Hlavní postava: Harry

Pairing: LM/HP a SS/RL

Shrnutí: Někdy musíte udělat i to, co jste nikdy nechtěli. A Severus s tím má rozhodně spoustu zkušeností.

Varování: PWP v jedné linii příběhu a doják v druhé linii!

Poznámka: Nadpis kapitoly je trošku zavádějící, zdaleka nebude tak akční, jak by mohl napovídat. Prosím, nesmutněte mi moc na konci... bude hůř, ale pak bude zase líp! ☺

Za nepřátelskou linií

Když se Snape konečně trochu uklidnil, přidal se k Luciusovi při výslechu Smrtijeda, který nás sem přenesl. Chlap sice vypadal stejně jako muž, kterého jsme viděli mrtvého v pokoji před tím, než nás přemístil, ale to znamenalo akorát, že použil Mnoholičný lektvar. Lucius tvrdil, že je to Mulciber. Vzhledem k té vlkodlačí záležitosti jsem rozhodně neměl kvalifikaci se s ním o tom hádat.

Pokusil jsem se vymáčknout z Lupina, jestli taky něco zvláštního necítí, ale ten nepobyl mezi Smrtijedy dostatečně dlouho, aby je mohl podle pachu identifikovat. Navíc o mě nejevil příliš zájem. Připadalo mi, že si občas něco zamumlá pro sebe, ale jinak moc nevnímá. Vrtalo mi to trochu hlavou. Dělá to už dlouho?

Vypadalo to, že Snape má o něj svým způsobem strach. Samozřejmě, svým charakteristickým nevrlým, rejpavým a cynickým způsobem, kterým každému leze na nervy.

„Jak ses měl spojit s Yaxleym?“ vrčel Lucius na Mulcibera. Ten na to nezareagoval. „Sectumsepra.“

„Počkej,“ srazil mu Snape hůlku stranou.

„Jako kdybys to sám nikdy nedělal, Severusi.“

„Takhle dlouho nevydrží.“

„To mě nezajímá. Jak se dostanu k Yaxleymu, ty hajzle?“ chytil Malfoy Smrtijeda za krk a nadzdvihl ho ze země. Snape si ho ostražitě přeměřil, o tom, že je Lucius vlkodlak, už očividně neměl žádné pochybnosti.

„Tak se sakra uklidni, Malfoyi, a nech to na mě.“

Šedé oči se střetly se Snapeovým černočerným pohledem. Skoro minutu na sebe zírali, než se Lucius dostatečně zklidnil a pustil Mulcibera na zem. Vypadá to, že ho lykantropie připravila o značnou část sebeovládání.

Snape ho odstrčil a zadíval se na muže na zemi. „Legilimens.“

Pocítil jsem jakousi matnou úlevu, že tentokrát Snapeův nitrozpyt není namířen proti mě a začal jsem prozkoumávat okolní místnosti.

Proč jsi vodešel? Mohla to bejt sranda, ozval se Voldy.

Jak pro koho.

Nechceš radši zjistit, co dělá ten pomatenej vlkodlak?

Nevypadá zrovna dobře, co? souhlasil jsem.

Lupina jsem našel v jedné z ložnic, které se v domku nacházely. Nejspíš to tu používali jen jako místo schůzek a občas tu některý ze Smrtijedů zůstal na stráži přes noc. „Yaxley tady nikdy nebyl,“ oznámil mi už ode dveří.

„Ty poznáš jeho pach?“

Zavrtěl hlavou, ale nijak to nerozváděl. „Nejspíš je to jedno z mnoha míst, kde se Smrtijedi scházejí. Ale Yaxley se drží stranou. Pochybuji, že by krbem vedlo letaxové spojení až k jeho úkrytu. Lucius bude asi hodně zklamaný.“

„Hmm,“ zamručel jsem a zkusil jsem odklopit obraz na zdi. Šlo o fádní malbu honu, ze které na mě trochu rozmrzele civělo několik postaviček se psy.

„Co to děláš?“

„Zkouším najít tajnou skrýš. Třeba na dokumenty...“

„K čemu by jim to bylo?“

„...nebo náhradní hůlky, lektvary.“

Po lehkém zaváhání se ke mě přidal. Koneckonců z obýváku se ozývala zapálená hádka Snapea s Luciusem a my dva jsme neměli moc co dělat. Domek byl nakonec tak malý, že jsme se k nim stejně brzy vrátili s nepořízenou, dokonce se nám nepovedlo najít ani knihovnu. Místo bylo holé bez jakékoli stopy trvalého obyvatelstva kromě švábů a plísně.

Posadil jsem se do křesla u krbu a sledoval Lupina, jak v rohu civí kamsi do ztracena a lehce pokyvuje. Vypadal, jako kdyby někomu naslouchal.

Děsivý, co?

Já tak asi mam co řikat, Voldy.

„Někdo by tu měl počkat na hlídku bystrozorů,“ prohlásil zrovna Snape.

„No, já teda rozhodně ne,“ odvětil Lucius.

„Já jenom že kdyby ses trochu uklidnil...“

„Tak co? Skoro se mezi vás zase dostal smrtijedský špeh a čekáš, že snad budu věřit tomu, že Dracovi pomůžete? Člověk by si myslel, že po zkušenostech s Moodym...“

„Třeba by ho odhalili. Vždyť se nedá ani říct, že by ministerstvo infiltroval. Tak úplně to nestihnul, jestli sis nevšiml.“

„Třeba? Třeba mi ztmavnou vlasy, pořídim si brýle a adoptuju tadyhle Pottera. S tím na mě nechoď, Severusi. Co se vám vůbec zatím povedlo vypátrat? Nejste Yaxleymu o nic blíž než já.“

„Možná kdybys nám nevraždil všechny zdroje informací, tak bysme se někam dostali.“

„Blbost!“

„To se tvoje komunikační schopnosti zlepšují, jak se blíží úplněk, nebo co?“

„To bys mohl ty vědět nejlíp, když sám pícháš vlkodlaka!“

„Kdes na to přišel?“

„To o tom fakt nic nevíš? Lepší čich nebo tak? S tebou musí bejt radost si začít. Ten zájem o druhý lidi by člověka úplně dojal.“

„Ááá takže najednou jsou vlkodlaci lidi, když tě jeden z nich kousnul, co?“

„Jdi do prdele a nehraj si na svatýho!“ prskl Lucius a došel ke krbu, kde se zahleděl do plamenů. Jasně jsem si mohl prohlédnout naběhlou žílu na jeho krku. Byl vzteky bez sebe a Snape se nejspíš rozhodl se jen tak nevzdat.

„Tak mi vysvětli, Luciusi, jak to, že tvůj pach cítil Lupin na Potterovi? Hm? Když jsi prohrál, rozhodl ses aspoň vobtáhnout hrdinu vítězný strany?“

No tak úplně to nebylo, co říkáš, Harry? ozvalo se mi v hlavě vesele.

Nedokázal jsem na to ani zareagovat, fascinovaně jsem totiž pozoroval Snapea, jak se vytáčí k nepříčetnosti. Najednou v něm byl jasně poznat ten umaštěný, šikanovaný kluk plný zloby, kterého jsem viděl v jeho vzpomínkách. Chladná maska profesora lektvarů byla pryč a přede mnou stál zuřící čaroděj, ze kterého tryskala divoká magie, až se váza na okně lehce rozkomíhala.

Jestlipak takhle působí Malfoyova přítomnost na každého? napadlo mě.

Já ti říkal, že ho píchá, ozval se Voldy.

Cože?

Lupina.

To je vlastně fakt. To říkal.

Přelétl jsem pohledem k Remusovi, který stále vypadal duchem lehce mimo, i když už nejspíš nabíral energii, aby se mohl do hádky vložit. Tentokrát jsem ovšem pochyboval, že by dokázal zrovna tyhle dva uklidnit.

Rozhodně na tom byl lépe, než jak jsme ho vytáhli z té kobky v Rumunsku. Totiž, jak ho Snape vytáhl. Je možné, že se mezi těma dvěma skutečně něco stalo? Každopádně Lupin vypadal sice zdravěji ale asi desetkrát smutněji než předtím.

Tss... bys taky vypadal, kdybys chodil se Snapem, utrousil Voldy.

V tom to není.

Jak to můžeš vědět?

Na to už jsem nereagoval. Lucius se totiž rozhodl Snapea ignorovat a nabral si plnou hrst letaxového prášku z krabičky na římse a vhodil ho do ohně. „Yaxleyho dům.“ Zelené plameny jen tiše praskaly. Nic víc. „Yaxleyho rezidence. Yaxleyho byt.“ Pořád nic. „Yaxleyho obývák!“ V tu chvíli získal oheň zase svou původní barvu, takže tam musel hodit další hrst prášku. „Yaxleyho pracovna!“

„Nech toho, Luciusi, tak snadno se k němu určitě nedostaneš,“ zavrčel Snape.

„Yaxleyho... eh... vila.“

„Ale no tak.“

„Šedohřbetův hrádek.“

Snape zpozorněl. Raději jsem se zvedl ze svého křesla a dál pozoroval krb.

„Šedohřbetova tvrz.“

Plameny jasně zazářily a než jsem si stihl uvědomit, co to dělám, skočil jsem do ohně spolu s Luciusem. Vypadli jsme ven z krbu po delší době, než jsem byl zvyklý. S kašlem jsem se odkutálel stranou, ale Lucius už mířil hůlkou na krb a mumlal nějaké zaklínadlo. Když zapečetil krb, otočil se na mě s tázavým výrazem.
 

Jen jsem pokrčil rameny.

Na to odpověděl protočením očí v sloup. Aspoň na mě neječel tak jako na Snapea před chvílí. Nechte tý pantomimy, rozčiloval se Voldy.

„Mohli nám pomoct,“ odvážil jsem se prohodit.

„Nemám na něj náladu. Už od školy si myslí, že ví všechno nejlíp.“

Jo, tak nějak na tom Snape asi skutečně bude. „Kde to jsme?“

„Šedohřbetův kutloch. Myslím, že už jsem tu byl, když mě sem zavedl Nott... jo, rozhodně už jsem tu byl. Jsme v Rumunsku.“

Už zase?

Neruš, Voldy.

„A dlouho tu nikdo nebyl,“ zavětřil Lucius.

***

„Už zase?“ vztekal se Snape a vhodil do ohně další hrst letaxu, i když to očividně nefungovalo. „Ten kluk má sebevražedný sklony, nebo co!“

„Malfoy ho ochrání.“

„Jo, a nejspíš si to pěkně užijou.“

„Děje se něco, Severusi? Proč jsi najednou tak nepříčetný?“

Snape si jen povzdychl a otočil se k němu čelem. V očích se mu zračila lítost.

„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Lupin

„Ještě ne. Musím něco udělat.“

„A co?“

„Něco, do čeho se mi vůbec nechce. Promiň, Remusi.“ Lupin hmátl po hůlce skryté v hábitu, ale Snape byl rychlejší: „Pouta na tebe!“

***

„Tak co budeme dělat?“ zavrněl jsem usazený na stole ve velké, zaprášené a odpudivě chladné jídelně. Malou tvrz jsme prozkoumali dost rychle a bylo jasné, že tu Šedohřbet nic užitečného, co by nás dovedlo k jeho šéfovi, neschoval.

Lucius se opřel vedle mě. „Počítám s tím, že bych měl uvolnit krb, poslat tě zpátky za tim nerudnym netopýrem a vypadnout odsud. Umístil jsem sem kouzla, která mi řeknou, až se Fenrir vrátí. Jestli vůbec. Nemáme tu už co dělat.“

Oooo já bych věděl, co dělat.

Nezkoušej to, Voldy. Nechci!

Ale chceš, tak nedělej drahoty, pitomče, dokud ho máš po ruce.

Zděšeně jsem sledoval vlastní ruku, jak vklouzla na Luciusovo rameno a jemně ho zmáčkla. Vytřeštil jsem na něj oči. Lenivě se ke mně otočil a blahosklonně prohlásil: „Posledně ses bál, že ti při tom ublížím.“

„No už jsme zjistili, že s tou vlkodlačí záležitostí ses vypořádal docela dobře, ne?“

Zabiju tě, Voldy. Co mu to povídáš, sakra?

Bouřkově šedé oči se mi vpíjely do duše, zatímco se obrátil čelem ke mě, chytil se oběma rukama hrany stolu těsně vedle mých boků tak, že mě přimáčkl pod sebe, a přiblížil svoje hříšně pootevřené rty těsně k těm mým. „O co ti vlastně jde, Pottere?“

„Záleží na tom?“ zašeptal jsem s očima rozkošnicky přivřenýma. Stačilo jen cítit jeho spalující blízkost a už mi v rozkroku neklidně zaškubalo.

Vpáčil mi koleno mezi stehna, ruce se mu spojily za mými zády, jak si mě přitáhl blíž. Nedokázal jsem odtrhnout pohled od pootevřených úst, ze kterých vykukovala špička růžového jazyka. Vědom si mojí pozornosti, přejel jazykem po spodním rtu do jednoho koutku a pak zpátky. Na rtech to zanechalo svůdně lesknou stopu slin. Naklonil se ke mě blíž, ale když jsem mu vyšel naproti, unikl na poslední chvíli mému polibku.

„Hmm,“ zabručel jsem frustrovaně.

„Ono se to zlobí,“ předl dál, hlas měkký a mazlivý.

„Malfoyi, to ti nedaruju.“

„Tak ukaž, co umíš.“

Vjel jsem mu rukou pod hábit a nahmatal pásek kalhot. Nebudu se s ním přece párat, si myslí, že když je Malfoy, tak si bude dělat, co chce...

Než jsem stihl svou pomstu realizovat, hebké rty mi přejely po vystouplé žíle na krku. „Ochoch,“ vydechl jsem a naprosto se mu poddal.

„Ti Nebelvíři nemají žádné odhodlání,“ zafuněl mi do krku. Rychle mi stáhl přes hlavu hábit a zatlačil mi na hrudník, takže jsem si chtě nechtě musel lehnout na stůl za sebou. Roztáhl jsem doširoka nohy, aby se ke mě mohl přitisknout. Nikdy mi úplně nedošlo, jak je Lucius vysoký, ale takhle se přese mě natáhl a přestože stále stál na zemi, mohl se mi dívat do očí.

Natáhl jsem se, abych z něho konečně sundal kalhoty, ale tentokrát se rozhodl, že mě konečně políbí. Jazyky se propletly ve vášnivém tanci, až mě to připravilo o dech. Bezvládně jsem pod ním ležel a nechal ho, aby mě začal svlékat. Navzdory tomu, jak zuřivě mu plály oči, nikam nespěchal. Triko, které jsem měl pod hábitem, pomaličku vyhrnoval vzhůru a každý nově odhalený kousek kůže nezapomněl zahřát svým polibkem. Přesně tak, v tuhle chvíli už by mě ani nenapadlo si stěžovat na teplotu v místnosti.

Když mě jemně nadzvedl, poslušně jsem zvedl ruce nad hlavu, aby mohl triko stáhnout dolů, a zase se položil na stůl. Ruce jsem ale za hlavou nechal. Chvilku je tam přidržel a pohrával si s mým jazykem, dokud se zase nepřesunul k tomu citlivému místu na krku. Ruce mu stejně jako jeho rty klouzaly stále níž, přes mou hruď, kde se na chvíli zastavily u citlivých bradavek, po břicho a nakonec skončily v jemném chmýří mého podbřišku.

Šikovnými prsty bleskově rozepnul kalhoty, stáhl mi je z kyčlí i s trenýrkami a odhodil je na zem. Přestože jsem si uvědomoval, že musí svléknout ještě sebe, pohnul jsem pánví směrem k němu a nedočkavě zakňoural. Odpovědí mi bylo jen samolibé uchechtnutí a pak jsem ucítil jeho teplé dlaně klouzající mi po stehnech.

Pátravé prsty zamířily dolů, pečlivě se vyhnuly mým varlatům, zajely do rýhy zadku a nahmataly tam vstup do mého těla. Ze rtů mi unikl další vzdech, posunul jsem se dál na kraj stolu, zapřel jsem se chodidlem o jednu ze židlí a nadzvedl jsem se, abych ho pobídl.

Pak jsem ucítil jeho rty objímající špičku mého vzrušeného penisu a všechno sebeovládání mě opustilo. „Luciusi, prosím.“

„Aleee... Nebelvír prosí,“ zapředl a přejel jazykem až ke kořenu. Zachvěl jsem se pod tím dotekem, zatímco jeho prst lehce zajel prvním článkem dovnitř a zase vyklouzl ven.

Na okamžik se ode mě odtáhl. „Ne, prosím,“ zakňoural jsem a chtěl jsem se alespoň zvednout na lokty, abych zjistil, co mu tak trvá.

„Zůstaň ležet,“ poručil mi přísně a jednou rukou mě zatlačil zpět. „Lubricus,“ řekl a já ucítil mezi půlkami zvláštní vlhko. Pak do mě vjely rovnou dva prsty, které bez problémů nahmataly prostatu ještě, než jsem si stihl uvědomit nepohodlí z toho náhlého vpádu. V ten okamžik mi z plic vyrazil všechen vzduch a po několik úderů srdce se odmítal vrátit nazpět.

Nekontrolovatelně jsem se chvěl a mezi vzdechy jsem ze sebe s námahou vypravil: „To si musím pamatovat.“ Jednu nohu jsem mu pevně zaklesl vysoko v pase a druhou jsem se stále opíral o židli.

„Ta nejužitečnější kouzla vás ve škole nenaučí, pane Pottere.“

Netrvalo dlouho a prsty nahradil Luciusův ztopořený penis. S očekáváním jsem mu vyšel vstříc a užíval si jeho slastné vzdechy. Kdy se vlastně stihl svléknout on? „Oh, bože.“

Jakmile jsem si na něho zvyknul, začal jemně přirážet a já jsem dokonale ztratil pojem o čase. Najednou na ničem nezáleželo. Kdyby sem právě teď vtrhla tlupa Smrtijedů a roztrhala nás na maděru, nejspíš bych si toho ani nevšiml.

„Luciusi,“ sténal jsem, což ho pohánělo ještě k větší rychlosti.

Když už jsem to nemohl snést, vystříkl jsem a v ten okamžik jsem ucítil, jak se Lucius zachvěl a po několika přírazech mě následoval. Vyklouzl ze mě a přilehl ke mě tak, že mě napůl držel v náručí. Jeho levá ruka mě jemně hladila po břiše až se dotkla lepkavé skvrny spermatu, chvilku se v ní bezostyšně máčela a pak mi zase zajela k ústům.

Ukazováček mi přejížděl po rtech, dokud jsem je zlehka neotevřel, takže se mohl přesunout na zuby a nakonec až k jazyku, kterým jsem se Luciusova prstu zmocnil. Pohlédl jsem na něho, zatímco jsem ho takhle sál, odhadoval jsem, kdy se zase vzruší.

S Luciusem bylo jasné, že to jednou nestačí. Jak dalece za to mohlo to, že je z něj teď vlkodlak, jsem se netroufl odhadnout. Rozhodně jsem neměl v plánu si stěžovat.

***

„Severusi, co se děje?“ úpěl Lupin svázaný neviditelnými pouty a sedící vedle stejně znehybněného Mulcibera. Ten ležel na ledové podlaze a navíc nemohl mluvit. „Severusi, tak sakra něco řekni. Děsíš mě.“

Snape seděl na délku paže proti němu, ruku s hůlkou v klíně a tvářil se tak provinile, jak ho Lupin ještě nezažil. Možná že tenhle výraz zahlédlo občas jen Severusovo zrcadlo, když v soukromí svého pokoje myslel na Brumbála. „Pořád vidíš mrtvé, Remusi?“ otázal se klidným tichým hlasem, který měl Lupin tak rád. Vzbuzoval v něm tolik důvěry.

Tentokrát ale ne.

Jantarové oči na okamžik sklouzly za jeho záda a pak se upřely přímo na něho. „Ne.“

Snape jen zavrtěl hlavou. „Tolik let jsi strávil s Potterem a Blackem a stejně ses nenaučil obstojně lhát. Svým způsobem je to obdivuhodné.“

Při Blackově jméně Lupinův pohled opět sklouzl stranou. „Severusi, prosím, rozvaž mě.“

„Kdys je viděl poprvé?“

„Severusi...“ Hrdlo měl stažené úzkostí.

„Bylo to po tom, co ti dali ten lektvar, nebo až po tom, co jsi zabil ty lidi?“

Po Lupinově tváři sklouzla první slza. „Severusi, prosím...“

„Je to důležité, odpověz mi. Potřebuji to vědět, Remusi.“ Chladná ruka s dlouhými štíhlými prsty zakryla Lupinovu roztřesenou dlaň, když se k němu Snape přišoupl. „Kdy se ti to přesně stalo?“

„Co chceš dělat? Děsíš mě!“

„Kdy, Lupine!“

„Nevím, nejsem si jistý! Prosím tě, pusť mě.“

Severus už seděl těsně u něho a obě jeho dlaně svíral ve svých. „Kdybych na tebe mohl použít nitrozpyt, nikdy bych ti tohle nedělal, Remusi, ale nejspíš patříš k těm vlkodlakům, na které nepůsobí. Prosím tě, snaž si vzpomenout, jestli to bylo po tom lektvaru. Už jsem vyzkoušel toho tolik, že bychom měli znát aspoň nějaké výsledky, ale mám pocit, že se to spíš zhoršuje. Nebo ne?“

Lupin se už otevřeně třásl a vzlykal. „Zhoršuje se to, Severusi. To, cos mi dal předtím, zabralo jenom na chvíli. Jsou všude. Jsou...“

„Šššššš.“ Černovlasý muž ho objal kolem ramen, ale přesto pokračoval: „Je to z toho lektvaru, který ti dali?“

Lupin zavrtěl hlavou a plně se ponořil do Severusovy náruče, snad v něm vzplála naděje, že to za něj všechno vyřeší. „Vidím je od chvíle, co jsem je zabil.“

Severus si smutně povzdechl a pevně ho sevřel v náručí, kde ho kolébal jako dítě. „Musíme s tím něco dělat, Remusi, nebo si ublížíš. Nebo ublížíš někomu jinému, chápeš? Horší se to a dochází nám čas.“

„Co chceš dělat?“

„Pokud to není způsobeno lektvarem, nejspíš jde o následky traumatu, které jsi tam zažil. Pokud bych ti ho vymazal z paměti, mělo by to odeznít.“ Chladný, netečný hlas.

Lupin okamžitě ztuhl a vytřeštil na něj oči. „Severusi, prosím, nedělej to. Půjdu ke Svatému Mungovi. Budu se léčit.“

„Lupine,“ hladil ho konejšivě po zádech, „tam by tě akorát zavřeli na samotku jako nebezpečné zvíře a roky by tě zkoumali. Víš, jak to teď s vlkodlaky chodí. A nejspíš by se nakonec dobrali k tomu samému co já.“

„To nevíš jistě, Severusi.“

„Chci ti pomoct.“

„Nechci to. Nechci, aby ses mi hrabal v paměti, copak to nechápeš?“

„Uleví se ti, Remusi.“

„Mám strach,“ zavzlykal znovu. „Nechci... já...“

„Já vím. Věř mi, naprosto dokonale vím, co to znamená pustit někoho do svojí mysli nebo ji dokonce nechat upravit. Budu opatrný. Slibuji!“ Dodat, že to nebude dělat poprvé, by nejspíš vlkodlaka neuklidnilo, tak raději dál mlčel a konejšil ho v náručí. Bolelo to, ale neviděl žádné jiné východisko.

Po chvilce byl Lupin zase schopný promluvit. „A co... co všechno chceš smazat?“

„Musím si být jistý. Takže všechno od chvíle, co ses dostal do toho vězení v Rumunsku.“

Lupin zalapal po dechu. „Ale to je... tolik... tak dlouho... a my dva! Smažeš i... Severusi, prosím!“ Z očí se mu vyhrnuly nové slzy.

„Mrzí mě to, Remusi. Moc mě to mrzí,“ šeptal Snape, čelo opřené o to Lupinovo a zblízka hleděl do strachem rozšířených jantarových očí. „Bude se mi stýskat, věř mi.“

Lupin už se tvářil odevzdaně, nejspíš mu došlo, že to Snape udělá tak jako tak. Přesto stále žadonil s tvářemi pokrytými proudem slz. „Nedělej to. Prosím! Miluju tě!“

V obsidiánových očích se nic ani nehnulo. „Nemiluješ, Remusi.“

„To není pravda.“

„To je v pořádku,“ usmál se na něho. „Já tě taky nemiluji, nikdy to nebylo skutečné a oba to víme.“ Lupin mu s pláčem sklouzl zpět do náruče a Snape se neubránil myšlenkám, že po tomhle už ho nebude potřebovat. Pokud to tedy udělá správně. „Budu opatrný, slibuji. A určitě víš, že to nebude bolet.“

„Už teď to bolí.“

„Na to brzy zapomeneš.“

„Musí být nějaká jiná možnost. Prosím.“

„Nemůžeme na to čekat. Promiň mi to.“

„Severusi...“

„Obliviate!“

Po několika minutách se Lupinovo tělo v bezvědomí svezlo k zemi. Severus si ho přitáhl co nejtěsněji k sobě a pohladil ho po tváři. „Je mi to tak líto, Remusi.“ Muž v jeho objetí klidně oddechoval ze spánku, aniž by ho slyšel. „Tak líto!“

***