Oči do smrti

 

1.

 

Probudil se s hlavou jako střep. Jako by celou noc jenom pil. Zvedl se ze země a uchopil nepříjemně chladnou hranatou poloautomatickou pistoli. Pak si z tváře otřel písek a rozhlédl se kolem sebe. Přestože tady bylo cítit moře, žádná voda tu nebyla. Musela vyschnout už před mnoha lety. A přestože tu pražilo slunce, nebylo mu vůbec horko. Vlastně mu nebylo vůbec nijak. Jenom… byl.

Nebylo mu horko ani zima, neměl žízeň a vůbec nic mu tady nechybělo, nic mu nevadilo. Tedy až na tu otravnou bolest hlavy, jinak vlastně skoro nic necítil. Prohlížel si slunce pálící vysoko nad obzorem a vychutnával si ten pohled, při kterém ho ani nebodalo do očí.

 

Šel. Už dlouho se nezastavil a hory se vůbec nepřiblížily. Nepotřeboval pít, ani na něco myslet. Z nějakého důvodu mu připadalo, že je na tomhle místě správně. A dokonce i ve správnou dobu. Měl neskutečný pocit patřičnosti, i když kolem sebe měl stále jenom duny a v dáli se tetelil teplý vzduch. Jediné, co ho mírně zneklidňovalo, bylo, že by mělo už brzo zapadnout slunce. Ale přesto ho měl stále nad hlavou.

S tím, jak odeznívala bolest hlavy, se měnil svět kolem. První čeho si všiml, byly dvě tečky na okraji zorného pole, které byly trochu tmavší než okolí. Otočil se po nich a v tu chvíli se obě hyeny zasmály. Svraštil čelo, a jakmile se od zvířat odvrátil, jejich nářek ustal.

 

Tráva šustila mezi kotníky a lechtala ho na lýtkách. Sice zatím nerostla moc hustě, ale byl to pokrok.

Najednou měl pocit, jako by se cosi změnilo. Už si odvykl, takže mu chvíli trvalo, než mu došlo, že je mu horko. Sundal si svoji černou bundu a uvázal si ji kolem pasu.

Zašelestil vítr. Jeho hlas jako by mu něco říkal.

„Snad to dokáže.“

Zamračil se. Jasně že to dokáže. Celý život mu každý říká, že nikdy nic nedokáže, ale on ví, že to tak není. Přece ví, co je jeho úkol tady

„Dýchá nějak rychle,“ ozvalo se najednou za jeho zády.

Otočil se. Prohlíželi si ho tam dvě bytosti. Jejich těla vypadala jako z kouře a ohně. Jedna na něj poulila svoje oči z lesklého antracitu. Nedokázal od ní odtrhnout zrak. Energie kolem těch dvou bytostí byla rozjařující, usmál se na ně. Ale ony si ho nevšímaly. Jedna ohnivá bytost se otočila na druhou.

„Budeme mu muset dát něco na uklidnění.“

A pak už si nic nepamatoval.

 

2.

 

„Usíná,“ špitl jakýsi hlas vedle jejího ucha. Tmavovlasá žena se leknutím svalila ze svého lůžka na zem. Zvedla hlavu. Přímo nad ní svítily dvě jantarové oči a blýskala se tam tlama plná tesáků. Rychle odskočila a začala hledat něco, čím by se mohla bránit. Obrovitý vlk se na ni zašklebil. Možná snad povzbudivě. Najednou se zpoza sedícího kolosu vynořila jakási vychrtlá ruka a hned další, obě se pak ponořily do husté tmavé srsti a objaly zvíře kolem krku. Za vlkem se vztyčila drobná postavička dívenky s havraními vlasy do pasu, která na ni poulila dvě obrovské oči barvy hrášku.

Vychrtlá, ušmudlaná dívenka, které nemohlo být víc než jedenáct let, se na ni usmála.

Tmavovláska, které se při bližším zkoumání dalo hádat maximálně devatenáct let, se poplašeně rozhlédla kolem sebe. Byla na nějaké louce a po posteli nebylo ani památky. Na holé kůži ji studila rosa a ve vzduchu visela mlha.

Vlk se zase usmál, vzhledem k tomu, že když seděl, měl hlavu snad výš než ona, raději nezačala křičet, dokud by tu byla byť jen sebemenší možnost, že odejde sám. Postavička vedle ji zatím nezajímala.

„Ahoj,“ řekla rozjařeně dívenka a dál se probírala dlouhou srstí za vlkovýma ušima.

Žena se už trochu uklidnila. „Ahoj,“ odpověděla.

„Já jsem Xan. A jak se jmenuješ ty?“

Žena si nervózně prohlížela obrovského vlka, jehož stříbrná srst se v šeru leskla jako hladina jezera a také měla takovou barvu. Teď se ale nadechla a … „Rozarita.“ … vydechla. Měla pocit, jako by dokázala odpovědět lépe, ale nešlo to.

„Ráda tě poznávám,“ uklonila se způsobně dívka. „Teď bychom ale měli jít dál,“ řekla a hodila si přes ramena plášť z hebké kožešiny. Vedle bosých nohou a krátké sukýnky to nevypadalo zrovna přirozeně. Vlk okamžitě vstal a stoupl si vedle dívky, dosahoval jí téměř k ramenům.

Rozarita souhlasila. Upravila si šátek kolem krku a hodila si na záda batoh, který našla v trávě.

Na obzoru se rýsovaly hory, jejichž úpatí bylo zelené a svěží oproti travnaté stepi, která se rozprostírala nalevo.

 

3.

 

Muž se probudil s hlasitým vyjeknutím, když mu přes tvář přeběhlo cosi chlupatého. Zahlédl už jenom pavouka mizejícího v křoví. Rozhlédl se kolem sebe. Tentokrát měl na sobě lehký kabát a džíny, vysoké boty a u pasu se mu houpal dlouhý meč. V trávě vedle něho ležela malá torna přes jedno rameno. Kromě pistole v ní už nic nebylo.

Pomalu vstal. Bolela ho záda a hlavně břicho. Odhrnul si košili na pravém boku a opatrně prohmatal fialovou modřinu velikosti jablka.

Přímo nad ním se tyčilo vysoké zelené pohoří a kolem něho zpívali ptáci. Jen matně už si vzpomínal na poušť a už vůbec si nebyl jistý, jestli odtamtud skutečně přišel. Ohlédl se za sebe. Žlutý obzor v dálce splýval s oranžovým zapadajícím sluncem.  Na severu se kupily šedivé mraky předpovídající bouřku. Rozhodl se prozkoumat oblast na úpatí hor, ještě než se je pokusí přejít.

Těsně před soumrakem se mu povedlo najít malou studánku. A v okamžiku, kdy ji spatřil, si uvědomil, jakou má strašnou žízeň. Hlad zatím ani ne, ale žízeň určitě. Připravil se tam ke spánku, ale uvědomil si, že se mu spát nechce. Tak tam jen tak ležel, sledoval hvězdy nad hlavou a zjistil, že je vůbec nepoznává.

 

4.

 

„Nevíš, kde to jsme, Xan?“

„Ne,“ odpověděla dívka rozjařeně. „Ale líbí se mi tu.“ Zabořila nos do nějaké obrovské květiny, která se duhově měnila v posledních odlescích zapadajícího slunce. Když od ní Xan trochu poodešla i se svým chlupatým doprovodem, Rozarita se ke květině přiblížila. Už už si chtěla také přičichnout, ale najednou duhová kráska sklapla a Roza uslyšela bzučení lapené mouchy. Při velikosti květiny nepochybovala, že by jí klidně ucvakla nos.

„Myslím, že bude bouřka,“ řekla mírně překvapeně Xan a ukázala k severu.

Roza přikývla. Šli dál. V jednu chvíli se jim vlk ztratil z dohledu, ale nikomu to nijak nevadilo.

„Co je to jenom za souhvězdí?“ zeptala se fascinovaně Rozarita, jakmile se setmělo. Proč jí nic tady není povědomé? Proč si nic nepamatuje?

Xan se usmála. „Támhle na jihu je Dračí hnízdo a vedle je Rytíř. Vidíš ty tři hvězdy? To je ocas jeho koně.“

Rozarita přikývla. Najednou jí zrak sklouzl na pět pohybujících se bodů na obzoru. „To asi hvězdy nebudou,“ řekla.

„Ne to asi ne,“ souhlasila Xan a ohlédla se po svém vlkovi. Ten začal okamžitě vrčet.

„Měli bychom jít,“ řekla Rozarita a přidala do kroku. I když nevěděla, co jsou jezdci s pochodněmi zač, chtěla je najít. Chtěla zjistit, co se kolem nich děje a hlavně už chtěla potkat i někoho jiného než jen jedenáctiletou ztřeštěnou holku a sakra zvláštního vlka.

A jezdci se rychle blížili. Dokonce tak rychle, že už skoro dokázala poznat, kdy dorazí k úpatí hor.

 

5.

 

Tasil meč, planoucí body se rychle blížily. Raději jim šel naproti, ale najednou si všiml, jak rostoucí mračna ze severu pohlcují hvězdy na obloze. Bouře byla tady, bylo to cítit ve vzduchu. Věděl, že už nestihne utéct zpátky, rychle se skrčil mezi nejsilnější stromy, které nablízku našel a málem se snažil zahrabat do země. Rychle si sundal opasek, obtočil ho kolem jednoho stromu a pevně se ho chytil. Pak si přes hlavu přitáhl plášť a snažil se ji vtáhnout co nejvíc mezi ramena.

První vánek působil skoro mazlivě, ale za chvíli už mu v uších duněly obrovské masy vzduchu přemisťující tuny písku sem a tam po poušti. Cítil, jak se mladý strom, ke kterému se připoutal, hýbe. Naštěstí byla bříza dostatečně pružná, takže se jeho opěra nezlomila. Prudký vítr mu vytlačoval kyslík z plic.

 

Najednou Xanin vlk zakňučel. „Co se děje?“ zeptala se dívka překvapeně, ale to už ona i Roza uviděly ženoucí se vír písku rozrývající poušť.

„Rychle,“ vykřikla Rozarita a odvlekla Xan hlouběji do lesa, co nejblíže k horám. Díky obrovskému štěstí se jim povedlo padnout na malou jeskyni, kam se všichni vešli. Natlačili se co nejhlouběji a poslouchali dunění větru nad jejich hlavami.

 

A pak najednou… Ticho. Rozarita se konečně nadechla.

„Už je konec?“ zeptala se Xan roztřeseně.

Roza přikývla, otřepala ze sebe návěj písku a vyšla ven. V krku ji pálilo, ale byla živá.

Celý les kolem vypadal jako zasněžený. Větve jehličnanů se ohýbaly pod tíhou vyběleného písku a po dřívějších květech nebylo ani památky. Z nějaké hromady náhle vyběhla malá žlutavá liška a utekla jí z očí. Na východě začínalo svítat a spolu se září odrážející se od písku v okolí najednou bylo světlo jako ve dne. Xan se také vyhrabala z jejich úkrytu a pak ukázala dolů k poušti. Mezi metr a půl vysokou návějí se cosi pohnulo.

 

Když se nad ním přehnala poslední vlna písku a usadila se kdesi za jeho zády, konečně se pořádně nadechl a chvíli se nehýbal. Cítil, jak ho všechno bolí, a k zemi ho tlačila váha návějí. Nejdříve pohnul pravou rukou. Šlo to ztuha, po tom, co ho vítr tak úporně tlačil k zemi. Pak levou. Protřel si písek z očí a začal vyhrabávat i svojí polovinu od pasu dolu.

Najednou za sebou zaslechl tlumené kroky. Příchozího spíše prozradilo několik zlomených větviček, než dupot. Spěšně vytáhl svoji levou nohu, která se někde dole asi zachytila za kořen. Ošklivě ho přitom píchlo v kotníku, ale byl volný.Najednou si uvědomil, že jeho věci jsou pravděpodobně ještě pod pískem, tak začal zuřivě hrabat.

Poznal, že to nestihne. Spíše jen vytušil osoby za sebou, než že by je slyšel. Otočil se po nich a ostražitě se přikrčil. Málem se zasmál, když poznal, že za ním jsou dvě dívky. Pak si ale všiml obrovského vlka a začal zase hrabat.

 

Rozarita se musela zasmát při pohledu na mladíka zoufale hrabajícího v písku a snažícího se přitom nespustit oči z jejich vlka. Chytla Xan za ruku a řekla nesměle: „Ahoj.“

Mladík se zarazil. Vypadal jen o málo starší než ona, ale to také nemuselo nic znamenat. Měl tmavé, ne úplně černé, vlasy sestříhané po celé hlavě tak na dva tři centimetry a měřil možná jen o hlavu víc než ona. Momentálně byl celý od bílého písku, takže vypadal spíš jako sněhulák.

„Nebudeš potřebovat pomoct?“ zeptala se. „Já jsem Rozarita a tohle je Xan,“ ukázala na dívku vedle sebe.

„Jessy,“ řekl ochraptěle. Pak se otočil na vlka za nimi. „A on?“

Pokrčila rameny. „Myslím, že ti nic neudělá. Jinak by s tím už dávno začal.“

„Hm, asi jo.“

Jessy ze sebe setřásl alespoň největší kupy písku a vrátil se k hrabání. Rozarita si povzdechla a přiklekla k němu. Společně se jim povedlo vyhrabat jeho batoh i meč. Vůně soli se jim vznášela kolem hlav jako obláček. Několikrát se jejich ruce dotkly a Roza musela vždycky ucuknout. Jako by jí projel nějaký zvláštní výboj. Když vylovili batoh, nadechla se a vstala.

Xan ji chytila za rukáv. „Podívej,“ řekla a ukázala asi pět metrů před ně.

„Jessy, stopy,“ ohlédla se Rozarita po mladíkovi. Téměř automaticky mu sklouzla ruka k rukojeti meče.

Naznačil, ať zůstanou, kde jsou, a pokynul vlkovi. Rozarita nevěděla, jak to že ho zvíře poslechlo, ale každopádně se vydalo prozkoumat stopy s ním. Jessy opatrně vytáhl meč z pochvy, aby se neprozradil ani tím nejmenším zvukem. Přesto ale bylo v tichu slyšet jemné drhnutí kovu o kov.

Roza se pomalu plížila za nimi.

Najednou všichni zaslechli tiché mumlání za jedním z keřů. Jessy se po zvuku otočil a okamžitě chytil jeho původce pod krkem.

„Hej,“ protestoval dotyčný. Vlk na něj přitom vrčel s neskrývanou nenávistí, takže mohli všichni poznat, jak nakládá s lidmi, kteří se mu skutečně nelíbí. Dívky k nim doběhly.

Bělovlasý muž se svíjel pod rukou snědého mladíka, který se na něj mračil, jako by byl sám vlk. „Kdo si?“ zavrčel na něj Jessy.

„Harwold,“ zasípal muž. „Nic u sebe nemám. Prosím.“

Rozarita nevěděla, kde se to v ní vzalo, ale okamžitě přikázala: „Pusť ho.“

A on poslechl. Vlk se stáhl a neochotně se posadil Xan vedle nohy. Jessy odstoupil od muže a trochu se uklidnil. „Kde ses tu vzal? Víš něco o těch pochodních na poušti?“

Rozarita do něj nevrle šťouchla a otočila se na cizince. „Já jsem Rozarita, tohle je Xan a ten nevychovanec tady se jmenuje Jessy. Nechcete pomoct s těmi zvířaty? Pak si budeme moct v klidu popovídat.“ Otočila se na mladíka a kývla na dva velbloudy stojící za mužem.

 

6.

 

Holčička ležela na nemocničním lůžku. Krátké černé vlasy jí padaly do čela a na bílé povlečení, kde vydaly jako cákanec černé barvy. Tiše oddychovala ze spánku. Její matka se nad ní skláněla a v očích měla slzy. Z nedalekého staveniště se najednou ozvala nějaká rána, jak tam neopatrnému dělníkovi něco spadlo na zem.

Holčičce se zachvěla víčka a z úst jí vyšel povzdech. Matka spěšně setřela slzy a usmála se na probouzející se dívku. Zelené oči působily matně a unaveně.

„Ahoj,“ pozdravila ji žena.

„Ahoj,“ řekla dívka a chytila se jí za ruku. Pak se obrátila k oknu. „Co to je?“

„Staveniště,“ odpověděla bezmyšlenkovitě žena a zvedla se, aby zavřela okno. V dálce se pravděpodobně v té chvíli zhroutila nějaká stará stěna, dřevo skřípalo a motory hučely

„Ne,“ řekla dívka, „nech to. Zní to jako drak. Jako by mručel, volal mě. Nebo jako by naříkal.“

Žena se nechápavě znovu posadila. „Podívej,“ ukázala ke stolu, kde se v malé skleničce krčilo několik malých kytiček. „Přinesla jsem ti fialky. Vím, že je máš ráda. A taky nějaké knížky. Kdybys…“ Najednou se jí hlas zlomil. Přivřela oči. „Kdybys někdy náhodou chtěla číst.“

Dívka se na ni usmála a s pohledem upřeným na fialové květinky na stole zase usnula. Jakmile se jí víčka zavřela, žena se opět rozplakala.

 

7.

 

Seděli v kruhu. O Rozaritu se opírala Xan, která si na chvíli zdřímla, a u nohou jí ležel mohutný šedý vlk. Nalevo od Rozy seděl Jessy a naproti nim Harwold. Pro zahřátí si v chladném ránu rozdělali ohýnek a cizinec jim podal nádobu s kořalkou. Rozarita ji zdvořile odmítla, ale Jessy se nenechal dvakrát vybízet. Stařec rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by měl zájem na tom, aby otrávil prvního přátelského člověka, kterého po několik týdnech poprvé spatřil.

Vyprávěl jim o tom, že se nedávno přidal ke karavaně, která jela přes poušť, ale napadli ji tam zloději. Povedlo se mu utéct, ale měl co dělat, aby jim ujel. Včera se mu prý konečně povedlo se jich zbavit. Jenom díky té bouři.

„Nevyznáš se tady?“ zeptal se Jessy.

„Trochu. Pár kilometrů odsud je jedno větší město. Můžu vás tam zavést.“

Rozarita se obrátila k dívce vedle sebe a pohladila ji po havraních vlasech takhle v sedu dlouhých až na zem. „Vstávej, Xan.“

Holčička se zavrtěla, něco zamumlala a téměř okamžitě byla vzhůru. Potom jí Jessy pomohl do sedla jednoho z velbloudů. I když vypadala zvířata unaveně, usoudili, že jim taková muší váha nebude vadit.

 

Nemohli jít nijak dlouho. Žhavé slunce, jehož největší nápor se zachytával v korunách listnatých stromů, působilo celkem snesitelně a všude kolem bzučel drobný hmyz. Několikrát musela Xan dokonce vyprostit ze svých dlouhých vlasů krásně zbarveného motýla. Stezka, kterou našli, měla nalevo čím dál strmější spád do údolí.

Najednou se odkudsi shora ozval ženský výkřik plný děsu a paniky. Všichni se otočili, ale okamžitě se z těch samých míst ozvalo nějaké temné chrčení. Jessy automaticky tasil svůj meč a rozběhl se tam. Xan seskočila na zem a spolu se svým vlkem se rozběhla za ním. Harwold chytil poplašená zvířata a díval se, jak se i Rozarita ztrácí v ohybu ve skalách nad jeho hlavou.

Rozarita zatočila za poslední ohyb stezky vedoucí výš do skal. To, co způsobilo ten hluk, už bylo přímo před ní, cítila to. Otevřel se jí pohled do menšího údolí s velkou jeskyní přímo naproti. Tráva kolem však byla zežloutlá a suchá, nad údolím se vznášel opar smrdutého plynu a všude se váleli kosti menších zvířat, ale snad i …

Ale všechno tohle ani nezaregistrovala, protože okamžitě vytřeštila oči na obrovské modrozlaté stvoření uprostřed údolí. Bylo porostlé šupinami barvy písku s azurovými konci jako nebe před deštěm a do jeho rozevřené tlamy by se vešel stojící člověk. U jeskyně se pak krčilo několik lidí, ale ať se rozhlížela, jak chtěla, Jessyho nikde neviděla.

Rychle běžela dolů, i když neměla ani ponětí, co tam bude dělat. Najednou si všimla, jak se u paty zadní nohy toho kolosu cosi hýbe. Šedý vlk uhýbal před dračí nohou vždycky jen o zlomek vteřiny. Když konečně zahlédla Xan i Jessyho, noha se jí propadla pod zem, kotníkem proletěla náhlá bolest, ale okamžitě byla pryč. Podívala se pod sebe. Bota jí uvízla v prošlápnuté vybělené lebce. Lidské lebce. Ale nějak ji to nevyvedlo z rovnováhy. Vedle lebky uviděla Jessyho batoh a bezmyšlenkovitě ho sebrala. Co kdyby tam měl něco užitečného?

Zase se rozběhla dolu, když se na ni upřelo obrovské sklovnaté oko draka. Mělo šedou barvu a ze všeho nejvíc jí připomínalo velké pokřivené zrcadlo, kde se odráželo všechno i ze strany. Zkameněla. Naštěstí ne doslovně, ale páteří jí proletěl ledový šíp, který zmrazil celé její tělo.

Koutkem oka zahlédla Xan běžící na obvodu údolí a sbírající větší kameny. Dívka se schovala za jeden velký balvan a odtamtud po obludě hodila asi tři kameny. Obrovská  hlava se odvrátila od Rozarity a cosi vztekle zaprskala směrem k dívce. Roza se přikrčeně vzdálila dál od plaza a provinile sledovala, jak se drak otáčí po Xan, která ho stále zasypávala sutí. Naštěstí se právě v tu chvíli povedlo vlkovi vyskočit té obludě za krk. Drak se začal vztekle otáčet dokola a bortil přitom okolní skály.

Rozarita se rozběhla pryč od nebezpečných tlap a zamířila k jeskyni. Někde tam totiž zahlédla Jessyho s nějakým neznámým mužem.

Těsně vedle hloučku krčících se lidí, se Jessy zrovna snažil odvrátit dlouhou hůl mířící na jeho lebku. Na jejím konci byla připevněna jakási ještěrčí hlava, z jejíž očních důlků zářily dva rubíny. Muž měl na sobě krátkou šupinovou vestu a kostěnou helmu, ve které vypadal jako nějaký šaman. V druhé ruce držel krátkou šavli, a když s ní dorážel na pomalejšího protivníka, ďábelsky se u toho chechtal. Ať se Jessy snažil, jak chtěl, se svým těžším mečem dokázal sotva odrážet drtivé údery holí a alespoň napůl se vyhýbal šavli, kterou dračí muž ovládal s neuvěřitelnou rychlostí. Krev mu už tekla z několika ran na hlavě a Rozarita věděla, že pokud něco neudělá, tak ho ten neznámý muž zabije.

„Ale co?“ mumlala si pro sebe. Neměla u sebe žádnou zbraň. Instinktivně se sklonila k batohu a vytáhla z něj poloautomatickou pistoli. „Sakra, vždyť s tímhle neumím zacházet,“ třeštila na ni oči. Znovu se ohlédla po zápasících mužích a začala si prohlížet zbraň.

Nadechla se a zavrtěla hlavou. Bude to muset zkusit. Ale nejdřív si bude muset najít lepší místo, aby nezranila nikoho jiného. Rozběhla se k jeskyni, aby měla přímo před sebou jen toho muže a Jessyho. Za nimi se stále ještě vlk snažil zakousnout tomu drakovi do nějakého místa, kde se křídla připojovala k tělu. Jessy už byl viditelně u konce se silami, protože mu podklouzla noha a on spadl na zem. Dokonalá příležitost. Natáhla ruce před sebe a pokusila se zamířit a …

„Prásk!“ Výstřel na chvíli přehlušil dokonce i zápolícího draka. Rozarita zatajila dech.

K zemi se skácel ten cizí muž s holí. Trefila se snad jen díky tomu, jak moc si to přála, protože to jinak nebylo možné. Radostně se rozběhla k volnému Jessymu, který se pohodlně roztáhl na zemi a držel si přitom pravou ruku.

Obrovský zlatavý drak naposledy podrážděně zafuněl a chvíli po tom, co mu vlk seskočil ze zad, se rozletěl pryč. Rozaritě se zdálo, že naříká, i když si nebyla jistá, jestli je mu tak líto toho muže nebo spíš něčeho jiného.

Pečlivě si prohlédla Jessyho, který bolestí skřípal zuby, ale naštěstí to nevypadalo moc zle. Žádná tepna nebyla zasažena a rány snad nebyly moc hluboké. Pomohla mu na nohy a vzala do ruky jeho meč, na kterém byla krev.

Jessy se na ni podíval. „Zasáhl jsem ho,“ přesvědčoval ji. „Ale ono mu to nevadilo,“ zakřehotal a otočil se ke krčící se skupince. Na zemi u nich ležely tři mrtvoly a další byly¨pravděpodobně ještě v jeskyni. Přežil jen jeden mladík se dvěma dívkami. Jedna z nich měla poleptanou pravou polovinu obličeje včetně krku a těžce se jí dýchalo. Pak přiběhla Xan i s vlkem a rychle ji chytila za ruku.

„Musíme pryč,“ řekla naléhavě a snažila se dívku odtáhnout. Mladík se jí snažil pomoct, ale stejně nepostupovali moc rychle. Oproti tomu, jak se sem hnali, se ven z údolí přímo plazili, nikdo nemluvil.

Najednou Xan vykřikla. Nikdo nevěděl proč. Za chvíli se jim nad hlavami rozezněl zvláštní hukot. Jakýsi mrak zastínil slunce a oni zvedli hlavy. Šelestění tisíců křídel se jim propalovalo do mozku. Xan se chytila za hlavu a omdlela. Rozarita se k ní sklonila a snažila se jí chránit před útočícími můrami. Plácali se v jejích dlouhých vlasech a Roza si mohla dobře prohlédnout bílou lebku, kterou měli vykreslenou na hlavě. Jeden velký smrtihlav se dívce klidně posadil na odhalený bezkrevný krk, na němž vystupoval jako zvláštní šperk z obsidiánu.

Jessy chytil svůj meč, který Roza upustila a opřel se o něj. Když k nim došel, lehce kulhal, ale přesto popadl Xan za druhé rameno a snažil se jí s Rozaritou odtáhnout pryč z údolí. Vlk mu šel u nohy, aby se o něj mohl kdykoli opřít. Všechny přepadl nepředstavitelný strach z té černé masy malých tělíček, která připomínala hlubokou vodu. Po několika desítkách metrů se doplazili ke srázu, kde už viděli Harwolda na cestě, jak klidní plašící se velbloudy. Po smrtihlavech už nebylo ani památky.

Vysadili Xan do sedla jednoho z velbloudů a Jessy si sedl za ní, aby ji mohl držet. Na druhé zvíře si sedly dvě zachráněné dívky. Nikdo nic neříkal. Alespoň dokud neměli pocit, že už jsou dost daleko od toho černého mraku, který se už pravděpodobně dávno rozlétal do všech stran.

 

8.

 

Dívka se probudila v nemocničním pokoji. Bylo ticho, hluk na stavbě umlkl a jí bylo smutno. Ještě před chvílí byla strašně vyděšená, ale teď už ani nevěděla, co se jí zdálo. Stále jí ještě v uších znělo to zvláštní zvonění, které zaslechla, než se probudila. Hlasy tisíce malých zvonků. Rozsvítila lampičku na stole u postele a vzala si jednu z knih. V teplém světle se všechny nepříjemné pocity ztratily a ona se mohla začíst do jejích oblíbených příběhů z Tisíce a jedné noci, které všechny voněly orientálním kořením a pískem.

 

9.

 

Po cestě Xan otevřela oči a opatrně se nadechla. Jessy se na ni usmál. „Nechceš na chvíli zastavit?“ zeptal se jí.

„Ne,“ řekla rozespale. „Myslím, že už se tam blížíme.“

Nechápavě zavrtěl hlavou. Měl pocit, že spala, když s mladíkem mluvili o jeho městě a o drakovi, který je mnohokrát přepadl, od té doby co se tu před rokem objevil.

Xan měla pravdu, sotva dvakrát zahnuli za nějaké větší kopce a vyjeli z řidšího lesa, vynořilo se před nimi jedno z těch nejkrásnějších měst, jaké by si mohli představit. Od úpatí až téměř k vrcholku se rozpínalo obrovské město z pískovce, jehož kupole se v žáru slunce leskly zlatým zdobením a všude, kam se podívali, trčeli k nebi malé, větší i úplně obrovské věže a věžičky.

Projeli vysokou branou z mramoru, která byla stále otevřená a nikdo ji nehlídal. Lidé byli oblečeni v dlouhých rozevlátých halenách a širokých plátěných kalhotách podkasaných u kotníků v modré, červené nebo pískové barvě. Na hlavách měli většinou turbany a několik jich kouřilo dýmky ze slonoviny. Rozarita se kolem sebe rozhlédla, všude to hučelo a nedaleko musel být trh, protože tu vonělo koření a kouř z ohnišť. Najednou se před nimi přehnala banda výrostků v umorousaných bílých halenách, něco přitom pokřikovali a ukazovali si na ně. Ženy na ně kulili oči, jakmile si všimli popálené dívky. Muži se jen mračili.

Projeli až do menšího parku, odkud je ten mladík zavedl rovnou k mastičkáři, který slíbil, že se o zraněnou postará. Rozarita nedokázala snad nic pořádně vnímat, všechno kolem jí připadalo jako z pohádky.

Potom je jejich průvodce odvedl mnohem výš do svahu, kde prohodil pár slov se strážemi nějakého paláce a ti je odvedli do nějakého malého předpokoje, aby tam počkali na nějakého člověka, kterému by řekli, co se stalo. Jessy se nervózně díval před sebe a Rozarita mlčela, Xan hladila svého vlka po hřbetě a něco si broukala. Kupodivu tady nikomu to zvíře nevadilo. Harwold se pohodlně opřel do křesla a natáhl si nohy před sebe. Konečně si ho mohla Rozarita beze spěchu a ve správném světle prohlédnout. Nebyl zase tak starý jako na první pohled, byl spíš zestárlý. Hluboké vrásky, pleť vysušená sluncem a tvrdé šedé oči. Nepůsobil nijak příjemně, ale neměla důvod ho z něčeho podezřívat. Mladík, kterého zachránili před drakem, netrpělivě přecházel po pokoji.

Netrvalo to nijak přehnaně dlouho a do pokoje vstoupil vysoký snědý muž a s menším modrým turbanem a žezlem v ruce.

„Chladné dny plné vody, králi,“ pozdravil mladík a hluboce se uklonil.

Ostatní nevěděli, co mají říct, ale okamžitě se také uklonili až k zemi. Xan spadly vlasy přes obličej až na podlahu, takže je musela všechny sebrat a provizorně se učesat rukou, aby z pokleku viděla, co se děje. Vlk vedle ní se ani nepohnul.

Král města se na ně ani nepodíval. Místo toho se zaměřil na mladíka, který je tam zavedl. Ještě na cestě jim řekl, že se jmenuje Abdeal a jeho město je Gor Beam. Vlastně to byl městský stát, který přežíval spíše z obchodu a vlastní pole neměl téměř žádná, kromě skrytých sadů na jihu, které ani nezahlédli, protože přijeli z druhé strany.

„Jak to, že ses vrátil?“ zeptal se král bez emocí. Asi se už dověděl i o dívkách, které nechaly u felčara.

„Drak je mrtev,“ řekl mladík s pohledem upřeným do země.

„Cože?“ Strnulým pohledem probleskla jiskřička zájmu.

„Tihle neznámí bojovníci nás zachránili. Zabili draka i jeho jezdce, o kterém jsme neměli ani tušení. Zachránili mě a Gilwardovy dcery.“

Mladý král se na ně okamžitě otočil. „Vstaňte, hrdinové,“ pokynul jim. Přestože by měl jásat, že se zbavil té obludy, snažil se udržet vážnou tvář předepisovanou etiketou. Rozaritě ho přišlo líto. Potom pokynul na sloužící: „Připravte pokoje, oblečení a lázeň.“ Zase se otočil na Jessyho, Harwolda, Rozaritu a Xan a řekl: „Doufám, že přijmete mé pozvání a povečeříte se mnou. U jídla mi pak všechno vypovíte.“

Když za králem zaklaply dveře, k Rozaritě se přitočila jakási žena a pokynula jí, aby ji následovala. Roza si pomyslela, že si teď král pravděpodobně zjišťuje o nich informace a s Abdealem asi zdaleka nejedná tak jako s nimi.

Prošla za služebnou dveřmi do zšeřelé chodby obložené barevnými gobelíny a za sebou slyšela kulhavý krok Jessyho. Když utichl, připadala si najednou strašně osaměle. Dívka před ní mlčela a Roza nevěděla, jak začít.

A pak najednou stály před velkými dveřmi ze světlého dřeva, na kterých viselo malé stříbrné klepadlo ve tvaru kobry. Vstoupily dovnitř a Rozarita ohromeně vydechla. Z velkého bazénu uprostřed místnosti voněly růže a mnoho jiných květin, které nemohla ani poznat. Zpoza závěsů se ochotně přitočily čtyři ženy s tmavou pletí naleštěnou koupelovými oleji a pomohly jí z šatů. Měly na sobě jen krátké sukýnky a na hlavách turbany v bílé barvě.

Ponořila se do příjemně vlažné vody a ženy jí začaly umývat záda. Byl to zvláštní pocit, ale když jí ještě začaly jemně masírovat záda, zcela se uvolnila a skoro usnula. Na závěr jí potřely kůži nějakými oleji a rozčesaly jí stále ještě vlhké vlasy.

Zabalenou v županu ji odvedla jedna černá žena do vedlejšího pokoje a začala jí mlčky ukazovat šaty ze skříně a pokládat je na obrovskou postel s nebesy. Rozarita si je s úsměvem prohlížela a bezradně krčila rameny. Tolik krásných barev a střihů snad ještě nikdy neviděla. Žena se na ni zašklebila a ukázala na jedny modročerné šaty s hlubokým výstřihem.

„Proč ne,“ souhlasila a s ženinou pomocí si je oblékla. Musela uznat, že to byla skvělá volba, i když sama by se k ní asi neodhodlala, protože trojúhelníkový výstřih končil až těsně pod prsy, takže toho bylo celkem dost vidět, naštěstí se přes ramena měl přehodit ještě poloprůsvitný černý šátek se zlatými korálky na okrajích, který toho zakryl tak akorát, aby se nemusela stydět, a odkryl tak akorát, aby podněcoval mužskou fantazii. Rozarita se podobným úvahám zasmála, na rameni jej sepnula zlatou sponou se safírem a vzala si od sloužící dlouhé oválné náušnice.

Nakonec jí učesaly jakýsi povolený podlouhlý drdol a zlatě jí nalíčily oči. Když se podívala do zrcadla, nemohla uvěřit, tomu co tam viděla. Spokojeně se na sloužící usmála. Očividně měli z její spokojenosti radost, i když toho moc nenamluvili. Několikrát se s nimi snažila zapříst rozhovor, ale vypadalo to, jako by to měly zakázané. Obula si jednoduché černé sandále a vyšla z pokoje v doprovodu ženy, která ji tam přivedla.

V hodovní síni – pokud se tomu tady teda tak říkalo – už se čekalo jen na ni. S úsměvem se rozhlédla kolem. Společnost tady byla rozhodně užší, než čekala. V čele stolu seděl král, po pravici měl jakéhosi hrbatého muže, který ale rozhodně nebyl zdaleka tak starý, jak vypadal na první pohled. Nalevo seděl Jessy v krátké modré vestě přes bílou košili a kromě turbanu, který pravděpodobně odmítl, vypadal jako by se tady narodil. Vedle Jessyho byl Harwold, který vlastně svůj šatník nijak radikálně měnit nemusel, potom bylo volné místo, kam si Rozarita sedla sama, a nejdál od krále seděla Xan. Měla na sobě světle zelené šaty s holými zády a tmavé rukavičky po lokty. Vlasy jí služebné stáhli do ohonu jen pomocí zlaté stuhy a na uších se jí houpaly podobné náušnice, jaké měla sama Rozarita. Dívka se na ni usmála a nadzdvihla okraj ubrusu, aby mohla zahlédnout dvě jantarové oči, které je odtamtud pozorně sledovaly.

Naproti Xan seděl Abdeal a vypadal přitom docela nesvůj. Stále těkal očima po místnosti a ruce se mu třásly. Přítomnost krále ho asi rozrušila.

„Takže jezdce zabila tvoje čarodějka?“ zeptal se král Jessyho. Ten s trhnutím odvrátil pohled od Rozarity a provinile se zeptal, jaká byla otázka. Král to s jemným nakrčením obočí zopakoval. Rozarita se nechápavě obrátila k Harwoldovi a ten zašeptal: „Abdeal už králi převyprávěl, jakým kouzlem jsi zabila drakova pána.“

„Kouzlem?“ nechápala. Pak jí došlo, že tady asi neznají pistoli.

Zbytek večeře se odehrával téměř v tichu a Xan vedle ní se očividně nudila. Kdyby neměla u sebe svého vlka, asi by to tam nevydržela. Krmila ho pod stolem různými dobrotami jako malá holka a Rozarita ji jen sledovala a hrála si s půjčeným prstenem. Král pravděpodobně považoval za jejich vůdce Jessyho a s ostatními vůbec nemluvil. Jediný, kdo ještě byl hodný jeho zájmu, byl Harwold a dívek se za celý večer na nic nezeptal, což Rozaritu nebývale popudilo, i když ani konverzace s Jessym neprobíhala zrovna hladce, takže většinou také jenom mlčeli. Ale král vůbec nevypadal, že by mu to kdovíjak vadilo. Pak probírali cestu přes hory a Rozarita usoudila, že u toho nafoukance nechce být už ani chvíli. Věřila, že Jessy zařídí všechno potřebné a navíc už byla strašně ospalá.

Vstala a odkašlala si, aby na sebe upoutala královu pozornost. „Ehm, Vaše Veličenstvo, jsem velmi unavené a velice bychom uvítaly, kdybychom si mohli někde odpočinout,“ řekla a chytila Xan za paži. Ta okamžitě také vstala a zpod stolu se vynořil vlk.

„Samozřejmě,“ usmál se na ně král a Rozaritě se v tu chvíli přestal líbit, i když byl tak hezký. Ty šedivé oči se jí najednou zdály falešné. Doufala, že odsud co nejrychleji vypadnou. Zazvonil na služebnou a ta je odvedla do pokojů. Těsně než Rozarita usnula v nadýchaných peřinách, zaslechla, klapnutí dveří ve vedlejším pokoji, kde měla být Xan. Pak se propadla do hlubokého spánku.

 

„Ženy,“ řekl král, když se za Rozaritou a Xan zavřely dveře.

Jessy nepřítomně přikývl. „Takže byste nám mohli ukázat nějaký průsmyk, kterým bychom se mohli dostat na druhou stranu hor?“

Král přikývl. „A můžeme vám dát i nějaké mapy, ale budou už dost staré. Přes hory tudy už dlouho nikdo nešel.“

„Děkujeme.“

„Za nimi vás čeká smrt,“ zaskřehotal muž vedle krále. Jessy s Harwoldem se na něj otočili, ale nevypadal, že by to chtěl nějak zvlášť rozebírat.

Mladý král, vlastně stále nevěděli, jak se jmenuje – jako by jim to nechtěl říct –, se k nim s nejistým úsměvem obrátil. „Není to sice jisté, ale možná by se vám hodil nějaký doprovod? Obzvlášť, když jedete jenom dva.“

„Jedeme čtyři,“ připomněl Jessy, i když nijak zvlášť svárlivě. „A myslím, že si poradíme i s mnoha dalšími nebezpečími podobně jako s tím drakem, který vás tu rok sužoval.“ Tohle už znělo trochu poťouchle, tak rychle zmírnil. „Ale samozřejmě neodmítneme vaši nabídku koní a výbavy. Díky. A teď bych si taky rád odpočinul.“ Král samozřejmě přikývl. Nato oba odešli a nechali se odvést do svých pokojů.

Ještě přede dveřmi se k Jessymu obrátil Harwold. „Proč zrovna přes hory?“

„Nevím, kam musíme jít,“ řekl neurčitě tmavovlasý muž. „Prostě jsem mu potřeboval něco říct, aby dal pokoj.“

 

10.

 

Mladá dívka se malátně došourala do kuchyně a natočila si vodu. Kolik vlastně bylo hodin? Asi už odpoledne a kluci přece slíbili, že se tu někdy staví, ne? „Terezko!“ zavolala její matka po tom, co někdo zazvonil u dveří, „Máš tu kamarády.“

„Joo!“ odpověděla. „Pusť je ke mně.“ Rychle odložila sklenici na stůl u postele vedle několika pravidel k Dračímu doupěti a zavrtala se pod peřinu.

„Ahoj,“ usmál se na ni už od dveří Radek. „Jako správná Paní jeskyně, co?“ ukázal na pravidla.

„Ale houbeles. Už jsem to měla dávno připravený. Moc mě mrzí, že jsem zrovna teď nemocná. Stejně bych toho ale moc neudělala. Mam takovou horečku, že jenom ležim a koukam do stropu.“

„No všichni už se na nový dobrodružství těší,“ přisedl si k ní. Příjemně se jí rozbušilo srdce.

„Neměl bys chodit tak blízko, abys to nechytil.“

„Ale prosim tě.“ Zašklebil se na ni. Rychle se snažila zahnat motýlky v břiše, ale prostě si nemohla pomoct, i když věděla, že s ním už nikdy chodit nebude. Ale že to tenkrát stálo za to. Vzpomněla si, jak jí říkal, když ho přivedla ke svojí družině. Paní snů.

Zpoza dveří se vynořil Petr. „Čau,“ zahlaholil.

„Už jsem si myslela, že jde jenom jeden. To by mě hluboce urazilo.“

„Ale to ne. Jenom tvoje máma se ptala na ségru.“

Zasmála se tomu „A jak se všichni mají?“

 

11.

 

„Rozy, vstávej,“ třásla Xan se svojí přítelkyní. Vlk vedle ní na Rozaritu upřeně poulil oči, ale ani to nepomáhalo. Dívka našpulila rty. „Spí jako špalek.“ Rychle za sebou zavřela dveře a vydala se do pokoje za rohem.

Bylo tam šero a otevřenými okny dovnitř pronikal chladný vzduch, který byl tak osvěžující po namáhavém dni. Muž sedící na posteli byl do pasu nahý a v rukou držel svůj meč. Byla tichá, dávala si pozor, ale on ji stejně slyšel. „Copak je, Xan?“ otočil se na ni.

Ve tmě, která tam panovala, si jedenáctiletá dívenka přisedla k němu na postel a chytila ho za ruku, kterou pevně stiskla. Nic v tom nebylo, protože to byl její bojovník. Věděla to hned, jakmile ho spatřila. On ji ochrání, stejně jako jí Rozarita pomůže najít správnou cestu.

„Něco jsem našla, Jessy.“

Otočil se k ní. Odlesk světel z okolních oken mu jiskřil v očích v podobě dvou chladných plamínků.

„Draka.“

„Cože?“

„Dračí chrám. Stojí naproti hlavní lodi. A zevnitř byl slyšet. Myslím,  že to je ten samý, kterého jsme dneska viděli.“

„Musíme to říct ostatním,“ řekl bez rozmýšlení.

„Rozarita spí. A nedá se probudit. A bez Harwolda se určitě obejdeme.“

Uchechtl se. Sebral z postele košili, natáhl si ji a vyrazil za ní.

 

Během patnácti minut už stáli před obrovskou budovou, která svými kopulemi a věžičkami nijak nevyčnívala nad ostatní stavby, jen byla… no prostě větší. O hodně větší, tvořilo ji několik propojených komplexů budov. Zevnitř se ozývaly zvláštní zvuky. Proklouzli nehlídanými dveřmi, jako by si tady byli všichni jistí, že se tam nikdo neodváží nebo jako by tam nikdo ani neměl chodit. Vlastně vypadalo tohle město po setmění až neobyčejně mrtvě. Místnosti vypadaly, jako by byly opuštěné už spoustu let. V koutech se válely chuchvalce prachu připomínající malá zubatá zvířátka a od stropu visely dokonce pavučiny.

Jen podél hlavní chodby byly sem tam zastrčené pochodně, které osvětlovaly prostor před nimi mihotavým odleskem míchajícím se se září měsíce.

„Slyšíš?“ špitla Xan.

Přikývl a okamžitě tasil svůj meč. „Jakto že jsi sem vůbec šla?“ zeptal se.

„Sledovala jsem krále. Připadalo mi zvláštní, že se sám uprostřed noci vykrádá ze svých komnat jako zloděj.“

Zase jen přikývl. Komu by to nepřipadalo divné, musel by mít inteligenci opice. Proč se tu Xan potulovala, nemělo ani smysl se ptát. Pravděpodobně nemohla v tomhle zvláštním městě usnout stejně jako on.

Před nimi se objevil obdélník dveří zalitý jen měsíčním světlem. Opatrně se k němu přiblížili. Uprostřed otevřeného atria seděl obrovský tmavomodrý drak se zlatým hřebenem a špičkou ocasu opatrně čeřil vzduch kolem sebe. Vypadal dost neklidně. Až po chvíli si Jessy s Xan všimli postavy před ním, která byla proti tomu kolosu téměř nepatrná.

Drak k mladému králi skláněl hlavu a podrážděně při tom funěl. Pak zvedl zrak k nim. Xan stačila jen špitnout: „To je ten z odpoledne.“

Jessy vystoupil ze stínu. Druhý muž se jen znechuceně uchechtl. „Věděl jsem, že tu ta krysa čmuchala, ale nemohl jsem ji najít. Teď jste přišli sami. Jak pozorné!“ ušklíbl se. Když viděl, že Jessy nijak nereaguje, ukázal na jeho meč: „Ne každého tady můžeš s tímhle zabít.“

„Já vím,“ řekl Jes. „Už jsme to zjistili. A ty asi taky, když jsme ti zabili toho poskoka z údolí, s kterým jsi tady okrádal město.“

„Okrádal? Ha, já to ani nepotřeboval.“

„Tak proč?“

„Hmm. Pro zábavu?!“ zašklebil se a pokynul drakovi. Ten se jen neochotně rozehnal tlapou a snad schválně minul. Jessy uskočil a okamžitě byl u druhého muže. Rozehnal se mečem, ale čepel odskočila od jeho hrudi jako by byl ze železa. Jen se lehce zapotácel.

„Vždyť jsem říkal, že mi tímhle neublížíš,“ řekl klidně muž.

Najednou Xan vyšla ze stínu u dveří a drak k ní otočil hlavu. Jessy zatajil dech. Ohromné zvíře se špičkou svého čenichu dotklo její napřažené ruky. Celá jeho hlava byla téměř stejně vysoká jako samotná dívka.

„Ale tímhle jo,“ řekla Xan s chladným výrazem a ukázala na něj. Drakovi okamžitě zajiskřilo v očích a Jessy jen tak tak utekl před plamenem, který k nim zvíře vyslalo. Rychle si zakryl rukama obličej proti plamenům a zacpal si uši proti křiku, který vycházel z hrdla toho zvláštního krále, když se smažil v drakově plameni.

Místo spáleniny vzduchem zavoněl eukalyptus. Jessy si znechuceně zacpal nos a rozkašlal se. „Co to bylo?“ zeptal se, ale viděl, že mu Xan už neodpoví.

Oči se jí najednou obrátily v sloup a rychle si zacpala uši. Z drakovi tlamy se vyvalil jakýsi oblak. Až když se šedé můry snesly na hromádku popela po králi, došlo mu, co se děje. V uších se mu rozezvučelo tisíce zvonečků svými jiskřivými hlasy. Bylo to téměř nepříjemné, i když ho to zároveň uklidňovalo.

Xan začala ječet. Asi se jí tentokrát nepovedlo omdlít. Rychle se k ní doplazil a setřásl z ní nános smrtihlavů. Chytil ji do náruče a snažil se ji uklidnit. Když zmlkla, opatrně jí z vlasů vymotal posledních několik drobných tělíček, které mu zanechaly na prstech šedavý prášek.

Obrátila k němu skelný pohled. „Paní snů vám ukáže cestu. Potřebujete ji, nesmí odejít. Kas´el Maud čeká! A Debory volají vyvolenou, zvonky pějí svou píseň. Musíš ji dovést do Debor Gael. Pozor na Starce, protože chce znát Pravdu. On tam nesmí, zradí vás. Pokusí se jí ublížit.“

Jessy obrátil pohled do zlatých dračích očí a hned mu bylo jasné, kdo se mu snaží předat zprávu. „Já ale nechápu,“ zaskřehotal přes sevřené hrdlo. „Nevím, co po mě chceš.“

„Chraň ji, jak nejlíp umíš nebo Poslové smetou vaše duše. Poslání musí být splněno. Může mít mnoho podob.“

Po těch slovech se drak otočil k němu zády a odletěl. V patách se mu táhl mrak šedých můr, který na chvíli zastínil hvězdy. Jessy rychle vzal dívku do náruče a rozběhl se s ní ven. Xan mezitím zavřela oči a upadla do hlubokého spánku, ze kterého neklidně oddychovala.

Vyběhl s ní ven, překvapením zapomněl na všechno a ohromeně otevřel ústa. Z honosného města zbývaly jen trosky. Po smrti Dračího krále se všechny ty nádherné budovy proměnily v sutiny a jen občas mezi troskami zablesklo světélko pochodně. Rychle se vydal směrem, kde tušil palác.

V půli cesty spatřil Rozaritu a Harwolda, který vedl své dva velbloudy, na které naložili veškeré jejich věci. Ještě než se stihl zeptat, co se stalo, Roza zaraženě řekla: „Nemám nejmenší ponětí, jak jsem se sem dostala.“

Harwold vedle vypadal stejně ztuhle. Jeho vrásčitá kůže svítila ve svitu měsíce jako mramor.

„Já… nevím co se stalo, ale sledovali jsme krále. Byl tam s ním drak a ten ho nakonec sežehl. A zase se tam objevil mrak smrtihlavů. Nevím, co by to mohlo znamenat,“ pokrčil rameny. O Xanině transu raději pomlčel.

„Co je jí?“ zeptala se Rozarita při pohledu na dívku zhroucenou na Jessyho rameni.

„Omdlela.“

„Musíme odsud pryč,“ řekla Rozarita a přitáhla si plášť těsněji k tělu.

A tak se vydali do mrtvých ulic mrtvého města. Jessy zjistil, že to co považoval za pochodně, byly pouze hyeny, jejichž oči strašidelně svítily do dálky odrážejíce měsíční světlo. Do rána nepotkali ani živáčka, jen slyšeli nepříjemný hyení chechot.

 

12.

 

„Budeme odsud muset odjet. Hory překročíme jinde,“ řekl rozhodně Jessy. „Harwolde, kam až pokračuje ta cesta, kterou jsme přijeli?“

„To nevím. Nikdy dřív jsem tady nebyl. Ale je docela dost dobře možné, že tu cestu udržovali lidé z města. A potom co město zmizelo…“

„Měli bychom to risknout.“

„Já nevím,“ začala opatrně Rozarita a dívala se na Xan, která nepřítomně hladila svého vlka po čumáku. Od té doby, co se probudila, toho moc nenamluvila. Navíc tvrdila, že si nic nepamatuje, takže Roza nemohla pochopit, proč je tak zticha. „Měli bychom se tady ještě porozhlédnout, třeba v nějakém domě něco zbylo. Třeba mapa,“ vyslovila svoji největší naději.

Xan zvedla hlavu. „Nemyslím, že tu mají mapy,“ řekla.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Jessy, který za tou poznámkou vytušil něco víc.

„Myslím, že lidé město neopouštěli. Nepotřebovali to mnoho let a mezitím zapomněli, jak to kolem vypadá. Pokud něco potřebovali, občas se tu zastavili obchodníci a to jim stačilo.“

Všichni se nad tím zamysleli. Něco na tom přece jenom bylo.

„Dobře vyrazíme zítra. Můžeme zkusit najít ty mapy, i když myslím, že má Xan pravdu,“ uzavřel Jessy. Pak se všichni rozešli do různých stran. Jessy si s sebou vzal meč, Rozarita zase pistoli, Harwold měl u pasu také šavli a Xan rozhodně vypadala, že se s vlkem cítí nejlíp.

 

Snědý mladík s mečem u pasu nepřítomně bloumal zchátralými zříceninami, které zbyly z toho honosného města. Dvakrát se pokusil vlézt do nějakého většího domu, ale jakmile se začaly nad jeho hlavou hroutit trámy, nechal všech prohlídek a raději se šel poohlédnout k bývalým hradbám, se kterými sousedila rozsáhlá pole.

Jakmile došel za město, jako by se úpadek ztratil. I když pole nebyla obdělávaná, rostly tam plodiny v úhledných řadách. Nikdy žádné podobné rostliny neviděl, ale docela se mu líbily.

Vzal do ruky palici jedné z dlouhých trav a utrhl ji. Voněla trochu po medu a zrovna tak chutnala. Odhodil za sebe ohryzek a natáhl se po další. Po chvíli se mu útrobami rozlilo příjemné teplo. Došel dál a tam se zase plazily drobné keříky, na kterých rostly malé lilkovité plody naoranžovělé barvy, které chutí trochu připomínaly rajčata. Zmocnil se ho náhlý klid, nad hlavou mu zpívaly nějací ptáci, kolem bzučely včely a jemu se začalo chtít spát.

Zívl si, ale v tu samou chvíli ho cosi z této letargie vytrhlo. Na okraji zorného pole se mu po pravici mihl nezřetelný stín. Když se otočil, zavlnila se silná stébla rostlin, které připomínaly kukuřici. I když neslyšel jediný zvuk, věděl, že tam právě cosi vběhlo.

Tasil meč. I když mu bude v běhu překážet, chtěl mít jistotu. Když došel k místu, kde se stále ještě nepřirozeně klimbaly rostliny, v měkké půdě našel čtyři otisky malých kopýtek.

Rozběhl se po stopě, tráva kolem už byla celkem poválená, takže to nebylo tak obtížné. Najednou před sebou uslyšel zvláštní zvuky. Prapodivné chroupání a funění. Rozhrnul před sebou poslední stvoly a doslova zatajil dech. V uválené trávě před ním se válelo zvláštní zlatavé stvoření, které bylo do půli těla porostlé hnědavou srstí jako poměrně ošklivý kůň a také tak vypadalo a hlavu a prsa mělo jako mladá žena s dlouhými blond vlasy. Otočila k němu překvapený pohled, zlaté duhovky ve slunci zvláštně jiskřily. Odhodila palici jedné pseudokukuřice a připravila se ke skoku. Zlaté nehty zaryla do trávy a čekala.

Když Jessy nic nedělal, nerozhodně zafrkala. „Strážce,“ řekla jemným hlasem.

„Ale kdepak, ty hloupá,“ promluví změněným hlasem připomínajícím hada, „je to jenom pouštní lupič, který ti chce ustřihnout vlasy, protože si myslí, že jsou ze zlata. Ta legenda je pěkně na pendrek. Běž pryč,“ zasyčí teď směrem k překvapenému Jessymu.

„Já ti nechci nic udělat,“ řekl.

„Já bych ti věřila,“ řekla tiše, ale hned na to zase zasyčela: „To jsi vážně tak hloupá?“

Dřív než stačil cokoli udělat, položena se zvedla na svoje koňské nohy a Jessy s očima dokořán sledoval, jak se jí mění i ruce v přední nohy ošklivého chlupatého poníka. Než stačil cokoli říct, stvoření zmizelo dlouhými skoky v poli. Rozběhl se za ní.

 

Rozarita také bloumala po městě. Alespoň zpočátku, pak si téměř zvrkla nohu v nějaké díře, kterých bylo rozpadlé dláždění plné a zamířila zpět do míst, kde byl kdysi palác. Naštěstí tahle budova vypadala celkem obstojně. Sice už tady nebyly žádné mramorem vykládané sloupy a husté koberce, ale rozhodně se tu teď cítila lépe. Jako by to ani nebyl obraz celkového zmaru tohohle města, málem čekala, že tady někoho potká.

Vešla do vzdálenějšího křídla, kde předtím nebyla, a najednou si všimla něčeho zvláštního na stěnách. Odhrnula pavučiny a foukla na jednu stěnu, kde cosi prosvítalo. Když spatřila barvu, rychle se dala do čištění okolích zdí. Nešlo to moc rychle, protože se bála, že by malbu poničila, ale to bylo jedno. Nakonec zatajila dech.

Přímo před ní se vzpínal obrovitý modravý drak. Rychle začala čistit i zbytek.

 

Jessy vběhl do malého hájku. Slunce se proplétalo svěžím listovím vysokých stromů a stopa končila právě někde mezi hromadami navátého uschlého listí.

Pak se ozval šustot. Otočil se doleva. Pohyb.

Okamžitě tam vběhl, ale nic neviděl. „Sakra,“ zaklel tiše. Něco ho donutilo zvednout hlavu, podivné mravenčení v páteři se změnilo v ledovou střelu, která jím projela jako šíp. Tasil zbraň a odstoupil od stromu, ze kterého na něj vypoulenýma očima hleděl jakýsi plaz s kulatou jakoby lidskou hlavou.

„Pořád nás sleduje,“ zasyčelo to. „Možná přeci jen přivede sestřičku.“

„Kdo… Co jsi?“ zeptal se zmateně.

Stvoření místo, aby odpovědělo, roztáhlo nohy – mezi tím tomu narostly další článkovité končetiny – a slezlo po kmeni dolu jako stonožka. Pak se před ním zase vztyčilo nějaké chlupaté zvíře s fialovou srstí. Poplašeně před ním ustoupil. Nejhorší na tom bylo, že ať se to změnilo v cokoli, stále to mělo lidskou tvář – dokonce snad ženskou. „Co? Co že jsem?“ zakňouralo to. „Já jsem jako ty,“ řeklo to a v tu chvíli Jessy pochopil, o co se to snaží.

„Okamžitě s tím přestaň,“ řekl, když na jeho tváři, kterou měl právě před sebou, začaly rašit vousy. „Proměň se na člověka, ale rozhodně ne na mě. To už nikdy nedělej.“

Zase to zakňouralo, snad uraženě, a proměnilo se to na… krále, kterého už roznášel divoký vítr po jeho mrtvém městě. To už raději nekomentoval.

„Kdo tedy jsi?“ zeptal se a snažil se ignorovat, jak tomu běhají po tváři a všude po těle duhové odlesky a postupně to mění barvu.

„Já jsem Bludička.“ Brčálově zelená ústa se při formování toho jasného velkého B našpulila a Jessy si všiml, že tvor opět začíná lehce ztrácet soudržnost. Mezi vlasy se tomu začaly ven klubat rohy a zase se to pokrývalo srstí.

„Hm, a co to znamená?“

„To je ale divný člověk,“ zabroukalo si to. „Neví, co je to bloudit.“

„Takže ty jsi zabloudila?“ zeptal se Jessy stvoření se šelmovskými rysy.

Přikývlo to. „Nenašla jsem Stříbrnou paní a můj zvonek se nikdy neozve v jejím háji.“

Zamračil se. Ať ho zabijí, jestli tomu rozumí. „A co to přesně znamená?“

„Zdržela jsem se, brána se zavřela a teď jsem tady uvízla. Nemohu ani tam ani zpátky. Nevím už ani, kdo jsem. Jediné, co mi zůstalo, je schopnost přetvářet tenhle svět,“ ukázala kolem sebe. Kolem proletěl malý modrý motýlek. Natáhla k němu modrou ruku posetou zlatými pihami a najednou se rozehrál mnoha zářivými barvami. „Moje družina za nic nestála. Příliš dlouho jsme váhali a nevěděli, co se děje. Můj Průvodce pochopil příliš pozdě.“

„A jak jsi se sem dostala?“

Pokrčila rameny. Konečně se jí povedlo nabrat nějakou poměrně přijatelnou podobu, i když fialová žena s bílými vlasy před ním měla příliš velký nos, rozpláclá ústa a dlouhé uši. „Nevím, asi jsem to už zapomněla. Stejně jako se to může stát té, kterou provázíš ty. Mohla bych mít sestřičku.“ Zablýsklo se jí v očích.

 

Tmavovláska si prohlížela malby před sebou. Příliš se v tom zvláštním mumraji nevyznala. Zlatí, červení, černí a modří draci se tam střídaly s jednorožci, tančícími vílami i chlupatými rarachy. Jen občas se v obrazech objevila jakási žena v rudých šatech, kolem které se některé bytosti shromažďovali. Někdy ji doprovázel muž, který nápadně připomínal krále, kterého Jessy zabil.

Čistila dál. Stěny už vypadaly zachovaleji.

Žena se pak najednou přesunula z krajiny, na jejímž pozadí bylo vidět obrysy města, a spolu s dalšími několika lidmi se vydala do jakýchsi jeskyní. Tam už zdaleka nepotkávali tak příjemně vypadající stvoření, ale nakonec přece jen opustily přítmí jeskyní, ale jako by jim to nebylo nic platné. Žena začínala vypadat nemocně, jako by vadla s okolní přírodou. A nebo – což připadalo Rozaritě jako podivná myšlenka – jako by příroda vadla s ní.

Z posledního výjevu už toho moc nezbývalo. Žena tam ležela na posteli a vypadala nemocně. Jediné, co se o něm dalo určitě tvrdit, bylo, že byl rozhodně velmi šedivý. Snad zahalený v mlze, jako by malíř nevěděl o pokračování příběhu nic určitého.

Rozarita narazila na dveře. Bez zaváhání se do nich opřela, panty zaskřípěly a ona mohla vejít do jedné z nejkrásnějších místností, jaké kdy viděla. Vprostřed zborceného města a za zaprášenými dveřmi by nikdy nečekala takové dámské království.

Ve vázách stále byly růže a postel s rudým baldachýnem jako by byla čerstvě povlečená, dokonce stále ještě voněla jemnou voňavkou – jak jinak než růžovou. Nadechla se jemné vůně květin a přistoupila k masivnímu tmavým dřevem vykládanému stolu, v jehož prostředku našla přesně jednu jedinou věc. Klíč! Docela malinký klíček, jako od dámské pokladnice. Rozhlédla se po pokoji, ale žádné další náznaky kolem neviděla. Pokoj sice vypadal útulně, ale rozhodně svojí majitelce nesloužil jako pracovna.

Najednou ji cosi vyrušilo. Zvláštní pocit, který jako by cítila spíše v hlavě. Jako nějaké volání. Nedokázala přijít na to, zda to bylo volání o pomoc nebo ne, ale rozhodně poznala jeho původkyni. Rychle schovala klíček do kapsy – stejně věděla, že na jeho zámek určitě narazí, tak proč se tím teď trápit – a vyběhla ven ze dveří.

Kdyby se otočila, viděla by, jak se dveře neslyšně přivírají a vteřinu po vteřině stárnou. Nakonec vypadaly, že kdyby se jich někdo dotkl, rozsypaly by se v prach.

Ale ona se neotáčela, cítila volání malé dívky a musela mu vyhovět. Letěla chodbami pokrytými písčitým prachem a plašila při tom malé barevné ptáčky, kteří se usadily na zábradlí v oknech a teď rozčileně čiřikali těmi nejtenčími hlásky na světě. Dvakrát zavadila o jakési staré brnění v koutě, které se ohlušujícím řinkotem zřítilo k zemi. Několikrát také musela hledat jinou cestu kolem zamčených místností, ale nepolevila, i když hlas už nebyl nijak zvlášť vyděšený. Z čeho ale měla větší strach, byla skutečnost, že jaksi slábl.

 

Trhl hlavou. Něco se za nimi ozvalo. Stvoření zasyčelo a z rozšklebených úst vylétl rozeklaný jazyk, kterým nervózně zakmitalo. „Sestřička našla Komnatu.“

Na nic se neptal a rozběhl se k městu.

 

Nakonec uříceně vběhla do nějaké místnosti, která byla jaksi podivně čistá, bílá a nehmotná. Jako by vůbec nepatřila ke zřícenému paláci, ale stejně z ní měla jiný pocit než z rudého pokoje před chvílí. Místnost byla obrovská a v jejím vzdálenějším konci zahlédla malé dveře.

Spěšně se jimi protlačila a na druhé straně nějak zapomněla zavřít ústa.

Přesně uprostřed viděla známou postavičku s vlkem. Xan byla naprosto tichá a jen němě zírala před sebe. Na všech stěnách visela obrovská zrcadla bez rámů, která zabírala celou jejich plochu. Ve všech se odrážela ta samá dívka, jenom byla tak trochu jinde, než v tomhle pokoji. Jediný odraz, který úplně vybočoval, byl ten, na který Xan hleděla. Bylo to spíš jako jedna z těch maleb na chodbě, kterou Rozarita našla.

Byly tam skály pokryté sněhem a ledem. A na jejich vrcholku se tyčilo obrovské zvíře, drak. Měl šedou barvu, takže vypadal jako by z té skály přímo vyrůstal. Při pohledu na něj Rozu zamrazilo. Vypadal tak živě. Chytila Xan za rukáv a vlk se po ní překvapeně otočil a znuděně si zívl.

Jakmile si jí Xan všimla, obraz před ní zmatněl, až zmizel docela. Zahlédla jenom, jak se drakova blanitá křídla mění na křídla velké šedé můry. Vlastně se měnily všechny odrazy. Bylo to zvláštní.

Na jedné stěně byla Xan s krátkými vlasy, bílým vlkem po boku a zmateně se třásla v nějakém křoví. Jinde zase stála Rozarita před jakousi obrovitou kamennou bránou obrostlou břečťanem, která vypadala jako by stála jen tak v prostoru. Pak tam byl jakýsi močál, z něhož vyrůstaly samé pokroucené a slizem pokryté stromy. Když tenhle obraz Roza chvíli pozorovala, brzy se v něm vynořilo hejno světlušek a voda kolem vyschla, takže se tam jen držela mlha. Poslední byl zase výjev, kde na sebe zíraly dvě naprosto identické Xan a pak zazněl výstřel…

Rozarita trhla hlavou a omámeně se rozhlédla. Kdepak. Xan nic podobného neslyšela. Zvláštní.

Měla by najít ostatní. Podívala se na černovlasou dívku, která stále sledovala tajemná zrcadla. Roza zavrtěla hlavou a rozběhla se pryč. Věděla, že jí Xan nikam neuteče.

Běžela chodbami a kdesi vpředu zaslechla jakési volání a dusot nohou.

„Jessy!“ zaječela. Dusot se nejdřív zastavil a pak očividně zvolil lepší směr. Za chvíli před ní už stál nijak zvlášť vysoký mladík s tmavě hnědými vlasy, který vypadal celkem sympaticky a za jiných okolností by v jeho přítomnosti rozhodně ztrácela dech.

„Co se stalo?“ vyhrkl na ni. „Něco… Něco jsem slyšel. Myslím, že to byla Xan.“

„Je v pořádku,“ řekla Rozarita klidně. „Něco jsme našli. Nevíš, kde je Harwold?“

Pokrčil rameny.

„Měli bychom ho najít.“

Přikývl. Vypadal nějak zamyšleně, tak ho raději nerušila a spolu se vydali hledat posledního z jejich skupinky.

Najednou z Jessyho vypadlo: „Co to bylo, Rozarito?“ Vypadal, že si to musel důkladně promyslet, než položil tuhle otázku, ale přesto neměla ponětí, na co naráží. „Jak nás mohla Xan přivolat? Proč tohle vůbec děláme? Chci říct…“

„Já vím,“ odpověděla. „Chceš říct, že ti tady něco chybí. Nevíš, jak ses tady ocitl a máš pocit, že tady určuje pravidla někdo úplně jiný než my.“

„Hm.“ Nebylo to moc přesvědčivé.

„Co?“

„A co Xan? Nevím, ale je taková zvláštní. Něco mi říká, že jsem tu kvůli ní nebo…“

Zastavila se a zářivě se na něj usmála. „Přesně tak. To znamená, že jsi tady správně, tak si s tím nedělej starosti.“ Nepřipadala si zdaleka tak sebevědomě, jak se snažila vypadat, ale za ten úsměv, který k ní poslal on, za to určitě stálo. „Tak teď musíme najít Harwolda.“

Přikývl.

 

Starý muž právě přiváděl své velbloudy ke vchodu do paláce. Věděl, že jsou právě tam, i když žádné volání nezaslechl. No co, tam se nakonec dostali téměř všichni.

Vyrušilo ho jakési začiřikání. Při pohledu na zrůdičku u dveří se otřásl. Šupinatá žena s peřím na hlavě a rudýma očima si ho nenávistně prohlížela. „Myslela jsem, že tě Rakkinci chytili. Jsi jako sup, který se živí bolestí druhých. A nikdy nemá dost.“

„A co ty? Neříkej, že by tě přítomnost další bludičky netěšila?“

Vycenila na něj zuby. „Ne!“ řekla rozhodně.

„Lžeš,“ prohlásil s jistotou.

„Proč to děláš? Už tak mají málo času. Proč… to prostě nenecháš být?“

„Nikdy.“

„Zbabělče.“

„A proč tys nedošla k Paní stínů? To snad nebyl strach? Kdybys neměla strach, nikdy bys ve vlastním světě nemohla zabloudit.“

„Kas´el Maud s tebou nebude mít slitování, uvidíš.“ Ještěří žena na něj zaprskala a ztratila se v křoví, jenom ocas s ostny za ní zachřestil.

„Maud na mě kašle, ona nesoudí,“ zamumlal ještě, než zaslechl Jessyho a Rozaritiny kroky blížící se k němu.

 

13.

 

Tmavovlasá sestřička si prohlížela spící dívku. Něco se jí zdálo, protože se jí oči pod víčky neklidně pohybovaly. „Jenom sni. Záleží na tom víc, než si tady kdo myslí,“ řekla.

 

14.

 

„Co budeme dělat?“ zeptala se Roza nejistě.

Jessy pokrčil rameny. „Nejdřív asi přespíme v paláci.“

Nakrčila nos. „Nic moc.“

„Dobře. Tak na rovinu. Nemám ponětí, co bychom měli udělat. Stačí?“

Zase mlčeli. Pak se ozval Harwold, který hlídal velbloudy. Naštěstí měl palác dostatečně prostorné chodby, aby se tam oba vešli. „Možná nás něco dovedlo až sem. Ta místnost je určitě zvláštní. Asi nám to má něco říct.“

„Hm,“ zamručel Jessy. Očividně neměl příliš náladu na podobné úvahy. „Jdu se projít,“ řekl a zmizel v nějakém rozbořeném pokoji.

Rozarita se vrátila do pokoje se zrcadly. Dotkla se Xaniny ruky. Dívka vypadala okouzleně, prohlížela si měnící se obrazy před sebou s nastevřenými ústy. Rozarita ji vzala za ruku, ale žádná reakce, až v tu chvíli jí došlo, jak je tohle vážné.

„Xan,“ snažila se na ni promluvit, ale dívka dál jenom zírala do zrcadel. Už měla oteklé oči a vypadal jako zhypnotizovaná.

Rozarita sklonila hlavu a sedla si vedle ní. Pak zabořila prsty do srsti tmavého vlka, který už spal, a prohlížela si zrcadla kolem.

Některé obrazy byly jen změtí jakýchsi tvorů nebo ukazovaly výjevy z těch nejprapodivnějších krajin, jaké si snad dokázala představit. V poslední době se už tam zdaleka tak jasně neukazovala Xan s ostatními. Spíš jakoby obrazy ztrácely nit a nechaly se unášet představivostí. Rozarita jakýmsi zvláštním způsobem cítila, že ta představivost bude Xanina.

 

Jessy se procházel v téměř neporušeném vnitřním atriu a pozoroval hvězdy nad hlavou. Přestože měl plnou hlavu starostí, díky večernímu vzduchu se poměrně uklidnil a začal chladně myslet.

Uslyšel kroky. Obrátil se a zahlédl pohyb mizející za jedním sloupem. Sledoval očima přibližnou dráhu toho tvora. Stále se k němu blížil. S tlukoucím srdcem vytáhl svůj meč a postavil se do střehu. „Vylez,“ zavelel.

Tentokrát na sobě měla ta žena nějaké šaty. Sice jí zrovna začaly z vlasů růst rohy, ale to nebylo tak zlé, protože měla jinak poměrně přijatelný obličej.

„Ahoj,“ řekla.

„Ahoj,“ odpověděl nejistě. „Co tu děláš?“

Pokrčila rameny. „Mám pocit, že bych tu měla být.“

„Jak to víš?“

„Měla bych tě znát,“ řekla najednou nesouvisle.

Zamračil se. „Nechceš jít za ostatními?“ zeptal se, ale nějak to ani nechtěl.

„Ostatní?“ zaujalo ji to. „Myslíš Harwolda?“

„Odkud ho znáš?“

Když viděl, že nemá v plánu mu odpovídat, řekl: „Je tam ještě Rozarita. Určitě by se ti líbila. Je milá, i když trochu panovačná. A hezká,“ usmál se. „A taky Xanin vlk. Vypadá sice zle, ale bát se ho nemusíš.“

V tu chvíli se celkem obyčejně vypadající zelená dívka začala opět měnit. Ztratily se jí vlasy a podél páteře jí začaly vyrůstat ostny. Šaty také zmizely. V puse jí zakmital rozeklaný jazyk a upírala na něho své zlaté oči s úzkými panenkami.

„Ne že zrovna ty by ses ho musela bát,“ řekl s pohledem na její ostré drápy.

„Xan musí být asi mimořádná. Tolik Průvodců. Možná nejsou pro ni,“ dodala ještě trochu míň lidským hlasem.

„Ano, asi je. A kam ji máme doprovázet?“

„To ví jenom ona,“ řekla ještě poloještěří žena a rozběhla se po čtyřech pryč. Než vběhla do paláce, ještě se otočila: „Pozor na Starce. Všichni jsou stejní.“

 

Jessy se vrátil dovnitř. Harwolda nikde nenašel, ale Rozarita neklidně postávala u dveří do komnaty se zrcadly. Ohlédla se na něho jenom zběžně. Stoupl si těsně za ni a chytil ji za ruku. Byla studená a třásla se. „Stalo se něco?“ zeptal se.

„Ona je tam uvězněná,“ řekla tiše.

„Cože?“ zeptal se nechápavě. Nějak na Xaninu zvláštní strnulost zapomněl, protože se spíš snažil vymyslet, kam by měli dál jít.

„Ta zrcadla ji tam vězní,“ otočila se k němu. „Jako by ji nechtěla pustit z jejích vlastních představ.“

Nejdřív se chtěl zeptat, proč si to myslí, ale pak – vzhledem ke všem zvláštním zkušenostem, které tady zažil – tohle prohlášení přijal jako fakt. „Co budeme dělat?“

„Nevím.“ Přitiskla se k němu. Vypadala hodně rozrušeně.

„Co to třeba rozbít?“

„Ne, mohlo by to být ještě horší. Ta zrcadla jsou s ní nějak spojená.“

„Tak budeme čekat,“ řekl a měkce ji chytil do náruče. Okamžitě se k němu přitiskla. Měla jemné vlasy, kůži i ústa… Byla jako malá panenka, která potřebuje chránit. A tak se rozhodl, že jí bude chránit. A zrovna teď potřebovala chránit před bezmocí, tak ji zabalil do deky a jemně ji kolébal, dokud neusnula. Bylo to tak jednoduché, uklidnit ji, i když sám si připadal bezmocný.

 

15.

 

Tereza se vzbudila těsně před tím, než začalo svítat. Stále si ještě připadala jaksi omámeně z toho zvláštního snu, který se jí zase zdál. Rychle sáhla po skicáku vedle postele a po několika horečných zašátráních po koberci vytáhla i tužku. Zavřela oči a načrtla před sebou portrét mladíka ze snu. Úzké hnědé a stále jaksi přivřené oči, které svoje okolí zkoumali jako rentgen, výrazný nos a ostré rysy, delší vlasy mu rámovaly obličej.

Na chvíli zavřela soustředěním oči a pak pod obrázek napsala: Jessy.

Rychle začala kreslit další obrázek. Mladou dívku s vlkem u nohou, která si prohlíží obrazy na stěnách kolem sebe. Ona ale věděla, že to jsou zrcadla.

Chvíli si prohlížela, co nakreslila, a musela se pochválit. I když se nepovažovala za kdovíjak nadanou, povedlo se jí vystihnout všechny rysy v Jessyho obličeji. Pak se zadívala na dívku. Co to jen nakreslila na ta zrcadla? Draka, toho si pamatovala, ale co ten… les? Nebo to bylo jen pár uschlých stromů? A ta šedá žena mezi nimi? Tu přece ve svých snech ještě neviděla. Najednou si na něco ještě vzpomněla, otočila skicák na další stranu a rychle na ni nakreslila několik můr. Smrtihlavové. A ještě ten zvláštní klíček, který ve snu našla.

Rozbolela ji hlava a musela se rychle napít. Cítila, jak se jí horečka vrací. Nemohla si pomoct a zase se zavrtala pod peřinu a skicák si strčila pod polštář.

 

16.

 

Rozarita se neklidně zavrtěla a otevřela oči. Byla zabalená v dekách a opřená o stěnu. Jessy byl pryč.

Nahlédla do místnosti se zrcadly. Obrazy začínaly nabývat stále fantasmagoričtějších podob. Obrovští hadi kroutící se mezi kořeny uschlých stromů a polonahé dívky se smaragdovýma očima. Došla k dívce uprostřed místnosti a oslovila ji: „Xan. Nech už toho a probuď se. Bojím se o tebe, musíme jít dál. Cítím to. No tak, prosím,“ chytila ji za ruku, ale dívka dál zírala před sebe. Jenom už neměla tak spokojený výraz jako včera. Rozaritě dokonce připadalo, že je v něm vidět strach.

Nakonec toho nechala. Mohutný vlk u Xaniných nohou zakňučel.

 

Jessy se procházel zase tím atriem jako včera. Jakýmsi zvláštním způsobem věděl, že ta bludička ví. A on zoufale potřeboval vědět taky. Nebo v tom mohlo být i něco jiného…

„Pamatuji si tě,“ najednou se ozvalo za ním. Nepotřeboval se otáčet. Naštěstí měla bludička hlas stále stejný. Hladký a jemný. Ne pisklavý ani hrubý, prostě příjemný. Slyšel jak se za ním prochází a zíral před sebe.

„Chvíli to trvalo, ale vzpomněla jsem si,“ pokračovala.

„Já si tě nepamatuji.“

„Možná ano, ale ani o tom nevíš. Já si pamatuji náš polibek, tu včerejší noc. Nikdy jsem nezapomněla. Celé ty roky jsem na tebe myslela. Nevím, jakto že jsem tě nepoznala.“

„Včera jsem se s tebou nelíbal,“ řekl rozčileně.

„Ale klid,“ uklidňovala ho. „Jako bys nevěděl, že mám hodně podob. Ať bude tvář jakákoli, budu pořád já. Tady čas nehraje roli. Je tu jen přítomnost. A ta moje přítomnost tady trvala roky.“

„Mluvíš hlouposti,“ odsekl.

„Myslíš? Možná už mi něco došlo, takže ti budu moct pomoci. Včera jsem si říkala, proč má ta tvoje dívka tři Průvodce, ale víš co? Ty nejsi její Průvodce a ten vlk… Hm to nevím, ale Průvodce není.“

„Nerozumím ti,“ obrátil se na ni se vzteklým výrazem. Tentokrát nezatajil dech odporem, ale naprosto jinými pocity. Stála před ním nádherná vysoká dívka se světle zelenými vlasy po ramena. Byla úplně nahá a teď se na něho přitiskla.

„To nevadí,“ zašeptala mu do ucha. Koutkem oka zahlédl, jak jí mezi zuby vyjel rozeklaný jazyk.

„Proč to děláš?!“ nadskočil odporem.

„Cože?“ podívala se na něho zmateně a kousek odstoupila.

„Proč to děláš? Proč se musíš pořád měnit? Co to s tebou je? Sakra, proč nemůžeš aspoň chvíli bejt normální? Co to kurva je?“ hlas mu na chvíli rozčilením poskočil.

Dívala se na něho zmateně a po těle jí běhaly duhové odlesky, jak byla rozčilená.

„Hm?“ pobídl ji k odpovědi.

„Já… nevím. Prostě musím,“ řekla nejistě. „Nedokážu to zadržet. Vím, že to tak nebylo vždycky, ale od té doby, co můj Průvodce odešel a nenašla jsem cestu k Maud, nedokážu už to zadržet. Mám pocit, jako bych se ztrácela v Poušti. Ale Jessy, já se nechci ztratit,“ podívala se na něho prosebně.

Přitiskl ji k sobě, najednou se všechny výrůstky a rohy a všechno to ostatní ztratilo a byla to jenom vyděšená dívka. Sice to byla jenom chvilka, ale v jejích očích to zanechalo výraz nekonečného údivu.

„Neboj se, já ti nedovolím se ztratit, protože si tě kdykoli najdu,“ řekl a políbil ji.

„Ona to dokáže,“ řekla pak.

„Cože?“

„Najde Šeré země. Já jsem to nedokázala, protože jsi nebyl se mnou, ale ona je silná. Její deborah je stále s ní. Zvládne to, ale bude potřebovat oporu a vy musíte myslet hlavně srdcem, protože tenhle svět je jenom o snech a iluzích.“

 

Jessy se snažil najít Harwolda. Z nějakého důvodu mu stále vězelo v hlavě bludiččino varování před starci. Už pár hodin se procházel nádvořími a vyšel i do města.

Už se vracel, když se nad městem rozezněl ten nejpříšernější nářek, jaký snad kdy kdo mohl vydat. Byla v tom bolest, bezmoc, vztek a strach. Hlavně ten strach. Okamžitě se rozběhl do paláce. Jakmile doběhl k Rozaritě, vyděšeně se k němu vrhla. Jessy nahlédl vedle, kde stále vyl ten obrovský vlk a obrazy zběsile vířily kolem Xan.

„Musíme něco udělat,“ vyhrkla na něho Rozarita. Vypadala špatně. Vlčí vytí jim v uzavřeném prostoru trhalo uši, takže se před ním instinktivně krčila.

„A co? Nechtěla si to přece rozbít,“ řekl.

Váhavě se obrátila. „Rozbijeme to,“ řekla rozhodně.

„Počkej,“ chytil ji za ruku. „Jsi si jistá?“

Přestože byla vyděšená, na chvilku se přece jen zarazila a zamyslela se. „JO,“ řekla se souhlasným přikyvováním, jako by potřebovala sama sebe o tom přesvědčit. „Jinak ji to pohltí.“

„Tak dobře,“ řekl Jessy, tasil meč a vešel do zrcadlové místnosti.

Xan sebou křečovitě škubala, ale naštěstí, když si jich vlk všiml, ztichl a upřeně si je prohlížel. Jessy se napřáhl proti prvnímu zrcadlu, ale pak se obrátil k Rozaritě: „Vezmi deku a pokus se ji chránit před střepy,“ řekl. „A sebe taky.“

Přikývla a došla pro ni. Když se pro ni shýbala, najednou na ni padl čísi stín. „Harwolde,“ podívala se na něho nepřítomně, ale pak vyskočila. Starý muž na ni mířil Jessyho vlastní pistolí.

„Co?“ zeptala se zmateně. Vlk vedle začal zase skučet.

„Nedovolím vám to,“ řekl muž s tváří zkřivenou vzteky. „Ona to ještě vydrží. Ještě chvilku a uvidím Šerou zemi, rozumíš? Já potřebuju vědět, co tam je. A ona musí být moje oči.“

„Nechápu,“ pokusila se Roza, ale v tu chvíli se mezi dveřmi objevil Jessy.

„Ty,“ zasyčel. „Říkala, že po nás budeš něco chtít.“

„A copak ti taky pověděla? Vypadá zmateně,“ řekl, „ale ví toho mnohem víc.“

Roza si všimla stínu kradoucího se za Jessym a pokusila se odlákat od něho pozornost. „O čem to tu mluvíte? Jaká Šerá země? To chceš Xan zabít?“ vyčítavě se na něho podívala.

„Pokud to nebude nutné, tak ne,“ řekl se surovým zachechtáním. Mezi dveřmi se vedle Jessyho objevilo obrovské chlupaté tělo tmavého vlka.

„Ty,“ zaměřil na něho Harwold pohled a začal ustupovat. Vlkovi zazářili rudě oči a najednou vypadal dvakrát mohutnější než obvykle. Teď připomínal spíš nějakého démona než zvíře. „Co tu děláš? Jak jsi mě našel? Ale jsi sám,“ řekl a namířil na něho zbraň.

V tu chvíli vlk skočil a srazil muže k zemi. Začali se spolu válet po zemi. Jessy křikl na Rozaritu: „Vem všechny věci, musíme se postarat o Xan.“

Roza rychle sebrala dvě pokrývky a dva nože, které našli v paláci. Protáhla se kolem změti chlupů a končetin, jak se spolu ti dva na zemi rvali. Najednou už Harwold nevypadal jako stařec, najednou měl podezřele moc síly.

Jessy se zrovna snažil rozbít jedno ze zrcadel, ale nešlo to. To je konec, pomyslela si Rozarita a stále hleděla na malou dívku uprostřed místnosti. Jessy to zkoušel stále dál a něco při tom křičel. Roza se přistihla, že také cosi říká.

A najednou ji ohlušil výstřel. Jako by všechno kolem ztichlo po té nenadálé ráně. A přímo před jejíma očima se na zrcadlech vytvořila rudá krajka z kapiček krve a Jessy padl k zemi jako podťatý. Rozběhla se k němu a cítila, jak jí slzy tečou po tvářích. Ne, to nemohla být pravda. Běžela opravdu tak pomalu, nebo se ta místnost zvětšila, zatímco byla pryč?

Doběhla k tělu ležícímu na zemi. Kolem mladíka se už vytvářela kaluž krve. Sklonila se k němu a otočila ho na záda.

Najednou jí nad hlavou cosi zakřupalo. Vzhlédla k zrcadlu a ohromeně vydechla. Kulka totiž prošla skrz a zaryla se do skla nad její hlavou. Teď se od ní odvíjelo několik prasklin tenkých jako vlas, které se postupně rozšiřovaly, až se celé zrcadlo pokrylo pavučinkou. Těsně než se vysypalo, Rozarita odtáhla Jessyho z dosahu střepů.

Po chvilce se vedle ní sklonila Xan, byla bledá jako duch, ale v očích měla jenom starost. „Musíme pryč,“ řekla. „Jessy bude potřebovat chvíli, než se mu udělá líp a tady bude za chvíli moc rušno.“

Až v tu chvíli Rozaritě došlo, že poranění na mladíkově hlavě je jenom škrábnutí, které ho připravilo maximálně o vědomí a o litr krve. V tu chvíli jí ze srdce spadl obrovitý balvan. Chvíli měla pocit, že se snad bude vznášet úlevou ve vzduchu.

Jako by se probudila, rozhlédla se kolem sebe. „A co…“ A pak si toho všimla, místo zrcadla před ní byla malá železná dvířka. Jakmile je viděla, věděla, že budou zamčená, a také věděla, jak je otevřít. Hrábla do kapsy a vytáhla malý klíček z rudého pokoje a rychle ho zastrčila do klíčové dírky, kam zapadl bez nejmenšího odporu.

Dvířka se otevřela sama od sebe. Rozarita se ještě ohlédla do vedlejší místnosti, kde právě obrovské zvíře stálo na tom starci a zuřivě na něho vrčelo. „A co vlk?“ podívala se na Xan.

Dívka pokrčila rameny. „Vypadá to, že už nechce jít dál.“

Rozu to překvapilo, ale mlčela a rychle pomohla Xan s omráčeným Jessym. Těsně před tím, než zašli do chodby, zase se ohlédla a zaměřila se na zbraň, se kterou je Harwold zastrašoval. Byla zakopnutá do rohu, kde na ni muž nedosáhl. Rychle pro ni doběhla a zastrčila si ji za opasek. A za sebou konečně nechali vrčícího vlka i nadávajícího muže.

 

Bludička váhavě vstoupila do místnosti, ze které se už pěknou chvíli nic neozývalo. Na zemi ležel muž a bezradně se navzájem přeměřoval s obrovitým vlkem, který vypadal téměř znuděně.

„Co koukáš?“ vyjel na ni Harwold.

„Tak na tebe přeci jenom došlo,“ řekla žena s tygří kůží a rozčileně zašvihala ocasem. „Rakkinci konečně pomstí všechny, které jsi zradil.“

„Kecy,“ vykřikl a rozehnal se po ní. „Nepovede se ti to, Roz…“ V tu chvíli ho vlk praštil tlapou do ramene a muž se zapotácel.

Žena na něho vycenila zuby. „Možná už si začínám vzpomínat, ty hade,“ řekla a napřáhla proti němu ruku.

Nic se nestalo. Tedy nic co by ji spojovalo s tou kostěnou mříží, která právě vyrostla z rozpadlých dlaždic. Harwold rozzuřeně zacloumal mříží, která se nad jeho hlavou propojila jako hvězdice. „Tak si to tu užijte,“ kývla bludička na vlka a šla k rozbitým zrcadlům.

Harwold už nic neřekl. Snad mu došlo, že je to marné.

Žena se najednou pro něco shýbla a sebrala ze země dva velké střepy a zahleděla se do nich. Přestože už vypadaly vyhasle, něco z nich stále cítila. Příliš dlouho se nerozmýšlela, rozhlédla se rychle po místnosti a strčila oba kusy do batohu, který tam nechala Rozarita spolu s jednou dekou. Ještě naposledy se ohlédla za starcem ve vedlejší místnosti a prošla železnými dvířky.

 

Harwold bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po svém vězení. Hladké kosti vypadaly křehce, ale nebyly. Už to několikrát zkoušel. V dálce zahoukala sova a najednou už byli tady. Rakkinci. Dva muži měli vyholené hlavy, jen na zátylku se jim klikatil dlouhý spletený cop připomínající úhoře. Oba měli v levém uchu masivní zlatou náušnici a oběma se na zádech křížily dvě šavle.

„Co že je vás tak málo?“ zeptal se stařec jen na oko posměšně.

Ani jeden z nich neodpověděl, ale najednou se kosti kolem něho začaly rozpadat.

Pak ten vyšší konečně promluvil chraplavým hlasem: „Z moci mě svěřené Paní Šeré země ti, Harwolde, zakazuji vstup do jejího království a odsuzuji tě k cestě do Khar´Gael. Půjde s tebou Magrohův posel a dohlédne na tvůj další osud, který už mou paní nebude nikdy zajímat, protože jsi se protivil veškerým jejím zákonům. Ať tvou duši sežehne rudý plamen,“ zakončil muž obřadně.

Harwold se bezradně díval za odcházejícími muži. Věděl, že už nemůže uniknout. Otočil se za temným zvukem, který se mu ozýval za zády, a musel se opřít o zeď, aby nespadl na zem. Vlk se změnil ve vrčící slintající rudookou bestii s hustou černou srstí, na jejíž tlamě jakoby hrál cynický úsměv. Vysoký byl téměř jako sám Harwold a stále se k němu blížil.

Jak stařec ustupoval ke zdi, prošel do jakéhosi rudého portálu, kam za ním okamžitě vskočila obrovitá šelma, které už z tlamy vytékala krev, jako by zrovna před chvílí někoho zabila. Když se Harwold dostal na místo, kam mu Magrohův posel určil, trvalo mu téměř dvě minuty, než začal ječet, a to hlavně z důvodu, že tomu, co viděl, nedokázal ani uvěřit.

 

17.

 

„Vypadá to, že jsme prošli nějakým skrytým vchodem do nitra hor, u kterých bylo město,“ řekla Rozarita stísněně s pohledem upřeným na neklidně oddechujícího Jessyho.

„Myslíš, že se brzy vzbudí?“ zeptala se Xan bez jakýchkoli oklik na to, co ji očividně trápilo víc než to, kde se nachází.

Roza pokrčila rameny. „Vypadá to, že není nijak zvlášť vážně raněný.“ Vlastně už měl být dávno vzhůru a říct jim, co mají teď dělat. To se bohužel nestalo a Rozarita už začínala být vyčerpaná. „Měly bychom jít dál,“ řekla. „Určitě už to nebude trvat dlouho a najdeme nějaké dobré místo k odpočinku.“

 

Rozarita je vedla co nejpřímější cestou po jakési široké podzemní silnici. „Chtěla bych zastavit,“ řekla zčistajasna Xan. A tak zastavili. Rozarita byla tak vyčerpaná, že jenom odtáhla Jessyho do nějakého výklenku, hodila pod něho deky a vyčerpaně si sedla vedle něho. Až teď ji napadlo, jak se vůbec do podzemí dostává světlo.Vstala a nahlédla do jakéhosi komínu, který byl nad nimi a kterým se dolů dostal uzounký proužek denního světla. To znamenalo, že nejsou příliš hluboko pod povrchem. Ale jak je to možné, když přece měli mít nad sebou horský masiv a ona si žádného zvláštního stoupání vůbec nevšimla? Rozarita si byla jistá, že kdyby se vrátili cestou, kterou přišli, už by tam nenašli žádné město.

Chtěla to říct Xan, aby odvedla její myšlenky někam jinam, ale jak se otočila, viděla, jak se dívka sklání nad bezvládným mladíkem a zlehka se dotýká jeho spánku.

„Co…“ začala, ale okamžitě se jí z hrdla vydral výkřik nadšení. Chvíli to vypadalo, že se nic nestane, ale pak jako by se pod Xaniným dotekem rána na hlavě zatahovala, až téměř zmizela, a Jessyho víčka se začala lehce chvět. „Jak jsi to… co…“ vykřikla, ale doopravdy už odpověď neslyšela. Naklonila se nad probouzejícího se mladíka a chytila ho za ruku.

Jakmile otevřel oči, usmál se na ni. „Jsi tak nádherná,“ vydechl při pohledu na ni.

Šťastně se usmála v odpověď a téměř samovolně se k němu naklonila, aby se mohli políbit. V tu chvíli jí došlo, jak sakra moc ho miluje, ale než mu to stačila říct, už se začal hrabat na nohy.

„Kde to jsme?“ zeptal se.

„V podzemí. Za zrcadly byly dveře.“

„A Harwold?“

„Vlk se o něho postaral.“

Přikývl a vypadal, že mu to stačí. „Tak půjdeme, ne?“ zeptal se a Rozarita zjistila, že se její únava rozplynula jako dým, když se Jessy probudil. To, jak to Xan udělala, ji ani příliš netrápilo.

Šli stále rovně širokou chodbou, dokud nenarazily na obrovskou jámu.

„Cesta se tu zbortila,“ řekla Rozarita nepřítomně a Jessy se na ni nevěřícně podíval.

„Ještě žes nám to řekla,“ řekl se škodolibým úsměvem a když to Roze došlo, také se zasmála. „Tak kam se vydáme?“ zeptal se Jessy.

„Doleva,“ řekla bez váhání Rozarita.

„Jsi si jistá?“ zeptal se, ale v tu chvíli se zprava ozval nějaký skřek.

„Vlastně celkem jo,“ šťouchla do něho a vyrazila do postranní chodby.

S lehkým úsměvem ji následoval.

 

Přestože čas běžel v podzemí mnohem pomaleji, než byla zvyklá, byla si jistá, že musel uběhnout téměř celý den, ale světla v chodbách neubývalo. Na světélkující houby přišla, až když si pozorně prohlédla povrch kamenů, kterými byly chodby obložené. „Že mě to nenapadlo,“ zamumlala, ale v tu chvíli vrazila do někoho před sebou.

Ledový hrot leknutí jí projel celým tělem a chvilku měla pocit, že snad ani nedýchá. „Co to?“ zamračil se na ni muž rozladěně. V tu chvíli už mu na krk mířil hrot meče.

„Kde ste se tu vzali?“ zavrčel na ně Jessy. Rozarita si byla jistá, že v hlase tmavovlasého mladíka zaslechla překvapení jenom ona. Vypadal teď skutečně nebezpečně a hubený muž proti ní – který mimochodem vypadal skoro stejně starý jako ona – před ním automaticky o krok ustoupil.

„To bych taky rád věděl,“ zamumlal mladík naproti a rozhlédl se kolem sebe, ale pak bezradně pokýval hlavou a otočil se na jakéhosi vysokého svalovce za sebou: „Kreme, přece si řikal, že před náma nikdo není, ne?“

„No to taky nebyl,“ řekl muž.

„Divný,“ zhodnotil to nakonec. „Já jsem nějakej Brewy,“ napřáhl k nim ruku. První se jí chytila zase Rozarita.

„Já jsem Roza, tohle je Xan a tenhleten, co by měl už dát ten meč dolů, je Jessy.“

Posledně jmenovaný ji chytil za ruku přitáhl si ji k sobě, aby je neslyšeli. „Co to zase děláš? To jsi snad zapomněla, co se vyklubalo z toho posledního?“

„Ale vždyť je hned nezvu na večeři, sakra. A z těchhle mám celkem dobrý pocit.“

„No já ne. Kdyby byli normální, slyšeli bychom je mnohem dřív, ale oni se tu najednou objevili a nic. Jakoby spadli ze stropu.“

„A víš ty co? Kdyby přišli zezadu, tak bych jim moc nevěřila, ale takhle… Vopovaž se je vyhodit, budeme potřebovat pomoc. Určitě. Ta potvora, co jsme jí slyšeli u jámy, nám jde v patách a před náma taky něco je. Je ti to jasný? Já to vím, tak je nech laskavě na pokoji,“ zakončila rozhodně, vytrhla se mu a tvrdohlavě se zamračila.

„Tak budeme pokračovat?“ zeptal se mladík. Byl téměř stejně velký jako Rozarita, měl pískové vlasy a stále se křenil od ucha k uchu. Z té poslední skutečnosti, Roza trochu poopravila svůj názor na něho. Možná to neměl v hlavě tak úplně v pořádku, protože když na ně pořád cenil ta svoje zubiska, vypadal jako šílený vlk. Pak si všimla dvou čutor, které měl přivázané u pasu. Uchechtla se, teď věděla, jaký odér se to kolem něj vznáší. Kořalka voněla sladce a příjemně.

Pokračoval: „Protože, nám sem právě dorazil zbytek mojí družiny,“ ukázal za sebe, kde se objevily dvě blonďaté, prsaté dívčiny v poměrně sporém oblečení. Ta menší se k němu okamžitě přitulila a dala mu pusu na tvář. „Tak tohle je Moa,“ řekl a pak ukázal na druhou, která zrovna otírala svůj dlouhý meč do cípu pláště. „Tahle je Mea, jsou to sestry.“

„Měla jsi pravdu,“ řekl Jessy posměšně. „Začínám z nich mít taky dobrý pocit.“

Xan se na něho otočila s vědoucím výrazem a šťouchla do něho, aby přestal pohledem fixovat hluboký výstřih té druhé. Divila se, jak v tom mohou vůbec vydržet, protože obě dívky měly jenom krátké sukýnky a jakousi železnou podprsenku, která vypadala už od pohledu velmi nepohodlně. Dlouhé fialové pláště měly sepnuté až těsně u krku velkými kruhovými sponami, takže jim spadaly rovnou na záda a veškeré přednosti nechávaly pěkně odkryté. Mea se přitiskla k Brewovi, takže všichni mohli vidět, že je dobře o dvě hlavy vyšší.

„Tak…“ začala Rozarita. „Já navrhuji, abychom se už dneska nerozcházeli a utábořili se na noc.“

Brewova skupinka to přijala téměř okamžitě a začala si rozebírat deky, které nesl ten svalovec, a ten se také hned dobrovolně nabídl na hlídku. Jessy s nepříjemným výrazem ve tváři poodešel trochu stranou, aby měl klid a rozprostřel si deku. Roza i Xan zamířili k němu, ale obě si raději lehli trochu dál od něho a blíž k ostatním, aby mu nechali dost prostoru se vyvztekat. Xan usnula skoro okamžitě a Rozaritě už se to téměř také povedlo, když najednou zaslechla zvláštní zvuky po svojí levici.

Protřela si oči a s otevřenými ústy se podívala na Brewyho a ty dvě blondýny.

Všichni tři byli nazí a ta vyšší seděla obkročmo na Brewym a rytmicky se pohupovala dopředu a dozadu. Ta třetí mu právě olizovala krk. Rozarita zalapala po dechu a Mea začala přirážet mnohem prudčeji a tvrději. „Sakra,“ vyhrkla Roza šokovaně.

„To se tak někdo má,“ promluvil za ní pobaveně Jessy. Otočila se na něho. Vypadal teď daleko příjemněji, asi ho Rozaritina reakce rozesmála. Pozoroval trojici ležíce na boku s podepřenou hlavou a ušklíbal se při tom. Jedna z dívek právě začala potichu sténat.

„Oni…“ ukázala Rozarita za sebe.

Zasmál se.

Naštvaně si vzala deku a poodešla kus dál. Ještě se ohlédla po Xan, ale ta vypadala, že už skutečně tvrdě spí. Rozprostřela si deku v dostatečné vzdálenosti, aby se jí trojice změnila už jen v pohybující se stíny a začala okatě pozorovat stěnu před sebou.

Jessy se k ní opatrně přišoupnul a chytil ji za ruku. Pak si začal pohrávat s pramínkem vlasů, který si zastrčila za ucho. „Přece bys jim to nevyčítala,“ řekl se stále pobaveným výrazem.

„Jo!“ odpověděla bez váhání.

Pozvedl obočí.

„No tak ne,“ přiznala potom a trochu se uvolnila. „Jenom mě to překvapilo,“ přiznala a pak se na něho otočila: „Co si myslel tím, že se tak někdo má? To jako že jsou blonďatý a prsatý a… a dvě najednou?“

Usmál se. „Ty seš ale žárlivá,“ řekl a přitiskl si ji k sobě. Chytila ho kolem krku. Jakmile ji vysoukal z košile, natáhla se na zem a začala zápasit s tkaničkami jeho vesty. Chvíli si ji s úsměvem prohlížel a pak ji chytil kolem pasu a rázně ji přitáhl k sobě. Zalapala po dechu a objala ho koleny kolem pasu…

 

18.

 

„Tak ses konečně vzbudila, Alexandro,“ řekla sestřička mile.

„Ahoj,“ odpověděla zelenooká dívka.

„Tak copak se ti dneska zdálo?“ zeptala se žena.

„Mám pocit, že jsme skoro tam, Terko,“ řekla s úsměvem a žena si k ní hned přisedla a chytila ji za ruku.

„Něco jsem ti přinesla,“ řekla.

Dívka se usmála. Den ode dne vypadala stále hubeněji, ale stejně se na tuhle sestřičku vždycky těšila, protože její sny brala vždycky jako skutečnost. A Alexandra měla už jenom tuhle skutečnost, takže to pro ni bylo hodně důležité.

„Víš,“ začala sestřička, „těsně předtím, než jsem začala chodit na vysokou, jsem onemocněla a skoro měsíc jsem musela ležet doma a zdálo se mi něco jako tobě. Jenže já jsem v tom svém snu doprovázela přesně takovou holčičku jako jsi ty. A tohle jsem nakreslila, když jsem zrovna nespala,“ ukázala na starý skicák, který přinesla. „Myslela jsem, že by se ti mohly líbit.“

Dívce zajiskřilo v očích a hmátla po papírech. Hned první byl obrázek toho mladíka. Zalapala po dechu, ale nic neřekla a otáčela dál. Vlk, smrtihlavové, nějaké zvonky, zborcené město, draci a zrcadla. „Co je tohle?“ zamumlala dívka, když se podívala na jeden z posledních obrázků. Bylo to tam skoro celé šedé a všude rostly jakési zvláštní pokroucené stromy bez listí a na každém stromu visely drobounké zvonky. Přesto že by to mělo působit chladně, měla z toho posledního obrázku dobrý pocit.

„Tohle bylo na konci, Xan,“ řekla sestřička.

 

19.

 

Ráno byl kupodivu první vzhůru Brew a vzbouzení ostatních si řádně vychutnal se svojí čutorou v ruce. Rozarita se probudila v Jessyho náručí, zvedla hlavu a zadívala se mu do očí. Vypadal, že ji snad celou dobu pozoroval. Téměř černé oči se mu měkce leskly v mizerném světle kolem. Dala mu pusu a vstala.

Xan si nadšeně povídala s ostatními členy družiny a pak za nimi přiběhla. „Krem říkal, že prý v noci slyšel něco za námi,“ řekla prostě.

„A?“ zeptal se Jessy, protože dívka vypadala, že ji to nijak neznepokojuje.

„Já myslím, že to nic nebude, protože tady se těmi chodbami musí zvuky rozléhat hezky daleko.“

Přikývl.

Těsně předtím než vyrazila, si Roza zastrčila za opasek pistoli a Jessy se na ni tázavě podíval, protože do té doby ji měla schovanou někde mezi jejich dekami. „Myslím, že už jsme hodně blízko,“ řekla prostě. A měla pravdu.

 

Někdy v poledne se před nimi objevila jakási záře. I když si mysleli, že chodby se podzemím klikatí, jak se jim zachce, trvalo další dvě hodiny, než tam došli, takže minimálně tahle chodba byla naprosto rovná. Na posledních několika metrech se Xan rozběhla a Rozarita s Jessym se okamžitě pustili za ní.

Všichni tři se pak zastavili před obrovskými vraty, mezi jejichž veřejemi byla škvíra, kterou do chodby utíkalo tolik světla. „Xan, poč…“ začala Roza, ale v tu chvíli už se dívka protáhla dovnitř. Docela ji chápala, protože z místnosti se linula vábivá hudba tisíců malinkých zvonků, které už několikrát zaslechla. Jessy přiběhl vedle ní a rozrazil mohutné dveře dokořán.

Roza překvapeně vykřikla a zavřela oči před nenadálým přívalem světla. Ještě stačila zahlédnout, že uprostřed místnosti na jakémsi katafalku stojí dvě naprosto identické postavičky.

 

Trvalo skoro dvě minuty, než byla schopná odlepit od sebe víčka, aby mohla zamžourat na dění kolem sebe.

Slyšela jakýsi hlas uprostřed místnosti a došourala se až k vyvýšenému prostranství, které působilo trochu jako trůn. „Xan,“ zakřičela do okolního cinkotu, šumu a přehršli slov.

A v tu chvíli ticho. A šero. Všechno kolem pohaslo a Roza konečně uviděla svojí malou přítelkyni, jak klečí před svým dvojčetem s krátkými vlasy a drží se za obličej. Mezi prsty jí tekla krev a Roze okamžitě došlo, že se drží v místech, kde měla oči. Zaječela a chtěla se na tu malou fúrii vrhnout, ale jako by ji cosi drželo na místě. Hubená dívka s  vlasy do obličeje se na ni otočila. Z očních důlků na ni rudě zářily dva plameny a místo úst měla tlamu plnou rozeklaných špičáků jako nějaká striga, oblečená byla do krátkých bělostných šatiček nad kolena s krajkou na krajích, takže vypadala, jakoby právě přišla ze školy. Ten tvor se k Rozaritě otočil se zvířecím chechotem a ukázal jí nastavené dlaně.

Mezi dlouhými pokroucenými prsty ušpiněnými krví ležela dvojice zářivých smaragdů. Zaskřehotalo to: „Konečně. A teď Maud dostanu. Její království už mám nadosah,“ zachechtalo se to. Stále ještě ječela na tu příšeru a vytáhla z opasku svojí zbraň. Bez zamíření vystřelila a hnáty té stvůry, která se právě začínala na něco měnit, se rozprskly v gejzíru krve a úlomků kostí. Oba smaragdy zazvonily o zem a okamžitě se ztratily v obláčku prachu. Na jejich místě se objevil drobounký zlatý zvonek s obrubou vykládanou malými úlomky těch dvou drahokamů. Xan se skutálela po schodech, které vedly k tomu, co teď jasně Rozaritě připomínalo podstavec sochy, jehož obyvatel ale ožil.

Obrovské rudé oči se zaměřily na Rozaritu. Začala ustupovat a pozorovala, jak se ta bytost před ní pomalu mění a nabývá na velikosti. Začala tomu tmavnout kůže, která se zároveň měnila na lesklé šupiny, mezi nimiž také vyrůstaly štětiny tvrdých chlupů. Tlama jí začala připomínat kance s rohy a na zádech se tomu vytvořil velký hrb, z něhož vyrůstala jakási hříva. Vlastně si ani nevšimla, kde se tomu vyloupl další pár rukou a narostl rozdvojený ocas.

Zaječelo to a rozehnalo se to po Rozaritě, ale v tu chvíli přiskočil Jessy a rozmáchl se mečem. Ostří se zaseklo na několik centimetrů do masa na paži, ale nic víc se nestalo a Rozaritu naplno zasáhl úder špinavé pracky. Stačila ještě jednou vystřelit a zahlédla, jak se tomu odštěpil kus lebky na tváři a odhalilo se několik zubů.

Za chvilku vedle ní přistál Jessy s vyraženým dechem a Roza pozorovala, jak se k obludě blíží obě blondýny. Mea to sekla do další ruky a bylo jasně vidět, jak tomu odlétlo dalších pár prstů. Obě dívky bojovaly hezky, to musela uznat. Samé úhyby, výpady a tak, ale všechno to vypadalo spíš, jako by byly na nějakém představení, protože to nemělo žádný účinek. A pak najednou Mou zasáhla obrovitá tlapa přímo do hrudi a otevřela v ní hlubokou ránu, ze které se okamžitě vyvalil obsah hrudníku spolu s nepředstavitelným množstvím krve.

Brew, který právě dofuněl do místnosti, na to vykulil oči. V tu chvíli Rozaritě došlo, že všechno tohle mohlo trvat tak maximálně pět minut. Mladíkovi se v tu chvíli na tváři usídlil téměř překvapený výraz a trvalo chvilku, než vztekle zařval. A pak následoval Krema, který se už rozběhl na tu bestii před sebou. První co Brew udělal, bylo, že tomu zarazil svůj meč hluboko do chodidla.

Nakoplo ho to a shodilo vedle Xan. Jessy vyrazil zase do útoku a Roza se konečně postavila, když se stalo hned několik věcí najednou.

Obludě se z jednoho páru rukou stala dvojice ostrých bodáků, kterými se okamžitě rozehnala a probodla Krema. Pak se to otočilo na Brewa zase útočícího na nohy a seklo ho to šikmo přes hrudník, z úst se mu vyvalil proud krve. A v tom samém okamžiku do místnosti vrazila další příšera. Tahle ale vypadala spíš jako starověká harpyje s šedavou kůží, dravčími spáry a obrovskými blanitými křídly složenými na zádech. Byla stejně velká jako nestvůra v místnosti a stejně jako ona už byla ušpiněná od krve.

Harpyje pak lidským hlasem pronesla: „A to je všechno? Myslela jsem, že ty budeš vypadat líp, než ten tvuj kamarád před chvílí. Sakra vždyť vy nemáte ale vůbec žádnou představivost,“ řekla a vyrazila na stvůru. Ta rychle shodila dolů Jessyho a Meu a srazila se s harpyjí uprostřed místnosti.

Roza rychle oběhla katafalk a přiklekla k dívce ležící na zemi. Rychle jí začala otírat obličej a úlevně vydechla, když pod nánosem krve našla nepoškozené oční bulvy. Dívka vypadala v šoku, takže asi omdlela. Roza se otočila k Brewovi, ale ten vypadal mnohem hůř, vedle něj klečela Mea a držela ho za ruku. Umíral.

Rozarita nenávistně stiskla zuby a ohlédla se po rudé bestii, která se zrovna rvala s tím okřídleným tvorem. V tu chvíli ji do tváře uhodila špička jednoho z ocasů a připravila ji na chvilku o vědomí.

 

Jessy fascinovaně pozoroval souboj obou obrů před sebou. Harpyje se najednou změnila v obrovského hada, obtočila se tomu rudému démonovi kolem hrudníku a vytlačila mu z něj dech. A v tu chvíli mu bylo jasné, kdo je to přišel zachránit. Bludička během boje stále mluvila, ale teď jí konečně bylo rozumět. „Vždyť jsem to říkala. Vůbec žádná představivost.“

Pak se obrovské tělo před ní scvrklo do podoby nějakého starce. „Vůbec žádná,“ řekla bludička a začala získávat trochu lidštější tvář. Pak odněkud vytáhla silný provaz a začala ležícího muže svazovat. Jessy jí pomohl. Podívala se na něho a usmála se.

Došlo mu, čí podobu na sebe bere, ale ona si ho nevšímala a odběhla ke Xan.

„No tak, holčičko,“ začala jí šeptat Rozaritinými ústy. „Probuď se. Máš tu ještě práci.“

„Terezo,“ řekla dívka.

Bludička se na ni usmála a odněkud vytáhla svůj batoh se dvěma střepy. „Ty víš, kam teď musíme jít, viď?“ zeptala se a sebrala ze země malý zvoneček, kterého si předtím Jessy ani nevšiml.

V tu chvíli Brew vedle nich pustil ruku, která ho držela, a do pokoje se odněkud vevalil oblak smrtihlavů. Jessy rychle chytil Rozaritu za ruku a přitáhl ji blíž k bludičce a Xan, protože to vypadalo, že se jim můry vyhýbají.

Bludička, která teď vypadala úplně stejně jako Roza – jen neměla šaty a Xan jí říkala Terezo –, vytáhla jeden střep vysoký jako jeho předloktí, položila ho opatrně na zem a ukázala ho Xan. „Zvládneš to, Alex,“ řekla.

V tu chvíli se probudila i Rozarita a chytila ji za ruku. Jessy zahlédl, jak se v zrcadle odráží jakýsi háj plný světýlek a jako by zaslechl i ty zvonky, které visí na větvích starých pokroucených stromů. Ze střepu vycházelo jakési mdlé světlo a Xan do něho nepřítomně upírala svůj pohled. A pak najednou zavřela oči a vší silou uhodila zaťatou pěstí do skla, které se okamžitě rozlétlo na všechny strany. Na jeho místě se vytvořil jakýsi vír.

„Portál,“ vydechla bludička vedle něho. Rozarita se na něho otočila a naposledy mu vtiskla teplou pusu.

„Tak?“ zeptala se, i když znala odpověď. Věděla moc dobře, že do Maudiných zahrad musí vstoupit spolu s Xan jedině ona.

Jessy chytil za ruku bludičku vedle sebe a zavrtěl hlavou. Moc dobře cítil, kde má být. Žena vedle něj zase začínala měnit rysy ve tváři, ale to už nic neznamenalo. Cítil, že to dělá jen, aby neuvedla Rozu do rozpaků. Natáhla se a podala Rozaritě malý zvoneček se zelenou obrubou.

Xan se na Jessyho naposledy otočila. Oči měla opuchlé a jaksi vybledlé, ale spokojené. „Díky,“ řekla jednoduše a pak spolu s Rozaritou vkročili do vířícího kruhu, který se za nimi okamžitě zavřel.

Jessy se podvědomě otočil na svázaného muže za nimi a viděl, jak se nad ním tyčí obrovský vlk. Tenhle byl sice světlejší, než ten, kterého potkal s Xan, ale museli to být minimálně bratři. „Tak půjdeme dokončit ještě tvůj příběh,“ řekl Tereze a shodil ze svého ramene jednoho z posledních smrtihlavů, kteří tam ještě zůstali. Dívka vyndala z batohu i druhý střep kouzelného zrcadla a mávla nad ním rukou. Druhý portál se otevřel na to samé místo jako první, ale do jiného kdy. Čas přece v tomhle světě nehrál žádnou roli a právě kvůli tomu tady mohl Jessy potkat Rozaritu – nebo vlastně Terezu – dvakrát.

 

Roza vydechla úlevou, když se svět kolem konečně zastavil a pevně stiskla Xaninu ruku. Stály před vysokou železnou bránou, za níž viděly jakési suché pokroucené stromy, na nichž visely malé zvonky a mezi větvemi byly také občas umístěny svíčky, které prosvětlovaly mlhu povalující se mezi kořeny starých stromů. Roza si všimla, že ta mlha je stvořená z miliard malých šedých tělíček drobných můr. Vrata před nimi se otevřela, Xan ji zatahala za rukáv, ale Roza nedokázala překročit jejich práh. Podívala se pod nohy, mezi nimiž se vlnil závoj smrtihlavů a proudil kolem ní.

Když zvedla hlavu, stála před ní vysoká tmavovlasá žena s příjemnou tváří a v šedomodrých šatech, jejichž závoje splývaly s okolím, hlavně s vířícími můrami, takže to vypadalo, jako by měla křídla. Obrovské šedé oči si Rozu prohlížely laskavě a klidně.

„Tvůj čas ještě nenadešel,“ řekla a vztáhla ruku. Xan nezaváhala a chytila se jí. „Podej mi její Deborah,“ řekla a Roza bez odmlouvání natáhla ruku s malým zvonkem.

„A co teď?“ vypravila ze sebe přidušeně.

„Teď půjdeš domů,“ řekla Maud a ukázala na kamennou bránu zarostlou břečťanem, která se náhle objevila vedle vchodu do jejích zahrad. „Byla jsi pro ni dobrý Průvodce.“

„Mohla bych se ještě zeptat?“

„Samozřejmě.“

„Co se stalo Harwoldovi? A proč… udělal, co udělal, i když nevím, co to bylo.“

„Ten stařec se tak strašně bál toho, co ho tady čeká, že byl ochoten ublížit Xan,“ řekla žena s chladným výrazem. „Jen aby se mohl přes ni podívat do mých zahrad, které měl, stejně jako všichni ostatní tady, uložené ve své vlastní představivosti, ale nebyl ochoten se k nim probojovat. To samé měl v plánu i ten muž v podzemí. Teď jsou oba spravedlivě potrestáni.“

„A co Jessy? Uvidím ho ještě někdy?“

Usmála se. „Samozřejmě. Všechny osoby tady se někdy potkají. Nemůžete se minout. Xan například potkáš téměř až za deset let. Určitě se ještě uvidíte.“

Roza nevypadala zrovna spokojeně, ale přesto dobrovolně odešla ze Šeré země a nechala za sebou i mávající Xan za hradbami Debor Gael,  Zahrady zvonků. V tu chvíli se zvedl jemný vánek a ona za sebou uslyšela nádhernou píseň miliardy zvonků. Přesto mezi tou spoustou jasně zaslechla ten jeden jediný, který měl okraje lemované smaragdovými odštěpky.

 

20.

 

Sestřička hleděla na prázdnou postel, kde si ještě včera povídala s tou zelenookou dívenkou a v očích jí stály slzy. Všechno už tu bylo dokonale uklizené a připravené na dalšího nocležníka, protože malá Alexandra už ji potřebovat nebude. Vzpomínky vířily, ale Tereza v sobě měla přesto alespoň trochu naděje, protože právě potkala prvního ze svého dobrodružství a to znamenalo, že Jessy tu také někde je a ona ho bude hledat.

Kdysi už to zkoušela, ale nevydržela to. Ale teď už nepoleví. Budoucí bludička rychle odešla z pokoje.

 

21.

 

Bludička držela Jessyho pevně za ruku a spolu si prohlíželi ten vířící svět plný smrtihlavů, který byl za otevřenou bránou do Debor Gael.

„Děkuji ti za doprovod,“ řekla a chtěla ho pustit, aby vstoupila do Maudiny zahrady, ale v tu chvíli se před ní zjevila sama paní tohoto místa a usmála se na ně. Tereze ten úsměv připadal smutný, ale upřímný. Trochu chladný ale stejně ne bez zájmu. Znala podobné úsměvy, občas se k nim nutila, když sledovala v zrcadle, jak stárne a blíží se smrti. A teď když už byla tak blízko… by tak strašně ráda žila. Stiskla ruku mladíka stojícího vedle sebe.

„Já tě nenechám odejít,“ řekl pak Jessy náhle s pohledem vpíjejícím se do jejího.

„Cože?“ zeptala se nechápavě.

„Samotnou,“ upřesnil a spolu s ní překročil práh do Zahrady.

„Ale jak to?“

Maud ustoupila stranou, aby mohli projít. „Možná že byl Jessy tvůj průvodce stejně, jako jsi ho i ty dostala až sem. Oba jste tu správně. A navěky,“ usmála se na ně.

 

22.

 

Stará paní v křesle rozbalila noviny, skoro si už ani nepamatovala, proč to dělá, ale věděla, že až najde to, co chce, pozná to. Chvilku listovala a na třetí straně našla velkou fotku tmavovlasého mladíka s ostrými rysy a šibalským úsměvem.

„Jessy,“ vydechla Tereza rozrušeně a neohrabaně se natočila blíž ke světlu, při čemž shodila na zem malé zrcátko ležící na stole, ale ani si toho nevšimla.

Nad fotkou byl megalomanskými písmeny vytištěný titulek:

 

Student postřelený zbraní svého kamaráda

Násilí ve školách stoupá, co s tím vláda udělá?

„Včera v ranních hodinách byl do nemocnice převezen mladý student gymnázia s vážným střelným poraněním hlavy…“ začínal článek.

 

Tereza třesoucími se prsty odstrčila noviny. Už pár let si myslela, že jí Maud lhala, ale teď… Oni se totiž neminuli místem, ale časem. Vždyť Jessy vypadal přesně, jak si ho pamatovala z toho snu. Vždyť by mohl být její vnuk. Vztekle popadla deštník a vyrazila ven do deště rozhodnutá dostat se za ním do nemocnice, aby mu mohla alespoň stisknout ruku.

Chladný vzduch venku ji trochu uklidnil, ale příliš to nepomohlo. Musela někam do klidu. K řece.

Zastavila se na křižovatce a ukázněně počkala, až naskočí zelená. Vyšla pár kroků do silnice, smysly zmatené a zaslepené smutkem i vztekem.

Najednou zprava přijela nějaká dodávka. Zaskřípěly brzdy a cosi do ní narazilo. A zvuk motoru se zběsilou rychlostí vzdaloval Mžourala na tváře nad sebou, dokud nepřijela záchranka. Naložili ji dozadu s rozdrcenými žebry a pánví, ale ona se usmívala.

Věděla, kam se za chvíli dostane, i když ještě nevěděla, že se tam z ní stane bludička a bude muset hodně dlouho čekat na svůj dobrý konec, aby mohla dokončit ještě jedno poslání.

V uších jí zněla lákavá píseň drobounkých zvonků, které ji volaly do svého království.