Hlavní postava: Remus (Huráááá!)

Pairing: SB/RL (dvakrát hurá...)

Shrnutí: Prostě za Závojem...

Poznámka: Možná budete bulet. Remus bude bulet určitě a Sirius možná ve skrytu... Bohužel, já jsem ale nebulela... za to může Severus, je tvrdší jak podrážka kanady a nenechá mě ani si hezky jako holka pobulet...

Za Závojem

Pokusně jsem potřásl hlavou, ale hned jsem toho zalitoval. Při pádu jsem se uhodil tak tvrdě, že jsem na chvíli ztratil vědomí. Kde to vlastně jsem? Otevřel jsem oči do matného příšeří časného rána. Co se vůbec stalo?

Můj zrak padl na vysokánskou stavbu obklopenou zuřícími vlnami. Obrovská pevnost zabírala skoro celý horizont. Ke břehům ostrůvku, kde stála, se pomaličku blížila bárka s jedním veslařem a třemi dalšími muži. Jak poetické.

Azkaban.

A v tu chvíli jsem si vzpomněl na Závoj. Rozhlédl jsem se kolem dokola, ale na téhle straně Oblouk očividně scházel. Hmm, jak se asi mám teda dostat domů? No, to vyřešíme za chvíli.

Ty tuhle scénu přece znáš, Náměsíčníku, nebo ne? Ty víš, kdo právě pluje vstříc svým nejstrašnějším nočním můrám.

Znám a velmi dobře.

Vydal jsem se doleva, kde se mezi několika skalisky krčil muž. Už tak dost zbědovanou tvář poznamenal výraz zoufalství, přestože ho z větší části maskoval několikatýdenní porost vousů. Vlasy cuchané větrem měly jemně medovou barvu, kterou ovšem hyzdilo několik šedavých pruhů a taky špína. Celkově vypadal ten muž ztrhaně a zanedbaně. Člověk by skoro věřil, že se mu právě povedlo z toho vězení na obzoru utéct a teď mu dává poslední sbohem.

Ne, vězení nebylo to, čemu jsem tenkrát dával sbohem. Ten den se zhroutil celý můj dosavadní život, moji nejlepší přátelé byli buď mrtví, nebo odsouzeni za jejich smrt. Nedokázal bych si nic horšího představit ani v nejděsivější noční můře. Všechno, co jsem znal... všechno, co mi pomáhalo postavit se každému dalšímu dni, bylo pryč.

Tenkrát bych nevěřil, že vůbec dokážu druhý den otevřít ráno oči a nadechnout se. Byl jsem tak na dně, že jsem neměl sílu ani plakat. Pro mě nastala jedna nepřetržitá dlouhá studená noc, kterou jen jednou za měsíc protrhl svit úplňku. Byly to časy, kdy jsem poprvé v životě přemýšlel o tom, proč nezůstat vlkem navždy? Proč se vracet ke svému lidskému vědomí? Proč se trápit, když nemusím nic cítit?

„Je mi to tak líto, Siriusi,“ zašeptal jsem a na chvíli jsem odtrhl pohled od bárky na vodě, abych se posadil vedle svého vzpomínkového já. Přestože jsem nikdy nezažil přenos vědomí do myslánky jako Harry, měl jsem okamžitě jasno v tom, co se kolem mě děje.

„Nikdy ses nezmínil, žes tam tenkrát byl,“ ozval se za mnou melodický a neuvěřitelně smutný hlas. „Myslel jsem, že jsem v tu chvíli přestal pro všechny existovat.“

Jen jsem zalapal po dechu a ohlédl se po muži stojícím za mými zády. Vzhlédl jsem. „Tichošlápku!“

„Vážně jsi to ty?“ šeptl Sirius.

Nedal jsem mu šanci se dál vyptávat, vyskočil jsem na nohy a zase ho rychle strhl k zemi prudkostí svého objetí. Když si byl jistý, že jsem to já, zasmál se, jako to dělával dřív, a sevřel mě o to pevněji.

„Siriusi, nemůžu tomu uvěřit,“ mumlal jsem dojatě s hlavou zabořenou pod jeho bradou. Široké dlaně mě něžně hladily po zádech v uklidňujícím gestu, zatímco mi Sirius něco říkal. V tu chvíli jsem neměl nejmenší ponětí co.

***

„Tak jak jsi mě tak rychle našel, Tichošlápku? Jsem tu sotva pár minut a hned jsi tu. Myslel jsem, že mi zabere daleko delší dobu tě objevit.“

„No, víš, není to tu tak hrozné. Když víš, jak to udělat, nakonec naučíš tenhle vzpomínkový svět pracovat pro tebe. Hned jak jsi vyvolal naši společnou vzpomínku, věděl jsem, že jsi tu taky. Jak se to vůbec stalo?“

„Stejně jako u tebe.“

„Boj?“

„To ne, jsem tu dobrovolně.“

„Proč?“

Na to jsem svému zabedněnému kamarádovi věnoval jeden z pohledů to-bys-měl-vědět, které nesnášel už během našich školních let.

Čekal jsem smích nebo škádlení. Místo toho si jen povzdechl, odvrátil se ode mě a pozoroval noční scénu u velkého bradavického jezera. Mohlo nám být tak čtrnáct let a James zrovna zjistil, že Červíček neumí plavat, tak se rozhodl ho to v noci naučit. Zatímco ho přemlouval, moje mladší já se skrývalo ve křoví, aby se převléklo do plavek. Sirius se už samozřejmě cachtal ve vodě. Nahý.

Ještě teď jsem při té vzpomínce rudl. Tichošlápek, věrný své nebelvírské povaze, se přihnal k vodě, přede všemi ze sebe strhl šaty a v ohromné vlně vběhl do jezera. Pak mě s klapajícími čelistmi přesvědčoval, jak je voda teplá.

Nakonec jsem se rozhodl tam vlézt jen ze solidarity k Petrovi. Navíc vlkodlaka jen tak nějaká studená voda nezaskočí. To spíš ti tři si koledovali o zápal plic, což jsem jim také ještě ve věži sdělil. Ale kdy mě vůbec někdo z nich poslouchal?

Zatímco já jsem se usmíval nad milou vzpomínkou, Sirius vedle mě se mračil. „Proč jsme to jenom nikdy neviděli?“

„Co?“ Tentokrát jsem si otrávený pohled vykoledoval já, ale nijak mi to nepomohlo, abych pochopil, co má na mysli.

„Přece Peter. Proč jsme mu věřili?“

„Byl to přítel.“

„Malá krysa.“

„To taky...“

Byl krysa a hlavně za úplňku, abych nemusel projít transformací sám. Miloval jsem je tenkrát všechny. I ve stínu všeho, co se z Petra stalo, jsem se nedokázal hněvat při pohledu na neohrabaného kluka dole u vody, do kterého James hučel, ať tam konečně vleze. Vidět je takhle všechny pohromadě bylo... bylo krásné a zároveň k pláči.

„Změnili jsme se, Tichošlápku. Když získal Voldemort na síle, všechno se změnilo. A my jsme Petra zrovna dvakrát nepodpořili. Měl strach. To není tak k nepochopení. James se schovával s Lily, ty ses snažil, aby tě nezabila vlastní rodina, a já zkoušel být užitečný v Řádu. Nechali jsme ho samotného. Kdoví co se stalo...“

„Zbabělec.“

Tomu jsem rozhodně neodporoval.

Sirius, jako by rázem na náš rozhovor zapomněl,  mě rozverně šťouchl do žeber. „Hele, konečně ses odhodlal ukázat,“ ušklíbl se. Moje mladší já vyšlo zpoza keře a zamířilo k vodě s rukama stydlivě překříženýma na hrudi. Vždycky jsem byl hubený typ, ale v pubertě to vypadalo jako podvýživa. Hlavně ve srovnání s Tichošlápkem a Dvanácterákem, kteří svoje svalstvo pravidelně trénovali při famfrpálu. Sirius na mě z vody cosi křičel, ale byli moc daleko, abych tomu rozuměl, a sám už jsem si to nepamatoval. Ale o to v tu chvíli vůbec nešlo. Důležitý byl pocit, který mě při tom pohledu ovládl.

Vypadalo to tak správně. Proč to takhle prostě nemohlo zůstat? Vtom se naše okolí zase změnilo. Sirius si se svými vzpomínkami pohrával jako malé dítě... malé šťastné dítě. Je možné, že odsud nebude chtít odejít? Až přijdu na to, jak to udělat, samozřejmě.

Stáli jsme uprostřed Velké síně, v jejímž čele seděl na stoličce malý klučina s otrhaným kloboukem na hlavě. „Mrzimor!“ prohlásil klobouk a klučina zamířil k jednomu ze čtyř dlouhých stolů.

„Remus Lupin!“ vyvolala mě McGonagallová.

Drobný kluk v zašlém hábitu se nejistě usadil na stoličce. A Moudrý klobouk váhal. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl, ale v té chvíli jsem ho přemlouval, ať mě neposílá do Havraspáru, že chci jít do koleje lva. Do koleje, kam poslal toho tmavovlasého kluka hýřícího sebevědomím, kterého jsem potkal ve vlaku.

Když jsem se usadil vedle jedenáctiletého Siriuse, uznale mě poplácal po zádech a mě tenkrát na tvář vklouzl zpitomělý úsměv, o kterém jsem doufal, že si ho nikdo nevšimne.

***

Ať už jsme kdekoli, čas tu plyne skutečně zvláštně. Trochu mi to připomíná bludiště, jednotlivé vzpomínky jsou jako slepé uličky, ze kterých se člověk může vrátit, aby zabloudil zase v jiné části svého života. A my jsme se vrátili rádi, Sirius si zřejmě nejvíc oblíbil naše společné zážitky z Bradavic.

Seděli jsme na lůžku na ošetřovně a mlčky jsme pozorovali dva šestnáctileté kluky před námi. Tmavovlasý mladík se chvěl horečkou a oči se mu nepřítomně leskly. Přesto se usmíval na svého společníka, který ho držel za ruku a tiše mu předčítal ze staré knihy.

Tu noc jsem si pamatoval už jen stěží. Sirius chytil nějakou těžkou formu dračí horečky a kvůli její nakažlivosti za ním nikdo nemohl. Snažil jsem se na Pomfreyovou uplatnit tezi, že vlkodlaci jsou odolnější než obyčejní lidé a moje přítomnost Tichošlápkovi pomůže, ale nedala se přesvědčit. Nechtěla riskovat.

Asi dva dny jsem se snažil sám sobě namluvit, že má pravdu, ale nakonec jsem se v noci vykradl pod Jamesovým pláštěm ven z věže a šel jsem ho navštívit. V tu chvíli mě žádné porušení řádu ani v nejmenším nezajímalo.

S odchodem z ošetřovny jsem váhal tak dlouho, až mě nakonec Pomfreyová načapala a neuvěřitelně mi vynadala. A pak mě dala do karantény k Siriusovi, což mě rozhodně potěšilo. Horší byl už ten šok, když nás po třech týdnech pustila a já zjistil, co jsme všechno zameškali ve škole. Donutit Siriuse, aby se to všechno doučil, bylo vážně peklo.

***

Les, vlhko, ranní šero a vzdálené vytí. Z nějakého důvodu mi vzduch v Zapovězeném lese chutnal jako slzy. Sirius přede mnou klidným krokem následoval svého mladšího dvojníka a vesele při tom procházel stromy a vším, co mu stálo v cestě. Mě to ještě pořád dělalo problémy, takže jsem za ním trochu zaostával.

Nakonec jsem ho dohonil, až když se zastavil a opřel se o kmen starého dubu. Před ním klečel druhý Tichošlápek a stahoval si z ramen kožešinou lemovaný plášť. U něj ležel napůl zahrabaný v listí hubený mladík s tělem zohyzděným starými jizvami. Třásl se, ruce pevně obtočené kolem těla a jen nepřítomně zíral před sebe.

Očividně muselo jít o jedno z těch rán, kdy mě ti tři o úplňku ztratili, a pak mě zoufale hledali po lese. Stalo se to sice jen párkrát, ale dodnes mi běhá mráz po zádech při představě, co se všechno mohlo stát. Byli jsme vážně jenom pitomé děti, dneska bych si za to nejradši nafackoval.

„To bude dobré, Remusi, jen klid,“ konejšil vlkodlaka Tichošlápek a pomáhal mu na nohy. Jakmile se mu to povedlo, obtočil kolem hubených ramen svůj plášť a vyzvedl si mladíka do náruče. Se svým břemenem nakonec vyrazil směrem k Bradavicím, zatímco mu mé mladší já poslušně opřelo bradu o rameno a zavřelo oči.

Vypadal při tom tak mužně, až jsem zalapal po dechu. „To si vůbec nepamatuju,“ zamumlal jsem zklamaně.

Sirius se na mě jen jaksi smutně pousmál. Proč mi to vůbec ukazuje? Chce mi snad něco naznačit? Že by... ale ne... to snad... můžu o tom jenom vůbec uvažovat? Vždyť tohle je Sirius Black, to přece nepřipadá v úvahu.

Oh, bože...

***

Pro změnu jsme se procházeli po břehu klidného průzračného moře. Tohle místo jsem znal jen z obrázků. Tady se skrýval, když mu jeho matka slíbila smrt za to, že se z něj stal krvezrádce. Slunce příjemně šimralo na tváři, ale nedokázal jsem skrýt znepokojující pocit, že je s ním něco špatně. Připadalo mi falešné. Svítilo, ale nehřálo.

„Takže jsme porazili Voldemorta! To je skvělá zpráva,“ culil se na mě Sirius.

Docela mě směr rozhovoru překvapil. Ne že bych měl přehled, jak jsem tu dlouho, ale zatím neprojevil nejmenší zájem o to, co se stalo na druhé straně Oblouku. Neptal se dokonce ani na Harryho. Vypadalo to, jako kdyby se začal konečně probouzet.

„A co ostatní? Weasleyovi? Brumbál? A co Tonksová?“ Tentokrát se zatvářil zase jako ten starý Tichošlápek, když si ze mě utahoval. Tím je to jasné, nejspíš jsem tu z jeho chování vyčetl jen to, co jsem chtěl, aby tam bylo. Nic víc. Měl bych se místo toho snažit dostat nás odsud, sakra!

Ale pravda je, že si nejsem ani moc jistý, jak jsem se sem sakra dostal.

„Totiž, Siriusi, Brumbál... je mrtvý.“

„Cože? Jak?“

„Dracovi se povedlo dostat na hrad Smrtijedy...“

„Ta vychcaná sketa!“

„Ale nakonec to nedokázal udělat, takže Severus...“

„COŽE? Snape zabil Brumbála?“

Přikývl jsem. „Ale není to, jak to vypadá, Siriusi, poslouchej...“

Samozřejmě, že mě neposlouchal. Iluze pláže se okamžitě rozplynula a my se octli v bradavických sklepeních. A v jednom rohu se krčil vyčouhlý nosatý chlapec obklopený třemi útočníky.

„To nemyslíš vážně, Siriusi. Tři proti jednomu? Jak jste mohli?“

Sirius ignoroval scénu před námi a měřil si mě zuřivým pohledem. Mezitím mezi jeho vzpomínkovým já a Snapeem došlo k potyčce. První, kdo vytáhl hůlku, byl samozřejmě Severus. V jakémkoli fyzickém kontaktu neměl proti svalnatému mladíkovi šanci, tak se o něj ani nesnažil.

„Jestli zabil Brumbála, je to vrah, Lupine. Nic víc.“

Cítil jsem, jak se mi sevřelo srdce. Sirius mě nikdy... nikdy neoslovuje příjmením. Nebylo co říct. Ani bych nevěděl co. Místo toho se vzpomínka kolem nás zachvěla a najednou jsme stáli v jedné ložnici na Grimmauldově náměstí. Nebylo by na ní nic zvláštního nebýt mě a Severuse v jedné posteli.

„Cco?“ vyklouzlo mi.

Tichošlápek se nezmohl ani na to, očividně byl v šoku.

Všiml jsem si postavy v rohu, vypadala trochu jako Sirius. Co to může znamenat? Hlavou mi projela ostrá bolest, až jsem se zhroutil na kolena.

Pak mě ve vzpomínce začal Severus na posteli svlékat. Byl něžný, že bych to do něj nikdy neřekl.

Tichošlápek vyrazil ze dveří a ztratil se z mojí vzpomínkové scény. Nechal mě napospas. A já sledoval, co se přede mnou odehrávalo. Ztracené vzpomínky.

Ležel jsem spoutaný vedle nějakého Smrtijeda – Mulciber, vzpomněl jsem si – a Severus mi cosi říkal? Co to jen bylo? Bezpečně jsem rozeznal Obliviate. Tak proto...

Bradavice... knihovna... kobka... Rumunsko... přízraky zavražděných... Severus... a jsem si jistý, že až nepříjemně často se tam objevovaly i moje noční můry. Obrazy se střídaly šílenou rychlostí, ale přes vytrvalou bolest se mi v hlavě začaly rýsovat nově objevené vzpomínky.

Zaúpěl jsem. Kéž by se mi povedlo omdlít. Ale v tomhle světě to nejspíš nefunguje.

***

Mladá žena ustupovala až ke vzdálenějšímu konci arény a dvojice obrovských vlků ji beze spěchu následovala s výhružně vyceněnými tesáky a zježenou srstí.

Vlkodlak vlevo jsem byl já. Věděl jsem, jak bude vzpomínka pokračovat, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Jako kdyby se tenhle pošahaný svět snů rozhodl mě nechat trpět.

Už dávno jsem dřepěl na zemi a třásl se šokem z urputných bolestí hlavy a z přívalu vzpomínek. Z očí mi tekly slzy a zoufale jsem se snažil vrátit se k nějaké příjemnější události. Jakékoli. I boj se Smrtijedy v tu chvíli vypadal lákavě.

Skryl jsem si hlavu v dlaních a stočil jsem se do klubíčka, ale scéna přede mnou byla až příliš realistická. Zvuky trhané tkáně se zařezávaly do morku kostí, i když jsem si zacpával uši, jak jsem chtěl. I se zavřenýma očima jsem věděl, co se přede mnou odehrává.

Po neuvěřitelné době jsem ucítil na zádech uklidňující dotek. Kdosi mě pohladil po hlavě a pak si mě přitáhl do náruče. Otočil jsem se k němu a objal ho kolem krku, v nose mě zašimraly hedvábné vlasy a zhluboka jsem si povzdychl. Siriusova známá vůně mi pomohla se trochu uvolnit, i když se mi z hrdla stále draly vzlyky, které jsem se snažil všemožně potlačit.

„Zabil jsem je,“ povedlo se mi vysoukat ze staženého hrdla.

„Je mi to líto, Náměsíčníku. Je mi to líto.“

„Jsem bestie...“

„Ale no tak, víš, že to tak není. Jsi ten nejlaskavější člověk, jakého jsem kdy poznal, Remusi, a... Miluju tě.“

Poslední slova nebyla víc než jen neslyšné vydechnutí, ale zkuste něco takového skrýt před vlkodlačím sluchem. Omráčeně jsem se mu zahleděl do tváře, slzy byly rázem zapomenuty. Jak to myslel?

Jak jsem otevřel oči, zjistil jsem, že jsme v jednom z pokojů v Chroptící chýši. A, soudě podle nahého asi dvanáctiletého chlapce na zemi, těsně po úplňku. Moje mladší já bylo v hlubokém bezvědomí, takže nemělo ani potuchy o dvou stejně starých klucích, kteří se právě objevili ve dveřích a valili oči na svého spolužáka.

James se držel u zdi a vyděšeně syčel: „Byl to Remus. Ta příšera v noci.“

„Remus není žádná příšera,“ zastal se mě Sirius.

„Tak co to bylo? Co jsme to včera viděli?“ Při bližším pohledu se James maličko třásl, přece jen byl tenkrát vlastně dítě a musel být vyděšený k smrti.

„Vlkodlaka.“

„Remus je vlkodlak?“

„Hm, vypadá to tak.“ Tichošlápek si klekl k chlapci na podlaze, stáhl si z ramen teplý plášť a jemně ho přikryl. „Pomoz mi s ním.“

„Je to vlkodlak.“

„Je to náš kamarád, Jamesi.“

„Ale víš, co se o nich říká...“

„To je mi úplně jedno. Pomoz mi s ním, nebo tu umrzne.“

Nakonec se Dvanácterák nenechal znovu přemlouvat, přiklekl k Siriusovi a pomohl mu zavinout moje mladší já do teplé látky. Chvilku jen tak seděli, Sirius mě držel v náručí a James mě ostražitě pozoroval. Pak se Tichošlápek pousmál svým blackovským úsměvem, o kterém budou v budoucnu snít davy bradavických studentek, a zeptal se: „Víš, co to znamená, Jamesi?“

„Co?“

„Máme svýho vlastního vlkodlaka.“

Nato mu Dvanácterák oplatil spiklenecký úsměv a chytil mě za ruku.

V té scéně bylo všechno. Do očí mi znovu vhrkly slzy, ale tentokrát to nebyl strach nebo znechucení, tentokrát jsem byl dojatý. Uvnitř mě se mísilo hřejivé teplo scény přede mnou s bolestivým chladem reality a ten boj mě trhal na kusy.

„Tak moc mi chybíte,“ hlesl jsem. „Tak moc, Tichošlápku.“ Proudy slz mi tekly po tvářích.

Sirius mě jen pevněji objal kolem ramen. Musel vědět, co tím myslím... po Azkabanu už to nebyl ten kluk, kterého jsem znal ze školy. A chtěl bych ho zpátky.

„Miluju tě, Náměsíčníku,“ zašeptal znovu a vlepil mi letmý polibek na tvář. Potom se osmělil a přitiskl své rty k těm mým.

Rychle jsem si ho přitáhl blíž a přisál se k němu. S plnými ústy jsem jen nezřetelně zamumlal: „Taky tě...“

A pak mě jakási neznámá síla strhla kamsi pryč. Vzdáleně se to blížilo k pocitu během přemístění, ale zároveň to bylo něco úplně jiného. Cítil jsem kolem sebe cizí prastarou magii, která nás táhla pryč. Oba. Do skutečného světa, kde bych mohl Siriuse líbat celé dny bez svých otřesných vzpomínek vířících kolem mě.

Už teď jsem se na to těšil.

***

Na chladnou mramorovou podlahu Odboru záhad vypadl jako první Sirius. Rozplácl se před Obloukem na zádech, takže jsem skončil akorát na něm. S připitomělým úsměvem jsem se nadzvedl, ale stále jsem mu seděl na břiše, takže jsem se jen sehnul níž, abych ho mohl tentokrát pořádně políbit. Rukou jsem mu vklouzl pod hábit a nahmatal pravidelný tlukot srdce.

Zblízka zkoumal moji tvář a ty pomněnkové oči mě připravovaly o poslední zbytky sebeovládání. Měli bychom se přece rychle zvednout a vypařit se odsud. Místo toho...

„Siriusi,“ vydechl jsem a sehnul se k jeho rtům.

Vtom se několik dveří po obvodu místnosti s prásknutím rozlétlo. Zvedl jsem hlavu a překvapeně civěl na bystrozory s napřaženými hůlkami.

„Ani se nehněte,“ zakřičel jeden z nich.

„Sakra,“ zamumlal Tichošlápek ze své nedůstojné pozice.

***