Vábnička

Anežka vedle mě se zavrtěla, pak otevřela oči. Prohlížel jsem si ji a při tom ji hladil po těch jejích hebkých slámově blond vlasech. „Dobré ráno,“ políbil jsem ji, i když byla venku ještě tma. Usmála se a zavrněla v odpověď, potom se protáhla a chytila mě kolem krku. Usmíval jsem se na ni a vyklouzl jí z náruče. Hladil jsem ji po tváři, po krku a ruka bloudila stále níž…

Políbil jsem ji na rozloučenou, natáhl si kalhoty a košili a rychle vyklouzl ze seníku do ranního chladu. Zastavil jsem se nedaleko v křoví, abych vyslyšel volání přírody, a sledoval, jak otevřela dveře stodoly jejího otce, rozhlédla se kolem a pak se rozeběhla do domu.

Těsně po tom, co jsem vlezl oknem domů, se začala vesnice probouzet. Bude velký den, všechno se musí pečlivě promyslet a připravit. Večer bude slavnost. Bude Hon…

Se Ctiborem jsme dělali slídiče a byli jsme dobří, tohle je druhý rok, kdy jsme se tak osvědčili. Stádo bylo přímo před námi na malé mýtince. Největší hřebec se zdál nervózní. Byl nádherný, bělostná srst zářila i v mdlém světle rána. Stál na menším kopečku uprostřed palouku a pohazoval neklidně hlavou, jeho dlouhý vrutovitý roh, vyrůstající zprostřed čela, opisoval ve vzduchu spirály, až se mi z nich zatočila hlava. Ctibor se rozběhl zpět za Anežčiným otcem, místním starostou, který vedl Hon, a já se dál kochal pohledem na stádo, které se potuluje místními lesy už od doby velkých králů a velkých činů, na které už dávno všichni zapomněli. Mohlo čítat tak pětadvacet kusů, včetně našedlých hříbat. Krásné zdravé stádo, ze kterého se mohlo lovit ještě před deseti lety jenom jednou za pět let po jednom zvířeti. Teď už to bylo každému jedno.

Brzy se Ctibor vrátil, kolem mýtiny se rozvinula řada hlídek. „Už losovali,“ oznámil mi. Za chvíli tu budou.“

Přikývl jsem a stále si prohlížel ty nádherné tvory. Jeden z nich bude za chvíli mrtvý, to vědomí chutnalo hořce, ale vesnice by jinak nepřežila. Nechť zvítězí nejsilnější. Nebo spíš nejmazanější…

Na volné prostranství vyšla postavička v sukni. Vedoucí hřebec nabral vzduch do chřípí a zafrkal. Všichni zpozorněli. Až teď jsem ji poznal… Ty jako zápěstí silné, v dopoledním slunci zářivé copy do pasu… Byla to Anežka. Hrklo ve mně, ale ozvat jsem se neodvážil. Proč museli vylosovali zrovna ji, aby dělala vábničku?

Onen velký bělostný hřebec jí vykročil v ústrety. Šel stále blíž a blíž. Anežka k němu opatrně vztáhla ruku a já zatajil dech. Možná se to přece jenom povede. Přidřepla k zemi. Jednorožec přišel blíž, skoro už se jí dotkl… Strnul… Vrutovitý roh se zaleskl v paprscích slunce, zafrkal, těžká kopyta zahrabala ve vzduchu a já se k ní rozběhl.

Jedno ze slonovinových kopyt těsně minulo moji hlavu. Chytil jsem Anežku do náruče, abych ji chránil, ale už nebylo potřeba. Všechna zvířata utekla, jakmile uslyšela poplašené frkání. Byli rychlí jako vítr – jeden z důvodů, proč musíme používat vábničku, i když je vždycky obklíčíme. Bez ní nikdo nezasáhne, protože je potřeba jednorožce omámit. Poslední odlesk zářivé bělosti jejich ohonů zmizel v podrostu. Bylo ticho, na palouku se válelo několik šípů, které lukostřelci vypustili v marné snaze ulovit něco i přes náhlý vývoj událostí.

Na louku vběhl zmatený starosta. „Co to… Jak to…“ koktal a pak mu to došlo. „Kdo?“ Podíval se na mě a zbrunátněl. „On?“ Nelíbilo se mi, že jeho věty nemají víc než dvě slova. Odepjal si pásek a rozpřáhl se. První ránu jsem schytal do ramene, další přes hlavu, kterou jsem si ani nekryl rukama, abych mohl chránit Anežku. Poslední úder byl drtivý, hlava mi třeštila a z nosu se mi spustila krev.

Potřetí řemen nedopadl, starostova žena ho zadržela. „Ale no tak,“ chlácholila ho, i když proti ní vypadal jako velký rozzuřený grizzly.

„Taková ostuda,“ mumlal stále ještě nevěřícně.

„Ne větší než ta naše před lety. A taky jsme to přežili.“

„Ale to je něco jiného.“

„A to proč?“

Pokrčil rameny.

Sebrali jsme se ze země a Anežčin otec odpískal Hon, budeme to muset nějak přežít i bez úlovku. Pověstné pokládání hlavy do klína se nekonalo. Jednorožci tak pokaždé reagují na přítomnost neposkvrněné panny. Ale jenom panny, kterou Anežka už pár dní nebyla. Já o tom přece musím něco vědět, ne?

Večer se místo úspěchu při Honu slavily zásnuby. Starostova žena, kdysi dcera chudého lesníka a bývalá profesionální vábnička, se naklonila ke šťastně se usmívající Anežce s věnečkem na hlavě a pošeptala jí: „Vidíš, že to zabralo. Fungovalo to tenkrát, tak proč by to nemělo vyjít i teď? Jestli chceš chlapa donutit ke svatbě, nesmíš mu dát na vybranou.“

Anežka se jen ještě víc usmála a pohlédla na svého nastávajícího.