Hlavní postava: Harry
Shrnutí: Jak jsou na tom naši (ne)hrdinové těsně po boji.
Varování: Snad ani ne, jen troška násilí jako v americkém filmu.
Věříš mi?
Seděl jsem u Snapeova lůžka už třetí den a pořád jsem nedokázal zaznamenat nejmenší zlepšení. Zatím se neprobudil a jediné, co svědčilo o tom, že není mrtvý, byl jeho tep a dech. Nic víc, ani nejmenší zachvění víček. Ospale jsem mžoural z okna, když mě vytrhl z letargie Hermionin hlas.
„Harry? Jsi vzhůru?“
„Hm. Ahoj.“
„Ahoj,“ přisedla si ke mě a s výrazem nejvyšší důležitosti mi zamávala před nosem srolovanými novinami. Rychle jsem zaplašil myšlenky na všechna zlobivá štěňata světa, která se tohoto mučícího nástroje musí obávat skoro stejně jako já. Nikdy bych nevěřil, že se tisk po boji s Voldemortem vzpamatuje tak rychle. Samozřejmě, měl k tomu velice mocnou zbraň nazvanou Rita Holoubková.
Když moje kamarádka rozbalila Denního věštce, z přední stránky na nás vykoukla fotka Fenrira Šedohřbeta a titulek hlásal, že nejnebezpečnější vlkodlak světa se stále potuluje mezi nic netušícími obyvateli kouzelnického světa. Nazvat lidi pár dní po závěrečné bitvě nic netušícími sice zpochybňovalo jejich inteligenci, ale Ritě to prozatím vycházelo.
„Tak co je nového?“ zeptal jsem se poměrně lhostejně. Jediná věc, která se dala Dennímu věštci věřit, byl seznam mrtvých a pohřešovaných, do kterého každý den přibývala nová jména. Některá mi byla povědomá méně a jiná více. Dost znepokojující byl fakt, že ona více povědomá jména patřila spíše Smrtijedům. Bývalí spolužáci z Bradavic, jako by mi už v hlavě vybledli.
„Dostali Averyho a Crabba. Yaxley a Dolohov jsou pořád na útěku a ministerstvo počítá s tím, že se pokusí zformovat další uprchlíky.“
„A co ministerstvo?“
„Podle všeho se už dokonale vzpamatovalo a snaží se dostihnout poslední Voldemortovy přisluhovače. To tvrdí jejich mluvčí.“
Ušklíbl jsem se. Typické. „A co tvrdí Ronův táta?“
„Že jsou totálně neschopní a od vyhlášení Voldemortovy smrti se akorát navzájem obviňují ze spolupráce se Smrtijedy. A nejsou schopní vyšetřit ani, kam se ztrácí voda, když spláchnou záchod. Nebýt Moodyho a ostatních bystrozorů, Smrtijedi si pohodlně zalezou do svých děr a už je nikdy nikdo neuvidí.“
Což by možná byla docela příjemná varianta, pomyslím si unaveně. Zrak mi zase sjede k muži ležícímu na lůžku. Dokázal Voldemorta tak dlouho vodit za nos… samozřejmě obrazně řečeno, protože Pán zla k něčemu takovému nebyl anatomicky správně vybaven. Muselo to chtít tolik odvahy…
„A co…“ kývl jsem směrem k posteli.
„Oficiálně je to pořád jeden ze Smrtijedů. Dokud se neuklidní zmatky na ministerstvu, nikdo se jeho případem nebude zabývat. Zatím tam jeho vzpomínky čekají na vyjádření znalce o jejich autentičnosti.“
„Ale prosím tě, vždyť umíral. Proč by se snažil nějak ospravedlnit?“
„Já jsem je viděla, Harry. Až tohle vyneseme u soudu, nikdo se neodváží poslat ho do Azkabanu.“ Ucítil jsem její jemnou ruku na rameni, snažila se mě uklidnit, ale všechny ty pocity provinilosti nemohla pochopit. Tak dlouho jsem byl přesvědčený o Snapeově zradě…
„Neříkali, kdy by se mohl probrat?“
„Mluvila jsem se sestřičkou, ale nic není jisté. Malfoy použil dost neobvyklé kouzlo.“
„Černou magii.“
„Ano. Jmenuje se to prý Dar krve a znamená to, že dal Snapeovi část své vlastní životní energie. Proto nikdo neví, jak to bude dál probíhat. Málokdo je tak mocné magie schopný a ten kdo ano, o něco takového většinou nestojí. Vůbec nechápu, jak to Malfoy dokázal. Dokonce s cizí hůlkou. Je k tomu potřeba ohromné množství magie a navíc tak příjemce magie získá část tvojí moci. Musel si Snapea cenit daleko víc, než bych si kdy myslela.“
„Proč to jenom udělal?“
Vtom si muž na lůžku odkašlal. „Přece protože jsem zachránil jeho vlastní krev. Díky mě Voldemort nechal Draca žít.“
Překvapeně jsem se ohlédl na Snapea, který ještě ani neotevřel oči. Dech měl mělký, ale přesto o něco výraznější než před chvílí. Ani jsem si nevšiml, kdy se probudil.
„Vážně, Pottere, někdy mě udivuje, že se váš mozek nescvrkne do velikosti hrášku a nevypadne vám nosní dírkou ven, když ho tak málo používáte.“
Vrhl jsem po něm vražedný pohled. Sbohem, pocity provinilosti a sympatie s tímhle slizkým parchantem.
Můj opět nenáviděný profesor konečně otevřel oči, s arogancí bijící do očí přejel mě i Hermionu pohledem a chladně se otázal: „Kde je Draco? Je naživu?“
Otázka za milion galeonů, dámy a pánové.
***
„Vstávej, ty Smrtijedská svině,“ zařval hromotluk a nakopl ležícího muže do žeber.
Ten zalapal po dechu a přes slepené blond vlasy už po několikáté zachrčel: „Kde je Draco?“
Odpověděl mu jen další kopanec a hrubé paže ho zvedly ze země. Kdosi ho posadil na židli a přistrčil ho zpátky ke stolu ve výslechové místnosti ministerstva kouzel. Několik palců silné řetězy kolem zápěstí a kotníků při tom zachřestily.
„Vidíš, co nás nutíš dělat, Malfoyi?“ pronesl muž sedící za stolem s lehkým úsměvem na rtech.
Lucius k němu zvedl pohled krví podlitých očí, zářících zuřivostí ve zbitém obličeji. Neznal toho muže a s představováním se nezdržovali, pravděpodobně to byl před válkou jenom nějaký úředníček, který se rozhodl využít zmatku po bitvě ke kariérnímu postupu. „Už jsem řekl všechno, co vím.“
„Nelži, ty parchante.“ Zezadu přilétla další rána a ohromná pěst ho zasáhla do spánku.
Před očima se mu zatmělo, párkrát zamrkal a zase se hrdě narovnal. Několik vteřin v ústech pečlivě sbíral sliny a pak je plivl tomu hajzlovi do obličeje. Minul a krvavá slina přistála přímo na předku bílé košile. Lucius se ušklíbl, příjemné zlepšení.
Obtloustlému úředníčkovi s brýlemi se nahrnula krev do tváře, natáhl se přes stůl, jednou rukou si ho pomocí řetězů přitáhl blíž a druhou mu zasadil ránu do nosu. V tom už po několikáté křuplo, až mu bylo jasné, že ho žádné kouzlo do původního stavu nedá.
Malfoy se začal nepokrytě chechtat, z úst mu při tom létala krev a v očích mu šíleně jiskřilo. Tři dny se pořádně nevyspal a tihle dva se začínali opakovat. Nejspíš si mysleli, kdoví jaké mučení mu tu nepřipravili, ale byli akorát k smíchu.
Já jsem přežil Voldemorta, zbabělci, zablýsklo mu v očích.
„Drž hubu,“ zařval úředníček a pokynul gorile za sebou, která Luciuse opět skopla na zem. Ten se ale smát nepřestal. V hlavě mu hučelo, několik žeber měl zlomených, podvrknutý kotník, všude modřiny a škrábance. Bolest mu ale připadala jen jako slabé šimrání, s Cruciatem se to nedalo srovnávat ani v nejmenším.
„Přestaň se už smát!“
Lucius zmlkl, zvedl se na kolena a s tím nejdrzejším úšklebkem, který dokázal svými rozraženými rty zformovat, zasyčel: „Nejsem tvoje manželka. Mě tahle předehra dvakrát nevzrušuje. A když se nudím, musím se přece nějak rozptýlit. Zrovna jsem si představil, jak velkýho máš asi pinďoura, ty ubožáku. Podle tohohle vystoupení…“
Nestihl ale dokončit, zezadu ho srazil druhý muž a kolenem ho přitlačil k zemi, zatímco obtloustlý kouzelník akorát párkrát zalapal po dechu. „Ty drzá svině.“
Sám si nebyl jistý, kde se to v něm vzalo, ale když hromotluk sklouzl z jeho zad, přetočil se na druhou stranu od něho, vyskočil a obtočil mu řetěz kolem krku. Ta rychlost oba kouzelníky zaskočila. Zuřivě zatáhl a začal muže škrtit.
A pak to přišlo. Ta úřednická nula došla až těsně k němu a namířila mu hůlkou na čelo, ale Lucius nemínil sevření povolit.
„Crucio.“
Náhlá křeč ho strhla k zemi, takže musel muže pod sebou pustit. Pevně zaťal zuby, aby nekřičel, ale zticha stejně zůstat nedokázal. Každičký nerv v těle vibroval nesnesitelnou bolestí, z úst mu přes pevně sevřené zuby tekly sliny, končetiny přitáhl v křeči k tělu a nedokázal se ani nadechnout. Díky nedostatku kyslíku začal okolní svět ztrácet jasné tvary.
Po chvilce kouzlo povolilo. Ten sráč to nedokázal udržet ani dost dlouho, abych omdlel, pomyslel si Lucius. Idiot. Nikdy by mě nenapadlo, že jsou tak pitomí, že sem přinesou hůlku.
Kdyby na to měl sílu, začal by se znovu smát. Teď akorát vnímal dozvuky příšerné bolesti způsobené Cruciatem a přimhouřenýma očima sledoval hůlku. Akorát se pro ni natáhnout. Byl si skoro jistý, že použití kouzel bylo při výslechu zakázáno. Přece kdyby chtěli vědět, jestli lže, mohli použít lektvar. Tiše a bezbolestně. Ale o to tu nešlo. Už jim dal informace o možných úkrytech zbylých Smrtijedů, ale o svém synovi a ženě se nedozvěděl ani slovo.
Když toho byl schopen, zvedl se na kolena a tiše sledoval nervózního tlouštíka před sebou. Cítil, jak mu na tvářích zasychají slzy bolesti. Ministerský kouzelník byl ještě vyděšenější z toho, že použil nepromíjitelnou kletbu, než samotný Lucius. Ten byl na to zvyklý, samozřejmě to bolelo, ale nebylo to poprvé.
„Nepřibližuj se, Malfoyi,“ zasyčel tlouštík a znovu mu pohrozil hůlkou.
Hromotluk do něho zezadu kopl, takže se Lucius znovu svalil na zem. Takhle krátce po použití kletby sice nemohl být reálnou hrozbou, ale tlustý kouzelník znovu zakřičel: „Crucio.“
Přes všechno odhodlání tentokrát už se při vědomí neudržel. Nejspíš neměl ani sílu křičet, po tom co se stalo v posledních týdnech, ale nebyl si tím jistý… Koneckonců mu to bylo úplně jedno.
Na okamžik svět kolem ztratil všechnu barvu, i zvuky jakoby cosi pohltilo. Ležel na podlaze s obličejem přitisknutým k zemi a jediné, co dokázal vnímat byla narůstající bolest v každém kousku těla.
A pak to najednou přestalo, z letargie ho částečně vytrhlo prásknutí dveří, ale nedokázal ani zvednout hlavu. Slyšel křik, vnímal kroky rozechvívající dřevěná prkna, na kterých ležel, a pak ucítil čísi ruce na ramennou.
***
„Zbláznil ses, Hendere?“ zařval Moody už od dveří.
Dotyčný se poplašeně otočil na bystrozora za sebou a pokusil se hůlku nenápadně schovat. Pošuk ale řval dál.
„Okamžitě odsud vypadni! Víš, co by mohl Lucius Malfoy udělat, kdyby se dostal k hůlce? To seš vážně takový neschopný pako?“
Za Pošukem vklouzl do místnosti zhruba osmnáctiletý mladík a přiklekl k muži stále se ještě třesoucímu na zemi, zatímco oba ministerští úředníci se potichu vypařili.
„Ještě si to s nima vyřídim, s idiotama,“ zamrmlal Pošuk. Pak se otočil ke dvojici před sebou. „Je při smyslech, Longbottome?“
„Asi, pane.“ Mladík nadzdvihl muže za ramena a ten pootevřel oči. Moody si k němu přisedl a otočil ho bradou k sobě.
„Hej, Malfoyi, můžeš mluvit?“
Lucius sice mohl mluvit, ale nejspíš ani nevěděl, na co se ho vlastně ptají. „Už víc nevím,“ zašeptal. „Už jsem řekl všechno.“
„Prober se,“ pleskl ho Pošuk nemilostně po tváři. „Vezmeme tě odsud.“
„Kde je Draco?“
„To ještě nevíme,“ odpověděl tentokrát Neville. „Snažíme se ho najít.“
Muž ho ale neslyšel, hlava mu sklouzla na rameno a oči se mu zavřely. Moody nespokojeně zamumlal: „Mobilicorpus.“ Zvedl Luciuse do vzduchu a vyšel na chodbu. „Pořád si myslím, že za to nestojí, Longbottome,“ řekl, aniž by se na muže visícího ve vzduchu podíval podruhé.
„Zachránil mi život, pane.“
„Hmpf,“ odfrkl si Pošuk, ale své myšlenky dál nerozváděl.
***
„Věděl jsem, že mě nenechají bez dozoru, akorát jsem přemýšlel, kterou nepotřebnou trosku uvolní, aby tu ztrácela čas,“ pronesl Snape ledovým hlasem.
Zvedl jsem hlavu od okna a s co nejvřelejším úsměvem pohlédl na Lupina, navlečeného ve volném hábitu, pod kterým mohl snadno skrýt obvázanou hruď. Na jed obřího pavouka, který ho poranil, snadno zabral protijed, ale potrhané tělo přesto potřebovalo pár dní klid. Věděl jsem, že musí docházet do nemocnice kvůli opakování léčebných procedur, tak se nabídl na další hlídku u Snapea.
„Rád vidím, že se ti vrací síla, Severusi. Myslel jsem, že by ti přišlo vhod něco na zub, ale pokud bych měl překážet, tak já radši půjdu,“ naznačil Remus.
S úšklebkem jsem se ohlédl na Snapea. Ten sice neřekl slovo, aby ho zastavil, ale upřenému pohledu na košík, který nesl jeho bývalý spolužák, se neubránil. Několik dní nejedl a teď měl, co dělat, aby polykal sliny, když Remus vytáhl z košíku jeden obložený chleba od paní Weasleyové a podával mi ho.
S díky jsem přijal a sledoval jsem, jak Remus nabízí Snapeovi. Ten se snažil tvářit, že nám oběma dělá neskutečnou laskavost, ale okamžitě se na jídlo vrhnul. Velmi účinný způsob, jak mu znemožnit vypouštět z úst ty nesnesitelné poznámky, které jsem musel uplynulé dvě hodiny poslouchat. Nikdy by mě nenapadlo, že někdo dokáže zkritizovat i to, jak civím z okna.
„Děje se něco nového?“ zeptal jsem se.
„Ani ne.“
„Draco?“
„Kingsley se snaží obnovit kontakt se všemi informátory, kteří zalezli do děr, když začal Voldemort nabývat na síle. Pozítří má s jedním schůzku. Snad se něco dozvíme.“
Sklouzl jsem pohledem na Snapea, který pozorně naslouchal a zároveň se snažil zhltnout svůj chleba bez toho, aby si ukousl prsty. V nehybné tváři se mu nezračila ani nejmenší obava o Dracův osud. Kdyby se na něho tak naléhavě nezeptal skoro hned, jak se probudil, nikdo by ho nemohl obvinit z toho, že by se snad o Zmijozela bál.
Pak si Lupin ještě vzpomněl: „A Moodymu s Nevillem se konečně povedlo dostat na ministerstvo. Našli tam dvojici nějakých pitomců, jak mučí Malfoye Cruciatem.“
„Cože?“ Zakázaná kletba přímo na ministerstvu? Věděl jsem, že bude trvat, než se všichni z vývoje situace vzpamatují, ale takoví lidé přece nemůžou být mezi těmi, kteří by se měli starat, aby se všechno zlepšilo. „Vždyť ani neproběhl soud,“ byla jediná odpověď, která mě napadla, když jsem si všiml, jak nemilosrdně se Lupin tváří.
„Harry, jestli proběhne nějaký soud, o rozsudku už bude předem rozhodnuto.“
„Ale vždyť nám v závěrečné bitvě pomohl.“
„Tohle není jako Draco. Sloužil Voldemortovi už od chvíle, kdy znovu povstal. Z toho, co se stalo před prvním pádem Pána zla, ho sice nikdo znovu neobviní, ale už mu nikdo nebude věřit, že byl pod Imperiem.“
„To přece ani nemusel. Draco tvrdil, že mu Voldemort vyhrožuje zabitím rodiny.“
„To je jenom domněnka, Harry, která nikoho nebude zajímat. Veřejnost se chce pomstít na těch, kdo zabíjeli ve jménu Voldemorta. A určitě uznáš, že Lucius není bez viny. To že nakonec prohrál z něj ale nedělá oběť. Navíc už tak budeme mít problémy s tím, že Brumbálův vrah…“
„Snape není vrah!“ zaječel jsem najednou. Lupin se vylekaně zarazil a dokonce i Snape na mě jenom vykulil oči. „Už to nikdy neříkej, byl to Brumbálův plán.“ Vztek se mnou jenom cloumal, jak máme u soudu uspět, když ani vlastní přátelé mi nevěří? Nejdřív Moody, což zrovna u něj nebylo takové překvapení, a pak Lupin…
„Harry, ale on zabil Brumbála.“
„Kvůli Dracovi. Navíc Brumbál umíral. Byli domluvení… Musíš mi věřit, viděl jsem to.“
„Vzpomínky se dají pozměnit.“
„Když mi je dával, tak umíral. Nevěděl, že může přežít. Proč by to asi dělal, Lupine? Vždyť špehoval Smrtijedy, to si myslíš, že nám o tom všem mohl říct? A poslouchali bysme vůbec? Vzpamatuj se.“
„Ale v Bradavicích…“
„Nikdo nezemřel, když tam byl Snape ředitel. Rozumíš? Všichni studenti, kterým hrozilo nebezpečí, se dostali do Komnaty nejvyšší potřeby.“
„Ale…“
„Lupine,“ zavrčel jsem a provrtával ho pohledem. „Miloval mojí matku. Viděl jsem to, cítil jsem to. Nikdy by nás nezradil.“ Chvilku jsem chtěl říct, že by mě nezradil, ale radši jsem toho nechal. Snapeova loajalita se asi vztahovala spíš na Brumbála než na jednoho nebelvírského studenta.
Vrhl jsem zamračený pohled i na Snapea, kdyby mě náhodou chtěl potěšit nějakou uštěpačnou poznámkou, ale to nebylo nutné. Vyjeveně na mě civěl a očividně se snažil si můj výbuch nějak přebrat. Tak jsem se otočil na podpatku a přes rameno zamručel na Remuse: „Ráno tě přijde vystřídat Lenka. Já se jdu konečně prospat.“
Se zaťatými pěstmi jsem se vydal hledat nejbližší krb. Když jsem vstoupil do očarovaných plamenů, řekl jsem adresu místa, které se podobalo domovu, jak jen to v téhle situaci bylo možné.
„Grimmauldovo náměstí 12.“
***
V hlavním stanu Fénixova řádu panoval obvyklý ruch. Pak jsem ale postřehl jeho příčinu a rozhodl jsem se z toho vypustit slovo obvyklý. Na seznamu všech neobvyklých věcí, které bych tady nikdy nečekal, bude Lucius Malfoy vždy hned na prvním místě. Dokonce i před muchlorohým chropotalem a třaskavými skvorejši.
Zmateně jsem se rozhlédl po obývacím pokoji. Viděl jsem Rona v zuřivé hádce s Hermionou, což nebyl zase tak neobvyklý výjev. Ovšem přísný hlas profesorky McGonnagallové, která právě ječela na Kingsleyho Pastorka, mě zaskočil daleko víc. Charlie Weasley se tam hádal s Tonksovou, v čemž mu vydatně pomáhal i jeho starší bratr. Paní Weasleyová s Fleur se je snažila uklidnit. V jednom z křesel zhrouceně seděl Neville a za ruku ho v uklidňujícím gestu držela Ginny. Na okamžik mě bodlo u srdce, od našeho vítězství jsem neměl čas si s ní pořádně promluvit. Všeobecný rozruch doplňoval řev obrazu paní Blackové v předsíni, který sem doléhal i přes několik pokojů.
Jakmile mě Neville uviděl, vyskočil jako natěšený pes, kterému se pán vrací domů. „Harry.“
„Ššššššt,“ zasyčel jsem ještě v ráži. Najednou se všichni zarazili. „Co to je?“ ukázal jsem na Malfoye schouleného v bezvědomí na pohovce. „A kde je Moody?“
Slova se ujala paní Weasleyová: „Zůstal ještě na ministerstvu...“
„Jistě, protože tam někdo musí dát do pořádku ten bordel,“ přerušila ji profesorka McGonagallová jedovatě. Očividně se jí představa takového zacházení s člověkem po tom, co Voldemort padl, hluboce příčila. O to víc, že k tomu došlo na straně těch dobrých a spravedlivých. Pro jistotu si ještě jednou vražedným pohledem změřila přikrčeného Pastorka, aby se náhodou nesnažil jí odporovat.
„A on o tomhle ví? Schválil to?“
Neville na mě zkroušeně pohlédl: „No tak úplně to neschválil. Řekl, že se tě mám zeptat, jestli ho tu můžu nechat.“
Zhluboka jsem se nadechl, abych náhodou neřekl něco, co mě bude mrzet. „Neville. Já ho tady nechci.“ Při těch slovech se oba Weasleyovi bratři zatvářili vítězoslavně. Nebýt ještě dvojčata u Svatého Munga, nejspíš by se mi tenhle pohled naskytl čtyřikrát. Ron se snažil krotit, aby nenamíchnul Hermionu víc než doteď, ale bylo jasné, na čí je straně. „Nechci tu ani jednoho Malfoye. Vlastně jediná blonďatá osoba, kterou bych tu rád viděl by byla Lenka, aby mi sakra řekla, jestli jste se všichni pomátli. Vždyť jste ho unesli z vazby, Neville.“ Neudržel jsem se, po několika dnech nevyspání jsem měl ke křiku nebezpečně blízko.
„Myslel jsem, že to pochopíš,“ zamumlal Neville.
„Harry, oni ho tam mučili,“ přidala se Hermiona.
„Je to Malfoy,“ odsekl jsem, jakoby to všechno vysvětlovalo. Vlastně ano, Lucius Malfoy byl jeden z těch, o kterých jsem si byl jistý, že si po smrti užijí trochu toho teplíčka přímo v pekle za všechno, co udělali.
„Zachránil Snapea,“ řekla Hermiona a přistoupila až ke mně. „Měl by mít právo se hájit.“ Ron vedle ní podrážděně zafuněl.
To je pravda, pomohl mu, i když tím riskoval. Pohlédl jsem na ležícího muže. Vypadal špatně, ne, vypadal přímo příšerně. Ani ne jako krůček před smrtí, spíš jako pár dní odleželá mrtvola.
Z vyhublého obličeje nezdravě vystupovaly lícní kosti, místo hábitu měl na sobě akorát roztrhané cáry, zpod kterých vykukovala žebra. Byl zmlácený, špinavý a očividně na pokraji sil. Sice nechrápal, ale když máte tolikrát zlomený nos, dýchání vám prostě musí dělat jisté problémy.
Vlastně vypadal, jako by si po svojí prohře s věštbou před dvěma roky, vychutnal svoje osobní peklo ve Voldemortově společnosti hezky dosyta. Byl jsem si jistý, že Pán Zla netrestal neúspěch jen pokáráním. Ani jsem se nedivil, že ho bylo Nevillovi líto. Obzvlášť když ho tenkrát zachránil před Šedohřbetem. Jak jsem na muže hleděl, neklidně se zavrtěl ze sna a pak zamumlal: „Draco.“
Zvedl jsem pohled zpátky k Nevillovi. „Harry, prosím. Domů ho vzít nemůžu, babička by ho zabila.“
To mě pobavilo, ušklíbl jsem se a unaveně přikývl. Z těch několika letmých setkání s jeho babičkou mi bylo naprosto jasné, jak by s bývalým Smrtijedem naložila. Nejspíš by jí v tom nezabránilo ani to, že zachránil jejího vnuka před vlkodlakem.
„Dobře, vezmi ho do pokoje po Siriusovi. Ale budeš ho hlídat.“
„No jistě, to akorát potřebujeme,“ zamručel Bill. „Jako by nestačilo, že musíme držet hlídky v nemocnici u toho…“
Rázně jsem došel až k nejstaršímu Ronovu sourozenci. Ať zkusí říct, že je Snape vrah, dneska už toho mám vážně plné zuby. Válka skončila, je čas začít se chovat jako lidi. Naštěstí stačil jeden pohled a tichá slova: „Tohle je můj dům, Bille.“ Mladík akorát zvedl ruce v rezignujícím gestu a odvrátil se ode mě. V posledních pár dnech jsem si všiml, že mi nikdo neodporuje, přece jenom když se vám povede zabít největšího čaroděje všech dob, co to z vás dělá?
Když jsem zamířil ke svému pokoji, abych se konečně vyspal, zachytil jsem Ginnyin pyšný úsměv, alespoň že tu jsem svým rozhodnutím potěšil.
***