Hlavní postava: Remus
Pairing: SS/RL ?? (oni už se mi moc párovat hold nebudou, když si to Lupin nepamatuje, tak nevim, jestli se to počítá... ale možná ze Severusovy strany to tam ještě je)
Shrnutí: Útok ještě stále neskončil, dámy a pánové!
Varování: Ehm, vlkodlaci... ještě pořád, no.
Poznámka: Tak to vypadá, že v téhle kapitole už přestanu znásilňovat Severusův charakter jako v tom předchozím dojáku, tak uvidíme. ☺
Za Smrtonošem
Ucítil jsem na víčkách jemné zachvění pohybujícího se vzduchu, lehce jsem vzdechl, jak se mi nechtělo se probudit. Pak pleskla facka.
„Hej!“ prsknul jsem a otevřel oči. Můj pohled se okamžitě setkal s přísným pohledem Severuse Snapea. Dotčeně jsem si přitiskl dlaň na tvář, kde mě pálil obtisk jeho studených, nepřirozeně dlouhých prstů, kterými mi vždycky maličko připomínal pavouka.
„No konečně, Lupine,“ zamručel studeně.
„Co děláš, sakra?“
„Snažím se tě vzbudit.“
„A proč?“ Trošku pitomá otázka, já vím, ale vždyť jsem se zrovna vzbudil.
Jen rozpřáhl ruce, aby obsáhl prostor kolem sebe. „Tak se trošku zamysli.“
„Eh,“ rozhlédl jsem se po neznámé místnosti. Vedle mě leželo mrtvé, studené tělo. „Kde to jsme?“
„Děláš si srandu?“
„Ne. Kde to jsme?“
„Lupine, pronásledovali jsme sem Mulcibera z nemocnice.“
Opět jsem zmateně pohlédl na Smrtijeda, nevypadal jako Mulciber, a nesměle jsem špitnul: „Vážně?“
„Jo.“ Snape už začínal vypadat netrpělivě. „Když nás sem přenesl, Lucius ho spoutal, ale když se odsud vypařil, pouta povolily a napadl tě. Nevíš, jaké použil kouzlo?“
Automaticky jsem zakroutil hlavou. „Nevypadá jako on.“
„Mnoholičný lektvar. Lupine, jsi zraněný?“
Neodpověděl jsem. Najednou jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo prohrabal hlavu a všechno pomíchal. Co tu dělal Malfoy, sakra? A jak to že Snape se mnou honí Smrtijedy? Vždyť ještě sám musí čelit obvinění ze spolupráce s Voldemortem. A pak mi najednou došlo, co ten podivný pocit prázdnoty znamená.
„Obliviate,“ vyjekl jsem otřeseně a konečně jsem vstal z podlahy. Když jsem se po pokoji rozhlédl, skutečně vypadal, jako kdyby tu došlo ke rvačce, roztrhané závěsy, poražené židle a... no dobře, a hlavě mrtvola, samozřejmě.
„To myslíš vážně?“
Přikývl jsem. „Jak dopadl tvůj soud, Severusi?“ zeptal jsem se a zahleděl se mu do očí. Snažil jsem se vypadal vyrovnaně, ale kdoví kolik mi toho ten bastard vlastně sebral? O Merline!
„Dobře. Zprostili mě obvinění.“
„Aha, to je dobře.“
„Jak ti je?“
„Divně.“
„Na to nemáme čas, Lupine.“
„Dej mi chvilku. Proč na mě vlastně použil zrovna tohle?“
„No minimálně dvacet minut jsi byl mimo, takže...“
„Hmm,“ přikývl jsem.
„Snažil jsem se zjistit, co je s tebou, ale vypadal jsi nezraněně.“
„Tak to teda rozhodně nejsem.“ Hlavou mi vířily útržky mých posledních vzpomínek. „Našli jsme Draca Malfoye?“
„Ne.“
„A jeho otec?“
„Na to teď nemáme čas. Dej mi ruku, přemístím nás pryč.“
„Dobře. A co...“ ukázal jsem na tělo na zemi.
„Neboj, vezmu ho s sebou. Přece jen mi tam nevěří natolik, abych jim bez důkazu ospravedlnil, že jsme ztratili Pottera. Zase.“
„Harry tu byl?“
„Mlč, Lupine, a dej mi tu ruku.“
„Dobře.“
***
Severus měl pravdu, jakmile jsme se přemístili před ministerstvo, odchytla nás hlídka bystrozorů a snažila se nás přímo na ulici vyslýchat. Sdělil jsem jim místo toho, že se hodlám bavit jenom s Moodym, tak ať nezdržují.
No, nakonec je stejně přesvědčil až Severus. Vypadalo to, že mají spoustu práce a na ministerstvu je zmatek. Ujistili jsme je, že je to důležité a nechali je odnést Smrtijedovo tělo dovnitř. Na rysech už bylo patrné, že se začíná měnit do své původní podoby.
V bystrozorském oddělení se nás jakási mladá kouzelnice pokusila zadržet. Tvrdila něco o tom, že musíme počkat, než si na nás někdo udělá čas. Nejspíš nestudovala v Bradavicích a nezažila Snapea v jeho nejhorší náladě. A při pohledu do jeho tváře mi bylo jasné, že štěstím zrovna nekypí.
Popravdě jsem ale měl co dělat se svými starostmi, takže jsem se nad tím nepozastavoval. Po cestě k Moodymu jsme narazili na Tonksovou. Moje nejlepší kamarádka se mi okamžitě vrhla kolem krku a ptala se, jestli jsem v pořádku. Požádal jsem ji, aby sehnala lékouzelníka, který se dobře vyzná v paměťových kouzlech a než jsem se jí zvládnul zbavit, Snape byl dávno pryč.
Tonksová přímo sršela starostí a rozhodla se hledání léčitele raději nechat na někom z podřízených. Místo toho mě pak odtáhla do své kanceláře v nižším patře. Po cestě jsme minuli Snapea, kterého dvojice bystrozorů vedla do výslechové místnosti. Na okamžik přerušil proud vzteklých nadávek a kývnul na mě, ať raději pokračuji dál, nebo si budu muset vytrpět ty samé pitomosti.
Hádám, že já bych jim toho zrovna moc neřekl.
***
Harry se přemístil přímo na bystrozorské oddělení na Ministerstvu kouzel. Během léta naštěstí dostal povolení od Moodyho, protože protrpět celou tu zdlouhavou proceduru zahrnující vstup, bloudění a hlavně spoustu prostor, kam mají přístup i novináři, by mu trval půl dne. Takhle se rovnou ocitl v místnosti vyhrazené přemisťování zaměstnanců ministerstva, pozdravil několik známých tváří – koneckonců i těch neznámých, které samozřejmě nemohou přehlédnout Chlapce, který přežil – a zamířil k výtahům.
Jakmile se dostal na oddělení bystrozorů, přistoupil hned k oné fázi bloudění a vydal se hledat Moodyho kancelář. Vždyť je vedoucím bystrozorů, tak jak by to mohlo být těžké?
Najít kancelář nakonec nebylo tak náročné, ale samozřejmě že v ní zrovna Moody nebyl. Jak jinak, už by ho to přece nemělo překvapovat. Zašel do vedlejší místnosti a zeptal se jakéhosi ohromně zaměstnaného mužíčka se spoustou lejster, kde je právě šéf bystrozorů.
„Už asi půl hodiny vyslýchá o patro níž tu krysu Snapea. Vrátil se odněkud s tím vlkodlakem a tvrdí, že dostali Smrtijedskýho špeha. To jim tak někdo věří. Verbež jedna!“ uplivl si mužíček na zem.
Harry stěží přemohl chuť proklít tu byrokratickou karikaturu člověka a beze slova díků odešel hledat Moodyho. A teď vlastně i Snapea.
***
„Je mi to tak líto, Remusi,“ otočila se ke mě Tonksová, když vyprovázela specialistu od Svatého Munga ze dveří. „Hned zítra se pokusím kontaktovat Vídeňskou kouzelnickou nemocnici. Snad tam na tom budou líp. Bylo to hodně silné kouzlo.“
„To bylo,“ přikývl jsem. Společnými silami jsme zjistili, že mi prakticky chybí asi měsíc života a nedá se s tím moc dělat. Cítil jsem se beze zbytku vydeptaně. Kouzelník se mi hrabal v hlavě skoro půl hodiny a nic nezjistil.
„Je to příšerné. Po tom, co se v poslední době stalo, ještě tohle.“
„A co se stalo? Tonksová, nic si nepamatuju!“ Oo Merline, ty víš, že tu holku miluju, ale občas by jí jeden zabil.
„No, víš, možná že to takhle bude nejlepší.“
„Co tím myslíš?“
„Noo možná by sis o tom měl promluvit se Severusem.“
„Se Snapeem? Proč?“
„Vypadalo to, že jste se teď... já nevím... spřátelili.“
Ohromeně jsem na ni zíral. Naštěstí jsem to mohl přičíst její bláznivé povaze, protože jsem nedokázal přijít na jediný způsob, jak se „spřátelit“ se Severusem Snapeem a to ať už v jakémkoli významu. „Mě teda naposledy nepřipadal zrovna přátelský.“
„Vždyť je to Snape. Znáš to. Tak možná později.“
„Hm,“ zamručel jsem pochybovačně.
Tonksová sáhla do stolu a vytáhla láhev kvalitní skotské. Nikomu jinému, než mě ji zatím neukázala, tvrdila, že by si zkazila image, kdyby se profláklo, že pije to, co Snape. A teď mi tady naznačuje jako co? Musela se asi zbláznit.
Postavila přede mě sklenku, ale automaticky jsem odmítl: „Víš, že nepiju.“
„Ne! Vím, že se nemůžeš opít, ale můžeš se se mnou napít. Nerada piju sama, připadám si pak jako alkoholik.“
Neochotně jsem přijal skleničku, ale než jsem stihl medovou tekutinu ochutnat, ozval se z chodby hluk. Křik. „Slyšelas´ to?“
„Co?“ zeptala se nechápavě. Občas zapomínám, jak špatně obyčejní lidé slyší. Aniž bych jí odpověděl, vytáhl jsem hůlku a vyrazil ze dveří.
***
Samozřejmě se musel dvakrát ptát na cestu a přesto skončil o patro níž, než měl v úmyslu. Sakra, proč muselo být ministerstvo tak veliké, když většina místností, které míjel byla očividně nepoužívaná? Právě mířil na schody do patra, kde by měly být výslechové místnosti, když se kdesi za ním ozval zoufalý křik, který plynule přešel ve vytí doplněné lidským výkřikem hrůzy.
„Ne,“ hlesl Harry a otočil se za zvukem. „To není možné. Jak se sem dostali?“
***
„Nevím, o co se snažíte Moody, ale těžko na mě hodíte zločiny, ze kterých mě už Starostolec zprostil obvinění.“
„Nehraj si se mnou, Snape.“
„Víte co? Až budete něco mít, tak se ozvěte, na tohle nemám čas ani náladu.“ Černě oděný muž se elegantně zvedl od stolu, otevřel dveře a beze slova natáhl ruku ke strážnému venku. Ten se zaváháním pohlédl na Moodyho. „Dejte mi tu hůlku, mladíku, nebo se postarám, abyste dostal tu nejbolestivější vyrážku, kterou můžete v lexikonu najít, jasné?“
Moody jenom přikývl a strážný bleskově vrátil rozzuřenému Snapeovi jeho hůlku. Co jenom toho slizouna tak popudilo? přemítal Moody, když vtom se od schodů ozval křik.
Bez přemýšlení se tam rozběhl i se Snapeem po boku.
***
Jakmile jsem vyběhl na chodbu, našel jsem Harryho stát nad omráčeným vlkem. Cože? Nasál jsem jeho pach. „Vždyť je to vlkodlak? Jak to?“
Harry se na mě dost nechápavě podíval a prohlásil: „Nejspíš jim před útokem dali ten lektvar.“
„Lektvar?“
Než stihl promluvit, přiřítila se Tonksová. „Harry! Jsi v pořádku?“
„Jasně. Kolik jich tu ještě je?“
„Asi dvacet, dole v celách. A několik jich je momentálně u výslechu.“
„A kde je víc bystrozorů?“ zeptal jsem se.
„U výslechů.“
„Tak jdeme!“ zavelel Harry a vykročil k celám.
***
Snape svižným nezúčastněným krokem minul pět zapečetěných výslechových místností, z nichž se ozývaly děsivé zvuky a vytí. Vedle posledních dveří dvojice bystrozorů uklidňovala pokousaného muže, který rychle upadal do šoku.
Ve všem tom zmatku se mu naštěstí povedlo zbavit Moodyho, který musel koordinovat oddíly bystrozorů mířící buď za vlkodlaky do nižšího patra, nebo ke vstupu na ministerstvo, na který právě útočili Smrtijedi.
Yaxleyho rozhodně podcenili, říkal si Severus. Nakonec byl útok na nemocnici jen zastírací manévr. Dokonce se mu povedlo lstí dostat dovnitř dvacet přeměněných vlkodlaků, když byli bystrozoři rozptýlení po Londýně a snažili se pochytat slabší kouzelníky, kteří se nepřemístili dostatečně daleko.
Jak byli naivní, teď budou muset čelit útoku, když jsou jejich síly roztříštěné a oslabené. I když si byl jistý, že Smrtijedi nemají šanci se na ministerstvo dostat, bude to jistě znamenat bolestivé ztráty na obou stranách.
S připravenou hůlkou začal sestupovat do nižších pater, kde by měli být vlkodlaci. A hlavně kancelář Tonksové, předpokládal, že Lupin bude tam. Měl by ho zkontrolovat.
***
Připadalo mi naprosto logické, že půjdu první. Ve chvíli kdy se do mě zakously vlčí tesáky už jsem toho ale začínal trochu litovat. Kdo by čekal, že se jeden z nich bude tiše schovávat v prázdném kumbálu? Vypadalo to skoro až promyšleně.
Ze všech sil jsem se snažil odtáhnout od sebe jeho rozevřenou mordu.
„Petrificus totalus!“ namířil na něj Harry a mě okamžitě zavalila těžká váha mohutného těla.
„Sundejte ho,“ sípěl jsem s námahou.
„Mobilicorpus.“ Tonksová odšoupla vlka na stranu a pomohla mi na nohy.
Pohled na obrovské vlky mě vyváděl z míry. Samozřejmě jsem si přečetl o tom, jak asi po proměně vypadám, ale vlk vážící jako dospělý chlap to vypadalo... nepřirozeně. Hm, radši bych měl přestat přemýšlet o blbostech.
„Jdeme dál,“ zamručel jsem s hůlkou ve střehu. Z rány v boku mi odkapávala krev, ale na to teď nebyl čas. Za dveřmi přímo před námi jsem slyšel kňučení a vrčení, které dávalo tušit, že nás tam čeká urputný boj.
***
Severus mrštil vlkodlakem o stěnu, ale než se stihl bránit proti dalším dvěma, dveře po straně se rozlétly a vyběhl z nich Lupin s Potterem a Tonksovou. Mladík naštěstí duchaplně použil obranné kouzlo a zaštítil svého bývalého profesora. Místo toho Lupin se najednou podivně naježil a vystartoval po nejbližším vlkodlakovi holýma rukama. Když se mu ho povedlo pořádně chytit, odstrčil ho do cesty dvěma dalším vlkům a sám se postavil před Severuse.
Jako kdyby si svoje reakce ani neuvědomoval, s vyzývavým vrčením stál proti obrovským vlkům a vlastním tělem chránil Snapea. Potter a Tonksová se tvářili nechápavě, ale zato Severus se jenom mračil. Znamenalo to totiž, že Lupinovy vzpomínky nesmazal tak dokonale, jak si myslel. Proč by se ho ten vlkodlak jinak snažil takhle chránit?
„Sakra,“ utrousil Severus a kouzlem spoutal dalšího vlkodlaka. Nemají času nazbyt, vlkodlaci věrni svým instinktům se v širokém sále začali houfovat do smečky a obkličovat je. Všiml si, jak se po jeho boku postavil Potter a vedle něj Tonksová.
Seslal ještě několik kouzel, ale přestože ty chlupaté potvory dosahovaly obřích rozměrů, zázračně se jim dařilo většině z nich vyhnout. A pak jeho šestý smysl, který mu při práci špiona tolikrát zachránil život, přesně ten smysl, který mu řekl, kdy je čas utéct a kdy riskovat všechno, právě tenhle smysl, na který byl tak hrdý... dokonale selhal.
Bez jakéhokoli varování mu na záda dopadla ohromná váha vlčího těla a srazila ho k zemi. S vyraženým dechem mohl akorát bezmocně sledovat hvězdičky, které se zatřpytily na okraji zorného pole, když se praštil do hlavy, a pak se propadl do černoty bezvědomí.
***
Když vedle něj Snape padl, Harry se poplašeně otočil a zblízka zíral do pronikavých žlutých duhovek obrovského zvířete stojícího Snapeovi na zádech. Vlk na něho cenil zuby, z tlamy mu tekly sliny a chystal se ke skoku.
Než něco takového ale stihl, narazil do něj z boku Lupin a odstrčil ho stranou. Harry se nemohl zbavit dojmu, že vlkodlak začíná zapomínat, že je i kouzelník a může taky někdy použít hůlku. Navíc všechny útoky vracel se zvířecím zápalem a vrčením.
Neměl ale čas zkoumat Lupinovo divné chování, Snape byl v bezvědomí a vlkodlaci začínali získávat navrch. Rychle odlevitoval bezvládného Snapea do nejbližších dveří. Když se otočil, aby pomohl Tonksové, která už zacouvala do chodby, ze které přišli, na poslední chvíli se vyhnul útočícímu zvířeti.
Hůlka mu vypadla z ruky, když se bleskově stáhl ke zdi, a zmizela kdesi ve vířícím chumlu chlupů, zubů a Lupina. Rozhodl se na nic nečekat, zacouval do kanceláře, kam uklidil Snapea, a bezhůlkovým kouzlem zamkl dveře. Pak se o ně opřel a čekal.
***
Shodil jsem ze sebe těžké tělo a mávnutím hůlkou odrazil dalšího útočníka. Přestože vlkodlaci mají velkou sílu, nakonec využívali spíš svou hmotnosti, takže se mě snažili srazit k zemi jako divokou zvěř. Zahlédl jsem, jak Tonksová zacouvala do dveří, skočil jsem za ní a přibouchl za sebou.
Když jsem vrhl do místnosti za námi poslední pohled škvírou ve dveřích, měl jsem pocit, že jsem zahlédl postavu muže stojícího v rohu. „Colloportus,“ křikla Tonksová těsně před tím, než do dveří narazilo těžké tělo. Vyskočil jsem a vyhlédl skleněnou výplní. Roh, kde stál muž, byl prázdný. Nejspíš se mi to zdálo.
„Musíš ty dveře udržet, Tonksová.“
„Kam chceš jít?“ zastavila mě ještě na půli cesty.
„Obejdu to a zaútočím z té chodby, odkud přiběhli. Seshora už se určitě blíží bystrozoři.“
„Měla bych jít já.“
„Najdu to. Hlavně ať se nedostanou sem.“
Přikývla. Když jsem odcházel, zaslechl jsem akorát: „Duro*,“ jak Tonksová zaklela dveře.
Utíkal jsem chodbou a na rohu jsem natrefil na vysokého snědého muže. S hlavou podivně skloněnou stranou ukázal na schody pod sebou. „Chceš jít tudy?“
„Musíme odříznout vlkodlaky, aby se nerozutekli po celém ministerstvu,“ vyštěkl jsem a očekával jsem, že se ke mě bystrozor – protože kdo jiný by to byl? – přidá. Chyba, když jsem se ohlédl, chodba byla prázdná. „Cože?“ prskl jsem a zavětřil. Nic. Jako kdyby tady nikdo celé dny nebyl, žádná stopa pachu po snědém muži.
Zmateně a tak trochu rozčarovaně jsem zavrtěl hlavou a seběhl po schodech dolů. Tam na mě ale čekal ten samý muž.
„Cože? Na ministerstvu se přece nemůžete přemisťovat,“ vyjekl jsem a namířil na něho hůlku.
S úsměvem rozpřáhl ruce, aby mi ukázal, že je neozbrojený. Zavětřil jsem, zase nic. To musí být velmi kvalitní kouzlo, ale proč by ho používal, když ho můžu vidět? Že by kvůli těm vlkodlakům za mnou? Nejspíš. „Kdo jste?“
Jak jsem se k němu blížil, obcházel jsem pomalu roh stěny, o který se opíral. Tím jsem získával stále lepší výhled do chodby za ním. „Oh, Merline,“ vyjekl jsem a hůlka mi vypadla z ruky. „To není možné.“
Stál tam hlouček lidí. Mužů, žen i dětí. Ani jeden z nich nevydával žádný pach a přitom někteří vydatně krváceli. Zranění? „Oh,“ uklouzlo mi, když jsem pohlédl na dívenku se zakrvácenou polovinou obličeje. Z rozedraného masa vykukovaly odštěpky kostí. To by přece nemohl nikdo přežít.
„To není pravda.“
Nohy se pode mnou podlomily, opřel jsem se o zeď a spadl na zem. Nedokázal jsem od nich ale odtrhnout zrak, svým způsobem mi byli někteří povědomí. Ale odkud? To nemůže být pravda.
„To není pravda,“ zopakoval jsem.
Pak jsem mezi nimi zahlédl známou tvář v zářivém hábitu. „Brumbál?“ Bývalý ředitel měl část lebky zdeformovanou pádem, zářivě se na mě usmál a mě došlo, že odsud už se jen tak nedostanu. Z nějakého důvodu jsem ale stále ještě neměl strach, bylo to jako shledání s dávno ztracenými přáteli.
Jak šok odezníval, sebral jsem odvahu, zvedl se ze země a došel k mlčenlivému hloučku mrtvých přízraků. „Co ode mě chcete?“
„Cestu, Anděli,“ zašvitořila zmrzačená holčička.
„Nerozumím.“
„Už jsi připravený, Remusi, cítíš to přeci. Tam uvnitř,“ položil mi Brumbál ruku na levou stranu hrudi. Nestudilo to, ale ani neuklidňovalo, jak mělo. „Už tě tady nic nedrží, nemáš co ztratit.“
Pak se ze skupinky vynořil mladík s hrdým držením těla, pevným krokem došel k Brumbálovi a upřel na mě pohled temně modrých očí. „To ne,“ hlesl jsem, ale přesně v ten moment byl Severus, Harry, Tonksová a všichni ti živí za mnou nadobro zapomenuti. Co je mi sakra do vlkodlaků, co je mi do Smrtijedů?
S námahou jsem polkl a černovlasý mladík došel až ke mě, aby mě chytil za ruku. „Oh, Siriusi. Siriusi,“ šeptal jsem s pohledem upřeným do té krásné tváře. „Siriusi.“ Oči se mi zalily slzami. Můj dávný přítel mě chytil za ruku a zářivě se usmál přesně tím úsměvem, který dokáže rozpouštět led i v těch nejstudenějších srdcích. Usmál se tak, jako se smál ještě před tím, než mu to Azkaban vzal.
„Siriusi.“
***
Severus s námahou rozlepil víčka a zajel si pravou rukou na třeštící čelo. Ještě než stihl bolestně zaúpět, došlo mu, kde je, a přemohl se. Zvedl se ze země a posadil se na pokrčené nohy. „Pottere,“ zachrčel, když se mu pohled na svět konečně ustálil. Motala se mu hlava a mladík vedle něj byl ten poslední, koho by chtěl vidět.
„Ano, pane profesore?“ odvětil klidně Harry a dál naslouchal bušení do dveří, jak se k nim snažil probourat jeden z vlkodlaků.
„Co...“ než stihl dokončit, uvědomil si, jak pitomá je to otázka, ale nakonec stejně pokračoval: „Co se stalo?“
„Praštil jste se do hlavy, tak jsem vás odtáhl stranou. Lupin a Tonksová se taky stáhli, takže teď musíme čekat na posily.“
„Mhpf,“ odfrkl si. „Já na nikoho čekat nehodlám.“ Snape se opatrně zvedl na nohy. „A kde máte hůlku, Pottere?“ uvědomil si.
„Ztratil jsem ji.“
Opovržlivý výraz ve Snapeově tváři Harryho ani trochu nepřekvapil. Naopak mu udělal radost, s úsměvem pak sledoval, jak si Snape šacuje hábit, hledajíc svou hůlku.
„A co jste udělal s tou mojí?“
„Tu jste si ztratil sám, pane,“ odvětil sladce.
Tentokrát se Snape zatvářil nenávistně.
„Měl jsem, co dělat dostat vás odtamtud. Starat se o vaši hůlku už jsem jaksi nestihl.“
Sice to chvilku trvalo, ale nakonec se nenávistný pohled změnil jen v zarytě nevraživý. „Jdeme odsud,“ zavelel Snape. „Jak jste na tom s bezhůlkovou magií?“
„No, zamknul jsem s ní dveře, ale že bych zvládl Protego? Tak to těžko.“
„Accio?“
„To už spíš.“
„Dobře, přivoláte naše hůlky a já se pokusím udržet před vámi štít.“
„Pokusíte, jo?“ ohradil se Harry. „Ani náhodou. Prostě počkáme na ostatní.“
„Musíme se odsud dostat. Ministerstvo je pod útokem, můžeme si tu třeba rovnou počkat na Smrtijedy, až se sem probojují, jestli chcete.“
„To určitě,“ odfrkl si Harry. „To by nezvládli.“
„Chcete si na to vsadit, pane Pottere? Pro začátek něco s nižší hodnotou. Třeba váš život? To jste vážně tak arogantní? Jsme tu v pasti.“
„Nenechám se kvůli vám roztrhat. Počkáme.“
„To si snad myslíte, že vás pořád bude někdo tahat z maléru? Už nejsme ve škole!“
„To já přece vím!“ Jak to ten Snape dělá, že mě vždycky dokáže tak vytočit? napadlo Harryho.
„Tak se tak chovejte!“ Kdyby to nebyl právě Snape, Harry by to mohl považovat za křik, ale ten chladnokrevný bastard přeci nikdy neječí. I když výjimky by se našly – třeba pokud je v jedné místnosti s Malfoyem.
„FAJN!“ zařval v odpověď.
„Dobře,“ ušklíbl se Zmijozel. „Jsem rád, že jste tak rozumný.“
Na to už Harry neměl, co říct, a vztekle ho odstrčil od dveří. „Alohomora,“ prskl a dovnitř okamžitě propadl obrovský vlkodlak. Než se Harry vzpamatoval, Snape ho vystrkoval ven, přičemž překračoval omráčené zvíře ve dveřích.
Právě v ten moment, kdy mu obě hůlky vklouzly do dlaně, seběhla po schodech trojice bystrozorů a jediným spojeným kouzlem odhodila několik vlkodlaků k protější stěně. Vlastně už jich tu moc nezbývalo, většina nejspíš vyrazila nahoru, kde se setkala s bystrozory. Snape mu vyškubl svou hůlku a sám jich několik omráčil, než se Harry stihl byť nadechnout k tomu, aby vyřkl zaklínadlo.
Netrvalo to dlouho a všichni vlci leželi spoutaní nebo omráčení na zemi. Harry si toho ale stěží všiml, v hlavě se mu ozýval vlezlý hlásek a propaloval mu vnitřnosti: „Tak dělej! Vždyť ho nenávidíš! Jediná kletba by stačila. Jediná kletba!“
Ne! Nedělej to! řval Harry uvnitř své hlavy a bezmocně pozoroval ruku, ve které držel hůlku, jak se pomaličku zvedá. Začal se třást napětím, ale ruka dál stoupala. Voldy, ne! A pak začal žebrat: Prosím, ne! Vždyť mi zachránil život.
Sedm let ti ho spíš ničil. Nenávidíš ho a chceš pomstu. Ty to víš! Chceš se pomstít za všechno, co ti boj s Pánem Zla sebral. Za všechno, o co jsi přišel, když jsi musel zabíjet. Za svoje rodiče, za svoje ztracené dospívání. Vždyť ty víš, o čem mluvím, Harry. TAK SE POMSTI!
NE! Ne, na Snapeovi. On mi pomáhal.
A to myslíš, že to snad dělal z dobroty srdce? Je to Snape! Nemá srdce.
V tom se po něm Snape otočil a v Harrym se cosi zlomilo. Vždyť přece ví, že má srdce, viděl jeho vzpomínky. Viděl ho plakat. Nikdy by mu neublížil a ani Voldy ho k tomu nedonutí! Ruka s hůlkou okamžitě padla k zemi, ale podle Snapeova výrazu mu ten pohyb stejně neunikl.
Harry se zachvěl a prudce vydechl. Měl pocit, jakoby právě zaběhl maratón v rekordním čase a navíc na konci zápasil s Dudleym. Cítil, kolik mu jeho vnitřní boj ubral sil, ale vyhrál. Vyhrál! Šťastně se zašklebil, což Snapea očividně uklidnilo, nejspíš to považoval za další z těch nebelvírských podivností a pustil to z hlavy.
Pak si Harry všiml mezi bystrozory Tonksové, která do jednoho z nich hučela: „Nebyl s vámi Lupin?“
„Proč? Taky se proměnil?“
V odpověď jenom podrážděně zavrčela. Najednou stál Snape u ní. „Kde je?“
„Tvrdil, že to tu obejde a zaútočí na ně zezadu. Myslela jsem si, že to není dobrý nápad, ale nedal si říct. Vypadal tak divně! Co když se mu něco stalo?“
Brebentění mladé bystrozorky ani nedoznělo a Snape už vyrazil po schodech nahoru. Jako kdyby věděl, kam jít hledat. Vždyť Lupin přece musel jít na opačnou stranu! Harry se rozmýšlel jen okamžik, než se rozběhl za ním.
Po pár minutách běhu srovnal se Snapeem tempo. Za Mistrem lektvarů zběsile vlál černý plášť, ale tentokrát to mělo k jeho normálnímu elegantnímu vystupování daleko. Tentokrát běžel, jakoby na tom závisel život. Po dalších několika minutách Harrymu došlo, kam se to vlastně tak ženou. Na to místo už totiž nikdy nezapomene.
***
Vchod na Odbor záhad nikdo nehlídal. Všichni alespoň trochu schopní kouzelníci se účastnili boje se Smrtijedy nebo vlkodlaky. I když si nejsem jistý, proč přesně jsem si přál, aby z toho Severus vyvázl bez zranění, stejně jsem si na něho vzpomněl, když jsem stál před Obloukem.
Po povrchu Závoje přebíhaly záchvěvy syrové magie, vytvářející pravidelně se měnící hru světla a stínu. Bylo to fascinující. Průvod mrtvých se shromáždil kolem mě, někteří se mě dotýkali, jiní se jen usmívali. Cítil jsem, jak se z nich přelévá magie do mých žil. Byla to zvláštní magie, prastará, které jsem nerozuměl. Ale věděl jsem, že je to tak správně.
Sirius se na mě naposledy usmál, vzduchem opět prolétlo volání mrtvých zpoza Závoje, pak se otočil a vešel přímo do Závoje. Tentokrát vypadal rozhodně a odhodlaně. Tentokrát mi ukazoval cestu.
Natáhl jsem se po něm. S překvapením jsem se zahleděl na špičky prstů, na nichž se mi usadily drobounké záblesky světélek a nekoordinovaně mi putovaly po kůži. Ještě nikdy jsem o ničem takovém neslyšel. Mrtvá dívka mě uchopila za ruku a z jejích prstů na mě sklouzl nový příval světélkující magie.
Bylo to nádherné, najednou jsem se necítil osaměle. Bylo to i dost nezvyklé. Něco uvnitř mě tvrdilo, že tohle nemůže být pravda, ale já jsem věděl... a taky věřil. Věřil jsem Siriusovi.
Jakmile jsem udělal první krok, jedny z dveří do sálu se rozlétly. Vrhl jsem poslední pohled na Harryho a Severuse, kteří oba pozvedli hůlky ve stejném okamžiku. Naposledy jsem se usmál, cítil jsem, že jsem konečně na správné cestě. Kouzla vylétla z jejich hůlek a v ten moment jsem skočil!
A letěl.
***
„Everte Statum!“
„Imobilis!“
Už ve chvíli, kdy s Potterem vypustili obě kouzla, věděl, že to nestihnou. Lupin po něm vrhl poslední, dokonale šťastný a spokojený pohled a zmizel za Závojem. A byl pryč!
Po tom všem prostě najednou zmizel. Severus zalapal po dechu a svezl se na schody pod sebou. Nakonec mu v tom stejně nezabránil. Ó Merline!
Potter ještě popoběhl několik kroků kupředu a nakonec se omráčeně zastavil. „Proč?“ zasténal jenom. Pak se otočil na Snapea, v očích dokonale zmatený pohled. Severus čekal, že se mladík vzpamatuje a obviní ho z toho, že dohnal Lupina k sebevraždě. Místo toho ze smaragdových očí vyklouzlo několik kapek slz, které mladík rychle setřel rukávem.
Chvíli na sebe jen mlčky zírali. Oba se cítili stejně otřeseně, jen mladík byl schopný to dát před tím druhým najevo. Severusovi v tom pořád cosi bránilo.
Nakonec se pomaličku trhaně zvedl na nohy a zavelel: „Jdeme. Nahoře nás budou potřebovat.“ Ani se neohlédl, jestli ho mladý kouzelník následuje, a vyrazil pryč z toho prokletého místa.
***
* Do příběhu se mi to nevešlo, ale nemusí každý vědět, o co jde (se přiznávám, já jsem si je musela najít), takže:
Duro – kouzlo proměny v kámen