Hlavní postava: Harry (i když Voldy je tady ten, kdo tahá za nitky)

Pairing: HP/LM

Shrnutí: Harry se pokouší o hurt/comfort a Voldy by zase rád hard non-con. Nakonec z toho vypadne, tuším, čistě semi non-con (ty zkratky mi fakt dávaj zabrat). Lucius by k tomu sice chudák měl taky co říct, ale moc prostoru se mu nedostane.

Varování: Pár sprostších výrazů, které má na svědomí kdo jiný než ten chlívák Voldy. Já jsem v tom nevinně!

Za tohle tě zabiju

Seděl jsem v křesle u Malfoyovy postele, zatímco se muž pod dekou třásl zimnicí a cosi nesouvisle mumlal. Byl jsem si více méně jistý, že se ještě nedostal přes první fázi proměny a lektvary, které jsem mu přinesl, dokážou zahnat bolest. Horečka mu sice klesla, ale rozhodně ne tolik, aby se mu ulevilo. Pot z něj crčel proudem a musel jsem do něho během každé hodiny dostat minimálně půl litru vody, aby to zvládl.

Už tři dny nejedl a mě stále vrtalo hlavou, jestli bych dokázal ukrást Snapeovi Vyživující lektvar přímo před nosem.

Proč si s ním děláš takovou hlavu? Buď to zvládne, nebo ne. A jak znám Luciuse ten by vzal jako smrtelnou urážku, pokud by ho zabila taková banalita jako proměna ve vlkodlaka.

Je ve špatném stavu.

Je to dospělý chlap. Jsou děti, které to dokázaly přežít. Stejně jako ten tvůj milovaný profesor z Bradavic.

Voldy měl samozřejmě pravdu. Nakažení lykantropií buď zemřeli ve velkých bolestech maximálně den od zasažení infekcí nebo se v ještě větších bolestech pomalu přerodili ve vlkodlaka. Zatím vše probíhalo tak normálně, jak to je u něčeho takového jenom možné. To nejhorší bylo teprve před námi.

Druhá fáze většinou začínala třetí den příšernými bolestmi, které neutiší žádný lektvar nebo kouzlo. Nakaženého nemůžete ani zbavit vědomí, bolest ho prostě udrží vzhůru. Po dvou dnech vlkodlak buď tak zeslábne, že zemře, nebo se u něho probudí pověstná vlkodlačí síla a pozměněné smysly.

Druhá fáze také byla ta nejrizikovější, docházelo při ní k nejvýraznějším fyzickým změnám a neexistoval jediný způsob, jak ji zmírnit. Prostudoval jsem všechny knížky několikrát a nic. Tímhle si bude muset projít naplno.

Vždyť ho ani nemáš rád, ozval se zase ten otravný bastard, co se mi usídlil v hlavě.

To je jedno.

Uvolni se trochu.

To jako jak?

Ale no tak, máš tu krásnýho chlapa v posteli vydanýho ti napospas. Chceš to snad nakreslit? Mohl by sis konečně odbýt svoje poprvý a on by to ani nezjistil.

Dech se mi zaškubl v hrdle. Kdybychom tenhle rozhovor vedli nahlas, nejspíš bych oněměl, takhle byla moje reakce naprosto spontánní a okamžitá. To je odporný!

Ty jsi citlivka. Máš před sebou Luciuse Malfoye a nemůže se bránit. Devět z deseti čarodějek by ho na místě přefiklo. A ten zbytek by byl na ženský. I když ty možná taky, musíš uznat, že když má rozpuštěný vlasy…

Je mi z tebe vážně nanic. Vždyť je to bývalý Smrtijed, nejspíš zabil víc lidí než druhá světová válka. Je to arogantní nafoukanec a bývalá pravá ruka chlapa, co chtěl zničit svět!

Tak fajn! Máš před sebou Luciuse Malfoye a nejspíš každej chlap by ho na místě přefiknul!

Cože? A to spolu souviselo jako jak?

Ty vážně nevíš, jak to chodí, co? Silnější mrdá, chlapče.

Lalalalala. S největším úsilím jsem se donutil civět do zdi a ignorovat ho. Budu s tím muset brzy něco dělat, nebo se zblázním. Byl den ode dne nesnesitelnější a nechutnější. A bylo čím dál horší ho umlčet.

Naštěstí v přívalu dalších oplzlostí mu zabránil sám objekt naší vnitřní rozmluvy. Malfoy se náhle zkroutil v mocné křeči, přehnul se přes kraj postele a začal se dávivě dusit. Zvracet neměl co, ale přesto se kroutil jako při Cruciatu.

Sledoval jsem, jak nasucho zvrací a neodpustil si poznámku: Vážně neodolatelný!

Než jsem k němu došel, abych ho trochu zklidnil, křeče přestaly, naprosto bezvládně se sesul k zemi. Zachytil jsem ho těsně před tím, než spadl z postele, a položil ho zpátky. Sotva jsem z něj sundal ruku, vytřeštil na mě oči. Panenky se okamžitě protočily nahoru a z očních důlků mu zářila jen bělma. Pak se zhluboka nadechl a mocně zaječel. Druhá fáze začala podle očekávání.

***

Nebylo, jak mu pomoci, tak jsem na něj seslal alespoň asonické kouzlo, abych se sám nezbláznil. Bylo zvláštní sledovat, jak se svíjí bolestí s ústy doširoka otevřenými, ale přesto z nich nevychází žádný zvuk.

Druhý den ráno už se nezmohl ani na svůj němý křik, tak jsem kouzlo zrušil. Ležel jenom apaticky v posteli s očima pevně zavřenýma a občas se zachvěl bolestí.

***

Druhá fáze nakonec pominula rychleji, než se psalo v knihách. Když jsem se za ním večer zase přemístil, ležel na zemi v hlubokém bezvědomí a klidně oddechoval. Letmým dotekem jsem zjistil, že horečka konečně zmizela.

Vysadil jsem ho zpět do postele, do krku mu nalil několik doušků vody a pak jsem ke svému údivu zjistil, že se na mě upírají dvě netečné šedé oči. Přikryl jsem ho dekou. Zkroutil se do klubíčka a zase usnul.

Po chvíli začal ze spánku tiše kňučet a vrčet. To začal zápas mezi jeho podvědomím a vlkem v něm. Během této fáze nejčastěji docházelo k nenávratnému poškození psychiky.

Tentokrát jsem si ale tolik starostí nedělal, protože i kdyby peklo zamrzlo, na jednu věc jsem se mohl spolehnout – Malfoy svůj boj nevzdá. Na to je jeho ego moc silné.

***

Malfoyovská samolibost zvítězila podle očekávání a poté, co se blonďák probudil, nebyl v jeho výrazu nejmenší náznak vlčí zběsilosti. Vypadal prostě obyčejně unaveně, párkrát na mě zašilhal a zase usnul. Vypadal, že není schopný ani zvednout ruku.

Propašoval jsem z kuchyně na Grimmauldovo náměstí talíř teplé polévky, vzbudil jsem ho a snažil se ho nakrmit. Byl tak mimo, že jsem s ním mohl dělat cokoli, takže se nechal krmit jako dítě. Voldyho narušená osobnost z toho byla v sedmém nebi a to mě šíleně děsilo. Cítil jsem to nutkání čím dál tím silněji… jakoby získával nadvládu.

Tak přiznej, že tě to vzrušuje. Máš před sebou Luciuse Malfoye! Podívej na tu elegantní linii brady vyšlechtěnou roky aristokratického křížení. Je skoro s podivem, že mu zůstal ještě zbytek mozku, když uvážím, jak málo možností mají čistokrevní kouzelníci k uzavírání sňatků.

Tak počkej! Kdo tu hlásal čistotu rasy?

Áále to byla jenom propaganda. Mělo to přilákat takovýhle typy, zhrzený pitomce pyšný na svůj původ a se silnou magií nakumulovanou během staletí míchání jen těch nejsilnějších krevních linií. Jedno se tomu arogantnímu bastardovi musí nechat, ta jeho starobylá rodina je jedna z magicky nejsilnějších, jaký můžeš v Británii najít. Škoda že jeho syn byl tak neschopný pako.

To říkáš jenom proto, že ti nakonec odporoval a nezabil Brumbála.

Spíš si nadělal do kalhot. Lucius je proti němu jiný kafe. I když se mě vždycky bál, nikdy neztratil tvář, nikdy si nedovolil mi odporovat. Dokud nedošlo na toho malýho zmetka teda.

Chtěl chránit svojí rodinu.

Pche. Byl jsem jeho pán, měl mě na slovo poslouchat.

Nemyslím, že zrovna v tomhle by byl některý Malfoy dobrý.

Jasně, to byl záměr, aby to tak vypadalo. Koho si myslíš, že Draco na celém světě respektoval? Koho poslouchal na slovo? Přece svýho otce. A Lucius? Ten zas toho svýho. Jaká si myslíš, že je výchova v rodině, kde nezáleží na ničem víc než na dobrým jméně? Všechny ty blbosti o čistý krvi a o tom, jak se někdo jejich postavení musí chovat – to všechno do nich jejich otcové vtloukali po generace. Na tom závisí všechna ta Malfoyovská pompa, kterou kolem sebe hýří. Podřídili se očekávání ostatních, nikdy skutečně nebyli Draco nebo Lucius. Oba jsou to Malfoyové. Vycvičení, aby poslouchali. Touha se podřídit je v nich tak hluboko zakořeněná, že přímo prahli po mojí nadvládě. Nikdy jsem neměl Luciuse skutečně zavrhnout. Proti němu byl Snape příliš nevyzpytatelný, nechal jsem se zlákat těma jeho chytrýma řečma a doplatil na to.

Zamyšleně jsem pozoroval muže odpočívajícího v posteli. Hedvábné vlasy měl slepené potem a naprosto bez lesku, světlá jindy tak půvabná pleť se nezdravě pnula kolem vytrčených kostí. Kruhy pod očima zdůrazňovaly vyhublost tváře a pod hustými řasami se skrývala dvojice bouřkově šedých chladných očí, které se vám dokázaly podívat až do žaludku.

Nebudu si přece lhát. Lucius Malfoy byl vždycky velice přitažlivý muž a Draco to po něm jistě zdědil. Na škole ho obletovala všechna zmijozelská děvčata. Jenže mě nikdy nenapadlo se na některého z Malfoyů takhle dívat.

Ale no tak, nikdy sis neprohlížel spolužáky ve sprše? Nepovídej.

Zrudl jsem, ale dál jsem tomu zmetkovi odmítl odpovídat. Nic mu do toho není, stačí, že se mi natlačil do hlavy, ještě svěřovat se mu budu. Pravda je, že jsem se nikdy nezamýšlel nad tím, jestli je nějaký muž krásný. Nevím, jestli bych to poznal. Líbila se mi Cho, s Ginny jsem si zase připadal jako sám sebou, byla s ní sranda. Ale že bych do nich byl zamilovaný? Jen těžko bych si dokázal představit, že s Ginny strávím celý život. Samozřejmě jí mám rád, ale věci se prostě změnily. Než jsem zabil Voldemorta, nebyl nikdy pořádně čas chovat se jako ostatní, a teď vlastně nevím, jak bych si to představoval.

Najednou jsem si uvědomil, že stojím u postele a konečky prstů se dotýkám Malfoyových bělavých vlasů. „Do prdele, Voldy,“ vyjekl jsem a ucukl. Jak to udělal? Přece jsem se nezamyslel tak moc, že bych si nevšiml, kam jdu. To udělal ON! Jak? „Panebože,“ zakryl jsem si rukou ústa. Jestli je schopný mě ovládat…

Voldy mě ignoroval a dál si pro sebe brblal. Vlastně mě mrzí, že jsem nikdy neměl čas si během života pořádně užít. Pořád jenom práce, práce…

Uvědomil jsem si, že si dál prohlížím muže pod sebou a přitom se mi tělem rozlévá matný pocit vzrušení. Překvapením jsem vydechl, zacouval od postele a opřel se o protilehlou zeď.

Všechna ta nesmrtelnost a tak. Člověk se celý život snaží a pak stačí jedno mimino, aby bylo všechno v tahu. A když se nakonec po letech znovu dá dohromady, je jeho tělo tak nedostatečně vybavené, že by zaplakal. A teď teda nemluvím o nose. I když ten mi taky scházel, vždycky jsem Severusovi tak trochu záviděl.

Oklepal jsem se. To mě vážně může ovládat? A nevšiml si toho, nebo to jenom hraje? Co mám teď dělat?

Hlas v hlavě se ďábelsky zachechtal. Být tebou seženu lubrikant.

Zděšeně jsem vykvíkl. Sice by mě nemělo překvapit, že mě slyšel, vždyť ho mám v hlavě, ale stejně… „Panebože.“

Ale no tak Pottere, přece jsi to mohl čekat. Vzpomeň si na Quirrella.

To už na mě bylo moc. Okamžitě jsem se přemístil do pokoje na Grimmauldově náměstí a svalil se na postel. Naštěstí byl Ron pryč. Zděšeně jsem lapal po dechu a nedokázal jsem si utřídit myšlenky v hlavě. Jak dlouho to vlastně dělá? Ke kolika věcem, které bych normálně neudělal, mě donutil? A co teď budu dělat? Co mi dovolí s tím udělat?

„Panebože.“

***

Do večera byl od Voldyho klid a já se nemohl zbavit myšlenek točících se nejenom kolem něj ale i kolem Malfoye. Možná to měl na svědomí Voldy ale nejspíš ne, zahanbeně jsem si totiž uvědomoval, že bych měl Malfoyovi přinést něco k jídlu, ale nemám odvahu se na něj ani podívat. Co když měl ten hajzl pravdu a blonďatý muž mě skutečně přitahuje?

Spíš přitahuje Voldyho a já se jenom vezu. To vypadá pravděpodobněji, ne? A co když ne?

No i kdyby… aaachjo, vážně bych mu měl přinést jídlo. Nejedl pořádně několik dní.

A teď je z něj vlkodlak. Co to vlastně znamená? Lupinovi se to dařilo tak dlouho skrývat, že si ani nejsem jistý, co na něm bylo jiného než na obyčejném člověku. Má větší sílu, to jsem si všiml. V knihách psali, že také lépe cítí a slyší. Jinak vnímá.

No dobře tu pasáž o vnímání jsem moc nepochopil. Malfoy nejspíš bude akorát pořádně dezorientovaný, pokud se už probudil.

Vážně bych ho tam neměl nechávat samotného. Povzdechl jsem si a zamířil do kuchyně zjistit, jestli tam zbylo něco od večeře. Vzal jsme dokonce plátek dušeného masa. Snad to stráví.

***

Jakmile jsme se přemístil, setkaly se moje oči s podmračeným šedým pohledem o síle arktické zimy. Malfoy se očividně zvládl vysprchovat, stále ještě vlhké prameny vlasů mu ležely na ramennou a voda z nich odkapávala na čistou černou košili, kterou jsem mu tu nechal spolu se starými kalhotami. Seděl na posteli, pokrčená kolena, na nich položené ruce a na nich opřená brada. Bosé nohy zasunul pod pokrývku, v pokoji nebylo zrovna teplo. Všiml jsem si, že se také oholil, tentokrát si to ale vyžádalo pár šrámů.

Vrhl po mě děsivým uraženým pohledem, ale pak se mu chřípí široce roztáhlo, jak nasál vůni masa na tácu, který jsem přinesl s sebou. Nadzvedl hlavu, aby se lépe podíval, takže jsem viděl, jak mu ohryzek nedočkavě poskočil, když polkl sliny. V žaludku mu hromově zakručelo, až jsem se musel pousmát.

Jako by se v tu chvíli vzpamatoval, přes tvář se mu opět rozprostřel typický netečný úšklebek hodný pravého aristokrata.

„Nesu něco k snědku,“ oznámil jsem na oko vesele.

„To je od vás velice milé,“ pronesl s hraným nezájmem, jako kdyby tu před chvílí málem neslintal jako pes. Jeho žaludek se pro jistotu zase ozval. Rozhodl jsem se to neprotahovat, došel jsem ke stolku u postele a položil na něj tác.

Měl jsem v plánu mu to tam prostě nechat a odejít, ale něco v jeho pohybech mě zarazilo. Jak sundával chodidla z postele, nějak sebou prudce trhnul a vrazil do stolku. Nádobí zařinčelo a Lucius na něj tlumeně a jaksi otráveně zavrčel.

Zarazil jsem se, to k němu prostě nesedělo. Vždycky se pohyboval až nepřirozeně elegantně, aby všem ukázal, že není jen obyčejný smrtelník. Teď jsem i na jeho odkrytých zápěstích spatřil několik modřin.

S přehnaným soustředěním uchopil do rukou příbor, ale přesto při tom šťouchl do sklenice s dýňovou šťávou, která se rozbryndala po tácu. Že by jeho neohrabanost měla co dělat s tím změněným vnímáním? Dávalo by to smysl, prošel dost velkou fyzickou změnou, i když se to projeví až za úplňku, bude si muset zvyknout, že jeho tělo reaguje jinak. Bude rychlejší a silnější.

Než po mě stihl vrhnout zkoumavý pohled, otočil jsem se trochu stranou a dělal jsem, že jsem si ničeho nevšiml. Vytáhl jsem svou hůlku a rozhodl jsem se zvýšit v pokoji teplotu. I periferní vidění mi stačilo, abych si všiml, jak mu zajiskřilo v očích.

Nikdy neodkrývej před Zmijozelem svoje zbraně, ozvalo se mi v hlavě.

Táhni do háje!

Přesně jak jsem předpokládal, Malfoy do sebe naházel svoji porci neuvěřitelnou rychlostí a zalil to šťávou. Nakonec měl i pořádnou žízeň, protože jsem musel přičarovat ještě nějakou vodu. Během jídla se mu sice povedlo nic nerozbít, ale bylo to jen tak tak. Když skončil, sesbíral jsem ze země příbory, které tam shodil loktem. Nebýt jeho zvláštního zmateného výrazu, asi bych se zasmál. Vypadalo to vážně legračně, takhle nešikovného jsem ho nikdy neviděl a řekl bych že ani nikdo jiný.

Jenže v jeho výrazu toho bylo příliš mnoho. Vypadal ztraceně. Věděl, že se mění ve vlkodlaka, ale co se s ním skutečně děje, to jsem si netroufl ani odhadnout. Nejspíš to bylo jiné, než si myslel. Navíc strávil půl dne čekáním, než přijdu, a nejspíš hledal způsob, jak se odsud dostat. Měl bych mu něco říct, ale co?

Třeba že má hezkej zadek. Komplimenty dělaj divy.

Ignoroval jsem ho a dál sledoval Malfoye sedícího na posteli. Bosé nohy se dotýkaly dřevěné podlahy, ale v pokoji už bylo větší teplo, takže vypadal poměrně spokojeně. Vlastně měl moc hezké kotníky, tak nějak nečekaně útlé, skoro dívčí…

Voldy, okamžitě toho nech! zařval jsem v duchu a několikrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Přece se nenechám ovládnout takovým…

„Tak, pane Pottere?“ ozval se Lucius hlasem plným pečlivě vyvážené lhostejnosti. Najednou jsem mu to už nevěřil, ani co by se za nehet vešlo. Mě už to jeho divadlo neoklame.

Pozvedl jsem jedno obočí. „Co?“ Jestli si chce hrát, má to mít.

Naklonil hlavu ke straně a prudce vstal z postele. Být jím dal bych si větší pozor. Kupodivu se mu povedlo se při tom nepřerazit. „Co chcete dělat dál?“ Byl o hodný kus vyšší než já a to byl nejspíš důvod, proč se rozhodl zvednout.

Mě ale strach nenažene, bojovně jsem vystrčil bradu a zadíval se mu do očí. Vážně je to barva oblohy za deštivého dne. Ach.

„Docela rád bych se šel trochu prospat. Strávil jsem tu většinu minulého týdne, když jsem u vás seděl.“

Něco mu ve tváři zaškubalo, ale ihned se ovládl. „A co budete chtít ode mě?“

Já bych věděl… začal Voldy.

„Prozatím byste si mohl taky trochu odpočinout.“

Dva dlouhé kroky mu stačily, aby se dostal až ke mně a chytil mě za pravou ruku. Tohle jsi neměl dělat, Luciusi, prolétlo mi hlavou spolu s vlnou vzrušení postupující po páteři až dolů k bedrům. Prudce jsem vydechl a taky pořádně zrudnul.

Nejspíš si toho ani nevšiml. Sklonil se ke mně a zasyčel mi do ucha. „A co bude s mým synem?“

Po chvilce pátrání jsem opět našel vlastní hlas a odpověděl: „Bystrozorové už ho hledají.“

„To určitě,“ zaprskal. Tentokrát už s nefalšovaným vztekem a uchopil mě za obě ramena. Sakra, Harry, nezapomínej, že už je to vlkodlak. Kdyby chtěl, zadupe tě do země.

Silné paže mě drtily v hrubém sevření.

Wow, ozvalo se mi v hlavě, docela sexy, ne?

Mě to tak rozhodně nepřipadalo. Pokusil jsem se mu vytrhnout, ale ani to nezaregistroval. „Pusťte mě!“

„Ten hajzl ho může každou chvíli zabít, copak to nechápete, Pottere?“ Lehce se mnou zatřásl, až mi čelisti klaply o sebe.

Je to Malfoy, musíš ukázat sílu. Hned!

„Pusťte mě!“ zavrčel jsem na něj, jak nejvýhružněji jsem dokázal.

Strnul, ale ještě pořád mě nepustil. Ty pitomej Nebelvíre, je to vlkodlak, jestli se s ním chceš přetahovat, tak si začni rovnou připravovat epitaf!

„Musím ho najít,“ pokračoval Malfoy. „Musím se odsud dostat.“

„Řekl jsem, abyste mě pustil!“ To už jsem ale vyprostil pravou ruku z jeho sevření a namířil na něho hůlkou. Zapíchl jsem mu její špičku pod bradu. Vztekle si mě přeměřil, ale pořád se neměl k tomu mě pustit.

Ukaž, že se nebojíš, sakra!

Aniž jsem se zamyslel nad nějakým zaklínadlem, švihl jsem lehce hůlkou a odhodil ho od sebe. Čistá vlna magie ho srazila na kraj postele, kde si zmateně dřepnul na zadek. V očích se mu zablýsklo vztekem, ale přesto nedokázal zakrýt ani ten vyděšený výraz, který mu přeběhl po tváři vzápětí.

Konečně pochopil, kdo je tu pánem.

„Zapomínáte, s kým mluvíte, Malfoyi,“ zasyčel jsem. „Zabil jsem Lorda Voldemorta, nemáte sílu mi odporovat.“

Správně, zajásal Voldy. Tělem mi otřásaly nejrůznější pocity, ale ani jeden z nich mi nepřipadal právě správný. Moje ruka se pohnula sama o své vůli. Hůlka švihla vzduchem a Luciusova zápěstí obemkly neviditelné provazy a přitáhly ho k čelu postele.

Pokusil se tomu vzepřít, ale nakonec skončil natažený na posteli. V mojí hlavě si Voldy cosi spokojeně pobrukoval, ale nedokázal jsem ho vnímat přes rudý závoj vzrušení, který mi zahalil mysl.

„Co to děláte?“ zeptal se Lucius strojeně studeným hlasem. Tentokrát tomu nejspíš nevěřil ani on sám. Vypadal na to příliš vyděšeně.

Věděl jsem naprosto přesně, co dělám. I když jsem si nebyl jistý, jestli za to skutečně můžu já. Trochu mě děsilo, že hluboko uvnitř je mi to vlastně jedno.

Sáhl jsem do kapsy hábitu a vytáhl tubu lubrikačního gelu a černou hedvábnou pásku. Zmateně jsem na ty věci pohlédl, ani jsem si nepamatoval, kdy jsem je tam dal. No nic, položil jsem lubrikant na stůl mezi špinavé nádobí a shodil ze sebe hábit.

Přiklekl jsem na okraj postele a muž se ode mě odtáhl. Položil jsem mu ruku na hrudník. Začal kolem sebe zběsile kopat, ale nevydal ani hlásku. Pohled do jeho vytřeštěných očí mluvil jasně. Byl strachy bez sebe, nejspíš poznal, že se mnou je něco v nepořádku. Jako jediný ze všech těch lidí, které každý den vídám. Pokud ne on, tak vlkodlak uvnitř rozhodně vycítil moji náladu.

Nikdo z mých přátel nezjistil, že se chovám v poslední době divně. Ginny měla jisté podezření, ale jenom Lucius Malfoy konečně přijde na to, že pokud jde o Harryho Pottera, věci se dost drasticky změnily. Nechci, aby se mě bál, to ne. Ale pokud by šlo jenom o to…

Švihl jsem hůlkou, další magické provazy stáhly jeho nohy k opačným sloupkům postele, než kde měl přivázané ruce. Zběsile sebou škubal, ale neměl šanci. Věděl to, ale přesto trvalo víc než minutu, než toho nechal. Už se nezakrytě třásl a oči měl vytřeštěné v němé prosbě.

Zjistil jsem, že nechci čelit strachu uvnitř té šedi, natáhl jsem se a uvázal mu přes oči černou pásku. „Prosím,“ uniklo mu ze rtů.

„Neublížím ti,“ slíbil jsem. „Neboj se mě.“ Jednoznačně mi to nevěřil. Kdo by se divil po tom mém výstupu s hůlkou. Pohlédl jsem na ni a položil ji na stolek. Za chvíli na zem putovala košile i kalhoty se spodním prádlem. Teď jsem byl docela vděčný, že jsem místnost předtím trochu prohřál kouzlem.

Obkročmo jsem se posadil na jeho břicho. Na každý můj pohyb reagoval uleknutým stáhnutím. „Neboj se,“ pošeptal jsem mu do ucha. Jeho zrychlený dech zněl nepřirozeně sípavě a pod hrudí mu zběsile tlouklo splašené vyděšené srdce.

Byly doby, kdy bych nevěřil, že muž pode mnou vůbec nějaké srdce má.

Zajel jsem mu prsty do vlhkých vlasů a na pootevřené rty jsem vtiskl první polibek. Leknutím mi zafuněl přímo do úst. Začal jsem jazykem prozkoumávat jeho rty, pak jsem zajel dovnitř a letmo jsem šťouchl do jeho jazyka. Ani se nehnul.

Uraženě jsem se stáhl a políbil ho na krk. Stiskl čelisti pevně k sobě a nevědomky zadržel dech, to jsem ho skutečně tolik vyděsil? Přejel jsem mu rukou po krku, podél tepající žíly až pod u krku rozhalenou košili. Za chvíli se přidala i druhá ruka a pomaličku rozepínala jeden knoflík za druhým, zatímco jsem rty jemně přejížděl po jeho chvějícím se ohryzku.

Něžně jsem zajel jazykem do důlku u klíční kosti a poprvé jsem ucítil, jak se jeho tělo uvolňuje. Prsty konečně dorazily ke konci své pouti až k rozkroku a zajely pod rozepnutou košili. Položil jsem mu obě dlaně na břicho a jemně zamířil zase vzhůru. Hladil jsem ho po zjizvené kůži a moje ústa se přisála k pravé bradavce, zatímco jsem přitiskl dlaň na opačnou stranu, kde se ozývalo pravidelné dunění jeho srdce.

Když jsem bradavku zvlhčil jazykem a jemně o ni zavadil zuby, vydralo se mu z úst první zasténání. Vítězně jsem se usmál, Voldy by ho nejspíš dávno převalil na břicho, ale já prostě nechtěl, aby se mě bál. Uvědomil jsem si, že už dýchá mnohem pravidelněji a jaksi hlouběji, po tvářích se mu rozlila růžová barva.

Znovu jsem ho políbil a tentokrát se naše jazyky vášnivě propletly. Když jsem zamířil zase níž a jazykem si prorážel cestičku jemným chmýřím na jeho hrudi, znovu zavzdychal. Pak jsem ho políbil těsně pod pupík a spěšně mu stáhl kalhoty až ke kolenům. Jednoznačně mu v nich už bylo těsno, konečky prstů jsem zajel mezi jeho stehna a lehce ho políbil těsně ke kořenu ztopořeného penisu.

Něžně jsem ho vzal do úst a odměnou mi bylo nedočkavé zasténání. Lucius se v poutech mrskal, ale tentokrát rozhodně ne strachy. Oběma rukama jsem mu tlačil pánev dolů a jazykem přejížděl po celé jeho délce.

Netrvalo to dlouho a ucítil jsem v ústech horký příval. Několikrát sebou zaškubal a bílá tekutina mi z úst vytekla zpátky. Nakonec jsem se přinutil polknout a jeho ochablý penis mi vyklouzl z úst.

Znovu jsem se mu přisál ke rtům, ale nebyl schopný mi odpovědět. Roztřeseně vzdychl a znovu se vzepjal. Pochopil jsem a přitiskl se k němu. Po chvilce se trochu zklidnil a jeho ústa sama zatápala ve vzduchu. S úsměvem jsem mu vyšel vstříc.

Navzdory vlastnímu skoro bolestivému vzrušení jsem nechtěl nijak spěchat. Moje dlaně mu jemně klouzaly po těle a pak jsem ucítil, jak se mi o břicho znovu otřela jeho počínající erekce. „Neboj se,“ zašeptal jsem mu do ucha a zvedl se. Otočil se po hlase.

Spěšně jsem zvedl ze stolku svou hůlku a uvolnil jeho spoutané nohy. Pak jsem mávl ještě jednou a Lucius se s překvapeným heknutím převalil na břicho. Ruce měl stále připoutané k posteli, ale tentokrát volněji. Odložil jsem hůlku a vrátil se k němu.

Opět se po mně trochu nejistě otáčel. Než stihl cokoli říct, přitiskl jsem se k jeho zádům a zašeptal: „Věř mi.“

Těžko říct, jestli si to vzal k srdci, ale rozhodně spolupracoval, když jsem z něho úplně stáhl kalhoty a donutil ho zvednout se na všechny čtyři. Přejel jsem mu dlaní po břiše a přesunul se na záda. Pak jsem nehtem zajel na začátek úžlabiny mezi půlkami.

Hlasitě zasténal. Zajel jsem hlouběji a nahmatal úzký vstup do jeho těla. „Nechci,“ zafuněl roztřeseně.

Nahnul jsem se blíž. „Cože?“

„Nechci!“

„Proč?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Už jsi to někdy dělal?“ Jazyk se mu při té otázce lehce pletl, ale zněl rozhodně, jako kdyby předem znal odpověď.

„Ne,“ přiznal jsem poněkud odměřenějším hlasem, než na co jsem se cítil. Teplo rozlévající se z mého rozkroku mě téměř dohánělo k šílenství. „Ale mám dost jasnou představu.“ A byla to pravda, nejspíš za to mohl Voldy, ale to mi bylo fuk.

Zavrtěl hlavou, přesunul jsem se k němu blíž a stáhl mu z očí pásku. Nečekaně plaše na mě zamrkal s obličejem napůl zabořeným v polštáři. Nejspíš se mu tak připomnělo, s kým to vlastně sdílí lože.

Magická pouta jsem mu nechal skutečně jenom z toho důvodu, že jsem nechtěl dát vlkodlakovi v něm šanci zaútočit. Mohl tedy stát opřený na všech čtyřech poměrně pohodlně.

Sklonil jsem se k němu a políbil ho. Když jsme se přestali líbat, nechal oči dál zavřené. Trpělivě jsem čekal, nadechl se, ale žádný další protest nepřišel.

Natáhl jsem se po lubrikantu a on mě ostražitě pozoroval zpod přimhouřených víček. „Neboj se,“ zopakoval jsem. „Budu opatrný.“ S tím jsem se zase přesunul ke druhé straně postele a znovu ho pohladil po zádech. Vzdychl a přimáčkl se ke mně.

Když jsem mu prstem namočeným v lubrikantu zajel mezi půlky, jakýsi hlásek uvnitř mě vítězně zakřičel. Ignoroval jsem to. Teď už na něm nezáleželo.

***

Spěšně a dost nemotorně jsem na sebe natahoval odhozené oblečení. Po očku jsem mrkl k posteli. Lucius ležel bezvládně na boku, zakrytý dekou až po bradu přesně, jak jsem ho nechal, jenom velké šedé oči mě zmateně pozorovaly. Navzdory jeho obavám jsem rozhodně všechno udělal správně, aspoň podle jeho nadšených reakcí, ale od chvíle, co jsme ve společném orgasmu klesli na postel, už nepromluvil.

Nejen že nebylo co říct, ale očividně na to neměl ani sílu. Po tom, co se s ním v minulých dnech dělo, ho náš sex nejspíš připravil o poslední zbytky energie. Dokázal mě tak akorát otupěle sledovat, jak se snažím v rozpacích opustit bojiště.

S tváří rudou až po kořínky vlasů jsem sebral ze stolku tác s nádobím, lubrikační gel jsem uložil stranou. Šedé oči mě dál pronásledovaly.

Rozpačitě jsem na něj vrhl poslední pohled. Vypadal, že napůl spí. S povzdechem jsem se přemístil zpět na Grimmauldovo náměstí. Všechny emoce se pomalu vracely na své místo a v hlavě se mi vytrvale ozýval výsměšný chechot.

Přísahám, Voldy, za tohle tě dostanu. I kdybych tě měl dostat ven naostřeným šroubovákem, tak tě zabiju! vyhrožoval jsem. Odpovědí mi byl dál jenom smích. Uklidil jsem nádobí a zamířil do postele.

***

Poznámka na závěr: Tady jsem se pokusila shodit Luciuse do pasivní role... a víte co? Moc mi to nejde. Popravdě mu nedalo moc práci se z toho v příštích kapitolách vyvlíknout. Prostě mu to nesedne... a donutil mě to vzdát, nojo jsem slaboch.