skoro! zaznělo mu v hlavě zklamaně.

 

Neměl bys mít spíš starosti, aby nás oba nezabili?

 

Vážně? A ty se chystáš nás nechat zabít? Já jenom že pokud máš takové tendence, přál bych si k nejbližším Vánocům aspoň jeden viteál. Co ty na to? Prosííím!

 

Vyklonil se zpoza rohu, ale zahlédl už akorát Hermionu, jak překračuje několik mrtvých Smrtijedů a pravou ruku tiskne k sobě. Šla sama. A ještě o kus dál, zády k němu, stál Lucius Malfoy a kontroloval chodbu před nimi.

 

Harry se přiřítil k Hermioně a oba se pak přidali k hlídajícímu Malfoyovi.

 

„Zdravím, pane Pottere. Jste poslední na tomhle patře, kdo přežil zával?“

 

„Hm,“ souhlasil. „Jak to vypadá s ostatními?“ otočil se zaraženě na Hermionu.

 

„Měla jsem štěstí,“ šlehla pohledem po blonďatém muži.

 

„Zatím se bystrozoři drží nečekaně dobře,“ přerušil ji Malfoy. „Myslím, že jsem cítil zakolísat i protipřemisťovací bariéru.“

 

Harry se zamyslel, byla to pravda, vlastně taky něco takového cítil, jen si nebyl jistý, co to znamená. Najednou se Harry přistihl, jak civí na Malfoye, který je vedl do horních pater v naději, že se jim povede najít zbytek hlavní skupiny.

 

Hezkej zadek, co?

 

Zmlkni.

 

***

 

Pomalu ale jistě jsem se propracovával přímo do středu bojů. Za mnou ležela mrtvá těla Smrtijedů a omráčení vlkodlaci. Byla tu dost velká možnost, že nepatří k Šedohřbetovi a já neměl chuť to riskovat.

 

Boj, který se odehrával přede mnou, byl jednoznačně ničivý. K tomu poznání mi stačilo jenom slyšet ten hluk a křik. Bystrozorové byli evidentně rozhodnutí smést poslední zbytky Voldemortových lidí z povrchu země.

 

Vyběhl jsem do hlediště, abych si získal přehled. Boje se soustředili do vzdálenější části arény, jejíž část se už zbortila. Naproti na vyvýšeném balkoně stál Yaxley a zesíleným hlasem pokřikoval nějaké povzbudivé pitomosti. Idiot.

 

Jak to vypadalo, nacházel jsem se přímo uprostřed masy Smrtijedů bojujících s bystrozory a oddíly připravenými bránit Yaxleyho. Ti první vypadali jako neschopní šašci a ti druzí zase vypadali nebezpečně dobře vycvičení. Mám běžet za bystrozory nebo pomoci Dracovi? S haldou urážek směřujících na Luciuse Malfoye jsem se rozběhl směrem k balkonu.

 

Vtom mi nějaké kouzlo podrazilo nohy a hůlka mi vylétla z ruky. Rychle jsem se odkulil stranou, jen tak tak jsem uhnul vražedné kletbě a vyskočil na nohy. S prázdnýma rukama jsem se mohl akorát rychle poohlédnout po nejbližším úkrytu. Smrtijed naproti mně už zvedal paži k dalšímu útoku, když se za ním najednou vynořil vychrtlý kulhající  vlk a skočil mu na záda. Tesáky se zabořily do krku a bleskově roztrhaly jemné kůstky i maso.

 

Otřásl jsem se - hlavně proto, že vlk s druhým mužem neztratil ani minutu a už se hrnul ke mně. S námahou jsem polkl, nedokázal bych mu utéct ani kdyby mi ze zadku vyrašil pár křídel. Sakra.

 

„Lupine,“ hlesl jsem. Je nesmysl mluvit na vlkodlaka v jeho zvířecí podobě, nemůže vám rozumět. Vždycky jsem pohrdal nesmysly, to byla záležitost Nebelvírů a té jejich odvahy a sounáležitosti. Já jsem Zmijozel, mě se žádné plané naděje nedotknou.

 

Přesto jsem před sebe v obranném gestu vztáhl ruce. Vlk se ke mně s vrčením blížil. Zatím se rozhodl útok odložit, asi pro větší srandu. S pysky ohrnutými v jasné výhružce přistoupilo obrovité zvíře až ke mně. Zatajil jsem dech.

 

Čumák zvlhlý krví se mi najednou otřel o břicho. Shlédl jsem dolů. Vlkodlak z plna hrdla nasával pach, který na mě ulpěl. Je to možné? Cítil snad sám sebe z hábitu? Pak se jeho pozornost zaměřila na skvrnu na kalhotách, kterou tam zanechalo Lupinovo sperma. Vrčení rázem ustalo. Primitivní část jeho podvědomí mě nejspíš identifikovala jako jeho partnera. Vlk ode mě odvrátil hlavu a obezřetně se rozhlédl, jestli mi nehrozí žádné nebezpečí.

 

„Do prdele,“ neudržel jsem se. Ještě jsem nikdy neslyšel, že by bylo něco podobné ve vlkodlačí podobě možné. Pomaličku jsem se natáhl po své hůlce na zemi a vydal se zase kupředu. Vlkodlak se rozběhl přede mě, evidentně s úmyslem chránit mě. „Do hajzlu.“

 

***

 

Jakmile zahlédli zbytek bystrozorů, odtrhl se Lucius Malfoy od Pottera a Grangerové se slovy, že musí za Dracem. Doufal, že se k němu budou snažit co nejrychleji přidat, ale moc nadějí v to nevkládal. Bystrozorové měli očividně co dělat, aby udrželi současné uskupení sil, i když většina čarodějů, kterým čelili, patřila k podprůměru.

 

Cestou k Yaxleymu narážel na různě velké hloučky jeho přisluhovačů a s nesmírným potěšením je drtil svojí magií na prach. Ten ohromný vztek mu dával sílu, že by dokázal celé tohle hnízdo vyčistit jen on sám. Bohužel mu také ubíral na ostražitosti. Věděl to, ale nedokázal se ovládnout.

 

Proto vůbec nezaregistroval černou šmouhu, která na něho skočil zpoza jednoho výklenku. Ohromná váha ho srazila k zemi, hůlka odletěla kamsi do neznáma a jemu se do těla zaryly vlčí drápy. Zděšeně civěl do rozevřené vlkodlačí tlamy, ze které kapaly sliny.

 

Pak na něm přistála další váha a skulila černého vlkodlaka na stranu. Ocitl se tak mezi dvěma zápolícími zvířaty, zoufale lapal po dechu a snažil se zpod nich vyškrábat. Cítil drápy brázdící kůži, ale nedokázal ani pomyslet na možnost, že by ho jeden z nich kousl. Pak světlejší vlkodlak toho druhého konečně zahnal stranou a dal mu možnost se osvobodit.

 

Napůl oslepený vlastní krví Lucius šmátral po zemi. Konečně nahmatal uklidňující dotek dřeva pod konečky prstů. Sevřel pevně svou hůlku a namířil na černého vlkodlaka. „Avada kedavra,“ zavřískl. Síla kouzla odhodila černé zvíře stranou a odkryla tak pohled na jeho protivníka.

 

Vlkodlak, který zaútočil, ležel na zemi a kromě několika záškubů se ani nehnul. Lucius se s hůlkou namířenou na tvora vzepřel o stěnu a s námahou vstal. Vlk pod ním se začal chvět a kňučet. S ohromením to sledoval.

 

***

 

Lupinovi se povedlo zlikvidovat několik Smrtijedů ještě před tím, než jsem na ně narazil. To ale znamenalo, že mi neustále odbíhal z dohledu a mě pomalu docházely síly, jak jsem se snažil ho neztratit. Tentokrát bylo jasné, že jsem to už nestihl. Našel jsem Lupina ležet vedle těla velkého černého vlkodlaka a nad ním stál roztřesený Lucius Malfoy s hůlkou napřaženou před sebe.

 

„Ani to nezkoušej, Malfoyi!“ zařval jsem, jakmile mi došlo, že se vlk ještě hýbe.

 

Blonďák ale neměl v úmyslu zaútočit, ohromeně zíral na tvora pod sebou. Jakmile jsem k němu doběhl, strhl jsem jeho ruku s hůlkou k zemi, čemuž se ani v nejmenším nebránil, a pohlédl jsem na Lupina ležícího na zemi.

 

Měnil se. Rychle a se zoufalým kňučením se vracel do své lidské podoby. Bylo na to moc brzo, ale Draco tvrdil, že s lektvarem na tom nezáleží. Muž pod námi se svíjel bolestí, jak se jeho končetiny zase protahovaly do normální velikosti, tesáky se zatahovaly zpět do dásní, srst přímo před očima línala.

 

Přiklekl jsem k němu a strhl ze sebe hábit. „Lupine,“ oslovil jsem ho. Třesoucí se troska mi nemohla ani v nejmenším rozumět. Muž se otočil po zvuku hlasu. Tvář už zcela lidská, kůže ještě zarudlá po proměně, kňučení poraněného zvířete. Transformace byla dokončena.

 

Přehodil jsem přes něj svůj plášť. Pokusil se o chabý odpor, ale jeho ruce se nakonec jenom bezmocně obemkly kolem mých zápěstí. „To jsem já, Severus,“ chlácholil jsem ho, zatímco jsem ho balil do hábitu. V podstatě mi v bezvědomí spadl do klína a už se ani nehnul. Se zarážející lehkostí jsem ho zdvihl do náruče, až mě vystouplé kosti zabrněly na žebrech.

 

Pohlédl jsem na Malfoye, který už ostražitě hlídal chodbu před námi. „Musím ho odsud dostat. Roztrhali by ho tu zaživa.“

 

Ani se na mě neohlédl. „Je tam Draco,“ pronesl zarputile.

 

„Já vím! Luciusi, nesmíš zabít Yaxleyho!“

 

Tohle ho naštvalo, prudce se ohlédl a propaloval mě nepříčetným pohledem. „Děláš si srandu?“

 

S chladnou ignorací jsem pokračoval: „Draco má škrtící obojek. Jestli se něco stane Yaxleymu, nejspíš to nepřežije.“

 

To ho zchladilo. A ani nevěděl, že to není jen tak ledajaký obojek. A pak se cosi ve vzduchu změnilo. „Bariéra padla,“ řekl Lucius.

 

Instinktivně jsem se rozhlédl kolem sebe, jako by mi to cokoli kolem mohlo potvrdit. Vždyť jsem jasně cítil tu změnu v magii kolem. „Vrátím se,“ ujistil jsem ho. Nečekal jsem na odpověď a okamžitě jsem se přemístil.

 

***

 

Jakmile byl Snape pryč, Malfoyova ruka se sevřela kolem levého ramene, zranění na něm začalo děsivě pálit. Teď ale nebyl čas se nad tím pozastavovat. Před ním čekal boj.

 

***

 

Přemístil jsem se přímo před vchodové dveře domu na Grimmauldově náměstí. „Sakra,“ zaklel jsem. Chtěl jsem se přemístit dovnitř, ale zapomněl jsem na kouzla omezující Malfoyův pohyb. Naše magie už od sebe byla k nerozeznání podobná a bariéra mě nechtěla jen tak pustit dovnitř.

 

Zuřivě jsem tloukl do dveří, dokud se neobjevila blonďatá dívka s obrovskýma vykulenýma očima.  Beze slova jsem jí vstrčil Lupina do náruče. To že ani jí nedělalo problémy ho zachytit, ukazovalo na to, v jak příšerném je stavu..

 

Vlkodlak vypadal spíš mrtvý než co jiného. „Vezměte ho nahoru,“ štěkl jsem a okamžitě se přemístil zpět do toho pekla.

 

***

 

Harry pomohl Ronovi na nohy a společně se vydali za Hermionou, která se tvrdohlavě držela hlavního voje bystrozorů. Hned po pádu protipřemisťovací bariéry začala většina Smrtijedů bezhlavě prchat. Zůstalo jen nejtvrdší jádro kolem Yaxleyho, kam se útočníci postupně propracovávali.

 

Snažil se potlačovat radostné zavýsknutí, které mu Voldy cpal na rty. Ve chvílích, kdy ho nekontroloval, se zdálo, že ten hlásek v hlavě nabírá na síle.

 

Nakonec doběhli až do samého středu bojů, kde kolem sebe Lucius Malfoy metal kletby a ze všech sil se snažil vyhnout zbývajícím bystrozorům. Ti, jakmile zjistili, že útočí na Smrtijedy, se mu postavili po boku a snažili se prorazit mezi muži před sebou, aby se dostali na Yaxleyho.

 

Boje je vyčerpali, ale přesto dokázali bystrozorové své protivníky zatlačit do rohu. Harry si najednou uvědomil, že vedle sebe vidí černou siluetu Severuse Snapea. Překvapeně se ohlédl, ale vysoký muž ho ignoroval. V poslední chvíli se mu povedlo před ně seslat ochranné zaklínadlo. „Soustřeďte se, Pottere,“ zasyčel mrazivě.

 

Jeden z kouzelníků po nich vrhl další kletbu, ale tentokrát se už Harry nenechal rozrušit. Smrtijedi kolem Yaxleyho ubývali a kdesi v koutě za ním se krčila známá postava s čupřinou světlých vlasů.

 

Pak Ron s Hermionou téměř ve stejném okamžiku vykřikli: „Diffindo!“ Polovina Smrtijedů se zlomila v pase, jak jimi projela nečekaná bolest. Přestože musela dívka používat k ovládání hůlky levou ruku, vzduch se zachvěl magií a zlomil jejich konečný odpor. Ron se téměř nábožně podíval na svou hůlku, než mu došlo, že většina magie nevyšla od něho.

 

Zranění Smrtijedi se začali přemisťovat do bezpečí. A pak kdosi směrem k Yaxleymu vyslal kletbu. Lucius Malfoy se bleskově otočil a zařval: „Protego!“ Yaxley se potěšeně zašklebil a s dutou ranou se přemístil do bezpečí. S ním zmizel i blonďatý chlapec stojící za ním.

 

Harry stál Malfoyovi nejblíže a naštvaně ho chytil za ruku.

 

„Ne!“ uslyšel za sebou Snapeův hlas, ale už bylo pozdě. Zmocnila se ho náhlá závrať, jak ho za sebou Malfoy táhl při přemístění.

 

Hermiona se po něm v poslední chvíli natáhla, ale bylo pozdě. Harry zmizel spolu s Malfoyem kdovíkam.

 

***

 

 

Diskusní téma: V doupěti vlků a zmijí

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek