Zrcadlové bludiště

„Áá,“ vyjekla jsem.

„Co se děje?“ přitočila se hned ke mně moje spolupracovnice a dveře do kabinky záchodu nechala otevřené dokořán. Ani jsem si nebyla jistá, jestli spláchla.

„Ale nic,“ snažila jsem se to zamluvit. „Jenom… ta voda byla moc horká. Trochu jsem se spálila,“ řekla jsem a hned si na ruce pustila chladivou spršku. Doufala jsem, že jí nedojde, že jsem předtím na kohoutky ani nesáhla.

„V poslední době jsi nějaká bledá, Mariko,“ zatvářila se účastně, „měla by ses nad tím zamyslet a vzít si dovolenou.“

„Díky, Leni.“

„Tak zatím.“

„Ahoj.“

S otráveným povzdechnutím jsem se rozhlédla po prázdných záchodech a teprve potom jsem znovu pohlédla na obličej v zrcadle. „Dej už mi sakra pokoj,“ doporučila jsem tomu chlapovi.

„Vzhledem k tvému přesvědčení, že jsem halucinace, to asi nepůjde. Uvažuj, jsem v tvojí hlavě,“ řekl potměšile.

„To chceš, aby mě vyhodili?“

„Stejně to tu nesnášíš.“

„To je sice fakt, ale potřebuju peníze. Už mě fakt začínáš srát.“

„Tak mě chvíli poslouchej.“

„Ale vždyť se pořád opakuješ. Nejsem žádná Vyvolená.“

„To přece nikdo netvrdí. Do prdele, snažím se tě jenom varovat.“

„Jasně, Alenko. Za zrcadlem je to asi těžký. Tak si tam zůstaň,“ zamračila jsem se na muže s havraními pírky v antracitových vlasech a s toulcem šípů na zádech. Vypadal jakoby vyběhl z nějakého historického filmu o Hunech nebo tak.

„Možná si na špatný straně zrcadla,“ zavolal na mě těsně před tím, než jsem za sebou zaklapla dveře.

Už pár dní jsem se kvůli němu ani nemohla pořádně nalíčit. Můj osobní přízrak mi drásal nervy, jak jen to šlo a kdykoli to šlo. Připadala jsem si jako blázen a navíc paranoidní, protože mi pořád tvrdil, že po mně někdo jde. Hodila jsem to za hlavu a vrátila se k práci.

U mého stolu už čekala nevítaná návštěva v podobě vychrtlého obrýlence s mastnou pleší – univerzální podoba nadřízeného, kterého všichni nesnášejí. I když neměl špičaté zuby, podezřívala jsem ho, že je na jedné velmi krvavé jednostranně založené dietě. Nikdo jiný mi přece nemůže tak hrozně pít krev. „Už to mělo být dávno hotové,“ řekl mi jenom a pleskl o stůl s nějakými deskami. Pak odešel, i když by se dalo říct i „odplul vzduchem“.

Dneska to bylo celkem rychlé. ,Jenom počkej, bastarde, já ti jednou rozšlápnu ten tvuj hnusnej ksicht,‘ řekla jsem v duchu a pustila se do práce.

„Někdy už si mě musíš začít všímat.“

„Sklapni,“ řekla jsem mu a otřela si mokrou tvář do ručníku.

„Tebe fakt nezajímá, proč mě vidíš a co od tebe potřebuju? Co to všechno znamená?“ dorážel chlap v zrcadle.

„Hm,“ podívala jsem se mu do očí. „Že mi dochází Valium?“

Jenom obrátil oči v sloup. To, že mu to tak strašně slušelo, jsem přičítala svojí praštěné fantazii. „Zabijou tě,“ pokračoval, „umřeš, jestli hned něco neuděláš.“

„Jasně, jestli si hned nepůjdu lehnout. Kde jsou jenom ty prášky? Á, tady.“

„Dneska nepřijde ten tvůj mamlas?“

„Já se s žádnym mamlasem nezahazuju. Patrik přijde až zítra.“

„Hm. Škoda žes přestěhovala to velký zrcadlo z ložnice.“

„Prase.“

„No vidíš,“ zatvářil se vítězně. „Kdybys mě měla jenom v hlavě, určitě by ses sama před sebou nestyděla.“

„Tak to je slabý. Najdi lepší argumenty, proč bych ti měla věřit, že na mě mluvíš z nějakýho jinýho světa, kam může procházet jenom pár lidí s určitým nadáním.“

„Sny. Víš, že nejsou normální.“

„Neboj se. S těmahle bonbónkama mě zatěžovat nebudou,“ ukázala jsem mu prášky na spaní. Vzala jsem si tři.

„Nezačínáš toho sajrajtu žrát trochu moc?“

„Prostě mě nebaví, když se mi zdá o bitvách s nějakejma potvorama, kde stříká krev a všechny možný slizy kolem dokola. Já chci jenom spát. Dobrou noc,“ řekla jsem nevýrazně a zavřela za sebou dveře.

„Mariko,“ ozvalo se za mnou.

Vzbudil mě zpěv a to úmyslně tak falešný, že jsem to poznala i já. „Hej,“ zařvala jsem směrem ke koupelně, „vždyť je sobota.“

„Fakt? Já jenom abys nezaspala.“

„Hele, už jsi o sobotách určitě slyšel, tak zavři zobák.“

„Fajn. Přeju hezkou sobotu.“

„Dík,“ odpověděla jsem a přesunula se do koupelny, protože na spaní už nebylo ani pomyšlení.

„Která bude ještě hezčí, když se ten mamlas neukáže.“

„Drž hubu,“ zahuhlala jsem přes pusu plnou napěněné zubní pasty.

„Hele, mě je jasný, že s nim chodíš jenom, protože je to ten ,velký umělec‘, ale on ty tvoje obrazy stejně nikam neprotlačí. Věř mi.“

„Proč bych měla? Máte tam u vás snad nějaké galerie a kritiky?“

„Ne to sice ne, ale jak dlouho se s ním znáš?  Znám podobný typy.“

„To ty nemůžeš vědět, pokud jsi samozřejmě někde jinde než v mojí hlavě. Ale pokud víš, jak dlouho jsme spolu, tak je ti jasné, kde je pravda.“

„Jasně. Pravda je taková, že tě chce zabít jeden chlápek, kterýho sem kdysi potkal a věř mi, že je to celkem řízek, protože ho nemůžeš jen tak lehce poranit. Jestli mě nezačneš poslouchat, nepřežiješ to. Říkám ti, pojď sem. Víš, že to dokážeš.“

„I kdyby,“ otočila jsem se k němu. „Já nikam nechci, mám tu svůj život.“

„Vážně? Já myslel, že tvůj život je mnohem víc v těch obrazech. Máš mizernou práci, dva tři ne moc dobrý přátele a ještě toho tvýho Patrika. Hele, jestli je to kvůli sexu, slavnostně ti slibuju, že se s tebou vyspim hned, jak budeš tady.“

Rozesmála jsem se a šla si do malé kuchyňky v mém panelákovém bytě připravil ranní kávu. Jedním uchem jsem ho poslouchala, ale nevnímala jsem vůbec nic. Stejně se už začínal opakovat. Pak jsem si připravila barvy a stojan, což znamenalo přesunout polovinu věcí z kuchyně do předsíně. Naštěstí jsem nikdy nebyla vášnivá kuchařka, tak mi to moc práce nedalo.

„Pořád ještě maluješ jí?“ ozvalo se z předsíně, kde jsem měla vedle botníku velké zrcadlo. Bohužel jsem nemohla zavřít dveře, protože jsem mezi ně jen taktak nacpala dvě židle. „Viděl sem tvoje náčrtky, všechny sou si podobný. Budeš snad malířka, která pracuje pořád na tom samym?“

„Ne, prostě mě to jenom uklidňuje,“ podívala jsem se na tmavovlasou štíhlou ženu s fialkovýma očima, která na mě vážně hleděla z obrazu. Vlastně jsem ji kreslila už od základní školy vždycky, když mi bylo úzko. Nějakým zvláštním způsobem jsem z ní čerpala energii.

„Překvapilo by tě, kdybych řek´, že z mýho pohledu ste si dost podobný?“

Zamračila jsem se, protože ona byla přesným opakem mě a to po všech stránkách. Já jsem blondýna, ona má vlasy jako černý samet, já jsem nikdy nebyla žádná vychrtlina, ale ona má úplně dokonalou postavu, a navíc jsem byla vždycky ta, která si nechala všechno líbit, ale… „Ona je ta, od které si všichni nechávají všechno líbit,“ řekla jsem potichu.

„Ona? Ty snad nevíš, jak se jmenuje? Ale no tááák.“

„Nejsem blázen. Nemá jméno.“

„Prosím tě. Každej umělec si chce svoje výtvory pojmenovat. Třeba Mona Lisa?“

„Proč bych to dělala?“ Došla jsem z kuchyně až k zrcadlu.

„Otázka je spíš, proč si to neudělala? Bojíš se, že pak bude daleko skutečnější.“

„Proč?“

„Proto ses nezeptala ani na moje jméno.“

„Nebudu se ptát někoho, kdo tu není.“

Najednou zvážněl a jeho velké hnědé oči se na mě dlouze zadívaly. Nadechla jsem se a celá zrudla. To bylo potupa i pro mě, protože už jsem se dlouho necítila jako na střední škole, kdy mě Milan Král, náš vesnický cassanova, tahal na stoh. Samozřejmě jsem nemohla, protože by to naše asi skolilo, takže jsem se vracela domů nejvýš v devět, zatímco si Milan vodil na seno moje kamarádky.

Párkrát jsem zamrkala, abych se soustředila na skutečnost.

„Pojď se mnou,“ řekl mi vážně. „Prosím, pojď sem. Potřebuju tě, pořád na tebe nedokážu přestat myslet. Jednou se mi o tobě zdálo. Zach tvrdí, že si sem musíš najít cestu sama, ale prosím pojď sem nebo se ti něco stane. Rychle. Brzo už tam bude a ty musíš utéct. Ty sem patříš.“

Jeho obraz se najednou rozmazal a v zrcadle se objevila jakási hornatá krajina s útesy vybíhajícími do moře, jehož obzor splýval se zapadajícím sluncem. Trochu to připomínalo Irsko. V dálce kroužilo hejno nějakých dravců.

Jeden z nich se oddělil a blížil ke mně. Přísahala bych, že když natáhnu ruku, ucítím závan mořské brízy. Jak se ke mně pták blížil, připadalo mi na něm něco zvláštního. Když se konečně vyloupl až skoro v popředí, zjistila jsem, že má čtyři nohy a lví ocas.

„Gryf,“ vydechla jsem okouzleně. Letěl přímo proti mně, až jsem trochu ustoupila a narazila do stěny za mnou. Měl zlaté peří splývající se lví srstí v jednom dokonalém celku. Dokonce jsem zaslechla jeho křik, když kolem mě proletěl a zamířil k moři, kde se ponořil pod hladinu v jednom zpěněném gejzíru, aby se vzápětí vynořil s rybou v zobáku.

Pak se obraz zase rozmazal a krajinu nahradil důvěrně známý obličej, který ovšem nepatřil mě. „Vidíš, tohle je tvůj svět. Pojď ke mně,“ nabídl mi ruku.

„Gryf. Jako malá jsem o nich snila. Vypadali přesně takhle.“

„Pojď.“

Zamračila jsem se. „To mám jako projít zrcadlem?“ zeptala jsem se chladně. Okouzlení bylo pryč a najednou jsem si připadala, jako bych se před ním vysvlékla do naha. „Ty… ty seš jenom přelud, tak odsud okamžitě vypadni.“ Pokusila jsem se soustředit, jako bych mu to rozkazovala, což samozřejmě nepomohlo.

„Proč tam chceš zůstat? Je tam jenom špína a nejsi tam šťastná.“

„A jak to víš?“ Ani už jsem mu neopakovala, že pokud to ví, tak neexistuje.

„Já jsem taky nebyl. To je hlavní důvod, proč chtějí lidé utéct.“

„Já NEUTEČU!“

„Vážně? A co ty obrazy? Opravdu si myslíš, že je maluješ jenom tak? Ne, vím co vidíš, když zavřeš oči. Znám ty myšlenky. Jestli si myslíš, že ti ten blbeček pomůže prosadit se jako malířka, tak jsi jenom pitomá a naivní ženská.“

„Drž hubu!“ zařvala jsem a zakryla si rukama uši. Samozřejmě to bylo k ničemu.

„Nemiluješ ho a tajně doufáš, že ti pomůže. Kolik holek si myslíš, že na tohle sbalil? Ten v galerii tak maximálně dělá v pokladně.“

„Jenom kecáš! Byla jsem tam s ním.“

„Nekecam. Myslíš, že vidim jenom přes tvoje zrcadlo?!“ zaječel na mě.

To už jsem měla před očima rudou mlhu. Nikdo o mě nemá právo říkat, že spím s Patrikem jenom kvůli tomuhle, i když… možná jsem tajně ve skrytu duše doufala, že mi nějak pomůže. A že jsem naivní, v tom měl taky pravdu. Nenávidím, když mě někdo dokáže takhle dobře odhadnout, i když jsem přesvědčená, že je jenom v mojí hlavě. Zařvala jsem, chytila jsem za nohu jednu ze židlí vedle, rozmáchla se a zrcadlo se proměnilo v gejzír lesknoucích se střípků. Na okamžik to vypadalo jako vodopád složený z malinkých kapiček vody, které mi uvízly i ve vlasech.

Samozřejmě se v tu chvíli projevilo moje pověstné štěstí, v zámku zarachotil klíč a mezi dveřmi se objevil Patrikův obličej. „Jsi v pořádku?“ zeptal se mě s očima na vrch hlavy. „Slyšel jsem tě mluvit.“ Pak mu pohled padl na spoušť přede mnou.

Opatrně jsem položila židli mezi střepy a provinile se na něho podívala. Tváře jsem měla rudé a dech mělký jako po dlouhém běhu. „Asi nejsem,“ řekla jsem otřeseně

„Tak jak to dopadlo?“ vyhrkla jsem na sestřičku.

„Výborně. Můžeme vás ujistit, že žádný nádor na mozku nemáte.“

„Ale…,“ začala jsem. „A jste si jistí?“

„Samozřejmě.“ Sestřička měla nevýrazný a unavený hlas někoho, kdo odpovídá čistě automaticky. Chtěla jsem ještě něco namítnout, ale nic mě nenapadlo. Jak jí jenom vysvětlit, že se mi vůbec neulevilo?

Zahleděla jsem se na odraz v okně. Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem tam mohla vidět nejenom sebe. Nenáviděla jsem ho.

Čtrnáct dní bez zrcadla s člověkem udělá divy. Přestala jsem se líčit a vlasy jsem si vždycky ráno po hmatu stáhla do culíku. Špatně jsem spala, i když jsem odmontovala zrcadlo na skříňce v koupelně, takže jsem musela mít výstavní exempláře pytlů pod očima.

Dobrou zprávou bylo, že jsem ani nemohla zjistit, jak bídné to je, protože jsem se všem lesknoucím se plochám vyhýbala, jak jen to šlo. Kolegyně se mnou vůbec nemluvily po tom, co jsem přede všemi v kanceláři s výhružným zavrčením rozšlápla svoji pudřenku, u které bylo malé zrcátko.

Uši jsem si zacpala sluchátky z mp3 přehrávače a snažila se ignorovat tu cizí krajinu, která se odrážela ve všech výkladních skříních, které jsem míjela. Jednou to bylo velké město jako z pohádek tisíce a jedné noci, podruhé ona pobřežní krajina, kterou už mi ukázal, a jindy hustý les, kde se občas mihl snad i ten jednorožec.

Začínala jsem mít paranoidní představy, že mě kdosi sleduje. Přísahala bych, že jsem občas periferním viděním zahlédla černě oděnou postavu, která tam za chvíli už nebyla.

Patrik se mi snažil pomoct, ale nemohla jsem mu vyčítat, že se začal chovat odtažitě.

Přestala jsem v práci vnímat svoje okolí a nedokázala jsem se už soustředit na svoje povinnosti, takže se stalo to, co už jsem podvědomě čekala.

Přišla za mnou Lenka a poklepala mi na rameno. Vyndala jsem si z uší sluchátka a upřela na ni oteklé oči. „Tady máš chybu,“ ukázala mi na nějakém papíru.

Podívala jsem se tam, ale jenom protože se to ode mě čekalo.

„A ještě tady a tady. A tady. Mariko, nevím, co se s tebou děje, ale šéf s tebou chce mluvit. Nečekej nic dobrého,“ řekla a snažila se na mě vrhnout jeden z těch svých rádoby optimistických povzbudivých úsměvů.

Cosi jsem zabručela a vydala se do kanceláře nadřízeného. Bylo to rychlé a ani jednou jsem se nemusela zapojit. Neplacené volno. Minimálně na měsíc a pokud se to nezlepší, tak ještě na delší dobu. Nic jsem neřekla, vzala si kabelku a beze slova nechala všechny ty lidi za sebou.

Před budovou jsem se rozhlédla a zamyslela jsem se, co budu dělat. Bylo deset hodin, ještě nikdy jsem odtamtud tak brzo nevypadla. Jenom jednou jsem tam zůstala až do deseti večer, což byl samozřejmě úplně jiný případ.

Zamířila jsem do lékárny, abych si doplnila svoji zásobu oblbováků. Ani už nevím, co jsem nakoupila, protože jsem toho tenkrát vystřídala za těch pár týdnů spousty a většinou v různých kombinacích s vínem nebo vodkou. Ta mívala vždycky zajímavé výsledky.

Pak jsem se vydala domů. Představa postele byla neuvěřitelně lákavá, i když jsem si byla skoro jistá, že neusnu.

Vyjela jsem oprýskaným výtahem až k sobě, odemkla dveře a najednou jsem zaslechla hlasitou hudbu z ložnice. Byla jsem si jistá, že rádio bylo vypnuté, než jsem šla do práce. V předsíni jsem našla jedny pánské boty a červené střevíce s vysokým podpatkem. Téměř pudově jsem zavrčela a proklouzla do kuchyně. Vypadalo to, že tenhle den bude mít ještě svoji korunu.

Tam jsem si mezi noži vybrala velký sekáček, který jsem snad nikdy, co si pamatuji, nepoužila a pak jsem jediným pohybem rozkopla dveře do ložnice. Ti dva o mě do té chvíle neměli ponětí. Patrik se ohlédl, přičemž spadl z jedné prsaté brunety s falešnými bílými zuby. Hubu měl otevřenou dokořán a nebyl schopen slova. Zato já ano.

„Ty hajzle,“ zakřičela jsem, „proč sis jí vzal sem? Proč jí nemáš u sebe? To tam snad bílíš? Nebo tam máš další couru, která už ti dělá voběd?“

„Kdo to je?“ zeptala se bruneta vysokým hlasem.

„Nikdo.“

„Cože?“ Tak v tu chvíli mě skutečně naštval. „Tohle je muj byt, tak okamžitě vypadni ty…“ Nic mě nenapadlo, navíc mě naštval spíš Patrik. Žena se začala pomalu sbírat z postele. „Rychle!!“

„Jojo už jdu.“

„Ty ne, s tebou si to ještě vyřídim, bastarde. Seš jako malej nadrženej vořech. Možná bych měla prokázat světu službu a udělat ti kastraci.“ Zbledl, ale deku zachytit nestačil. Strhla jsem jí z něj, takže začal ustupovat. Za mnou práskly dveře, jak žena utekla.

Připadala jsem si tam v tu chvíli, jako bych to ani nebyla já. I když jsem v ruce měla jenom sekáček, bylo to, jako bych měla nějakou zvláštní moc. A on se mě bál. V rádiu hráli Rolling Stones jeden ze svých nejznámějších hitů a já jsem se k němu pomalu blížila.

„Neneneprosím,“ drmolil, ale já jsem se v tu chvíli pevně rozhodla. Začal ustupovat kolem stěny ke dveřím.

„Dostanu tě, ty parchante,“ syčela jsem nenávistně. „Nechápu, že sem ti kdy věřila.“

„Mariko. Mari, prosím tě.“

Skočila jsem po něm, ale na rozdíl ode mě se v posledních dnech mohl vyspat, takže byl rychlejší. Cítila jsem, jak mi nehty zajely do masa na jeho rameni a rozehnala jsem se sekáčkem. Ten se zasekl do stěny tam, kde byla ještě před chvílí jeho hlava. Došlo mi, že bych ho zabila. Vůbec mi to nevadilo.

Vyrazil ze dveří mého bytu a na oblečení ani nepomyslel. Rozběhla jsem se za ním po schodech a sekáček nechala ve zdi. Patrik minul několik šokovaných lidí a pak vyběhl na ulici. Tam vběhl do silnice, kde na něj troubila auta, a lidé na něho vztekle pokřikovali. Zahlédla jsem dvojici strážníků, kteří se za ním rozběhli. Zase moje pověstná smůla. Radši bych měla jít nahoru a schovat ten sekáček.

Vrátila jsem se k sobě a něco mě napadlo. Vytáhla jsem ze skříňky pod dřezem zrcadlovou tabulku, kterou jsem odstranila z koupelny. Opatrně jsem ji položila na zem, přikrčila se nad ní a čekala.

Nic se nestalo. Minuty pomalu odtikávaly, zatímco Rolling Stones vystřídal jeden z těch moderních zpěváků, jehož jméno jsem si nepamatovala.

Pořád nic.

„Kde jsi?!“ zakřičela jsem. Před očima se mi všechno nějak podivně kroutilo a hučelo mi v uších. „Kde sakra si, když tě potřebuju? Okamžitě se vrať, ty parchante,“ zaječela jsem znovu na zrcadlo. Najednou mi jako o své vlastní vůli vylétla pěst vzhůru a pak zase dopadla na sklo pod ní, které okamžitě prasklo. Bolest jsem začala vnímat až po chvilce a do očí mi vhrkly slzy. Přesto se svět kolem mě stále vznášel v lehkém oparu, kterého jsem se nemohla zbavit.

„Opakuji, že nejsem blázen.“ Mluvila jsem pomalu, jako bych to vysvětlovala nějakému retardovanému dítěti a ne diplomovanému psychiatrovi. „Prostě mi dejte něco na uklidnění, abych se mohla vyspat, a nechte mě jít domů.“

„Bohužel to není tak jednoduché. Zranila jste sama sebe a pokusila se zabít svého přítele.“

„Není to můj přítel.“

„Já vím. Podvedl vás, ale přesto jste neměla vykřikovat, že ho chcete vykastrovat.“

„Ten zkurvenec by si to zasloužil,“ zasyčela jsem vztekle.

„Ráda šokujete tím, že mluvíte sprostě?“ zeptal se a já dostala chuť mu vyškrábat oči.

„Hm.“

„Musíme si vás tady chvíli nechat.“

Vlastně proč ne, napadlo mě, rozhodně bych si tu mohla odpočinout.

Po pár dnech jsem se konečně začala cítit trochu lépe, i když jsem se za tu dobu nedostala zrovna k velkému množství zrcadel. Malému jezírku uprostřed zahrad přiléhajících k ústavu jsem se vyhýbala jak čert kříži a s ostatními pacienty jsem si ani moc nepovídala. To mi naprosto vyhovovalo a venku jsem se procházel celé dlouhé dny. Skrytá za vysokými zdmi, kam jen vzdáleně doléhal hluk aut z nedaleké dálnice, jsem se probírala svými nedávnými zážitky a pomalu je začala přičítat jenom vyčerpání a halucinacím.

Dokud se neobjevil ten podivný chlap.

Byl možná trochu mladší než já, ale vypadal vyčerpaně. Taky už se asi pár dní pořádně nenajedl a nazrzlé vlasy mu zplihle visely do čela. Tvář připomínala mladého pihovatého kluka, ale chůze patřila starému muži. Z nějakého důvodu kulhal a pravou ruku držel těsně u těla, takže se ke mně blížil podivnou klátivou chůzí. Levou rukou podpíral staršího muže v nemocničním bílém oblečení.

Oba se chvíli rozhlíželi, pak na mě starší muž ukázal a sedl si na lavičku. Dělal, že se kochá svým okolím, ale ten mladší zamířil přímo ke mně. Seskočila jsem z jednoho obrubníku, na kterém jsem si cvičila rovnováhu a nepřátelsky si ho přeměřila hned, jak se zastavil přede mnou.

Měl hluboké kruhy pod očima, starou koženou bundu a odrbané džíny. Nikdy dřív jsem ho neviděla, ale přesto se choval, jako bychom se poznali už dávno.

„Nikdy bych do tebe neřek´, že provedeš takovouhle pitomost. Jak jsi ho jenom mohla přivést až sem? Víš kolik lidí jsi tím ohrozila a to nejenom na tomhle světě?“

Podezřívavě jsem přimhouřila oči. To jak mluvil… někoho mi to připomnělo.

„No jasně, že to nevíš. Už se sem chystá, rozumíš, Mariko?“

„Ty jsi…?“ nechtěla jsem svoji otázku dokončit. I když jsem byla v blázinci, nepřipadala jsem si zase tak nepříčetná.

„Jo. Jsem to já, tvoje noční zrcadlová můra, kterou jsi tak dlouho ignorovala, až jsem se musel vrátit. Ani nevíš, jak jsem to nechtěl udělat. Možná že kdybys ho nedovedla až sem, nechal bych tě v tom.“

„Kdo jsi? Takhle jsi přece nevypadal.“

„Na tom nezáleží, protože tys taky měla trochu jinačí styl, když jsem tě viděl naposled.“

„Jak ses sem dostal?“

„Přemluvil jsem Zacha, aby hrál mýho senilního strejdu.“

„Proč?“

„Protože sem přijde Přízrak a bude tě chtít zabít. Jestli ne dneska v noci tak zítra. Už kolem obchází, neříkej, že sis ho nevšimla.“

„Myslíš toho černýho chlápka? Občas jsem něco zahlídla, ale pak už to tam najednou nebylo.“

„Jasně. To dělají normálně. Tady to jsou jenom Přízraky.“

„Hm?“ zamručela jsem nechápavě.

„To je něco, co může zabíjet, ale ty to nemůžeš zabít. Když to potřebují, jsou hmotní, a když ne tak jsou jenom jako protivnej pocit, kterej ti pořád visí za krkem.“

Zbledla jsem. Už dlouho jsem cítila čísi chladnou ruku na zátylku, kdykoli jsem se ocitla sama.

„Tak už mi věříš?“

„Ani ne.“ Přesto jsem proti své vlastní vůli cítila, jak mě to začíná pohlcovat. Nebyl důvod ani věřit ani nevěřit a už tahle pochybnost mluvila proti mojí příčetnosti.

„Nelži.“

„Prostě mi připadá trochu divný, že by měl o mě někdo takovejhle zájem. Víš, nejsem nikdo důležitej,“ řekla jsem mu. „Nevím, proč by mě chtěl kdokoli zabít.“

„Ty jsi důležitá. Možná že ne tady a možná že ne teď, ale vzpomeň si na ten obraz, co máš u sebe v kuchyni. Ona je ten důvod. Možná že někde dokáže věci, o kterých se ti ani nesnilo. A ty s ní.“

„To jsou jenom pohádky.“

Přitáhl si mě k sobě a upřeně se mi zadíval přímo do očí. „Tohle už není legrace. Víš, kolik je tady lidí, který si prožili něco takovýho jako ty?“

„Cože? Takže sem fakt blázen?“

„Ne, ale musíš se mnou odejít. Když to neuděláš, zblázníš se.“

„Proč je tak špatný, že jsem zrovna tady?“

„Protože je tu i spousta lidí, který mají svoje dvojníky v ostatních světech,“ snažil se mi to vysvětlit. „Jenže při přechodu si s sebou nevzali tělo, takže jsou tam z nich taky Přízraky. A jediný způsob jak jednou provždy zabít Přízrak je, najít jeho tělo, který je většinou naprosto bezmocný.“

„To chceš říct, že všichni tady…“

„Ne všichni, ale možná tak půl tuctu nebo víc.“

„Tak proč ti, co by je chtěli zabít, prostě neobchází všechny blázince na světě? Tak by se jich přece hned zbavili.“

„Jednak je to trochu moc nápadný a zdlouhavý a potom se těžko rozezná, který Přízrak patří ke kterému tělu, takže by mohli zabít i svoje kolegy. To ale neznamená, že by to klidně neriskovali.“

„Po mně jde jenom jeden?“

Přikývl. „Ale je to ten nejhorší typ protivníka, se kterým se můžeš setkat. Nezáleží na počtu. Jsou rychlí, téměř nezranitelní, zákeřní, ale ne příliš inteligentní. Proto si taky myslím, že někdo tyhle Přízraky ovládá z velké dálky asi jako ochočený psi.“

„Nevíš kdo?“ Odpověď už mi byla jasná.

„Ne.“

„A jak mě našel taky nevíš?“ Zavrtěl hlavou. „Po tobě taky nějaký šel?“

„Jo. Postřelil mě. Do nohy a do ramene,“ ukázal na svoji pravou paži. „Teď nemůžu natáhnou ruku nad hlavu.“

„Jak ses ho zbavil?“

„Já ne, Zach. Je jediný z těch lidí, co znám, kdo to dokáže. On jediný prochází zrcadly.“

„Jako Alenka.“ Do hlasu se mi opět vloudil můj vrozený skepticismus.

„Tak nějak. Naláká je mezi několik zrcadel, jedním projde skrz a Přízrak se ho bude snažit následovat, ale ztratí se.“

„Jasně, těžko najít cestu, když máš před sebou odraz odrazu odrazu svýho odrazu.“

„Hm. Takhle pomohl i mě, takže jediné, co musíš udělat, je…“

„…hrát kus masa, kterým mu zatřepete před čumákem.“

V očích se mu zalesklo. Asi už mu došlo, že jsem nechala poslední stín příčetnosti za sebou. „A co Patrik?“ zeptal se.

„A proč myslíš, že sem tady?“

Zasmál se a povzbudivě mě poplácal po rameni. „Už budu muset jít. Do večera si musím sehnat ještě dávku.“

„Cože?“ uklouzlo mi. „Ty myslíš jako drogy?“

„Každý má svojí cestu pryč. Ty maluješ, já fetuju a Zach byl spisovatel. Nakonec to vyjde nastejno. Takže dneska v noci pro tebe přijdu. Připrav se.“

„Dobře. Bude o tom vědět?“

„O to se nestarej. Ten hajzl jenom uvítá, když tě vytáhnu někam, kde nebudou žádný svědci.“

„Dobře,“ řekla jsem. Už jsem byla naprosto odhodlaná udělat cokoli mi řekne.

Zbytek dne pro mě ubíhal neuvěřitelně pomalu. Jednou jsem mezi návštěvníky zahlédla vysokého muže s býčí šíjí oblečeného v dlouhém černém kabátě, kam by snadno skryl svoji zbraň. Snažila jsem se uklidnit, že by ho sem ozbrojeného nepustili, ale moc mi to nepomohlo. Byla jsem totiž skutečně vyděšená.

Konečně nastal večer. Když jsem se vrátila do svojí malé cely, bylo to ještě horší, nedokázala jsem vydržet chvilku v klidu. Když nám zhasla světla v pokojích, trvalo ještě pěkných pár hodin, než zarachotil klíč v zámku a obdélník světla z chodby dopadl na vykachlíčkovanou podlahu v barvě dvakrát přežvýkané a vyblité trávy.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptala jsem se stínu ve dveřích.

„Nechtěl jsem nic riskovat. Musel jsem vylézt až tu bude klid.“

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se trochu rozespale.

„Hodina po půlnoci.“

„Co to s sebou máš?“ ukázala jsem na dva meče, které měl zavěšené na popruzích přes rameno.

„Ty jsou pro Zacha. Já dávám přednost tomuhle,“ poklepal na pouzdro v podpaží. „Tahle je pro tebe,“ podal mi malou pistoli, kterou měl zastrčenou za opaskem. „A taky dýka. Jestli se k němu dostaneš moc blízko, vyplatí se víc než střelná zbraň.“

Přikývla jsem a následovala ho do osvětlené chodby. „Víš, kam ho zavřeli?“ zeptala jsem se a rozpačitě držela pistoli v levé ruce a dýku v pravé. Pořád jsem na sobě měla bílé nemocniční pyžamo, které rozhodně nebylo navrženo tak, aby v něm mohl člověk schovat cokoli.

„Jasně, je to o patro výš.“

Zach byl asi pětačtyřicetiletý muž s tvrdýma očima, který se na mě díval velmi opovržlivě. Trochu jsem mu záviděla, že on na rozdíl ode mě dostal ještě džíny a boty. Nohy už jsem skoro necítila a to jsme ještě nebyli venku.

Sundal si nemocniční košili, opásal se meči a dal nám pokyn k odchodu.

Proběhli jsme vrátnicí, kde klidně pochrupovaly stráže. I když neměli střežit zrovna bankovní trezor, tohle by si normálně nedovolily. Nepochybovala jsem, že si všichni strážní před službou dali obvyklou kávu, do které někdo ještě něco přisypal. Pravděpodobně nebudou zítra moct najít ani záznamy z kamer. To je smůla.

Venku bylo chladno a vlhko, až se mi rozdrkotaly zuby zimou. Oba muži ale nasadili rychlý poklus, takže jsem se brzy zahřála.

Najednou mi chodidlem projela ostrá bolest. Do nohy se mi zakousl střep z rozbité lahve od piva. Vztekle jsem zavrčela, ale nedokázala jsem se na ni postavit plnou vahou. Zach ukázal kamsi za nás a snažil se mě odtáhnout za roh. Jeho zrzavý parťák vystřelil po tmavém stínu, který se k nám blížil zšeřelou ulicí neochvějným krokem bytosti, kterou projdou všechny střely jako vzduchem. Přesto se ale bude muset někdy zhmotnit, pokud bude chtít vystřelit.

A střílet bude jenom po mně.

Postavila jsem se vedle zrzka a vystřelila. Přízrak napřáhl zbraň a cosi mi proletělo těsně kolem hlavy, když jsem se snažila přikrčit. Moje kulka se neškodně rozprskla v kaluži vody za ním. Když jsem vystřelila podruhé, zlepšila jsem se, ale nebylo mi to nic platné, protože to vypadalo, jako bych jenom rozvířila kouř v místech, kudy náboj prolétl. Rozhodně jsme ho ani jeden z nás nezpomalili.

Rozběhli jsem se dál, takže po nás začal zase střílet.

„Už jenom dva bloky,“ vyštěkl zrzek, zatímco jsem za ním kulhala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se.

„Už ti připadám dost skutečnej?“

„To rozhodně.“

„Teď jsem Riwa. A ty?“

„Hej,“ ukázala jsem na šermíře, který se najednou od nás odpojil a zaběhl do postranní uličky.

„To je dobrý,“ chlácholil mě Riwa. Na konci bloku se zase otočil a začal střílet. Muž oblečený celý v černé barvě šel klidně dál. „Dost,“ poručil mi můj ochránce. Přízrak zase pozvedl svoji pistoli, ale už nestihl vystřelit.

Zach vyběhl z uličky po jeho pravici a skočil mu na záda. Tedy pokusil se, ale jediným výsledkem bylo, že ho jen lehce vyvedl z rovnováhy. Přízrak se na něho otočil a Zach mu jedním mečem vyrazil zbraň z ruky a druhým mu probodl stehno. Otočkou se dostal za jeho záda a vrazil mu jeden meč mezi žebra. Bohužel při tom skoro propadl skrz a nehmotné tělo se zase sunulo kupředu.

Rozběhl se zpátky k nám a já jsem se spolu s Riwou snažila krýt jeho postup. Běželi jsme dál všichni tři vedle sebe – v mém případě jsem tedy kulhala – a střídavě stříleli za sebe, abychom mu zabránili znovu se zhmotnit. Přesto po nás ale několikrát vystřelil. Zach tlumeně zaúpěl a chytil se za jednu ruku, ale běžel dál.

Pak mě najednou vstrčili do vchodu jednoho činžáku a vyběhli jsme do patra, kde Zach vykopl jedny dveře od bytu a vehnal nás dovnitř. Proběhli jsme do malé ložnice hned naproti vchodu a já jsem jenom vytřeštila oči.

Všude po stěnách byla rozmístěna spousta zrcadel a o ně se opírala další a další. Místnost už neměla tvar čtverce, ale mnohaúhelníku, jak někdo skládal stále nová zrcadla do rohů, aby tak prohloubil odrážený prostor.

„Tak dělejte,“ řekl, „už má tvoji stopu, tak už můžeš odejít. Rychle,“ popoháněl mě nervózně Zach a v ruce při tom držel meč. Druhý upustil někdy po cestě.

Třeštila jsem na něho oči. „Jak?“ vyprskla jsem. Po dlouhém běhu jsem nemohla popadnout dech a třásla jsem se po celém těle. Vlasy mi létaly kolem hlavy jako svatozář a pořád se mi někde pletly.

„U mě je to jasný,“ řekl Riwa, vytáhl z kapsy malou baňku a injekční stříkačku. Opatrně do ní natáhl čirou tekutinu.

„Co to je?“ zeptala jsem se. „To si mam vzít tohle?“

„Nemusíš. Prostě si strašně moc přej být tam někde jinde. Představ si všechna ta místa, kam ses vždycky ve svojí fantazii zatoulala. Prostě na to mysli.“

Byla jsem zmatená.

„Gryfy. Mysli na ně a oni tě tam přivolají. Nezapomeň, že je to tvůj svět a ty tam patříš.“

„Já…Nejde to.“ Ze všech sil jsem se snažila promítnout si svým vnitřním zrakem jakýkoli obraz, ale nešlo to. Strach mě svíral moc pevně a oči jsem pořád upírala ke dveřím.

Potom ke mně Riwa přistoupil a chytil mě pod bradou. Nebyl čas, takže jeho polibek nebyl zrovna jemný, ale pomohlo mi to znovu se pořádně nadechnout. Usmála jsem se na něho.

„Jak se jmenuje ta žena z obrazu?“ zeptal se a zapíchl si jehlu do žíly v ohbí lokte levé ruky, kterou si opřel o zvednuté koleno.

Najednou jsem ji jasně viděla před sebou. „Lilith,“ vydechla jsem.

Jako by se mi před očima zajiskřilo. Natáhla jsem k němu ruku, po které mi běhaly malinké záblesky bílých světýlek. Díky zrcadlu postavenému proti sobě jsem viděla, jak mi tmavnou vlasy a měním se v někoho jiného. Zavřela jsem oči a když jsem je za chvilku otevřela, zářily tmavě fialovou barvou jako divoké fialky.

Cítila jsem tu změnu i uvnitř. Cítila jsem, že sem nepatřím a věděla jsem přesně, kam mám jít. Usmála jsem se na svůj mizející odraz v zrcadle a tělem mi projelo to první podivné píchnutí, které brzy následovalo další.

Byl to zvláštní pocit, jakoby mi cosi malého tlačilo na kůži a pak ji lehce propíchlo. Žilami mi projel chladný oheň adrenalinu. Jakoby do mě někdo najednou zapíchl miliony špendlíků, miliony úlomků rozbitého zrcadla…

Otevřela jsem ústa k výkřiku, když se v místnosti objevila černá postava. Rozpíjejícím se zrakem jsem zahlédla, jak po něm Zach hodil mečem, který neškodně proletěl skrz, a potom Přízrak pozvedl ruku se zbraní.

Riwa vedle mě už zmizel a ani ze mě nezbývalo nic víc, než jen takový malý obláček vědomí. Ještě jsem zahlédla, jak Zach skočil směrem k jednomu zrcadlu, hladce pronikl jeho povrchem dovnitř a zmizel.

Černý Přízrak se okamžitě vrhl za ním a ztratil se mezi všemi odrazy sebe sama. Tisíce černých postav, malých i velkých, se začalo otáčel kolem dokola, jako by někoho hledali. Přesto v místnosti nebyl jediný člověk, který by se mohl v zrcadlech odrážet. A v tu chvíli se všechno změnilo.

Všechny smysly mi na krátkou chvíli vypověděly službu a po procitnutí bylo najednou všechno úplně jinak. Byla jsem někým jiným, někdy jindy, někde jinde a byla jsem rozhodnutá žít svůj život dál nějak jinak.