Hlavní postava: Tentokrát žádná ich-forma, takže ani žádná hlavní postava

Varování: úplněk ☺

Za pomstou a za měsícem

Lupin nebyl u soudu. Sirius to sice moc dobře chápal, ale víc ho děsilo, že ani Tonksová neměla ponětí, kde zrovna teď je. Provinilé myšlenky se stáčely k dnešní noci. Úplněk. Radši měl počkat pár dní, aby Náměsíčníka zbytečně nerozrušil. Jenže to ne, do všeho hned a nejlíp volným pádem. Už ho začínalo štvát, že je takový. Měl by sakra dospět, jak říkal Remus.

Jenže v Azkabanu to šlo těžce. To by snad mohl pochopit.

Pořád hledáš výmluvy. Vůbec jsi na něj přece nemyslel, něco tě tížilo, tak jsi ze sebe vychrlil ty blbosti, Siriusi. Aspoň si to přiznej.

Ublížil mu, věděl to. Zase by si jednou přál umět to se slovy jako Remus. Vždycky řekne něco špatně. A pryč jsou doby, kdy to holky ignorovaly jen kvůli jeho vzhledu.

Teď ublížil svému nejlepšímu příteli.

Není snad jedno, o co šlo? Nic by to nemělo měnit. Náměsíčník je pořád jeho nejlepší přítel. Je jedno, že není na holky. Vždyť ho s žádnou nikdy vlastně neviděl, tak by to mohl čekat. Maximálně s Tonksovou, ale s tou o romantiku nikdy nešlo. Měl by být rád, že se odhodlal následovat vlastní srdce a našel svoje štěstí.

S chlapem.

Ne. Se Snapem!

Jenže proč by za ním Remus chodil, kdyby spolu ještě... to ne, Náměsíčník určitě není záletník... takže?

Takže co s tebou, Siriusi Blacku?

***

„Kde je Lupin?“ štěkl Snape na Harryho hned ve dveřích.

Ten chvíli zápasil s nutkáním, přirazit mu je rovnou do obličeje. „Nevíme.“

„Jak to? Nesu mu Vlkodlačí lektvar.“

„Hmmm,“ zabručel Potter nenaloženě a pustil ho dovnitř. „Tady ho prostě nenajdete.“

„A kde je?“

„Nevíme.“

„Přestaňte si hrát a řekněte mi, co se stalo.“

„Fajn. Měli jsme poradu Řádu. Charlie zjistil přibližnou polohu Šedohřbetova pobytu a Lupin se vytratil dřív, než někoho stihlo napadnout, co by mohl chtít podniknout.“

„Tak na co čekáte?“

„Už je tam většina Řádu. Právě jsem byl na cestě pryč, když jste přišel.“

„Fajn. Takže kde to je?“

***

„Hej! Malfoyi! Vylez! Vím, že jsi tady!“

Severusův hlas se mu vracel s dunivou ozvěnou ale bez jakékoli reakce. Jenže on věděl, že tu Lucius někde je. Cítil to.

„Malfoyi!“

K sestupu do sklepa musel vyčarovat kouli světla, aby se nepřizabil ve tmě. Odkudsi zepředu se ozýval hluk.

„Hej, Luciusi! To jsem jenom já... doufám, že nemáš v plánu na mě ze zálohy zaútočit. Víš, že by mě to mohlo trošku naštvat.“

„Jen tu ještě chvilku hulákej, aby tě mohl slyšet ještě někdo,“ ozvalo se z jedné kobky. Když nakoukl dovnitř, našel Malfoye opřeného o stěnu s lahví v ruce. Na dně zbyla už jen poslední slza alkoholu. Ze zdi visely masivní okovy, bylo jasné, o co Luciusovi šlo.

„Víš, že tohle ti nepomůže? Nemůžeš se opít.“

„Vážně? Na to bych určitě nepřišel, ty chytráku! Co myslíš, že můžu dělat jinýho?“

Než se vzpamatoval, láhev letěla vzduchem a před ranou do obličeje Severuse zachránila jen rychlost, s jakou se sehnul. Sklo se roztříštilo o zeď a alkohol mu ošplíchl zezadu hábit. „Ty...“ zarazil se s nadávkou na jazyku.

Malfoy vypadal zdevastovaně, jak by asi před úplňkem vypadat měl. Jenže taky byl očividně vyděšený. Možná, kdyby ho tak dlouho neznal, nepoznal by to, ale teď si byl jistý. Ty známé šedé oči byly rozšířené strachem. Prudce se zvedající hruď, roztřesené pohyby...

„Máš bolesti?“

„Co je ti po tom?“ vyprskl Lucius.

„Mám nabídku,“ řekl a vytáhl z kapsy malou lahvičku.

„Je to...?“

„Vlkodlačí lektvar.“

Bledý aristokrat se po něm natáhl, ale to už Severus sbalil lahvičku do dlaně. „Mám podmínku.“

„Jakou?“

„Pomůžeš mi najít Lupina.“

„A jak to mám asi udělat?“

„Až se proměníš. Vydal se pomstít Šedohřbetovi.“

„Nech mě hádat. Je v Rumunsku?“

„Ne, na Ukrajině.“

„Tss.“

„Pomůžu ti s přemístěním. Nevypadáš zrovna ve stavu...“

„Okamžitě mi dej ten lektvar nebo tě roztrhnu vejpůl.“

„Kde je jemná Malfoyovská diplomacie?“ ušklíbl se Snape.

„Běž do hajzlu.“

***

„To je ono? Jenom les? Přenesl jsi mě doprostřed ničeho, Snape.“

„Buď rád, že znám aspoň jedno místo na Ukrajině, kam se můžu přemístit.“

„Můžeš mi říct, proč to nebyl třeba hostinec nebo něco normálního?“

„Ani ne. Navíc je to perfektní místo. Vesnice, kde Šedohřbeta viděli je odsud deset mil, jako vlk se tam dostaneš během noci snadno. Nejspíš se přesune do lesa, než se promění.“

„Proč by to měl dělat? Vždyť je to psychopat.“

„Protože se tu schovává. Nebude chtít na sebe upozornit.“

„Abys ho nepřecenil.“

„Ráno tě najdu.“

„To bys radši měl.“

„Za chvíli bude noc.“

„Hm.“

„Počkám tu, jestli chceš...“

Šedé oči klesly k zemi. Žádná odpověď.

***

Mezi stíny, které v jasné záři dokonalého kotouče měsíce, vrhaly vysoké stromy, se míhala bílá šmouha. V rychlosti, kterou zvíře nabralo, mu proudy vzduchu čechraly dlouhou hedvábnou srst jako majetnické prsty jeho neviditelného pána.

Jenže tenhle vlk nemá žádného pána.

Jeho duše si s rozkoší vychutnávala sílu dobře stavěného těla, pletence svalů pohybující se pod kůží, zvuk krve vařící se v tepnách. Svoboda.

Stříbrná záře Měsíce jasně ukazovala cestu před ním a vzdálené vlčí volání udávalo směr jeho pouti. Silné tlapy se rytmicky míhaly vzduchem a opět dopadaly na měkkou lesní půdu. Ohromné tělo velikosti dospělého muže dávalo znát jeho nepřirozený původ.

Sněhobílý vlkodlak se hnal kupředu a hlavou mu táhly téměř lidské myšlenky. Přes opojný závoj úplňkového šílenství stále cítil nevítanou kontrolu jeho lidské části. Měl úkol. Ale vytí vpředu nedokázal ignorovat.

***

Šedohnědý vlkodlak běžel s hlavou těsně u země lesním podrostem. Cítil ho. Přestože jeho nepřítel už nesvolával svou smečku, dokázal ho najít. Jeho stopa byla čerstvá, jak jen si mohl přát. Byl tady. Brzy ho najde. A pak se s ním konečně vypořádá.

Blízko, tak blízko. Jeho jemné smysly zachytily pach smečky před ním. Stačilo posledních pár délek, které ho dělily od mýtiny, kde se vlci scházeli, a stál svému nepříteli tváří v tvář.

Mohutný zjizvený vlkodlak ho převyšoval nejmíň o hlavu a navíc ho obklopovalo tucet dalších. Ignoroval je a zamířil rovnou do středu mýtiny, aby mohl zjizveného vyzvat na souboj. Ten se v odpověď jeho zavrčené provokaci nahrbil, vycenil zuby a rovnou vystartoval k útoku.

***

Byli tam. Oba.

Jiskřivě bílá srst se mihla vzduchem, když skočil jediným plavným pohybem mezi shromážděné vlkodlaky. Několik z nich se na něj pokusilo vrhnout, ale stačilo výhružné zavrčení, aby si rozmysleli napadnout tak silného protivníka.

Navíc, když ten drobný šedohnědý vlkodlak, vyzval jejich vůdce k souboji.

***

Koutkem oka zachytil pohyb, jak se k nim přidal překrásný vlk se zářivě bílou srstí, ale víc si ho prohlížet nemohl. Zjizvený protivník mu nedal ani chvilku na vydechnutí. Jeho tesáky mu už rozdrásaly kůži na krku, který naštěstí chránil nejhustší porost chlupů. Snažil se ho dostat od těla, aby mohl sám zaútočit, ale nepočítal s tím, že druhý vlkodlak bude tak mrštný i přes svou zavalitost.

Zuřivé šílenství, které vyvolalo světlo úplňku, už sláblo, jak se ho začala zmocňovat únava. Už neútočil, ale snažil se co nejrychleji uhýbat, což mu naštěstí jeho křehčí stavba těla skvěle usnadňovala. Nakonec to ale prostě nemohlo stačit.

Silnější tělo ho srazilo jediným prudkým nárazem do boku a zjizvený vlk ho přišlápl mohutnou tlapou k zemi, takže se mu nemohl vysmeknout. Odhalené tesáky se mihly vzduchem u jeho tlamy. Neměl šanci se tomu vyhnout.

Smrtelná rána ale nedopadla. Na hřbetě jeho protivníka najednou přistál elegantním pohybem bílý vlkodlak a strhl ho stranou. Zuby se zahryzly do srsti a rvaly celé pruhy kůže z těla zjizveného vlkodlaka. Bělostnou srst potřísnila první krev a okolostojící vlci začaly výhružně vrčet.

Když se bílý zaobíral bojem s vůdcem, zvedl se drobný vlkodlak na všechny čtyři a výhružně zavrčel na nejbližšího člena smečky.

Jenže to by nesměl už tak vydatně kulhat po prohraném souboji. Takhle nikoho nezastrašil a hned dva z nich se mu vrhli po krku. Někteří stále čekali a několik se rozhodlo podlézavě pomoci jejich vůdci. Jediným pohledem zjistil, že zjizvený jejich pomoc skutečně potřeboval. Nečekaně se druhému vlkovi povedlo ho ještě zranit na břiše, takže vydatně krvácel do měkké půdy. Zuby i drápy rvaly maso od kostí, ale i bílý vlkodlak utržil několik hlubokých zranění.

Nemohl mu ale nijak pomoci, musel se zbavit svých vlastních soupeřů, kteří se sice zjizvenému ani zdaleka nevyrovnali, ale v jejichž prospěch mluvila početní převaha. Jednoho z nich kousl do přední tlapy tak silně, že musel odkulhat stranou pryč z boje, druhému vydrápl levé oko. Sice ho to jen více rozzuřilo, ale aspoň měl nad ním výhodu, takže se snažil útočit ze slepé strany. Když se jeho směrem vydala další dvojice vrčících těl, proběhl kolem něho bílý vlkodlak a zmizel v houští.

Nakonec to byl jeho jediný spojenec, tak by ho měl následovat. Bez dalšího zdržování vyrazil za ním a nechal za sebou několik skučících zvířat.

***

Po dlouhém vyčerpávajícím běhu s rozzuřenou smečkou v patách, bylo s podivem, že se rány oběma vlkodlakům tak rychle zahojily.

Už nějakou dobu je nikdo nesledoval. Byl čas připravit se na ráno. Bílý vlk našel nízkou skalku, k jejímuž úpatí vítr nafoukal hromadu starého suchého listí. Společně se do něj svalili a čekali na úsvit.

Šedohnědý vlkodlak s odstupem očichal svému druhovi zraněný bok a párkrát ho vděčně olízl. Vlk jen přimhouřil oči v téměř lidském gestu nedůvěry, ale pak si to nechal líbit. Byl unavený a jakákoli péče mu přišla vhod. Spokojeně zavřel oči a zavrtal se do listí.

***

Severus zmateně procházel lesem. Cítil, že tu někde Malfoy musí být, jejich krevní pouto mluvilo jasně. Pak mu zrak padl na hromadu listí, kolem které prošel a z níž vykukovalo několik lidských končetin.

Ušklíbl se a zastavil se nad oběma tvrdě spícími muži, aby si je mohl prohlédnout. Tiskli se k sobě přesně tak, jak by se navzájem zahřívala divoká zvířata. Luciusovu hladkou bílou pokožku na boku hyzdilo několik už zajizvených škrábanců, zato Lupin vypadal mnohem více pomláceně. Z několika ran ještě tekla krev a místa, která nezakrývalo listí, byla poseta modřinami a šrámy.

Přiklekl k nim a odhrnul návěje, ve kterých se ukryli před chladem. Naštěstí kromě několika vnějších zranění vypadali v pořádku. Téměř něžně zatřásl Malfoyovi ramenem.

„Vstávej, Luciusi.“

Blonďatý muž ale nereagoval. Bylo zapotřebí mnohem drsnějšího chování, aby se mu povedlo ho vzbudit. A přesto, když otevřel oči, vypadal duchem úplně mimo.

„Vstávej.“

„Mhm.“

„Musíš pryč. Hemží se to tu bystrozory.“

„Hm.“

Severus ho chytil pod paží a pomohl mu vstát. Bledý muž se o něj malátně opřel a v tom okamžiku ho Snape přemístil na Malfoy Manor. S obtížemi ho dostrkal do nejbližšího pokoje, který několika rychlými kouzly uvedl do použitelného stavu, zatímco Lucius se opíral o zeď a třásl se zimou. Když sevřel jeho rameno, cítil, jak Malfoyova pokožka žhne.

„Jak ti je?“

„Hmmm.“

„Blbá otázka. Vidíš něco?“

„Ne.“

„To přejde. Po proměně jsou všechny tvoje smysly trochu mimo. Ale jenom dočasně.“ Jak mluvil, dovedl Luciuse k posteli, položil ho na ni a hodil přes něj několik vyčarovaných peřin. Ten se pod ně jen zimomřivě schoulil a zavřel oči.

„Tak jak to dopadlo?“

„Jak myslíš? Dostali jsme pěkně přes držku. I když myslím, že na mě Šedohřbet jen tak nezapomene.“

I přes zastřený tón z jeho hlasu problesklo typicky malfoyovské sebevědomí.

„Dobře, tak se z toho vyspi.“

To už Lucius nejspíš neslyšel, jak rychle v tom příjemném teple upadl zase do spánku. Severus se rozhlédl po zdevastovaném pokoji, v jedné skříni objevil pergamen, inkoust i pero a nechal mu krátký vzkaz. Pak umístil na pokoj kouzlo, které mělo odpuzovat nežádoucí pozornost, kdyby se tu náhodou někdo ukázal, a přemístil se zpět za Lupinem.

***

Lupin s námahou rozlepil oční víčka a zamžoural na postavu sedící u jeho postele. Dívka měla výrazně purpurový přeliv a velmi, velmi naštvaný výraz ve tváři. Když si Tonksová všimla, že je vzhůru, okamžitě spustila: „Co sis sakra myslel?“

„Neměla bys tu být. Teddy tě...“

„Je s ním mamka. Snape mi poslal dávku Vlkodlačího lektvaru, takže teď už spokojeně spí. A neodbíhej od tématu. Co to sakra mělo znamenat? Nepamatuji se, že bys vůbec kdy byl tak impulzivní.“

 „Neznáme se tak dlouho, Tonksová. Navíc máš zkreslený pohled na svět. Vedle Siriuse vypadá i vlkodlak jako beránek.“

„Nehraj to na mě. Je v tom Sirius?“

„Proč by měl?“

„Protože jsi ho zmínil hned, jak ses vzbudil a nebo taky protože se na tebe včera celý den na ministerstvu vyptával. Jako kdyby se mezi vámi něco dělo. Něco důležitějšího než jeho blížící se rozsudek. Chápeš?“

„Nic se nestalo.“

„Skočil jsi pro něj za Závoj. Netvrď mi, že v tom nic nebylo. Něco víc než přátelství. Mohl jsi umřít.“

„Nechci se o tom bavit.“

„Víš, jsem si jistá, že určitě existuje mnoho způsobů sebevraždy, při kterých nemusíš zburcovat celý Fénixův řád a polovinu bystrozorů.“

„To jste... vy jste...“

„Hledali jsme tě, Remusi. Harry skoro umřel strachy. Co ty na to?“

„To... to bych nechtěl.“

„Vidíš, tak se už konečně vzpamatuj a řekni, co se stalo mezi tebou a Siriusem..“

Lupin si odevzdaně povzdechl. „Nechci o tom mluvit,“ zkusil naposledy. Předem věděl, že proti ní nemá šanci.

***