Arrinokë

Prý jsou to andělé. Nejsem si jistý, jestli bych tomu dokázal uvěřit, ale už mě to párkrát napadlo od té chvíle, co jsem jednoho z nich poprvé spatřil. Vlastně jednu. Většinou můžete Okřídlené zahlédnout, jak krouží vysoko nad Starým městem, ale zblízka je zatím ještě nikdo neviděl.

Byli jsme tenkrát první.

Jestli jsem věděl, jak moc mi to setkání změní život?

Vůbec ne.

„Rychle, musíme přinýst další náboje, než se setmí,“ zašeptal jsem Johnnymu do ucha.

„Neblázni, Dereku, hloub ve Městě tě zabije záření. Přes tu mlhu tady ani neuvidíme na cestu. Nevíš, co tam vpředu může bejt.“

„Okraje už jsou úplně vybraný, ty víš, že tam budeme jednou muset jít.“

Cosi odfrkl, ale znovu překontroloval bubínek stařičkého revolveru. Jasné znamení, že se chystá do akce. Už jsem s ním byl na několika výpravách, byl víc rodina, než moje věčně naježená sestra a její neschopný manžel.

„Zkusíme ale najít nemocnici, jasný? To je daleko důležitější.“ Měl pravdu, Betsino mimino dostalo zase horečku a ve vesnici už nezbyl ani pitomý aspirin.

Najednou vysoko nad námi zazněl táhlý skřek. Johnny se okamžitě přikrčil, ale já jsem ho chytil za rameno: „Z tý výšky nás nemůžou vidět. Klid.“ Zvedl jsem hlavu k nebi. Přes řídkou mlhu jsem rozeznal, jak mezi vršky mrakodrapů prolétl temný stín.

„Můžem?“

Přikývl. Vyrazil jsem první s dlouhým oštěpem v ruce. Za krk mi dýchal Johnny s připraveným revolverem. Dvojice hledačů vždycky chodily tak, aby jeden mohl střílet a druhý útočit nablízko. Já byl průzkumník a Johnny mi vždycky kryl záda.

Opatrně jsme se plížili podél rozbořených zdí a rozbitých výloh obchodů. Pod nohama nám šustily trsy suchých trav a písek navátý z pouště. Stožáry semaforů porůstaly pichlavé popínavé rostliny a mezi stíny se míhali drobní hlodavci, kteří hledali úkryt v rozpukaném betonu. Po půl hodině už se nažloutlý opar změnil v hustou mlhu, která okolní svět proměnila v nejasné obrysy.

Zastavili jsme se u staré lampy vyvrácené do ulice. Tohle místo bylo nejblíže středu města, kam jsme se kdy odvážili.

„Kam teď?“

Johnny vytáhl mapu z doby, kdy Staré město ještě kypělo životem. Papír se v ohybech třepil a vůbec nevzbuzoval moc důvěry.

„Přímo na jihozápad. Nemocnici nemůžeme přece přehlídnout.“

„A co je mezi tím?“

„Další trosky. Co myslíš, že z toho šedesát let starýho papíru vyčtu? Klidně můžeme narazit na díru do země, ze který vylítávaj Okřídlenci.“

„Tak teda jdem.“

Nemocnici jsme tedy skutečně nepřehlídli. Obrovská budova o několika křídlech byla vypálená do základů. Pravděpodobně se to stalo hned po té, co svět zasáhla Katastrofa, a rabující lidé devastovali všechno, na co narazili. Myslím, že to o nás hodně vypovídá.

„Co teď?“ zeptal se Johnny. Přes plynovou masku zněl jeho hlas nepřirozeně dutě. Takhle hluboko ve městě mlha vířila všemi možnými barvami a ani jeden z nás nechtěl zkoušet její přímé účinky na člověka.

„Když už jsme tady, můžeme se trochu porozhlídnout, ne?“

„A po čem?“

Pokrčil jsem rameny. Najednou mě Johnny chytil za rukáv a strhl mě za jednu ohořelou zeď. Před námi se, asi tak metr daleko, ozval šramot. Uslyšel jsem tlumené zafunění a z mlhy se vynořil obrys mladého distorona. Zvíře se na nás tupě zahledělo a vytáhlo svůj krátký chobot z trosek. Okamžik jsem zaváhal, jestli nám nemám opatřit večeři, ale nechtěl jsem riskovat, že je zvíře nasycené jedovatými výpary.

Když jsem se uvolnil a otočil zpět k Johnnymu, ozvalo se mi za zády děsivé zavytí. Bleskově jsem se ohlédl zpět a oštěp v ruce opsal ve vzduchu široký oblouk. Na distorona zaútočil Okřídlený.

Ustoupil jsem o krok zpět a zatlačil Johnnyho za sebe. Přesto si nás Okřídlený okamžitě všiml. V mlze viděl lépe než lidé, ale z výšky nás prostě přehlédl. Když jsem si uvědomil, že už neutečeme, vyrazil jsem vztekle kupředu a hodil po něm oštěp. Ten se mu otřel o paži a škrábl ho na křídle.

Když jsem k němu doběhl, došlo mi, že on je vlastně ona, ale to mi ani v nejmenším nezabránilo srazit ji celou svojí vahou k zemi. Zhluboka se nadechla k výkřiku, ale to už byl u nás Johnny a jedinou ranou pažbou revolveru ji omráčil právě včas, než začala ječet na poplach. Kdyby nás prozradila, ostatní by nás roztrhali na kusy.

„A co teď, Dereku?“

Šokovaně jsem zavrtěl hlavou a nespouštěl pohled z tmavovlásky ležící před námi. Vypadala tak na patnáct let, boky už měla pěkně vyvinuté stejně jako oblá prsa a taky byla dokonale nahá. Opálenou pokožku pokrývaly jemné téměř průsvitné chloupky. Dlouhé kadeře se jí smyslně točily kolem ramen.

Nedokázal jsem se od ní odtrhnout. Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy spatřil. Jenže ze zad jí vyrůstala dvojice křídel porostlých hnědočernými pírky. Jedno z nich jsem zvedl a zamyšleně ho mnul mezi prsty. Bylo to jako sen.

Vedle ní ležela stydnoucí mrtvola distorona. Jediným úderem mu roztříštila páteř v místě, kde se na ni napojovala lebka.

„Musíme ji svázat,“ strčil do mě Johnny. Přikývl jsem a začal v batohu hledat kotouč provazu. Takový úlovek jsem tedy nečekal, když jsem chtěl vyrazit hloub do města. Zatím se nikomu nepovedlo jednoho z nich chytit.

V táboře na nás už čekali další hledači, kteří okamžitě spustili povyk, když zjistili, co to neseme. Okřídlenou dívku jsme svázali co nejtěsněji, aby se nám nevyvlékla. Johnny držel jednou rukou provaz na nohou, aby mohl v pravačce nést zbraň, a já za ním klopýtal s rukama podvlečenýma v jejím podpaží. Dívčina hlava mi co chvíli narazila do brady, takže mi nos zahltila její opojná vůně. Díky obrovským křídlům vážila tak dvojnásobek toho, co obyčejný člověk, takže jsme se řádně zapotili, než jsme ji odnesli z města na místo srazu s ostatními.

Ti na nás jen nevěřícně zírali, dokud se první nevzpamatoval Trevor. Byl to nejstarší hledač, jakého jsem kdy potkal. Spánky už měl prokvetlé šedinami a na pravou nohu lehce kulhal.

„Co to do prdele znamená?“

„Chytili jsme ji ve městě,“ prohlásil jsem hrdě.

„A? Co s ní teď budeme dělat? Budou jí hledat.“

„Ale Trevore, to je poprvý, co se to někomu povedlo, můžeme se aspoň něco dozvědět.“

„Nikdy by mě nenapadlo, že sou ty Okřídlený holky takový kočky,“ ozval se ze strany šepot dost hlasitý, abych to zaslechl. Šlehl jsem po mluvčím pohledem, ale nebyl jsem si jistý, kdo to byl. Vlastně jsem si nebyl jistý, proč se mě zmocnila ta zvláštní žárlivost.

„A co s ní asi tak budeme dělat?“ vyštěkl Trevor.

„Vezmeme ji do vesnice,“ odpověděl Johnny.

„Zbláznili jste se?“

„Ještě nikomu se nepovedlo chytit Okřídlence.“

„Spíš to zatím ještě nikdo nepřežil, vy pitomci!“

„Tohle je jedinečná příležitost,“ snažil se dál můj přítel.

„Jo,“ přikývl Trev hlavou a tasil od pasu dýku, „jedinečná příležitost jednoho z nich zabít.“

„Myslím ale, že tohle rozhodnutí není na tobě,“ chytil jsem ho za zápěstí. Upřel na mě vzteklý pohled, ale kupodivu se zarazil. Po chvilce přikývl a spustil ruku se zbraní dolů. Ostatní lehce nespokojeně zamručeli. Nebylo zvykem, aby někdo zpochybňoval slova služebně nejstaršího hledače z vlastní vesnice.

„Máš pravdu,“ zabručel Trevor, „necháme to na Mikkelovi. Zatím to budete hlídat vy dva. Když se něco posere, jste v tom až po uši, cucáci.“ Pak jen nesrozumitelně zamručel, aby dal najevo, že rozhovor skončil, a odkráčel mezi ohniště. Pár mužů ho následovalo, ale většina jich zůstala stát na místě a zvědavě si prohlížela dívku ležící na zemi.

Kývl jsem na Johnnyho a společnými silami jsme ji odtáhli na okraj tábora. „Možná měli pravdu,“ prohodil Johnny, když jsme rozdělali oheň a cpali se scvrklými švestkami a proužky sušeného masa. Už teď jsem litoval, že jsem neulovil tu potvoru ve městě, nesnáším skopové.

„Možná,“ přikývl jsem. „Ty bys jí dokázal zabít?“

„To bych ani nemusel. Ostatní by ji roztrhali na kusy. A asi bych se nedivil.“

„Nic jim přece neudělala.“

Oba jsme pohlédli na jemné stvoření před námi. Nebýt těch dravčích křídel, mohla by to být neobyčejně krásná obyčejná holka odkudkoli z Podhůří.

„Už nespí,“ prohlásil jsem s pohledem upřeným na dívku schoulenou na zemi. Víčka jí začala cukat, jak se probouzela.

„Hm,“ zavrčel Johnny v odpověď a přiklekl si k ní. Rukou jí jemně zastrčil pramínek vlasů za ucho. Dívka otevřela oči a zahleděla se na muže nad sebou.

„Možná má hlad,“ napadlo mě.

Johnny na mě pochybovačně pohlédl: „Ty jí chceš rozvázat?“

„Sundáme jí aspoň roubík.“

„Blázníš? Tos nikdy neslyšel, že jejich křik má takovou sílu, že tě může zabít? Jednou zaječí a nám vyteče mozek ušima.“

Znovu jsem na ni pohlédl a vybavila se mi tuhnoucí mrtvola distorona ve městě. Kdyby uměla takhle křičet, těžko by se obtěžovala lámat zvířeti vaz. Vstal jsem, jediným pohybem jí stáhl šátek z úst a vrazil jí do rukou svázaných v zápěstích kus sušeného nasoleného masa, které nepříjemně připomínalo podrážku mojí boty.

Chvíli na mě zkoumavě hleděla a pak začala maso bez jediného zaváhání hltat.

„Vidíš,“ kývl jsem na Johnnyho. Oba jsme sledovali, jak drobnými ostrými zoubky trhá šlachovité proužky masa.

„Co myslíš, že s ní ve vsi udělají?“ zeptal jsem se.

Vrhl po mě výmluvný pohled, ale pak se hned obrátil k Okřídlené. Plameny ohně jí jemně osvětlovaly obličej, takže jí v očích krásně jiskřilo. Vtom zvedla hlavu, otočila se přímo na mě a z úst jí vyšel podivný zvuk podobný čiřikání nějakého ptáka. Johnny při tom trylku odskočil od ohně, jakoby se popálil, ale já jsem jen ztuhl na místě.

„Asi má ještě hlad,“ hlesl jsem.

Jako by chtěla moje slova potvrdit, napřáhla ke mně svázané ruce a zazpívala znovu. Omámeně jsem jí podal další maso a sledoval, jak se do něj pustila. Napadlo mě, že s tak velkými křídly musí hodně jíst, aby měla vůbec sílu je použít.

Než kraj zahalila tma, snědla většinu mých zásob, stočila se do klubíčka u ohně a usnula. Vůbec se nás nebála.

Uprostřed noci mě vzbudil protivný chlad, jak oheň pomalu vyhasínal. Otevřel jsem oči. Johnny už mě měl přece dávno vzbudit, napadlo mě. Leknutím jsem nadskočil, ale pak jsem spatřil svého přítele klečícího vedle ohně a jemně se dotýkajícího okřídlené dívky.

„Co to děláš?“ zasyčel jsem. Ležela schoulená na dece a obě křídla se rýsovala vedle v trávě. Jako kdyby k ní vůbec nepatřila.

„Šššt.“

Přišoupnul jsem se k němu a sledoval, jak mu prsty jemně kloužou po oblině jejího ramene. „Děje se něco?“ zašeptal jsem. Rty měla pootevřené, jak ve spánku mělce oddechovala.

„Hele,“ chytil mě za paži. Než jsem se stihl stáhnout zpátky, přitiskl mi dlaň na její záda.

Překvapeně jsem vydechl. Pod prsty jsem totiž neucítil pokožku, ale něco jako jemné chmýří. Po celém těle jí rostly krátké průsvitné chloupky, které teď v noci trčely do všech stran, aby jí pomáhaly udržovat teplo.

„Páni,“ vydechl jsem a pohladil ji po rameni.

Johnny se na mě jenom dychtivě podíval. „Není to úžasný?“

Do rána jsem už zůstal vzhůru, aby se můj přítel mohl vyspat, ale vlastně jsem ani pořádně nehlídkoval. Oči mi totiž každou chvilku zabloudil ke spící dívce.

Je možné, že jsou nám Okřídlení tak podobní a přitom tak odlišní?

Druhý den jsme hned za rozbřesku dorazili na kopec, ze kterého už jsme mohli dohlédnout až k Podhůří. Bohužel nám výhled kazila hustá mlha, kterou rozehnalo až polední slunce. Okřídlená tiše šlapala vedle průvodu a s úsměvem si prohlížela les kolem nás. Mlha jí vůbec netrápila, protože ani zdaleka nedosahovala hustoty městského oparu plného jedovatých chemikálií, na který byla zvyklá.

Když se odpojila první skupina hledačů, vyhlásil Trev polední zastávku, opět jsme zamířili na kraj tábora, kde jsme rozdělali malý ohýnek, abychom se ohřáli. Přestože hebounká srst, kterou měla dívka pokryté tělo, pravděpodobně skvěle fungovala, posadila se co nejblíže k plamenům a hřála si nohy. Všiml jsem si, že chodidla má daleko tvrdší než jakýkoli člověk, takže nepotřebovala ani boty.

Když jsem se začal hrabat v batohu, cosi vzrušeně začiřikala a ukázala na zbytky mého jídla. Lítostivě jsem jí podal sušené maso a spokojil se se starými švestkami. Než dorazíme na místo, dojede i Johnnyho zásoby. A možná ještě někoho dalšího, koho se nám podaří přemluvit, aby nám něco nechal.

Po jídle Johnny odešel do křoví, aby si ulevil, a já jsem s Okřídlenou osaměl. Bez jediného mrknutí na mě upírala svoje velké oříškově hnědé oči.

Abych jí trochu rozhodil, zeptal jsem se: „Jak se jmenuješ?“

Ani se nepohnula.

„Jak se jmenuješ?“ zkoušel jsem to dál. Měl jsem pocit, že mě jenom ignoruje, ale chápe, co po ní chci. „Já jsem Derek,“ ukázal jsem si na hruď.

Pomalu sklonila hlavu, jak sledovala moji ruku, ale nic neříkala.

„Derek.“

„Dereku!“ zařval najednou Johnny a vyběhl z křoví s ještě rozvázaným poklopcem. „Kurva, viděl jsi to?“ třeštil na mě oči.

„Co?“

„Něco tu prolítlo. Přímo nad náma. Kurva, bylo to obrovský!“

Vypadal vyděšeně, hruď se mu vzpínala, jak vzrušením lapal po dechu.

„Nic jsem neviděl,“ pokrčil jsem rameny, ale to už mě nesledoval a upíral pohled ke korunám okolních stromů. Vítr lomcoval větvemi, až dřevo naříkalo. „To se ti zdálo, pojď zpátky a kašli na to.“

Jenom odplivl nějakou nadávku, ale sedl si zpátky k ohni.

Večer jsme už zbyli jen my dva a Trevor s Korrin. Vysoká zrzka byla už roky neplodná a rozhodla se, že má plné zuby praní a vaření a přidala se k hledačům. Manžel měl ještě dvě mladší ženy, které mu porodily syny, a rozhodně ji nepřemlouval dlouho, aby to nedělala. Hledačky byly tak trochu rarita, ale Korrin se rychle přizpůsobila.

Od několika známých jsme dostali další zásoby jídla a Okřídlená je teď s gustem likvidovala.

„Myslíte, že dokáže lítat?“

„Co to plácáš, Korrin, na co by jí ty křídla jinak byly?“

„Tak proč neodletí?“

„Hm,“ zamručel jsem. Přes veškerou snahu jsme nedokázali svázat Okřídlené křídla dostatečně pevně, aby na nich provaz držel. Vždycky jí sklouzl k ramenům a neškodně plandal podél těla, zdálo se, že jsme ji tím pobavili.

Během dne se nám povedlo dorazit až k úpatí prvních hor. Místo, kterému jsme říkali Podhůří se ale nacházelo až za nimi, to znamenalo, že musíme najít průsmyk vedoucí k našemu údolí a dostat se na druhou stranu.

Podíval jsem se na Johnnyho, zatímco jedl, držel v levé ruce starý ošoupaný řetízek s dřevěným křížkem, který mu dala Marrin, jeho první a zatím jediná žena.

Když jsme ji poprvé potkali, byli jsme na návštěvě v sousední vesnici, zrovna stála po kolena ve vodě a prala. Když se narovnala, zahleděla se na Johnnyho a široce se usmála.

Ať mi nikdo neříká, že láska na první pohled neexistuje, protože tenkrát jsem se přesvědčil o opaku na vlastní oči. I když byla dívka malá, s mastnými zrzavými vlasy a křivýma nohama, stačil jim jeden dlouhý pohled a už se od sebe nehnuli. Její křišťálový smích jsem miloval i já, po pár týdnech se vzali, takže jsem k nim často chodil na návštěvy. Byla hodná, pracovitá a milá, víc než je v dnešních dnech obvyklé, a já jsem věděl, že je Johnny z duše rád, že ji má.

Jenže teď přes plameny ohně netečně sledoval Okřídlenou dívku sedící naproti němu. Ona byla dokonalá. Nenašla by se na ní jediná věc, jediný rys, který by dokonale nezapadal do toho půvabného celku. Vypadala jako anděl, nadpozemsky krásná. A nebyla člověk. Právě proto nás to k ní přitahovalo. Dokonce i Korrin si jí občas dlouze prohlížela.

Z úvah mě vytrhl Trevor: „Tak padejte spát mládeži, beru si první hlídku. Zítra vyrážíme časně.“

Skála pod nohama se nepříjemně drolila, nohy mi podkluzovaly, vtom jsem ucítil na zadku něčí mozolnatou dlaň. „Opatrně, koloušku, byla by tě škoda,“ zasmála se zespoda Korrin. Nevím, jak to dělala, ale vždycky se nějak dostala za mě, i když jsem si ji od určité doby hlídal.

„Dyť bys mohla být moje máma, sakra.“

„Jako by to vadilo,“ prohodila.

Asi si vážně budu muset najít nějakou holku už jenom proto, aby mi dala konečně pokoj. Protože nemohla otěhotnět, moc si s manželskou věrností hlavu nelámala a kdoví proč, byla na mě docela zatížená. Nikdy jsem ji neviděl, že by takhle otravovala Johnnyho.

Zvedl jsem hlavu, můj přítel za sebou táhl Okřídlenou a nervózně si prohlížel nebe. Dívka se dál vesele rozhlížela kolem sebe a mírně se usmívala, jako kdyby náročný výstup do hor byla jenom odpolední vycházka po dobrém obědě.

Trevor pár metrů před námi šlapal do kopce a ani se neohlédl. Žralo ho, že jsme ji měli s sebou. Po tom, co se svět změnil v radioaktivní planiny a oceány se staly jenom spoustou slané vody bez života, lidé opustili obrovská města zamořená plyny jako pozůstatek selhávajícího průmyslu a na jejich místo nastoupili Okřídlení. Nikdo neví, kde se vzali, ale dost brzo jsme si byli jistí, že to právě oni mohou za všechno, co se vzalo. To oni nám přece vzali naše staré domovy.

Nevím, možná je to pravda, možná taky ne, ale brzy po tom, co na ně lidé zaútočili, začala válka. Krvavý boj, který sice netrval dlouho, nechal v lidech nesmazatelnou stopu staré křivdy. Někdo nás sesadil z pozice vládců, takže jsme ho ihned obvinili ze všeho, co se nám kdy stalo.

Samozřejmě se našlo pár náboženských fanatiků, co vykládali o tom, že Okřídlení jsou andělé, které nám seslal Bůh, aby nám ukázal pravou cestu, ale poměrně záhy se tenhle názor vytratil. Pro jeho šiřitele se to stalo otázkou přežití.

A tak jsme roky a staletí strávili v sousedství těch zvláštních tvorů, aniž bychom se k nim jedinkrát přiblížili a tohle byla naše jediná šance o nich něco zjistit. A Trevor to věděl, nelíbilo se mu to, ale věděl, že ji musí dovést do vesnice. Snad na to nezapomene.

Najednou se k nám otočil: „Vidím rozcestník!“

Konečně, to znamená, že k průsmyku dorazíme už odpoledne, ale ještě předtím musíme projít Kozí stezkou. Uzounká cestička ve skalách se tak nejmenovala pro nic za nic, k její výstavbě jsme použili několik starých zvířecích stezek ve skalách, protože hory tam jinak stoupaly téměř kolmo k obloze. Na šířku měřila sotva pár stop a z výšky byla téměř nepostřehnutelná.

Kozí stezka. Sakra. Nikdy jsem netrpěl závratěmi, ale stejně jsem ji nesnášel. Jenže to byla daň za to, jak je naše údolí dobře ukryté, daň za pocit, že naše ženy a děti spí v bezpečí.

Zvedl jsem hlavu od cestičky, na kterou se mi sotva vešla noha, a opatrně se rozhlédl kolem dokola. Mohli jsme být tak uprostřed stezky a ještě pěkných pár hodin nám mělo zabrat, než dojdeme na konec. Bože, jenom ať to stihneme před setměním.

Poslední zbytky vůle jsem upjal k jediné myšlence: Nesmíš se dívat dolů. Nesmíš se dívat dolů. Vlastně jsem se ani nechtěl dívat dolů, ale zvrhlá část mojí osobnosti si prostě nikdy nemohla dát pokoj a vždycky mě donutila tam aspoň nahlédnout.

Poslední úsek Kozí stezky tvořila asi dvacet metrů dlouhá úzká římsa, pod níž se nacházel prudký sráz. Po těch dvaceti metrech se stezka rozběhla po mírném kopci dolů do průsmyku. Ale předtím tohle…

Prudce jsem odtrhl oči od svých bot a zkontroloval ostatní. Korrin i Trevor zvládali stezku bez nejmenších obtíží, už na to taky měli věk, zato Johnny dost neohrabaně balancoval s koncem provazu v jedné ruce a batohem v té druhé. Okřídlená dívka se konečně přestala usmívat a rozepjala křídla, jak nejlépe na úzké cestičce dokázala, aby lépe udržovala rovnováhu.

Vtom se seshora sesulo pár kamínků, cestou dolů sebraly dalších pár a mě už o nohy zabušila pěkná sprška. Na okamžik jsem zavrávoral, ale hned jsem se zase narovnal a pohlédl nahoru. Okřídlená se otočila a zavětřila. Z úst jí vyšel další ptačí skřek a teď jsem i já zahlédl nepatrný pohyb ve skalách nad námi. Zdálo se to daleko, ale dolů to vždycky trvalo jenom chvilku.

„Co se děje?“ mimoděk zašeptal Johnny.

„Něco tam je,“ odvětil jsem.

„Rychle,“ sykl Trev zepředu.

Ale bylo pozdě, nahoře se z kamenů vyloupl šedý stín a několika skoky se bleskově přesunul až k nám. Byl to kavenraw, velký psovitý dravec, který s oblibou útočil z výšky ve skalách. Párkrát jsme ho tu už potkali, ale ještě ne na Kozí stezce.

Instinktivně jsem máchl oštěpem do vzduchu a se štěstím jsem tu chlupatou potvoru udeřil do ramene. Obrovské tlapy vydřely v kamení rýhy, jak zvíře uskočilo stranou a zastavilo se na stezce přímo za mnou.

Třeskl výstřel. To se Johnny nebo Trevor vzpamatovali natolik, aby zaútočili. Zvíře znovu máchlo tlapou a přirazilo mě ke skále. Kavenraw neútočil pařáty jako kočka, která svou oběť rovnou roztrhá, ale srazil mě dolů a zakousl se mi do ramene. Tesáky se mi zaryly do masa a všechno na okamžik zkamenělo. Jen zázrakem jsem se na stezce udržel.

Zbyla jenom bolest, na vteřinku.

Potom jsem zařval a kopl zvíře do slabin. Odněkud zazněl další výstřel, ale nedokázal jsem poznat, kde střelec stojí. Svět stále matněl, jak jsem ztrácel další a další krev. Přesto jsem nepřestával kopat kolem sebe, oštěp už dávno rachotil kdesi v nedosažitelném vesmíru asi dvacet metrů pod námi.

Pak tlak na mojí hrudi povolil a rudá mlha, která mi visela před očima naráz opadla. Příval adrenalinu mě téměř okamžitě vymrštil na nohy, takže jsem mohl vidět, jak Okřídlená strhla asi sedmdesátikilové zvíře stranou a koulí se s ním dolů.

„Ne!“ zařval jsem nebo jsem si aspoň myslel, že řvu, a natáhl k ní ruku. Samozřejmě pozdě, oba už dávno nezadržitelně padali.

A ona se pořád nepouštěla, klesala dolů stále rychleji.

„No tak,“ zašeptal jsem, „tak už leť.“

Jako kdyby čekala na povel, odmrštila těžké zvíře co nejdál od sebe a rozepjala křídla. S úžasem jsem sledoval, jak ladnými krouživými pohyby sestupuje na dno strže, zatímco chlupatý dravec nabírá smrtící rychlost. Tmavohnědé vlasy za ní vlály a mě konečně došlo, proč předtím neodletěla. Byla příliš těžká, aby ji taková křídla unesla, potřebovala by nejmíň dvojnásobné rozpětí, aby se vznesla. Ale na plachtění jí očividně stačily.

Johnny mě chytil za zápěstí. Uvědomil jsem si, že na skále skoro ležím a křečovitě se držím hrany uzounké stezky. „Pomalu,“ konejšivě zamručel a pomohl mi vstát. Posledních pár metrů Kozí stezky už si tentokrát vůbec nepamatuji. Navzdoru svému zvyku jsem celou dobu civěl dolů a snažil se zahlédnout, jestli je Okřídlená v pořádku.

„Tak, to by mělo držet,“ utáhla Korrin cípy obvazů kolem mojí hrudi.

„Díky,“ hlesl jsem a dál civěl k propasti, nad kterou jsme právě přešli.

„Tak se trochu vzchop,“ šťouchla do mě. „Tak hluboko tě zase nekousnul.“

„Myslíš, že se odtamtud dostane?“

„Cože?“

„Okřídlená,“ kývl jsem ke strži.

„Má přece křídla, už je dávno pryč.“

„Ty křídla jí ale neunesou. Proto neuletěla, dokáže s nima akorát plachtit.“

„Hm,“ zamručela. „To je fuk.“

„Ale takhle tam zemře hlady.“

Trevor až doteď soustředně sledující cosi v trávě, zvedl hlavu a v očích se mu zablýsklo. Bylo nad slunce jasné, že podle něho by to bylo to nejlepší řešení. Vyskočil jsem na nohy a bojovně vypjal hruď. Vzhledem k tomu, v jakém byla stavu, jsem zase okamžitě splaskl a zasykl bolestí.

„Možná by to…“ začal Trevor.

Ve chvíli, kdy už jsem se chystal ho přerušit, se nad propast vznesl táhlý výkřik téměř zaměnitelný s lidským, který pak ale přešel do děsivého dravčího skřeku. Šelma lapená v pasti. Beze slova jsem začal z batohu tahat kotouč provazu. Když svážeme všechna naše lana dohromady, určitě ji vytáhneme ven.

„Hej,“ chytil mě Trev za zápěstí.

„Co je? Musíme jí dostat nahoru. To jí tam chceš nechat takhle ječet? Nevíš, koho tím přiláká!“ Pohlédl jsem na Johnnyho, ale ten se tvářil nezúčastněně. Jako kdyby zapomněl, co nedávno viděl letět nad námi.

Pokrčil jsem rameny, vyprostil ruku z Trevorova sevření a začal svazovat konce provazů dohromady. Pak jsem zarazil, co nejhlouběji do země své kopí a přivázal k němu jeden konec. Když jsem pohlédl dolů, Okřídlená se snažila vyšplhat nahoru, ale skály byly příliš příkré, aby mohla vylézt. Tak se aspoň vždycky rozběhla a snažila se vydrápat ještě o kousek výš.

Hodil jsem dolů klubko lana a čekal, než si ho všimne. Znovu se rozběhla a doskočila k jeho konci. Pevně se ho chytla a já jsem se vší silou zapřel nohama do země. Konopná vlákna mi rozdírala ruce do krve, ale kdosi do mě strčil a chopil se provazu sám.

„Jdi od toho, prosím tě,“ zavrčela Korrin otráveně, „jenom tě zavážu, tak děláš tohle. Tss.“

Pohlédl jsem na zrzku, ale ta si mě nevšímala, tak jsem jí provaz s radostí přenechal. Hned na to se k ní přidal Johnny a pak i Trevor. Já jsem se nahnul nad sráz a sledoval, jak se Okřídlená hbitě vytahuje nahoru. Když byla jen kousek ode mě, chytil jsem ji za zápěstí a pomohl jí nahoru.

Ne že by to potřebovala.

Zkoumavě si mě prohlížela a pak se nepatrně usmála. Zíral jsem na to jako u vytržení. To bylo poprvé, kdy dala najevo, že jsem něco víc než jenom otravný hmyz. Usmála se na mě. Připitoměle jsem se zašklebil, za mnou si Korrin okázale odfrkla a odkráčela stranou.

A pak se přímo nad námi přehnal obrovský šedý stín.

Johnny vedle mě leknutím nadskočil.

Pohlédl jsem na něj.

Trevor sáhl po svém revolveru.

Okřídlená táhle zakřičela. Ani skřek dravého ptáka by se tomu nemohl rovnat.

Korrin, která stála nejdál od nás, začala hledat v trávě oštěp.

Johnny se rozběhl pro vlastní zbraň.

Otočil jsem se k Trevorovi.

Ten už mířil Okřídlené přímo mezi oči!

Zaječel jsem.

A hned nato jsem se ho povalil na zem.

Okřídlená dívka dál křičela a nad námi znovu zapleskaly obrovské perutě. Korrin vrhla po nezřetelné okřídlené postavě oštěp, ale samozřejmě minula. Já jsem mezi tím vrazil Trevorovi jednu pěstí, ale ten mě rychle setřásl. Hrudník mě pořád nesnesitelně bolel, takže jsem se ani nemohl pořádně bránit.

V tu chvíli Johnny vystřelil. Vzduch se zaplnil drobnými peříčky a Okřídlená bolestně zavyla. Než mohl vystřelit znovu, sáhl jsem po Trevorově pistoli a namířil na Johnnyho. Všichni překvapeně ztuhli na místě.

„To nemyslíš vážně,“ šeptl můj nejlepší přítel.

Správně, to přece nemyslím vážně, projelo mi hlavou. Ale myslel jsem, byl jsem si tím setsakra jistý. „Promiň, ale tohle nemůžete.“

„Dereku,“ promluvil Trev klidným konejšivým hlasem, „ona není člověk. Patří k nim!“ ukázal nahoru na nebe.

Zavrtěl jsem hlavou. „To neznamená, že ji musíte zabít. Nechte nás jít!“ řekl jsem, jak nejrozhodněji jsem dokázal, a rukou mávl k dívce, aby šla zpátky na stezku, ze které jsme právě sešli. Kupodivu mě okamžitě poslechla, i když pořád sledovala vzduch nad námi.

Ještě než vešla na stezku, pohlédl jsem jí do očí. Temné a absolutně netečné.

V tu chvíli zaječela znovu. Táhle a co nejhlasitěji.

„Kurva,“ zasyčel jsem.

Pak se nad námi znovu prohnal ten šedý stín a začal rychle klesat dolů. „Kurva.“ Pozvedl jsem hlaveň a začal pálit na Okřídlence, ale minul jsem. V tu chvíli do mě dívka zezadu vrazila a shodila mě na zem. Brada mi cvakla o tvrdou zem a před očima mi zablesklo.

Během chvilky jsem ale vstával a po tváři mi tekla krev z rozedřeného spánku. Pohled, který se mi naskytl, mi vyrazil dech.

Johnnyho zbraň ležela daleko mezi kameny a Johnny hleděl jako zhypnotizovaný na obrovského šedého muže stojícího před ním. Šedivák mohl měřit necelé tři metry, svalnaté tělo mu pokrývaly hebké řídké chloupky, díky kterým působil jaksi zaprášeně, ze zad mu vyrůstala dvojice popelavých křídel a v očních důlcích vězely dvě jednolitě zbarvené ptačí oči.

Co mě ale okamžitě upoutalo, byla druhá trochu kratší křídla rostoucí přímo z ramenních kloubů. Šedivák neměl ruce. Nahradil je další pár končetin uzpůsobených k letu, takže nebyl odkázaný jen na plachtění vzduchem jako dívka vedle mě. Pohledem jsem bloudil po těle, které už připomínalo lidské jen vzdáleně, a snažil se představit si, jak asi létá. Jaký to musí být pocit máchat čtyřmi křídly najednou, cítit proudy vzduchu provívající mezi letkami a čechrající každičký chloupek na těle.

Pak jsem se dlouze nadechl, zatřepal hlavou a ten kratičký okamžik fascinovaného úžasu byl pryč. Šedivák totiž víc než cokoli jiného budil strach, tyčil se nad mým přítelem a s hlavou téměř přimáčknutou k jeho čelu si ho zblízka prohlížel jako dítě, které našlo v trávě luční kobylku. Možná že zrovna to jsme pro něho byli.

Johnny na něj třeštil oči a začal prudce couvat co nejdál od toho děsivého tvora. Okřídlenec se po něm ohnal ostrými zuby v nepřiměřeně velkých čelistech, které mu propůjčovaly vzhled masožravého běsa. A do toho vlastně neměl daleko.

Když zjistil, že to Johnnyho nezastrašilo, nadechl se k výkřiku a mě polil studený pot. Jestli je pravda, co se povídá o jejich křiku, může nás i zabít. Bez zaváhání jsem v trávě nahmatal Trevorovu pistoli, kterou jsem předtím upustil a namířil ji na Šediváka. Okřídlená se na mě zase vrhla, ale já jsem stihl alespoň jedinkrát vystřelit.

Kulka pročísla vzduch poměrně vysoko nad jeho hlavou, ale aspoň se Šedivák ohlédl po mě a cosi rozčíleně zašveholil nečekaně jemným hlasem. Okřídlená mi vykroutila zbraň z křečovitě sevřených prstů a hodila ji dolů ze skály, pak se mi snažila zkroutit ruce za záda. Měla sílu, ale ne zase takovou, aby mě mohla plně znehybnit. Kopnutím jsem ji od sebe odrazil, zvedl se do podřepu a pokusil se utéct pryč.

Šedivák byl ale rychlejší, několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která nás dělila, a jediným tvrdým kopancem do břicha mě znovu poslal v křečích k zemi. Zkroutil jsem se do klubka a přes slzy bolesti, které mi zalily tváře, jsem sledoval, jak Trevor útočí na Šediváka kopím.

Okřídlený se hrotu zbraně snadno vyhnul a několika prudkými máchnutími křídel ji vyrazil Trevovi z rukou. Johnny se na něho vrhl holýma rukama, protože jeho revolver skončil kdesi nedosažitelně daleko. Korrin ležela o kus dál s rukama sevřenýma kolem hrudníku, co se jí stalo, jsem vůbec nepostřehl.

Jak jsem sledoval svoje přátele bojující proti třímetrovému monstru, zaplavil mě smutek a jakási rezignace. Tak takhle to končí, proto nikdo nemůže vyprávět o svém setkání s Okřídlenci! Všichni, kteří se postaví na odpor, jsou bez milosti rozdrceni.

A my se nevzdáváme. Ne, my si to nemůžeme nechat jen tak líbit.

S heknutím jsem se postavil na nohy a ještě před tím, než jsem se zcela napřímil, jsem se rozběhl k Okřídlenci. Vrazil jsem do něho přesně v úrovni kolen, která pod ním okamžitě lehce podklesla. Obrovitá křídla mi dopadla na ramena a na hlavu s razancí kladiva, mezi zuby mi vytryskl proud krve z prokousnutého jazyka a kolena pode mnou zase podklesla.

Šedivák mě dál zasypával údery křídel. Johnny s Trevorem se taky pokusili zaútočit na nohy, ale nepovedlo se jim to. Doufal jsem, že utečou… Pak mě jeden zvláště mocný úder zasáhl ze strany přímo do brady. Oči se mi protočily v sloup a svět v jednom mocném záblesku zmizel.

Když jsem otevřel oči, v uších mi znělo jen táhlé naříkání větru a pod nohama mi skřípal rozdrcený beton. Pomalu jsem se posadil a zahleděl se na Okřídlenou dívku, která mě nehybně pozorovala. Rozhlédl jsem se kolem sebe, seděl jsem přímo uprostřed velké čtvercové plochy pokryté betonem a ocelí, za mnou stála jakási zděná budka s vylomenými dveřmi a celý prostor byl obehnán starým rozpadlým zábradlím. A za ním nic, jen obloha.

Nečekaně mnou projel ledový záchvěv strachu. „To ne,“ ujelo mi.

Pokusil jsem se vstát, ale Okřídlená mě chytila za zápěstí a cosi zašveholila.

„Cože?“ pokrčil jsem bezradně rameny.

„Aaarrrnnk,“ pokusila se zopakovat to pomaleji, jako kdyby si myslela, že jí pak porozumím.

„Aaarrrnnk,“ prohlásila a přitiskla si pravou ruku k hrudi.

Bože, ona se mi snad představuje! „Derek,“ odpověděl jsem zmateně.

„Drrrk,“ ukázala na mě.

„Derek.“

„Aaarrrnnk,“ znovu si poklepala na hruď.

„Arink.“

Moje výslovnost se jí očividně dotkla, takže cosi nezřetelně zachrčela. „Derrrk. Aaarrrnnk.“

„Neumím to,“ zavrčel jsem a pokusil se zvednout na nohy. Pohled mi stále těkal kolem sebe a pomalu se mě zmocňovala panika.

„Aaarrrnnk,“ stáhla mě zpět.

„Arrinokë,“ zkusil jsem to znovu.

Pořád se tvářila nespokojeně a vycenila na mě zuby.

„Kašlu na tebe,“ zasyčel jsem a vyškubl se jí. Okamžitě jsem se rozběhl ke kraji betonu. Pevně jsem sevřel ocelovou trubku, tvořící vrchní okraj zábradlí, a vyklonil se co nejdál. Pak jsem se otočil zpět k dívce a zmohl jsem se jen na jedno slov: „Proč?“

Cosi zašvitořila a stoupla si vedle mě.

Pak se přehoupla přes okraj a krouživými pohyby se snášela dolů podél budovy, na jejíž střeše jsme stáli. Kdesi dole u země se líně převalovala hustá mlha, ale tady – několik desítek metrů nad povrchem – tady vycházející slunce jasně zářilo a pozůstatky okolních mrakodrapů se v jeho paprscích kovově leskly. Musel jsem být mimo celou noc.

Když jsem oběhl celý obvod střechy, zjistil jsem, že se Staré město táhne všemi směry až k obzoru. Mnohem dál, než by mě kdy napadlo. Věž, na které jsem stál, sice nebyla nejvyšší, ale pode mnou se rozprostíraly desítky střech a rozpadlých domů, na nichž se to jen hemžilo Okřídlenými. Nikdy bych nevěřil, že je jich tu tolik.

Vtom se za mnou ozval šramot. Ohlédl jsem se. Pár stop nad povrchem střechy se vznášel Šedivák. Byl jsem tak uchvácený sledováním pravidelného tlukotu všech jeho křídel, že jsem si nejdřív ani nevšiml mrtvého zvířete, které držel v pařátech nohou.

Chvíli si mě s nelibostí prohlížel a pak mi ho upustil k nohám. To je pro mě? prolétlo mi hlavou. A než jsem zase zvedl oči, Okřídlený byl pryč.

Po té, co Šedivák odlétl, jsem si sedl doprostřed střechy a čekal, až se vrátí Arrinokë. Odejít sám jsem se ještě neodvážil. Trvalo mi dalších pět dní, než jsem opustil střechu, a pak tři, než jsem poprvé vyšel ven z její a Šedivákovy věže.

Po pár dnech jsem se zase vrátil zpět, na střeše na mě čekala Arrinokë s jídlem. Vypadala rozrušeně.

Po zkušenosti, kdy jsem skoro naslepo tápal mlhou, jsem se pokusil určit směr, kudy bych měl jít, podle slunce. A pak jsem se poprvé skutečně pokusil utéct.

Druhý den jsem už ale nedokázal pokračovat. Ulice města nevedly dostatečně rovně, abych udržel směr. Pokusil jsem se vystoupat na střechu nejbližšího domu, ale celé jedno patro bylo probořené, druhou věž stejně jako okolní mrakodrapy zase okupovali Okřídlenci. Po několika dnech mě hladového a vysíleného našel Šedivák, pevně mě chytil pařáty nohou a odnesl mě zpět. Arrinokë na mě čekala a v ruce držela plynovou masku, kterou mi podala.

Tím se všechno změnilo, nebyl jsem pro ně vězeň ale host. Aspoň pro ně. Od té doby jsem se pokusil utéct několikrát, ale pomalu se z toho stávaly spíš průzkumné cesty, ze kterých jsem se podle značek vracel zase zpátky. Mlha se nikdy nezvedala, takže bych se jinak nedokázal orientovat.

Dokonce se mi povedlo objevit knihovnu. Celé dva dny jsem se probíral starými knihami a zjistil jsem, že Staré město se kdysi jmenovalo Nový York. Ironické.

Bohužel jsem nikdy nebyl zrovna dobrý ve čtení, takže pro mě polovina textů byla téměř nerozluštitelná.

V naší věži, jak už jsem té vysoké budově v duchu říkal, jsem našel nejzachovalejší pokoj a usídlil se tam. Na zdi jsem si zřídil jednoduchý kalendář počítající dny, které jsem ve městě zahaleném hustým oparem strávil. Celou tu dobu jsem myslel na to, co se asi stalo s ostatními, ale nakonec jsem vždycky dospěl k tomu samému závěru. Už jsou dávno mrtví.

A dny pomalu ubíhaly.

Jsem tu už přes rok. Vypadá to, že toxická mlha přece jenom není tak nebezpečná, jak jsme si mysleli. Jediné, čeho jsem si v poslední době na sobě všiml, bylo řídnutí vlasů a občasné krvácení z nosu. Nevydržel bych tu dlouho, ale naštěstí nebudu muset.

Postupně jsem dal dohromady plány nejbližšího okolí naší věže. Zhruba den odsud jsem objevil vstup do podzemních chodeb, kudy lidé pravděpodobně jezdili nějakými velkými stroji pod městem. Jestli se mi povedlo správně rozluštit zašlou tabuli na stěně, když budu sledovat jednu z chodeb, dostanu se na kraj města daleko rychleji a hlavně nepozorovaně.

Zítra vyrazím. Šedivák přinesl velkého distorona, takže s sebou vezmu pořádnou zásobu jídla i vody, kterou Arrinokë chytala do nádob na střeše. Myslela to se mnou dobře, zachránila mi život, ale nemůžu tu zůstat. Šedivák mi pořád nevěří, myslím, že s ním Arrinokë čeká dítě, takže je ještě podezřívavější než dřív. Rozhodně mě nebudou postrádat.

Dneska už mám absolutně jasno v tom, že na Okřídlených není vůbec nic andělského, jsou z masa a kostí stejně jako my a mají svoje slabiny. Jen se dokázali lépe přizpůsobit tomu, co se stalo se světem. Možná jsou to potomci lidí, další vývojový stupeň. Kdoví.

Dívají se na mě stejně jako se dávní vědci dívali na pokusné opice. Dokonce i moje krásná Arrinokë už vzdala pokusy mi porozumět.

Bude se mi po ní stýskat. Jsou to zvláštní bytosti, ale pořád jsou to nepřátelé, teď už to vidím. Bože, doufám, že se konečně dostanu domů. I kdyby jenom proto, aby mě moji lidé mohli pohřbít.