Štvanice

Nad lesem se nesl křik dravého ptáka. Lesník Michal zvedl oči ke korunám stromů, mezi nimiž probleskovaly ojedinělé ostrůvky oblohy. Teplé odpolední sluníčko nahradily těžké, ocelově šedé mraky. Bouřka se nezadržitelně blížila, ale jemu se stále ještě nechtělo domů. Jestli ani dneska nic nechytí, budou mít další den hlad. Zase. Jako už skoro měsíc. V kraji zuřila válka a okolní usedlosti spálilo ustupující vojsko. Pytlačení byla poslední naděje, ale vypadalo to, že boje zahnaly zvěř dál do lesa, takže se mu nedařilo nic ulovit. Raději bude riskovat, že zmokne, než aby se musel zase dívat na hladovějící rodinu.

Znovu se přikrčil do trávy a čekal na úlovek, který stále nepřicházel. Nečekaně se zvedl vítr a ohnul koruny stromů nad ním, až dřevo zaskřípělo. Vzduch náhle ochladl a on znovu vzhlédl. Temná mračna už byla přesně nad ním, ale jaký by byl lovec, kdyby se bál obyčejné bouřky? Přestože si stále připomínal, že se přece nemá čeho bát, sebral luk a vydal se domů. Náhlý poryv větru mu vehnal spadané listí do očí. Setmělo se, jako by už byla noc a on se rozběhl pryč.

Pozdě.

Lesem se rozlehl dusot desítek kopyt. Otočil se, sevřela ho jakási tíseň, ale neviděl žádné hmatatelné nebezpečí. Najednou se z podrostu zahaleného mlhou vyloupla první postava, jakýsi vysoký, i když shrbený, chrchlající muž zahalený do všelijakých kožešin, ověšený zvířecími lebkami a držící v ruce jasanovou hůl. I když nevypadal, že by to ve svém stavu zvládl, rychle se k Michalovi blížil a zpod kápě mu žhnula dvojice neuvěřitelně modrých očí. Michalovi po zádech přeběhl mráz a v tu chvíli neobvyklé ticho, které nastalo před bouřkou, proťal ostrý výkřik. Z druhé strany mu odpovědělo táhlé mručení. Bylo blízko.

Lesník začal vyděšeně ustupovat.

Náhle se za přihrbenou postavou objevil obrys jezdce. Byl to vysoký, pohledný muž se širákem na hlavě a v ruce držel lovecký roh, za ním se se zuřivým štěkotem táhla smečka vyžlat, malých, vzteklých podvraťáků s rudýma očima. Nalevo od něj stála nějaká postava prorostlá nejméně dvěma statnými doubky, na její, mechem obrostlé hlavě, si udělal hnízdo párek sojek a ty se teď hlasitě rozčilovaly nad tím, že jim jejich domov utíká. Za nimi se vyloupl oddíl otrhaných vojáků se šavlemi a v zablácených zlatočervených uniformách, místo obličeje měl každý z nich rozšklebenou lebku potaženou jen tenkou vrstvou tkáně. Barvu kabátců poznal jen proto, že je viděl sám na vlastní oči, když před šesti lety táhli k nedalekému hradu. Vidělo je tenkrát hodně lidí. Poprvé a naposled, protože se dva dny potom ztratili v močálech. Teď je viděl znovu a na chvíli zapomněl strachy i dýchat.

Mezi kopyty jejich vraníků se proplétaly bledé přízraky mrtvých mladých panen, které se při tom rozjařeně chichotaly a co chvíli některé z nich spadl z plavé hlavy věneček lučních květin. Nějaká zarostlá postava jedoucí na medvědovi chytla jednu z nich kolem pasu a vysadila ji před sebe. Něco připomínající ze všeho nejvíc křížence mezi liškou a kohoutem náhle příšerně zavylo a hlava hlavního jezdce se obrátila k němu. Tam, kde by měl každý člověk oči, mu zely dvě okrouhlé prázdné díry, v nichž mohl spatřit temnotu a chlad dalekých hvězdných plání.

Otřásl se. Přízrak přiložil svůj roh k ústům a honba změnila směr. Mířila přímo na něj. Věděl, že nedokáže utéct, ale přesto se bezhlavě rozběhl do lesa. Slyšel za sebou kvílení a křik bezpočtu přízraků, které během války ožily, dusot kopyt a kopýtek dalších zdivočelých členů Divokého honu a nakonec šílený smích pronikající až hluboko do duše jako ostrý nůž, smích prokleté duše Divokého lovce. Neslyšel nic jiného, nedokázal na nic jiného myslet a čas… ten pozbyl význam. Sípal vyčerpáním, ale nezastavil. Uběhl skoro kilometr neměnným tempem, ale přesto se stále blížili. A v jejich čele…

Zpomalil. I když měl takový strach, nedokázal udržet rychlost.

O bok se mu otřelo něco studeného a do kolena ho udeřila přezka něčí boty. Otevřel oči, přízraky byly naprosto skutečné a hmotné. Nebo už nemá tělo ani on sám. Napravo od něj se šklebila nějaká dívka. Těžce polkl, poznal mladou dceru mlynáře, která se před rokem utopila, ještě stále měla ve vlasech zapletený žabinec a tlející větve, z tváře jí odpadávaly velké kusy masa a všude kolem sebe šířila puch rybiny a hniloby. Ucítil v krku hořkou pachuť zvratků, z očí se mu draly slzy a z úst výkřiky hrůzy.

Najednou ucítil na zádech nějaký pařát zatínající se do kabátce, ohlédl se a vyvalil oči. Cenilo na něj zuby jakési stvoření, něco mezi vlkem a člověkem, dlouhé slechy odstávaly od vlčí hlavy a paže - stejně jako zbytek - byly porostlé dlouhou, stříbrnou srstí, huňatý ohon dosahoval skoro až k zemi. Za ním běžela smečka vlků, kteří byli ale dvakrát mohutnější než to největší obyčejná zvířata v lese.

Vlkodlak ho pevně uchopil, odrazil se od země jako by nic, tlapou se zachytil stromu a brzy už běželi mezi korunami. Vznesl se i zbytek Honu. ,Už nikdy se nedotknu země,´ táhlo mu hlavou a jenom strach z pádu mu nedovolil omdlít. Krajina pod nimi ubíhala šílenou rychlostí.

Zbytek toho, co se potom dělo, si už skoro nepamatoval a všechno se změnilo jen v nepřebernou změť nic neříkajících útržků. Přízraky kolem něj se hnaly nad krajem a táhle naříkaly. Zrak najednou začal ztrácet svou ostrost.

Z apatie ho vytrhlo až ticho. Otevřel oči, ležel na mokré trávě přímo před jejich chalupou. Neměl nejmenší ponětí, jak se tam dostal. Jako ve snu sledoval, jak z ní vybíhá jeho mladá žena a ptá se, co se stalo. Odvedla ho dovnitř a on jí to vypověděl.

Když skončil, položila mu starostlivě ruku na čelo. „Nemáš horečku? To bude z hladu, jsi vyčerpaný.“

Nevrle setřásl její ruku a usrkl hořkého svařeného vína. Vyrostla ve městě, nemohla tušit, co jsou lesní přízraky zač. Chtěl něco odseknout, ale v tu chvíli prudký poryv větru rozrazil okenice. Žena vstala, aby je zavřela, ale zarazil ji zvuk loveckého rohu. Cosi bouchlo o zavřené dveře. Čekal několik úderů srdce, potom vyšel ven. Před ním, ve zvětšující se louži krve, leželo potrhané tělo velkého jelena. Na kraji lesa seděl na svém černém koni Divoký lovec. „Pomáhal jsi štvát, to je tvá kořist,“ řekl a ztratil se v mlze. Manželka mu stiskla ruku, ale už měla oči jenom pro jelena. Nezemřou hlady, oni ani jejich syn, ani to malé, které je na cestě.

„Nevíš, co po mě chceš.“

„Musíme jíst. A on ti tenkrát dal jelena. Skoro celého, chápeš?“

Michal svěsil hlavu, moc dobře všechno chápal. Jsou na tom ještě hůř než poprvé a to uběhl pouhý půlrok. Válka se znovu přehnala krajem, pustošila a přinášela hlad. Zbloudilé oddíly rabovaly a napadaly vesnice jako nějaká nakažlivá choroba. Když odešli jedni, přišli zase jiní a zanechali za sebou jen chudobu a hlad. A brzy přijde zima. Jestli se jejich syn nenají, zemře. To věděli oba, stejně jako to, že to pro něj udělá.

„A co když nepřijedou?“

„Přijedou. Je rovnodennost – jako tenkrát, určitě přijde bouřka – jako tenkrát a brzy bude tma. Musíš to udělat. Aspoň zkusit. Dokud není pozdě.“

„Dobře,“ souhlasil nakonec, pohladil její vypouklé břicho a vydal se najít to místo, kde před půl rokem narazil na Divoký hon.

Teď, když už tu čekal dvě hodiny, pochyboval, že se to stane znovu a ten pocit ho zaplavil úlevou i zklamáním zároveň. Stíny kolem se ještě prohloubily a les získal jednotnou barvu ocelových mraků táhnoucích nad korunami stromů. Najednou se lesem rozezněl táhlý hlas rohu a z houští po jeho levici se vykolébal medvěd s otrhanou postavou na zádech. Za chvíli se zahalen mlhou objevil i nositel loveckého rohu, který plašil zvířata na míle daleko a jehož hlas připomínal nářek meluzíny.

„Znám tě, člověče,“ řekl mrazivým, dutým hlasem Lovec.

Lesník poznal, že nemá odpovídat.

„Před nějakou dobou jsi štval s námi. Byl to dobrý lov. Co chceš? Odměnu jsi dostal.“

„Chtěl…“ zakoktal se. Odkašlal si a zkusil to znovu: „Chtěl bych být honcem i dnes. Máme hlad a manželka je těhotná. Musíme jíst.“  

Lovec neodpovídal a dlouze si ho prohlížel. Z povzdálí se na něj dívaly i ostatní přízraky, ale jako by se bály přiblížit ke svému vůdci. Mlčeli. Jakýsi trpaslík, který měl místo hlavy bizarní slepenec větví, peří a vousů na něho poulil dvě obrovské zelené oči, kterými připomínal ropuchu. Michal raději sklopil pohled, aby nemusel hledět do těch prázdných očních důlků Lovce ani do očí ostatních běsů. „Budiž,“ řekl zřetelně Divoký lovec a zadul na roh, který měl pověšený kolem krku na tenkém provázku. „Dostaneš část kořisti.“ Potom se postavil ve třmenech, popadl svůj široký klobouk s pštrosím perem a z jeho úst vyšlo něco podobného zavytí raněného psa. Vypadalo to jako smích.

Hon se vydal dál i se svým novým lidským štváčem. Bylo to skoro stejně hrůzné jako tenkrát, i když věděl, že se nemá čeho bát. Hnali se na křídlech bouře, a když cítil, že nemůže, přitočil se k němu zlatooký polomuž–polojelen s vlčími tesáky a posadil si ho na hřbet. Blesky se klikatily oblohou a ještě, než hon skončil, vznesli se honci nad vršky stromů. Tentokrát si plně vychutnával divoký vítr probírající se jeho vlasy a vyl spolu s ostatními přízraky, netvory, zdivočelými zvířaty, bludičkami, vílami a samotným Divokým lovcem.

Sledoval krajinu pod sebou a někdy nad ránem poznal, že se vracejí, protože viděl malou vesničku jménem Žiriwa, která už byla od lesa jen kousek po rovné cestě. S manželkou tam byl zatím jen párkrát. Těšil se domů, na svojí ženu, malého Michala a svou kořist, kterou se mu nepovedlo ani jednou za celou noc spatřit.

Jeho zvláštní oř s parohy vysokými jako desetileté dítě se zastavil. Už byli doma. Divokého honce se mu zahlédnout nepovedlo, ale nijak mu to nevadilo, věděl, že slib dodrží. Díval se, jak se temná kavalkáda duchů ztrácí v jitřním oparu a potom zašel do chalupy.

Malý Michal byl skrčený pod oknem a spal. Zatřásl s ním. „Co se stalo?“

„Tati,“ objal ho syn.

„Kde je maminka? Mluv!“

„Ona… Udělalo se jí špatně. Říkala, že se hned vrátí. Držela se za břicho. Říkala, že se vrátí dřív než ty.“

„Panebože,“ vydechl lesník. Ona šla do Žiriwy. Přišlo to na ní. Tam je nejbližší mastičkář nebo alespoň chlap, co se za něj vydává.

Než se stačil vůbec začít pořádně bát, za oknem zadul roh. Po zádech mu přejel mráz. „Hej, lesníku,“ uslyšel ledový hlas a cosi zvenku bouchlo o stěnu chalupy. Opatrně otevřel vchodové dveře. Pronikavý skřípot nepříjemně dráždil ušní bubínky. Na hranici lesa stál přízrak vysokého jezdce na vrané kobyle, v ruce držel lovecký roh a na hlavě mu seděl švihácký klobouk. S krutým úšklebkem mu přátelsky pokynul. Lesník Michal sklopil pohled na svůj úlovek z dnešní noci. Látkou šatů stále ještě prosakovala krev, z otevřeného břicha vykukovala dětská nožička a oči nehybně zíraly v němém děsu přímo na něho. Do očí se mu hrnuly slzy a do krku zvratky. Malý Michal se pomočil a lesník ho stihl jen tak tak zachytit, než se skácel k zemi.

„Měl jsi dost odvahy znovu doprovázet moji honitbu, člověče. To si zaslouží obdiv.“ Přízrak se teatrálně uklonil přímo v sedle a smekl klobouk. „Když jsi s námi štval, tak s námi i jez,“ řekl ledovým hlasem démon. „Vlastní ženu, hlupáku!!!“ zasmál se a stále ještě se šíleným chechotem odcválal. Vyprovázelo ho vlčí vytí a nelidský nářek lesníka držícího svou mrtvou ženu v náručí.